JulianaH. komentáře u knih

Miluji Marshallovy „kněžské" romány. Ve „Starém vojákovi“ zúročil spisovatel jinou oblast svojí zkušenosti, totiž tu válečnou, byť náboženství je zásadně přítomné i tady. Vlastně jsem váhala, jestli si válečný román mám přečíst, ale nakonec jsem se rozhodla, že nemám co ztratit. Když jsem si ho v jeden dubnový podvečer vyzvedávala, venku bouřilo a fičelo tak studeně, že knížka šířila citelné teplo.

Jsou tu všechny marshallovské typičnosti: román sleduje autorův osud napříč desetiletími, vždy jakoby pomocí filmových záběrů. Zmiňuje knihy, módu, program kin a novinové titulky daného historického okamžiku, a tím umožňuje pamětníkům, aby si připomněli dějiny první půle 20. století, jak je sami prožívali. Vkládá teologické postřehy, moudré a nikdy ne křečovité, mezi humorné pasáže. (I když „Starý voják" není zdaleka tak k smíchu jako ostatní autorovy knihy.) A pak jsou tu leitomotivy: hláška o navigaci parníků a prvoválečné motto „Illegitimus non corborundum.", tj. „parchanti mě nedostanou". Hrdina umí francouzsky a italsky jako autor a sdílí s nám zážitky z fronty. Opět mě také potěšil Marshallův výběr ženských jmen (Solange, Ailsa); to jsou zkrátka konstanty.

Červenou nití románu je hrdinovo pojetí zbožnosti (ve významu pietas), které mu vštípil již školní kaplan: „... Ale hlavně znamená zbožnost to, že se nikdy nesmíme dopustit nízkého nebo krutého činu. ... Nebudeš muset pracovat pro ni, ale bude vyžadovat, abys pracoval s ní. Celý život se ti budou nabízet prakticky neodolatelné příležitosti dělat místo obtížných věcí věci snadné. ... Snadná věc znamená ... trpět nelaskavost nebo nespravedlnost, nebo to, že člověk je sám nelaskavý nebo krutý."
--- Se zbožností prochází celým životem. Vojenskou školou, první světovou válkou, kdy je nespravedlivě nařčen ze zbabělosti proto, že dá rozkaz k ústupu, meziválečnými časy, kdy ho sužuje úhlavní nepřítel a bývalý spolužák Hermiston, manželstvím s povrchní a chladnou Fionou i druhou světovou válkou, v níž je znovu nespravedlivě obviněn: hned dvakrát. Zbožnost mu celou dobu komplikuje život, ale Methuen (tj. skotsky „silný") z jeho peripetií vychází jako vyrovnaný člověk, kterému dodává klid jeho morální čistota. Není andělem, nýbrž křesťanem.

Marshall píše skvěle: realisticky, poučně, čtivě. Vojenské prostředí ale nedovedu ocenit tolik jako církevní a přišlo mi nezvyklé, že tentokrát hrdina není kněz, ba dokonce ani katolík. Odnáším si ponaučení, že život necelibátních osob je hrozně nudný, protože se vlastně skládá z milostných afér. :)

* „Křesťanství vždycky bude náboženstvím menšiny i v křesťanské zemi."
* „Co jiného je odvaha než strach ze zbabělosti?"

2 23.07.2019

Původně jsem šla do knihovny pro Etiku Níkomachovu, ale jelikož byla vypůjčená, odnesla jsem si jinou klasiku. Nalákala mě na existenciálně vyhrocené podmínky, za nichž vznikla; před popravou člověk nemá čas sepisovat blbosti.

Předně říkám, že antickou literaturu nemám ráda, ale překlad J. Hrůši mi přišel jazykově půvabný. Básně s přírodně lyrickými nebo mytologickými motivy (jež mají parafrázovat a zdůraznit důležitou myšlenku dané části) se mi líbily ze všeho nejvíc. Sama Filosofie říká Boëthiovi, že se jistě už těší na nějakou básnickou sladkost, a opravdu si u jejích zpěvů čtenář příjemně odpočine. První polovina dialogu se mi četla výborně, druhá o něco hůře, protože témata nabyla na závažnosti (theodicea, platónské ideje vs. smyslové poznání, předzvědění vs. svobodná vůle) a celkově rozhovor zhutněl; možná autorovi už nezbývalo tolik času. Každopádně jsem byla ráda, když jsem jednoho prázdninového podvečera na louce knížečku definitivně zaklapla.

Dílko mi přijde unikátní ve dvou směrech. Jednak tím, jak odráží "zwischenreich" antiky a středověku. Její pojetí boha je zcela antické: nejedná se o osobu, nýbrž o nejvyšší dobro. Motivy z bájí slouží jako alegorie filosofických myšlenek (např. mýtus o Odysseovi u Kyrké námořníci byli proměněni ve zvířata, jako se v ně duchovně mění zlí lidé, kteří se ponižují pod svou lidskost). Je to zkrátka snový poločas mezi dvěma epochami úplně odlišnými.

Druhé zajímavé hledisko je to čistě filosofické. Zaujaly mě následující myšlenky (čímž neříkám, že s nimi souhlasím):
- šlechtictví všech lidí, kteří přece mají týž původ: v bohu
- zlí lidé nejsou jsou sice zlí, ale nejsou ve smyslu ontologického výkonu, protože se vzdalují od přirozenosti, jíž je dobro, po kterém vše živé touží (jak moderní existencionalismus!)
- dobří lidé participují na bohu, který jest Dobro jsou jakoby bozi
- lidé nosí hlavu nad zemí jako znamení, že jsou bytosti mezi světy čelo mohou zvednout k nebesům, kdežto nevědomá hlava zvířat je těžká a sehnutá k půdě

Některé z nápadů v Consolatione mi přišly překvapivě moderní, třeba ten o kantovských říších: nebeské bytosti mají dokonalou vůli, kdežto naše vůle, ač je svobodná, může být zotročena smysly. Nebo že poznání má rysy poznávajícího, nikoli poznávaného. A především: Boëthiovo řešení konfliktu mezi božím předzvěděním a svobodnou vůlí je zatím nejlepší, které jsem četla: jelikož je bůh věčný (tedy obsahuje veškerou svou existenci včetně minulé a budoucí v jednom okamžiku), vidí to, co se stane, jako probíhající, aniž by se daná věc děla z vnější nutnosti.

* Nebe smí vyváděti jasné dny a zastírati je temnými nocemi, rok smí tvář země brzy ovíjeti květy a plody, brzy ji hyzditi mraky, deštěm a zimou. Jen nás (tj. Osud) má k stálosti nutit nevyplněná lidská touha?
* Jako kdybys střídavě se díval na blátivou půdu a modré nebe. Pustíš-li vše okolo sebe ze zřetele, podle toho, co právě vidíš, bude se ti zdát, že jsi v bahně nebo mezi hvězdami.
* prostí lidé nejsou totiž s to pozdvihnout oči zvyklé temnotám k jasnému světlu průhledné pravdy, i podobají se ptákům, jejichž zrak noc bystří, ale den kalí

6 23.07.2019

Uff. Pramen je to zajímavý, protože ukazuje, že bolzanovci nebyli nábožensky tak svobodomyslní, jak by se na první pohled zdálo; dokonce že se dokázali postavit po bok restaurativního katolicismu.
Ale autorova němčina a jeho způsob psaní (ve formě period přes půlku stránky A4) mě doháněly k zoufalství snad měsíc. Bylo to strašlivé. A to i navzdory hezkým pasážím, například o tom, co pro P. Schneidra znamená křesťanství.
Značně se mi také nelíbil způsob, jak autor přistupuje k adresátovi. Sice mu vyká (oproti jiným textům, jež proti Smetanovi byly napsány), ale co chvíli se nedokáže zdržet obvinění osobního rázu, např. neustálých nařčení ze zlé vůle.

Překládám půvabnou, údernou pasáž:
„Uplynulá staletí křesťanství pro Vás neznamenají nic; nejpočestnější, nejneneúnavnější, nejduchaplnější, nejučenější hledači pravdy, kteří nás z těchto staletí oslňují jako hvězdy a kteří katolické učení s nejpevnějším přesvědčením o jeho pravdě a božskosti ctili, vyznávali, praktikovali a hájili, neznamenají pro Vás nic; požehnání, jež Kristovo učení v průběhu staletí přineslo jednotlivcům, rodinám, společenstvím, národům, lidstvu, třebaže je jeho bohatství tak nezměrné, že zlo, které Vaše hříšná a nevinná pověra způsobí, sice naplňuje slzami oko toho, jenž je přítelem lidí, ale nemůže umenšit dík jeho srdce za dobrotu onoho učení, Vám neznamená nic; 250 miliónů Kristových vyznavačů stojí tohoto času proti 855 miliónům, které, jelikož holdují jinému názoru, sotva mají nějaké ponětí o Kristově učení, kdežto pro Vás tento celkový počet 12 500 miliónů neznamená nic!“

Knížku jsem dostala asi jako dvanáctiletá. Rezolutně jsem prohlásila, že je to blbost, což k četbě podnítilo i moji máti a ta mi dala zapravdu.
Jako čtrnáctiletá jsem na ni znovu narazila ve svojí knihovničce, začetla jsem se a nadchla mě. Tehdy už jsem měla trochu jiný čtenářský vkus a prokládala jsem "Charlieho" Shakespearem. Je zvláštní, že právě na tom rozhraní, kdy jsem přecházela od dětské literatury k dospělé, mi kniha přišla vhod. Dokonce tak, že jsem si okamžitě musela koupit další díly.
Dodnes ráda vzpomínám na Charlieho strýčka, na spolužáky s kouzelnými nadáními a na Willyho krysu Rembrandta. Tajemná atmosféra školy, sršící tajemstvími, se autorce podařila a celek působí půvabně. Zpětně hodnotím jako jednu z nejlepších dětských knih, kterou jsem četla mezi 10. a 15. rokem (vedle "Bratra vlka").

1 22.07.2019

Chtěla jsem vědět, jak vypadá typické dílo růžové knihovny, a Pohádka mládí mě v tom ohledu naprosto uspokojila. Má asi všechny rysy žánru: předpovídatelný děj i konec, jednoduché kladné a záporné postavy, výchovné pasáže. Hrdinka je vtělením ryzí, andělské čistoty a ctnosti: je zodpovědná, vážná a vděčná, nechce své dobroditelce přidělávat starosti, mateřsky se stará o mladšího bratra a respektuje svoje postavení cizince, proto hodlá ze sídla co nejdříve odejít. Konec je tak kýčovitý, až to bolí: oba novomanželé – hrdinka i její dřívější tyran – se radují ze vzájemné lásky v rajské krajině plné slunce a, myslím, vodopádů. Patrně si autoři (kupodivu muži) plnili své romantické sny prostřednictvím psaní.

V patnácti letech, kdy jsem knihu objevila v babiččině knihovně, mě na ní zaujal hlavně archaický styl (1925). Pamatuji si, že jsem si z ní vypisovala slova, která jsem dosud neznala. Líbil se mi také zažloutlý papír potřísněný skvrnami buničiny a křehká vazba z odrané černé kůže.
Vybavuji si i základní kontury příběhu: maminka obou sourozenců umírá hlady ve vlakovém kupé, kde sedí zároveň s lidumilnou a zámožnou ženou. Ta adoptuje její děti, Magali a (myslím) Freddieho, a poskytne jim domov na svém sídle. Často ale cestuje, a tak sirotky trápí starší chlapec, který jednou Magali švihne jezdeckým bičíkem, až jí teče krev. Jakmile Magali dospěje, chce i s bratrem odejít, ale cosi jí v tom zabrání. (SPOILER) Samozřejmě, že dětská zášť vyprchává, hrdinka a místní chlapec se do sebe zamilují a nakonec se vezmou. Freddie se pak může stát malířem, jak si přál.

S odstupem šesti let vidím výhodu tohoto románku v tom, jak cudný a křišťálově naivní je. Kdybych se růžovou knihovnu rozhodla zkoumat na příkladu mladšího díla, asi už by se blížilo knihovně červené, a to by byla škoda.

„Oslí spiknutí" je pozoruhodná kombinace dětské knihy a satiry na komunismus. Dostalo se mi do ruky, když mi bylo čtrnáct a kdy jsem pročítala téměř celou Durrellovu tvorbu, proto jsem je nemohla vynechat. Napsala jsem si tehdy do čtenářského deníku, že satira je to urýpaná, nápaditá a skvělá.

* „Je všeobecně známo, že jakmile komunista získá peníze, přestává být komunistou."
* „Umějí komunisté číst?" :D (Dobrá otázka.)

„Na obecný lid je hotový pes." Tak má být.
Na přelomu mého 14. a 15. roku, když jsem hru četla, pro mě byl Coriolanus ztělesněním zdravě cynického hrdiny - a zůstal jím vlastně dodnes. Nutno říci, že dovedl přesvědčivě vystihnout slabiny demokracie.

Hrdina odpírá příděly obilí plebsu a otevřeně jím pohrdá, čímž si rozhněvá jak jej, tak konzuly. Poté osvědčí statečnost během tažení proti Volskům, kdy dobývá jejich město Corioly zevnitř a ještě v boji podpoří jiného vojevůdce. Nyní se může ucházet o konzulát, který by také dostal, kdyby jeho nepřátelé nepodnítili přelétavý plebs proti němu. Coriolanus zlořečí demokracii a prchne k Volskům, s jejichž vojskem nakonec stane až před branami Říma. Zdá se, že Věčné město padne, a hrdina také odmítne všechny žádosti o milost - až na tu poslední, prosbu své staré matky, manželky a synka. Podrobuje se a nechává Římu svobodu. Za to je usmrcen Volsky jako zrádce.

V této hře jsem se také poprvé seznámila s bajkou Menenia Agrippy.

5 07.07.2019

Úplně první kniha v mém životě, kterou si ostře vybavuji. Od chvíle, kdy mi ji teta darovala, jsem nutila všechny členy rodiny, aby mi ji četli. A to s takovou vehemencí, že jsem záhy uměla verše zpaměti. Jedna z nejranějších vzpomínek mého dětství je, jak mě rodiče vybízejí, abych Toníka zarecitovala návštěvě. :)

1 07.07.2019

Sáhla jsem po „Gorilách v mlze“ s úmyslem dozvědět se něco o tom, nakolik (a v čem) je člověk stejný jako jeho příbuzní. Čekala jsem vědeckou studii, ale dostalo se mi populárně zpracovaného vyprávění, proloženého humorem (typu „jak Dian Fosseyová pozvracela fosilii žirafy“ :D) a příběhy.
Knížka je napsaná přístupně. Přesto jsem ji četla celý týden, jelikož mně osobně něco nesedlo: nejsem si jistá, jestli styl vyprávění, nebo téma. To na druhou stranu neznamená, že by mi nic nedala, naopak.

Etologických faktů o gorilách je plná. Tak například že předstírají krmení, aby získaly možnost pozorovat ostatní gorily; že 40 % času tráví odpočinkem; že samice i samci migrují mezi tlupami (samice kvůli zlepšení sociálního postavení, samci kvůli získání harému); že jejich incestní chování zahrnuje i symbolické páření mezi nestejně starými jedinci nebo gorilami téhož pohlaví; že po smrti mláděte začne matka bezstarostně dovádět se svými vrstevníky atd.
Nejvíc ze všeho mě zaujaly informace o emocích zvířat a jejich projevech. Gorily se samy pro sebe usmívají, smějí se na celé kolo při lechtání jiným členem tlupy a ze zármutku jim mohou téci slzy (viz Koko plačící při pohledu na pohoří Virunga). Mladá zvířata mají hluboký vztah i ke svému otci a po ztrátě matky nocují v jeho hnízdě; pokud matka emigruje do jiné tlupy, mládě se může utrápit. -- Po četbě téhle knihy už mě nikdy nikdo nedostane do ZOO.

Kromě toho, že jsem se dozvěděla tahle fakta, pro mě byla četba přínosná ještě v jiných ohledech. Především metodologicky. Dian Fosseyová při výzkumu upřednostňovala práva goril před právy pozorovatelů, vnímala je jako individuality, dávala výzkumným objektům jména a přiznávala jim emoce, což v 60. a 70. letech bylo počínání nejen extravagantní, ale také odborně kompromitující. Ta žena měla zatracenou odvahu, morální i fyzickou.

Láskou ke zvířatům, uznáním jejich citů, lehkou antropomorfizací a potěšením, které jí přinášelo terénní pozorování, mi trochu připomínala Charlese Darwina.
Její přátelství s Rafikim a Digitem je důkazem, že tento vztah mohou navázat jedinci různých živočišných druhů. Zajímavé pro mě bylo uvědomění, že jevy jako odpolední siesta, lechtání dětí nebo přátelství mezi jedinci znesvářených rodů mají historii ještě předlidskou. Autorka také snadno rozeznávala pachové signály goril, jelikož jejich pot strachu je cítit stejně jako pot lidský: další ilustrace fascinujícího poměru mezi subjektem o objektem vědy. Viva la Évolution.

Gorily jsou mi každopádně ještě méně sympatické než předtím. Nietzsche řekl o opicích, že pohled na ně je nám trapný, protože nám příliš připomínají nás samé; o lidoopech to platí tím spíše.

Informace o rostlinách, které tolik čtenářů pohoršily, tvoří nutnou součást knihy, poněvadž se jimi gorily buď živí, nebo je využívají ke stavbě hnízd, a navíc žijí uprostřed ekosystému složeného i z flóry. Mně všechny ty třezalky, hagenie, smldníky, kopřivy, lobelky a vernonie, jímž je ostatně věnovaná asi jedna stránka, nevadily. Oceňuji také pozornost, již autorka dopřála ostatní fauně, lidem a samotnému pohoří Virunga, aby byl obrázek prostředí kompletní. A musím se přiznat, že nejvíc jsem se bavila u kapitol, jež neměly s gorilami nic společného a že mě víc zajímal provoz tábora: jeho podmáčená všednodennost naplněná chocholatkami, studenty, drůbeží a drzými turisty. Autorce všechnu čest.

PS. Stejnojmenný film pojednává o jiné osobě, která je na rozdíl od skutečné Dian Fosseyové hysterická, agresívní a romantická fňukna. Čtenář knižní předlohy rychle zjistí, že filmový obraz badatelky, která studuje Schallerovy knihy o gorilách až první den ve výzkumném středisku nebo která vyděsí k smrti černošské dítě, jsou drzou, hanebnou křivdou.

Mám bolestně smíšené pocity. Do Pohádek jsem se pustila s tím, že od Karla Čapka přečtu všechno, protože je to jedna z největších osobností literatury vůbec. A s přesvědčením, že cokoliv napíše, mi přijde dokonalé.
První pohádka, Velká kočičí, pro mě znamenala šok. (Aha, tak cokoliv asi ne?) Přečetla jsem ještě Pohádku psí (již jsem znala z dětství), Ptačí, První loupežnickou a Tuláckou a chtěla jsem knížku odložit. Ale pak si mě získala Pohádka vodnická a Pošťácká. Z Pohádky policejní jsem vysloveně nadšená. Konečně to pravé čapkovské: veliké, nezaměnitelné, laskavé, nápadité, moudré, humorné a jazykově mohoucí. Já panu Čapkovi věřím, že v podkrovích na Malé Straně bytují ještě strašidla. A v Pohádce doktorské, což je příběh rámcový, jsem u posledního vyprávění (o rusalce) předla blahem: to vám byla nádhera!
Tož nevím. Hodnotit hvězdami pro mě nemá smysl. Jsem jaksi vyjevená a překvapená, že tohle je také Karel Čapek.

„Potom na Karlově náměstí tancovala v noci Světýlka. Ale protože to nedělalo dobrotu a lidi se jich báli, uzavřela s nimi pražská obec dohodu, že se přestěhují do Stromovky a tam že je bude rozžíhat a k ránu zhášet zřízenec od plynárny. Jenže ten zřízenec, který je rozžíhal, musel za války narukovat, a tak se na ta Světýlka zapomnělo." (Pohádka policejní)

Josef Dobrovský: jedna z největších osobností českých dějin a zároveň velikán světového formátu. A moje celoživotní láska.

Před několika lety jsem celý text přepisovala z Včely a při tom jsem se učila číst švabach a bratrský pravopis. Stálo to za námahu, jelikož je to práce vynikající. Její hlavní přednost nejspíš spočívá v tom, že Palacký znal Josefa Dobrovského osobně, a to velmi dobře. Nejcennější mi tedy připadají nárysy jeho povahy, jako jsou tyto:

* „Živá jeho letora, jeho věrná, mnoho obsahující pamět, vedená ostrovtipností a jasným čilým rozumem, uchránily jej před tím, že tím, co již věděl, nikdy se nespokojoval, nýbrž hlouběji vždy ještě pátral [...]."
* „Nesmírný poklad vědomosti považoval za jmění všeobecné pro všecky ty, kteří jich použíti žádali; literní pomůcky s jinými tak ochotně sdílel, jako skrovné své důchody a šatstvo. Naskytla-li se příležitost něco dobrého prokázati, byl mu přítel jako nepřítel. Mnohý pohnutlivý příklad horlivého a s vlastním obětováním spojeného pomáhání jeho dlouho ještě Čechům v paměti vytrvá. A při tom byl předce vždy vesel a pln žertovného rozmaru. Všecko, v čem obzvláště city panovaly, dlouhou chvíli mu působilo, díla svobodné obraznosti hrubě nemiloval; za to však obliboval si radosti společenské, nevšední ostrovtip, žert a ironii; a ačkoliv se při takové příležitosti někdy příliš daleko pouštěl, předce nikdy z mezí slušnosti nevykročil, aniž byl komu hrubě tím ublížil."
* „Směr ducha Dobrovského byl vůbec více kritický nežli dogmatický, t. j. on raději cizím na odpor se stavěl a je opravoval, nežli by byl své náhledy soustavně v celek uváděl. [...] On trpělivě vždy učené odporování i nejslabšího odpůrce vyslechl, a tolik vážnosti mu prokázal, že jej důkladně o pravdě poučil."

Životopis je digitalizovaný v rámci projektu Kramerius („Česká wčela“, ročník 1845, výtisk číslo 33, str. 261-263 + následující čísla)

2 01.07.2019

Nečetla jsem knížku celou, nýbrž jen obsáhlou část, kterou nám poslal naskenovanou vyučující sociálních dějin. Ujišťoval studenty, že se jim to bude zaručeně líbit, a nemýlil se. Bylo to hodně silné čtení.

Pětileté děti, které ještě neuměly pořádně mluvit, pracující v sirkárně. Autorova šestiletá sestřička, která byla ze školy poslána do služby jako výpomocná síla, ale měšťanská rodina ji musela vrátit, jelikož byla vyčerpaná. Patnáctiletý autor nosící matce putny s vodou z Košíř na Smíchov - pěšky. Ztráta náboženské víry a rouhání jeho maminky v důsledku utrpení.
Dělníci pracující v nedýchatelném horku (a pachu) v podvlékačkách, dělnice v jediné sukni. Spáči po dvou hodinách buzení nakopnutím. Chléb s máslem jako jediné bolestné za to, že muž přišel o prsty. Židovští dozorci bijící muže i ženy a nutící děvčata, „aby s nimi šla do kanceláře“. Dívky od 12 do 20 let stydící se za své bosé nohy, a proto tančící jen pod okny hospody, které byly znásilněny mimojdoucími opilci, jestliže nestačily včas utéci. Dělníci v noci světélkující fosforem; dělníci, již se po vypuknutí epidemie hroutí při chůzi a zůstávají ležet. Vyčlenění přadláků a tkalců ze společnosti, takže v hospodě musí sedět na nejhorším místě u dveří. Život v hliněných dírách s jediným oknem a dveřmi z prken.
Fakt, že vyhořelé sklady, které se v sirkárně vznítily kvůli nepozornosti unavených dětí, musely dělníci hradit neplacenou prací od 6. ráno do půlnoci. Že si museli platit lékaře, k němuž však nesměli jít. Že byli nuceni kupovat v továrně odstřižky za dvojnásobnou cenu.

A pak autorovo „ne". Dělníci shromáždění kolem gramotného druha, který jim na dvoře pod lipou předčítal z novin o prusko-francouzské válce. Angažmá v Dělnické jednotě a Dělnických listech. Oslavné písně na Lassalla a na odkaz Velké francouzské revoluce. Založení dělnické čítárny na Smíchově, kde chudí studenti vyučovali čtení, psaní a němčině. „Bída je nejlepší učitelkou socialismu“. Letáky zastrkávané pod kladiva, na stroje, do ruky sv. Jana na Mostě. Opakovaná ztráta zaměstnání kvůli Rezlerově politické aktivitě. A jeho stejně chudá manželka. Zkrátka - silné čtení.

1 30.06.2019

Drobný životopis této pozoruhodné osobnosti mi zpestřil den před zkouškou z osvícenské literatury, začež autorovi děkuji. Četl se velmi příjemně. Ať žije osvícenská drzost mladých a nadaných duchů.

1 30.06.2019

Soubor pěti Besed mládeže v pevné převazbě jsem před několika lety objevila v babiččině knihovně. Nejen že mě zajímala parafráze Balbínových Miscellaneií, kterou jsem také okamžitě přečetla ve vaně, ale byla jsem zvědavá také na ostatní sešity: jakou "spasitelnou a vzdělavatelnou" četbou že se bavila mládež na konci předminulého století?

Oba vzdělávací sešity (Balbín a Řecko po řecko-perských válkách) byly mimořádně poučné. Z posledně jmenovaného jsem načerpala informace, které jsem později použila na universitě u zkoušky z řeckých dějin, a to byl jeho modelovým čtenářem školák. Zato sešity beletristické jsou naivní, jednoduché a křečovitě didaktizující. Jen Stříbrné loďstvo se četlo tuze příjemně, člověk se s ním na chvíli vrátil k dobrodružným příběhům dětství.

1 30.06.2019

Mnohem silnější než zbylé dva oddíly, které jsou spíš hravé. Tady Josef Čapek staví člověka tváří v tvář praktickým stránkám války, o kterých propaganda nemluví, jako jsou děti zabité při bombardování nebo hrůza moderních technologií, zejména leteckého bombardování a bojových plynů.
Celkově tu jeho dílo výtvarné komunikuje s bratrovým dílem literárním, třeba ty zabité děti nemohou nepřipomenout entrefilet „Lérida" („Dvaapadesát dětí bylo roztrháno leteckou pumou v katalánské Léridě. Dvaapadesát lidských špuntů sedělo ve škamnách a najednou z nich byly jen krvavé kusy masa.“) Obrázky z podzemí jsou zase protějškem Karlových aforismů z budoucnosti.
Hodně na mě zapůsobila žena prchající s dětmi před tankem, jež cestou napomíná dcerku: „Kristovy rány! – pozor, Vlastičko, do trávníku se nesmí!“, a holubice míru závodící s letkou válečných strojů.

* ošetřující lékař s plynovou maskou: „– je to ale nápad – on si v století plynových útoků, takový mezulán, jde akorát čichat fialky!“
* „Já abych neměl vždycky nějakou smůlu: vezmu si plynovou masku, a ono pak nastane místo plynového útoku bombardování.“

4 27.06.2019

Tahle série Josefa Čapka je určitým výtvarným pendantem Karlových aforismů. Kdo je zná, nemůže si v této souvislosti nevybavit některé z nich. Co asi bylo dříve: Karlovo slovo, nebo Josefův obraz?

Platí totéž co o Diktátorských botách, ale v tomto oddílu Dějin zblízka jsou kresby popisnější. Mně osobně se nejvíc líbí nordická Léda odmítající smíšená manželství a Lež vychvalující svá ministerstva propagandy.

6 27.06.2019

Z knihy nám předčítala profesorka filosofie na střední škole, a tak jsem si ji pořídila, abych podle ní mohla zkontrolovat a doplnit své poznámky. Jak už ale napsal kdosi pod jinou knihu popularizující filosofii, banalizace velikých myšlenek by měla mít svou mez.
Informace o jednotlivých myslitelích jsou ve většině případů irelevantní (vztah k ženám hraje určitou roli u Schopenhauera, ale u většiny ostatních filosofů je tenhle odstavec jen neopodstatněný a bohapustý bulvár, a u Koperníka uvádí vysloveně nepravdivé informace).
Filosofům, o nichž se v knize píše, by autor nebyl hoden zavázat tkaničky od bot. Možná proto se neštítí smolit o nich slátaniny složené z dobových pomluv a rádoby vtipného zlehčování. Celkově údajům této knihy nelze věřit, protože bývají senzacechtivě překroucené (např. vztah Marii Montessoriové k fašismu).

Spolu s „Rozárkou“ a „Sestrami“ první text od B. Němcové, který jsem přečetla (v maturitním ročníku), poněvadž mě na hodině literatury zaujal nejvíc.

Portrét ideálního vesnického učitele, jak ho zformovalo osvícenství spolu s národním obrozením: je to člověk ušlechtilý a mravný, a navíc ochotný vzdělávat děti pro blaho jejich i státu. Zároveň dojemný pomník vztahu, který k sobě poutá žáka a dobrého učitele po zbytek jejich životů. A k tomu zřetelná intelektuální autobiografie "Bětušky" Panklové, děvčátka s předčasně rozvinutým a takřka chlapeckým rozumem. Je skutečně škoda, že dívky jako ona nemohly studovat; tohoto tématu se ostatně dotýká dávno před K. Světlou a E. Krásnohorskou.

Poznamenala jsem si: čistý, jakoby hrdý sloh, popisy zdařilé, ušlechtilý a noblesní realismus. Rozumím už, proč se autorce říká Naše paní. Přímost myšlení, vynikající intelekt, ale i výstavba přímé řeči mužských postav nasvědčují tomu, že sama Němcová byla duch spíše virilní, jak to vyjádřil Pavel Eisner. Moje první seznámení s nejvýraznější ženskou postavou národní literatury rozhodně dopadlo dobře (což není samozřejmé, jelikož ne všichni obrozenci se dají číst; neb psát česky neznamená ještě psát kloudně).

Jak už zmínily komentáře pode mnou, Chyže pod horami je spíš etnografický obrázek než epický příběh, respektive jednoduchý děj je jenom záminkou k sondě do života tatranských Slováků (zejména je tu zobrazen obyčej pálení ohňů).
Studenta a malíře Bohuše Sokola donutí bouře přenocovat u neznámých horalů, rodiny Medvedů, která sestává ze starého hospodáře a jeho vnučky Katušky. Samozřejmě v sobě mladí lidé najdou zalíbení, a když Bohuš dostuduje, s Katuškou se žení, čímž zamotá hlavu zlolajným zněmčilým živlům.
Ze všech povídek od Němcové, které jsem na střední škole četla, mi tato přišla nejméně záživná, poněvadž národopis, a zvlášť ten český, je pro mě utrpení. Umím si ale představit, že ve své době působila jako provolání národní hrdosti a zároveň cenný souhrn etnografických faktů o bratrech Slovácích. A jistě, romantický příběh zapůsobí vždycky, byť je poněkud primitivní. To ale próze z 50. let nelze vyčítat. Nějak se národní literatura přece začít musí.

Skutečnost, že Bohuš maluje, mi přijde pro Němcovou typická: často předkládá ve svých textech autoreflexi umění. Národopisné pasáže mi zase silně připomínají Babičku a nezajímavá není ani spojnice mezi Slováky a Čechy prostřednictvím motivu Bílé hory.

„Jednotnost hromadné vůle by patrně ztratila na své průraznosti, kdyby se nad dunivým maršem bot vznášela polekaná srdce a mozky s pochybovačným úsměvem." (J. Hora)

Tož dobrá. Kresby stylově rozmanité a výstižné, předmluva Josefa Hory, vlastně literární parafráze obrazů, půvabná (boty diktátorovy, „ta veliká továrna na smrduté plyny, ta vznešená kostnice přebytečných občanských lebek").
Jako ilustrace strachů a předsudků, které chovali evropští demokraté ve 30. letech, se knížečka hodí. Diktatura je prý bezhlavé, barbarské a neřádné šílenství davu, jenž chce být disciplinován a baven trochou adrenalinu. Já osobně nesouhlasím s tím, že by fašismy byly iracionalistické a nepřátelské kultuře, ale přirozeně chápu, proč to tak vnímala liberální/komunistická část inteligence.

„Čím větší číslo bot, o tolik méně občana."
„– To tak – aby tu něco od toho chytlo!" (bota zašlapávajíc pochodeň kultury)

5 24.06.2019