Johana komentáře u knih

Kniha si své fanoušky našla, hodnocená je dobře - nicméně mne zklamala a nedoporučuji.
A trochu mne děsí trend neustálého překvapování čtenáře. Jako kdyby v tom právě spočíval základ dobrého příběhu. Není to pravda, myslím. Základem dobrého příběhu je nevyzpytatelné kouzlo, jímž autor polapí pozornost a snad i srdce osob ho čtoucích... Zde máme zvratů, no kdyby to byli vagónky, tak pořádně dlouhý vlak - kouzlo ale chybí. Teď mne napadá - jako lokomotivka, čili to nejede.

33 10.11.2021

Promyšlená, originální, svižná detektivka. Dá se přečíst na jeden zátah - líbila se mi ale méně, nežli Dívka beze jména. Asi tak v druhé třetině už jsem začínala lehce kroutit hlavou nad psychologií postav, což se ke konci zhoršilo tak silně, až mi hlavinka na krku rotovala...
( Trochu přeháním, ovšem slečnu Marplovou by z toho kleplo. )
Takže za mne by to byly 3 hvězdičky. Díky Vandě Hybnerové, která načetla audioknihu, dávám čtyři a ten poslech doporučuji.

42 04.11.2021

Dobrá detektivka. Čtivě, a čeho si zvlášť cením, přehledně napsaná. Ačkoli motiv pachatele mi připadal přestřelený, nevadilo. Jde o druhý díl série, první díl s Josie Quinnovou jsem nečetla, ale také nevadilo - ze soukromého života vyšetřovatelky je tu převyprávěno dost, aby se člověk zorientoval. Na třetí díl se už těším.

Musím připsat, že jsem vyposlechla, perfektně četla Vanda Hybnerová. Je možné, že paní Hybnerová má na mém příznivém dojmu z knihy lví podíl.

47 30.10.2021

Nyxia pro mne není, nicméně dávám čtyři hvězdičky. Musím totiž uznat, že napsané je to bezvadně. Jenom cílová skupina, čili děti a mládež, je zde velice výrazně zřejmá. A navíc spíš kluci, řekla bych. Ačkoli mne tedy zajímá, co autor pro čtenáře připravil na planetě - po celý první díl se jenom letí - tak po dalším dílu už asi nesáhnu.

33 23.10.2021

Zamyšlení paní Woolfové nad podmínkami, které umožňují někomu vůbec napsat knihu. Velice mne bavilo.

Ovšem, to Virginia ještě netušila, že přijde doba notebooků a textových editorů... Prostě těch roztomilých moderních maličkostí, které dnes umožňují napsat knihu prakticky komukoli, kdo jaksi alespoň poněkud ogramotněl.
Vážně myslím, že by na trhu nebylo zdaleka tolik děsných hámot z oboru ať prózy, ať poezie, pokud by jejich pachatelé byli nuceni sepsat svá díla tužkou na papír. Muži, či ženy. To jen tak na okraj.

42 23.10.2021

Lehké čtení, které jsem si naordinovala po krvežíznivém Carterovi. Knížka moje očekávání splnila, je to čtivá oddechovka pro ženy, dá se v podstatě schroupat za den, což jsem také učinila. Co se mi líbí - autorka se vyhnula tomu klišé, aby líčila muslimského manžela jako prachtemnou postavu, evropskou manželku pak jenom jako něžnou holubici a politováníhodnou oběť. Pohled na manželství dvou lidí z odlišných kultur je tu daleko barvitější - ačkoli nijak zvlášť hlubokomyslný.

31 23.10.2021

Tak opravdu ano, kniha má na obálce srdce - přečetla jsem ji kvůli čtenářské výzvě. Jinak u mne nic nového, s Chrisem Carterem si velice hluboce nerozumíme a Roberta Huntera si už nezamiluji.

35 23.10.2021

Bavilo mne od začátku do konce, navíc - ačkoli jde na jednu stranu o svižný thriller pro ženskou čtenářku, na druhou stranu jde asi opravdu o společenský román, který řeší i věci závažné a který jenom tak nezmizí v propadlišti literárních dějin. Jakkoli se to bestsellerům stává... Zde cítím nějakou přidanou kvalitu. Moc doporučuji.

Proč tedy jen čtyři hvězdy: Amy a Nick se v sebeabsurdnějších momentech svých vyprávění chovají pravděpodobně, ale pak, když se už kniha pozvolna chýlí k finále, náhle Nick něco zašeptá (bez spoileru abych...) někomu do ucha - a od toho momentu postavám jejich chování a prožívání nevěřím.

Závěr by se mi přitom ohromně líbil, pokud by k němu příběh byl doveden - od toho zašeptání - pravděpodobnější cestou.

53 18.09.2021

Druhý díl Nadace je myslím víc určený pro mládež, nežli díl první, dále se tu objevuje ženská hrdinka a romantická linka.

Hlavní motiv se ovšem nemění, pozorujeme kypění světa lidí v kotli předurčenosti téměř biologického typu - což nás zarazí méně, pokud zohledníme, že Asimov byl biochemik.
Strašidelné mi připadá, že se tu na jednom místě pan autor opět vyrovnává zároveň se Starým zákonem i s marxistickou filosofií, aby nám do toho nově vyprávěl pohádkový příběh o lásce k jedné nevěstě. Strašidelné, no, jaký génius musel autor být, aby bylo toto možné?

(A chvílemi je to všechno i skrytě vtipné, když si například jeden z hrdinů neodpustí poznámku: "Přeci nemůžeme ohrozit Říši tím, že zabijeme jednoho člověka." Kterého mohl myslet, že? Nebo generálovo prohlášení: "Přijímám tu výzvu! Bude to zápas věčného odkazu proti pevné vůli." Ačkoli jsou ty věci hrozné, musela jsem se smát.)

Ano, je to pozoruhodná kniha. Jedna z věcí, které mne na tom baví, je, že pan Asimov není jednoznačný ve svých výkladech o lidstvu a dějinách. Nechává čtenáři dost prostoru, aby si věci domýšlel posvém...

Půjdu si přečíst další díl, jen chci ještě dodat citát, kde autor mluví za jednoho svých hrdinů, ale myslím, že velmi silně také za sebe samého:

"To, co vím, je výsledkem dvou náhod. Náhody, že jsem se narodil jako syn svého otce, a toho, že jsem se narodil jako obyvatel své země."

48 31.08.2021

Půvabná klasika sci-fi žánru, kterou jsem kdysi nedočetla a letos v létě vyposlechla v podobě audioknihy.
Ačkoli s filosofií autora hluboce nesouhlasím, Nadace se mi líbila. Nápadu i zpracování si cením. Text je ovšem už poněkud "starožitný", takže pátou hvězdičku přidávám za naléhavost, se kterou jsem hned běžela poslouchat druhý díl.

49 31.08.2021

Musím uznat, že první polovina knihy je čtivá. Tedy - pokud k ní přistupujete jako k ženskému románu. Thriller to není.

Ale pak to nejspíš autorku úplně přestalo bavit, načež už jde jen o holou bídu.
A podle skutečné události? Těžko, příběh prostě postrádá logiku, hlavu, patu. Pokud autorka vycházela z podkladů o zločinu, pak nechápu, jak, pokud zde byla reálná osnova, mohla dát dohromady tak nereálné postavy a prázdný příběh.
Násilně přilepený dokonce dvojitý šokující konec dorazil toto dílo.

Ano, opravdu mne to bolelo.
Betsy Reavley u nás zůstává převážně nepřeložená, snad to tak i zůstane.

37 31.08.2021

Moje první setkání s Elenou Ferrante. Udělalo mi dobře na duši, jak krásně píše!
Vřele doporučuji!
No a co bych tak napsala o této znepokojivé knize... Opravdu váhám.
Pokud bychom brali vyprávění o paní profesorce na dovolené jenom jako literaturu pro ženy a čtení na léto - pak: budiž. Pět hvězd a zapomeneme na to.
Jenže: nejspíš na tuto knihu nezapomenu nikdy. A panenka, která zde "straší", mi připadá ze všech strašidelných panenek ta nejstrašidelnější...
Pod povrchem tu dřímají temné spodní proudy a mám pocit, že jde rozhodně o knihu na opakované čtení. Na což se už těším.

37 15.08.2021

Větrem a ledovou mlhou ovívaná cornwallská vřesoviště, předvánoční čas roku 1821.

Mary, třiadvacetiletá selská dcera, přijíždí za noci na hospodu, stojící na osamělém místě kus nad mořem, kde se má seznámit se strýcem Jossem. Sirota Mary musí teď u něj a u tety bydlet, protože si to na smrtelné posteli přála její nedávno zesnulá maminka. A strýc, s lucernou v ruce, se hned objevuje na temné scéně: obrovské neurvalé chlapisko s krásnýma rukama a zářivým úsměvem piráta... Johoho!
Dále má Joss o dvacet let mladšího a hezčího bratra, který krade koně a skvěle střílí - jak najevo vyjde.
Ovšem teta Patience je manželským soužitím tak zničená, že Mary jen utvrdí v odhodlání nikdy se neprovdat, a žít svobodně, "jako muž".

Podle mne je to čtení spíš určené pro mládež, nežli pro mě - už proto, že Mary je dost neuvěřitelný charakter. Ale je tu ještě jiný problém. Nemohu si pomoci, madam Daphne du Maurier ošklivě uvázla na mělčině naprosté neznalosti podloudnických či pirátských reálií. Druhý slavný román od Daphne, Mrtvá a živá, patří k mým nejoblíbenějším knihám - hlavně proto přičítám určitou řídkost Hospody Jamajky právě tomu, jak nepravděpodobní ti Daphniini cornwallští pobřežní lupiči jsou. (Ne-li přímo debilové. Pardon.)

A jak to myslím s tím divným charakterem Mary, abych se k tomu ještě vrátila. Předně, dívka je studnicí feministických úvah a je také prezentována jako odvážná a inteligentní, její chování neodpovídá ničemu z toho a stává se zřejmě bezděčnou karikaturou povahových vlastností a schopností, které má mít. Její příhody jsou pak prodchnuty ryzí romantikou, čímž se ranný, leč odhodlaný feminismus paní autorky nějak dostává, dalo by se říci, na notně bažinatý a nejistý terén.

Doporučuji těm, kteří rádi knížky říznuté gotickým románem.

46 12.08.2021

Po Katarzi jsem poněkud zklamaná. Rozjezd s viselcem byl vynikající, bohužel se nestalo nic, co by ve mně vzbudilo skutečný zájem o život či smrt toho zesnulého... A pak se objeví čtyřletý kluk, který mne přesvědčil, že je ve hře jen proto, aby mohla vstupovat na scénu psycholožka Freyja. Další text mi připadal hlavně - dlouhý. Závěrečná kapitola pak obsahuje takové všelijak splácané překvapení, toho typu, které navíc nemám ráda: když k zvratu v ději nevedly žádné indicie.
Popravdě bych dala dvě hvězdičky, nebýt malé vedlejší linky s bytem a krajtou, která mne srdečně pobavila.
Pěkně načtená audiokniha, četla Klára Cibulková.

37 11.08.2021

Pro mne špičková detektivka, vřele doporučuji.
Celým příběhem se vine téma šikany - ať dětí, nebo dospělých. Líbilo se mi, jak vkusně s tím Yrsa zachází, na jednu stranu mi šel skutečně mráz po zádech - na stranu druhou se vyprávění obešlo bez levného patosu, což je, myslím, při tomto námětu docela náročné. (Inu, možná až na úplně poslední větu, ale nešť...) Zvlášť jsem byla spokojená se závěrečnou kapitolou, která mne přiměla k dalšímu zamyšlení nad šikanovanými a šikanujícími.
Audiokniha, pěkně načtená Klárou Cibulkovou.

53 09.08.2021

Detektivka to nebyla špatná, ačkoli hlavní hrdina mi nesedl, protože si velmi často naříkal. A jeden ze zvratů, který bych, ať se vyhnu spoileru, mohla nazvat třeba "slečinka kontra ručníček" (kdo četl, snad pochopí), mi přišel nejen zhola neuvěřitelný, ale přímo urážlivý vůči čtenářově inteligenci. Takže tři hvězdičky.
Audiokniha, kterou moc pěkně načetl Gustav Hašek.

34 08.08.2021

Poctivá detektivka, která mi připadá jako stvořená k poslechu. Bavil mne popis života v luxusní americké maloměstské komunitě, vyšetřování spletité vyděračské záhady jedním z napadených i překvapivý závěr, k němuž ale došlo přirozeně, události tam zvolna dospěly, čili takhle to vymyslet je kumšt svého druhu - že se čtenář na závěr necítí podvedený, ale řekne si: To mne fakt mohlo napadnout, indicie tu byly po celou dobu!
Jako odpočinkovou záležitost doporučuji všemi deseti.
Vyposlechnuto. Četl pěkně Jiří Plojhar.

40 06.08.2021

Nádherná kniha, kterou okamžitě po dočtení začínám číst znova, protože si nemohu pomoci. Nevím, jak vysvětlit ostatním, co za kouzelné čtení to je - z ukázek, které připojuji, dostatečně neplyne, jak je příběh silný, ani jak krásně je napsaný... Tak snad jenom dodám dvě věci. Za prvé - ačkoli jsem celkem rychločtenářka, tyto "kosti mrtvých" jsem překonávala skoro měsíc, po malých kouscích, aniž bych mezitím byla dokonce schopná číst něco jiného. Za druhé - hrdinka příběhu, jakkoli je to bláznivá osoba, je u mne vědma jak se patří, a paní autorka Olga Tokarczuk, nositelka Nobelovy ceny za literaturu - je jistě vědma tuplem.
Vřele doporučuji náročnému čtenáři a teď ty ukázky:

- Stála jsem na svažitém náměstí a pomalu mě zaplavoval silný pocit sounáležitosti s ostatními lidmi. Všichni byli bratry a sestrami. Byli jsme si strašně podobní. Křehouncí, zranitelní, nestálí. Sebevědomě jsme si žili pod nebem, z něhož nemohlo přijít nic dobrého.

- Konkrétně se domnívám, že lidská psychika vznikla proto, aby nás chránila před spatřením pravdy. Abychom nemohli vidět celý mechanismus. Psychika je náš obranný systém. Snaží se, abychom nikdy nepochopili to, co nás obklopuje. Zabývá se hlavně filtrováním informací, protože možnosti našeho mozku jsou obrovské. Veškeré vědění by bylo nesnesitelné. Každá, i ta nejmenší část světa se totiž skládá z utrpení.

- Večer pozoruji Venuši, pečlivě sleduji proměny té krásné Dámy. Mám ji raději jako Večerní hvězdu, když se zčistajasna objeví, jakoby mávnutím kouzelného proutku, a zapadá dolů za Slunce. Jiskra věčného světla. Právě za Soumraku se dějí nejzajímavější věci, protože se ztrácejí prosté rozdíly. Mohla bych žít ve věčném Soumraku.

- Zimní rána jsou vyrobená z oceli, mají kovovou chuť a ostré hrany. Ve středu v sedm ráno v lednu je zřejmé, že svět nebyl stvořen pro Člověka, a určitě ne pro jeho pohodlí a radost.

- Dívala jsem se na černobílou krajinu Plošiny a pochopila jsem, že smutek je v definici světa důležité slovo. Leží u základů všeho, je pátým živlem, jeho podstatou.

- Líbí se mi satelitní snímky a tvar Země. Takže je pravda, že žijeme na povrchu koule, vystaveni pohledům planet, ponecháni ve velké prázdnotě, v níž se po Pádu světlo roztříštilo na malé střepy a rozptýlilo? Je to pravda. Měli bychom si to každý den připomínat, protože zapomínáme. Máme pocit, že jsme svobodní. A bůh nám odpustí. Osobně si myslím, že je to jinak. Každý čin, proměněný v drobné chvění fotonů, nakonec vyrazí do Vesmíru jako film a až do konce světa si ho budou prohlížet planety.

- Nejlépe si Člověk stejně popovídá se sebou. Alespoň nedochází k nedorozuměním.

- „Proč jsou někteří lidi špatní a falešní?“ položil řečnickou otázku Boros. „Saturn,“ odvětila jsem. „Tradiční starověká Ptolemaiova Astrologie říká, že je to vliv Saturnu. Že ve svých neharmonických aspektech má moc tvořit malomyslné, zbabělé, osamocené a ufňukané lidi. Jsou zlí, podlí, bez svědomí, ponuří, neustále intrikují a mluví primitivním jazykem, nedbají o své tělo. Pořád chtějí víc, než mají, a nic se jim nelíbí. Takové lidi máš na mysli?“

- Žádný Bůh se tím nebude zabývat, žádný nebeský účetní. Jedna osoba by jen těžko mohla snést tolik utrpení, zvlášť vševědoucí, myslím, že by se pod náporem takové bolesti rozpadla, ledaže by se předem vybavila nějakými obrannými mechanismy, jako Člověk. Jen stroj by byl schopen uzvednout celou bolest světa. Jen dokonalé ústrojí, jednoduché, efektivní a spravedlivé. Ale pokud by se vše mělo odehrávat mechanicky, k čemu by potom byly naše modlitby?

- Můj vlastní Horoskop je tisícím v pořadí a často nad ním sedím a snažím se ho pochopit. Kdo vlastně jsem? Jedno je jisté. Znám datum své smrti.

57 31.07.2021

Dávám čtyři hvězdičky, abych neukřivdila... Ale jsem z četby dost zmatená. Totiž, celkem zkraje mi hlavní hrdinka začala silně připomínat jinou osobu. A to sice Jasmínu, z filmu Woodyho Allena "Jasmíniny slzy". Miluji ten film a tudíž nemohu Tennessee Williamse hodnotit nijak objektivně, obzvláště proto, že jak jsem v četbě pokračovala, bylo mi čím dál zřejmější, že Blanche je Jasmína - i když příběh je poněkud odlišný. Postrádá zcela kriminální motiv, ten je zastoupen motivem homosexuality, což v roce vzniku díla (1947) bylo ovšem daleko otřesnější, nežli dnes... Nebo vlastně obráceně, u Woodyho je homosexualita vyměněna za zločin. V každém případě Jasmin i Blanche jsou úžasné postavy, ze kterých mrazí, a oba příběhy nás ponechávají rozjitřené, abychom si mysleli, co chceme, o jejich proklatě živých hrdinech.
Mne potom nechává ve stavu tápání, jestli je to pravda a Woody Allen opravdu napsal scénář pro "Jasmíniny slzy" podle osy "Tramvaje do stanice Touha".

44 05.07.2021

Moje oblíbená amišská série Případy Kate Burkholderové. Velmi svižný začátek se zvlášť ohavnou smrtí na vsi - a poněkud předvídatelný konec. Jako čtení na léto ideální.

42 05.07.2021