Johana komentáře u knih

Milý Kazuo Ishiguro, Neopouštěj mě! Proč tento výkřik? V knize Neopouštěj mě se setkáváme se dvěma kamarádkami v elitní "ozdravovně" zvráceného režimu, a jejich následné zapojení do tohoto režimu - no a v Listopádu také. Kazuo Ishiguro ovšem napsal ohromnou, hlubokou a burcující věc, zatímco paní Mornštajnová? Ale vůbec!
Její knize přiznávám perfektní čtivost - v tom je to Paní Autorka.
Jinak dílo považuji za velmi ošidnou slátaninu, a pláču pro tu zmarněnou příležitost. Zabte mne. A ty, pane spisovateli, nositeli Nobelovy ceny, Kazuo Ishiguro! Neopouštěj mne.

56 01.07.2021

Sbírku jsem si vzala do ruky kvůli titulní povídce. Totiž, jak jsem stará, tak jsem hloupá, že mi donedávna unikala existence tvorů Cthulhu! Pokud spanilomyslného čtenáře mých prostých zápisků postihlo totéž neblahé, jakkoli stěží uvěřitelné neštěstí, doporučuji k nápravě věci zadat ono tajemné slovo Cthulhu do Google, a nechat si ukázat obrázky! Tam to uzříte, vytanulé před vašimi úžasem a hrůzou vypoulenými zraky!!!
Asi tak.

Citáty:

- Myslím, že to nejmilosrdnější na světě je neschopnost lidské mysli uvědomovat si celý svůj obsah. Obýváme poklidný ostrov nevědomosti uprostřed temných moří nekonečna a není nám dáno cestovat daleko. Vědy, každá z nich směřující vlastním směrem, na tom sotva co změnily; avšak jednoho dne spojení znalostí až doposud nesouvisejících nám otevřou tak úděsné pohledy na skutečnost a na naše ubohé postavení v jejím rámci, že z toho zjevení buď zešílíme, nebo uprchneme z nebezpečného světla do klidu a bezpečí nového věku temna.

- Také Cthulhu stále ještě žije, jak myslím, znovu v kamenné propasti, která mu dala úkryt od doby, kdy Slunce bylo ještě mladé. Jeho prokleté město se znovu potopilo, vždyť Vigilant těmi místy po dubnové bouři proplouval; avšak jeho služebníci na této zemi stále ještě na opuštěných místech povykují a vzpínají se a vraždí kolem monolitů s modlou na vrcholku.

- Kdybych prohlásil, že moje poněkud výstřední obraznost se současně přikláněla k domněnce, že jde současně o obrázek chobotnice, draka a lidské karikatury, nevystihl bych věrně ducha té věci. Nezřetelná, chapadly opatřená hlava seděla na šupinatém těle s náznaky křídel; avšak bylo to všeobecné pojetí obrázku, co budilo otřesný děs.
----

(Poznámka na závěr. Kdo by hledal příznaky páně Lovecraftova rasismu, právě v povídce, kterou zmiňuji, se myslím dají skutečně najít.)

40 26.06.2021

Na poslední stránce této fajn detektivky dojde k sexu. A sice takovým stylem, že celou knížku hodí o level dolů... Myslím, že to autorce vnutili v nakladatelství - jako že musí, že na tom čtenáři trvají.
Ach jo.
Toho nebýt, jde o dobrodružné čtení, které má úroveň, a ačkoli je detektivní linka vlastně slabá, vůbec mi to nevadilo, protože ten trip se odehrává na Aljašce a otevírá dveře do zatím zcela neznámého, zajímavého světa a do domovů jeho obyvatel, ať už Aleutů, nebo rozličných přistěhovalců do rezervace. Takže celkově 5 hvězdiček: za tlapku v hodně romantických gatích hvězdu dolů! A za Aljašku zase hvězdu nahoru.

44 09.06.2021

Chválený psychothriller, s hlavním hrdinou psychoterapeutem. Kniha mne zklamala, příběh se mi zdá vymyšlený "na efekt" a napsaný dost nezkušeně (prvotina autora).
Nemohu říci, že by Mlčící pacientka byla nudná, ale celkově nedoporučuji. Možná jsem moc zhýčkaná, když jde na rozbory citlivých duševních stavů v literatuře... Ale, četli jste třeba Netrpělivost srdce?

34 08.06.2021

Přečetla jsem na jeden ráz, a kvůli nesporné čtivosti dám také knize 4 hvězdičky. Je to ale taková nastavovaná kaše, s haprující logikou a překombinovaným koncem. Autor je určitě moc chytrý pán s fantazií - nicméně kvalit klasiků žánru nedosahuje, což jsem bohužel trochu čekala, na základě vysokého hodnocení celé série. Nevím zatím, zda se půjdu pustit do druhého dílu...

42 06.06.2021

Kniha mi nesedla, dokonce jsem zřejmě nepochopila žánr. Snad historická dobrodružná pohádka? Pro ženy... Přišlo mi to celé nějak nesmírně laciné. Přeskákala jsem.

29 28.05.2021

Autor, píšící v 19. století, je nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Tak, co říci o knize: před časem nedočteno, tentokrát nedoposloucháno. Ačkoli jazyk krásný a styl popisu postav kupodivu i dnes moderní, povaha ústřední dvojice milenců je jaksi úporně archetypální, jejich příběh mne hluboce nezajímá a tak celkově omdlívám nudou. Zajímavé mi na knize připadá následující pozorování: zkouší-li někdo napsat červenou knihovnu ve stylu "veliká literatura", může to dopadnout špatně.
Nějaké hvězdičky musím ale dát, jak řečeno výše, za jazyk a modernost popisu.

32 21.05.2021

Knížka, která podle mne stojí za přečtení, nejen proto, že jde o sci-fi klasiku, kterou je tak nějak třeba si doplnit, pokud se zajímáte o žánr. (Mimo jiné, Walter Stone Tevis se narodil r.1928.)
Autor má úctyhodnou fantazii a chvílemi se nebojí ukázat, že umí moc krásně psát.
Knize bych vytkla, že vlastně nemá žádné velké literární ambice, tudíž je malinko odfláknutá - a obsahuje také pár zásadních nelogičností. No a je trochu, jak to říci, v rámci žánru stará, takže se tím může jevit víc naivní, než byla v době svého vzniku...
Připojím ukázky autorova krásného psaní, z nichž ta poslední bude, pozor na to, spoiler.

- »Co proboha jsem?« Hlas si dal tentokrát trochu načas. »Jsi tím, čím jsi,« řekl pak vesele. »Jsi lidská bytost. Dospělý chlap. A zamilovaný k tomu. Toužíš po štěstí. A teď právě se snažíš najít osobu, kterou miluješ.« »Máš pravdu,« řekl jsem. »Asi to tak bude.« »Je to tak, a ty to dobře víš,« ujišťoval mě hlas. »A já ti držím… palce, aby to dobře dopadlo.« »Děkuju,« řekl jsem. A pak jsem se zeptal: »Nemůžeš zařídit, abych teď usnul?« »Ne. Ale k tomu vlastně žádnou pomoc nepotřebuješ. Až už budeš opravdu unavený, usneš sám. A i když ne, stejně za chvíli vyjde slunce.« »To ty vidíš? « ptal jsem se. »Ty můžeš sledovat východ slunce?« »To vlastně ne,« odpověděl ideobus. »Já se můžu dívat jenom přímo vpřed, na silnici. Ale stejně ti děkuju, že bys mi přál, abych taky uviděl východ slunce.« »A netrápí tě to? Že se nemůžeš podívat na něco, co bys třeba rád viděl?« »Co potřebuju vidět, vidím,« odpověděl ideobus. »A práce, kterou musím dělat, mě těší. Vyrobili mě takového. Já neumím přemýšlet o tom, co je pro mě dobré, a co ne.« »A proč jsi tak… tak milý a příjemný?« chtěl jsem ještě vědět. »To my jsme všichni,« ujistil mě. »Všechny ideobusy jsou příjemní společníci. Uložili nám přece do programu dobrosrdečnost. A práce nás těší.« To jste tedy naprogramovaní mnohem líp než dnešní lidé, pomyslel jsem si přesvědčeně. »To jo,« souhlasil ideobus. »To jsme.«

- Vyslovit přesně obsah toho sdělení vlastně nedovedu. Věřím mu však daleko víc než všem těm nesmyslům, které mi jako malému chlapci vtloukali do hlavy ve vzdělávacím internátu. Obloha na obzoru nad šedým oceánem teď už výrazně zesvětlala. Slunce vyjde každým okamžikem. Uzavřu tenhle záznam, zastavím ideobus, vystoupím a půjdu se podívat na východ slunce nad oceánem. Bože můj, svět umí být někdy překrásný.

- Všechny ty knihy, i ty nejnudnější nebo téměř nesrozumitelné, mě naučily jasněji chápat, co to znamená být člověkem. A pocit užaslého rozechvění, který se mě někdy zmocní při dotyku s myslí nějaké jiné, už dávno mrtvé osoby, mi pomohl plně si uvědomit, že na této zemi nejsem sám. Že tu se mnou jsou jiní, kteří cítí totéž co já, a někdy se jim podaří vyslovit nevyslovitelné. »Z lesa sem zaznívá jenom zpěv drozda.« »Já jsem ta cesta, pravda i život. Kdo věří ve mě, i kdyby umřel, bude žít.« »Můj život křehce čeká na van smrti, jenž sfoukne ho jak pírko z hřbetu ruky.« Mimochodem – kdybych se byl nenaučil číst, nikdy bych nedokázal uvést tenhle ideobus do chodu a nejel bych v něm teď do New Yorku za Mary Lou, kterou se musím pokusit ještě jednou spatřit, než zemřu.

- A pak se z nicoty a temna cosi ve větru zamihotá a na Spofforthově nehybném pravém předloktí se usadí jakési drobné zjevení, které se v náhlém zmrazení pohybu zhmotní v ptáčka. Na Spofforthově paži nyní hřaduje vrabec, obyčejný městský vrabec – srdnatý a zvědavý, který se pustil snad až příliš vysoko. A zůstává tam s ním a jako on čeká na rozednění. A svítání už opravdu začíná, tam nízko nad Brooklynem, a rozlévá se nad horní část Manhattanu a nad Harlem a nad White Plains a nad prostor, kde kdysi bývala Kolumbijská univerzita – šedavý svit nad zemí, kde v dávných dobách spávali na špinavých kůžích Indiáni a kam později bílí lidé zaměřili své netrpělivé tužby po moci a penězích, kde v šílené domýšlivosti vyháněli své stavby do zpupné výšky a zahlcovali ulice taxíky a uspěchanými davy, aby nakonec upadli do smrtelné narkotické netečnosti a utonuli ve svých izolovaných nitrech. Rozbřesk se šíří a nad Východní řekou pomalu vyplouvá rudé slunce. A v té chvíli vrabčák zatřepe hlavičkou, opustí Spofforthovu nahou paži a odnese svůj drobný život jinam.

- Tvář, která statečně přemáhá chladivý odpor vzduchu, má důstojně klidnou. Nastavuje tomu pádu obnaženou hruď, silné nohy má rozepjaté, špičky natažené, nohavice khaki kalhot se mu za lýtky bláznivě třepotají a jeho kovový mozek se zalyká radostí z opojného letu, po němž tak dlouho toužil. Konečně tedy letí Robert Spofforth, nejkrásnější lidská hračka, manhattanským ránem střemhlav k zemi a mocnými pažemi sevře Pátou avenue v drtivém objetí.

45 12.05.2021

Rozporuplný pocit. Je zde linka Libby Dayové, kde jsem si přímo zamilovala nikterak moc kladnou hrdinku, četla jsem bez oddechu a dospěla jsem k závěru, že autorka je fakt "paní spisovatelka". Pak jsou zde linky z minulosti Libbyiny rodiny, které se mi více či méně nelíbily, přišly mi zbytečně natahované, dost nepřehledné a celkově nedostatečně žánrově určené, tázala jsem se, co to má být? Jestli detektivka? Nebo co...
Nicméně nelituji času, který jsem s knihou strávila, v součtu dávám čtyři hvězdičky.
A připojuji pár ukázek, kterak mne paní Flynnová přiměla oblíbit si Libby:

- Pokoušela jsem se představit si, čím bych si mohla vydělávat. Něco, co dospělí dělávají. Zkoušela jsem vidět sama sebe v ošetřovatelském čepečku a s teploměrem v ruce, pak zase ve vypasované modré policejní uniformě, jak převádím přes ulici malé děcko, nebo s perlovým náhrdelníkem a květovanou zástěrou, jak připravuji večeři pro manžílka. Takhle už jsi zcvokla, napadlo mě. Představy dospělosti pořád čerpáš z obrázkových knížek. A sotva mě to napadlo, už jsem se viděla, jak píšu abecedu na tabuli před dychtivě mě sledujícími prvňáčky.

- Lyle Wirth vypadal jako sériový vrah. Což znamenalo, že jím pravděpodobně není. Kdybyste rozsekávali štětky na kusy nebo požírali děvčata uprchlá z domova, snažili byste se vypadat normálně.

- Většinu Benových oddaných příznivců tvoří ženy. Postarší ženy s velkýma ušima, s trvalou na hlavě a kalhotovým kostýmem, s pevně stisknutými rty a výrazem ukřižovaných. Občas se objevují na mém prahu a oči jim nepřirozeně září. Přesvědčují mě, že moje svědectví bylo mylné. Že jsem byla zmatená, donucená tak vypovídat, že jsem lhala, když jsem v sedmi letech pod přísahou vypověděla, že vrahem byl můj bratr. Často na mne hulákají a vždy mají spoustu slin. Několik mi dokonce dalo facku. To jim ještě víc ubírá na přesvědčivosti: zrudlou hysterickou ženskou je snadné ignorovat, a já vždycky hledám důvod, abych je ignorovat mohla. Kdyby se ke mně chovaly slušněji, třeba by mě zviklaly.

- Nebyli ničím pozoruhodní, ale čpělo z nich arogantní vědomí vlastní inteligence. Něco jako voda po holení značky IQ.

- Není nic trapnějšího než malá ženská, která nedokáže zasadit ránu pěstí. Mohla jsem se na všechno vykašlat, nechat se unést vztekem a nohama jako děcko kopat ve vzduchu.

- Na příliš mnoha místech jsem špatně odbočila a proklínala jsem se, že nemám doma internet a nemůžu si na něm prostě vyhledat cestovní instrukce. Nemám internet ani kabelovou přípojku. Na tyhle věci mě neužije: návštěvy holiče, výměny oleje nebo kontroly u zubaře. Když jsem se přistěhovala do svého domku, strávila jsem první tři měsíce neustále zabalená v přikrývkách, protože jsem si nebyla schopná zařídit, aby mi pustili plyn. A třikrát mi ho v posledních letech zase odpojili, protože se někdy nedokážu přimět k tomu, abych vypsala šek. Mám problémy s běžnou údržbou.

- Vrátit se do postele a na celou záležitost zapomenout jsem také dost dobře nemohla. Čekala mě platba nájemného a věděla jsem, že brzy budu potřebovat peníze na nákup potravin. Mohla jsem přejít na sociální dávky, jenže to by znamenalo zjistit si, co všechno musím udělat, abych na ně získala nárok, a pravděpodobně bych dřív umřela hlady, než bych zvládla všechno papírování.

- „Kde jste sehnal všechny ty peníze, Lyle?“ Trochu sebou při té otázce škubl a napřímil se na židli. „Jsem pokladníkem Vražedného klubu a mám v rámci své funkce k dispozici jisté fondy na vynaložení dle vlastního uvážení. A tohle je projekt, na který jsem se je rozhodl věnovat.“ Malé uši mu zrudly jako podrážděná embrya. „Vy je zpronevěřujete.“ Náhle mi byl mnohem sympatičtější.

- „To je v pohodě, Kevine, kamarádka má prachy,“ ujistila ho Krissi a rozesmála se. „Jak se vlastně jmenujete?“ Vyhnula jsem se její otázce tím, že jsem se barmana zeptala, kolik mu dlužím, a zaplatila jsem z vějířku dvacetidolarovek, abych Krissi ukázala, že mám i další peníze. Nachytat somráka dokáže jen jiný somrák.

47 07.05.2021

Dobrá detektivka, napínavá, z případů Kate Burkholderové se mi asi líbila nejvíc. Lindu Castillo mám prostě ráda a sedí mi, snadno se začtu a bezvadně si u jejích příběhů o amiších odpočinu.

40 06.05.2021

Saki je svérázný autor, může se určitě líbit třeba fanouškům Jirotkova Saturnina. Je ale o něco živelnější až zlejší - no, pokud jde o mne, nevadí mi to. Tedy skoro. Abych pravdu řekla, četla jsem tyto povídky tak po jedné, po dvou denně, víc už by bylo na mne naráz moc. Nicméně pět hvězdiček, bez pochybností.
Ještě dodám, že tento výbor povídek obsahuje mimo jiné moji nejoblíbenější Sakiho povídku Sredni Vaštar, kterou jsem četla z autorova díla jako první ( v jistém výboru hororů) a která mne přivedla k Sakimu jako k panu mágovi slova.
A přidám ukázky, z jiných povídek:

- Starší, moudřejší a zkušenější lidé mu vysvětlili, že není možné, aby měl v mléce žábu, a že nemá vykládat nesmysly, on však na těch očividných nesmyslech tvrdošíjně trval a popisoval barvu i tvar domnělé žáby až do nejjemnějších podrobností. Dramatická stránka epizody tkvěla v tom, že Mikuláš v misce s mlékem opravdu žábu měl; dal si ji tam sám, takže se cítil oprávněn něco o ní vědět.

-„Spoutává nás,“ namítla chladně a nelítostně neteř, „nedostatek peněz a příležitostí, a především nedostatek iniciativy. Některým lidem omezený příjem nevadí, dokonce se zdá, že jim často pomáhá prožít život daleko skutečněji; jsem přesvědčena, že třeba lidé, kteří si kupují v zapadlých pařížských uličkách čtyři mrkve a kousek hovězího na celý den, vedou naprosto skutečný a plný život. Opravdu člověka mrzačí nedostatek iniciativy, a právě ten svazuje tebe, mne i strýčka Jamese. Jsme jako ta zvířata v ohradách zoologické zahrady, s tím rozdílem v náš neprospěch, že zvířata tam jsou proto, aby se na ně někdo díval, kdežto na nás není nikdo zvědavý. Taky by ani neměl na co. V zimě trpíme rýmou a v létě sennou rýmou, a když nás náhodou bodne vosa, je to z její iniciativy, ne z naší – my jenom čekáme, až nám splaskne otok. Do středu pozornosti sousedů se dostaneme jenom nepřímo; když se například některý rok náhodou vydaří magnolie, sousedé si řeknou: ‚Všimli jste si, jak Gurtleberryům rozkvetly magnolie? Hotová záplava květů!‘ A my jim pak vykládáme, že máme sedmapadesát květů proti loňským devětatřiceti.“ „V roce korunovace jsme jich měli dokonce šedesát,“ podotkla teta; „strýček si vede záznamy už osm let.“ „Napadlo tě někdy,“ pokračovala neúnavně neteř, „že kdybychom se odsud odstěhovali nebo se prostě vypařili, náš místní nárok na slávu by automaticky přešel na nového majitele domu a zahrady? Sousedé by si pak říkali: ‚Všimli jste si, jak Smith-Jenkinsovým rozkvetly magnolie? Hotová záplava květů!‘ Nebo: ‚Smith-Jenkins říká, že jejich magnolie letos nebude mít ani kvítek; všechna poupata zčernala východním větrem.‘ Víš, kdyby nás lidé s tou magnolií spojovali i po našem odchodu, bez ohledu na to, komu by zrovna patřila, kdyby třeba říkali: ‚Aha, to je ten strom, na kterém Gurtleberryovi pověsili kuchařku, protože jim udělala špatnou omáčku na chřest,‘ – o to bychom se opravdu zasloužili z vlastní iniciativy, nezáviselo by to na východním větru ani na vitalitě nějaké magnolie.“

- „Tahle schránka se štěrbinou je volební urna. Při volbách se tam házejí hlasovací lístky.“ „Co se tam hází jindy?“ chtěl vědět Bertík.

42 06.05.2021

Vřele doporučuji k poslechu! Poslouchala jsem jako audioknihu, namluvenou Jiřím Lábusem - který ze sedmi krátkých povídek udělal báječný, neobyčejný zážitek.

43 03.05.2021

Vynikající kniha, kterou asi jde číst dvěma způsoby. Buďto, jako čtení pro ženy či dívky - pak je vyprávění trochu vleklé a konec pokažený sci-fi linkou. A nebo lze knihu číst jako krutou obžalobu, kde je prstem a křikem a nářkem ukazováno na viníka: na lidskou ochotu podřizovat se zlu. Doporučuji číst tím druhým způsobem, i když to znamená dost hledat mezi řádky.
Dozvěděla jsem se, že autor dostal Nobelovu cenu za literaturu. Po přečtení Neopouštěj mě se nedivím, Kazuo Ishiguro už pro mne zůstane milionhvězdičkovým spisovatelem.

44 01.05.2021

Detektivka, která mne vysloveně nudila. Nezajímaví klaďasové, nepravděpodobně se chovající zločinec, otravné oběti, plochý motiv... A pro mne zvlášť ubíjejícím způsobem naimplantovaná milostná zápletka. Do týdne nebudu mít ponětí, o co v knize šlo. Jedině co vidím jako plus - je to celkem dovedně napsané. Možná tedy od paní Fieldsové ještě zkusím něco dalšího, jestli se nepolepšila.

27 20.04.2021

Nádherná kniha, která se stává zoufale složitou, protože osou příběhu je zde vztah mezi Jeftou a jeho bohem. Proto si dovolím citovat z autorova doslovu:

- Autor, který se dnes odváží vylíčit a ztvárnit prostou skutečnost biblických lidí, musí být připraven na to, že mu bude špatně rozuměno. V cestě mu stojí fanatické předsudky těch, kteří vidí v bibli „slovo boží“, předsudky, které se vždy znovu snažilo utvrzovat plných sedmdesát generací. Ale autorův úkol je ošidný i tehdy, obrací-li se k nepředpojatému čtenáři...
- Jde o člověka Jiftácha. Jeho nejdůležitějším protihráčem je „bůh“; do Jiftáchova osudu zasáhne „bůh“ rozhodujícím způsobem. Ale mnoho čtenářů začne, a to právem, pociťovat nedůvěru, jakmile uslyší slovo „bůh“. Žádné slovo a žádný pojem není tak mnohoznačný, neprošel tolika proměnami, nebyl tolik obestřen kadidlem a nejrůznějšími voňavkami. Autor musí proto dát od počátku čtenáři jednoznačnou představu boha Hospodina. Čtenář musí jasně vidět, že jde o Jiftáchova boha, o boha určité doby a určitého člověka.

Tohle je podle mne klíč ke čtení Jefty.
Chtěla bych ještě podotknout dvě věci. Předně, kniha zde má totálně spoilerovitou anotaci, jako kdyby původní biblický příběh byl každému člověku znám, čili je na každém, jestli si tu anotaci přečte, nebo nechá tak.
A, druhá věc: děj se odehrává na konci doby bronzové a nikdo jsme tam nebyli, takže není divné, že svým způsobem jde o plnokrevnou, dobrodružnou fantasy literární perlu, (z roku 1957), kde skutečně, jak sám pan Feuchtwanger jinde pravil, romanopisec nehledá v historické látce "popel, ale oheň", čili věci žhavě současné.

Vřele doporučuji náročnému čtenáři.

40 14.04.2021

Čtivá kniha z prostředí Japonska, která se snaží nahlédnout do života a prožívání profesionálních gejš. Příběh mi nepřišel přesvědčivý, zpočátku ještě, ale postupně se naklání k červené knihovně, asi aby se spanilomyslná čtenářka necítila třeba zhnusená. Těžko říct, jsem z toho na rozpacích.
Pět hvězd dávám za jazyk (a tudíž i překlad), který je neobyčejným způsobem poetický, s překvapivými příměry. Když jsem knížku četla, pořád mi vrtalo hlavou, co mi ta přirovnání připomínají, až mi docvaklo: haiku! Dám sem pár ukázek, snad z toho vysvitne, jak to myslím.

- Když jsme dorazili na místo, byl už skoro večer a já měla stejný pocit, jaký má asi skála, když do ní buší vodopád od rána do večera.

- Pan Bekku nás zase popadl za lokty a vedl nás, jako bychom byly dva škopky, které nese od studny.

- Měla štíhlou postavu, ale její tvář byla plná a téměř dokonale kulatá, takže mi připadala jako meloun na špejli. Vědro nesla s námahou a pomáhala si přitom vyplazeným jazykem, přesně tak, jako když z dýně roste nahoře stopka.

- V prvních dnech mého pobytu v okiji jsem k Matce pociťovala bezdůvodnou náklonnost, něco, co by mohla cítit ryba k rybáři, který jí vytahuje háček z huby.

- Ona sama mohla mít na sobě kimono z nádherné látky, ale její oči zůstávaly olejnaté jako u staré smradlavé ryby… a ke svým vlasům zřejmě měla stejný vztah jako vlak ke kouři ze svého komína: byly jen něčím, co se jí octlo na hlavě.

- Uplynulo několik let od doby, co jsem se dověděla smutné zprávy o své rodině, a bylo úžasné, jak úplně se změnila krajina mé mysli. Všichni víme, že zimní scenérie pokrytá sněhem, se stromy oděnými do ledové jinovatky, bude na jaře k nepoznání. Ale nikdy bych si nepomyslela, že se něco takového může stát člověku. Když jsem se dověděla o osudu své rodiny, bylo to, jako by mě přikryla sněhová pokrývka. Ale ten strašný chlad časem roztál a odhalil krajinu, jakou jsem v životě neviděla a ani jsem si ji nedovedla představit.

- „Mladé dívky doufají v mnoho hloupostí, Sajuri. Naděje jsou jako ozdoby do vlasů. Dívky jich chtějí mít co nejvíc. Když zestárnou, vypadaly by směšně, i kdyby měly jen jedinou.“

- Byla vysoká a hubená jako koště, dlouhé vlasy za ní vlály, když pobíhala po domě. A tvářičku měla úzkou jako zrnko rýže – neubránila jsem se pomyšlení, že jednou i ji vhodí do kotle, jako to udělali se mnou, aby z něho vyplavala bílá, nadýchaná a rozkošná, připravená k pozření.

- Asi byla tak pohlcena vlastními myšlenkami, že se její mysl podobala vlaku, který za sebou táhne příliš mnoho vagonů.

- Nevšímal si vlastně ničeho kromě ryby, která se vymrštila nad hladinu nedalekého rybníčka a na kterou mě upozornil, jako kdybych v životě rybu neviděla.

- Ať jsou naše zápasy a vítězství jakékoliv, ať se s nimi tak či onak dokážeme vyrovnat, stejně se až příliš rychle rozplynou a vyblednou jako rozředěná tuš na papíře.

49 12.04.2021

Kniha spadá do kategorie čtení pro ženy, řekla bych. Hlavně hrdinka řeší vztahy a city v jednom kuse, thrillerem je to jenom ovoněné. Nicméně pokud jste na to připraveni, můžete se těšit na pořádnou jízdu, příběh je důmyslně vymyšlený, vyprávění má spád, napětí a trošičku i humor. Jako oddechové čtení s chutí doporučuji.

Jde o jednu z knih, které jsem vzala do ruky na základě videa Dany z knižního kanálu Dana Goliášová.

32 10.04.2021

Pěkná historická detektivka, která se rozjede až asi v polovině knihy - předtím tu máme více nežli 100 stran pomalejšího vypravování a náboženských disputací. Jakmile se ale najde mrtvola, má už děj spád a nelze se od knihy ani odtrhnout.
Ostatně, ty disputace v podstatě také nejsou marné. Viz ukázka:

- Nyní seděl Elave o samotě, ale necítil se zvlášť osaměle, a přemýšlel o té a o jiných rozmluvách, které spolu v uplynulých několika dnech vedli předzpěvák a vězeň, a zvažoval, zda vlastně člověku prospívá vůbec něco číst, zejména tato teologická díla, která se podobají bludišti a jedině kalí a zatmívají to, co je čiré a jasné, protože vše, čeho se dotknou, obestřou slovy neprůzračnými a beztvarými jako mlha, na hony vzdálenými chápání prostých lidí, kteří tvoří většinu lidského pokolení. Když se podíval z okna cely na úzkou škvírku bleděmodré oblohy, vzorované chvěním listů a nadouvanými kousky jasně bílého oblaku, vše se mu opět zdálo zářivé a prosté, na dosah i těch nejobyčejnějších, a všechny nestranně a radostně zahrnující dobrotou.

36 03.04.2021

Výborné, celá trilogie První zákon mne nadchla!
A ke všem třem svazkům bych chtěla poznamenat, že, ačkoli jsem v jednu chvíli váhala (hlavně koncem druhého dílu) - příběh rozhodně má hlavu a patu, smysl a důkladnou logiku.

Trochu stranou a zvlášť musím zdůraznit, jak mne bavilo, že trilogie obsahuje pěkně popsané romantické a milostné scény, řečeno totiž s Devítiprsťákem: "Člověk musí být realistický!"

Co mne mrzí: v následujících třech knihách ze světa Prvního zákona už se vyskytují jiné hlavní postavy. Po Gloktovi budu hodně truchlit...

34 31.03.2021

Vtipná povídka, vyjadřující celkem spíše veselým nežli děsivým způsobem autorčin postoj k jasnovidnosti. Bavilo mne, jen trochu krátké...
Jde o první věc, kterou jsem kdy od paní Flynnové četla - ale viděla jsem seriál natočený podle knihy Ostré předměty (moc se mi líbil) a teď, po přečtení povídky Skvrna, už jsem odhodlána se do autorčiny tvorby pořádně zakousnout.

33 27.03.2021