JitulHa
komentáře u knih
Will Grayson, Will Grayson
John Green
Dva kluci s totožnými jmény, jedno velké nedorozumění, spousta muzikálového nadšení a k tomu Drobek navrch. Rovná se nenáročné, celkem zábavné, místy možná trochu depresivní čtení na jedno odpoledne, při jehož psaní spojili síly dva oblíbení spisovatelé v žánru YA knih.
Příliš mnoho Kateřin
John Green
Opravdu jsem zpočátku nevěděla, co mám od knihy čekat. Už ten název vyzníval poněkud zvláštně, přiznám se, že jsem přemýšlela, jestli se nejedná zase o nějakou z autorových metafor, ale ne, John to myslel přesně tak, jak to napsal, protože těch Kateřin se v knize vyskytovalo skutečně mnoho. A aby toho nebylo málo všechny tyhle jmenovkyně, daly hlavnímu hrdinovi, jinak geniálnímu mladíkovi Colinovi košem. V příběhu je proto spousta matematiky, přesmyček a nebyl by to snad Green, aby tu Colinovu pověstnou genialitu a bezbřehou inteligenci nějakým povedeným způsobem ještě více nepřiblížil. Tudíž je v knize pěkný kopec poznámek pod čarou, které jsou dosti vypečené, poučné a neskutečně mě bavily. Zkrátka parádně trhlá knížka!
Papírová města
John Green
U Papírových měst jsem se opravdu hodně nasmála, ačkoliv některé popisované situace leckdy všechny zúčastněné stály spoustu nervů, tak v podání hlavního hrdiny vyznívaly skutečně komicky. Jak totiž bývá autorovým zvykem, jeho postavy nejsou žádní nepřemožitelní ranaři, ale naprosto klasičtí teenageři s naprosto klasickými potřebami a starostmi teenagerů. Tahle knížka je proto opět důkazem toho, že John Green umí napsat příběh s velkým kouzlem, který v sobě zahrnuje neotřelý děj, city, myšlenky a sympatické postavy, jejichž jednání doplňují vtipné či hluboké, ale vždy vše potrhující hlášky.
Hledání Aljašky
John Green
Hledání Aljašky bylo typicky johngreenovské, Zpočátku se mi to zdálo jako běžný příběh o někom, kdo není ve škole zrovna oblíbený, tak odejde do jiné. Tam se účastní všemožných lumpáren, nemluvě o přinejmenším trochu trhlé Aljašce, která převezme vládu nad jeho srdcem. A ono by to takové v podstatě i bylo, ale to by nebyl John Green, který píše naprosto (ne)obyčejně obyčejným způsobem, jakým to dokáže jen on. Pod povrchem, toho příběhu se totiž skrývali a říkali věci, u kterých jsem se musela zastavit a uvědomit si, že na nich vážně něco je. Autorovy knihy jsou pro mě důkazem toho, že příběhy mohou svým dějem znenadání překvapit.
Hvězdy nám nepřály
John Green
Nějak mi vážně chybí slova, která by tuhle knihu dokázala plně vystihnout. John Green vytvořil opravdu výjimečné dílo. Každý si musí ten příběh sám projít, aby dokázal porozumět. Postavy mají totiž svou vlastní komunikaci, která se dá obtížně vyjádřit, Hazel a Gus se spolu baví jejich vlastním způsobem - všechny ty slovní obraty dostatečně chápou a dokážou se nad nimi pousmát jen oni dva. Mají mezi sebou něco, co je jenom jejich. Ty postavy jsou podány s takovou opravdovostí, že se člověku ani nechce věřit, že jsou smyšlené, dokonce i když ví, že smyšlené jsou. Překvapující a zároveň zajímavé, je také to, že ač jde o autora, celý příběh je vyprávěn z pozice hlavní hrdinky Hazel, jejíž myšlenkové pochody Green zpracoval opravdu obdivuhodně. Ne, tahle knížka se nedá vyprávět, ta se zkrátka musí číst!
Láska pod parou
J. Lynn (p)
J. Lynn zkrátka umí, její knihy mám ve velké oblibě, vždy vytvoří sympatickou dvojici hrdinů a povedené dialogy, které vás baví a vtáhnou do děje. Svůj příběh také pokaždé okoření něčím hlubším - nějakým problémem, traumatem nebo minulostí, s níž se její hrdinové neradi chlubí. Ne jinak tomu bylo u téhle knihy. Příběh to byl tedy opět povedený, i když musím přiznat, že první díl s názvem Jako led se mi líbil více, přesto nemohu říct, že bych byla zklamaná, autorka u mě zase zabodovala.
Jako led
J. Lynn (p)
Kniha má, kromě zajímavých a opravdu sympatických postav, napínavý děj i spád, nejsou v ní žádná hluchá místa. Přečetla jsem ji téměř za dvě odpoledne. Příběh je psán obzvláště čtivým a lákavým stylem, ve kterém se střetává ženská logika s tou mužskou. Po celou dobu tudíž sledujeme vyprávění hlavních aktérů, Sydney a Kylera, jejichž pohledy se střídají v průběhu každé kapitoly. Což je ze strany autorky skvělá volba, je zajímavé vidět, co se odehrává v hlavě každému z nich - to všechno udělalo z tohoto na první pohled obyčejného románu, naprosto báječnou knihu. Vážně není nic, co bych jí mohla vytknout.
Městečko Bush Falls
Jonathan Tropper
V knize se stále něco dělo, příběh měl spád a ústřední hrdina Joe to neměl vůbec jednoduché. Byl zároveň vypravěčem celého příběhu, tudíž barvitě líčil patálie, které se mu přihodili. Děj byl přehledně rozdělen na dvě části - první popisovala události, které se odehráli poté, co se Joe vrátil do Bush Falls, v té druhé se naopak popisovali události, nějaký čas předtím, než odsud odešel, a které byli příčinou jeho odchodu. Jedná se o ironický a zábavný příběh o tom, jak dát průchod svým bolestem.
Nespoutaná
Cynthia Hand
Nespoutaná je vyvrcholením celé andělské trilogie. Byl to opravdu závěr s velkým Z. Myslím si, že tento díl byl z celé trilogie nejlepší! Někdy tomu bývá přesně naopak, ale u série Nadpozemská bych řekla, že s každým dílem šel příběh nahoru a víc mě zaujal, nemluvě o těch všech překvapeních, které zde autorka připravila. Zkrátka, především kvůli tomuto dílu nelituji, že jsem se do téhle série pustila, jelikož byl jasně tou pomyslnou třešničkou na dortu.
Zasvěcená
Cynthia Hand
Zasvěcenou, coby druhé pokračování Nadpozemské, jsem dychtivě nevyhledávala, chtěla jsem si ji koupit a přečíst, ale vždy ji předběhla nějaká jiná kniha, kterou jsem musela mít nutně doma, až asi na popáté na ni konečně došla řada. Bylo to tím, že první díl mě nijak zvlášť nenadchl, musím však říci, že jsem po dočtení byla mile překvapená, protože Zasvěcená mě rozhodně bavila více než její předchůdkyně. Charaktery postav se sice v ničem nezměnily - Clara byla pořád neskonale úžasná, Christian zůstal mužem dívčích snů, Tuck byl stále ten sympaťák, kterému jsem držela pěsti. A Jeffrey a Angela u mě v oblíbenosti nijak neklesli, spíše naopak. Přesto byla dvojka andělské trilogie určitě čtivější. Bylo to zejména tím, že děj byl celkově mnohem napínavější, zvraty povedené, události prokreslenější, vůbec celá kniha vyznívala pestřejším dojmem.
Nadpozemská
Cynthia Hand
Ke čtení Nadpozemské jsem se rozhodla ve chvíli, kdy jsem byla bez sebe nadšením z fantasy série Drahokamy od Kerstin Gier, dostala jsem chuť přečíst si něco podobně fantastického a romantického, tehdy jsem narazila na tuhle knihu. Příběh o andělech s příměsí zamilovanosti se zdál být přesně to pravé ořechové. Avšak Nadpozemská má očekávání bohužel nenaplnila. Přišlo mi, že všechny ty věci kolem andělů byli v knize jenom na pozadí, aby měla nějaký ten zvláštní nádech. Řešila se zde hlavně samotná ústřední hrdinka Clara, její úvahy a problémy. Navíc autorka téměř v každé kapitole psala o Clařině bezchybnosti a všestranném talentu - Vím, byla přece anděl, a k andělům dokonalost patří, přesto mi připadalo, že na to autorka dávala přehnaný důraz. Podobný pocit jsem měla i z Christiana, který byl také jako vystřižený z katalogu. Mnohem více jsem si v knize oblíbila postavy vedlejší jako například Jeffereyho, Angelu nebo Tuckera. Navíc děj i samotný byl hodně předvídatelný, za mě tedy dost průměrný příběh.
Výhra
Patricia Wood
Na tuhle knihu jsem natrefila jen tak mimochodem, a musím říci, že to byla opravdová výhra. Je to příběh s neuvěřitelným kouzlem, který se hodí takzvaně do každého počasí, stačí jen chuť ke čtení. Mám to osobně vyzkoušené, ta knížka už totiž prošla rukama celé řadě mých známých, a všichni byli po přečtení stejně nadšení. Kniha je psaná nenuceně, a přitom velmi poutavě. Celý příběh je vyprávěn z pohledu hlavního hrdiny, kterého si prostě musíte zamilovat. Autorka se dokázala bravurním způsobem vžít do jeho mysli - jeho způsob vyjadřování, komunikace s ostatními, ta jeho nepředstíraná naivita. Zkrátka vše, naznačuje tomu, jako by před vámi skutečně stál Perry takový, jak ho autorka v knize popisuje - muž, který by u některých lidí, pro svůj stupeň IQ, mohl budit dojem, že je spousta věcí nad jeho chápání. Nicméně, opak je pravdou, Perry je mnohem vnímavější, než se může zdát. Doporučuji.
První stříbrná kniha snů
Kerstin Gier
Téhle knihy jsem se nemohla dočkat, protože právě Kerstin Gier napsala úžasnou sérii Drahokamy. Stříbrná je jiná a stejná zároveň. Příběh je čtivý a zábavný, dění zpestřují poznámky hlavních hrdinů (hlavně ty Jasperovy), a zaměření na snový svět je, od předešlého cestování časem, zase něčím novým. Je tu opravdu hodně zapeklitá zápletka, díky tomu všemu je děj originální, neobvyklý a trochu více tajemný. To vše dohromady tvoří dohromady skvělý mix, jaký dokáže namíchat jedině tahle autorka.
Zelená jako smaragd
Kerstin Gier
Zelená jako smaragd je závěrečný díl trilogie Drahokamy, z prvních dvou pokračování jsem byla naprosto nadšená. Proto není divu, že jsem ohledně Zelené měla ty samé a možná ještě větší nároky, koneckonců, je to přece závěr celé série. A musím s jistotou říci, že mě tahle série ani napotřetí rozhodně nezklamala, právě naopak! Tenhle díl byl stejně báječný jako ostatní. Vyústění celého příběhu bylo prostě famózní, přečetla jsem ho hned 2x. Proto, v rámci všech třech dílů nemám absolutně nejmenších výtek. Příběh byl promyšlený, originální a skvělé postavy z něho udělaly něco opravdu jedinečného, co u mě hned tak nějaká série nepřekoná.
Modrá jako safír
Kerstin Gier
Vždy, když čtu nějaký příběh na díly, pokaždé se tak trochu bojím otevřít ten další, jelikož se obávám, že by pro mě mohl být oproti tomu minulému zklamáním. Ale to rozhodně NENÍ případ Modré jako safír, coby druhého pokračování trilogie Drahokamy! Tahle kniha mě totiž nadchla úplně stejným způsobem jako předchozí díl! Opět zde byly Gwendolyniny povedené slovní obraty, ve kterých jí zdatně sekundoval Xemerius, k němuž nemám co dodat, protože ten byl v knize výborným zpestřením. Stejně tak i na Gideona mohu pět jen samé ódy, přestože ani tady nezapřel svoji přirozeně panovačnou povahu, bez které by ale nejspíš ztratil kouzlo jemu vlastní. Oproti minulému dílu zde bylo více zápletek v časech minulých a s nimi větší dávka dobových kostýmů a prostě všeho, co k tomu patří. Postupně se začala odkrývat celá ta záležitost s časem, stejně jako všechna tajemství, kterými byl příběh opředený.
Rudá jako rubín
Kerstin Gier
Na Rudou jako rubín jsem narazila úplnou náhodou, hledala jsem další knihy od Kerstin Gier, od níž jsem před tím četla knížku s názvem Každé řešení má svůj problém, a tehdy jsem našla tuhle parádní knížku. V té době to byla čerstvá novinka a okamžitě mi padla do oka! Samotná anotace vyznívala velice poutavě, zápletka s cestováním v čase, pro mě bylo něco docela nového, navíc ta kouzelná, neuvěřitelná obálka, mě více než zaujala. Příběh byl originální, plný tajemství, která čtenář odkrýval společně s ústřední představitelkou a zároveň vypravěčkou příběhu Gwendolyn, což byla skvělá postava, ač byla hlavní hrdinkou celého příběhu, působila naprosto obyčejným dojmem, a to i poté, když zjistila, že vlastně není tak docela obyčejná. Nebyla to žádná úžasná nezdolná hrdinka, kterou nic nerozházelo, ale normální dívčina, co dokázala "jen" cestovat v čase. A nad těmi jejími poznámkami a vůbec komentováním všech situací, jsem se mnohokrát opravdu pobavila. Pak tu byl Gideon, na jehož charakterových rysech si autorka dala vážně záležet, byl zkrátka nezaměnitelný, byl to šarmantní kluk, avšak s notnou dávkou panovačnosti, kterou dokázal doopravdy vytočit, ale bez ní by to prostě nebyl ten neodolatelný Gideon. Musím říci, že G&G jsou dodnes jedním z mých nejoblíbenějších knižních párů vůbec. Podobně jako ústřední postavy, mě nadchla celá kniha, děj a s ním i stránky ubíhaly svižným tempem, nemohla jsem knížku za žádnou cenu odložit než jsem dočetla na samý konec.
Každé řešení má svůj problém
Kerstin Gier
Každé řešení má svůj problém, je první knihou, kterou jsem četla od autorky Kerstin Gier, jelikož se mi tahle knížka velmi líbila, pořídila jsem i další tituly od ní, včetně báječné série Drahokamy, která dodnes patří k mým nejoblíbenějším. K samotné knize musím říci, že byla velice čtivá a zábavná, ústřední hrdinky jsem docela litovala, její život totiž nebyl žádný med, ale to, co způsobila těmi svými dopisy, to byla teprve hrůza, vážně bych nechtěla být v její kůži, a muset čelit všem těm nevěřícným a naštvaným výrazům jejích příbuzných a známých. Ale jak už jsem zmínila, kniha je podaná s humorem a ironií, díky kterým je tohle životní drama hlavní hrdinky jaksi zjemněno, a čtenář se tudíž spíše pousměje nad ironií osudu, než aby proléval slzy.
Než jsem tě poznala
Jojo Moyes
Dva hlavní protagonisté Louisa i William se musí poprat s něčím novým, s něčím, co nechtěli, možná proto je osud svede dohromady. Na první pohled tak může kniha vzbuzovat dojem, že v ní jde pouze o jeden tragický lidský osud či o lásku. Ale jde v ní o mnohem více, je o tom, že člověk nikdy nemá považovat to, co má za samozřejmost a má si vážit i nepatrných maličkostí. Také o tom, co všechno můžeme udělat pro druhé, nebo čeho jsme schopni se vzdát. Především asi donutí zamyslet se nad svým vlastním životem a nad tím, co je možné ztratit.
Volání netvora
Patrick Ness
Kniha se točí prakticky jenom kolem samotného Conora a jeho vypořádáním se sám se sebou, ostatní postavy zde pouze dokreslují nezbytné okolnosti, čímž vlastně dotvářejí celý děj. Rovněž, je to vyprávění o tom, že pravda může být někdy dvojznačná a že některé věci můžeme cítit jinak, než by nám bylo milé. Příběh je psán čtivým a poutavým způsobem. Na děj je nahlíženo očima vypravěče, je rozdělen do krátkých kapitol, které jsou navíc proloženy krásnými ilustracemi. Právě ilustrace dodávají knize na takové té tajemné atmosféře, kterou vyzařuje netvor v podobě letitého tisu. Příběh se dá hravě přečíst během jednoho odpoledne. Nicméně nad jeho obsahem lze dumat daleko déle.
Jak nepřežít vlastní smrt
Matt Beaumont
Tato kniha mě nejprve zaujala svým paradoxním názvem, poté zápletkou, kdy se vlivem souhry událostí život hlavního hrdiny proměnil ze dne na den v obrovské adrenalinové dobrodružství, byla jsem proto nesmírně zvědavá, jak příběh bude pokračovat dál a jak vlastně skončí. Čtení toho příběhu bylo přímo parádní - sarkasmem opředený humor, osobitý hlavní protagonista, barvité prokreslení jednotlivých drastických a zároveň komických situací, bylo jednoduše bezchybné. S knihou jsem tedy neměla nejmenší problém, četla se skvěle i rychle, až mě na konci vážně mrzelo, že už je konec, protože jsem se chtěla smát nad dalšími povedenými zápletkami a situacemi.