Jelitovna komentáře u knih

Kdysi jsem četla, dnes poslouchala jako Radioknihu na mujrozhlas. Jedna z knih, které zůstanou v mé knihovně až do úplného konce (mého). Víc mi vyhovovalo čtení papírové knihy v tichu našeho bytečku, ale i poslech Radioknihy patřil k velice příjemným chvilkám. Doporučuji!

13 13.12.2024

Audiokniha půjčená z knihovny. Od prvního do posledního slova to byla skutečně Výzva. Když jsem si po poslechnutí prvního CD všimla, že je v pouzdru ještě další, málem mě kleplo.

Naprostá ztráta času a nikoliv proto, že by mi vadilo hodnocení USA jako hegemona. Spíše jde o to, že pokud byste se zeptali na budoucnost nějakého astrologa, byly by jeho výpočty a vývody možná blíže realitě.

3 07.12.2024

Audiokniha půjčená v knihovně. Moje chyba. Neměla jsem tušení, kdo je Ivanka Devátá, a na přebalu jsem viděla mladou ženu. Zaujal mě název a doufala jsem, že se buď pobavím nebo něco užitečného dozvím. Teď už vím, autorka je zhýčkaná ufňukaná rádobyvtipná herečka, co se za komunistů dobře měla. Nakonec jsem si ji totiž vybavila...

3 30.11.2024

Slušné překvapení, a přitom jsem ji chtěla po prvních stránkách odložit. Pravdou je, jak tu níže psal jeden z čtenářů, že musíte mít trochu načteno, abyste pobrali i detaily, ne jen příběh. Potřebujete vědět, co byly subotniky, kdo jsou vojácké matky a pro pochopení závěru znát i děsivý příběh cukru v pytlích.
Neříkám, že mě kniha bavila s každou kapitolou stejně, naopak, Psí Car působil trochu rozvlekle, přesto jsem ji přečetla jedním vrzem, lehce okouzlená Lebeděvovým jazykovým umem.
"Já samozřejmě čekal drsného chlápka, muže Betpak-Daly, poznamenaného zřetelným cejchem Hladové stepi. Z Daukena se však vyklubal prostomyslný správce oázy, dobrý duch v lidské podobě, jehož úkolem bylo střežit zdejší pramen. Měl jsem pocit, že takový průvodce by měl být kostnatý a šlachovitý, jenže Dauken byl spíš obtloustlý a jeho kůže se neustále leskla potem. Pohyboval se jako voda: při pohybu plynul, do dveří se vléval, a když tleskl, jako by se rozstříkla voda po kameni, dopadlém na hladinu; možné je, že v poušti nakonec přežije právě jen takovýto vodní muž, napadlo mě; ten studnu či pramen určitě vycítí stejně jako proutkař."

6 16.11.2024

Tato publikace je sice vytištěná na docela obyčejném papíru a fotografie nepůsobí úchvatně jako v jiných zahradnických knihách, zato jsem v ní našla všechny potřebné informace - pod fotografií květiny v době květu jsem se kromě obvyklých informací jako je původ, stanoviště, péče, použití atd., konečně dozvěděla také způsob množení. Zatím nejpraktičtější kniha o kytičkách, na kterou jsem letos narazila.

5 06.11.2024

Níže v komentářích čtu, že je kniha vhodná pro laickou orientaci, mně naopak připadá, že podle ní dokáže vysadit záhon jen odborník. Autorka sice nakreslila nejdříve plánek různě barevných kroužků, přičemž v některých jsou navíc kostičky, obdélníčky nebo čárky, napíše vám kolik jakých květin si máte připravit, dokonce namaluje i to, jak bude záhonek vypadat, nebo spíš měl by, jenže pokud předem nevíte, jak která rostlina vypadá, nedokážete ani odhadnout, kam ji vysadit. Protože skutečný plán s čísílky označujícími květiny, jaký znám z jiných knížek, chybí.
V knize jsou hezké inspirující fotografie.

Jednou jsem byla nucena čekat delší dobu v autě a v momentě, kdy mi došlo, že to bude opravdu dlouhá doba, zahlédla jsem knihobudku. Vyrazila jsem k ní procházkovým krokem a v ní na mě čekaly dva neznámí autoři. Vybrala jsem si Molinovu hru a dobře jsem udělala. Je to výborná rýmovačka. :-)

3 02.11.2024

Jestli nemáte rádi pohádky, rovnou knihu, co vyvolala ve své době bouři odporu většinové společnosti, odložte. Napsal ji totiž devatenáctiletý kluk, který se v Londýně narodil roku 1775. V opačném případě... račte vstoupit.

Romantická složka na mě byla sice příliš, ale v románu je až překvapivě dobře popsaná nezvládnutá (často nedobrovolná) askeze.

Nápis v poustevně
Ó nemysli, kdo čteš mé řádky,
já neopustil světa zmatky
a nehledám tu pokoj sladký,
že chci se kát,
zlé svědomí že v cestě zpátky
mi brání snad.

Ne, nemám v duši vinu žádnou,
rád prchám lidstvu, jemuž vládnou
Pýcha a Chtíč; těm lidé padnou
vždy za kořist,
takže v nich najde oběť snadnou
zlý Antikrist.

Viděl jsem svět, kde vášně vřely;
meč cti jsem viděl zrezavělý;
odměnou těch, kdo více chtěli
na lásce nebo na příteli,
byl klam a mam.
To raděj v samotě své cely
zde dokonám.

V samotě, oděn do hadříků,
daleko bláhového křiku
i rozervaných kajícníků
a soužení,
já v službě nebesům, pln díků,
své trávím dni.

Má sluje v bouři je můj štít a ten prostý plod,
jímž les mě vídá,
a pouhá voda pramenitá -
toť hostina.
Kdo zná však mír, jaký mi skýtá
má pustina?

V té jeskyni jsem došel štěstí,
od něhož svádělo mě scestí
marnivých cetek, život v necti
i skvělý dům;
dnes, každé ráno musím vznésti
hlas k nebesům:

"Světského ruchu chraň mě, Pane,
a ušetři mě touhy plané
i vznětů chtíče, jimiž plane
ta hříšná zem;
a po smrti - kéž to se stane -
mě k sobě vem!"

Poutníku, jsi-li zdráv a mladý
a nezkrušeně stojíš tady,
pak obrátíš se možná zády
k těm řádkám mým.
Jsi-li však hryzán jako hady
zlým svědomím;

jestli znáš lásky marné chtění
či vyhnanství a zavržení
anebo tíhu provinění,
pak přistup blíž!
Ach, jak mi to mé postavení
teď závidíš!

3 02.11.2024

Nerada čtu o bojích a válkách, takže jsem se první polovinu knihy nutila do pár stránek za týden. Přesto knihu doporučuji. Zhruba od kapitoly "Naděje na odjezd" se příběh překlopuje do první mírové doby, do Čech, pro mě zajímavějších informací, sžívání se autora s prostředím, s naší uzavřeností, mnohdy nemístnou šetřivostí, která vedla ke zbytečnému úmrtí...
Jeho osud je strhující.
V této druhé části jsem si všímala i takových drobností, jako je poznámka o vzácnosti dnů, kdy slunce svítilo na bezmračné obloze, což je do očí bijící kontrast k současnému pořizování solárních panelů i na staré chalupy.

"Pro matičku Rus jsem snášel hlad a zimu, útrapy nekonečných tažení a hrůzu krvavých bitev. Vůlí osudu jsem ale byl vyhozen jako zbytečný, ba dokonce škodlivý odpad za dveře vlasti. A byla to ta malá, mně neznámá země, která ze mě znovu udělala člověka."

Když se po téměř 40 letech vydal do Sovětského svazu za rodinou a zjistil, že jsou si navzájem cizí, byl zděšen. Vztah k sestře vyjádřil v básních, kousek cituji:

SESTŘE
Svá přetěžká víčka si netroufám zvednout
a na tebe se podívat.
A přece jsi bez dechu ke mně šla jednou
a na sněhu chtěla se hřát.

Já zahřát tě nemohu v téhleté chvíli.
Kde mám teplo vzít? Napověz!
Vždyť oba jsme ho za zlých let vyzářili
až po známou nejzazší mez.

Vždyť také mě pochroumal zběsilý osud
v svém chuchvalci smrtících mlh.
Už ode mě nečekej křísivou rosu,
když přišel jsem o zrak i sluch.

Tak bratrovi odpusť, že těžko tě vzkřísí.
Je tolik let mrtvolou sám...
My všichni jsme naživu bývali kdysi,
já teď jako troud vydoutnám...

Však vím - všude po těle jitří se rány,
tak jakápak o duši řeč...
Tak přemnohé bědy se seběhly s námi,
že z pohledu může vzít křeč.

6 09.10.2024

I lidem, kteří v té době nežili a Plastiky neposlouchali, doporučuji poslechnout si na mujrozhlas alespoň devátou kapitolu, z níž je dobře patrné, jak to tu tehdy chodilo. Možná pak mladší generace lépe pochopí, proč jsme - někteří z mé a starší generace - na podobné absurdní situace citliví. A nebo možná nepochopí - sprostá slovíčka přece nepoužíváme, všichni jsme pevného duševního zdraví a směřujeme k zářným zítřkům budování... Čeho?

9 09.10.2024

Již výběr fontu napovídá, že tato zpjaáva je ruskému prezidentovi přehnaně příznivě nakloněna. Výborně napsaná propaganda (takhle se to dělá!) nebo v té době ještě omluvitelná naivita autorky? Zatím se nemohu rozhodnout.

4 09.10.2024

Jistí opálení občané prodávali autorovi koberce stejným způsobem, jakým se současný opálený občan pokoušel prodat mému tchánovi, který zrovna venčil psa, techniku (pily, vrtačky apod.), které občan "nestihl prodat na výstavě" a nechce se mu to vézt až do Španělska, nabízí ji tedy levně, všechno jen za tisícovku, ale... šest tisíc by potřeboval... Jde o 40 let starou metodu prodeje kradeného zboží, jak vidno.

1 18.09.2024

Nečekaně špatné. Nedivím se, že někdo četl ob stránku, bylo to nudné. Celkově odfláknutě napsané, například odstavec začne tím, že si Agniezska přišla pro knihu, abyste se po třech řádkách stejného odstavce dozvěděli, kolik ukazují Sofiiny hodinky a že Sofie stihla podepsat smlouvu a zaplatit sto dolarů, přestože jde celou dobu o Agniezsku, nikoliv o Sofii.
Pro mě to byla naprostá ztráta času.
Připojuji se k těm, co vzkazují: "Ševče, drž se svého kopyta."

4 16.09.2024

Udělala jsem si pár soukromých poznámek a od přečtení čekám, zda někdo připojí komentář a podělí se o své dojmy, protože můj zájem je dost úzce zaměřený a pro čtenáře váhajícího, zda pro něj bude kniha přínosem, bude zavádějící. Nic se však neobjevuje, naťukám tedy s dovolením několik odstavců.

HITLER odmítl ústup se slovy: "To nejde, připadal bych si jako prázdný modlitební mlýnek v rukou tibetského lámy." Na rozdíl od Himmlera ho koncentráky nezajímaly. Oba byli vegetariáni, podporovali ochranu přírody, zakázali pokusy na zvířatech. Nacistické Německo mělo údajně nejpřísnější ochranu zvířat na celém světě. V Osvětimi byl statek s bylinkovou zahradou a výzkumem - pole i zahrady se hnojily popelem ze spálených těl.

HIMMLER od mládí obdivoval asketický způsob života a byl zapáleným příznivcem okultismu. Časem se zřekl katolického vyznání. Drogy nebo alkohol či tabák byly tabu, zato od dětství dostával morfinové injekce na žaludeční potíže. Prý se považoval za reinkarnaci Jindřicha Ptáčnika, vévody Svaté říše římské, a obdivoval Čingischána. Od dětství věřil v osud a velký úkol, neuměl pořádně jezdit na kole, třídil a zařazoval jevy a věci, často stonal, trápily ho bolesti břicha, občas se kvůli nim nebyl schopný ani hnout. Nikdy nejednal v hněvu nebo nenávisti a neprovinil se krutostí, přesto si do deníku napsal, že nikdy nedopustí, aby vyšly na světlo světa temné myšlenky a zápasy jeho duše. Jeho nejoblíbenější knihou byl epos Bhagavadgíta, z níž citoval zpaměti. V mládí četl Hermana Hesseho a Gjellerupova Poutníka Kámanítu.
Himmler i Walter Wüst znali díla italského filosofa Julia Evoly o ideologii a fašismu kasty kšatrijů. (Evola navštívil Německo koncem 30. let - vnímal Himmlerovy jednotky SS jako spirituální a asketické elitní válečníky, bojující ve svaté válce proti "satanským nepřátelům" árijské rasy.)

KERSTEN se narodil v Estonsku a získal finské občanství. Uměl kromě rodného jazyka také finsky, německy a rusky. Po válce chtěl žít ve Švédsku nebo Švýcarsku, protože se obával, že Sovětský svaz Finsko obsadí nebo z něj udělá satelit stalinovy říše.
Jeho matka byla výbornou masérkou. Felix se údajně v Berlíně setkal s mistrem Ko, který měl získat vzdělání v lámaistickém klášteře v severozápadním Tibetu, který však znenadání Evropu opustil zrovna téhož roku, kdy Kersten dokončil svá studia a získal diplom z oboru fyzioterapie. Ke konci knihy se autor zamýšlí, zda mistr Ko nežil jen ve Felixově fantazii.
Podle manželky byl mystik a paranormální schopnosti měl od mládí.
Navržen na Nobelovu cenu míru.

AUTOR se závěrem zamýšlí: "Pokud se následkem klimatických změn dá do pohybu 200 milionů lidí ze všech koutů planety, kdo bude ochotný bránit lidská práva, demokracii a další údajně evropské hodnoty?" a Česko spolu s dalšími zeměmi, které v roce 2015 i později migranty odmítaly, přirovnal dost nápadně k náckům. Taky chudák nepochopil, že migrace patří mezi způsoby vedení "hybridní" války. (V poslední době to třeba Finům došlo, když k nim Rusko začalo posílat stovky migrantů týdně místo běžných 30 měsíčně.)

DAVID HUME, skotský filosof říká: "Já je pouhý shluk nebo sbírka různých počitků, následujících s nepochopitelnou rychlostí jeden za druhým, plynoucích a neustále se pohybujících.

3 09.09.2024

Protože jsem si v jednom měsíci podruhé oddělala záda, sáhla jsem do poličky "vyřadit nebo nechat?" po knize váhově lehké, abych ji mohla číst vleže.
Komunisté vyrazili do světa.
Zamýšlela jsem přečíst jen zprávu o Miltnerově pouti po Indii (kde zrovna nebyla rýže), jenže záda nepovolovala a tak jsem četla dál.
Mohyla byl sice v Lovani, ale původně chtěl do Bruselu, v posledních čtyřech dnech platnosti víza zvládl stopem cestu do Paříže a zpět a jeho vyprávění mě zaujalo víc, než předchozího autora, i když jsem ho původně chtěla vynechat úplně a přečetla jsem ho až nakonec.
Nejzajímavější byla Kriseová v Japonsku. Měla spolu s dalšími dobrovolníky zbavit kopec zvláštního druhu bambusu a vykopat tisíc jam pro švestkový sad. Domnívá, že "dobrovolná služba zdůrazňuje spolupráci na rozdíl od dobročinnosti, charity." Nejlépe si rozuměla s Jackem z Belgie, který vykonával tři roky dobrovolnou službu v různých zemích, aby nemusel na rok do armády, a s Američanem Jimem. Od svých japonských spolubydlících se pochopitelně lišili naturelem i zvyklostmi a nemohli s nimi najít společnou "řeč". V závěru pobytu se jí třeba Japonky ptaly, proč se při převlékání do pyžama vždycky celá svlékne, jestli má vůbec nějaký stud. Přitom ony chodily do veřejných lázní, kde se před sebou svlékaly také, ale to prý bylo něco jiného. :-D
S Jackem se po splnění úkolu vydali na cestu po Japonsku stopem, ovšem v té době Japonci tento způsob cestování neznali...
Z fotek mě nejvíce zaujala prababička z Álandí a ta jako jediná do knihobudky neputuje.

3 08.09.2024

Není to čtení pro člověka mimo obor, takže po pár stránkách odkládám a už se ke knize nebudu vracet.

Namáhavou prací jsem si poničila záda a tento nucený klid je vhodným časem na další redukci knihovny. Našla jsem v ní Čtvrtkovu dětskou knihu, kterou jsem dosud nečetla, a tak jsem se do ní pustila, abych zjistila, zda ji odnést do budky nebo strčit zpět. Jenže ouha, na straně 86 koukám, že jí chybí několik stránek. Nevím, jak to se Standou, panákem a panenkou dopadlo, takže si ji budu muset půjčit v knihovně, kde ovšem mají do příštího týdne prázdniny. Jsem napnutá jako kšandy. :-)

4 07.08.2024

Cosi zajímavého na čtyřech stránkách, fotografie nic moc, komunistická propaganda.

4 05.05.2024

Dnes je den knihy a tak vám tuhle doporučím, jestli ji ovšem dokážete sehnat. Vezmu-li v úvahu, že minimální náklad, aby se vyplatilo knížku vydat, býval 20.000 výtisků, je s podivem, že zrovna tenhle jakoby se do země propadl. Deník má sotva pár lidí, není v knihovnách a až na pár výjimek ani v antikvariátech. Jakoby kdosi nechtěl, abyste ji četli. Protože znát její obsah, nestal by se čtenář tak snadno obětí ruské manipulace a puťkových lží.

12 23.04.2024