JulianaH. komentáře u knih

Dialogy s novicem mi přišly neživotné, odpuzujícím způsobem umělé a didaktické. (Ve stylu: „To máš pravdu. Nejprve, než mě ale poučíš o poslušnosti, mi ale řekni, co to je, co o tom praví Písmo, kolik je jejích druhů a zdali je tato ctnost obzvláště potřebná našemu stavu.“) Beze sporů, bez uvěřitelných citových hnutí, bez individuálního portrétu mluvčího a bez chlapeckých rysů dikce.

Caesarius je namyšlený a v mezích středověké konvence samolibý autor (akrostichy obsahují jeho jméno, novic mu neustále přitakává, což vlastně znamená sebechválu, a navíc je přesvědčen o potěšitelnosti a spasitelnosti svého díla).
Jeho pověrčivost a tmářství jsou přímo fantaskní, i když mám na paměti, že exemplum představuje žánr symbolistický. Očividně věří těm nejméně myslitelným nesmyslům, jako že žena ústy spolkla a pak s dítětem porodila živého hada. On sám zase zbožně spolkl historku o tom, jak bůh místo mnichů obrátil sklizený hrách, aby nezmokl, a současně jak ten samý bůh nechal uhořet opata rozprostřeného do kříže a s kajícím řetězem kolem pasu, který se k němu do poslední chvíle modlil.
Coby literatura monastická se Caesariova Exempla profilují silně antikleriálně: světští kněží prý žijí v hříchu a největším požehnáním je pro ně pokorný obrat k mnišství. A povyšují se, až běda. Prostě středověký monasticismus v celé odpudivosti.
Nemohu jaksi – jsem nejen historik, ale i člověk – Caesariovi odpustit, jak zatvrzele přeje kacířům jejich muka a věčné utrpení. Zdá se, že to dělá spíš z mnišské nadutosti než z lásky ke svému náboženství, k pravdě nebo k zachráněným duším. Albigenského rytíře, jenž věří v reinkarnaci, nazývá jenom proto hlupákem, ačkoli mně se zdá albigenské vyznání mnohem racionálnější než Caesariovo křesťanství.

A ke svojí mrzutosti jsem dostala u zkoušky otázky právě na tuhle knihu, která se mi ze všech středověkých děl líbila rozhodně nejméně.

2 25.05.2019

Od Filipiky jsem čekala něco jiného, než čím je: totiž apologii vzdělanosti obecně. Za to ovšem může naše školství, a nikoli autor. Ona se zatím úzce váže na prostředí svého malého bratrského světa a argumentace se tak či onak vždycky zakládá na náboženství. Žádný velký div u českého bratra, ale současnému čtenáři to přijde škoda.
Bavil mě nicméně Blahoslavův zápal. Ostatně lásku ke vzdělanosti, okouzlení a uhranutí musíme tušit alespoň za textem, když už ne v něm.
Celkově je dílko žlučovité, rázné, emotivní, ostré. Ostatní jsou pro autora ignoranti, pravda očividná; „div že se srdce nad tím (barbarstvím) nerozpučí!" Pobavila mě i poťouchlá rétorická otázka: „Hádej skrze koho?"

Filipika se točí kolem výroku zakladatele Jednoty Lukáše Pražského: „Nic (jsem) nepsal, čeho v Jednotě nevzal." Misomusové si toto „něco" vykládají jako předměty všeobecného rozhledu, kdežto podle Blahoslava jde prostě o pravdu. První interpretace podle něj pouze lichotí lenosti. Lukáš měl podle autora formální vzdělání a na základě jeho děl lze předpokládat znalost latiny, věd a Otců. Navíc ve své době musel psát proti protivníkům Jednoty, a ne ji vnitřně rozdělovat. Dříve bůh zamýšlel pro Jednotu jiný diskurs, ale teď – říká Blahoslav – musejí bratří užívat novějších spisů. Inu, doba se mění.

Pokud jde o samotné vzdělání, může podle autora být samozřejmě i zneužito, což on „nechválí". Ostatně nepřeceňuje vzdělání: to činí pouze ten, kdo je pokládá za nutné ke spáse. Bez výmluvnosti se však bratří neobejdou při vykonávání církevních úřadů; a ostatně i pročítání a memorování Bible je svého druhu učení. O plody vzdělání stojí i misomusové, tak proč zatracují proces vzdělávání? Připomínají tak ty, kdo chtějí kabát, ale odmítají krejčího.
Nebylo to podle Blahoslava vzdělání, co zavedlo katolickou Církev. I kdyby tomu tak ale bylo, neočerňuje to ještě samo vzdělání; vždyť Adam, argumentuje autor, byl vyučen samotným bohem, a přece se dal svést. Bratry spíš odkloní z cesty pyšní novotáři než zbožní vzdělanci.
Čirý humanismus se projevuje v Blahoslavově ocenění přirozeného nadání, jež se liší od pouhé učenosti. Vzdělání zušlechťuje přirozené nadání od boha.
Zaujalo mě, že autor označuje Jana Augustu za dobrého člověka, o němž nechce mluvit zle. (Vavřince Krasonického nazývá přímo „svatým mužem".)

* „Umění bez pobožnosti je jako meč v rukách blázna."
* „Leč kdo by chtěl očekávati, až mu bůh zázračně s nebe svrže výmluvnost, jako by sedlák nesel a neoral, ale čekal, až bude bude s nebe manna pršeti."
* „Jakož pak to oko vídá, že takéž mládenci někteří mnohem sou umělejší v řeči a výmluvnější, latíně nic neumějíce, nežli někteří dosti učení latiníci."

Tak. Jsem ráda, že mám splněný poslední rest z humanistické literatury.

2 25.05.2019

Můj nejoblíbenější kus z celé edice. Hodně mi pomohl při studiu na střední škole, která byla orientovaná literárně. Obsahuje i hesla autorů, kteří na českém internetu chybějí, což je k nezaplacení. Proto raději sahám po něm, než bych googlila.
Jediné negativum vidím v tom, že edice je (samozřejmě) marxistická, takže ignoruje "reakční" autory.

1 22.05.2019

(SPOILER) Mistrovské dílo.

Epická báseň pojednává o Afrodítině kněžce Héróně, která bydlí ve věži na řecké straně Hellésponthu, a maloasijském mladíku Léandrovi. Zamilují se do sebe a Léandros dívku svede. Navštěvuje ji pak pravidelně ve věži, kam musí doplavat přes Hellésponthos; vodítkem je mu lampa držená Hérónou. Během jedné noční bouře však vítr lampu zhasne a on utone ve zvichřeném moři. Když Héró spatří jeho mrtvé tělo, vrhne se z věže a těla milenců jsou nalezena vedle sebe na úpatí.

Músáios dokáže neuvěřitelně jemně vykreslit emoce a gesta, takže se postavy z prastaré pověsti stávají živoucími lidmi. Leandros se bojí vstoupit do vln, v Héróně bojují milostná touha a rozpaky. Dokonalé.
… Dívka neřekla nic, jen oči sklopila k zemi,
stranou odvrátí tvář, již zbarvil ruměnec studu,
lehkým dotekem nohou zem hladila, v záplavě studu
znova a znova si roucho kol ramen utahovala. …

Pokud jde o Theognida, z těchto veršů na mě vůbec nepůsobil jako misantrop.

3 22.05.2019

Jedna z prvních knížek, kterou jsem přečetla sama. Objevila jsem ji v knihovničce po dědovi. Mimořádně se mi líbila, i když si dodnes pamatuji, jak mě jedna scéna, plná divých šelem, vyděsila až k pláči – četla jsem ji totiž v noci, když všichni spali, a bála jsem se opravdu hrozně.
Mám k „Nobimu“ zvláštní citový vztah, takže jsem si ho jako jednu z mála dětských knih nechala v knihovně. :)

5 22.05.2019

Asi jsem udělala chybu, že jsem se snažila knížku přečíst za dva dny (resp. noci), takže jsem z ní ve výsledku nic neměla. Navíc mi bylo čtrnáct nebo čerstvých patnáct, takže jsem už odrostla cílové skupině. Zkrátka mě tehdy jen zajímalo, jak Verne píše; brali jsme ho ve škole a babička ho měla v knihovně, tak jsem po něm sáhla.
Je tedy možná jen můj problém, že se mi Dva roky prázdnin nelíbily. Nicméně je to fakt. Dráždila mě dokonalost dětských gentlemanů, ačkoli si teď uvědomuji, že zcela odpovídala představám 19. století – a že by se tak snad chlapci i zachovali.
Bohužel mi v paměti utkvěla jen úvodní bouře, pak výuka mladších chlapců staršími a nakonec jakýsi zmatený úprk pralesem. Verne si mě zkrátka nezískal. Ale dám mu ještě šanci a zkusím něco jiného.

Knížka z dětství mého táty, kterou mi doporučil on sám. A mému čtrnáctiletému já přišla tuze vhod.
Je nádherně napsaná a zábavná. Autorovo realistické podání má svoje vlastní kouzlo; táta dokonce prý jako dítě věřil, že je to vyprávění podle pravdy. (Dozvíte se, jak vypadá silniční provoz na Islandu, to je zkrátka geniální; a Alenino „hrozně" působí tak uvěřitelně!) Mimochodem jsem si zamilovala Bjelkeho a líbila se mi i socialistická patina příběhu.

6 22.05.2019

Na rozdíl od ostatních čtenářů si na druhý díl vůbec nemůžu stěžovat. Byl jiný než první, ale podle mého názoru ne horší; plynul pomaleji a zaměřil se na odlišné věci, nicméně mě prostě bavil.
Vzpomínám si, že jsem ho jako čtrnáctiletá četla v promrzlém a opuštěném bytě. Zalezla jsem si s ním do koupelny, pustila jsem přímotop a nebylo mi sebeméně smutno. Ba naopak: výborně jsem se bavila.

4 22.05.2019

Mohlo mi být asi třináct, když jsem tento román četla – mám pocit, že jsem ho konfiskovala tatínkovi, když ho neprozřetelně nechal někde válet bez dozoru. :D Máme dům plný odborné i krásné literatury o Indiánech, které ale já osobně moc nemusím, a proto mě překvapilo, jak mě zaujala hned první kapitola. Zhltla jsem knížku s obrovským požitkem, byť mi chvíli trvalo, než jsem si zvykla na Jackův jazyk. Dodnes vzpomínám na poutavý realismus i pestrý, zábavný děj.

7 22.05.2019

Spisek, který měl 260 stran, jsem četla dva týdny a ještě v půlce třetího týdne ho vydýchávám. Ne že by byl tak složitý. Jen se nepodobá ničemu, co jsem četla někdy předtím.
Zpočátku se zdá, že Teilhard píše jakousi básnickou parafrázi Darwina (a zdaleka ne literárně bezcennou). Používá například stejnou metaforu stromu života, z nějž opadaly větve vyhynulých druhů. Ale především předkládá fenomenologii toho, co se nám nikdy nejevilo, protože tyto jevy existovaly dávno před námi: teplého praoceánu vroucího životem sinic – nebo duši buňky. (Skutečně zodpovídá otázku: jaké je být buňkou?) V tom spočívá originalita začátku, a samo o sobě to stačí ke smeknutí klobouku.
Originalita konce má těžiště někde úplně jinde, ve svébytné filosofické interpretaci evoluce. Zkráceně se dá vyjádřit takto: 1. geogenese, 2. biogenese, 3. psychogenese, 4. kristogenese. Vývoj není ničím jiným než směřováním hmoty a posléze i ducha k bohu. Nejlépe to asi vyjadřují tato Teilhardova slova: „Chtěl-li jsem ve světě najít místo pro myšlení, musel jsem hmotě přisoudit vnitřek, představit si energetiku ducha, mluvit o stoupající noogenezi jako opaku entropie. Musel jsem dát evoluci smysl, směr a kritické body, a nakonec přivést všechny věci, aby se sklonily v Někom.“

Napadá mě množství věcí, v nichž s Teilhardem nesouhlasím. A nejsou to bezvýznamné technikálie, jelikož svou teorii buduje na faktech (nebo domnělých faktech), jejich vyvracení vážně ohrožuje závěr. Tak například není pravda, že hmota obecně směřuje k organizaci do vyšších celků, a tím specializaci prvků. To platí jen o organismech, pro které je to výhodné vzhledem k dalším biotickým a abiotickým faktorům. Jednou z vrcholových evolučních strategií úspěšných organismů je naopak parthenogenese, která přímo popírá Teilhardem zdůrazňovanou tendenci sdružování prvků silou afinity (lásky).
Člověk není jediným druhem schopným sebereflexe. Naopak: všichni lidoopi prošli zrcadlovým testem sebeuvědomění. Mimochodem: jelikož Teilhard připisuje sebereflexi, a tedy právo na posmrtné zachování neandrtaloidům, znamená to, že mohou být spaseni?
Autor spatřuje pouze jediný (prozatímní) vrchol evoluce, a sice vznik vědomí. V milníku psychogenese dokonce vidí "smysl", a tedy i důkaz, že evoluce vědomě směřuje k určitému cíli. Jenže skutečnost, že v něčem vidíme smysl, sama o sobě předpokládá vědomí. Nacházet smysl evoluce ve faktu vědomí je tak jakási biologická analogie antropického principu – a nic nedokazuje.
Proti tvrzení o stálém pokroku našich kognitivních schopností by bylo možno namítnout, že autorem hlásané smíšení ras vrátí noosféru hodný kus cesty zpátky, pokud ji nezlikviduje. Že prý je jejím současným vrcholem uvědomění kosmických rozměrů času a prostoru? Ano? A na kolika arabských universitách se vyučuje evoluce? Nemluvě o tom, že Teilhard v téhle fázi už zcela opomíjí fyzické determinanty naší chápavosti a smyslového vnímání. Nekonečno si zkrátka (téměř?) nikdo z nás představit nedokáže, protože jsme jen primáti, vybavení vnímavostí přizpůsobenou tomuto světu. Proto přestávají být poznatky moderní vědy představitelné, jak o tom píše Richard Dawkins.

Mám řadu dalších výhrad, ale nejsem z četby sebeméně zklamaná. Teilharda jsem si zcela dobrovolně (a nadšeně) vybrala coby téma eseje z filosofie, dokonce jsem si předtím prostudovala i Darwina, abych měla kontext. Obě knihy naprosto zamávaly s mými dosavadními mentálními obzory.
Je pravda, že Teilhard má specifický slovník, hlavně z různých přírodovědných oborů (entropie, tangenciální, radiální, emergence, přeslen, ...). To je ale jediný faktor, který četbu ztěžuje. Všechno je vyloženo maximálně názorně, ba sugestivně – s výjimkou budoucnosti a kristogeneze, ale to logicky jinak nešlo.
Ani tenhle komentář mi tak docela nepomohl se s autorem vyrovnat. Vypadá to na pěkných pár nocí a dní duševního vření. Za to jsem mu hluboce zavázána a ani by mě nenapadlo spolu s R. Dawkinsem prohlásit jeho Vesmír za „jednu z největších hloupostí, které jsem kdy četla". Ano, umí být absurdní (Země je kulatá, aby se národy sbližovaly? :DD), ale je to poctivé dílo velikého ducha a rozhodně ho nelze smést ze stolu.

„Potřebuje-li obyčejná sekvoje pět tisíc let, než dospěje plného vzrůstu (a nikdo ještě neviděl sekvoji zemřít přirozenou smrtí), jaký tedy teprve musí být celkový věk stromu života?“

5 15.05.2019

Říká se „přečíst Pascala a zemřít", takže jsem byla zvědavá. A když jsem dočetla, pochopila jsem, PROČ se to říká. Člověk je po Pascalovi jiný.

* „Vím, že jsem hoden spíše ran než polibků, a přesto doufám, protože miluji."
* „Mohu mít jen soucit s těmi, kdož upřímně sténají v této pochybnosti, kdož ji považují za svrchované neštěstí a nešetříce ničeho, aby z ní vyvázli, činí z tohoto hledání své hlavní a nejvážnější zaměstnání.“ (o ateistech)

4 11.05.2019

Smutná knížka, nezastupitelná pro čtenáře, kterého zajímají náboženské poměry v českých zemích 19. století.
Zajímavý je ale také (a především) autor sám – v českém prostředí originální filosof tíhnoucí k Německu, hlavně k hegeliánství; nejprve katolík a poté konvertita k vlastnímu romantickému náboženství lidskosti.
Ještě na střední škole jsem Paměti četla dvakrát a neváhala jsem zaplatit vysokou cenu za svůj vlastní výtisk. Když jsme na hodině nakladatelství měli připravit pomyslnou reedici nějaké knihy, vybrala jsem si právě tuhle.

"Filosofie, jejíž studium činilo mě nešťastným, pokud jsem byl ještě knězem, a od něhož nemohl jsem upustiti, jest mi nyní nevyčerpatelným pramenem nejvydatnějšího uspokojení pro všeliké změny namáhavého, stísněného života."

2 10.05.2019

První knížečka, kterou jsem od Bolzana četla. Později jsem se na téma bolzanovců zaměřila odborně a napsala jsem o něm dvě kvalifikační práce a další texty, tohle ale bylo úplně první seznámení s osobností pražského myslitele... a láska na první pohled. :)

Vyprávění, sepsané pro Annu Hoffmannovou a Vlastenecké museum, je líbezné, upřímné a citlivé. Mimořádný zážitek, setkání s člověkem velkého ducha.
Kdybych byla nucena narychlo emigrovat, tuhle knížečku beru s sebou, a nejen proto, že je kapesního formátu.

4 10.05.2019

Miluji Jakuba Demla. Sbírečku jsem si půjčila v universitní knihovně hned první den akademického roku, ještě než jsme dostali seznamy povinné četby, protože mi bylo jasné, že po zbytek roku se kvůli nim k beletrii nedostanu. Vděčím jí za opravdu krásný večer a za verše, které jsou teď už natrvalo součástí mého vnitřního světa.

* Přesličko, vzpomene si někde ještě na nás, až budou všechny stromy tak malé jako ty? Oh, jak tě miluji, sestřičko, neboť jsi mi poslední svědkyní věků, kdy ještě nebylo lidí.
* Pivoňko, v měsíci zasvěceném Božskému Srdci rozjímáš o velikém tajemství granátů, a planouc stínem, umožňuješ našim očím, aby patřily do slunce Eucharistie. Tváře dívek blednou.
* Lípo, uhodí-li prý do tebe blesk, všechno lupení tvé se vztyčí. Děsem slabosti: či zmocněným životem?

4 10.05.2019

Knihu jsem dostala asi jako jedenáctiletá od otcova kamaráda a nikdy jsem jí nepřišla na chuť. Musela jsem se přemlouvat, abych postupně přelouskala většinu příběhů. Přišly mi zoufale nezáživné a řemeslně to byly katastrofy.

Knížku jsem dala nejlepší kamarádce k narozeninám a následně jsem si ji půjčila, abych zjistila, jak že to Poe vlastně píše. Dobře!
Líbí se mi jeho racionalistické, naprosto korektní a přesné uvažování. Zejména mi utkvěla poučka, že argumentovat výjimkami je nefilosofické. Příznivý dojem ve mně zanechal i autorův nonšalantní aristokratismus a vzdělanost, která se vůbec nepodobá americké, nýbrž spíš francouzské.

Jen jsem měla neuvěřitelnou smůlu, že moje vydání bylo ilustrované a jedna z ilustrací titulní povídky zobrazovala vraha. Dodnes nechápu, kdo mohl být takový idiot, že ilustroval detektivku --

4 09.05.2019

Jedna z knih, kterou jsem četla jen kvůli maturitě (pro jistotu dvakrát) a která se mi tuze nelíbila. Dyka jako básníka respektuji, Dyka jako prozaika nikoli.

Pravda, i Krysař se dá číst jako báseň v próze. Jenže mně nesedl napoprvé ani napodruhé.
Jeho legendická tajemnost a symboličnost (např. Agnes z řeckého hagné = čistá), obecná platnost námětů (dětská prostota jako jediná zůstává ušetřena zkázy, do níž upadá rafinovanost průměrných), tragédie obou hrdinů ani překvapivě aktuální, resp. nadčasové momenty (zištnost politiků, chtíč mladých žen) si mě nedovedly získat.

Netvrdím určitě, že je to špatná kniha. Ale není to kniha pro mě.

8 09.05.2019

Řeknu to tak: kniha marxistická (chudáci jezuité dostali od autora pěkně na frak), ale založená na kouzelném nápadu a (pro mě osobně velmi) obohacující.

Četla jsem ji poprvé v patnácti, kdy už jsem rozhodně nebyla cílovou skupinou, a po roce jsem si četbu zopakovala. Dodnes si na Pustrpalka vzpomenu, když mám co do činění s dějinami divadla. Nejen kvůli faktografii, ale i díky jeho okouzlující básnivosti.

Kobylka Majdalena, parné léto u husitské Vltavy a Neruda tiskne čelo na chladné pláště sklenné... Ty vjemy už mi nikdo nevezme.

Citace Fričovy básně:
"Ah! U nás musí být básník mdlý a plachý:
jen sobě píšťalky smí ořezávat, oklepávat,
ne ale pískat na ně! Nesmíť rušit mír
těm, kdož o národ tak lehce hrají v šachy
a nevědí, že národ vzkřísí hrom - a ne skřípot per a lyr!"

1 09.05.2019

Poprvé jsem knížku otevřela, když mi bylo patnáct, a zase jsem ji zavřela s předsevzetím, že se k ní vrátím, až budu mít 1) přečtenou Bibli, 2) vystudovanou historii. Tehdy jsem si ji nedokázala vychutnat do dna. (Oč vzdělanější ostatně byli průměrní lidé na počátku 20. století, než jsme teď my.)
Nuže, státnice za sebou sice ještě nemám, ale blíží se – a Bibli už jsem zvládla. Pustila jsem se tedy do Knihy apokryfů, nemohouc to už vydržet, a ... jsou prostě skvělé. Především don Juan, ale i Goneril, mladík prchající před Huny, Lot procházející Sodomou a benátský námořník. A Marta! Marta.
Karel Čapek zkrátka nikdy nešel pod svou úroveň, a ta byla zatraceně vysoká. V české literatuře jedna z vrcholových, ne-li nejvyšší. Smekám hluboce.

8 09.05.2019

Jedna z prvních klasických knih, které jsem jako čtrnáctiletá přečetla. Nemůžu ji tedy hodnotit objektivně: je pro mě součástí nejhlubší vrstvy mého literárního povědomí. Od té doby jsem ji ještě jednou četla a viděla jsem ji v divadle.

- Je půvabně napsaná, avšak příběh má jednoduchý.
- Lady Milfordová patří k naprosto výjimečným, vrstevnatým charakterům a její aforismy jsou mnohdy famózní.
- Luisino závěrečné vnitřní drama se Schillerovi podařilo napsat opravdu drásavě.
- Ferdinand je idiot.
- Upřímně řečeno: nejvíc mi bylo líto jeho otce.
- Průhled do mravů u dvora vynikající, a co teprve pro současníky!

1 09.05.2019