Jolina
komentáře u knih

Já nevím, ale už mi to všechno přijde hodně stejné, podobné. Skupina Oldřicha z Chlumu se rozdělí, každý něco zjistí, vražda (případně několik) nesmí chybět. Bohužel nejsem moc pozorný čtenář, velmi mě ruší mnoho postav, kdy některé nehrají v příběhu v podstatě vůbec žádnou roli.


Oceňuji drobné střípky postřehů, takového tichého smutku i v situacích, které by možná mohly vyznít vesele...bohužel tím, jak byla kniha bez děje, chybělo nějaké jakési odpíchnutí...každopádně se od této knihy snažím radovat z toho, že můj diář je plný - protože se asi opravdu jednou stane, že ho nebudu mít čím zaplnit...


Hezký příběh, ve kterém se ale na mnoha stránkách nic moc neděje. Je však pravda, že jsem četla a doufala v dobrý konec, který se stále zdál jistější a jistější. Přerod hlavního hrdiny z princátka v muže, který se nikoho a ničeho nezalekne, bojuje za pravdu a vlastní přesvědčení, mě nepřekvapil, již od začátku k tomu vše směřovalo. A setkání s Janem Husem mě potěšilo, už proto, že byl "náš".


Přečteno v rámci scifi a fantasy výzvy městské knihovny...přišlo mi fajn, že autorka propojila čarodějnické síly s technickým pojetím světa, zajímavá a mnoho možností nabízející kombinace - avšak příběh mi přišel rozvleklý, často nelogický, u některých pasáží jsem se musela hodně přemlouvat...


Příběh se mi velmi líbil, napjatě jsem očekávala, jak se budou příběhy vyvíjet. A stále jsem doufala v pozitivní závěr, ačkoli jsem si říkala, že to asi dobře neskončí...poslední "vlaková" pasáž už mi přišla zbytečně natahovaná, vždy se objevil nějaký motiv, který byl vzápětí překryt jiným motivem, vnímala jsem tam určitou nedotaženost...


Tradiční Vondruška, nic překvapivého - možná až na to vyřešení, kdy jsem opravdu nečekala, že pachatelem je ten, kdo byl...oddychovka:-D


Kniha mě zpočátku odrazovala - první povídka mě nezaujala, i když nápad to byl nosný...postupně mě některé z povídek zaujaly více, jiné méně...vzpomínky v různém podání...


Oddychovka plná motivace...líbila se mi, i když to bylo stále a stále dokola...:-D


Běhání vnímán jako poetickou, vnitřní věc. A tento styl humoru mi k tomu nějak neseděl...ale jo, chvilkami jsem se i zasmála...ale čekala jsem víc...


Nemohla jsem se rozjet...nebo ta kniha? Od půlky již zajímavější, konec rychlý, pro mě docela překvapivý...a kompozice nějak zvláštně měnila svou podobu během těch mnoha stránek.


Musím říct, že spíš málo, než mnoho...část o Veronice se mi četla dobře, i když jsem si říkala, že teď životních zádrhelů tam bylo na můj vkus a jenom tak nějak povrchně promyšlených...ale Jáchyma už jsem skoro nedávala, dlouhé plácání....


Doba je vykreslená subjektivně, ale docela zajímavě, vzpomněla jsem si na vlastní zážitky, které již ležely uložené někde hodně vzadu. Ale jinak děj nijaký, bez posunu, hloubky...


Nicneříkající, zmatený děj, těšení vystřídalo zděšení již po několika stránkách, dočetla jsem jenom proto, že jsem zvyklá dočítat - a možná toho začínám litovat...ne!


V očekávání více ze života a trvalého úsilí pana Zátopka mě tato kniha neoslovila tolik, jako třeba komiksová podoba života tohoto sportovce. Příliš mnoho odboček, příliš mnoho detailních popisů dle mého ne tolik důležitých...


Poutavé, čtivé, v mnoha ohledech nic nového, občas jsem ji litovala, že žije tak složitý život...ale každý si svou cestu musí nějak najít, je to tak...


Z příběhu hlubšího sebepoznání bych čekala, že autorka vytěží rozhodně víc. Námět skvělý, příběhy také, ale zpracování dle mého pokulhávalo - chyběla mi přímá řeč, čekala jsem, že vlci budou dravější u uvnitř hlavní hrdinky, chtělo by to větší hloubku a méně rozprostraněných událostí...


Asi ne úplně to, co bych chtěla číst každý den, ale kvůli autorovi jsem chtěla zkusit. Zajímavé vztah nejenom hlavního hrdiny k milence, ale i k sobě samému. Asi nepřekvapivý konec.


Propast, vztek, hledání, ztráty...tato slova mi při čtení této knížky naskakovala. Není to můj žánr, není to to, co bych vyhledávala - ale myslím, že mnozí dospívající by se v některých minipříbězích našli. Překvapivá kompozice, ale Uzly a pomeranče u mě vedou...


Více dějových linií, které směřovaly k jednomu cíli, najití toho, kdo tahá za nitky. Úplně mi nesedlo skákání z jedné linie do druhé, a to vždy po krátkém úseku...člověk se začetl do děje a hned musel přeskočit do děje jiného....
