JulianaH. komentáře u knih

Výborná práce profesora Šmahela, poskytující kromě biografických údajů o Mistrovi i úvod do jeho kulturního milieu. Oceňuji hlavně odvahu věnovat se tak nepopulárním tématům, jako je scholastická filosofie. Jen místy se mi knížka zdála maličko cynická, ale jelikož mě v knihovně prakticky přimrazila k židli, dávám plný počet hvězdiček.

Amen, tak bóh daj.

4 09.05.2019

Newtonův mozek mě zklamal jako snad žádná jiná kniha předtím ani potom. Rozvíjel se totiž velice slibně, ale pointa všechno moje nadšení zmrazila. Jak stupidní, jak fádní!
Svatého Xaveria hodnotím lépe, exkurzy o umění mají svoje kouzlo. Kromě něj jsem přečetla ještě Ukřižovanou a pro představu mi to stačí - nemám už potřebu se k Arbesovi vracet.

4 09.05.2019

„Mračný tvůj Jehova, drahá Rut, právě tak málo zasahá v divuplné toto ústrojí všehomíra jako svrchovaně spravedlivý a milosrdný bůh, kterému se koří jiní a z jehož svrchované vůle úpí prý tisícové v mukách a utrpení věčném…“
Bezútěšný, nihilistický, žaluplný text.

„Ukřižovanou“ znám skoro nazpaměť, protože o historické předloze postavy pátera Schneidra jsem čtyři roky psala kvalifikační práci a pak jsem o něm ještě publikovala pár článků. Prostudovala jsem za tím účelem všelijaké doplňující texty, které mi pomohly romanetu lépe porozumět. Například jsem zjistila, že motiv lásky k židovské dívce je vlastně autobiografický. Ale stejně jsem „Ukřižované“ nepřišla na chuť.
Nemůžu si pomoct, nemám autora ráda jako jako člověka ani jako spisovatele. Jeho archaizující styl mě z nějakého důvodu dráždí, přestože umí být i velmi poetický. Možná je ovšem zdrojem mojí averze prostě to, že Arbes zase neměl rád Franze Schneidra, „škaredého pátera“. (Podotýkám, že skutečný Franz Schneider vypadal naprosto normálně a Arbes se tímto epitetem zjevně jenom mstí svému někdejšímu učiteli.)

1 09.05.2019

Ukázka z Harantova cestopisu mě a mou kamarádku zaujala na hodině literatury a dohodly jsme se, že knížku přečteme. Dostala jsem se k ní až krátce před maturitou a uvítala jsem, že existuje novočeské převyprávění. Tehdy bych si s humanistickou češtinou originálu poradila asi jen obtížně. Proto velký dík F. Kožíkovi.
Nicméně česká renesanční literatura mě obecně nikdy nedokázala nadchnout. Přijde mi, že stejně jako většina literární produkce té doby trpí i Harantův cestopis nezáživností, únavným didaktizováním a suchostí. Byla jsem upřímně ráda, když jsem se dostala na poslední stranu.
Přesto jsem ráda, že teď už slavné dílo znám z vlastní čtenářské zkušenosti.

Kryštof Harant byl očividně člověk neukojitelně zvídavý, podnikavý a čilý, zkrátka renesančně aktivní. Jeho zvídavost mě nepřestala udivovat. K tomu, co se na cestách doslechl, přistupoval kriticky, logicky.
Nezábavnější mi připadaly drobné příhody, jež líčí s chutí a s humorem, kdežto popis Jeruzaléma a Božího hrobu mě (na rozdíl od popisu Káhiry) zoufale nudil.
Autora by nejspíš ani nenapadlo zpochybnit nadřazenost křesťanství, a přesto přiznává "mohamedánům", co jejich jest.
Stručně obsah: z Prahy přes Rakousko do Benátek, odtud přes řecké ostrovy do Palestiny, zde navštívit Boží hrob, horu Olivetskou a řeku Jordán, nato Jeruzalém a Betlém. Ve II. díle z Káhiry na Sinai a do Alexandrie a nakonec návrat do Benátek.

* "Kdo se neumí modlit, na moři se to naučí."
* "Noční čas sbírá myšlenky." (it. přísloví)

1 09.05.2019

Knížku mi kdysi přinesla babička z knihovny. Přišla mi skvělá, skutečně jsem se u ní nasmála. Když pak kamarádce umřel křeček, doporučila jsem jí Robina na rozveselení a odvedení myšlenek. Navíc jsem si odtud osvojila řadu slov (kupříkladu eféb) a kulturních reálií.

11 09.05.2019

Citáty:
* „Do nebe se dostaneme tím, že dobře užíváme tento svět, ačkoliv pomine; svou přirozenost zdokonalíme ne tím, že ji zničíme, nýbrž tím, že k ní přidáme to, co ji přesahuje, a nasměrujeme ji k vyšším cílům, než jsou její vlastní.“
* „Poznání je jedna věc, a ctnost je jiná; zdravý rozum není svědomí, vytříbení není pokora a šíře a přesnost pohledu není víra.“
* „Běda, že lidé ve svém životním působení anebo na dně srdce nejsou tím, čím se zdají být v okamžicích rozechvění anebo v návalech či rozechvěních génia.“
* „A proto skutečně veliký intelekt, uznávaný obecným míněním lidstva, jako byl intelekt Aristotelův nebo sv. Tomáše Akvinského nebo Newtona nebo Goetha (…), dokáže souhrnně nazřít věci staré i nové, minulé i současné, vzdálené i blízké a má vhled i do všech jejich vzájemných vlivů; bez toho neexistuje žádný celek a žádný střed.“
* „Nalámejte žulovou skálu žiletkami a uvažte loď hedvábnou nití; potom snad svedete tak precizními a jemnými nástroji, jako je lidské poznání a rozum, zápolit proti oněm obrům, lidské vášni a pýše.“
* „Náboženská pravda je nejen součástí, nýbrž podmínkou všeobecného vzdělání.“

1 08.05.2019

Geniální! Požitek.
Miluji abbého Rocha.
Ne všechny děje v literatuře jsou epické, krucinál. Některé jsou prostě jazykové.

„Majore, nejste přesvědčen, že vše, co vzniká, jest z hravosti a z odvahy těchto lidí těkajících v poli, kteří nerobíce ani knih, ani věcí užitkových mají dosti pokdy, aby blábolili jako bůh a řadili věci v překvapující sled?“

19 05.05.2019

Dlouho se mi nedařilo pochopit, jestli je Čechova vznosná dikce parodií, nebo ne. Objasnila mi to teprve autorova poznámka, že se v knize snažil vypořádat s parnasismem, k němuž měl sám silný sklon. Najednou to dává smysl.

Četla jsem knížku během školní praxe, kdy jsem se s ní zašila ke kamnům ve svojí kanceláři, odpočívajíc při abecedním třídění žádostí o důchod. Jsem Čechovi vděčná, že mě z téhle tortury čas od času vysvobodil. A určitě pro mě nebylo zbytečné si Výlet pana Broučka přečíst, ačkoli jsem četla i mnohem lepší věci. Patří podle mého názoru k tomu, že co by měl česky mluvící člověk znát, než půjde maturovat.

4 05.05.2019

André Maurois byl mistr: moudrý, zkušený člověk a jazykový virtuos.

„Život lorda Byrona" jsem četla několikrát a ještě ho několikrát číst budu. Poprvé jsem ho uzmula otci, který si ho neprozřetelně odložil na skříňku vedle vany; začetla jsem se a odmítla jsem mu ho vydat, když se po něm sháněl. To mi bylo třináct. Od té doby je pro mě Maurois synonymem dobré, ba nejlepší literatury. Vděčím mu za revoluční rozšíření svých dětských obzorů o literaturu a dějiny, které teď patří k mým nejmilovanějším oborům. A také za pochvalu od maturitní komise, které jsem nadšeně vykládala, jak se jmenoval Byronův bernardýn (Boatswain).

Bože, co všechno je v té knize! A jak krásně, jak mírně a aforisticky je to řečeno! Jak kultivovaný a velký byl Mauroisův duch! Jedna z nejlepších čtenářských zkušeností mého života. 100/100, lze-li hodnotit číslem.

* „Nebojí se všichni lidé smrti. Jedni se jí bojí, protože milují život, jiní proto, že se bojí života budoucího. Ale lidský život je boj velmi krušný a existují citlivé bytosti, uvědomující si nějaký vnitřní konflikt, z něhož není východisko, bytosti, jimž se smrt jeví jako vítaný odpočinek a klid. K těmto bytostem patřil také Byron."
* „Pro ty, kteří jako jediní dokáží utěšit ztrápené srdce, bývá zpravidla odměnou to, že ho jako jediní dobře znají."

10 04.05.2019

Je to asi převážně historický bulvár.
Dostal se mi do rukou na přelomu čtrnáctého a patnáctého roku (pamatuji si to náhodou přesně, poněvadž jsem zrovna v den 15. narozenin četla o Naděždě Alilujevové, která se jako 15letá vdala za Stalina). Tehdy splnil svoji úlohu: vštípil mi několik historických faktů a seznámil mě s osobnostmi, jako byl Čankajšek nebo Dolabella (jehož sebevražda mě dojala). Vzpomínám si také, jak jsem obdivovala, že Nero se při svém básnickém vystoupení nezalekl zemětřesení.
Nebyl to tedy promarněný čas. Ale v knihovně tuhle věc mít nemusím: nemám potřebu se k ní vracet ani na ni sentimentálně vzpomínat. Jednou stačilo.

Než jsem se sama naučila číst, nutila jsem členy rodiny k předčítání bajek stále dokola, a to ve dvou různých vydáních. Vyrostla jsem na nich.
Dlouho jsem knížku sice neotevřela, ale řadu příběhů si bez obtíží vybavím zpaměti - zčásti i díky nádherným ilustracím. Ezopovy (nebo ezopské) bajky patří k evropskému kulturnímu dědictví, které nám teprve umožňuje rozumět množství jiných intertextuálních příběhů, literárních i výtvarných.
Uvědomila jsem si to i při psaní bakalářky, kde jsem mimo jiné byla nucena analyzovat bajkářské syžety v jistém díle z 19. století; bez znalosti Ezopa a Lessinga by to prostě nebylo možné. A proto: ať žije dětská četba!

3 04.05.2019

Jsem nadšená! A dojatá, pobavená, okouzlená a zamilovaná – do církve Plné slávy.

Na knížku jsem narazila v jednom nádražním antikvariátu a zaujalo mě, že na obálce je kněz. Jakmile jsem ji otevřela, bylo neodvolatelně jasné, že si ji koupím. Ve vlaku jsem nedokázala zadržet záchvat smíchu doprovázený slzami, který mě postihl nad scénou o opravě kostela („Per omnia saecula saeculorum....!"). Nemohla jsem se od ní odtrhnout a některé pasáže jsem četla dvakrát nebo třikrát.
Upoutala mě autorova moudrost, která čas od času krystalizuje do aforismů, theologicky hlubokých, a přitom lehkých. Ale stejně tak jeho lidský, laskavý humor; životnost a uvěřitelnost jeho postav; a jeho přístup k církvi, který je zřejmě typický pro konvertity – nic pro něj není samozřejmé, všechno je podnětem k údivu.

100/100.

6 04.05.2019

Úplně ve všem souhlasím s Dennym45. I mě nejvíc zaujal sympatický Pugačov a knížka mě utvrdila v odporu vůči trestu smrti. A také mně se četla příjemně, ale přišla mi snad až příliš jednoduchá.
Je dobré, že teď už znám alespoň jednu Puškinovu knihu, a čtenářsky mě určitě neurazila, ale okouzlena nejsem. Příště zkusím radši Oněgina nebo lyriku.

Ještě nedávno by mě vůbec nenapadlo, že se s takovou chutí ponořím do četby středověké literatury. Viděla jsem tuhle knížku v antikvariátu, ale nekoupila jsem si ji, načež jsem na ni musela celý víkend myslet a v pondělí jsem se pro ni vrátila.

Jelikož jde o novodobé přebásnění, je neobyčejně čtivé a svěží. Se suchou a nudnou renesanční Theriobulií se nedá srovnat. V paměti mi utkvěl především konec, kdy se labuť pozvedá k závěrečné písni plné gotické duchovnosti.

4 04.05.2019

Českou klasickou literaturu jsem na střední škole milovala a hltala jsem ji po desítkách knih. O to víc mě Spalovač mrtvol otrávil. Četla jsem ho jen z donucení coby maturitní četbu a dodnes lituji času, který jsem na to musela vynaložit. Nelíbila se mi autorova dikce (vyumělkovaná a bezkrevná), neuspokojovaly mě myšlenky (žádná mnou nepronikla a neoslnila mě) a po celou dobu jsem se vlastně podrážděně nudila.
To neznamená, že bych neviděla žádné klady. Pamatuji si scénu, kde hrdina hraje žebráka a jedna z nacistek mu věnuje almužnu. Fuks byl zjevně schopen některé věci vidět neotřele, což je základní podmínkou uměleckého díla.

4 04.05.2019

S touhle knihou jsem to měla tak. Nejdřív jsem se zařekla, že Hrabala číst nebudu. Takže jsem opravdu napsala test z maturitní četby, aniž bych ho četla (mimochodem za jedna). Týden nato mi to nedalo a přečetla jsem si ho.
No... nijak mě nenadchnul a nestojím o to, zopakovat si to. Ale nebyla to ani jednoznačně špatná kniha a zaujal mě opakující se motiv zvířecích očí. Autor uměl být lyrický, ale zároveň naturalistický a velmi uvěřitelný.

Narazila jsem na knížku, vystavenou před antikvariátem, cestou ze školy a dala jsem se zlákat faktem, že ji vydalo SNKLHU, takže nemůže být špatná. Četla jsem ji pak přes noc v koupelně, abych světlem nerušila spolubydlící.
Špatná opravdu nebyla. Místy mě vysloveně fascinovala svojí zvláštností. Salavin má neodolatelnou touhu dotknout se ucha svého nadřízeného... Salavin pozoruje druhé při jídle, sám nemaje hlad, a je šokován svým zhnusením... Salavin pustne a chátrá v bezčasí nezaměstnaného člověka.
Kdybych chtěla vystihnout epický děj (což není pleonasmus!), stačila by mi k tomu věta: "Pan Salavin přišel o práci." Ale ony jsou tu ještě - a především - děje lyrické, vrstevnaté a vysoké jako horský masív.
Dnes nevím, jak hodnotit, a patrně bych to nevěděla ani těsně po dočtení. Byla to podivuhodná kniha, která mě seznámila s Duhamelem, a velké plus má u mne autor za jazykovou krásu. Na druhou stranu už nemám potřebu sáhnout po dalších autorových titulech. Času vynaloženého na čtení však nelituji.

1 04.05.2019

Ač narozena po revoluci, knížku jsem si někdy na I. stupni ZŠ přečetla. Našla jsem ji v místnosti, kam mě babička uložila na spaní, a Honzíkova cesta mě pobavila a udělala mi radost. Ani nemám pocit, že by mě ideologicky indoktrinovala kapitolou o družstevním vajíčku. :) Pro mě je to zkrátka vzpomínka na samostatně vybranou četbu mého dětství. A přijde mi hrozně roztomilé, jak chce Honzík v dopisu ukázat Punťu a kocoura.

16 04.05.2019

Nejsmutnější kniha, kterou jsem v životě četla. Když jsem došla ke konci, probrečela jsem celou noc; takhle otřesně mi nikdy předtím ani potom z žádné četby nebylo.

Jinak je to nevšedně krásný příběh. Jedno z děl, která na mě zapůsobila nejhlouběji; později mě dokonce inspirovalo ke studijnímu zaměření na církevní dějiny.

8 04.05.2019

Jedna z nejzásadnějších knih mého života.
Ještě než jsem ji četla, pokládala jsem evoluci za „nejúchvatnější podívanou na Zemi" (jak to formuloval R. Dawkins). Když mi byly tři roky, chodili jsme s tátou sbírat zkameněliny, takže můj mentální horizont odjakživa zahrnoval pravěké oceány a suchozemské prapředky velryb. A přesto Darwinův „Původ druhů" rozšířil můj svět. Nemohla jsem se od knihy odtrhnout a celou tu dobu, kdy jsem ji měla rozečtenou, jsem se vznášela v jakémsi vytržení nad Darwinovou genialitou. Velmi si cením možnosti čtenářsky prožít na vlastní kůži jedno z největších děl v dějinách lidstva.

Obzvlášť mě zaujalo to, co Darwin napsal o vnímání geologického času („Málo kdo z nás však ví, co opravdu znamená milion.“). A o tom, že evoluce je pro něj přijatelnější variantou než bůh, který by bezprostředně stvořil kukačky a lumky s jejich krutými instinkty. Celkově poukazuje na nepravděpodobnost a iracionalitu „stvořitele", jenž by například učinil mezidruhové hybridy sterilními, místo aby zabránil křížení už v první generaci. Kdyby byly všechny organismy stvořeny zvlášť, proč by bůh nevytvářel nové a nové znaky, a místo toho stále obměňoval staré? táže se Darwin. A proč by vytvářel přechody mezi formami?
Oslovilo mě, že uvádí argumenty proti své teorii, a řadu příkladů, díky kterým se lépe pamatují obecné principy. Velké plus má u mě i za příjemný, čtivý styl. Celkově klobouk dolů před Darwinovou nesmírnou odvahou vůči současníkům a otevřeností vůči tomu, co přinesla a přinese (!) věda.
Dosud jsem nevěděla, že koncept evoluce oka pochází už od něj, stejně jako ironická otázka, zda první „stvoření" savci měli pupík.
Pobavila mě jeho zmínka, jak lechtal mšice. Také jsem se musela zasmát tomu, že kreacionisté mu předhazovali zbožštění přírodního výběru a ptali se, jak mohli vyhynout dinosauři, když byli tak velcí. (Ehm... neměl to lehké.)

Citáty:
* „Skutečně obdivuhodným jevem, jehož zázračnost pro jeho úplnou samozřejmost často přehlížíme, je to, že všichni živočichové a všechny rostliny po všechny časy a na všech místech si byli vzájemně příbuzní (…).“
* „(…) musíme se těšit pevnou vírou, že válka v přírodě nebývá nekonečná, že v ní není pociťován strach, že smrt je většinou okamžitá a že statný, zdravý a šťastný přežívá a rozmnožuje se.“
* „Konečně nemusí to být logická dedukce, ale pro mou představivost je mnohem uspokojivější nedívat se na takové instinkty, jako jsou ty, jako že mládě kukačky vyhazuje své nevlastní sourozence, že mravenci zotročují jiné druhy, že larvy lumkovitých se živí v živých tělech housenek, jako na nezávisle stvořené instinkty, ale jako na drobné důsledky jednoho všeobecného zákona vedoucího k pokroku všech živých tvorů, totiž měnit se, dát žít nejsilnějšímu a zemřít nejslabšímu.“
* „Předpoklad, že oko se svou nenapodobitelnou důmyslností (…) mohlo vyvinout přírodním výběrem, se zdá být v nejvyšším stupni absurdní – což dobrovolně přiznávám. Když však bylo poprvé řečeno, že Slunce stojí v klidu a Země se otáčí kolem něho, zdravý lidský rozum považoval takovou teorii za falešnou.“
* „Byli eocenní měkkýši se spirálovitými nebo kuželovitými ulitami či druhohorní amoniti stvořeni k tomu, aby se jim člověk po uplynutí dlouhých věků obdivoval ve své studovně?“
* „Může to být obtížné, ale měli bychom obdivovat divokou pudovou nenávist, která včelí královnu žene, aby ničila mladé královny – své dcery – hned po jejich narození, nebo sama zahynula.“
* „Kdyby se prokázalo, že existuje nějaký složitý orgán, který snad nebyl vytvořen početnými, postupnými a drobnými modifikacemi, moje teorie by se zhroutila.“

7 04.05.2019