JohnCZ komentáře u knih
Je to klasická nezamýšlená dvojka, která obsahuje sadu pěkných a hřejivě lidských příběhů ze života Jamese a Boba, ale faktem je, že to nejzajímavější a nejzásadnější bylo už odvyprávěno. Jenže! Mně to prostě nijak zvlášť nevadí. Stále je to velmi příjemně napsané, s hromadou postřehů jak okolo koček, tak z každodenního, skoro stále ještě pouličního života. James Bowen je, ani ne tak druh autora, jako spíš druh člověka, kterému vydání druhé, do určité míry nadbytečné knížky, vlastně vůbec nezazlívám. Příjemně se to čte, rychle to odsýpá a fandy to určitě potěší. Občas James možná až trochu přehání a ne všechny situace jsem mu úplně věřil, ale ve finále kniha obsahuje ohromné množství sebereflexe, která v dnešním světě a dnešním lidem často dost zoufale chybí. Vlastně i sám James přiznal, že ohledně Boba leckdy přehání. O to více je ale z knihy cítit vzájemná náklonnost a fakt, že nebýt Boba, mohl Jamesův život dopadnout úplně jinak. Finální kapitoly mapující vydání a křest první knihy, která posléze naprosto nečekaně zamíchala žebříčky bestsellerů, jsou už jen třešničkou na dortu. A nebudu zapírat: při Jamesových finálních slovech jsem měl na krajíčku.
Nutno podotknout, že Mars je hard-scifi, kde fantastický prvek nehraje žádnou roli. Kdo hledá senzaci a thrill, toho se u této knihy nedočká. Mars v takřka 750 stranách mapuje možnou expedici na Mars tak, jak by mohla proběhnout a co by se tam teoreticky bylo možné naleznout (nebo spíš nenaleznout). Je to kniha určená především nadšencům do problematiky, protože je místy hodně zdlouhavá, popisná a to nejen co se Marsu a expedice samotné týče, ale fušuje i do výcviku, zrádné politiky či do vztahů a sexuality astronautů/kosmonautů. Udržuje si stabilní, ale hodně pomalé, spíše popisné tempo, které vygraduje až v posledních cca 100 stranách. I přes výše uvedené mě to ale bavilo a bylo zajímavé sledovat, jak si autor představoval cestu na Mars počátkem 90. let, v době bez pokročilých digitálních technologií. Kvůli tomu je ale román, oproti třeba novějšímu Marťanovi, dost outdated. Navíc při čtení musí člověk překousnout dost slabý technický stav českého vydání knihy, které je plné hrubek, překlepů a divně nebo rovnou blbě přeložených frází. Není to až taková tragédie a číst se to dá, ale působí to, jako kdyby to neprošlo žádnou zpětnou korekturou.
Po všech těch dystopických románech jsem dostal chuť na nějakou oddychovku, ideálně greenovku a když už jsou ty Vánoce, proč si nedat rovnou i něco tematického. Let It Snow není klasická greenovka, je to soubor tří mírně provázaných povídek s vánoční tématikou. A já příběhy, kde se hrstka lidí vinou náhod sejde na jednom místě (v tomto případě v malém městečku vlivem nepříznivého počasí), a jejich osudy se prolínají a ovlivňují navzájem, rozhodně můžu. V první řadě je nutno říci, že jsou to vskutku pubertální vánoční romance. První povídka je sice ryze romantická, avšak zároveň milá, vtipná a zhruba do poloviny i dost nepředvídatelná. Druhá je klasická vtipná greenovka. Na Greenovi oceňuju fakt, že vidí teenagerům a především outsiderům do hlavy a umí to čtenáři lehkou a vtipnou formou předat. A přesto v mých očích první povídku nepřekonala. Poslední povídka mě však už trochu zklamala. Ta je naopak pubertální takovým tím ukňouraným nesympatickým způsobem, humoru je minimum a strašně dlouho trvá, než se sebestředná hlavní hrdinka srovná se svými malichernými pocity a začne se tam konečně něco dít. Ve finále se ale zase hezky všechny tři povídky propojí, takže výsledný dojem zachráněn. Jindy bych asi mrmlal víc, ale takhle na Vánoce mi to padlo do noty. Jako sváteční oddychovka ideální.
Den trifidů je považován za klasiku a skutečně to po celou působí jako román, který určil směr postapo žánru, který v dnešní době okupují spíše nemrtví. Tématika inteligentních agresivních rostlin je tedy poměrně originální a neokoukaná. Z pohledu dnešního čtenáře ale román už trochu ztrácí zejména v tom, jak obyčejně působí. V zásadě jde o epizodické postapo s jednoduchými survival zápletkami. Wyndham občas mírně filozofuje, ale stejně jsem měl pocit, že je Den trifidů dost povrchní, což ještě umocnil rushnutý závěr. Zatímco začátek je vyloženě pomalý a dost popisný, v poslední třetině se najednou začne zběsile skákat v čase a finální kapitoly působí spíše jako narychlo sepsaný vycuc z původně plánovaných minimálně dalších padesáti stránek knihy. Četlo se to příjemně, elegantní jazyk je v překladu zachován a zejména příběh o původu trifidů či úvahy nad původem meteoritického roje jsou minimálně zajímavé, ale finální dojem je vlivem jisté nedořečenosti spíše neuspokojivý.
Na Temný experiment jsem se i po určitém zklamání z třetí série Stranger Things těšil. Nečekal jsem nic objevného, spíše jak zabavný popkulturními odkazy nabitý fanservis. Jiný účel snad ani tyhle doplňkové knihy nemají. O to víc mě mrzí, že fanservis je to nulový a příběh samotný působí jako nenápaditá narychlo spíchnutá rychlokvaška, která by horko těžko mohla fungovat ve formě scénáře jako prequelová epizoda nebo samostatný doplňkový film, ale v knižní podobě je to stereotypní povrchní nuda jedoucí z bodu A do bodu B. Bez zvratů, bez hloubky, bez emocí a bez nějaké literární přidané hodnoty. Nebýt sympatických postav a zvědavosti, jak se to celé napojí na seriál, tak to snad ani nedočtu. A to u knih moc často neříkám. Není to vyloženě zlé, ale je po všech směrech naprosto šedivý ničím nevybočující průměr.
Dechberoucí a velmi nadčasový román, který dokáže oslovit a šokovat čtenáře i dnes. A vlastně kdybych Orwella neznal a někdo mi řekl, že byl vydán loni, bez váhání bych mu uvěřil. O to neuvěřitelnější je, že byl napsán v době, kdy na našem kontinentu převládala poválečná euforie a víra v lepší zítřky a nástup komunistů k moci Evropu teprve čekal. Ukazuje to, jak moc vizionářským autorem své doby George Orwell byl. 1984 je do posledního písmenka promakaná studie totalitářských režimů dohnaná do absurdních, ne však nepředstavitelných, rozměrů. Kde by se jiný autor vysvětlením vyhýbal a raději by pro zachování tajemna mlžil a nevěděl si rady, na jakých argumentech svůj fikční svět postavit tak, aby nepůsobil nereálně fantastickým dojmem, George Orwell zkoumá a vysvětluje - a to jak po čistě funkční, tak i psychologické stránce. Jak z pohledu jednotlivce uvnitř mašinérie, ze které není úniku, tak z globálního hlediska. 1984 je dílo, které se těžko popisuje, ale je to dílo, které by si měl přečíst bezesporu každý. Nic děsivějšího a depresivnějšího jsem nikdy nečetl.
"Masy se nikdy nebouří z vlastního popudu a nikdy se nebouří proto, že jsou utlačované. A pokud nemohou srovnávat, nikdy si dokonce ani neuvědomí, že jsou utlačované."
Na celé trilogii mě mírně zklamala jedna věc a to je samotný Hluk. Osobně bych si nechal líbit ještě o něco komplexnější mytologii a filozofičtější přesah, který byl spíše naznačen a nešel úplně do hloubky. Ale i tak je to velmi vtahující série, která je i přes nálepku teenageroviny poměrně chytrá a vyspělá. Občas to trpí určitou předvídatelností a celkově mi celá trilogie přišla místy, a to i přes pár nečekaných a dost razantních twistů, trochu šablonovitě vystavěná - skoro jako filmový scénář. Jako materiál ke zfilmování to bude určitě hodně vděčná látka a to i svou akčností. Co mě ovšem bavilo nejvíce a za co dávám čtyři hvězdy je především výborná čtivost a promakanost myšlenkových pochodů a to nejen hlavní dvojky, ale i národa Sádráků nebo samotného hlavního záporáka, jehož vypointování mě dokázalo, i přes jeho klišovité psychopatické chování, ve finále dost překvapit. Stejně jako finále samotné, jež není úplně 100% uzavřené, ale i přesto velmi uspokojující. Další etapa dějin Nového světa začíná... "Volej mě dál Violo, páč já už jdu..."
Temný ráj se krásně vymaňuje z klasické škatulky young adult dystopie a ač nese pár rysů pro tento žánr typických, měl jsem při čtení pocit, že tohle míří trochu vejš. Ani ne tak příběhem, který je svým dějovým obloukem jedno velké klišé - ostatně už od začátku je to budované jako totálně šablonovitě vystavěná trilogie. Dostalo mě to především naprostým pocitem zmaru. To, čím se vyznačovala jednička - tedy dobrodružným cestováním, poznáváním Nového světa a v první řadě tajemnem ohledně minulosti planety a Hluku - je tu maximálně upozaděno. Objasnění mytologie mě zprvu docela zklamalo. Nejspíš proto, že první kniha hrála na mystery strunu možná až příliš. Ta se záhy vysvětlila dost prostě a člověk tak trochu čekal na něco, co nepřišlo. Jakmile jsem ale přistoupil na pravidla hry a přijal fakt, že toho se tu nedočkám stejně jako to, že tempo dvojky velmi zvolňuje, dostal jsem dystopicko-válečný román s promakanou psychologií všech zúčastněných. Kniha jednoduše a přesto komplexně popisuje budování totality (byť ne vyloženě na úrovni státu) a podrobně popisuje jak psychopatického tyrana s rádoby lidskou tváří v čele, tak odboj s ne čistě dobrými umysly či dokonce chování jedinců, kteří nemají nad děním žádnou moc. I hlavní postavy jsou všechno, jen ne černobílé. Vyprávění je to kruté, lidské a v zásadě dost trefné a z nedávné historie čerpající. Ukazuje, že ve válce není čistě dobrá strana a to na román pro mladé dost nevybírávými metodami. Hlavní postavy se snaží bezvýchodnou situací nějak prokousat, mění strany, reagují spíše v závislosti na síle okamžiku - pochopitelně. Ač je děj poměrně přímočarý, obsahuje i pár nečekaných zvratů. V čem román exceluje jsou myšlenkové pochody, které jsou leckdy otravné (hlavně u posránka Todda), ale předkládají čtenáři otázky, jak by se sám zachoval v podobné situaci. Patrick Ness si dal opravdu záležet na vystavění svého malého světa (prakticky jen na ploše trochu větší osady), díky čemuž je první půlka pomalejší, až se zdá, že příběh jako celek stagnuje. Je to ovšem klasická dvojka, která především buduje kulisy, formuje postavy a připravuje půdu pro velké finále.
Jedno se téhle knize musí nechat. Na začátku fakt úplně nechutně vcucne. Trochu otřepaná, ale extrémně zajímavé pojatá tématika telepatie, zde označena jednoduše jako Hluk, zpočátku velmi táhne, stejně jako atraktivní reálie mimozemského Nového světa, kde se "něco" stalo, ale čtenář to odhaluje až postupně s hlavním hrdinou. Ale hlavně to tempo. Od začátku se letí fofrem. Krátké seznamování, zvrat a od té doby se hrdina nezastaví. Je to napínavé, je to dobrodružné, místy vtipné, i když ten rádoby cool styl psaní je někdy až přehnaně pubertální. Číst to ovšem v patnácti, tak asi teču blahem. Ale aspoň je to takové hezky od rány, stejně jako hlavní hrdina. Postupem času mě ale mírně zklamala určitá zásadní odhalení, která jsem asi očekával propracovanější a více nečekaná. Začátek působí zajímavěji a minulost Nového světa záhadněji, než jaká ve skutečnosti je. Druhá věc, a upozorňuju, že jde asi o nepřímý spoiler, je příliš brzké zabití jedné z mých nejoblíbenějších a celkově nejoriginálnějších postav celé knihy. To se mi odpouštělo jen velice těžko a Hlas nože pro mě v tu chvíli ztratil trochu svého kouzla. Je to ale teenagerovina, která má spad, hodně se tam cestuje, nadává, ohledně násilí si to také moc servítky nebere a hlavně je to i přes všechna ta kliše parádní oddychovka, byť dost ponurá a depresivní. Pokračování se obávám, protože směřuje tak trochu jinačím směrem, než bych býval chtěl a já zpomalovat v nastoleném "road-movie" tempu nechci.
Poklidná povídková knížka, která se však k mému mírnému zklamání nezaobíra tolik novinařinou jako spíš novináři. Tedy novináři jako lidmi. Jedná se o příběhy ze života lidí různých věkových kategorií, novinářů pracujících pro již pomalu upadající plátek. Do toho se prolínaji krátké příběhy ze života zakladatelů a majitelů deníku v průběhu časů. Jak to u každé povídkové knihy bývá, jsou příběhy, které čtenáře osloví víc a jsou příběhy, které jsou spíše do počtu. V tomto případě se mi zdálo, že knize mírně dochází dech v druhé polovině, která mi nepřišla až tak zajímavá a trochu se to už opakuje. Autor příjemně překvapil mírou detailů - jak co se práce v deníku týče, tak i různých postaviček, které působí někdy komicky, někdy smutně, ale nikdy nejsou přehnané. Co se však novinařiny jako takové týče, do hloubky se tu bohužel nejde. Četlo se to však příjemně a byť nesdílím to všeobecné nekritické nadšení a tedy nemám pocit, že se jedna o must read knihu, můžu ji doporučit třeba jako ideální knížku na léto. Díky krátkosti a nenáročnosti povídek se to dá číst přerušovaně a člověk se neztratí. K závěru jsem mírně poklimbával, ale závěrečná povídka mě svým posmutnělým twistem a lidsky bohužel i trefnou pointou dost probrala. Za mě slabší 4*, ale za přečtení to stojí.
Se Solaris je trochu ten problém, že se v té knize vlastně nic moc nestane. Samotná zápletka je vlastně strašně banální a troufám si říci, že by v dnešní době moc neobstála. Na druhou stranu má ale Solaris věci, které moderní sci-fi díla zas až tak promakané nemají. Solaris je totiž VĚDECKO-FANTASTICKÉ dílo v pravém slova smyslu. Velkou část knihy totiž tvoří jakýsi vědecký rozbor stejnojmenné planety a onoho "živého oceánu." V tomhle směru jsem dost čuměl, jak si s tím Stanisław Lem vyhrál, kolik nápadů a myšlenek do toho vložil a hlavně, jak pokládá různé složité, někdy až filozofické otázky. Co vlastně člověk v tom vesmíru hledá? Mimozemský život v jakékoli podobě nebo odraz sama sebe? A když tento mimozemský život nalezne, dokáže ho pochopit? Bude možné vůbec najít společnou řeč? A v tom tkví hlavní síla Solaris. Všechno ostatní je tak trochu upozaděné a díky tomu to asi ne každému zcela sedne.
Měl jsem chuť na nějakou nenáročnou jednohubku a když jsem se vydal do knihkupectví, abych něco ulovil naslepo, kniha mě hned kopla do očí jménem G. R. R. Martin. Ač jsem ságu Písně ledu a ohně nikdy nečetl, Martinovo jméno je pro mě znakem potenciálně kvalitního románu. A ten jsem dostal. Zprvu mě trochu děsil fakt, že se jedná o spolupráci tří autorů, ale s klidným srdcem můžu říct, že kniha působí kompaktně a není to na ní vůbec znát. A co se dá říct o díle samotném? Hlavně to, že se pod mega generickým názvem skrývá poměrně svérázné sci-fi. K mému překvapení je příběh velice komorní, zaměřuje se na několik málo postav a jejich putování, přežívání v drsných podmínkách cizího světa, na mezidruhové interakce a snahou se pochopit. Kniha řeší morálku, porozumění a dokonce i otázky vlastní identity. Je jasné, že na konci nikdo nebude takový, jako byl na začátku. Tenhle typ komorního a nepříliš rozvětveného příběhu s focusem na postavy mi nesmírně vyhovuje a jakmile jsem si zvykl na fakt, že hlavní hrdina je nesympatický zmetek (alespoň ze začátku), tak jsem se začal dobře bavit. Napsané je to velmi stylově, vtipně, často je to pěkně přisprostlé, což odpovídá charakteru hlavního hrdiny, ale nikdy není použitý jazyk samoúčelný nebo nedejbože nevkusný. Představený koloniální svět cizí planety je osobitý, bohatě popsaný co se do lokací i místní fauny/flóry týče. Mimozemské rasy jsou i v rámci žánru dost originální, poměrně detailně rozpracované a správně cizácky působící. Až mě trochu mrzelo, že zde představený vesmír je spíše pozadím pro jinak relativně malou "povídku" (o 320 stranách). Chtěl bych o tom světě, rasách a historii vědět víc. Samotný průběh trochu trpí nevyváženým tempem, někdy je to jízda, někdy se možná až moc zpomalí. Ale ani na chvíli jsem se nenudil, protože postavy a jejich proměny jsou alfou a omegou a ty to táhnou od začátku do konce. Hon na lovce je old-schoolová dobrodružná jízda, tvářící se možná trochu jako space opera, ale do určité míry fungující i jako psychologický román.
Prolog zaujme, ale následně jsem byl trochu zahlcen množstvím jmen, ve kterých se mi těžko orientovalo. Kniha má krapet roztříštěný úvod, trochu se tam skáče mezi lokacemi a postavami, ale po pár kapitolách se to ustálí a děj se začne zaměřovat především na tu hlavní. Ačkoli jsem od knížky čekal malinko něco jiného, v zásadě je to detektivka. Dost dobrá detektivka. Občas mi přišla forma malinko suchá, v některých ohledech bych ocenil větší osobitost, především co se postav týče. Na druhou stranu jsou hlavní postavy vykresleny realisticky a to se týká i celé zápletky, která až na pár drobných nesrovnalostí, dává smysl, působí velmi uvěřitelně a není postavená na laciných berličkách.
Kniha, na kterou jiní pějí oslavné ódy. Hodnocení 91 % mě ale opět jen utvrdilo v tom, že se tady těžce nadhodnocuje a zoufale tu chybí nějaká kritika. Nechápejte mě špatně, Ready Player One není zlá kniha. Strašně dobře se to čte, je to napěchované hromadami odkazů (už jen díky tomu jsem dohnal pár 80's filmových restů) a celkově ta retro atmosféra s viditelnou láskou autora ke starým hrám z toho přímo čiší. Samotný děj mě ale zklamal. Jak už tu bylo několikrát zmíněno, celý příběh je neskutečně přímočarý, mělký a bez nějakého většího zvratu. Celou dobu jsem se těšil na twist, který určitě všechno převrátí naruby a ono se tak nestalo. Dopadlo to přesně tak, jako se dalo od začátku očekávat a z toho pramení mé největší zklamání. S hlavním hrdinou se dá těžko ztotožnit, protože je to prakticky nadčlověk s vědomostmi, které by měl problém pobrat i superpočítač (nebo autista). Je to sice sympaťák, ale celý postup hrou mi pro něj až příliš lehký a nelidsky zidealizovaný. O něco více mě zajímala Art3mis a další jeho přátelé, ale ti nedostali ve finále zas až tolik prostoru, kolik bych si býval přál. Zejména linka z reálného světa, která je v první fázi knihy popsána dost zevrubně, je ve finále upozaděná na několik stránek v závěru a načrtnuté problémy se vůbec neřeší. Což je asi i záměr, protože reálný svět spíš funguje jako takové dějové pozadí pro to zásadní - virtuální realitu OASIS. Ve finále jsem si při čtení pořád říkal, že by z toho mohl být opravdu zábavný letní filmový blockbuster (což dle ohlasů je), ale při čtení knížky asi očekávám od příběhu malinko víc.
Kocour Bob je specifická kniha. Je to kniha o úplně obyčejných věcech psána úplně obyčejným člověkem, který viditelně ani není vyloženě nadaný spisovatel či mistr pera. Může to být dáno samozřejmě překladem, ale kniha působí po literární stránce místy trochu nedotaženě, jako kdyby ještě trošičku potřebovala obrousit hrany. Osobně to ale zrovna v tomhle případě vůbec neberu jako zápor. Základní podmínku to splňuje - je to napsané neskutečně čtivě. Jednoduše a velmi prostou formou, ale čtivě. A ta jistá neohrabanost tomu dodává kouzlo bezprostřednosti. I přesto, jak je příběh Jamese Bowena a jeho čtyřnohého kamaráda ve své podstatě obyčejný, tak je silný, lidský a upřímný. Ač to zprvu vypadá, že James zachránil život Bobovi, je jasné, že ve skutečnosti je tomu naopak. Pokud bych měl knihu porovnávat s filmem, který jsem viděl jako první, tak je jasné, že film je o něco více zdramatizovaný a některé události jsou poupraveny za účelem gradace, ale velmi mě těší, že se v drtivé většině případů drží pokorného ducha knihy. Žádný patos, žádné tlačení na pilu, ale upřímný příběh ze života.
Nemůžu si pomoct, Bouřková sezóna na mě působila jako fanfikce. Sice po čertech dobrá fanfikce, ale pořád fanfikce. Sapkowski si opět hraje se slovy a pere do čtenáře množství neznámých výrazů, slangu a k mému překvapení i latinu. Občas to až přeháněl a jakoby si chtěl něco dokazovat a musím přiznat, že mi to až přišlo otravné. Bouřková sezóna je bezpochyby skvěle napsaná knížka, ale do geniality předchozích děl o zaklínači Geraltovi z Rivie ji něco chybí a není toho málo. Knížka má pár skvělých momentů (milostné pletky v úvodu, kapitola s aguarou, bouře), místy mi ale přišla trochu natahovaná, protože samotná zápletka (ztráta mečů) není ani zdaleka tak nosná a jednotlivé (značně epizodické) kapitoly nejsou ani zdaleka tak dopointované, jako byly původní povídky. A i ty postavy se chovají trošku jinak, opět, jako kdyby je napsal někdo jiný a ne Sapkowski. Především Geralt ze sebe až nezdravě často nechá dělat idiota. A i přesto: nečetlo se to vůbec špatně, v rámci fantasy literatury je to pořád vysoký nadprůměr.
Na Hledání Aljašky je trochu vidět, že je to autorova prvotina, protože to ještě není tak vypiplané (co si budeme povídat, děj je dost předvídatelný), jako jeho ostatní díla, ale přesto je to na debut velice silný příběh, který je nejsilnější NÁSLEDUJÍ NEPŘÍMÉ SPOILERY v momentě, kdy o něm čtenář nic neví, což mu ale velké množství neznačených spoilerů v některých zdejších komentářích moc neusnadňuje (a i bez spoilerů se dá ústřední zvrat a po chvíli i důvod k němu vedoucí rychle odhadnout... až si čtenář říká, jak to, že to ty postavy v knize nenapadne). Knížka mi přišla zajímavá tím, že se velice podobá Greenovu nejnovějšímu dílu Paper Towns a to jak dělením na části s diametrálně odlišnou náladou, tak samotnými postavami. Váleček je vlastně tak trochu Q, Aljaška je s drobnými rozdíly Margo, Plukovník je Ben a Takumi Radar. Na knížkách Johna Greena je prostě vidět, že se hodně inspiroval vlastními zkušenostmi a zážitky (nebo ne?). Přesto je rozdíl mezi těmito dvěma zmiňovanými knihami dost velký a to především v situaci, v jaké se hlavní postavy nachází a jakou životní otázku řeší. Romány Johna Greena bych doporučil všem, kteří mají rádi oddychové čtení, ale zároveň nechtějí nějaký laciný brak a nevadí jim absence rozmanité zápletky a komplexního děje. Tedy.. děje... jak se to vezme. Hledání Aljašky je především emotivním příběhem ze života, příběhem o dospívání. Je vtipný, je smutný, je pravdivý (teenagery umí Green vystihnout dokonale) a je neskutečně čtivě napsaný. V mých očích rozhodně kvalitní dílo (a to nejen na debut), avšak dokážu pochopit, že dílo ne zcela pro každého. Rozhodně bych ale Hledání Aljašky neoznačoval jako "kravinu pro teenagery", to je dost mimo. Možná je knížka jednoduše psaná (já bych spíš použil slovo "lehce"), možná je vlastně dějově docela přímočará, ale rozhodně není hloupá.
Papírová města nejsou úplně 100% dílem a ve výsledku se mi líbila o něco méně, jak Hvězdy, zejména proto, že humor je pubertálnější, trefných životních mouder není ani zdaleka tolik a ani dějové to není taková síla, ale to jsem ani vzhledem k trochu odlišné situaci hlavních postav nečekal. Tempo popravdě trochu hapruje, především v prostřední části, ale knížka je pořád neuvěřitelně čtivě napsána a ani na minutu jsem nepřestal těšit, jak to nakonec dopadne. A konec mě nezklamal, byť jsem bych si ho přál o něco rozsáhlejší - zejména osud vedlejších postav mi přišel nedořešený. Na druhou stranu méně je někdy více a Green v závěru předal přesně ty myšlenky, které asi i tímhle dílem předat chtěl a opět dokázal to, proč jeho knihy mám tolik rád.
Z Gone Girl jsem měl dojem, že prvních cca 250 stránek tam je jen proto, aby mohla autorka v druhé polovině rozjet totální inferno. První půlka je totiž hodně důkladná a svým způsobem zdlouhavá a trochu nudná, avšak pro plné vykreslení příběhu a následného "zaklapnutí" všeho dohromady je nutná. Ačkoli mi přišel děj místy trochu přitaženej za vlasy, dokázal ve mě vyvolat množství emocí včetně momentů, kdy jsem měl nutkání se zvednout, založit stránku, nahlas si zanadávat a místy se i zasmát nad absurdností toho, co jsem právě četl (myšleno v tom dobrém). Zásadní příběhový zvrat v první půli, který zmiňované peklo rozjíždí, je možná předem čitelný, rozuzlení je notně přitažené za vlasy, ale tak povedenou gradaci a šikovnou práci s postavami jsem u knihy snad ještě nezažil.
Je to prostě Castle. Dějově je to jednoduše jedna z dalších epizod tohoto seriálu. Navzdory k tomu, že kniha je defacto jen doplněk k seriálu, tak je kvalitně napsaná, plná odkazů a narážek, při kterých se seriálu znalí skutečně příjemně pobaví (divoká milostná scéna je shodná s tím, jak byla popsána Castlem a Beckettovou v seriálu). Postavy v knize reflektují ty seriálové, drobné odlišnosti se přeci jen najdou a postavy, potažmo celá kniha dokáže fungovat sama o sobě. Díky tomu bych Nikki Heat mohl doporučit i seriálu neznalým, byť pro ně by mohla působit trochu suše a nedotaženě. Samotný děj je totiž detektivkou ze staré školy. Zvratů se člověk mnoha nedočká, akce rovněž ne, ale zápletka je poměrně komplexní. Vadila mi jediná věc. Fanda seriálu si pod jinými jmény snadno představí seriálové protějsky, avšak nováčkovi bude chybět podrobnější charakteristika, která je v knize dost upozaděná. Vlastně krom krátké pasáže o minulosti Nikki Heat se o postavách nedozvíme zhola nic. Napsané je to ovšem dobře. Ten, kdo knihu psal (ať už to byl kdokoli) si byl vědom toho, jak zhruba probíhá policejní vyšetřování a nechybí množství zajímavých detailů. Rovněž musím pochválit český překlad, který se (díky bohu) vůbec nesnaží překládat původní názvy, takže se čtenář nemusí bát žádných paskvilů typu "sejdeme se ve čtvrti Pekelná kuchyně" apod. Sice nejsem fanda přechylování a tedy "Heatová" mi zněla trochu otravně, ale s českou gramatikou holt asi nic nenadělám. K překladu tedy nemám větších výhrad.