JP komentáře u knih

"MORON-GENIUS AND MOUSE GO BERSERK" tahle věta mě dostala. Obstála by i jako plnohodnotný název knihy. ____ Nebudu lhát, bylo mi z toho ve výsledku smutno. Není to dokonce ani sci-fi (v podstatě jediný prvek je experimentální operace pro zvýšení inteligence), jako spíš psychologické drama, studie o jednom dobrosrdečném retardovi a jeho cestě k, nejdřív pouze tomu, být normální, jako ostatní a následném převýšení všech ve svém okolí, až po pád zpátky. Během své cesty a zápisků si Charlie uvědomí ledasco a vy s ním, než ho lidé, jeho bující schizofrenie, minulost a osamocení a odcizení, sežerou, stejně jako začnou odeznívat i efekty operace a vše jde do kytek (relatable), včetně Algernon. Z místního Quasimoda, Forresta Gumpa, dobrosrdečného blba (a že každý známe nějakého)... se stává bytost, která všechny převyšuje. Vadil mi ale způsob, jakým zpracovali génia génia, obvykle totiž spisovatelům nežeru (jeden případ, který se mi naopak líbil byla třeba Trevanianova kniha Šibumi a Nikolaj Hel), tady je ta idea podaná velice střídmě: de facto "jsem polyglot a tak jsem génius" (please). A taky, že Algernon obecně byla dost upozaděná, koneckonců je to jen myš, ale na druhou stranu myš, které se nosí květiny. A že právě Charlieho neodvratitelně čeká stejný osud jako ji. Definitivně věc, ke které se ale vrátím.

11 31.07.2018

Vzpomněl jsem si na Buka. S odstupem času, i když jej mám rád pořád stejně, vidím v cynismu stupňování a to takové, že Bukowski ho měl jako koření, zatímco Houellebecq jako hlavní chod. U Bukowského byly pocity samoty, depresí a šílenství rozvášněny jeho chlastem, Houellebecq ale rezignoval, vše vzdal a vyloženě jen prská jed. Možná kdyby vynechat pár cigaret a šel si zaběhat, je to jako nořit se do spirály deprese, hlouběji a hlouběji, černější, kyselejší (pokud to chcete zabalit a hledáte něco, co by vám pomohlo udržet směr, tohle určitě není špatná volba)...

Většina lidí ovšem druhou odvrácenou stranu nevidí, většina lidí jsou bezstarostní uličníci, co proplouvají životem a nesnaží se o něm přemýšlet, dokud se jim něco zlého neděje. Lidé stejně tak nedokážou přijmout, že v tomhle Světě existuje někdo, kdo smýšlí poraženecky či chce spáchat sebevraždu (jako lidi z Francie, nejdeprimovanějšího státu na Světě... k snídaní croissant, k obědu sebevražda). Jako kdyby to bylo nepřípustné. Sám Houellebecq je jako raněné zvíře, které chrlí cynické soudy na každé stránce, zatímco uvnitř hluboce touží po lásce a navenek to nechce přiznat. Je to učiněná póza. Mě s touto knihou zastihl v době, kdy jsem byl taky zraněný a taky v podobných náladách, tudíž jsem ji přečetl velmi rychle. Ale hlavně je fajn, že H. nutí k tomu, k čemu má správný literát - přemýšlet, debatovat, rozebírat. Kontroverzní přijetí je nejlepší nálepka.

11 27.05.2012

Jako mladý (ne)čtenář jsem Lovce mamutů zpracovával asi tak tři roky po neuvěřitelně krátkých částech, snad ještě někdy na prvním stupni ZŠ. Někdy v té době jsem se marně snažil prokousávat i Dětmy z Bullerbynu a Mikešem (toho jsem dodnes nedočetl, teď už je to mimo moji mentalitu). Ale nutno dodat, že se mi to vše tak nějak líbilo. Jednak se v mém životě řádilo, jako řádí každý klučina, ale vše bylo nevinné, jednoduché a správné, protože když už jsem knihu otevřel, četl jsem jen když jsem opravdu chtěl a přesně kolik jsem chtěl.

Definitivně mě zaujal spád, otevřít knihu bylo jako nasednou na rozjetý vlak. Pořád mě to drželo v napětí, jak tlupa přežije, co se bude dít dál - ten naturalismus, jednoduchý styl psaní a pak neodmyslitelné Burianovy ilustrace (nejen v téhle knize, ale celkově během výuky na ZŠ). Ale jako prcek jsem měl 'lepší' věci na práci a nedokázal jsem knihu přečíst za dejme tomu měsíc nebo několik, jako ostatní, přitom jsem si moc dobře pamatoval, co se dělo v příběhu předtím a chtěl jsem vědět, jak to bude dál, ale moje povaha nevydržela nic dělat dlouho. Teď už jsem vyrovnanější, ale zase se do té literatury musím někdy i nutit, což je chyba, tehdy bylo vrcholem soustředění přečíst čtyři strany najednou, ale zase to bylo z upřímného zájmu.

11 18.09.2011

Je to ta jedna z těch stovek knih, která se dá číst pořád dokola (a přitom jsem ji zatím podruhé nečetl, ale má ten odér, tu čtivost, díky tomu příběhu, který nemohl být postaven, ani napsán jinak). Neříkám, že je Spalovač nějaká moje zvlášť oblíbená kniha, ale rozhodně uznávám její zvrhlou, a možná by se hodilo spíše říct pošahanou, krásu, děsivost Kopfrkinglova pojetí buddhismu, což je de facto obludné samo o sobě, naše čecháčství ve všech jeho formách, jak snadno se podléhá ideologii, která vede až k tomu nejkrajnějšímu aktu apod. Fuksovo dílo je plné velmi diverzních motivů, ale hlavně, a toho si cením vždycky, je neuvěřitelně čtivé a to mi věřte, že málokdy narazím na čtivou knihu. Taková kniha musí být čtivá tím způsobem, že si pamatujete první větu, že byste skladbu vět nechtěli měnit, že vám připadá zdánlivě bez chyby, protože chyby nevnímáte jako chyby, ale jako "správnou" součást textu - to jsou aspekty nesmrtelných klasik. Stejně jako filmové zpracování s panem Hrušínským, jenž předvádí podle mnoha kritiků hereckou kreaci kariéry (ale já ho mám radši v rolích mručících a mudrujících dědků) tenhle příběh je pro mě takový malý kulturní klenot. Ono to chce trochu morbidity ze strany čtenáře k docenění krásy téhle knihy. Ale myslím, že to pořád má co říct. Nemluvím o nějaké nadčasovosti nebo čtení mezi řádky a kdovíjaké hloubce, ale o knize jako takové, koncepčně a stylem vystavěné stejně inteligentním způsobem jako třeba Klub rváčů nebo Vonnegutovy prózy.

11 22.02.2011

Stejně jako film je tato kniha líčena naprosto zběsilým tempem, podtrhující Thompsonovu osobnost (stačí se s ním podívat na několik rozhovorů a dokumentů) a možná proto mě tak neuvěřitelně bavila. Vyloženě to na mě, jako filmová adaptace, dýchá dobou, dýchá tím odérem, tou náladou, jaká byla, Slunce svítilo, vy jste násali do nozder čerstvý vzduch a pak si dali drogu, která vám způsobila to, že jste prožívali následujících několik hodin šíleně divoké dobrodružství. Rád se k tomuhle příběhu vracím, ať literárně, či filmově, prostě to ve mě evokuje něco, co si nejsem schopen spojit k určité asociaci, ale vím, že mě silně láká a navždy to budu mít spjato s určitým obdobím, respektive 2008/2009. Holt nostalgie na entou. Doufám, že tomu geniálnímu šílenci, co si nakonec ustřelil palici, u nás vydají i jeho další výtvory, ačkoliv počítám s tím, že tomuhle se už asi nic z jeho dalších kousků nevyrovná, Thompson byl i tak velmi zajímavá osobnost a rozhodně bych s čtením dalších knih neváhal.

11 09.01.2011

Od druhé části, po návratu z Thajska začne H. rozvíjet snad svůj nejromantičtější příběh, ale jak se to stává všem, co se odmítají dostat do spárů falešných her a manipulace a žijí život pravdy, ne lží a politikaření vztahů... to končí, jak to končí, kosmicky (ale pořád je to jen románová fikce, nicméně si cením toho očekávaného gesta od Miche, dost možná mého nového nejoblíbenějšího). Není to tak bezbřeze depresivní a bezvýchodné. Je tu láska. A překvapuje mě, že když dělám mapu téhle knihy, sic, M.H. dělá mapu dalších témat ve své knize, že mi došlo, jak můžete ovlivnit něčí mysl, románem. Teď neříkám, že znám osobu, která smýšlí proti islámu, ale znám osobu, která jedná podle spousty myšlenek, obsažených v téhle knize a aplikuje ty myšlenky do své denní reality jako pravdu. Zvláštní, vidět slova na papíře a jak je něčí mysl ovlivněna, podle nich jednat, žít, určitým způsobem, z určitého přesvědčení. Pokud jde o lásku, je to jakýsi nádech, který dostanete, abyste byli zase hozeni pod vodu, na dlouhou dobu, protože ve skutečnosti, realitou věcí je, že ať je důvod jakýkoliv, není tu nikdo, kdo by o vás smýšlel a byl, tím způsobem, jakým potřebujete, kdo by vás vytáhl víc, než musí, než se mu hodí, nebo než je potřeba. Stejně jako hlavní hrdina, který se ztrácí ve své anonymitě, průměrnosti a najde osobu, která ho na pár měsíců vytrhne a přiměje přemýšlet v jiných sférách. Ale to vždycky nějak pomine, člověk k tomu není uzpůsoben, ostatně, jak řekl i Mich:

"Když jsem později myslel na toto šťastné období s Valerií, na které mi mělo paradoxně zůstat tak málo vzpomínek, říkával jsem si, že člověk, nic naplat, není uzpůsoben ke štěstí." (s.135)

10 24.05.2022

"A tehdy se k němu s tím nesmírným klidem horské noci proplížila dobře uzamknutými dveřmi a pevně zabedněnými okenicemi tolik známá, jediná a tak blízká přítelkyně: osamělost."

10 29.04.2022

'Coraline' Pata Rothfusse. Problémem je, že tohle se dalo zpracovat do povídky, nebo dokonce kapitoly... Rothfuss se to snaží uhrát do autu, že kniha je "zkrátka divná a možná není pro vás a možná kdybyste si ji přečetli znovu, lidem se víc líbí moje knihy, když je přečtou znovu a blablabla". Není divná. Je úplně normální. Jen mám ten dojem, jako kdyby Patovi došla esence, šťáva, protože tráví víc času dissováním svých fanoušků online, než psaním. Kratičká novelka o Auri nabízí snad jen záblesk specifické atmosféry jejího života... ale vlastně krom toho nic nepřináší, Kronika královraha je zkrátka jinde a možná, že 'Jméno větru' byl Patův 'Dragostea Din Tei', jeden hit... a konec, protože, ruku na srdce, jeho editorka tvrdí, že poslední roky ani nepíše (ale hrozně rád sám sebe poslouchá, jak je těžký pochopit jeho knihy a jejich provázanost - chápu, těžká cesta k srdci pravýho fantasy geeka, dlážděná nepředstavitelnou bolestí)... Pat de facto píše trošku nápaditější fantasy pro děti, ale sám sebe vidí jako Friedricha Nietzscheho 2.0 - nicméně, tahle knížka si svých pár fanoušků určitě najde. A epub jistí pofidérní investice do podobných projektů.

10 07.10.2020

Biblické motivy a veliká těžká černá póza... snaží se to být stylizovaný až běda, takže to je jak literatura pro věkovou skupinu 12-13 let, co chtějí být "edgy". Svým způsobem to odráží Caveův ambivalentní vztah k životu, Bohu a víře, který můžete cítit i z jeho hudby - trochu mi ta stylizace té reality připomněla McCarthyho Krvavý poledník, což je ale asi jediné pozitivum, které o tom můžu napsat. Ale je to Ironie. K téhle knize jsem se chtěl dostat roky, očekával jsem tu avizovanou černotu a čerň a kdovíco všichni slibovali. Ale ve výsledku to jen vyzdvihovala banda pozérů, kteří si našli něco, co je stejně pozérský, jako oni sami. Klasickej případ klasiky, co přece musíš přečíst a kterou bych si udělal službu, kdybych do konce života ignoroval a jen dumal, o čem, že je. Dokážu si představit všechny ty lidi, gothic, emo, všechny ty dekadentní typy, co nosí černou, jak to čtou posvátně jako křesťani čtou Bibli, s cigárem v ruce. Rozečetl jsem to teprve několik let zpátky a na straně osmdesát odložil. Nic mi to neříkalo. Když jsem se k tomu teď vrátil, říká mi to ještě míň... opravdu v tom ani teď necítím nic, než jednu velikou přebujelou stylizaci, žádný skutečný obsah. Jen takový plácání z podivné reality. Nick Cave je solidní hudebník, některý jeho songy mám vážně rád a třeba jeho poslední album 'Ghosteen', ve kterém se do jisté míry vypořádává se smrtí svého syna, jde opravdu cítit ale jeho literární tvorba je pro mě jen jedna veliká snaha (a zase ten Bukowski: Nesnaž se, je to tam...), jenže tak to v literatuře nefunguje, možná pro někoho jo, ale předvádět se před čtenářem aby ten se předváděl že to četl... o tomhle pro mě literatura není. Tohle ne. Možná, kdybych to četl dřív, byl bych trochu mírnější ve své kritice, ale četl jsem už příliš mnoho lepších textů, než abych přistoupil na tuhle hru. Nedá se to číst.

10 02.07.2020

Pomalá, plíživá, psychologická próza, na kterou musíte mít tak nějak čas a chuť, což se dnes moc nenosí. Havlíček mi připomíná Fukse, jenže Fuks je vymazlenější, surrealisčtější a má svoji atmosféru, Havlíček je spíše soustředěný na dlouhý, "obyčejný", naturalistický text, který na vás působí časem. Je to o takových těch štiplavých lidských tragédiích. Stejně jako v Petrolejových lampách - motivy ze života jako syfilitida, sociální postavení apod. Takže, Neviditelný. Dlouho, dlouho jsem okolo toho kroužil. A pak jsem si knihu pořídil v luxusním vydání a nakonec jsem ji stejně sjel v rámci úspornosti v audio verzi. "Im a genius" -Bo Burnham. Věřím, že je to jedna z těch knih, co když se do ní skutečně začtete, tak vám literárně dá opravdu hodně (takovej ten ponor). I když je hlavní postava Petra Švajcara spíše antihrdinou (a jeho finále ironií), dokážete ho pochopit, ne-li se s jeho ambicemi přímo identifikovat - takže panoptikum, do kterého se přižení absolutně odvede vaši pozornost od toho, jak moc bílá nebo černá je jeho postava, coby vypravěče, protože v prvé řadě, vypráví z pozice a v momentě, kdy už nemá co ztratit a líčí události tak, jak se staly. A taky je ironie, jak se učíte o mnoha autorech na škole... a k některým se dostanete, k většině, třeba (pokud teda čtete), později a utvoříte si na ně názor. Havlíčka, po přečtení jeho dvou nejznámějších prací, považuju skutečně a jednoduše za ten "klasický literární kanón". Je tu spousta tradičních českých motivů a drobných detailů, co se mi líbily, dobře napsané postavy, kontinuita děje. Definitivně to stojí za přečtení, pokud vás to žánrově zajímá, je to sázka na jistotu.

10 31.03.2020

Ekologický rip-off Duny (napadl mě ještě Stalker) a hra na city s nejsušším podáním Ďatlovovy výpravy v historii literatury. Stehlíková nenapsala špatnou knihu, ale je to jen další variace na některé klasiky, co se tváří i okázale prezentuje jako originální - a přitom jen ve finále vyšumí do ztracena. Není to další přízemní tupá literatura, ale stejně tak nevidím, co by tuhle knihu oddělovalo ("Já se vyvíjím, evoluji!") a posouvalo někam dál. Možná je ale chyba ve mně. Poslední dobou dávám příliš mnoho šancí béčkové literatuře, která by "mohla stát za to".

10 12.11.2019

Umělec v hladovění, V kárném táboře, Venkovský lékař, Ortel (+). Nikdy jsem nepodlehl všeobecnýmu rozčarování okolo Proměny, asi mě nebaví jak děsně ji všichni nafoukli na úkor Procesu a Zámku, lidi zase ukazujou, že kratší, snazší a stravitelnější práce jim jsou zkrátka víc po chuti, pakáž líná. ____ Je to jako pořád ho znovu a znovu objevovat (už delší dobu jsem od Kafky nic nečetl) pro to, čemu věnoval pozornost, detaily, který popisoval, a jak je popisoval. Detaily, který by, obzvláště v dnešní uspěchaný době, nikoho nenapadlo řešit, místa, který by nikoho nenapadlo otisknout na papír (mám to s místy podobně, jenže já si je vyfotím do mobilu), vzpomínky. A čím dál víc si říkám, že všechny ty zápisky a fragmenty, nedokončené práce jsou zkrátka tak, jak mají být, protože tak mají být - Kafka je definitivně o cestě, ne o cíli a nějaký literární standarty na něj zrovna moc nesedí. Ale vždycky se nemůžu zbavit dojmu, že nevím, jak o něm mluvit, jak popsat, čím byl unikátní, kde je ten bod, který uchopíte a řeknete, tohle je ta nálož, teď čum, tady ten moment - nic takovýho v něm totiž není... já vím jen, že i s odstupem století je pořád zajímavější, než 98% dnešní produkce, protože napíše, jak půvabný tvar mělo rameno jedné ženské, která se mu líbila v létě roku 1912 a nebo že branka v uličce, kam nikdo nechodí, byla takhle zrezivělá, když za ní zrovna zapadlo Slunce. Je to divně neuchopitelný a to je na tom to nejlepší, ta nedefinovatelnost a ten zájem mimo standartní rámec (proč psát o pocitech k ženě, když můžete psát o jejím rameni atd.), to mám s Kafkou společné a definitivně to je důvod, proč mě baví ho číst. Snad jsem se vyjádřil.

10 04.05.2017

Citlivá a upřímná poezie s věčným nádechem naděje. Některým dozajista bude připadat naivní a jiným jednoduše nesedne. Ale když si takhle sestavuji obraz Jiřího Wolkera dost mi připomíná knížete Myškina z Idiota nebo Aljošu z Bratrů Karamazových - dobrotivý člověk plný lásky. Rovněž se mi líbí, jak tradiční a česká celá sbírka je. Wolker psal očividně o všem okolo sebe a to básnění mu šlo vskutku náramně. Rovněž mě překvapuje jak tolerantní byl, věděl toho hodně, uměl pozorovat a měl názor a přitom nesklouzával k tomu, aby snad někoho soudil. Skutečný formát a hlavně spravedlivý člověk, soudě podle jeho duše, která se odráží v básních. Ale tohle bylo tvořeno ve šťastném a bezstarostném období života, Těžká hodina je dost podstatně rozdílná. Nejvíce mne zde zaujaly: (jak jinak) 'Poštovní schránka', dále 'Ukřižované srdce' a pak 'Věci' - ty obvzláště, to je totiž i o mně, Jiří... a v jeden moment mi skoro slza ukápla, jak přesné to je... a bylo... a jak to na mne zapůsobilo:

Věci

Miluji věci, mlčenlivé soudruhy,
protože všichni nakládají s nimi,
jako by nežily,
a ony zatím žijí a dívají se na nás
jak věrní psi pohledy soustředěnými
a trpí,
že žádný člověk k nim nepromluví.
Ostýchají se první dát do řeči,
mlčí, čekají, mlčí,
a přeci
tolik by chtěly trochu si porozprávět!

Proto miluji věci
a také miluji celý svět.

10 25.10.2012

Ač je to otravné, musím svůj mikropříběh s Draculou sepsat. Knihu jsem koupil v LK několik let zpátky. Napřed jsem ji rozečetl a nedočetl. Vrazil jsem jí tedy do rukou sestřence. Té se to taky nelíbilo a hodila si paperback do knihovny, kde se na něj začalo prášit. Rok, možná dva nato jsem si Draculu znovu všiml a napadlo mě, že bych jej mohl dočíst, tudíž jsem si ho vzal zpátky a rozečetl znova. Tak do půlky jsem vydržel číst. Od půlky do str. 310 jsem pak dojel rychločetbou, která mi zabrala měsíce, protože Dracula byl moje odkládací knížka, kterou jsem četl jen když už jsem neměl nic nového a jiného ke čtení. A tak nějak je tomu i právě v tento moment, jen s tím rozdílem, že na boku knihy je krev od toho, jak jsem s ní přimáčkl jednoho večera velmi otravnou mouchu k parapetu, která snad vyletěla z textu, ze samotného Draculova příběhu. No a nakonec jsem román šoupl sem do bazaru, což mi nakonec přineslo vykoupení (zbavení se knihy).

Když jsem Stokerovu masterpiece znovu otevřel, abych ji dočetl, než jí zamávám, tak mě přepadl vztek, jak může být něco tak nezáživného, zdlouhavého a přitom tolika lidmi považováno za hororovou klasiku klasik. Proč? Ne, vážně, je to tak otravné, neatmosférické, kostrbaté, zdlouhavé, postavy jsou až křečovité s vodotryskem svých rádoby emocí. Pro leckoho je to mezník, ale já narazil na překážku a jsem moc rád, že se jí zbavuju. Jo, přesně takhle pitomou zkušenost mám s Draculou. Přeskočil jsem zbylých 160str a přečetl si poslední dopis a zkrátka jsem nabyl přesvědčení, že jsem absolutně o nic nepřišel. A mrzí mě to a přísahám, že s tím nemá co dělat má averze vůči upírské tématice, Draculu jsem se snažil brát jednak jako klasiku a jednak jako horor.

10 08.09.2011

Stěží popsatelná narkomanská hluboká paranoidní plíživá schíza, co ve výsledku dává docela dost smysl. A nebo ne, hehehe.

Méně nápadná, ale Dickova nejlepší, nebo jedna z nejlepších, knih. Málokdo se do ní dokáže ponořit a proto jsem rád, že jsem jeden z té menšiny (myslím, že za to vděčím faktu, že to byl Dick No.1, co jsem četl a jednak, že to bylo v období, kdy jsem s knihama začínal, objevoval je a čtení mě bavilo). Anotace mě okamžitě navnadila, stejně tak obálka a stejně tak fakt, že kniha je považovaná za kontroverzní a tak jsem si ji sehnal a poměrně rychle, teda na mě, ji přečetl a pak jsem se jaksi musel smát tomu, jak to vůbec editor dokázal takhle zjednodušeně říct, napsat tu anotaci prakticky jednou větou. Ano, vskutku je to o podivné náboženské sektě, která najde svého Mesiáše a ten jí prozradí, že život na Zemi je řízen inteligencí z vesmíru, ale to je tak osekané na kost a namalované barvičkami, že žasnu (a to v dobrém).

Dick to ale pojal poněkud jinak. Vše uskakuje schizofrenii a paranoie, které ovládají většinu jeho děl. Je to nepopsatelné, protože to jde poněkud hlouběji, než je u jeho ostatních děl zvykem... struktura tak nějak dává smysl, ale příběh samotný zároveň smysl nedává... a nebo obráceně... proto mají lidi problém se zpracováním tohohle materiálu... ale hele, kdo říkal, že čtení má být jednoduchá zábava? Pro mě je to de facto přesný opak. A už je to taky nějakej ten pátek, co jsem to četl, takže třeba budu moct být konkrétnější, až to přečtu znovu (a že k tomu dni opravdu vzhlížím).

Paradoxem je, že hodnocení Dickových knih jde stylem "jiný kraj, jiný mrav", někde je Valis považován za jeho nejslabší výtvor a nepochopitelný feťácký výplod. Na mě to udělalo dojem... a to není jen tak.

10 09.01.2011

RR sice nepředkládá něco, co by vám mozek rozstříklo o zadní okno auta, ale tohle je definitivně kniha, kterou chcete mít někde na očích, otvírat ji a vracet se k ní, aby vám připomněla, kde a proč se zrovna nacházíte, trochu vás nakopla z vaší stagnace, speciálně když se cítíte v tvůrčím procesu zaseklí, nejistí, nebo celkově, nevíte ohledně čehokoliv. Jsou to spíše četná připomenutí, ohlédnutí, kde mnohé tak nějak tušíte pod povrchem nebo třeba sami víte, ale neřídíte se jimi. Jak řekl Hunter S. Thompson "Anything that gets your blood racing is probably worth doing." Tenhle tvůrčí art life dělá každý z nás a občas potěší najít tolik souznění, třeba části o soupeřivosti, egu a naopak tomu, čemu se říká v angličtině "greatness" a odsud si říct, že Rubin vlastně potvrzuje Dominicka Cruze: "Greatness is a life mission. Being the best is not about being better than anyone else but striving to be the best that you can and bringing out the best in others." Jako muž se nechci dělat svatým, protože soupeřivost je definitivně genetickým prokletím mého pohlaví, ale tohle je dobrým cílem, ke kterému mířit, nebo jej mít alespoň na paměti. Definitivně si tu zakládám spoustu stránek a pokud váš flow nejede sám, jak má, tohle vám dobře připomene a poradí, jak v některých situacích můžete kráčet životem a skákat přes jeho překážky.

9 25.11.2023

Během téhle knihy jsem si často říkal, že ve svém jednání mi, čistě pro vzájemné srovnání, Němci přišli krutí a Rusové zase bezohlední. Dá se to snadno svádět na režim a "byl jsem jen normální voják, co plní rozkazy" (Smrt je mým řemeslem, Eichmann v Jeruzalémě). Věta, která ve mně ale zůstala, byla o Stalinově mentalitě, která si našla vždycky způsob, jak zdůvodnit, proč je nutno odstranit jakoukoliv opozici. V jeho vládě nebyl prostor pro polemizování, nikdo se mu nepostavil - což se mu i trefně nakonec stalo osudným, když si přál být nerušen a byl pak nalezen ráno po mrtvici. Stejně tak množství ruských konfliktů je jakoby nekončící, Rusko prakticky není ve stavu, kdy by nebylo v nějakém konfliktu, po celou svoji historii. A Stalin byl hráč a uměl to hrát. V kontextu aktuálního dění je zajímavé, že kniha byla publikována v roce 2010, a tím pádem nelze vysledovat záměrný focus na Ukrajinu, ale tahle země jakoby dostávala jednu šlehu za druhou, už hodně dlouho. Je zajímavé se třeba podívat na hladomor (Holodomor), který tam byl mezi lety 1932-1933. Můžeme se na něj dívat z několika úhlů, ale faktem je, že v rámci tehdejší industrializační a kolektivizační politiky sebrali rudoarmějci Ukrajincům jejich úrodu, jídlo a na hlad pak zemřelo podle odhadů mezi 4 - 10,5 miliony lidí (ne však méně než 3,3 mil, podle Snydera). Stalin obvinil menší rybu. Někteří Ukrajinci se tehdy uchylovali ke kanibalismu. Ale jak říkal Snyder, tohle samozřejmě nevypovídalo ani tolik o Ukrajině a lidech, jako spíš o režimu. Podobné "přešlapy" Sovětský svaz nevnímal jako přešlapy, protože si vše vždy dovedl zdůvodnit. Mezitím Hitler a Stalin neustále čachrovali mezi tím koho a proč chtějí odstranit, kdo je čí kámoš v jaké otázce (antisemitismus) zkrátka typická mocenská, vysoká politika, co se jim hodí a nehodí, kdo je spojenec a nepřítel, kdo kolaborant, kdo spustí co čím (Japonsko; Pearl Harbor). Nejdřív jedna strana znásilňuje a popravuje druhé, pak se karty obrací. Je to dost popisné; statistiky, mrtví, proč, kde, jak se to stalo, jak se Němci dostali k zabíjení židů vlastně jen protože odsun by byl logisticky náročnější a tak se začaly vršit těla na těla v efektivnějším a rychlejším způsobu plynových komor a poprav. Šílenství, peklo, kterým si prošly miliony lidí. Někde se variace tohohle dějí dodnes. Nic se nezměnilo. Člověk u toho jen vrtí hlavou. Samozřejmě, nevěřím dnes už plně, ničemu. Kdoví, třeba je i tohle něčím, nějak motivovaná publikace. Ale přesto se zdá, že se nic, v jádru, nemění, kopy a kopy těl se budou vršit a vrší v nesmyslných konfliktech, říkám si, jak asi zklamaní by byli lidi, všichni ti myslitelé, filozofové, přeživší, lidé co zasvětili zbytek života tomu, aby podali zprávu, lidi, co si mysleli, že se posuneme, protože je to přece od základu na palici. A ve výsledku jsme se vyvinuli vlastně jen tak, že je nás víc, nepřemýšlíme, protože jsme rozptýlení trvialitami a máme efektivnější a kreativnější způsoby, jak se zničit.

9 29.06.2023

Krátká novela (a ještě o kus kratší, protože kopie, kterou mám, chybí str. 89-104, zato mám dvakrát 105-120), co se ale čte rychle a sama, na takové to typické "kunderovské téma" - návrat; o návratu jsou ostatně od prvních stránek všechny jeho knihy. Ať jde o návrat k, "ležela na zádech s roztaženýma nohama, stále hleděl na její pohlaví" nebo na návrat do země, což je ostatně věčný motiv. Odejít v 35-36 letech ze země a nechat tu svůj život. Mimo svoji zemi jsem žil jen krátce, půl roku, na, i v této knize, hned několikrát zmíněném Islandu (mimochodem, ta historka s krádeží špatné kostry, namísto islandského básníka, dánského řezníka, je tak nějak 'typical iceland shit', ale motáky najdete všude - připomnělo mi to ale automaticky příběh ženy, která se na Islandu připojila k lidem v pátrání po ní samotné), ale ta idea, že bych najednou žil další desetiletí jinde, asi by mi ta kulturní rozdílnost a nálada, i kdybych se s ní do jisté míry identifikoval, přijal ji, nikdy bych ale plně nezalezl do té ulity, pod kůží a v hlavě bych si říkal pořád ty krásný český věty jako "No a je to v piči!" Neutečete od toho. Kundera to vnímá všemi smysly, jde do ale až metafyzikálních rovin, paradoxů, hraje si, dělá tohle a tohle a tohle. A samozřejmě, nejsem jeho znalec, ani na amatérském poli, jen říkám svůj dojem z jeho psaní. Kundera, jak jinak, psát umí, to ví všichni; rozumí románu, protlačuje skrze něj svoji filozofii, svůj náhled, takže někoho jistého, kdo dělá věci s jasným, jistým záměrem, literárně, je někdy radost sledovat při práci. Takovou vybroušenou úroveň nevidíte jen tak. Někdo zkrátka má tu bednu jako stvořenou pro dané věci a úkony. Ale občas mi přijde, jakoby to Kundera potřeboval všem dokázat; možná o tom je psaní mužů obecně. Nicméně jsem rád, že jsem se zase po čase k něčemu od něj dokopal, protože mám s Kunderou takový ambivalentní vztah, celkově... a tohle se mi líbilo a jsem rád, že se nějakým způsobem povedlo konečně přeložit jeho novější práce. Kundera má pod čepicí, a tak podobně jako spousta dalších autorů, tvoří mlhu, která vás nutí přemýšlet a interpretovat a pracovat s textem, posouvat se, což je přinejmenším zajímavé. V tisku by ale měli přestat hulit, chybí mi ty stránky, tenhle román není dlouhý a každá kapitola se počítá.

Update: Na základě mého lamentování zde jsem byl kontaktován a z Atlantisu zaslali kopii knihy bez chyby. Sic náhoda, ale stejně: respekt.

9 27.02.2023

Narkomanská odysea, generační výpověď, zaměřená ale více na přelom 80/90 tady, jen poněkud obtížněji uchopitelná, pro svůj ping pong styl. Dokážu pochopit, že to lidi lehce mohou vzdát v kterémkoliv bodě, není to nejsnadnější. Jestliže vám sedí věci jako Welshův 'Trainspotting', Caveova 'A uzřela oslice anděla', Dickův 'Valis', nebo třeba Burroughs, či snad mě napadla i 'Možnost ostrova' od Houellebecqa, taková ta futuristicky vyhlížející vize "z jiného světa, jakoby z možné budoucnosti", tak můžete zkusit i tohle. Já osobně mám s touhle literaturou, aktuálně, problém, jelikož jsem jaký sem, vyžaduju určitou strukturu, sílu; v hlavě mám často sám chaos, mám toho v ní moc, takže když se setkám s literaturou, kde se to sází páté před deváté a tvoří tenhle chaos, musí to být něčím vykompenzováno (něčím silným), jinak mě čtení stresuje a štve. Tady jsem tu kompenzaci nepocítil. Tohle spíš tak nějak pluje, jako když sledujete list, táhnoucí se potůčkem.

9 28.01.2023

"Kýč málem jako z reklamy:
"Máš hezký oči," řekla mi
(má krásná, včera neznámá...)
a stiskla mi tvář stehnama"

I slabší Krchovský je pořád lepší, než většina prime time autorů.

"Zkouším si oblek, skoro na míru
a leštím boty (taky z papíru...)
a pro sichr, kdybych snad někdy zkáp
na víko rakve píšu: "This side up!""

9 11.12.2022