jimbow komentáře u knih
Mimořádný historický román, který by nikoho neměl odradit svým rozsahem. Skvělé čtení od začátku do konce. Hlavně v závěru jsem získával dojem, že celý příběh může vlastně skončit i tragicky, protože 11. století bylo kruté, bez slitování. Naštěstí Robertova touha i naděje v rozvíjení skutečné lékařské vědy přežila do dalších generací. V knize je krásně ukázáno, jak byl v té době tento rozvoj brzděn jak vzdálenostmi mezi národy, tak jejich omezeností kulturní i náboženskou.
Jodi Picault mám rád. Její příběhy mají hlavu a patu, jsou logicky vystavěné a do detailů promyšlené. Stejně jako tahle kniha.
Moje první setkání s autorkou, vyprávění z pohledu jednotlivých postav mi trochu připomínalo styl N.Hornbyho, kterého jsem také objevil nedávno. Snad jediná výtka k překladu názvu knihy. Myslím, že by mu slušel spíš doslovný překlad originálu, tedy Domácí pravidla. Protože pravidlo "Starej se o svého bratra, máš jen jednoho" vlastně celý příběh vystihuje a je to jediné z pravidel, které se Jacobovi nedařilo viditelně plnit a bylo i, podle mého názoru, hlavním motivem toho co udělal.
Strašně emotivní záležitost - každý odstavec, každá věta. Jak můžu udělit šest hvězdiček?
Zaujala mě, kromě mnoha jiného, skvělá paralela s hašením požárů. Pravidlo "Bezpečnost záchranářů je důležitější než bezpečnost obětí." bylo dlouhou dobu mottem celého příběhu.
Jasně, konec je jako rána do hlavy, ale po chvíli si člověk uvědomí, jak celý příběh ještě umocnil a že autorka dobře ví, co dělá.
Škoda, že tahle kniha nevyšla o pár let dřív a nevyšla u nás v nákladu 15 milionů výtisků.
S R. Fulghumem jsem se poprvé setkal na střední škole, kde nám z jeho knih četl učitel češtiny. Bylo mu kolem čtyřiceti.
Ta čtení, naštěstí krátká, jsem odzíval, měl jsem od života jiná očekávání než ty předčítané 'banální příběhy a moudra nějakého starého dědka'.
Před nedávnem jsem R. Fulghuma náhodou znovu objevil a okamžitě jsem byl jeho dílem nadšený a zařadil jsem ho mezi svá nejoblíbenější. Jeho fejetony mají duši a nedá mi to se při jejich čtení neusmívat od začátku do konce a i trochu přemýšlet o všednosti i nevšednosti života. Je mi kolem čtyřiceti.
Tenhle klenot jsem objevil zastrčený v knihovně jedné horské chaty při zimní dovolené. Nedbal jsem autorovy rady a se čtením spěchal, ale slíbil jsem si, že si tuhle knihu koupím, protože ne všechny mateřské školky jsou stejné.
Tragický příběh, ostatně jak je u Remarqua zvykem. Ve druhé polovině strhující, v některých pasážích je třeba velkého soustředění. Stojí za přečtení.
Trochu jsem se téhle knížce bránil - nevěřil jsem, že bych se mohl nad více než 300 stránkami přinejmenším usmívat příhodám s "lehce" nezvladatelným psem - ale stalo se. Výborné čtení.
Tuten ;) románový debut mě víc než potěšil. Čtenářsky atraktivní námět autor zpracoval velice povedeně, knihu jen těžko necháte rozečtenou. Určitě oživení na knižním trhu českého thrilleru.
Stejně jako v recenzi https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/moralka-vina-svedomi-strach-odpusteni-holocaust-6394 si myslím, že holocaust není ústředním tématem této knížky. Minčino vyprávění , kterému je věnovaná jedna ze tří částí, je jistě skvělou poctou obětem i přeživším holocaustu a úvahy o vině a odpuštění se tu přímo nabízí, ale pro mě je Vypravěčka o něčem jiném. O myšlenkách a otázkách jakoby v druhém plánu, kterých autorka otevírá spoustu, koneckonců podobně jako v jejích ostatních knihách. O jizvách na těle či na duši, které lidé jaksi přirozeně skrývají, ale pokud v sobě najdou sílu je odhalit a vyrovnat se s nimi, může jim to pomoci ke šťastnějšímu životu nebo klidnější smrti. O převzetí odpovědnosti za činy svých blízkých vedené snahou odčinit je. O tom, že na světě není nic důležitějšího než je rodina, jakkoli to může mít fatální následky. Nepřehlédněte tohle motto na samém začátku, tak jako Sage přehlédla zásadní fakt kdo je kdo v tomhle příběhu...
Jak se v nějakém názvu životopisu objeví slůvko 'necenzurovaný', je třeba být ve střehu.
Krásná, poetická čeština. Více prostoru, než sama Anežka Přemyslovna, dostávají postavy z jejího okolí, které ale měly na její osud zásadní vliv. Rozhodně je pro mě kniha milým překvapením.
Číst Deníček moderního fotra je zábava, pečovat o mimino je zábava, s odstupem času tedy určitě. Deník ale není příliš motivační, takže doporučuji číst ho až v době, kdy můžete srovnávat s vlastní zkušeností.
Otcem hlavního hrdiny Pavla Vencla je ve skutečnosti nejspíš Bob Saint-Clare, matkou Mata Hari a strýcem Pérák, mytická postava válečné Prahy... Nemůžu si odpustit tuhle lehkou ironii, protože tolik štěstí v neštěstí a snad i nadpřirozených schopností jako má on je na období devíti let a jeden román až nehorázně moc. Od pobytu v Buenos Aires jsem už více čekal na rozuzlení celého příběhu, než na další, tak trochu uměle, třebaže umně natahované vyprávění tohoto uprchlíka životem. Stejně jako v komentáři @Sauerkraut i mně pobyt v Anglii silně připomínal román Nebeští jezdci a daly by se asi najít i další knihy s podobností čistě náhodnou... Přes to všechno je to celé velmi čtivé, dávám za čtyři a určitě si přečtu i volné pokračování této knihy - Hráč.
Postavu Hercula Poirota jsem si velmi oblíbil prostřednictvím Davida Sucheta a jeho titulní roli v seriálu britské televize. Knižní originál A. Christie, a vlastně ani žádnou jinou její knihu, jsem nikdy nečetl, takže nemůžu srovnávat styl její se stylem S. Hannah. Každopádně atmosférou a zajímavou zápletkou se Vraždy s monogramem rozhodně dají srovnat s vynikajícím televizním zpracováním případů H. Poirota.
K čemu bych tak Allenovy povídky přirovnal? Už vím. Je to s nimi jako s rozbalováním vánočních dárků, viděno dětskýma očima. Se vzpomínkou na všechny minulé Vánoce se nemůžete dočkat až přijdete ke stromku a začnete rozbalovat dárky. Je to znovu tak vzrušující a každý nově rozbalený dárek vám dělá obrovskou radost. Postupem času se ale z rozbalování stane rutina a vy byste si nejradši šli hrát do svého pokoje a zbylé dárky nechali nerozbalené svému osudu.
Tahle recenze přesto není míněná jako kritika, autor se velmi snaží, aby každá povídka byla originální - spíše ale její stavbou či námětem. Vlastní absurdní fórky, nebo spíše jejich duch, mi po chvíli čtení přijdou dost podobné. Snažit se přečíst celou knihu na jeden zátah, alespoň u mě, nefunguje. Ve své privátní knihovně byste ale knihy W. Allena rozhodně měli mít, aby bylo kam sáhnout v případě potřeby okamžitého zlepšení nálady. V tu chvíli doporučuji náhodně si vybrat pouze jednu, dvě povídky. Pak je jejich (i vedlejší) efekt dokonalý.
To je neskutečné, jak si Marek Boško vymýšlí, ale setsakramentsky dobře se to čte. :-)
Než si začnete něco s Pivem, přečtěte si tuhle fajn knížku o tom, co Pivo je, co vám může dát i o co vás může připravit.