JohnCZ komentáře u knih

Sympatická knížka, která není napsaná nudným odborným jazykem, ale poutavou formou, jež se opírá i o myšlenky, zkušenosti a pozorování autora. Většinou se drží vědeckých faktů a pokud autor nad něčím z vlastní iniciativy polemizuje, dává to v textu dostatečně najevo, takže žádné strachy, že by jednalo o nějakou pseudovědu. Lesník Peter Wohlleben je viditelně srdcař a zároveň vzdělaný člověk, který se dokáže dívat na věci střízlivě a emotivně zároveň. Na jednu stranu umí vyprávět skoro až mentorsky, na stranu druhou je z něj cítit pokora a respekt. Protože jak sám říká, pravda je, že řadu věcí i přes všechny snahy stále nevíme. Víme však jedno: nejen zdravé lesy, ale obecně prosperující přírodu k životu nezbytně potřebujeme, protože jsme na ní životně závislí. Přiměřená ochrana přírody, biodiverzity a stabilizace klimatu by měla být priorita číslo 1, neb se nejedná o pomýlení nějakých ekobláznů a fanatismus tzv. klima-alarmistů, ale o prostý pud vlastní sebezáchovy. Je to zodpovědnost vůči dalším generacím nejen nás samotných, ale také zvířat a rostlin, které nás obklopují a které obklopujeme my. Řadu informací z knihy třeba brzy zapomenu, ale jestli mi Tajný život stromů něco dal, tak především to, že si při další procházce lesem budu stromů, hub, rostlin a jejich vzájemných vazeb všímat zase o trošičku více.

11 22.08.2024

Ale jo. Nepatří to mezi to úplně nejlepší od Greena, ale po trochu pomalejším začátku se z toho vyklubal moc fajn coming of age příběh přesně tak, jako to John Green umí. Navíc s tentokrát pro mě velmi zajímavým tématem, který se mě tak zlehka dotýká i v osobní rovině, neb občasnými, byť oproti Aze velmi mírnými a spíše otravnými a úzkosti způsobujícími než-li vyloženě ubíjejícími a život ohrožujícími, intruzivními myšlenkami mám také osobní zkušenost. Zprvu jsem se trochu obával naznačené detektivní zápletky, ale ta je v příběhu skutečně velmi minoritní a slouží postavám, ne naopak. Hlavní roli skutečně hrají hlavní hrdinové příběhu, jejich vztahy a osobní problémy a... nechybí ani tyrkysová barva. A opět je vše popsáno s lehkostí, kvůli které mám romány Johna Greena léta tak rád... i když jsem už dávno přestal být jejich cílovkou. Na léto ideální a i navzdory trochu těžšímu tématu příjemné a oddychové čtení.

4 23.07.2024

Obsahově síla, formálně mi to přišlo takové nejisté a místy trochu roztříštěné. V jednu chvíli vyprávění, pak zase jakoby rozhovor, pak skoro až lyricky pojatý popis nějakých pocitů a situací. Občas to na mě působilo trochu samoúčelné, přehnaně teatrální, až moc hra na city, byť si plně uvědomuju, že realita severokorejského režimu je zlá a velmi pravděpodobně ještě horší než jak to popisuje kniha. Ta je pojatá spíše jako román, ale věřím tomu, že převážná část vychází z jednoho či je složená z více skutečných příběhů skutečných Severokorejců. Přesto mi více sedla přesvědčivější interview forma použitá ve Svědectví z KLDR, která na mě zapůsobila svou dokumentární přímostí a celkovou bezprostředností o poznání intenzivněji. Každopádně, rád jsem tenhle projekt podpořil a těším se na další.

5 23.05.2024

Fanda komiksů se ze mě ani po tomto nestane. Některé civilnější kousky (jako báseň Lesji Ukrajinky) byly moc hezké, některá díla jsem ale absolutně nepobral a ani mě příliš nebavilo je číst. Ale to je můj osobní problém. Čeho si cením nejvíce je především úmysl a cíl, s jakým byla tato antologická sbírka vydána. Na takové věci rád přispěju kdykoli. Díky za ně!

2 10.05.2024

Příjemné čtení. Do knížky jsem se pustil naslepo a čekal jsem dobrodružnou záležitost ve stylu nějakého útěku do divočiny, ale nakonec je to spíše taková poetická mozaika příběhů o lidech z jedné malé vesnice na úpatí hor. Zprvu mě to až tak nebavilo, asi i proto, že začátek trochu evokuje červenou knihovnu a chvíli trvá, než se čtenář skutečně podívá do hor, a taky proto, že se s hlavními postavami dost míjím z hlediska životních zkušeností, ale postupně si to hezky sedlo. A nakonec musím docenit i ten začátek, který byl pro závěrečné pointování potřeba. Hlavní síla Vlčího štěstí není v příběhu, ale ve všech těch drobných postřezích a téměř až nepostřehnutelných věcech, které utváří život a které nás dělají šťastnými. Byť pro každého to štěstí může být v něčem malinko jiném.

4 01.05.2024

Bez mučení se přiznám, že mě to příliš neohromilo. Ačkoli je Na západní frontě klid považováno za klasiku, jako válečný román se mi tenhle příběh jeví současným okem poměrně nevýrazně - jako jeden z mnoha. Neřekne nic moc konkrétního, nic moc osobního, nemá jednoduše nic navíc. Akce je odbytá, postavy působí jakoby nezúčastněně a z hlediska psychologie se mi to jevilo po většinu času popsané dost nedostatečně a zkratkovitě. Nečte se to zle, ale téměř nic jsem u toho necítil, což je u tohoto typu literatury a válečné tématiky obecně, kterou jinak obvykle prožívám velmi, docela problém.

2 10.05.2023

Zelenského projevy a pravidelné vlogy sleduji od začátku války prakticky každý den a stále mě překvapují svou intenzitou - kombinací vzletných churchillovských slov, nelaciného avšak působivého patosu, přiměřeného vlastenectví, ale zároveň i svou bezprostředností, upřímností a především ryzí lidskostí, kde jsou neustálé vyzdvihovány hodnoty svobodnému světu vlastní. Hodnoty, na které mnohdy při svém pohodlí, hojnosti a celkové až rozcapenosti možnostmi západního světa pomalu zapomínáme. Hodnoty, které chybně bereme jako samozřejmost a ne jako něco, o co se musí neustále pečovat a co se musí aktivně chránit. Toto je nutno si neustále připomínat a přesně takové jsou Zelenského projevy. Velmi inteligentně napsané (kudos Dmytro Lytvyn), emocionálně nabité, v kontextu doby podnětné, vždy precizně namířené na dané cílové publikum a zručně Zelenského charismatu a zkušeností ostříleného rétora využívající. Mnohé z nich už dnes považuji za historické a mimo úderné krátké a mnohokrát citované "prezident tut", "potřebuji munici, ne odvoz" a nebo můj oblíbený facebookový post "odezírejte mi ze rtů: bez vás!" je pro mě vrcholem celá řeč: "Nikdy více!" Tenhle projev je jedním z mnoha jasných důkazů, proč je ruský propagandistický narativ o nacistickém vedení Ukrajiny lživý, nelogický, ba v historickém kontextu vyloženě zvrhlý. Ostatní projevy mj. zase dávají najevo, jako moc jsou Ukrajinci od Rusů mentálně odlišní a osvětlují důvody, proč neexistuje možnost, že by se Ukrajinci svých hodnot, své země a především svých lidí někdy vzdali a že budou zuřivě za svou nezávislost bojovat až do konce, ať už ten konec bude jakýkoli. A za sebe říkám: je na zodpovědnosti každého z nás, abychom my, Evropa a celý civilizovaný svět dopomohli k tomu, aby byl vítězný. A aby na Ukrajině "už nebyly žádné černobílé sny, ale jen samé modrožluté." Přál bych jim to z celého svého srdce stejně tak, jako to přeji každému národu naší překrásné planety Země. Tuhle "bitvu našeho věku" společně vyhrajeme, protože ji vyhrát musíme. Zajištění vítězství práva a spravedlnosti je naší morální povinností. Sláva Ukrajině! Sláva svobodě! --- A panu Janišovi díky za překlad a skvělé tematické posty na Facebooku.

6 07.03.2023

Jednoduchý, nepříliš akční, ale zato nadčasový, příjemně napsaný a sympaticky přemýšlivý příběh. I když jsme se za těch takřka 130 let vědecky posunuli o dost dál, Stroj času, navzdory jasným fantastickým prvkům, není vůbec tak naivní a zastaralý tak, jak jsem od něj původně očekával. Právě naopak, H. G. Wells řadu myšlenek, které platí i dnes, trefuje úplně přesně. Bavilo mě poznávat nový svět a důvody, proč je ve takovém stavu, jakém je. Líbilo se mi, že čtenář nikdy neví víc, než ví samotná hlavní postava, která celý příběh retrospektivně vypráví a u toho se zamýšlí nad tím, co tam vlastně viděla. Možná je to i novým a fakt dobrým překladem, ale strašně příjemně se to celé četlo a úplně rozumím, že to ve své době musela být imaginativní bomba, byť je to třeba z dnešního jen taková menší skromná dobová ochutnávka toho, co všechno by v budoucnu mohlo být (a taky že bylo) v žánru sci-fi, potažmo fantastice obecně, vymyšleno. Jedinou výtku, kterou ale do hodnocení samotného díla samozřejmě promítnout nelze, směřuji k ryze technickému stavu posledního vydání - resp. k místy nekvalitnímu tisku. Žádné velké drama, pořád je to v pohodě čitelné, ale banality, jako blbě dotištěná písmena, by si nakladatelství, které se tiskem profesionálně zabývá, mělo ohlídat.

7 06.10.2022

Malý skromný "slice of life" příběh psaný jakoby formou deníku. Příběh o tom, že v jednoduchosti je krása a že ke spokojenému životu nejsou třeba žádné velké věci, ale úplně stačí různé všední maličkosti. Popisné, kostrou jednoduché až vyloženě banální a přímočaré, nedramatické, ale s milou melancholickou atmosférou. Jen tu zmiňovanou poetiku, vyjma přesvědčivého vykreslení prostředí, v tom zas až tak úplně nevidím, obsahově i jazykově je to fakt strašně strohé.

4 31.08.2022

"...problém je v tom, že člověk - nebo přinejmenším běžný člověk - dokáže potřebu získávat vědomosti překonat a to velice snadno. Podle mě žádnou takovou potřebu dokonce ani nemá. ... Nabídněte člověku nějaký krajně zjednodušený pohled na svět a potom každou událost vysvětlujte na základě tohoto zjednodušeného modelu. Takový přístup nevyžaduje absolutně žádné vědomosti. Jen několik naučených frází plus takzvanou intuici, takzvaný důvtip a takzvaný zdravý rozum."

Je to jiné než filmová i herní adaptace. Co se samotné Zóny týče, tam jsem trochu cítil nevyužitý potenciál. Na druhou stranu Zóna tu je spíše prostředek pro předání řady zajímavých myšlenek a pro psychoanalýzu jednoho sobeckého, ale v jádru ne úplně zkaženého člověka. Četl jsem aktuální zrestaurované vydání a musím říct, že i když se kniha na rozdíl od její filmové či herní adaptace neodehrává přímo v Rusku/na Ukrajině, ale kdesi na Západě, ta hrubá ruská nátura je cítit opravdu z každé postavy. Všichni neustále v lihu, drsná mluva, buranství, sobeckost, ale i očividná kritika některých prvků tehdejšího režimu a nespokojené chudé společnosti. Přesto ale Piknik u cesty není nijak zvlášť okatě politický, spíše sociální, takže je možné se s jeho myšlenkami velice lehko ztotožnit i dnes - 50 let od jeho vzniku (viz citace výše). Naopak na mě v mnoha svých myšlenkách působil hodně nadčasově a to nejen po zmiňované sociální stránce, ale i ve vlastní sci-fi rovině. Té mohlo být rozhodně více, na druhou stranu mnohé prostě zůstává skryto pod rouškou tajemna a tedy i představivosti. Nemám příliš rád mnohadílné sci-fi ságy, ale tady mě trochu mrzí, že příběhů ze Zóny, z té původní Zóny bratrů Strugackých, není více.

15 04.08.2022

Hodnotná kniha v tom ohledu, že nikomu příliš nestraní a vše je popsáno velice střízlivým analytickým okem. Je to vskutku nadupané informacemi a troufám si říci, že díky zkušenostem a osobním zážitkům pana Turečka se tu objevují i dost exkluzivní věci (nezaměňovat se slovem bulvární), které se čtenář nikde jinde nedozví. Nicméně taky musím férově přiznat, že jsem trochu podcenil (ne)připravenost, se kterou jsem se do knihy pustil. I když nemůžu říct, že bych o Blízkém východě nic nevěděl (byť pouze laické kombo zpravodajství a filmy), tak jsem se i přesto místy docela nechytal (zejména u změti jmen a popisu událostí z 80. a 90. let). Případný zájemce tedy musí brát v potaz fakt, že pan Tureček ve své knize počítá s tím, že se čtenář bude orientovat (nebo alespoň intenzivně googlit). Jakkoli to mnozí stále nemůžou nebo nechtějí vidět, svět je prostě složitej a situace na Blízkém východě o to více, protože je navíc ještě nepřehledná a turbulentně se neustále mění (a dnes, 6 let od vydání, je zase do jisté míry odlišná). On to vlastně i trefně popsal sám autor, že západní společnost si pod pojmem Blízký východ často představí "araby," "muslimy" a "teroristy." Ale tak jednoduché to není, je to ohromný svět se svou kulturou a specifiky. Za sebe tedy doporučuji spíše lidem, kteří mají k tématu už něco načteno a alespoň trošičku chápou politické souvislosti a historický kontext. Pro ty je tahle publikace především.

2 08.06.2022

Po obsahové stránce jednoduché, šablonovité a minimalisticky odvyprávěné putování otce a syna blíže neurčeným postapo světem, kterému však dominuje krásný a neobyčejně osobitý jazyk, s jakým je celý příběh popsán. V rámci postapo žánru to na mě působilo jako takový ten vyšší level. Od inteligentního výraziva až po řadu nenápadně podávaných myšlenek se skoro až náboženským podtextem. Že i v takhle pochmurném světě zbaveného veškeré naděje v lepší zítřky, světě plném čistého zla, dokáží někteří lidé najít svou vlastní cestu bez ztráty morálních zásad. Dokud ve svém nitru nesou onen příznačný oheň.

21 13.09.2021

První greenovka, kde mi dlouho trvalo se začíst. A vlastně za to nemůže ani tak samotný Green, jako spíš spoluautor, jehož úvodní kapitoly za depresivního gay Willa Graysona jsou dost na pěst. Jeho pubertální rádoby drsňáctví mi moc nesedlo, stejně tak jako neustálé zmiňování jeho orientace snad v každé druhé větě. Zlom přišel asi až ve třetině knížky, po velkém zvratu, který svede postavy dohromady. Najednou se forma uklidnila, příběh trochu zvážněl a rozjely se hezky napsané romance - jedna gay, druhá straight. Otázky točící se okolo budoucnosti, vlastní identity, lásky i kamarádství jsou zpracovány pěkně. Tahle young adult psychologie Greenovi prostě jde a s kolegou se nakonec dokázali příjemně sladit. Když ale knihu porovnám třeba s Hledáním Aljašky, tak tomu ději prostě něco chybělo. Je to jen další greenovka v řadě - velmi podobná těm předchozím a tentokrát navíc místy zbytečně přepálená a nepřirozená (hlavně konec, byť hezký a vypointovaný).

27.08.2021

Trefné nahlédnutí do problémů české společnosti. Pro běžného smrtelníka je asi nejdůležitější zjištění, jak moc velký vliv má na náš úsudek vlastní psychika a na emocích založené předsudky, které často jednají v přímém rozporu s fakty či empirickými daty. Právě tohle porovnávání "lidského přehánění" se statistickými údaji mě bavilo na téhle publikaci nejvíce. Ne ve všem bych se sice s autorem shodl (normálka) a občas mě některé pasáže, zejména ty, co se týkaly zahraniční politiky (USA) nudily více, než bych třeba chtěl, ale chápu, že to mělo účel a že se autor snažil porovnávat. Ve finále je úplně jedno, jestli s autorem souhlasíte nebo ne, Slepé skvrny jsou bezpochyby důležitou knihou pro každého, protože sebereflexe a kritické myšlení je to, co české společnosti často zoufale chybí. Stačí se podívat na sociálních sítích do diskuzí...

8 10.08.2021

Už "Mezi dvěma Kimy" se mi líbilo, ale "Svědectví o životě v KLDR" je vyloženě pecka a zasloužený vítěz Magnesia Litera. Bezprostřední zážitky ze života několika navzájem zcela odlišných lidí, které by si měl přečíst skutečně každý. Zejména ti, kteří neustále nad něčím mrmlají a říkají, jak se u nás máme blbě. Protože nemáme. Občas jsem měl trochu pocit, že autorka hodně zkracuje a sám bych chtěl mnohdy vědět ještě více (dal bych klidně i celý rozhovor). Hlavně o samotném útěku, kulturním šoku z "blahobytu" kapitalistické společnosti a následném přizpůsobování se, byť chápu, že to první z důvodu bezpečnosti není tak úplně možné a to druhé už není vyloženě předmětem knihy. Na druhou stranu, jestli jsem minulé knize vyčítal strukturu, tak tady jsem se vším naprosto spokojený. Jednotlivé úryvky rozhovorů postupně demonstrují různé aspekty severokorejského žití. Od chudiny, přes dělníky, až po privilegované. Nejen ideologické mašinérie, která prostupuje každým aspektem běžného života, ale i denního režimu, kterému vládne bezútěšná rutina, šeď, neustálý nedostatek potravin a základních lidských potřeb, ale i paranoidní strach. Strach o rodinu, strach z nejisté budoucnosti, strach z tajné policie, dokonce i strach ze sousedů či vlastních přátel. Rozhovory navíc krásné prezentují jednu věc. Ukazují, jak moc si tenhle režim lže sám sobě. Stejně jako v kapitalismu, i tady vládnou ve společnosti peníze a dobrý původ. Klasické: všichni si jsou rovni, ale někteří jsou si rovnější. Kdo peníze má, má se ještě relativně dobře. Kdo je nemá, umírá hlady. K tomu si připočtěme zcela nulovou osobní svobodu, časté pošlapávání elementárních lidských práv a nedokážu si představit horší podmínky ke šťastnému a sebevědomému životu. Tedy takovému životu, o kterým sní nejen každý severokorejec, ale pokrytecky o něm mluví i ona směšná utopická ideologie. Na závěr bych rád zodpověděl otázku, která mě trapila od doby, co jsem si obě publikace koupil: má cenu číst obě? Nebudou se informace příliš opakovat? Nebude autorka recyklovat? Můžu vás ujistit, že rozhodně to cenu má a recyklované jsou pouze poznámky pod čarou (které mi i tak přišly vhod, protože mám paměť zlaté rybky). Vlastně i ve finále doporučuju nejdříve začít s "Mezi dvěma Kimy," jež je více informativní z hlediska faktů a funguje jako perfektní úvod do problematiky okem vnějšího pozorovatele, a posléze navázat těmito rozhovory, které vás dozajista zbaví i toho zbytku iluzí, které tam možná někde v nitru ještě zůstaly.

21 30.07.2021

Kniha sice nezprostředkovává ty největší hnusy, co se v téhle zemi dějí (pochopitelně), ale jako osobní svědectví české studentky, která měla cojones na to vydat se do země, ze které se nemusí nikdy vrátit, je to opravdu výživné čtení. Každodenní realita až děsivě věrně připomínající sci-fi román 1984. A to i přesto, že Nina viděla a zažila spíše to lepší, co tahle v jistém smyslu pozoruhodná země, vytržená jak z jiného světa, nabízí. Napsané je to čtivě - mnohé zážitky pobaví, některé trochu rozesmutní, ale líbil se mi nadhled a pozitivní přístup. Přesto se celou knihou nese jistá aura něčeho nepříjemného a zlovolného. Kromě popisování vlastních zážitků je kniha doplněna o vlastní analýzu propagandistické mašinérie a i v téhle rovině je to zajímavé a obohacující čtení, byť pochopitelně spíše pro ty, kteří toho o KLDR ještě tolik nevědí. Cením si i stručného shrnutí historie v závěru, které poodhalí vznik KLDR a zasadí ho do kontextu tehdejších událostí. Zároveň přehledně porovnává realitu s roztomile absurdními propagandistickými texty, jež jsou od malička Severokorejcům tak intenzivně vštěpované. Jediné dvě výtky bych směřoval ke struktuře, která je občas trochu chaotická a nedostatečné korekci textu. Těch překlepů tam nebylo zrovna málo.

9 26.07.2021

Panuje ve mně určitý nesoulad. Pokud se na Gumpa budu dívat z čistě literárního hlediska, nemůžu se zbavit dojmu, že to není úplně vono. A to ani ne tak tím, jak je to napsané (napsané je to hezky, mírně poťouchle, ale zároveň citlivě až smutně) ale s ohledem na celkový dějový oblouk. Kniha končí na můj vkus hrozně brzy, negraduje a kvůli tomu působí dost neuspokojivě, jakoby utnuta v polovině. A jakkoli se mi popsané minipříběhy líbily a do kritiky se pouštím jen tuze nerad, nemůžu se zbavit pocitu jisté odfláknutosti nebo spíše nezkušenosti autora. Chyběla mi tam nějaká silnější katarze, která by jednotlivé epizody z Gumpova psího života propojila ve více vypointovaný celek. Tolik ke kritice. Jinak je to ale viditelně kniha psaná srdcem. Málokdy se mi stává, abych měl nějaký příběh nutkání ořvat hned po několika prvních větách (štěňata) a musel si dávat opakovaně pauzu na vydejchání (potupné počůrání se, řetěz). Kdo se mezi psy pohybuje nebo se o ně alespoň zajímá (třeba skrze různé kanály útulků na YT), tak ví, že tohle jsou naprosto běžné a bohužel často i velmi kruté příběhy, se kterými se pejskař setkává dnes a denně. Slzy do očí mi vháněly i velmi pěkné, leč smutné doprovodné ilustrace, stejně jako závěrečné pomrknutí k lidem a psům, ze kterých autor čerpal při psaní inspiraci. S vyfabulovaným Psím posláním, které dělá ze psů něco, co tak úplně nejsou, bych to ale úplně nesrovnával. Gump sice vypráví svůj příběh a možná rozumí lidem více, než je v reálu možné (ono by to asi pro účely díla ani jinak nešlo), ale jinak je kniha pojata daleko střízlivějším a realističtějším okem. S tím se pojí i varování, že pro citlivější děcka (a zjevně i dospělé :D) to asi úplně není, jakkoli se to rozsahem a obálkou může jevit. Na závěr si dovolím můj oblíbený citát: "Dogs are not our whole life but they make our lives whole." Je to tak.

Styl Johna Greena mi prostě sedí. Stejně jako u Aljašky je i tady trochu znát, že se jedná o jeden z jeho starších románů. Ty jsou oproti těm pozdějším o něco pubertálnější, což nemusí sednout každému. Sám věřím, že být o 10 až 15 let mladší, tak si užiju Kateřiny ještě o to více. Na druhou stranu, stále ve mně dřímá duše puberťáka a tyhle příběhy o dospívání, obzvlášť pokud jsou takhle chytlavě napsané, mě stále hodně baví. Jestli John Green něco fakt umí, tak je to přirozeně a lidsky vykreslovat svérázné postavy. A Příliš mnoho Kateřin má opět skvělého hlavního hrdinu. Colin, jeho výpočty i způsob myšlení, mě upřímně bavil stejně tak, jako lezla na nervy jeho občasná nesnesitelnost. Jako postava mi byl dost blízký. Hassan je sice typický humorný sidekick, ale má říz a čiší z něj pohoda a to i navzdory jistým omezením, které představuje jeho víra. Jen ta Lidsey je zase taková Aljaška/Margo v bledě modrém (yea, ani ta barva laku na nehty se nemění). John Green má evidentně svůj typ, ačkoli se tím malilinko vykrádá. Ale to až tak nevadí. Protože, stejně jako v každé jeho knize, se i tady, tentokrát skrze hodně komorní dobrodružství, dostává k zajímavým pointám o životě a k tomu, co od něj vlastně skutečně chceme. Příliš mnoho Kateřin má akorát nevýhodu v tom, že nemá jako celek až takovou emoční sílu a ostatním, často i ve finále docela zdrcujícím, greenovkám se nedokáže po obsahové stránce dost dobře vyrovnat. Hodně záleží na náladě. Jako oddychové letní čtení ideální. Obzvlášť pro někoho, kdo má občas chuť jen tak sednout do auta a vydat se na prázdniny. Jednoduše nechat domov a běžné starosti za sebou a jet, jet a jet, kam ho cesta zavede. A možná na konci něco najít. Třeba i sebe sama.

6 30.06.2021

Více či méně povedené fanfikce, které potěší fanoušky Akt X, ale zároveň nijak zvlášť neohromí, protože nepřináší vůbec nic nového. Většinou to je jen recyklace nápadů a nejvíce mě bavily ty povídky, které správně pracovaly s postavami. Zejména povídka Stefana Petruchy, u kterého bylo vidět, že má charaktery Muldera a Scullyové zmáknuté skutečně do hloubky. Zklamaný úplně nejsem, ale u takové sbírky bych asi očekával od autorů více snahy a imaginace. Dost mě překvapil výskyt několika vyloženě strohých, nenápaditých a předvídatelných příběhů.

3 08.06.2021

Nikoli další příběh, ale sbírka každodenních moudrostí, občas aplikovaných na Bobův přímočařejší instinktivní kočičí úhel pohledu, občas proložených střípky z Jamesova života (zajímavé jsou především střípky z natáčení filmu a autogramiád). Nic objevného, nic extra hloubavého, ale je to fajn a milé stejně, jako předchozí knihy. Obzvlášť, když na mnohé, i relativně banální, životní pravdy lidé stále často zapomínají. S ohledem na obsah je to ale spíše už jen kniha pro věrnější fanoušky. Knížka, kterou s chutí slupnou za jedno či dvě odpoledne a pokochají se jednoduchými, ale pěknými ilustracemi. Jamesovi přeji do budoucna jen to nejlepší, hlavně aby ztrátu svého nejvěrnějšího společníka ve zdraví překonal. A Bobovi za duhovým mostem spižírnu plnou tuňákových konzerv.

4 09.04.2021