Johana komentáře u knih

Slupla jsem to jako malinu, na jeden zátah. Paní spisovatelku Castillo mám přečtenou skoro celou a řekla bych, že tahle detektivka je jedna z jejích lepších, vřele doporučuji. Jenom ta osobní linka příběhu mne trochu rozptylovala - proto ubírám jednu hvězdičku, přeci jen idylka Kate a krásného Tomasettiho je už taková červená knihovna, až trochu trnou zuby. Ale někdo to má zase rád...

39 25.03.2021

Dobré pokračování prvního dílu, jen mne trochu mrzí, že tu vidím princip z knihy Kazatel - je totiž čas shromažďování a pak rozmetání kamení... Čte se to nicméně jako víno!
Připojuji několik ukázek:

- "Říkají, že jeho otec je samotný král." "Co z toho, čí jsi syn, když sám stojíš za kozí prd? Já bych ho ani nepochcal, kdyby začal hořet." Psí čumák s ním musel souhlasit. Ani on by to neudělal.

- "Nemůžeš zabíjet jen kvůli pomstě samotné. Potřebuješ něco víc.“ Ferro zavrtěla hlavou. „Očekáváš toho od života příliš, růžovouši.“ Zašklebil se na ni. „A já si myslel, že to ty očekáváš příliš málo.“ „Nečekej nic a nemůžeš být zklamaný.“ „Nečekej nic a také nic nedostaneš.“

- Naposled, když mu vyměnila obvazy, jí za to poděkoval, a to bylo divné. Ferro neměla děkování ráda. Obvykle se za ním něco skrývalo. Navíc ji znepokojovalo, že udělala něco, čím si vysloužila dík. Když člověk pomáhá druhým, zadělává si na přátelství. A přátelství vede přinejlepším ke zklamání. V horším případě ke zradě.

- Všichni by se rádi stáhli. Dokonce i já. Glokta se ušklíbl. „Moje otěže drží uzavřená rada a ta říká ne. Králi by to nedovolila jeho čest, jak mě informovali, a jeho čest je očividně důležitější než naše životy.“ Cosca tázavě povytáhl obočí. „Tak čest, ano? Co to k čertu vůbec je? Každý chlap si myslí, že je to něco jiného. Nemůžete se toho napít. Nemůžete to ošukat. Čím víc toho máte, tím hůř na tom jste, a když nemáte vůbec žádnou, nijak vám nechybí.“ Zavrtěl hlavou. „Ale najdou se tací, co si myslí, že je to ta nejdůležitější věc na světě.“ „Hmm,“ zamumlal Glokta a olízl si prázdné dásně. Čest nemá takovou cenu jako něčí noha nebo zub. Za tuhle lekci jsem draze zaplatil. Zadíval se k matnému obrysu vnějších hradeb, posetému hořícími vatrami. Pořád bylo ještě slyšet slabé dozvuky boje.

- Život v ustavičných lichotkách a podlézání nebyl tou nejlepší přípravou na to, že z vás budou v tak strašných podmínkách ještě dělat pitomce.

- „Začátek jara možná není nejlepší dobou k přechodu horského pásma,“ poznamenal Chodec polohlasně. Bayaz se po něm ostře ohlédl. „Mnozí by řekli, že nejlepší doba ke zdolání překážky je, když se člověk nalézá na její špatné straně!"

- „Myslel jsem…“ zamumlal Luthar. Bayazovy unavené oči se pohnuly stranou, jako kdyby i pouhé otočení hlavy bylo pro mága nesmírně namáhavé. „Myslel jsi a ještě šel? Prosím, nepřepínejte se tolik, kapitáne Luthare.“

-

27 24.03.2021

Bavilo mne moc. Nejlepší ze všeho je inkvizitor Glokta, se svou otázkou: "Proč to dělám?", nicméně barbar Devítiprsťák má také říz a krásný mladík Jezal, se svou dokonalou bradou, je případ na zabití tak neodolatelný, až běda a paráda... Svět vymyšlený do šířky a hloubky, v dalších dílech se těším, že se dozvím ještě mnohem víc o mytologii a magii, kteréžto ty všechny košaté potíže zapříčinily - pokud to ovšem nebyla pouhá povaha lidská, na kteroužto pan Abercrombie pohlíží s rozmilou skepsí. Jdu se vrhnout na další díl!

31 24.03.2021

Žralok je jednou z těch Francisovek, co se čtou zvlášť dobře. Naroubování na Monteky a Kapulety, kde Julie s Romeem místo smrti uzavřeli manželství, takže jejich rodiny se nesmířily - mne pobavilo. Konec trochu uspěchaný, ale, s tím samým hlavním hrdinou, samozřejmě žokejem, se setkáme ještě v následujícím románu.

27 20.03.2021

Svižná, leč dosti odporná a překombinovaná detektivka, nesoucí se na vlně divné módy kupit utrpení a stále dokola překvapovat, až absurdně a vlastně neznámo proč...
Co by tomu řekla slečna Marplová, tážu se? Že takové věci se nedějí a podobné lidi že žádné nezná?
Jako čtení do vlaku či čekárny nicméně - budiž. Kupodivu je mi toto snesitelnější nežli pan Carter, nejspíš proto, že autor sám sebe nebere, myslím si, tak úplně vážně.
A jednu hvězdičku přidávám za následující myšlenku, která mi připadá hodná zapamatování:

- Ke zničení velkého domu jak známo stačí jednoduše rozbít pouze jednu malou okenní tabulku a čekat. Jakmile jednou mají vítr, déšť a zvířata volný vstup, je rozpad už jen otázkou času. Pozoroval jsem starce na gauči, jak si posunul brýle na čtení, a říkal si, jestli to platí i o člověku. Jestli když jednou osud hodí kámen do okna našeho života, tak už nejsme schopni následky tohoto úderu napravit, ať se snažíme sebevíc.

26 14.03.2021

Báječná kniha o různých druzích strachu a lásky. Námět je sice smutný, ale text není sentimentální a nese v sobě hloubku a sílu, která mne až překvapila.
Podotýkám, že film, natočený podle této knihy, je ve srovnání s ní slabý. Kdo ho viděl, mohl by se cítit odrazený od četby, jako jsem byla i já. Teď jsem celá nadšená, že jsem originálu dala šanci a přečetla ho. Vřele doporučuji!

- "Když teď řekneš pravdu, dokážeš se pak vyrovnat s čímkoli, co přijde," zašeptal mu netvor do ucha.

33 07.03.2021

Moc doporučuji podívat se na Ženitbu v divadle, případně na starší české televizní zpracování s Petrem Kostkou - dohazovačem. Ani rozhlasové zpracování s Ivou Janžurovou - nevěstou - není určitě ztráta času.
Mám tu veselohru ráda, ale není moc na čtení a abych ještě nezapomněla, překlad pana Suchařípy se mi nezdál ideální.

28 19.02.2021

Apokalyptická fantasy, s pandemií a s vílami... To jsem o knize slyšela a proto jsem ji vzala do ruky. Ukázalo se, že řečené je pravda, a navíc ústřední nápad se mi moc líbí - autorčin styl vypravování mne ale ponechal chladnou. Po dalších dílech už nesáhnu.

19 09.02.2021

Poutavé čtení, obdivuji autorčin styl. Osobně mám k látce vztah - moje prababička Albína byla hornická vdova... Ne že bych ji znala, samo sebou, jen jsem vyslechla nějaká vypravování. Teď jsem moc ráda, že ke starým příběhům vidím nové souvislosti.
Knihu musím jedině doporučit, ačkoli trochu mne mrzelo, že příběh v poslední třetině ztrácel dech - a také myslím, že paní autorka neumí napsat mužské postavy tak přesvědčivě, jako ženské.

61 05.02.2021

Čtení pro ženy, které mne nejprve moc příjemně překvapilo. Asi od třetiny to už taková sláva nebyla a konec "vhodný pro zfilmování", což úplně nemusím.
Knížka obsahuje poděkování, které doporučuji k přečtení: dozvídáme se zde, že jde o prvotinu, do které autorce mluvilo hodně lidí. A také, že závěr příběhu je nakonec jiný, nežli ona zamýšlela, protože jí to tak poradil kamarád. Upřímně by mne zajímalo, jak měl příběh dopadnout podle samotné autorky původního nápadu!

24 02.02.2021

Nakonec tedy došlo na Zolu. Nechtěla jsem to číst nikdy dřív, kvůli syrovosti - až ohavnosti, kterou jsou díla pana autora z devatenáctého století známá. Až, najednou, jsem se začetla. Musela jsem zřejmě na Zolu dozrát.

První část ságy Rougon-Macquartové nás zavádí do Francie časů pádu druhé republiky. Dostáváme se doprostřed ozbrojeného a politického boje v malebném městečku Plassant, kde zvichřená doba vynese vzhůru či pohřbí několik členů jedné rodiny, vesměs potomků duševně postižené zelinářovy dcery.

Je to napsané ovšem nemoderně - pro dnešek. Nicméně magicky. Připojuji ukázky:

- Pascal upřel pronikavý pohled na šílenou, na svého otce, na svého strýce; sobectví vědce převažovalo; studoval tuto matku a tyto syny s pozorností přírodopisce, který pozoruje proměny nějakého hmyzu. A myslel na ty výhonky jediné rodiny, jediného kmene, z něhož vyrážejí rozličné větve a jehož ostrá míza roznáší tytéž zárodky do nejvzdálenějších haluzi, rozličně pokroucených podle prostředí, vytvářeného sluncem a stínem. A na chvíli se mu zazdálo, že vidí jakoby ve světle blesku budoucnost Rougonů-Macquartů, smečku rozpoutaných a ukojených chtíčů v plápolání zlata a krve.

- Ještě jednou se políbili, usnuli. A na stropě se světelná skvrna zaokrouhlovala jako vyděšené oko, otevřené a dlouze upřené na ty zsinalé měšťáky, jak tu ve spánku vypocují zločin pod svými přikrývkami, zahlédajíce ve snu déšť krve pršící do pokoje a měnící na podlaze své velké kapky v zlaťáky.

- V ztupělosti své beznaděje si nemohl uvědomit, proč se jeho sen blažené budoucnosti nikdy neuskuteční. Proč nemůže odejít s Miettou a s tetou Didou? Když úsilně pátral v paměti, zaslechl ostrý štěkot střelby, spatřil, jak před ním padá prapor s roztříštěnou žerdí a s látkou visící jako křídlo sestřeleného ptáka. V cáru rudého praporu spala spolu s Miettou i jeho republika. Ach, běda, jsou mrtvy obě! Mají krvácející otvory v hrudi a to mu teď zahrazuje život, ty mrtvoly obou jeho lásek. Nemá už nic, může zemřít. Právě toto vědomí mu vnukalo, co opustili SainteRoure, tu neurčitou a tupou mírnost dítěte. Mohli ho třeba bít, a nebyl by to ucítil. Nebyl už ve svém těle, klečel stále u svých milovaných zemřelých, pod stromy, v ostrém dýmu střelného prachu.

- A u Rougonových rozléhal se večer při zákusku smích uprostřed výparů tabule, celé ještě teplé zbytky hostiny. Konečně se mohli zahryznout do rozkoší boháčů! Jejich chtíče, vyblčované třiceti lety ustavičného dychtění, cenily divoce zuby. Tito velcí hladovci, ty hubené šelmy, teprve včera vypuštěné, aby se oddaly svým požitkům, jásali vstříc rodícímu se císařství, tomu království dravého kořistnictví. Tak jako znovu vzkřísil štěstí Bonapartů, založil státní převrat i štěstí Rougonů.

Za mne bída. Velmi prostomyslný odvar z knihy Rose Madder pana S. Kinga. Některé klíčové věty prakticky stejné! Také stavba bezostyšně podobná.
Předloha patří k mým nejoblíbenějším knihám, takže mi toto lupičství nemohlo uniknout, a nemohlo mne neurazit.
Komu se to líbilo, vřele doporučuji: Stephen King, Rose Madder!

Pokud víme, jak to dopadne, může se nám zdát vyprávění příliš pomalé a snad i dlouhé. A my to víme, protože jde o povinnou četbu... Nicméně se mi kniha líbila, je napsaná pěkným jazykem a celkem uvěřitelně. Za zajímavé považuji, jak zde Zuzana v podstatě zůstává stále věřící osobou - to by se v příběhu, napsaném ve druhé polovině 20. století, nebo teď, ve století našem, asi nestalo. Přemýšlela jsem o tom - modernější autor by v románu z osmnáctého století určitě nechal hrdinku dospět k radikálnímu ateismu, což by ale byla veliká hloupost... Prostě byla jiná doba.
Nelíbil se mi dovětek, utěšuje mne, že v 18. století to asi bylo moderní.

31 13.01.2021

Milá a vtipná kniha, zejména první kapitoly velice doporučuji. Potom je zde zařazena Dášenka, kterou jsem už znala, a dále několik méně záživných textů, na závěr zase několik báječných, kde jsem se smála nahlas. Přikládám ukázku vtipnou. V knize jsem s chutí našla i nějakou tu poezii, jakož i úvahy přehluboké - tak přikládám dvě ukázky těch druhů.


- Co se toho hlídání týče, je to zcela správné: Člověk si skutečně opatřuje psa proto, aby ho hlídal. Ostražitě ho sleduje krok za krokem a téměř se od něho nehne; chrání ho od zlodějů a nepřátel; vrhá se na každého, kdo ho ohrožuje. Proto je člověk hlídající a chránící svého psa od dávných časů symbolem věrnosti a bdělosti. Od té doby, co mám psa, spím tak říkajíc na půl oka; neboť hlídám Mindu, aby mi ji nikdo neukradl.

- Často za noci, když já slyším tajemné a kouzelné hlasy, když vidím, jak vše ožívá tmou, on sedí u stolu se skloněnou hlavou a stále, stále drápe svým černým drápkem do bílých listů. Nemysli si, že se o tebe starám. Slyším jen tiché šustění tvého spáru. Někdy šustění umlkne, ubohá tupá hlava už neví, jak si hrát, a tu mi ho přijde líto, i ráčím se přiblížit a tiše mňouknu v sladkém a trýznivém rozladění. Tu tedy můj Člověk mne pozvedne a ponoří do mé srsti svůj teplý obličej. V tu chvíli v něm na okamžik procitne záblesk vyššího života, i vzdychne blahem a přede něco, čemu je skoro rozumět. Nemysli si však, že se o tebe starám. Ohřál jsi mne, a teď zas půjdu naslouchat černým hlasům.

- Politika, která žije z pěstování nedůvěry, je politika divočiny. Kočka, která nedůvěřuje člověku, nevidí v něm člověka, nýbrž divoké zvíře; člověk, který nedůvěřuje člověku, vidí v něm také divoké zvíře. Svazek vzájemné důvěry je starší než všechna civilizace, a lidstvo zůstane lidstvem; ale zrušíte-li stav důvěry, stane se lidský svět zemí šelem.

37 11.01.2021

Pro mne asi na levlu Juraje Červenáka, vysoko nad Vondruškou, ale Merle to zase není. Moc se mi líbí autorův pěkný jazyk, horší to je s dialogy - zejména pokud jednou z hovořících stran je žena. Jak dojde na Ulriku a na Markétu, těžko to nesu.
Dost mne, abych byla spravedlivá, bavilo hodnocení doby - rozkvět husitství - v přímé řeči, např. viz ukázka.

„Předně, kněže, tvé informace nejsou přesné. Dokonce bych řekl, že jsou toho typu, ze kterých vznikají zlé pomluvy. Nejenže ten člověk nebyl zbit, pouze dostal od jednoho z mých strážných přes hubu. Rovněž není pravda, že za mé přítomnosti, což by mohli potvrdit zde přítomní pánové Matěj Višně z Větřní a Vitold ze Šlágu, se kterými jsem se zrovna v tu dobu bavil. Přesto, když jsem se o celé záležitosti dozvěděl, sešel jsem na nádvoří, abych zjednal nápravu. Ale ten kazatel byl už pryč.“

-„Urozená paní,“ uklonil se Tas směrem k paní Elišce z Rožmberka a Kravař, „na každém panství, hradě, ve městě či jen malé tvrzce existují pravidla, která se musí dodržovat, jinak by byla rozvrácena bezvládím. A ta pravidla určuje ten, komu ten hrad, město či tvrzka patří. Pokud jsou tato pravidla porušena, musí se zasáhnout, jinak by příště ta pravidla už nedodržoval nikdo. A do mého domu, ač nezván, přišel někdo, kdo se nespokojil jen s tím, že dostane najíst a napít tak jako i jiní nezvaní. A ač k tomu nebyl nikým vyzván, horlil proti zavedeným pořádkům a vyzýval mé poddané k neposlušnosti, spálení jejich domovů, ponechání polí ladem, odchodu z jejich domovů a odchodu na jiné místo, kde spolu přivítají příchod Spasitele na zem.“

28 09.01.2021

Strašidelná povídka, s démony podle ukrajinského folklóru: zejména s králem skřítků Vijem, kterému oční víčka visí až dolů na zem. Určitě lepší čtení nežli chválený román Útočiště, který jsem dočetla včera a od kterého běžím spravit si chuť k ruské klasice. Ono není fantasmagorie jako fantasmagorie. A, ovšem, pan Gogol má výborný rozum k dispozici a umí psát, není-liž pravda?


- Ozvalo se kohoutí zakokrhání. Bylo to již podruhé: první kokrhání gnómové přeslechli a teď se polekaně vrhali, kam se dalo, do oken a do dveří, jen aby byli co nejdřív venku; ale nepodařilo se jim to. A tak tam uvázli, přiskřípnuti ve dveřích a v oknech. Když pak vstoupil do kostela kněz, zhrozil se při pohledu na zneuctěnou Boží svatyni a neodvážil se již na tomto místě sloužit panychidu. A tak zůstal kostel již navěky tak, jak byl, s přiskřípnutými příšerami ve dveřích a v oknech; po čase obrostl lesem, kořeny, plevelem, planými trnkami, a dnes už k němu nikdo nenajde cestu.


- „Ba ne, já vím, proč zahynul: protože se bál. Kdyby se byl nebál, byla by s ním čarodějka nic nepořídila. Stačí se jen pokřižovat a plivnout jí na ocásek, a nic se člověku nestane. To všechno známe! U nás v Kyjevě jsou přece všechny ženské, co sedí na trhu, čarodějnice – jedna vedle druhé!“

31 06.01.2021

Tohle nebylo nic pro mne. Halucinace sem, halucinace tam... A Goethův Král duchů? Fakt? Zmateně, až klopotně vyprávěný příběh, kde nechci uvěřit, že měl někdy získat nějakou literární cenu!
Přeskákáno.

24 05.01.2021

V rámci žánru vysoko nad průměrem. Ačkoli červenku většinou nečtu, tuhle příběh na námět pohádky o Popelce jsem celkem přelouskala s chutí a jenom s trochou přeskakování.
Od paní Quinnové jsem si totiž chtěla přečíst něco ze série o Bridgertonových, abych si udělala obrázek, podle čeho byl točen seriál na Netflixu, Bridgertonovi.
Seriál mi, mimo jiné, přišel opravdu špatný. (Je to ten přetřásaný hlavně kvůli obsazení afroamerických herců do rolí britských aristokratů 19.století - včetně královny. Sic? No, napsáno to tak rozhodně nebylo.)

23 31.12.2020

Tohle jsem kdysi dávno nedočetla - a ani teď. Jak tam Šedý Bobr pejska brutálně mlátí - kdysi jsem u toho odpadla a pak jsem na to zapomenula, abych teď odpadla znovu.
Jinak pana Londona má ráda, Tulák po hvězdách a Žízeň po životě jsou mezi mými nejoblíbenějšími knihami.

30 31.12.2020

Tak, třetí část Pána ledové zahrady je za mnou. Čeho si cením - závěrečné jízdy, která mne nutí se velice těšit na poslední díl. Skutečnosti, že autor se ve vlastním světě perfektně orientuje a jeho mapu, jakož i mapu příběhu, má od začátku promyšlenou, takže vypravování pro nás krásně plyne on jednoho ách k druhému óch, jak jsme tak příběhem provázeni. Cením si nádherně vysněných propriet - například hned zkraje, ledová loď je prostě bomba. A jen tak mimochodem - s velikým smíchem si cením grotesky, s jejíž pomocí se pan autor vyrovnal s pokynem dnešní doby, kterýžto pokyn nutí autory fantaskních vypravování k zachovávání principů genderové vyváženosti. Silné ženské hrdinky tu tedy máme. Opravdu silné. Že potěš pánbů.
A samosebou mne moc baví autorův košatý, poetický, vášnivý jazyk.
Ačkoli jsem trojkou méně celkově nadšena než jedničkou, dávám také pět hvězd.

23 31.12.2020