Johana komentáře u knih

Jsou lidé, kteří čtou Chrise Cartera, protože je to kruté. Těmto doporučuji Solženicina. Protože to je poctivě a nehorázně kruté.
To je tak - po těch nějakých "Selekcích", co jsem se jimi prokousala v poslední době, si povídám, měla bych si jít přečíst nějakého zase ruského pana spisovatele, abych si připadala intelektuálně. A, tumáš! Připadám si Solženicinem celkem rozervána...
Neférově ubírám jednu hvězdičku za syrovost, že to na mne bylo už moc.

49 15.12.2020

Ale jo. Detektivka je čtivá a musím uznat, že paní spisovatelka má dostatek originálních nápadů a je to vážně chytrá dáma. I dějiště - vědecké pohřebiště - je tu něčím extra, no o takovém místě činu jsem zatím nečetla nikde jinde. Další titul si otevřu.

Ďábelské hry mi nicméně sedly daleko víc. Mimo jiné proto, že neřešily milostný život vyšetřovatelky Kim - což se zde děje. Dosti červenoknihovnovým stylem.

48 18.09.2022

Druhý díl Nadace je myslím víc určený pro mládež, nežli díl první, dále se tu objevuje ženská hrdinka a romantická linka.

Hlavní motiv se ovšem nemění, pozorujeme kypění světa lidí v kotli předurčenosti téměř biologického typu - což nás zarazí méně, pokud zohledníme, že Asimov byl biochemik.
Strašidelné mi připadá, že se tu na jednom místě pan autor opět vyrovnává zároveň se Starým zákonem i s marxistickou filosofií, aby nám do toho nově vyprávěl pohádkový příběh o lásce k jedné nevěstě. Strašidelné, no, jaký génius musel autor být, aby bylo toto možné?

(A chvílemi je to všechno i skrytě vtipné, když si například jeden z hrdinů neodpustí poznámku: "Přeci nemůžeme ohrozit Říši tím, že zabijeme jednoho člověka." Kterého mohl myslet, že? Nebo generálovo prohlášení: "Přijímám tu výzvu! Bude to zápas věčného odkazu proti pevné vůli." Ačkoli jsou ty věci hrozné, musela jsem se smát.)

Ano, je to pozoruhodná kniha. Jedna z věcí, které mne na tom baví, je, že pan Asimov není jednoznačný ve svých výkladech o lidstvu a dějinách. Nechává čtenáři dost prostoru, aby si věci domýšlel posvém...

Půjdu si přečíst další díl, jen chci ještě dodat citát, kde autor mluví za jednoho svých hrdinů, ale myslím, že velmi silně také za sebe samého:

"To, co vím, je výsledkem dvou náhod. Náhody, že jsem se narodil jako syn svého otce, a toho, že jsem se narodil jako obyvatel své země."

48 31.08.2021

Dobrá detektivka. Čtivě, a čeho si zvlášť cením, přehledně napsaná. Ačkoli motiv pachatele mi připadal přestřelený, nevadilo. Jde o druhý díl série, první díl s Josie Quinnovou jsem nečetla, ale také nevadilo - ze soukromého života vyšetřovatelky je tu převyprávěno dost, aby se člověk zorientoval. Na třetí díl se už těším.

Musím připsat, že jsem vyposlechla, perfektně četla Vanda Hybnerová. Je možné, že paní Hybnerová má na mém příznivém dojmu z knihy lví podíl.

47 30.10.2021

Knížka, která podle mne stojí za přečtení, nejen proto, že jde o sci-fi klasiku, kterou je tak nějak třeba si doplnit, pokud se zajímáte o žánr. (Mimo jiné, Walter Stone Tevis se narodil r.1928.)
Autor má úctyhodnou fantazii a chvílemi se nebojí ukázat, že umí moc krásně psát.
Knize bych vytkla, že vlastně nemá žádné velké literární ambice, tudíž je malinko odfláknutá - a obsahuje také pár zásadních nelogičností. No a je trochu, jak to říci, v rámci žánru stará, takže se tím může jevit víc naivní, než byla v době svého vzniku...
Připojím ukázky autorova krásného psaní, z nichž ta poslední bude, pozor na to, spoiler.

- »Co proboha jsem?« Hlas si dal tentokrát trochu načas. »Jsi tím, čím jsi,« řekl pak vesele. »Jsi lidská bytost. Dospělý chlap. A zamilovaný k tomu. Toužíš po štěstí. A teď právě se snažíš najít osobu, kterou miluješ.« »Máš pravdu,« řekl jsem. »Asi to tak bude.« »Je to tak, a ty to dobře víš,« ujišťoval mě hlas. »A já ti držím… palce, aby to dobře dopadlo.« »Děkuju,« řekl jsem. A pak jsem se zeptal: »Nemůžeš zařídit, abych teď usnul?« »Ne. Ale k tomu vlastně žádnou pomoc nepotřebuješ. Až už budeš opravdu unavený, usneš sám. A i když ne, stejně za chvíli vyjde slunce.« »To ty vidíš? « ptal jsem se. »Ty můžeš sledovat východ slunce?« »To vlastně ne,« odpověděl ideobus. »Já se můžu dívat jenom přímo vpřed, na silnici. Ale stejně ti děkuju, že bys mi přál, abych taky uviděl východ slunce.« »A netrápí tě to? Že se nemůžeš podívat na něco, co bys třeba rád viděl?« »Co potřebuju vidět, vidím,« odpověděl ideobus. »A práce, kterou musím dělat, mě těší. Vyrobili mě takového. Já neumím přemýšlet o tom, co je pro mě dobré, a co ne.« »A proč jsi tak… tak milý a příjemný?« chtěl jsem ještě vědět. »To my jsme všichni,« ujistil mě. »Všechny ideobusy jsou příjemní společníci. Uložili nám přece do programu dobrosrdečnost. A práce nás těší.« To jste tedy naprogramovaní mnohem líp než dnešní lidé, pomyslel jsem si přesvědčeně. »To jo,« souhlasil ideobus. »To jsme.«

- Vyslovit přesně obsah toho sdělení vlastně nedovedu. Věřím mu však daleko víc než všem těm nesmyslům, které mi jako malému chlapci vtloukali do hlavy ve vzdělávacím internátu. Obloha na obzoru nad šedým oceánem teď už výrazně zesvětlala. Slunce vyjde každým okamžikem. Uzavřu tenhle záznam, zastavím ideobus, vystoupím a půjdu se podívat na východ slunce nad oceánem. Bože můj, svět umí být někdy překrásný.

- Všechny ty knihy, i ty nejnudnější nebo téměř nesrozumitelné, mě naučily jasněji chápat, co to znamená být člověkem. A pocit užaslého rozechvění, který se mě někdy zmocní při dotyku s myslí nějaké jiné, už dávno mrtvé osoby, mi pomohl plně si uvědomit, že na této zemi nejsem sám. Že tu se mnou jsou jiní, kteří cítí totéž co já, a někdy se jim podaří vyslovit nevyslovitelné. »Z lesa sem zaznívá jenom zpěv drozda.« »Já jsem ta cesta, pravda i život. Kdo věří ve mě, i kdyby umřel, bude žít.« »Můj život křehce čeká na van smrti, jenž sfoukne ho jak pírko z hřbetu ruky.« Mimochodem – kdybych se byl nenaučil číst, nikdy bych nedokázal uvést tenhle ideobus do chodu a nejel bych v něm teď do New Yorku za Mary Lou, kterou se musím pokusit ještě jednou spatřit, než zemřu.

- A pak se z nicoty a temna cosi ve větru zamihotá a na Spofforthově nehybném pravém předloktí se usadí jakési drobné zjevení, které se v náhlém zmrazení pohybu zhmotní v ptáčka. Na Spofforthově paži nyní hřaduje vrabec, obyčejný městský vrabec – srdnatý a zvědavý, který se pustil snad až příliš vysoko. A zůstává tam s ním a jako on čeká na rozednění. A svítání už opravdu začíná, tam nízko nad Brooklynem, a rozlévá se nad horní část Manhattanu a nad Harlem a nad White Plains a nad prostor, kde kdysi bývala Kolumbijská univerzita – šedavý svit nad zemí, kde v dávných dobách spávali na špinavých kůžích Indiáni a kam později bílí lidé zaměřili své netrpělivé tužby po moci a penězích, kde v šílené domýšlivosti vyháněli své stavby do zpupné výšky a zahlcovali ulice taxíky a uspěchanými davy, aby nakonec upadli do smrtelné narkotické netečnosti a utonuli ve svých izolovaných nitrech. Rozbřesk se šíří a nad Východní řekou pomalu vyplouvá rudé slunce. A v té chvíli vrabčák zatřepe hlavičkou, opustí Spofforthovu nahou paži a odnese svůj drobný život jinam.

- Tvář, která statečně přemáhá chladivý odpor vzduchu, má důstojně klidnou. Nastavuje tomu pádu obnaženou hruď, silné nohy má rozepjaté, špičky natažené, nohavice khaki kalhot se mu za lýtky bláznivě třepotají a jeho kovový mozek se zalyká radostí z opojného letu, po němž tak dlouho toužil. Konečně tedy letí Robert Spofforth, nejkrásnější lidská hračka, manhattanským ránem střemhlav k zemi a mocnými pažemi sevře Pátou avenue v drtivém objetí.

47 12.05.2021

Rozporuplný pocit. Je zde linka Libby Dayové, kde jsem si přímo zamilovala nikterak moc kladnou hrdinku, četla jsem bez oddechu a dospěla jsem k závěru, že autorka je fakt "paní spisovatelka". Pak jsou zde linky z minulosti Libbyiny rodiny, které se mi více či méně nelíbily, přišly mi zbytečně natahované, dost nepřehledné a celkově nedostatečně žánrově určené, tázala jsem se, co to má být? Jestli detektivka? Nebo co...
Nicméně nelituji času, který jsem s knihou strávila, v součtu dávám čtyři hvězdičky.
A připojuji pár ukázek, kterak mne paní Flynnová přiměla oblíbit si Libby:

- Pokoušela jsem se představit si, čím bych si mohla vydělávat. Něco, co dospělí dělávají. Zkoušela jsem vidět sama sebe v ošetřovatelském čepečku a s teploměrem v ruce, pak zase ve vypasované modré policejní uniformě, jak převádím přes ulici malé děcko, nebo s perlovým náhrdelníkem a květovanou zástěrou, jak připravuji večeři pro manžílka. Takhle už jsi zcvokla, napadlo mě. Představy dospělosti pořád čerpáš z obrázkových knížek. A sotva mě to napadlo, už jsem se viděla, jak píšu abecedu na tabuli před dychtivě mě sledujícími prvňáčky.

- Lyle Wirth vypadal jako sériový vrah. Což znamenalo, že jím pravděpodobně není. Kdybyste rozsekávali štětky na kusy nebo požírali děvčata uprchlá z domova, snažili byste se vypadat normálně.

- Většinu Benových oddaných příznivců tvoří ženy. Postarší ženy s velkýma ušima, s trvalou na hlavě a kalhotovým kostýmem, s pevně stisknutými rty a výrazem ukřižovaných. Občas se objevují na mém prahu a oči jim nepřirozeně září. Přesvědčují mě, že moje svědectví bylo mylné. Že jsem byla zmatená, donucená tak vypovídat, že jsem lhala, když jsem v sedmi letech pod přísahou vypověděla, že vrahem byl můj bratr. Často na mne hulákají a vždy mají spoustu slin. Několik mi dokonce dalo facku. To jim ještě víc ubírá na přesvědčivosti: zrudlou hysterickou ženskou je snadné ignorovat, a já vždycky hledám důvod, abych je ignorovat mohla. Kdyby se ke mně chovaly slušněji, třeba by mě zviklaly.

- Nebyli ničím pozoruhodní, ale čpělo z nich arogantní vědomí vlastní inteligence. Něco jako voda po holení značky IQ.

- Není nic trapnějšího než malá ženská, která nedokáže zasadit ránu pěstí. Mohla jsem se na všechno vykašlat, nechat se unést vztekem a nohama jako děcko kopat ve vzduchu.

- Na příliš mnoha místech jsem špatně odbočila a proklínala jsem se, že nemám doma internet a nemůžu si na něm prostě vyhledat cestovní instrukce. Nemám internet ani kabelovou přípojku. Na tyhle věci mě neužije: návštěvy holiče, výměny oleje nebo kontroly u zubaře. Když jsem se přistěhovala do svého domku, strávila jsem první tři měsíce neustále zabalená v přikrývkách, protože jsem si nebyla schopná zařídit, aby mi pustili plyn. A třikrát mi ho v posledních letech zase odpojili, protože se někdy nedokážu přimět k tomu, abych vypsala šek. Mám problémy s běžnou údržbou.

- Vrátit se do postele a na celou záležitost zapomenout jsem také dost dobře nemohla. Čekala mě platba nájemného a věděla jsem, že brzy budu potřebovat peníze na nákup potravin. Mohla jsem přejít na sociální dávky, jenže to by znamenalo zjistit si, co všechno musím udělat, abych na ně získala nárok, a pravděpodobně bych dřív umřela hlady, než bych zvládla všechno papírování.

- „Kde jste sehnal všechny ty peníze, Lyle?“ Trochu sebou při té otázce škubl a napřímil se na židli. „Jsem pokladníkem Vražedného klubu a mám v rámci své funkce k dispozici jisté fondy na vynaložení dle vlastního uvážení. A tohle je projekt, na který jsem se je rozhodl věnovat.“ Malé uši mu zrudly jako podrážděná embrya. „Vy je zpronevěřujete.“ Náhle mi byl mnohem sympatičtější.

- „To je v pohodě, Kevine, kamarádka má prachy,“ ujistila ho Krissi a rozesmála se. „Jak se vlastně jmenujete?“ Vyhnula jsem se její otázce tím, že jsem se barmana zeptala, kolik mu dlužím, a zaplatila jsem z vějířku dvacetidolarovek, abych Krissi ukázala, že mám i další peníze. Nachytat somráka dokáže jen jiný somrák.

47 07.05.2021

Jedna z "časově nebezpečných" knih... Zhltla jsem jejích 728 stran ve třech dnech a nocích a pořád mi nejde z hlavy. Výborná zábava!

Tentokrát ale nikoli velká literatura, ačkoli tím směrem King také píše, podle mne. V Pohádce se literárních kvalit dočkáme v první třetině - a k tomu se můžeme dohadovat, kdopak to asi s Mistrem psal (už ty závěrečné akordy podkapitol svědčí o začátečníkovi, pozornější čtenář může ale dokonce postřehnout momenty dialogu obou autorů). Druhá a třetí čtvrtina jsou blahosklonně rozmáchlé v zemi literatury brakové. A už víme určitě, že je tu spoluautor (drze hádám mladou ženu s ambicemi básnířky a pedagožky, literárně vzdělanou a milostně cudnou).

Celkově, ačkoli by se mohlo zdát, že si dost stěžuji - tak celkově vzato paráda, bylo mi líto, že ta jízda do země Ozz už skončila. Dávám bez váhání pět hvězdiček. Motýlů. Zlatých pelet. Pytů prémiového psího žrádla. Lovecrafťáků....

46 04.02.2024

Fajn detektivka, hned s několika originálními motivy. Trochu nepravděpodobná.

Máme tu dvakrát dvojitý únos školaček, barvitě popsané trpící rodiny těch čtyř dětí, zajímavou hrstku možných pachatelů a, želbohu, jednu superpolicistku Kim, která je tak citlivá a zároveň drsná, že to popravdě není ani možné. No ano. A hlavně za to béřu knize hvězdu, ačkoli celek mne vážně bavil.

A chci určitě zmínit, že jsem si Tichou modlitbu vyposlechla - v podání Jitky Ježkové, která dodala příběhu další kvalitu, takže v tomto případě, jako že to často nedělám, vysloveně doporučuji variantu audiokniha.

46 24.06.2023

Velký bratr tě sleduje!
Což je hrůza sama. Kniha je děsivá jak se patří a nedivím se, že svého času (1949) vzbudila velký ohlas. Ale: švédský Kallocain z roku 1940 mi připadá výrazně lepší. Literárně i co do logiky popisovaného světa a psychologie postav. A ještě je tu román My z roku 1920 tuším, autora jménem Jevgenij Ivanovič Zamjatin - na ten se teprve chystám, bývá ovšem uváděn jako předchůdce Orwellovy dystopie... Jsem zvědavá, jak u mne román 1984 vyjde ze srovnání těchto tří děl. Prozatím je to tříhvězdičkové. Uložím si tu několik citátů z knihy, které mne zaujaly - a s nimiž vesměs nesouhlasím.

- Ve světě, v němž by měl každý člověk krátkou pracovní dobu, dosyta se najedl, žil v domě s koupelnou a ledničkou, vlastnil auto nebo dokonce letadlo, by nejzřejmější a snad nepodstatnější forma nerovnosti už dávno vymizela. Kdyby se bohatství stalo všeobecným, neodlišovalo by jednoho člověka od druhého. Bylo bezpochyby možné představit si společnost, v níž by bohatství, ve smyslu osobního vlastnictví a přepychu, bylo rovnoměrně rozděleno, zatímco moc by zůstala v rukou malé privilegované kasty. Ale v praxi by taková společnost nezůstala nadlouho stabilní. Kdyby totiž volného času využívali všichni stejně, pak by se velká masa lidí, normálně otupených bídou, stala gramotnou a naučila by se myslet vlastní hlavou; a jakmile by lidé jednou dospěli až sem, uvědomili by si dříve nebo později, že privilegovaná menšina neplní žádnou funkci, a svrhli by ji.

- Od proletářů se není čeho bát. Ponecháni sami sobě budou přetrvávat z generace na generaci a z jednoho století do dalšího, budou pracovat, množit se a umírat nejen bez jakéhokoli pokusu o vzpouru, ale neschopni pochopit, že svět by mohl být jiný, než je. Nebezpeční by mohli být jedině tehdy, kdyby si rozvoj průmyslové výroby vynutil, aby dostali vyšší vzdělání; ale protože vojenské a obchodní soutěžení už není důležité, úroveň lidového vzdělání vlastně upadá. Považuje se za lhostejné, jaké názory masy zastávají nebo nezastávají. Může se jim poskytnout intelektuální svoboda, protože nemají intelekt.

- I když si Strana podle svého zvyku dělá nárok na vynález atomové bomby, první exempláře se objevily už ve čtyřicátých letech a velkém byly použity asi o deset let později. Tehdy bylo svrženo několik set bomb na průmyslová centra, hlavně v evropském Rusku, západní Evropě a Severní Americe. Výsledkem bylo, že se vládnoucí skupiny všech zemí přesvědčily, že několik dalších atomových bomb by znamenalo konec organizované společnosti a tedy i konec jejich moci. Potom už nikdy žádné bomby svrženy nebyly, i když nebyla uzavřena žádná formální dohoda a nikdo to ani nenavrhl. Všechny tři velmoci prostě atomové bomby nadále vyrábějí a skladují pro rozhodující příležitost, která jak všechny věří dříve či později nastane. A zatím zůstává válečné umění téměř nezměněné už třicet nebo čtyřicet let.

46 12.04.2023

Fajn detektivka. Líbila se mi její temná atmosféra - jako kdybych se sama potulovala nocí okolo vodní nádrže, nad zatopeným kostelem, u děravého plotu... Jako bych do kalné vody padla...
Čte se to moc dobře.
(Hvězdičku ubírám za ústřední dvojici vyšetřovatelů. Kate Marshallová a zejména její sentimentální promluvy ke krásnému, leč otravnému Tristanovi, mi docela lezly na nervy. Bryndzovi soukromí vyšetřovatelé mi neseděli už v Kanibalovi. Teď to bylo o moc horší - stalo se to jaksi naučně pedagogickým. Nebo co. Tážu se, proč jsem takto školena v knize, která jinak je svižnou detektivkou?)

46 20.03.2022

Detektivka jako dort. Pěkně nazdobený sněhovými závějemi z Aljašky.

Miluji to. Paní spisovatelka Dana Stabenow se mi strefila do vkusu, takové příběhy mám ráda a nevadí mi, že krimi zápletka je trochu jednoduchá a spoustu času trávíme pozorováním každodenního žití na Severu.
Ale pozor- závěr knihy vlastně vůbec jednoduchý není a my se stáváme souputníky tanečníků dávných tanců s mrtvými a dostáváme příležitost hluboce respektovat hlas přírody, s nožem proti polární záři ve vlastních prstech... Stačí se s hlavní hrdinkou trochu zasnít.

Jedná se o druhý díl série Kate Shudaková, za mne o dost lepší dílu prvního, který se mi líbil také. Chci dodat, že k této sérii mne přivedla videa vynikající booktuberky, paní Babičky z knižního YT kanálu Knihánkov. Děkuji krásně.

45 11.07.2023

Na čtyři Kingovky jen jedno strašidlo. Hm - a tím lépe. Alespoň pro mne, která mám autorovy "přirozeně" příšerácké příběhy nejraději. Vynikající kniha, doporučuji z celého srdce nejen těm, kteří se rádi bojí.
A vůbec, pan King je za mne spisovatel z první ligy, ačkoli bývá mnohými považován za brakopisce. Já mám braková počteníčka moc ráda a s chutí je vydatně ohvězdičkuji. Stephen King je ale pro mne Pan Autor a zde ode mne dostává plný počet za krásnou literaturu.

45 12.02.2023

(SPOILER) Výborná Daphne du Maurier!
Tak, Ptáci určitě stojí za přečtení - těm, kdo viděli film, a myslí si, že by jim četba nic nedala, doporučuji změnit názor a dát psanému slovu šanci. Ostatní povídky ve sbírce nejsou napsané tak brilantně, ale dobré jsou všechny, z jedné každé mne zamrazilo, každou jsem ocenila. Hned za Ptáky bych zařadila Jabloň a Modré čočky, obě jsou chytré, překvapivé a hluboce děsivé, jakož i perfektně napsané.

První, Teď se nedívej, mi kupodivu přišla ještě nejslabší - jako by autorka narychlo spíchla jiný konec, nežli snad zamýšlela původně? Bůh ví, u povídky Nechoďte po půlnoci, která se asi obecně líbí nejméně a je zařazena jako poslední, se mi zdá skutečný závěr pečlivě skrytý před méně všímavým čtenářem, redakcí a kritikou společnosti své doby... (Totiž ten závěr - moji chlapci!)

Celkově vzato doporučuji vřele. Komu vadí "pomalejší" texty, tak alespoň ty Ptáky a Modré čočky si dejte.

45 22.10.2022

Milá a moc chytře vymyšlená historická detektivka s bratrem Cadfaelem. Je to ten díl, kde se dozvíme, jak se náš mnich seznámil s Hughem Beringarem, jak spolu soupeřili a za jakých dramatických, dobrodružných okolností pak uzavřeli přátelství, které vydrželo dlouhá léta a má vliv na spoustu dějů v následujících dílech série.
Příběh je asi tak ve třetí pětině na mne až moc sladký - autorka si užila pár kapitolek jako z červené knihovny. Boj o spravedlivé potrestání lítého vraha pak ale znovu chytí dech, a finále je akční a úchvatné. Velice doporučuji, nejen milovníkům historických detektivek. Je to prostě fajn čtení, zdaleka nad rámec žánru!

Knihu jsem četla ale poslechla jsem si pak na dobrou noc i audioknihu, načtenou Pavlem Soukupem, kterého jako předčitatele miluji. Ani zde mne nezklamal.

45 24.11.2021

Pomocnici vřele doporučuji ženským čtenářkám, je to přitažlivě, svižně napsaná kniha, kterou jsem si ohromně užila a kterou si i koupím, abych ji měla doma.

Příběh není nijak originální a jeho logika dost hapruje - ale nevadí. Hrdinky, obě, mi přirostly k srdci a potrestané zlo mne opravdu rozveselilo. Přečtěte si to také!

44 16.01.2024

Perfektní oddechovka, doporučuji.

Ačkoli příběh je prostý a částečně i předvídatelný (ne tak docela), dávám z celého srdce pět hvězd, jelikož málokdy narazím v kategorii "knih pro ženy" na věc, která má výraznou přidanou hodnotu, abych tak řekla. A zde je to až Shakespearovská figura otce hlavní hrdinky. Krev mi z něho tuhla v žilách.

Chci ještě dodat, že za mne nejsou všechny knihy Joy Fieldingové zase tak perfektně čtivé, jak se o nich povídá - ale Hospodyně tedy určitě, ta se čte jako víno.

44 18.11.2023

Červená knihovna, sepsaná v 19. století - dějem tak sladce blbonká, až překrásná, na druhou stranu je tu i dost sociální kritiky, břitkých povahopisů a autorčiných emancipovaných názorů, viz ukázky. Celkově jde o variaci na Popelku. Nemohu si pomoci, dávám pět hvězd. A teď ty ukázky:

- Nemysli si o mně, tetičko, že jsem nenávistná, prosila měkce, mám lidi ráda a jestli jsem se tak energicky bránila duševní smrti, bylo to jen proto, že chci být v lidské společnosti něco víc, než jen pouhé dobytče. I když mne někteří lidé trápili, stejně nechci obžalovat celé lidstvo ... Ale nemohu milovat svého nepřítele a modlit se za ty, kteří mne urážejí. Možná je to chyba na mém charakteru, ale to prostě nemůžu změnit a také to změnit nechci, protože to je právě to rozhráni mezi mírumilovností a bezcharakterností!

- Nevrlou zamlklost své vyvolené pokládal za dívčí ostýchavost, její nesrdečnost za přísnou mravnost, její tvrdošíjnost za pevnost povahy. Po svatbě poznal, jak hluboce se mýlil. Během krátké doby mu dala pocítit železnou pěst despotické duše a tam, kde doufal, že nalezne vděčnou oddanost, narazil na tvrdou sobeckost.

- V dnešní době nemůžeme už ženu zavírat do středověkých okovů a zahánět ji mezi služky a otrokyně. To je nejen pošetilost, ale i nespravedlnost a hřích. Žena má vliv na duši dítěte, a to v tom věku, když je nejcitlivější. Když máš hloupou ženu, budeš mít i hloupé dítě. Podporuj ženu v přemýšlení, rozšiřuj okruh její působnosti a uvidíš, že zmizí ze světa ješitnost a slabost povah.

44 01.05.2023

Dávám čtyři hvězdičky, abych neukřivdila... Ale jsem z četby dost zmatená. Totiž, celkem zkraje mi hlavní hrdinka začala silně připomínat jinou osobu. A to sice Jasmínu, z filmu Woodyho Allena "Jasmíniny slzy". Miluji ten film a tudíž nemohu Tennessee Williamse hodnotit nijak objektivně, obzvláště proto, že jak jsem v četbě pokračovala, bylo mi čím dál zřejmější, že Blanche je Jasmína - i když příběh je poněkud odlišný. Postrádá zcela kriminální motiv, ten je zastoupen motivem homosexuality, což v roce vzniku díla (1947) bylo ovšem daleko otřesnější, nežli dnes... Nebo vlastně obráceně, u Woodyho je homosexualita vyměněna za zločin. V každém případě Jasmin i Blanche jsou úžasné postavy, ze kterých mrazí, a oba příběhy nás ponechávají rozjitřené, abychom si mysleli, co chceme, o jejich proklatě živých hrdinech.
Mne potom nechává ve stavu tápání, jestli je to pravda a Woody Allen opravdu napsal scénář pro "Jasmíniny slzy" podle osy "Tramvaje do stanice Touha".

44 05.07.2021

Na poslední stránce této fajn detektivky dojde k sexu. A sice takovým stylem, že celou knížku hodí o level dolů... Myslím, že to autorce vnutili v nakladatelství - jako že musí, že na tom čtenáři trvají.
Ach jo.
Toho nebýt, jde o dobrodružné čtení, které má úroveň, a ačkoli je detektivní linka vlastně slabá, vůbec mi to nevadilo, protože ten trip se odehrává na Aljašce a otevírá dveře do zatím zcela neznámého, zajímavého světa a do domovů jeho obyvatel, ať už Aleutů, nebo rozličných přistěhovalců do rezervace. Takže celkově 5 hvězdiček: za tlapku v hodně romantických gatích hvězdu dolů! A za Aljašku zase hvězdu nahoru.

44 09.06.2021

Vynikající kniha, kterou asi jde číst dvěma způsoby. Buďto, jako čtení pro ženy či dívky - pak je vyprávění trochu vleklé a konec pokažený sci-fi linkou. A nebo lze knihu číst jako krutou obžalobu, kde je prstem a křikem a nářkem ukazováno na viníka: na lidskou ochotu podřizovat se zlu. Doporučuji číst tím druhým způsobem, i když to znamená dost hledat mezi řádky.
Dozvěděla jsem se, že autor dostal Nobelovu cenu za literaturu. Po přečtení Neopouštěj mě se nedivím, Kazuo Ishiguro už pro mne zůstane milionhvězdičkovým spisovatelem.

44 01.05.2021