Joges komentáře u knih
Autorka rozhodně psát umí. Hned mě vtáhla do děje, napínala a experimentovala (střídání 1. a 3. osoby atd.). Její úsporný styl je přitažlivý, postavy jsou zajímavé a zážitky z kurzu přežití & televizní outdoorové reality show poutavé a uvěřitelné. Ovšem běžná realita autorce nestačila. Zašla proto dál, vytvořila z příběhu sci-fi a položila vtíravou otázku. Téma: pořádání podobných soutěží. Uvedené kvality knihy jsem vychválil (líbila se mi např. vypravěčská linka ze současnosti - tj. ta outdoorová), a tak přiznávám, že si mě autorka získala. Jenom si v závěru knihy rovněž kladu otázky: Proč už zase apokalypsa? A nešlo to vymyslet jinak? Autorka se snažila o ohromující originalitu, to je jasné (sonda do mysli postavy, střídání dějů, epidemie), jenomže to mi právě vůbec nevyrazilo dech. Ani jsem knihu nebral jako uváděný thriller.
Zatím ji ještě stále čtu. Je zajímavá, to ano, ovšem kvůli stále opakující se šabloně už tolik nenapíná jako první dva díly. Přesto chválím pokrok oproti pohádkovému Ztracenému symbolu. Jsou tu zajímavé postavy, zápletky, tajemství a přiznám se, že toulky historickou i současnou Florencií a Benátkami mě docela baví. Zatím beru vše s rezervou a knihu si užívám jen tak po večerech, po kapitolách …
…. konečně dočteno. Musím dodat, že nápaditý i napínavý závěr docela překvapil, nikoli však vyrazil dech. Také další obšírné vysvětlování na samotném konci knihy nijak nenadchlo. Knihu snad nejlépe vystihuje jeden z komentřů na přebalu knihy: „Brown nabízí čtenářům spoustu postřehů o historii a umění, ale na první místo klade vždy příběh. Inferno je ideální oddechové čtení (The Boston Globe).
Dobrými stránkami knihy jsou například dobře zvolené postavy (až na ulítlého záporáka) nebo šiframi propletená cesta za pokladem. Je tu také celkem zajímavá zakladní linka příběhu a pozoruhodný závěr, ale to je z pozitiv asi tak všechno. Jinak tu Brown občas plácne pěknou hloupost. Například Robert Langdon nejprve všechno řeší bez překážek, ale v závěru je dopaden padouchem a pak vstává z mrtvých. I další konání postav jsou méně uvěřitelná, až naivní. Dávám ale autorovi ještě šanci a těším se na další pokračování.
Velmi dobrá kniha a metodická pomůcka. V publikaci je sedmnáct tématických celků – kapitol, které přibližují problémy, které se vyskytují u dětí (dítě uzavřené, pesimistické, hyperaktivní, vzdorovité, závislé, úzkostné atd.) a zhruba vždy 10 až 20 her které se vztahují k danému problému. Každou kapitolu pak otevírají příběhy o dětech, které se někdy někde skutečně odehrály.
Nejprve mě oslovilo krátké hodnocení Ricka Riordana na přebalu knihy: „Bardugo dokázala dostat do jediné knihy všechno – úžasný příběh, dojemnou romanci a neuvěřitelné tajemno.“ Zariskoval jsem a Grišu si přečetl. Pokud si odmyslím všechna adjektiva, pak je tvrzení o knize pravdivé. Příběh nepatrně inspirovaný carským Ruskem se odehrává ve smyšleném fantasy světě, je tajemný, místy i romantický, zajímavý a možná i napínavý - pro mně teda až od poslední třetiny knihy. Jinak mě Griša příliš neoslovila. Neměl bych však snižovat a negativně hodnotit literaturu pro děti a mládež, když mám od tohoto žánru i věkové skupiny docela odstup. Mladší čtenáře kniha třeba zaujme.
Zajímavý námět z dystopické budoucnosti, příjemný autorský styl, nápadité vyprávění příběhu prostřednictvím několika hlavních postav, vyvážený kontrast brutality a soucitu a nečekaný závěr dělají z knihy téměř povinnou četbu pro všechny fanoušky sci-fi, hororu a vyznavače zombie. Do zmíněné skupiny nepatřím, proto dávám jen čtyři hvězdy. Pominu li však averzi k tématu, musím uznat, že je kniha skutečně dobře napsaná.
Opět velmi dobrý autorský styl, detektivní příběh z českého prostředí, atraktivní postavy, časté zápletky a dávka napětí, takže knihu jen chválím. Četbě uškodila snad jen ta maličkost, že jsem už dříve viděl stejnojmenný seriál. Víc se mi líbilo třetí pokračování Ještě není konec.
Autor si rozhodně nebral servítky s ústředním námětem detektivky, musím však uznat, že dílky skládanky, které vedou k vyřešení případu, poskládal velmi bravurně. Michal Sýkora navíc vládne svému řemeslu, umí psát, takže mohu jen potvrdit slova většiny uživatelů, že jde o detektivku na úrovni.
Souhlasím s anotací. Rafinovaný styl vyprávění mě magicky vtáhl do děje, takže jsem knihu přečetl během krátké doby. Některé závěry ženy - sběračky léčivých rostlin mě sice občas udivovaly, ale v podstatě mohu říct, že si mě jak hrdinka, tak autorka získaly. Výprava Do tmy vážně bavila.
Většina děje se jako obvykle odehrává v uzavřeném sídle, zřídkakdy se postavy odeberou na přilehlou zahradu, jedou do města nebo přespí v hotelu. Úvahy, řeči a promluvy si tu jako tenisový míček přihrávají nasazený policejní vyšetřovatel, Edward Catchpool, Hercule Poirot a občas i ostatní obyvatelé sídla Clonakilty společně s majitelkou lady Playfordovou. Oproti předchozímu dílu, který byl poněkud dobrodružnější, se zde autorka více přiblížila Agathě Christie i šedým buňkám mozkovým a příběh, úvahy i pátrání vyšroubovala do nečekaných závěrů. Možná vám na konci knihy i spadne brada.
Jaroslav Velinský je zárukou kvality. Téměř vše co napíše, se velmi dobře čte a křivka napětí přitom nenápadně šplhá vzhůru. Poslední tajemství Jana T. je rovněž poctivě napsaná kniha s každou drobností, která odkazuje na svět Rychlých Šípů. Kniha obsahuje téměř všechna hlavní i vedlejší jména, místa i události z předchozích dvou Foglarových dílů a přitom za nimi nijak nezaostává. Hlavní slovo tu také, konečně!, dostávají děvčata. Snad jen závěr je poněkud netradiční, jiný, ale jinak je pro mne tento volně navazující díl o stupeň lepší, než Tajemství Velkého Vonta.
Je to skutečně prostá, jednoduchá a sympatická kniha, která vás provede hájem totemových zvířat, jenom nevím, zda je to skutečně jediná kniha, kterou budu kdy potřebovat, jak hlásá podtitul. Z útlé knihy vyčtete vše podstatné o výběru zvířete (nějaké členění podle kalendáře tu nehledejte), nebo si přečtete vše o práci se zvoleným zvířetem apod. V druhé polovině knihy najdete abecední seznam zvířat, ale všechna zvířata se do knihy nevlezla, takže se budete muset spokojit s necelou sedmdesátkou totemových spojenců (zvířat).
Výborná věc! Autorka napsala knihu záměrně, aby se o Estoncích, Lotyších a událostech na Sibiři během války vědělo, zapomínat by se totiž nemělo. Indície vyplývající z knihy jako: nakladatelství CooBoo, krátké věty v textu, patnáctiletá Lina mimoto oznamují , že se jedná o literaturu pro mládež. Námět knihy je zásadní, lidí deportovaných na Sibiř mi bylo líto a literatuře pro mládež fandím. Dokonce jsem si oblíbil Linu a osatní postavy, jenom styl autorky mi nesedl. Nijak jsem ho během četby neprožíval. Daleko bližší je mi například Remarque, Solženicyn, Follett apod. Ti píšou pro dospělejší čtenáře a v tom je zásadní rozdíl. Málem jsem za ten autorčin styl ubral z hodnocení jednu hvězdu. Když mi ale o něco později „strýček Google“ přežvýkal zadaný název a vyplivl informace o Trofimovsku a já pak četl a viděl ty hrůzy na Sibiři během války, musím uznat, že Ruta Sepetys napsala skutečně důležitou knihu a je dobře, že „Šedé tóny“ spatřily světlo světa.
Jo a ještě něco. Docela se bavím reakcemi některých ublížených uživatelů. Knize s VIP námětem jsem naložil plný počet bodů, přesto jsem na pranýři. A to jen proto, že jsem vyjádřil svůj názor. Když mi na DK strhají oblíbenou knihu, nepouštím se do vášnivých a uražených diskuzí a nejdu málem skandovat na Václavák. Možná by to chtělo více pokory.
Kniha láká svou útlostí i zajímavými dohodami - radami, které si dle doporučení můžete vyvěsit i na lednici a řídit se jimi. Čtyři dohody vypsané na přebalu knihy jsou skutečně zajímavé, jen to další rozvádění v knize je občas scestné a úsměvné. Odnáším si jen ty čtyři zajímavé body a některé moudré myšlenky, to je bohužel vše.
Autorka od samého začátku buduje napětí, v nastaveném tempu ani na okamžik nepoleví, v závěru napětí ještě zvyšuje a žene případ do zajímavého finále. Příběh je propletený, kombinovaný, ovšem i nejlépe vykonstruovaná detektivka může mít trhliny, a tak jsem námětu i hlavní hrdince místy nevěřil. Z celkového pohledu knihu chválím za stálou akci a napětí, ale námět zcela neohromil.
Docela běžná a poctivě napsaná detektivka s mysteriózními a mytologickými prvky. Není to žádná moderna, autorka v ní nazírá na svět staromilským pohledem, takže před nějakými dvaceti lety by kniha nejspíš slavila úspěch. Během četby mi občas přeběhl mráz po zádech, chvílemi jsem se nudil a pak zase žasl nad vývojem událostí, takže knihu mohu vcelku pochválit. Ústřednímu námětu vadilo snad jen občasné připomínání uplynulého děje, méně uvěřitelné pasáže nebo příliš černé a bílé postavy, jinak nemám co vytknout.
Dominik Dán je zárukou kvality. Tolik kliček a oboček od hlavního případu a v žádné se neztatil, každou dokončil a uzavřel. To každý hned tak neumí. Jednou nohou v hrobě je spletitý případ, vlastně je to několik případů pohromadě, které parta z Nového města téměř všechny vyřeší a uzavře. Kromě sžíravého napětí poskytuje kniha i tradiční zábavu, proto bez zaváhání uděluji plný počet bodů. Dán je silně návykový, tak už se těším na nějaký jeho další trhák.
Peter May je opět důkladný, přesvědčivý a ve vyprávění působivý jako vždy. Znovu překvapuje i napíná, jeho postavy jsou zajímavé, prostředí Hebrid pak popisuje s bravurou. Román je tentokrát poskládaný trochu jinak a recenze na přebalu knihy se předhání ve chvále. Mě ale námět Umrlčí cesty tentokrát příliš neohromil. Některé části knihy mi přišly slabší a méně uvěřitelné. Jinak ale jako vždy stojím za Mayem, bavilo mě například sledovat osudy hlavní postavy.
Především je to jedna velká dámská jízda, teprve v poslední třetině knihy nastupuje docela napínavý krimithriller. Autorka rozhodně umí psát, její vyprávění je působivé a dobře se čte. Ruth Ware dávkuje napětí postupně, v každé kapitole odkrývá nové okolnosti případu, její text je popisný, poctivý, témeř autentický, jenom je v námětu (na můj vkus) až příliš mnoho kliček, odboček a zbytečného protahování. Největší chybou autorčiny prvotiny je, že hlavní postava musí projít nemožným a zkusit snad úplně všechno. Ware tak námět doslova pohřbívá. Ale možná jsem knihu dostatečně neprožil, nebyl jsem prostě pravá cílová skupina. Příběh hrdinky Leonory ocení zejména ženy, výstižnější komentář napsala např. uživatelka kackahracka.
Nečekaně silný příběh. Získal si mě hned na začátku a v napětí udržel do samotného konce. Navíc po dobu četby na mě doléhala otázka: Jak může někdo vymyslet a napsat tak dokonalou věc? Jsou tu výborné náměty, myšlenky, silná dějová linka, nečekané zvraty, mystika, tajemství a všechno to hlavně do sebe dokonale zapadá. Jen závěr jsem čekal trochu jiný, ale na tom v podstatě tolik nezáleží. Z celkového pohledu je to kniha, která si zcela právem zaslouží literární ocenění i filmové zpracování.