Johana komentáře u knih

Děsivá kniha! Myslela jsem, že se kvůli stylu vypravování nezačtu - ale pak to už svištělo, nemohla jsem se odtrhnout. Příběh má otřesného protagonistu a je to těžké čtení, nicméně jde o podle mne opravdu vydařený horor o zhroucení člověka - a to uprostřed hroutící se evropské civilizace. Psychopatický profesor na závěr doufá, že díky islámu se stane schopným lásky? "Podvolení" vřele doporučuji tomu, kdo je ochoten k náročnějším textům a zajímá se o filosofii a náboženství, respektive o politiku, aniž je alergický na vize alternativních historií.

29 15.09.2020

Atlas je zastaralý - chybí v něm spousta běžných psích plemen. Ani se o rase mnoho nedozvíte, takže koupě knihy lituji.

28 26.10.2023

Moji milí, toto je překlad - tak ubohý, že nechápu, jak s ním mohla kniha vyjít. Co v té MOBě dělali? Na detektivku jsem se moc těšila a končím s ní po čtyřech stránkách čirého trápení. Takže nedočteno a z úcty k panu spisovateli nehodnoceno. Překladatelce dávám ODPAD.

Tohle jsem nedočetla, protože jsem to nečetla. Ju?
Zkusila jsem audio - a právě madam Christie je pro mne z autorů, kteří na poslech fungují hůř nežli na papíře. Tak si časem seženu knižní podobu.

Svět Nyxie je prostě parádně vytvořený, skláním se před fantazií pana Reintgena! K tomu máme děj plný akce, takže co více si přát? Skvělá kniha - nebo přece jen ne tak docela? Zamyslím se teď poněkud. Totiž:
Kdybych měla věk hlavního hrdiny, šestnácte tedy sladkých let, tak už bych si nic víc nepřála a kniha by navíc silně souzněla s mým tehdejším objevem, že svět dospělých opravdu není žádná procházka růžovou zahradou. Ano, ať už ten svět vypadá jakkoli, třeba pohádkově - dospělí lžou a kradou. Potažmo manipulují, až k smrti. Ó jé. Protože v knize je právě takový objev základním momentem, ať už je řeč o korporacích anebo o jiných sdruženích či tvorech...
Jenomže jako dospělá osoba se s takovým námětem nemohu spokojit a příběh, vyprávěný právě postpubertální optikou, mne ponechává stranou a vidím, že kniha není pro mne. Příběh je příliš prostý, poněkud i nelogický a možná, že i lstivě vykalkulovaný, aby věc pak šla pěkně na odbyt. Protože dospělí lžou a...
:)
Mládeži nicméně doporučuji!

28 13.09.2022

Moc doporučuji podívat se na Ženitbu v divadle, případně na starší české televizní zpracování s Petrem Kostkou - dohazovačem. Ani rozhlasové zpracování s Ivou Janžurovou - nevěstou - není určitě ztráta času.
Mám tu veselohru ráda, ale není moc na čtení a abych ještě nezapomněla, překlad pana Suchařípy se mi nezdál ideální.

28 19.02.2021

Nakonec tedy došlo na Zolu. Nechtěla jsem to číst nikdy dřív, kvůli syrovosti - až ohavnosti, kterou jsou díla pana autora z devatenáctého století známá. Až, najednou, jsem se začetla. Musela jsem zřejmě na Zolu dozrát.

První část ságy Rougon-Macquartové nás zavádí do Francie časů pádu druhé republiky. Dostáváme se doprostřed ozbrojeného a politického boje v malebném městečku Plassant, kde zvichřená doba vynese vzhůru či pohřbí několik členů jedné rodiny, vesměs potomků duševně postižené zelinářovy dcery.

Je to napsané ovšem nemoderně - pro dnešek. Nicméně magicky. Připojuji ukázky:

- Pascal upřel pronikavý pohled na šílenou, na svého otce, na svého strýce; sobectví vědce převažovalo; studoval tuto matku a tyto syny s pozorností přírodopisce, který pozoruje proměny nějakého hmyzu. A myslel na ty výhonky jediné rodiny, jediného kmene, z něhož vyrážejí rozličné větve a jehož ostrá míza roznáší tytéž zárodky do nejvzdálenějších haluzi, rozličně pokroucených podle prostředí, vytvářeného sluncem a stínem. A na chvíli se mu zazdálo, že vidí jakoby ve světle blesku budoucnost Rougonů-Macquartů, smečku rozpoutaných a ukojených chtíčů v plápolání zlata a krve.

- Ještě jednou se políbili, usnuli. A na stropě se světelná skvrna zaokrouhlovala jako vyděšené oko, otevřené a dlouze upřené na ty zsinalé měšťáky, jak tu ve spánku vypocují zločin pod svými přikrývkami, zahlédajíce ve snu déšť krve pršící do pokoje a měnící na podlaze své velké kapky v zlaťáky.

- V ztupělosti své beznaděje si nemohl uvědomit, proč se jeho sen blažené budoucnosti nikdy neuskuteční. Proč nemůže odejít s Miettou a s tetou Didou? Když úsilně pátral v paměti, zaslechl ostrý štěkot střelby, spatřil, jak před ním padá prapor s roztříštěnou žerdí a s látkou visící jako křídlo sestřeleného ptáka. V cáru rudého praporu spala spolu s Miettou i jeho republika. Ach, běda, jsou mrtvy obě! Mají krvácející otvory v hrudi a to mu teď zahrazuje život, ty mrtvoly obou jeho lásek. Nemá už nic, může zemřít. Právě toto vědomí mu vnukalo, co opustili SainteRoure, tu neurčitou a tupou mírnost dítěte. Mohli ho třeba bít, a nebyl by to ucítil. Nebyl už ve svém těle, klečel stále u svých milovaných zemřelých, pod stromy, v ostrém dýmu střelného prachu.

- A u Rougonových rozléhal se večer při zákusku smích uprostřed výparů tabule, celé ještě teplé zbytky hostiny. Konečně se mohli zahryznout do rozkoší boháčů! Jejich chtíče, vyblčované třiceti lety ustavičného dychtění, cenily divoce zuby. Tito velcí hladovci, ty hubené šelmy, teprve včera vypuštěné, aby se oddaly svým požitkům, jásali vstříc rodícímu se císařství, tomu království dravého kořistnictví. Tak jako znovu vzkřísil štěstí Bonapartů, založil státní převrat i štěstí Rougonů.

Pro mne asi na levlu Juraje Červenáka, vysoko nad Vondruškou, ale Merle to zase není. Moc se mi líbí autorův pěkný jazyk, horší to je s dialogy - zejména pokud jednou z hovořících stran je žena. Jak dojde na Ulriku a na Markétu, těžko to nesu.
Dost mne, abych byla spravedlivá, bavilo hodnocení doby - rozkvět husitství - v přímé řeči, např. viz ukázka.

„Předně, kněže, tvé informace nejsou přesné. Dokonce bych řekl, že jsou toho typu, ze kterých vznikají zlé pomluvy. Nejenže ten člověk nebyl zbit, pouze dostal od jednoho z mých strážných přes hubu. Rovněž není pravda, že za mé přítomnosti, což by mohli potvrdit zde přítomní pánové Matěj Višně z Větřní a Vitold ze Šlágu, se kterými jsem se zrovna v tu dobu bavil. Přesto, když jsem se o celé záležitosti dozvěděl, sešel jsem na nádvoří, abych zjednal nápravu. Ale ten kazatel byl už pryč.“

-„Urozená paní,“ uklonil se Tas směrem k paní Elišce z Rožmberka a Kravař, „na každém panství, hradě, ve městě či jen malé tvrzce existují pravidla, která se musí dodržovat, jinak by byla rozvrácena bezvládím. A ta pravidla určuje ten, komu ten hrad, město či tvrzka patří. Pokud jsou tato pravidla porušena, musí se zasáhnout, jinak by příště ta pravidla už nedodržoval nikdo. A do mého domu, ač nezván, přišel někdo, kdo se nespokojil jen s tím, že dostane najíst a napít tak jako i jiní nezvaní. A ač k tomu nebyl nikým vyzván, horlil proti zavedeným pořádkům a vyzýval mé poddané k neposlušnosti, spálení jejich domovů, ponechání polí ladem, odchodu z jejich domovů a odchodu na jiné místo, kde spolu přivítají příchod Spasitele na zem.“

28 09.01.2021

Dobrá detektivka, pěkně, svižně napsaná, se sympatickou hlavní hrdinkou, vdovou Erikou Fosterovou. Líbil se mi bouřlivý temperament Eriky - přišla mi skutečná, což u hlavních hrdinů detektivek není bohužel pravidlem... Rozuzlení případu sériového vraha mne ale úplně nenadchlo, zdálo se mi totiž, jako kdyby autor rovnou vymýšlel pro budoucí scénář filmového zpracování, dojde-li k němu. Tři a půl.

28 07.12.2020

Páni, tak dobře hodnocená kniha - a takové zklamání! Plochý a nepravděpodobný příběh, který se nejprve rozjíždí jako Kingovo Osvícení, přičemž autorka neumí ani zpola tak dobře psát, aby se pak děj odkutálel mezi až trapně povrchně líčené lidi z Aljašky, přeskočil mnoho let, vplul do kalných vod červené knihovny s erotickými prvky, já nevím proč, poté se vše nasype zpět do civilizace k solventnímu dědečkovi do vily, protože hrdinky jsou emancipované (!), mezitím umírají lidé a mám toho až po zuby. Závěr ubral poslední hvězdičku, kterou snad kniha mohla ode mne dostat za to, že Osvícení se nakonec nekonalo.
Velice nedoporučuji.
Dům na obálce má být zchátralý srub 1+1 bez koupelny - a stejně klamavá mi přišla Velká samota sakumprásk.

Neříkám, že začnu ve velkém číst Javořickou, ale jako totální odpočinek, takhle na dobrou noc - proč ne. Je tu ovšem háček, paní autorka dost, vážně dost razí svůj pohled na mravy a morálku, sice mi to vůbec nevadí, pořád lépe než když jiný autor jinde drží palec vrahovi s násilníkem, ale myslím, že mnoha čtenářům to vadit bude.

27 20.01.2023

Nedočteno, kvůli citové působivosti. Plakala jsem u toho nevhodně v jednom kuse, ke knize se později vrátím. Je úžasná.

Nedočteno. Autorka je určitě chytrá dáma s pozorovací schopností na jedničku - a umí psát, ale tohle jsou podle mne jenom poznámky k chystané knize. Tedy vydané je to jako kniha. Teď jsem to trochu zamotala, chci říci, že se měl najít nakladatelský redaktor, který málo zkušené autorce text vrátí s tím, že věc je slibná, ale není to v žádném případě kniha. Hotová kniha. Protože se nenašel, tak nevznikla dobrá věc, ale tato málo čitelná, kterou nedoporučuji.

27 21.10.2022

Detektivka, která mne vysloveně nudila. Nezajímaví klaďasové, nepravděpodobně se chovající zločinec, otravné oběti, plochý motiv... A pro mne zvlášť ubíjejícím způsobem naimplantovaná milostná zápletka. Do týdne nebudu mít ponětí, o co v knize šlo. Jedině co vidím jako plus - je to celkem dovedně napsané. Možná tedy od paní Fieldsové ještě zkusím něco dalšího, jestli se nepolepšila.

27 20.04.2021

Dobré pokračování prvního dílu, jen mne trochu mrzí, že tu vidím princip z knihy Kazatel - je totiž čas shromažďování a pak rozmetání kamení... Čte se to nicméně jako víno!
Připojuji několik ukázek:

- "Říkají, že jeho otec je samotný král." "Co z toho, čí jsi syn, když sám stojíš za kozí prd? Já bych ho ani nepochcal, kdyby začal hořet." Psí čumák s ním musel souhlasit. Ani on by to neudělal.

- "Nemůžeš zabíjet jen kvůli pomstě samotné. Potřebuješ něco víc.“ Ferro zavrtěla hlavou. „Očekáváš toho od života příliš, růžovouši.“ Zašklebil se na ni. „A já si myslel, že to ty očekáváš příliš málo.“ „Nečekej nic a nemůžeš být zklamaný.“ „Nečekej nic a také nic nedostaneš.“

- Naposled, když mu vyměnila obvazy, jí za to poděkoval, a to bylo divné. Ferro neměla děkování ráda. Obvykle se za ním něco skrývalo. Navíc ji znepokojovalo, že udělala něco, čím si vysloužila dík. Když člověk pomáhá druhým, zadělává si na přátelství. A přátelství vede přinejlepším ke zklamání. V horším případě ke zradě.

- Všichni by se rádi stáhli. Dokonce i já. Glokta se ušklíbl. „Moje otěže drží uzavřená rada a ta říká ne. Králi by to nedovolila jeho čest, jak mě informovali, a jeho čest je očividně důležitější než naše životy.“ Cosca tázavě povytáhl obočí. „Tak čest, ano? Co to k čertu vůbec je? Každý chlap si myslí, že je to něco jiného. Nemůžete se toho napít. Nemůžete to ošukat. Čím víc toho máte, tím hůř na tom jste, a když nemáte vůbec žádnou, nijak vám nechybí.“ Zavrtěl hlavou. „Ale najdou se tací, co si myslí, že je to ta nejdůležitější věc na světě.“ „Hmm,“ zamumlal Glokta a olízl si prázdné dásně. Čest nemá takovou cenu jako něčí noha nebo zub. Za tuhle lekci jsem draze zaplatil. Zadíval se k matnému obrysu vnějších hradeb, posetému hořícími vatrami. Pořád bylo ještě slyšet slabé dozvuky boje.

- Život v ustavičných lichotkách a podlézání nebyl tou nejlepší přípravou na to, že z vás budou v tak strašných podmínkách ještě dělat pitomce.

- „Začátek jara možná není nejlepší dobou k přechodu horského pásma,“ poznamenal Chodec polohlasně. Bayaz se po něm ostře ohlédl. „Mnozí by řekli, že nejlepší doba ke zdolání překážky je, když se člověk nalézá na její špatné straně!"

- „Myslel jsem…“ zamumlal Luthar. Bayazovy unavené oči se pohnuly stranou, jako kdyby i pouhé otočení hlavy bylo pro mága nesmírně namáhavé. „Myslel jsi a ještě šel? Prosím, nepřepínejte se tolik, kapitáne Luthare.“

-

27 24.03.2021

Žralok je jednou z těch Francisovek, co se čtou zvlášť dobře. Naroubování na Monteky a Kapulety, kde Julie s Romeem místo smrti uzavřeli manželství, takže jejich rodiny se nesmířily - mne pobavilo. Konec trochu uspěchaný, ale, s tím samým hlavním hrdinou, samozřejmě žokejem, se setkáme ještě v následujícím románu.

27 20.03.2021

Proč čtu Javořickou... Protože za pokus to stálo a na "pár stránek na dobrou noc" úplně dobré. V oboru červené knihovny za mne víc než dobré - autorka určitě psát umí a archaičnost jejího stylu je pro mne prima bonus. Ukázka:

- Drahuše je také jednotlivě nevnímala, ani si neuvědomovala modř oblohy a hukot vzdáleného Labe, ona jen cítila nesmírnou rozkoš z toho člověka, který jí pod paží vedl a měl ji rád. Tak došli až do města a k jejímu bytu. Trnka byl trochu rozpačitý a nechtěl s ní dovnitř, ale Dagmar ho vybízela tak nenuceně a s nevinnou prostotou, že si dal říci, slibuje si, že bude velmi rozumný. Paní Pšeničková se představila jako slečnina garde a zvala hosta laskavě do úzkého pokojíčku, který Dagmar obývala. Trnkovi se ulevilo. Nevydá tedy Drahuščinu pověst všanc a sám má také záštitu. S pravým posvátným požitkem vstupoval přes práh dívčí svatyně a bylo mu jako v kostele.

Takže chápeme se.

26 20.01.2023

Nedočteno, jelikož hlavní hrdina mi je z duše protivný - a vůbec mne nezajímá, co za erotiku prožije na dalších stranách. Asi je to moje chyba, Michel Houellebecq je dobrý autor.

Ačkoli pana Colinse můžu, tak nedočteno. Knihu jsem vloni vzala do ruky asi desetkrát - a prostě jsem jí nedočetla. Co tedy naplat, zde to bylo i na mne příliš pomalé a starobylé.

Pro mne zcela nevhodné - přišlo mi to tak hloupé, až jsem se rděla studem. Vzdala jsem v druhé kapitole.