Joges komentáře u knih
Moje první kniha od Stránského. Začátek mě docela chytil. Příběh kluka a jeho vyprávění v ich formě se velmi dobře čte, proto jsem knihu zhltl během dvou dnů. Jen události kolem Ivana mi přišly zpočátku takové všední a obyčejné. V závěru se ale všechno propojilo, vysvětlilo a hlavně dobře dopadlo, až jsem si knihu skoro oblíbil. Možná za to může i veselá nálada, která se prolíná celým příběhem. Stránský je prostě výborný vypravěč.
Velmi zajímavé osudy lidí, kteří to v životě neměli jednoduché. Je to zajímavé vyprávění o hrdinech, kteří se potýkali s nepřízní osudu a nakonec přežili. Bear Grylls nezapomíná ani na jídelníčky hrdinů, proto je kniha tímto odlišná a originální od podobných dokumentů (tj. zrovna mě to nebralo). Ale jinak knihu chválím, je dobře, že vznikla.
Kdysi dávno jsem viděl film. Samozřejmě se mi moc líbil. Teď po letech jsem si dal repete s knihou v ruce. Myslel jsem, že mě stará kniha už ničím nepřekvapí, ale spletl jsem se. Dramatický závěr je tak dobře napsaný, že nezbývá nic, než jen dílo Jánského náležitě ocenit.
Vůbec jsem ji neznal. Když jsem knihu vytáhl ze staré knihovny na chalupě, setřel nános prachu a nalistoval první stránky, docela rychle jsem se začetl. A tak jsem pokračoval až ke straně 220. Musím dodat, že příběh mě bavil od začátku do konce. A ta závěrečná tečka! Všechna čest hrdinům! „Sestřelen“ je pravá lahůdka pro čtenáře válečné literatury.
Kdo by neznal tenhle starý příběh. Líbil se mi už kdysi dávno jako film i jako kniha. Nedávno jsem Psa Baskervillského poslouchal jako audioknihu a myslel jsem, že mě už nezaujme a nepřekvapí. Omyl. Závěrečná třetina knihy je velmi dobře napsaná, takže nezbývá nic, než detektivku jen ocenit.
Manuál pro matky a otce, kteří si neví rady s výchovou, nedokážou se vcítit do potřeb svých předškolních dítek a zoufale potřebují odborné rady. Tady je zaručeně najdou. Zkušená autorka podává a popisuje vše na úrovni, to podtrhuji, na druhou stranu ale dodávám, proč psát o věcech, které jsou většinou všeobecně známé. Očekával jsem něco jiného.
V psaném textu Hájíček stále vede. Kniha se čte dobře, takže není téměř co vytknout, jen námět mě tentokrát příliš nezaujal. Příběh se tak nějak táhne a vleče, omílá se stále dokola to stejné jako Tereza, kamarádi, vztahy, dědictví, nespavost a zase Tereza. Bylo tu ale i několik dobrých motivů, které mohl autor více rozpracovat, jistě by pak byla kniha zajímavější.
Už někdy v polovině knihy jsem chtěl napsat, že Selský baroko se mi líbilo víc, ale po dočtení musím dodat, že Rybí krev je rovněž velmi dobrá, možná i lepší. Vyprávění o osudech lidí z jihočeské vesnice je dramatické, drsné, jde až na dřeň. Jiří Hájíček v oceněném románu opět zabodoval, dokázal vystihnout vše dokonale.
Každé slovo tu má své místo. Autor je většinou ve všem stručný a tím pádem i lepší. Je to taková poezie v próze - právem oceněná. Genealogie je velmi dobře zvolený námět, dodává četbě větší míru zájmu a napětí. Nějaké podrobné vyřešení po sestavení rodokmenu mi tu nechybělo, jde přece jen o román. Oblíbil jsem si i některé správné literární (tj. plastické) postavy, a to je u české prózy co říct.
Já jsem si knihu užil. Karika mě upoutal od prvních stránek a v napětí udržel do samotného konce. Pravda, občas to v textu skřípe, občas to vypadá na školácké psaní, ale co se týče námětu, ten se autorovi povedl. Poctivé tajemno, záhady a mystéria se nadšenému fandovi tohoto žánru nedají upřít. Měl jsem možnost vyslechnout si i pár kapitol v rozhlase. Dramatizace ČR2 posouvá knihu ještě dále, takže posluchači audioknih se mají na co těšit. A závěrem: Jde o legendu, mystifikaci nebo skutečnost? Na to si čtenář musí odpovědět sám. Autor totiž v odhalování pravdy není nijak sdílný.
Nešetřím chválou. Až na to, že se autor občas sklouzne ke kritice zhýralé společnosti ( …ti pitomečkové žádný rozdíl nepoznají, …za stejné svinstvo zaplatíme více), což vyznívá spíš úsměvně, jsou zde výborné postřehy, náměty, praktiky a rady k dosažení úspěchu, štěstí, zastavení času, utišení chaosu nebo dobití vnitřní energie. Pedram Shojai propojil v knize dávné tradice Východu a poznatky Západu a zapojil je do své praxe, takže jen čtete, zajímáte se, tvoříte si názor, nebo si vybíráte, co se vám zrovna hodí.
Zprvu zajímavý a později napínavý kriminální případ, který nepostrádá šmrnc, gradaci a vtip. Obdivuji například fabulaci (všechno ostatní mezi námětem a kostrou příběhu), kterou není vždy jednoduché napsat. Děj vyšetřovací party z „Našeho Města“ tak tvoří originální, ucelený a dobře zvládnutý příběh, který baví. Knihy Dominika Dána mě zatím nezklamaly, proto opět nemám co vytknout.
Začátečnické psaní. Postavy jsou ploché, nevýrazné, proto jsem si k nim nevytvořil žádný vztah. A tak se to vleklo až do konce knihy. Nenapravily to ani střídající se skoky z minulosti do současnosti a naopak. Teprve až v druhé polovině knihy jsem se začetl. Nakonec druhou polovinu knihy docela chválím, autoru Robinsonovi se povedla alespoň zajímavá a poutavá kostra námětu.
Taková neobvyklá upovídaná kriminálka, ve které se klade důraz na bravurní rukopis a umělecký dojem a zločin a následné vleklé vyšetřování je odsunuto na druhé místo. Autoři se v takovém případě snaží do námětu nacpat všechno možné. V Prolité krvi jde o malý ženský román, vyšetřování vraždy a veškerou faunu z okolí. Proto křivka námětu nekoordinovaně skáče, takže čtenář zažívá vlny zájmu a nezájmu. Alespoň tak na mě kniha působila. Například hlavní postava Rebecka Martinssonová se tu objevuje zřídka, zato psů a vlků je tu požehnaně. Ale jinak Åsu Larson neodsuzuji. Ve svém spisovatelském řemesle je velmi dobrá, proto věřím, že někdy příště bude její vyprávění ucelenější a na míru padne do určeného žánru.
I když jsem před lety viděl film s podobným názvem (Pokojný bojovník), nečekal jsem, že mě kniha ještě tolik překvapí a potěší. Jednak je daleko propracovanější a obsáhlejší, a pak ten samotný námět. Cesta pokojného bojovníka je velmi dobře napsaný příběh, který v sobě nese nesčetná moudra a poučení, která vůbec nezaznívají trapně či vtíravě. Je to vlastně praktická příručka zabalená do celkem napínavého vyprávění. Navíc se Danu Millmanovi podařilo do knihy vnést jakýsi pokoj a klid, takže je to vskutku čtenářský zážitek. Jednotlivé kapitoly nebo celou knihu si kdykoli rád připomenu. A pět bodů na hodnocení je pro mě málo.
Zajímalo mě, jaká bude kniha s podtitulem: „Po přečtení této knihy už svět nebude nikdy takový jako předtím!“, proto jsem si ji z knihovny odnesl domů. Po delším čtení jsem zjistil, že nejméně z jedné třetiny je to autorův životopis a vlastní příhody, pak je to doporučování typu „co by se mělo správně dělat“, sem tam skutečně zazáří nějaká perla moudra, ale hlavně a především je to konstatování všeobecně známých věcí. A do toho všeho zaznívá sebestředné JÁ. Ne, vůbec mě to nebavilo. Proto jsem celé odstavce i kapitoly přeskakoval. Abych ale uvedl i nějaké klady, musím pochválit plynulý text, vazbu knihy i grafické zpracování, a pak také některá moudra, která skutečně poradí a zaujmou. Ale to je asi všechno. Příště budu u lákavých nabídek na přebalu knihy více zdrženlivější.
Jednoho únorového rána roku devatenáct set třicet tři zvedl Andreas Egger umírajícího pastevce koz Johannese Kalischku, jemuž obyvatelé údolí neřekli jinak než Rohatý Hannes, z jeho provlhlého a poněkud nakysle páchnoucího slamníku, aby ho snesl po téměř tři kilometry dlouhé a hlubokým sněhem zaváté stezce do vesnice.
..... tak kniha začíná a na dalších sto stranách pokračuje. Je to povedený román z prostředí alpských hor a údolí. Někomu možná Celý život nesedne, je to totiž jako návrat do doby dávno minulé, mně se však vyprávění napěchované událostmi a nelehkými osudy lidí docela líbilo.
Docela působivý thriller. Po mírně vleklém rozjezdu autorka dále postupně dávkuje napětí, udržuje pozornost čtenáře a vy, prostřednictvím hlavní hrdinky, téměř úzkostlivě prožíváte veškeré dění na palubě. Je to docela chytré, intenzivní, visíte doslova na každé stránce, ale pak tomu najednou přestanete věřit. Alespoň já někde za druhou třetinou knihy důvěru v počínání Lo Blacklockové ztratil. Opravdu by se tohle všechno mohlo přihodit? Nejspíš jen v hlavě autora, který si píše a fabuluje po svém. Rovněž mě zaskočil závěr, který stojí na vratkých nohách nebo občasné opakování informací. Ale víc už knihu odsuzovat nebudu. Po většinu četby mě Žena z kajuty č. 10 bavila a napínala, takže ji více chválím a zasloužené hodnotím čtyřmi body.
Ready Player One se téměř v ničem neliší od podobných pohádek pro teenagery. Nechybí tu virtuální svět, bezútěšná dystopická budoucnost, parta náctiletých, ba ani klišé typu „u počítače člověk zapomíná, jak krásný je svět venku“. PC hry nehraju, ani je neprožívám, přesto mě Clineův trhák dostal. Čím? Námětem, četnými nápady, propracovaností, originalitou. Za to má mé veškeré uznání. A nejsem v tom sám. Sotva začal Cline knihu nabízet na trhu, skočilo po ní největší paperbackové nakladatelství světa. Toho dne, co Ernest podepsal smlouvu u Random House, koupilo práva na zfilmování i studio Warner Bros. No a dnes už se Ready Player promítá v kinech. A to není všem dnům virtuálního světa OASIS konec. Loni se nechal Cline slyšet, že pracuje na pokračování. V závěru ještě dodal, že děj se bude odehrávat ve stejných reáliích jako jednička.
Co se týká dobových reálií, formy zpracování a jazyka, je román skutečně historicky věrný a vybroušený. Ovšem těch vsuvek, popisů a vzpomínek, které vyprávění (děj) zpomalují, je opravdu hodně. Kromě toho, co se dá vyčíst z anotace a žánru, ještě dodávám, že jde o historickodobrodružný román s nádechem hororu, který mají Irové tolik rádi. Zkrátka MIX skutečného vyprávění & historického románu, reálií, vzpomínek, popisů, lásky, filozofických pojednání, vražd a brutality činí z Vlčího procesu jakýsi guláš všeho možného. A pokud se chtěl autor přiblížit slavnému Ecovu románu, jak se uvádí v knize i v životopise autora, tak za sebe připisuji, že se mu to moc nepovedlo. Se Jménem růže je tu podobná pouze ústřední dvojice: učenec, student a poněkud archaický styl vyprávění. Proto se Vlčí proces hůře a pomaleji čte. Navíc z názvu knihy tušíte, kam celý děj románu směřuje, proto se těch překvapení ve vyprávění až tolik neděje. O to více se snaží autor šokovat. Proto se většinou dovídáte, že 16. století bylo ještě stále zoufalé a kruté. U mně Péťa vlk & německý statkář Stumpf příliš nezabodoval, ale jiným čtenářům, kteří mají rádi historické romány, se nejspíš líbit bude.