Jelitovna komentáře u knih
Cit.: "Je těžké si představit propracovanější nebo dokonalejší zradu od tolika různých institucí a profesí. Tohle celé je pochopitelně příběh o finančních ziscích, ale nejen to; je to příběh o samolibosti, lenosti, banální sobeckosti a lidech, kteří se cítí bezmocní. Zklamali vás lidi na samém vrcholku mé profese, klamou vás už desítky let, a to v záležitostech života a smrti, a stejně jako u finančních institucí tu teď náhle odhalujeme tuto děsivou realitu. Nikdo nepřejal zodpovědnost, nikdo to neovládl, ale všichni věděli, že něco není v pořádku.
Máme jen jednu jedinou naději, i když je nepatrná: vás."
Ach ach, "těžká ruka" při výběru dětské literatury pokračuje. Tentokrát je poučování nábožensky zaměřené. Otázky typu: "Bývá úpěnlivá prosba a modlitba vyslyšena?", "Umíš se také modlit?" ("Nevim."), "Pomáhají nám strážní andělé?" ("Mami, poraď mi.") malé děti (nebo jen moje?) zodpovědět neumějí a ty starší nezáživný příběh o sněhulácích číst nebudou. (Mimochodem, kapitola o vánocích, kde se narovinu říká, že dárky pod stromeček si dávají lidé, mi pěkně zavařil. Několikrát pak na toto téma přišla řeč se záludnými otázkami - Jak může Ježíšek nosit dárky, když umřel? - a protože jsem zatím nechtěla kazit dětské "ateistické kouzlo" vánoc, prohlásila jsem, že dospělí už asi na Ježíška nevěří, protože ho nikdy neviděli, takže jim dárky nenosí, ale děti na Ježíška věří a tak jim dárky nosí. Mé dítko na to: "Mami, já věřím, že Ježíšek existuje, protože JÁ TI VĚŘÍM ÚPLNĚ VŠECHNO." A pode mnou začala praskat zem, jak se otvíraly brány pekelné, a čísi špinavá smradlavá ruka mě chytla za svědomí, které jsem si touto lží značně obtížila.)
Dítko si nestěžovalo, ale já mám poslední dobou pocit, že při výběru pohádek nemám zrovna šťastnou ruku.
Velice rozpačitý dojem. Kromě toho, že jsme se asi 3x zasmáli, nic moc. Za mě osobně tedy spíš nic.
Cestoval tak dlouho a tak daleko a přesto to ve své době přežil. Škoda přeškoda, že toho nenadiktoval víc. I když důvody se dají pochopit. Můžu citovat trochu delší ukázku?
"A dalším zvykem země Tybet jest toto: dejme tomu, že někomu zemře otec a ten syn řekne: chci uctíti svého otce. I svolá kněze, mnichy a pištce z celého okolí, právě tak jako sousedy a příbuzné. S velkou slávou odnesou mrtvého za město a položí ho na velký oltář, který připravili. Na oltáři kněží odřežou mrtvému hlavu a dají ji synovi. Syn a všichni ostatní se dají do zpěvu a dlouho se modlí za zesnulého. Pak kněží rozřežou na kusy celé tělo, a když se tak stalo, vracejí se s celou společností do města a po cestě se modlí. Poté přilétají od hor orli a supi a každý uchvátí a odnese kus těla. A všichni lidé pak hlasitě volají řkouce: Slyšte, jaký člověk to byl, vždyť jest sám svatý; neboť přicházejí andělé boží a odnášejí ho do ráje. Když se toto takovým způsobem odehraje, považuje to syn za velikou čest pro sebe, vida, že jeho otec jest takto důstojně odnášen samými anděly, to jest oněmi ptáky. Poté vezme hlavu svého otce a bez meškání ji uvaří a sní. Z lebky si zhotoví pohár, z něhož on i celá rodina zbožně pívají na památku zesnulého otce. Tímto počínáním, jak se domnívají, prokazují svému otci velikou úctu. A mnohé jiné věci nezvyklé a nepěkné ve zvyku mají."
Čtivý "přehled" (26 různých témat) toho, co může být jinak, než se zdá. Zaujaly mě ovšem jiné kapitoly, než jsou uvedeny v upoutávce.
Asi jsem divná, ale mě kniha nijak nenadchla. Poučování, z něhož si děti stejně nejspíš vezmou málo..?
Čukčové nepoužívali sůl, nikdy se nemyli, nečistili si zuby, staří se nechávali zardousit, když už si připadali neschopní a neužiteční... A pak přišla SOVĚTIZACE TUNDRY. Pokud se někdo odhodlá ke čtení této agitky, doporučuji nejnovější vydání z roku 1964 s modernějším čtivým překladem Jiřího Moravce.
Cit.: "Nemocnice je jako válka. Nejlepší je se jí úplně vyhnout. A pokud se náhodou do ní dostanete, měli byste najít co nejvíce spojenců a co nejrychleji se zase dostat z ní."
Smutně přesné přirovnání.
Trošku asi ořech pro překladatele, stávalo se mi, že některé věty či odstavce jsem musela přečíst víckrát, aby bylo jasné, ke které předchozí se následující věta vztahuje. A i když nesouhlasím úplně se vším, domnívám se, že s "tímhle" (myšlen obsah knihy) by se měl seznámit každý.
Krásná knížka. Moc hezky se četla. O legraci a překvapení není nouze.
Tak dlouho jsem nad louskáním téhle knihy usínala, až jsem to nakonec po první třetině definitivně vzdala. Což tedy není hodnocení knihy, ale mých čtenářských schopností.
Jak bych to jen řekla? První věta velmi krátké knihy zní asi takto: "Ježek na narodil až samém konci léta." A taková povedená je tam ještě jedna. Autorka za to jistě nemůže...
Není na tržišti hluk
ani ticho nad horami...
Střídají se věčně v nás,
v srdci nosíme je sami.
Namísto osobního komentáře jsem vybrala malý úryvek z knihy, snad mě za to nikdo nezavře. :-) Připomínám, že kniha vyšla v roce 1971 a my dnes vidíme situaci čtyřicet let poté...: "Společnost založená na institucionalizaci hodnot ztotožňuje výrobu zboží a služeb s poptávkou po nich. Vzdělání je ve skutečnosti výchovou k potřebě určitého produktu a je zahrnuto v ceně výrobku. Škola je reklamní agenturou, která chce, aby člověk uvěřil tomu, že potřebuje společnost právě takovou, jaká je. V takové společnosti se podporovanou normou stávají úvahy na hranici rentability. Nutí několik málo největších spotřebitelů, aby bojovali o možnost vyčerpávat Zemi, plnili si svá nadmutá břicha, zkrotili menší spotřebitele a zneškodnili ty, kteří stále ještě vystačí s tím, co mají. Tento étos nenasytnosti leží u kořenů fyzického drancování, sociální polarizace i psychické pasivity."
Hezká pohádka bez agresivních prvků, vhodná na večerní čtení. Pro pátou hvězdičku jsem postrádala více humoru.
Pokud máte dítě, které ještě nečte samo, nechte tuhle pohádku přečíst tatínka. Nejspíš se také pobaví.
Tohle se dětem líbí a z hromady knížek si vybírají právě ji k opakovanému čtení. Děti, no...