JohnCZ komentáře u knih
Pro mě velké zklamání. Začátek vypadal poměrně slibně, drsná historická fantasy ve stylu Zaklínače mám v oblibě. Maso od šibenice však fantasy není, resp. nejsou v něm klasické fantasy prvky. Historii to však vidělo hodně zpovzdálí, Maso od šibenice je především těžce nereálný brak - trochu jsem měl při čtení pocit, že sleduju low budget akčňák a vůbec bych se nedivil, kdyby Matěj měl obličej Van Damma. Čte se to příjemně, rychle to odsýpá, avšak měl jsem pocit, jako kdyby se jednalo o slohovku studenta 4. ročníku střední školy nataženou na 200 stran. Chyběla tomu atmosféra, hlubší prokreslení jak prostředí, tak třeba i historického pozadí a především charakterů. Vůbec jsem netušil, proč ten a ten dělá to a to - charaktery postav jsou hodně nedotažené a sympatie k nim nulové (fajn, možná ten Bruno vypadal trochu jako charakterní chlapík). Nepovažuji se za velkého čtenáře, ale příběh vůbec nemá šanci zaujmout, natož pak překvapit. Přibližně od půlky knihy jsem věděl, jak to dopadne, děj spěje ke konci hodně přímočaře a bez jediného momentu překvapení. A to je škoda.
Poslední střípek do série knih o Zeměmoří mi připadal tak trochu navíc. Spíše než jako plnohodnotná kniha na mě Příběhy ze Zeměmoří působily jako doplněk pro fandy. Žádná z povídek mě nedokázala vyloženě nadchnout, tu nejlepší autorka dala hned na začátek a ten zbytek je trochu stereotypně odvyprávěn v duchu předchozích knih. Napsáno je to čtivě, překlad do češtiny je výborný (byť korektor by zasloužil jednu za uši), hravý, ale chybělo mi tam něco nového. Obsahově jsou povídky jen variacemi na již předchozí příběhy a v druhé polovině již převládal pocit, že by "autorka konečně mohla přijít s něčím novým než jen rozebíráním vztahu učenec/učitel". Ale i tak stojí knížka za přečtení, série Zeměmoří má své osobité kouzlo, které ani této sbírce povídek nechybí a i přes zmiňované nedostatky se hodně příjemně čte.
Parádní završení příběhu nejen hlavních postav předchozích knih, ale i celého světa Zeměmoří. Jiný vítr obsahuje vše, co bylo na této sérii dobré (tedy jistá poetika vyprávění, dobrodružství a minimalistické, leč chytlavé pojetí) a navíc se noří více do podstaty magie a jejího vzniku a celé to na mě působilo velmi imaginativně. Je to snad poprvé, kdy magii postavy řeší více do hloubky. V jiných fantasy bývá hlavními postavami brána jako samozřejmost a nikdo moc neřeší, co to ta magie vlastně je, kde se vzala a proč vlastně existuje. A přesně tohle vysvětlení mě na knize nadchlo. Pokud ale čekáte akci a neustálé napětí, tak Jiný vítr asi nebude zrovna knihou pro vás. Jiný vítr na to jde trošičku jinak, ale rozhodně neméně záživně.
(Předem upozorňuji na drobné spoilery.) Těším se na filmové zpracování. Opravdu. Mockingjay je naprosto ideální kniha na hollywoodský blockbuster. Je nenáročná, ale velmi chytlavá, je plná akce a emocí a čtenáře nepustí, dokud ji nedočte. Vadil mě na ní ovšem fakt, že je velmi, ale velmi zkratkovitá. Zatímco první polovina se rozjíždí poměrně pomalu a líbilo se mi, jak na Katniss dopadají všemožné emoce, v druhé polovině jsem měl pocit, jako kdyby autorka chtěla příběh rychle zakončit a závěrečné zrychlené dobývání Kapitolu a následné skákání v čase mě mrzelo. Každopádně knížka je nabitá zvraty, děj se žene vpřed neskutečně rychle. Možná jen v závěru je těch hysterických myšlenek na sebevraždu zbytečně moc. I když, kdo by se Katniss divil po tom, co prožila. Kompletní alternativní historie Panemu se už asi ale nedočkám.
Půjdeš se mnou
ptám se tence...
Jedním slovem výborné. Dvojka je srovnatelná s jedničkou, ale dostavilo se přesně to, co jsem si přál při čtení prvního dílu. Více napětí, vyspělejší podání a větší psychologický nátlak. Knížka se pomalu rozjíždí, předchozí události v postavách stále rezonují a mají na ně určitý dopad, díky čemuž charaktery (Katniss zejména) působí mnohem uvěřitelněji. Potom zafunguje drsný dějový twist a nová výzva, která táhne děj rychlostí blesku až do strhujícího finiše, kde je jasné, že už není cesty zpět a já jsem zvědav, jak se Suzanne Collins rozhodla svou trilogii zakončit.
Podobně jako na filmové adaptaci mě z hlediska příběhu nejvíce zaujala snaha o alternativní historii-budoucnost a výborné, leč ne moc do hloubky propracované, vykreslení dystopického Panemu. Hlavní síla a atraktivita totiž dle mého názoru není v samotných hrách, nýbrž přímo v podivném Kapitolu a v budoucnu velice pravděpodobné revoluci. Nápad vyprávět příběh z pohledu mladé slečny v -ich formě je super a ještě lepší je fakt, že až na pár drobných a asi i nutných úletů se autorka nesnaží o trapnou teen romanci. V příštích dílech byl určitě přitlačil na psychologii a myšlenkových pochodech (ta -ich forma je na to jak dělaná) a stavěl před postavy drsnější volby a překážky.
Nestačím se divit, jak je každý díl Zeměmoří jiný. Tehanu už nadobro opouští vody dobrodružného fantasy románu pro mladé, ale stává se lehce filozofickou, poetickou a v neposlední řadě psychologickou fantasy, kde vlastní fantasy prvky fungují spíše jako pozadí pro příběh tří hlavních postav - Tenar, Thery a Geda. Místo děje skákajícího po celém světě Zeměmoří se tentokrát autorka zaměřuje zejména na postavy, jejich neúprosné stárnutí a vylíčení myšlenkových pochodů a pocitů. A i přestože obecně nemám rád nedějové knihy, Tehanu jsem si fakt užil a v závěru jsem přestával dýchat. Škoda, že nastal tak strašně rychle.
Tématika holocaustu je hodně tíživá a možná i proto mám z téhle knihy pocit, že je trochu nadhodnocována. Co si budeme povídat, první polovinu jsem si protrpěl, jelikož to na mě působí strašně utahaně a ztrácel jsem se v postavách. Chybělo mi tam jakési nahlédnutí do jednotlivých charakterů a trochu rozsáhlejší popis prostředí, kde příběh začíná - prakticky jsem znal jen jména, ale netušil, o koho vlastně jde. Jakmile se ale zajatá skupina vydala na cestu, příběh nabral spád a nezastavil se až do strhující finiše, který dojem z knihy trochu pozvedl. Po psychologické stránce je to napsáno skvěle, ale po stránce literární to na mě bylo až moc suché. Kvalitu tomu ale rozhodně upřít nemůžu.
Dílo plné pocitů, filozofie a lásky, kterou by chtěl poznat každý člověk. Co ale naplat, když je čtení této ne moc dlouhé knihy strašná nuda. Na mě to bylo až moc přeslazené a nedějové. Spíše doporučuji české dílo Romeo, Julie a tma, které tématicky podobnou látku zpracovává mnohem zajímavěji.
Jsem hodně překvapen, jedná se o velmi příjemné čtení. Není to moc dlouhé, ale zároveň je to propracované. Jules Verne byl evidentně fandou mineralogie a pravěké historie, což se odráží na jeho knihách. Ze začátku mě odrazovala ich-forma vyprávění, kterou moc nemusím, ale díky tomu, že je kniha formou deníku, tak mi tenhle styl vyprávění po chvilce naopak naprosto sednul. Jazyk není náročný, originál sice neznám, ale překlad je psán moderně a archaismů je minimum. Líbí se mi propojení vědeckých poznatku a fantazie, díky tomu příběh knihy působí hodně uvěřitelně - až měl člověk místy pocit, že se nejedná o fikci, ale o cestopis. Škoda jen, že děj odehrávající se \"ve středu Země\" nebyl obsáhlejší, rozhodně bych se nebránil rozsáhlejšímu objevování tohoto světa. Konec nastal až moc rychle, na druhou stranu může čtenář nechat pracovat představivost.
Další díl z cyklu Zeměmoří a opět trochu jiný. Tentokrát se jednalo o takový mix dobrodružné jedničky a komorní dvojky v dost ponuré atmosféře. A opět jde o parádní fantasy čtení, které má jednu jedinou vadu - měl jsem pocit, že je to strašně krátké. Mnohé pasáže byly popisovány dost zevrubně, ale někdy jsem měl pocit, že autorka zbytečně rychle žene příběh dál a knihu jsem měl tak zfouknutou za několik kratších večerů. Konec přišel tak náhle, že ani nestačil pořádně zapůsobit a tvářil se i dost uzavřeně, takže jsem zvědav, jak na něj pokračování naváže. Každopádně rozhodně doporučuji přečíst a nejlépe s mapkou Zeměmoří po ruce.
Film jsem neviděl (což rozhodně hodlám napravit) a knihu doma objevil pouze náhodou. Žánr westernů mi nikdy nic moc neříkal, filmový Vinnetou či Tenkrát na západě a podobné indiánské příběhy mě nikdy nebraly, ale Tanec s vlky mě vyloženě nadchl. Ve své podstatě jde o velmi jednoduchý příběh britského vojáka, který se nadchne pro život mezi Komanči. Tanec s vlky je ovšem velmi čtivý, velmi příjemně plyne a těch 300 stran je pryč jak nic. Konec na mě zapůsobil zvláštně zejména díky tomu, že všichni víme, jak to s indiány nakonec dopadlo a jak je příchod "bledých tváří" nevyhnutelný.
I když se jedná o pokračování Čaroděje Zeměmoří, celková atmosféra knížky jde naprosto jiným směrem. První díl byl příjemným fantasy, kde se cestovalo z místa na místo po obrovském světě Zeměmoří. Kniha byla doslova nabitá informacemi a dějem. Atuánské hrobky jdou na to ale úplně jinak. Jsou mnohem temnější a pomalu si budují atmosféru. Musím ale přiznat, že mě prvních pár kapitol nijak zvlášť nenadchlo. Možná, že i proto, že mě prostředí kněžek a náboženství moc nebere. Jakmile se ale na scénu vrátí starý známý čaroděj Ged, vše se obrátí o 360 stupňů. Najednou začne mít příběh spád, myšlenky díla se začnou soukat na povrch a i přesto, že děj je hodně komorní a vše se odehrává prakticky na jednom místě, nechybí tomu čtivost a napětí. První díl se mi ovšem líbil víc.
O sérii ze světa Zeměmoří jsem se dozvěděl díky stejnojmennému filmu z dílny Hallmarku, který mě i přes jisté televizní vzezření uchvátil. Film jsem viděl před mnoha lety a příběh filmu si tedy (prý naštěstí) moc nepamatuji. A možná i proto byl nejvyšší čas mrknout na knižní předlohu. Hned ze začátku mě kniha vtáhla do děje, i když mi místy přijde až moc zkrácená a zjednodušená, nemůžu se jí nabažit, protože obsahuje přesně ty ingredience, které mě na fantasy tak baví. Zajímavé postavy, fantaskní názvy míst, melancholicky laděné prostředí, mýtické tvory a mysteriózní story. A ačkoli jsem fanouškem Sapkowského a Tolkiena, mám raději fantasy jednodušší, u kterého nemusím zpětně dohledávát postavy a jejich rodokmeny, které se radši soustředí na a příběh a sílu vyprávění. Tohle Čaroděj Zeměmoří naprosto splňuje, ale to neznamená, že je méně hodnotný. To rozhodně ne! Čtení rychle odsýpá, je napínavé, zajímavé, melancholické, místy vcelku temné, ale i zábavné a lehce poučné – díky zajímavým myšlenkám. Hodně se mi líbil charakterní vývoj Geda, kdy se z původně rozmarného a trochu arogantního mladíka postupně stával moudrý a mocný čaroděj.
Kniha to rozhodně špatná není, určitě si najde své příznivce a je jedno, jestli mezi fandy Hemingwaye, milovníky starších klasik a nebo prostě jen mezi nadšenými rybáři. Já mohu říci pouze jedno, tématika rybolovu rozhodně není mnou nijak vyhledávané téma a ač je kniha krásně napsána, místy mě přišla až moc zdlouhavá. Chyběla mi tam jakási gradace, nějaké to větší napětí. Hemingway má sice čtivý styl psaní, ale příběh by mohl být klidně o kus zkrácen. Obsahově je to spíše jak na nějakou kratší povídku.
Na Zmiji jsem se těšil dlouho dopředu. Proč? Protože Sapkowski :). Zpočátku mě trochu zarazil na první pohled složitý jazyk, jakým je kniha psána. Sapkowski se rozhodně s ničím nepáře a zásobuje čtenáře vojenskými termíny a military hantýrkou o sto šest. Slovníček obsažený v knize však pomáhá. Rozjezd je hodně pomalý, ale už na první pohled je vidět nesmírná porce práce, co se týče historického pozadí a terminologie týče. To je přesně prvek, kvůli kterému mám Sapkowského knihy rád. Postupně se rozjede i příběh a tehdy jsem se do knihy ponořil a přečetl prakticky za dva večery. A rozhodně mohu Zmiji doporučit. Na ostatní autorova díla však nemá a to z důvodu šílené krátkosti. Počáteční rozmach, vypiplaná terminologie a promakané halucinogenní pasáže rozhodně neukazovaly na dvousetstránkovou povídku, kterou Zmije bezesporu je. Měl jsem pocit, že je to až moc splácané dohromady, nacpané na několika málo stranách a naopak samotný děj a charaktery vojáků trochu strádají. Takhle je to jen velmi chutná, leč krátká jednohubka bez nějaké výraznější pointy. Sapkowski umí lépe!
"V pozadí každého velkého majetku je zločin" - Balzac
Kmotr je výborná kniha, o tom není pochyb. Puzovo vyprávění o famiglii Carleonovců na vrchol mě ke čtení připoutalo na celé hodiny a to je znamením hodně kvalitní knihy. Kmotr hodně změnil můj pohled na sicilskou mafii. Vždy jsem je měl za skupinu vrahů a násilníků, ale z knihy je cítit, že byla situace mnohem složitější. Byly to těžké časy, řád tehdy ve světě nebyl zcela takový, jaký by měl být a odnášeli to nebozí lidé. V mnoha ohledech byla mafie někdy i mnohem menší zlo, než tehdejší rád. Až nečekaně jsem při čtení Kmotra pociťoval ke Carleonovic rodině silných sympatií. A jestli Mario Puzo něco přikrášlil a nebo mafie takto skutečně fungovala, je mi ve výsledku jedno. Puzo totiž stvořil nesmírně komplexní dílo, které nemá obdoby. Až na občasné trochu zdlouhavé pasáže nemám prakticky co vytknout a celých takřka 400 stránek jsem se skvěle bavil.
"Va'esse deireadh aep eigean - Něco končí a něco začíná."
A s Paní jezera jedna velká sága o zaklínači Geraltovi z Rivie a Cirille, Lvíčeti z Cintry, končí. Poslední díl je nejdelší a přesto dle mého názoru nejsilnější. Všechny střípky do sebe zapadly, avšak něco málo zůstalo nevyřešeno, což je škoda. Mnohé pasáže mě hodně pobavily, zejména části, kde Ciri po útěku z elfího světa cestuje... však ti z vás, kdo to četli, ví (ostatním nebudu spoilovat). Dlouho očekávaná bitva u Brenny byla super, jen jsem čekal větší zapojení známých postav. Emocí bylo v poslední třetině strašně moc a závěr mě tak nádherně dojal, že mi je až líto, že ho herní zpracování pro své potřeby převrtalo. Paní jezera je parádním završením celého příběhu!
"Kdyby se toho dne po setmění někdo přikradl k chatrči v mokřinách a škvírou v okenici se podíval do světnice, spatřil by i v chabém osvětlení bělovousého starce soustředěně naslouchajícího popelavé dívce sedící na špalku u krbu…"
Příběh pokračuje tam, kde skončila předchozí kniha. Po událostech na Thaneddu nabírá děj rychlý spád. Ciri utíká před jistou smrtí, Geralt se ji snaží najít. Jednotlivé dějové linie se retrospektivně prolínají, místy trochu zmateně a je třeba udržovat neustále pozornost. Velké množství jak kladných, tak záporných postav to moc neulehčuje. Nicméně všechny střípky do sebe perfektně zapadají a celý příběh je gradován až do epického finiše, který nejenže nadchne, ale rovněž i dojme a napne na budoucí dění. Jediná výtka směřuje ke Geraltově příběhové linii - je jí zoufale málo!
Zatímco herní pecka Mass Effect 3 dobývá žebříčky prodejnosti, já dočítám poslední knižní díl. Tentokrát už to není román od Karpyshyna, ale od nějakého Dietze a je to sakra znát. Ze všech čtyř dílů mi přišel Deception nejslabší a tedy jen a pouze díky masakróznímu závěru tomu dávám 3*. Tempo celé knihy se strašně táhne, měl jsem pocit, že Dietz už tak nějak neví o čem psát a jen se snaží tu trošku natáhnout. Nicméně je tam dost pasáží zábavných a pro fandy série je to nejspíš povinnost přečíst. Už jen kvůli tomu, že v ME3 je dost narážek na knihy, které - když už nic - tak alespoň potěší. Slabší 3*