JulianaH. komentáře u knih

Jedna z nejzásadnějších knih mého života.
Ještě než jsem ji četla, pokládala jsem evoluci za „nejúchvatnější podívanou na Zemi" (jak to formuloval R. Dawkins). Když mi byly tři roky, chodili jsme s tátou sbírat zkameněliny, takže můj mentální horizont odjakživa zahrnoval pravěké oceány a suchozemské prapředky velryb. A přesto Darwinův „Původ druhů" rozšířil můj svět. Nemohla jsem se od knihy odtrhnout a celou tu dobu, kdy jsem ji měla rozečtenou, jsem se vznášela v jakémsi vytržení nad Darwinovou genialitou. Je to rozhodně jedno z největších děl v dějinách lidstva a velmi si cením možnosti prožít jeho velikost na vlastní kůži.

Obzvlášť mě zaujalo to, co Darwin napsal o vnímání geologického času („Málo kdo z nás však ví, co opravdu znamená milion.“). A o tom, že evoluce je pro něj přijatelnější variantou než bůh, který by bezprostředně stvořil kukačky a lumky s jejich krutými instinkty.
Celkově poukazuje na nepravděpodobnost a iracionalitu „stvořitele", jenž by například učinil mezidruhové hybridy sterilními, místo aby zabránil křížení už v první generaci. Kdyby byly všechny organismy stvořeny zvlášť, proč by bůh nevytvářel nové a nové znaky, a místo toho stále obměňoval staré? táže se Darwin. A proč by vytvářel přechody mezi formami?
Oslovilo mě, že autor uvádí argumenty proti své teorii, a řadu příkladů, díky kterým se lépe pamatují obecné principy. Celkově klobouk dolů před Darwinovou nesmírnou odvahou vůči současníkům a otevřeností vůči tomu, co přinesla a přinese (!) věda. Dosud jsem také nevěděla, že koncept evoluce oka pochází už od něj, stejně jako ironická otázka, zda první „stvoření" savci měli pupík.
Pobavila mě jeho zmínka, jak lechtal mšice. Také jsem se musela zasmát tomu, že kreacionisté mu předhazovali zbožštění přírodního výběru a ptali se, jak mohli vyhynout dinosauři, když byli tak velcí. (Ehm... neměl to lehké.)

7 04.05.2019

Víc než bajky mě zaujaly náboženské paraboly, které vypovídají hodně o autorově vnitřním světě. Velmi si cením možnosti nahlédnout do myšlení moudrého a lidumilného katechety, který žil v první polovině 19. století. Ač jsem ateista, líbila se mi nejvíc parabola o Gamalielovi a Šavlovi, kde židovský učenec mluví s budoucím apoštolem o skepticismu a pevnosti víry.
Na bajkách bylo zajímavé pozorovat určité dobové rysy, například typicky osvícenské ideje (motiv procitnutí ze sna) a bolzanovské myšlenky o obecném blahu.

Knížku jsem četla kvůli bakalářce, kterou píši o autorovi. Měla jsem ji doma téměř rok, než jsem se donutila ji otevřít a udělat si z ní výpisky. Nevím proč, ale patrně v tom hraje roli, že mám z bajek milého pátera Schneidra depresivní pocity.

***

Jonatan: Nalezl jsem tě konečně, Samsone! poznávám osobně muže, který tolik nadpřirozeného vykonal v Israelu a v zemi Filištínských a k tomu sílu v kadeřích hlavy své měl.
Samson: V kadeřích nebyla, příteli Jonatane! nemoudrý byl jsem, věřiti, že ve vlasech jest. I tak jak jedna nemoudrost druhou stíhá, mýlil jsem se, že jsem o celou svou sílu přišel, vida kadeře své v klínu Dalily. Kdo ale myslí, že nemůže, ten nemůže skutečně, poněvadž nechce moci a nemůže chtíti. A tak mne zatkli.

1 04.05.2019

Strašně jsem si knížku přála k třináctým narozeninám, a také jsem ji dostala. Vydržela jsem nad ní sedět hodiny a báječně se bavit. Dokonce jsem si z ní opakovala před olympiádou z češtiny a pamatuji si skepticky znechucený pohled, který na ni vrhla organizátorka krajského kola, když ji viděla ležet na mojí lavici. Výraz se jí snad změnil, když jsem nepochybně i díky Poradně vyhrála. :D

Knížka mi vlastně nahradila výuku pravopisu na základní škole, která měla příliš mezer a vad na to, aby se na ni člověk spoléhal. Dodnes si uvědomuji, že řadu jazykových jevů ovládám díky téhle příručce – žije ve mně.

13 27.04.2019

Knížku jsem poprvé viděla u kastelána z hradu Litice, kde jsem v létě provázela návštěvníky. Půjčoval mi ji k nastudování, když se naskytla slunná přestávka mezi prohlídkami.
Bylo skvělé, že jsem mohla nově osvojené pojmy vzápětí použít v praxi. Slabikář mě zaujal tolik, že jsem si pořídila vlastní exemplář a barevné papírky k vyznačování slovíček, která mi nějak unikla na hodinách dějin umění.

Pro mě je mimořádně důležité pojmenovat jednotlivé prvky výtvarného díla, protože díky tomu ho lépe vnímám - jazykem. V tomhle smyslu mi pan Herout pomohl pootevřít oči.

5 27.04.2019

Ukázka ze Saturnina mě zaujala v čítance, když mi bylo čtrnáct. Udělalo mi nesmírnou radost, když jsem zjistila, že ho máme doma a můžu se do něj hned začíst.
Od té doby jsem ho četla několikrát a nikdy mě nezklame; nemůžu si pomoci, pokládám ho za víc než jen odpočinkovou literaturu. Právem mu patří místo v českém písemnictví 20. století. Zaslouží si to svojí moudrostí a krásným jazykem.
Klenot protektorátní literatury.

29 25.04.2019

Mám brožuru přímo ze Želiva, kde jsem byla na filosofické letní škole, a četla jsem ji dvakrát; přímo na místě a pak po dvou letech na zkoušku z českých dějin 20. století. Hodí se jako stručný úvod do situace církve za totality, nejzajímavější je ovšem líčení želivské každodennosti a přístupů internovaných. O mnohém vypovídá fotografie monstrance zhotovené z plechovek od okurek.
Autorovo pojetí není beze zbytku doloristické, je ke svým souvěrcům kritický a zachycuje i světlejší stránky internace, např. shovívavost některých dozorců.
Na konci jsou připojeny modlitby k jednotlivým zastavením křížové cesty.

2 25.04.2019

Tahle malá knížečka, kterou jsem přečetla v šestnácti, patří k těm nejvlivnějším v mém životě. Díky ní jsem v páteru Koniášovi získala cosi jako duchovního otce.

„Sem tedy, rozmilí Čechové! Sem bludným učením, podvodným čtením, nakaženým rodem zavedení vlastencové! Sem v pravé víře vrtkavé, o samospasitelné římsko-katolické církvi pochybující duše! Sem srdce! Sem mysl a rozum ve vší snažnosti obraťte!“ (P. Koniáš, „Zlatá dennice“)

1 25.04.2019

Při čtení prvních exhort jsem zažila skutečné "povznesení" (Erbau), prodchnutí Bolzanovou osvícenou ušlechtilostí. Poslouchala jsem k tomu Sarastrovy árie z Kouzlené flétny, které jistě umocnily dojem.
Ale exhorty nejsou žánr, který by se dal číst stejným způsobem jako beletrie; nejlepší by přirozeně bylo naslouchat jim neděli co neděli v salvatorském chrámě. Přečetla jsem polovinu s tím, že se ke druhé polovině snad někdy vrátím – teď ale jistě ne.

* „Mým nejvroucnější přáním a mou nejjistější nadějí je, abychom se jak vy, tak já stávali díky každé napříště konané exhortě lepšími, moudřejšími a šťastnějšími.“
* „Ten z vás, kdo je ještě tak šťastný, že má matku, která ho zrodila a vychovala, ten nechť nikdy nezapomene, s jakými obtížemi byl devět měsíců chován v jejím klíně, kdy by i ta nejmenší matčina neopatrnost učinila konec jeho života, s jakou starostlivostí byl ve svém raném dětství ošetřován, kolik bezesných nocí, kolik zármutku, kolik úzkosti, kolik slz svou matku, a jen ji, stál! … pro člověka neexistuje žádný předmět na zemi, který by byl v každém ohledu více hoden jeho vděčné lásky než jeho matka.“

„Všude lidé, v Chomutově Němci.“ (přísloví citované Pavlem Stránským) :D

Monumentální sborník příspěvků k osvícenství v českých zemích s vynikající, čtivou a vtipnou předmluvou doc. Daniely Tinkové.
Některé příspěvky mě přirozeně bavily víc, kdežto u jiných jsem měla dojem, že mi nic nedaly, protože obsahovaly samé informace intuitivní nebo známé (což je ale moje subjektivní hledisko, samozřejmě). Nečetla jsem knihu úplně celou a z některých textů jsem si udělala jen dvě nebo tři poznámky, takže v komentáři zmíním jen ty, které mi utkvěly. Každopádně původně jsem si chtěla přečíst jen pár příspěvků a knihu vrátit do universitní knihovny, ale pak přišlo typické „ještě si přečtu tohle... dobře, a ještě tohle a tohle...“, takže jsem nakonec prostudovala docela nezanedbatelnou část bichle. :)

Studie Jiřího Hrbka o osvícenském politickém myšlení a ideálu panovníka je podle mě skvělá. Zaujal mě také text J. Lormana o myšlení Augustina Zippeho, jenž například rozlišoval mezi krásou náhodnou a podstatnou, tedy tou, kdy se duševní ctnosti jeví v tělesných (rozum v pohledu apod.). Upoutala mě zmínka Eduarda Maura, že zájem o Slovany i u teritoriálně českých historiků vzbudila německá slavistika, která se rozvíjela v souvislosti se vzestupem Ruska.

S úsměvem jsem se dočetla, že u zrodu památníků (knižních) stáli Luther a Melanchthon, kteří se podepisovali svým studentům. Překvapilo mě, že Mary Wollstonecraftová napsala svou 300stránkovou „Obranu práv žen“ za pouhých šest týdnů. Zaujalo mě, že bibliografie (ve smyslu soupisu literárních památek) se v osvícenství pokládala za plnohodnotnou vědu na úrovni historiografie (fascinující, jak se naše pojetí vědy mění). Poutavý příspěvek Martiny Halířové o sirotčincích ve mně vzbudil dojem, že v osvícenství poskytovaly (v některých ohledech) lepší péči než dnes - stát například mezi chlapci vyhledával nadané studenty a pěstounům přispíval na ošacení. A nečekala bych, že němčina se vyžadovala i od řemeslnických učňů.

„Celé stvoření je zrcadlo, v němž spatřujeme boha. Hrom zvěstuje jeho moc, hvězdné nebe je obrazem jeho nádhery, chladivé šumění jeho vánku, krásný zpěv ptáků, zurčení potoků jsou tóny jeho lásky.“ (Augustin Zippe)

1 25.04.2019

„Kristus řekl: Já jsem Pravda, ne já jsem zvyk.“ – Tomáš Becket
Teninká knížka, kterou autor (stejně jako jiné své knihy) povinně předepisuje studentům ke zkoušce. Na druhou stranu jim svoje díla rozdává, což je od něj nepochybně štědré. :)
Při čtení mi většina informací připadala intuitivní, ale když jsem si pročetla výpisky, uvědomila jsem si, že jsem se dozvěděla i poměrně mnoho nových faktů (třeba o filologu Aleandrovi, který věřil, že Luthera zlikviduje prostě akurátní rozbor jeho textů, a tedy netřeba násilí).
Doc. Petráček se tu nebojí otevírat témata nepříjemná jedné nebo i více stranám, naopak: je to jeho styl. Nevidím důvod, proč by historická práce nemohla být provokativní - čímž nechci říci, že se všemi autorovými stanovisky a způsoby nazírání souhlasím. Konec konců pan docent má už dávno zformovaný výrazný světonázor, jejž jednotlivé knihy jenom tlumočí.

Dočteme se, že reformace se rozhodně nešířila jenom silou svých myšlenek, nýbrž také násilím; že církev vykazovala tendence k reformě zevnitř dávno před protestanty; že spor o svobodu lidské vůle je ve skutečnosti spor dvou scholastických škol, nikoli středověku a novověku; že vysocí církevní hodnostáři zpočátku s Lutherem docela trpělivě diskutovali; že před jeho překladem Bible existovalo v němčině dalších 18; že navazoval na mystiku a laickou dobročinnost pozdního středověku; že lutheránství podvázalo sociální mobilitu episkopátu, protože biskupství se stalo doménou šlechty, atd.

1 25.04.2019

Překrásná knížka, klasika dětské literatury, která je navíc historickým dokumentem o vztahu člověka ke koni v Anglii 19. století. Dostala jsem ji jako malá od tety, ale probírali jsme ji také na universitě v rámci předmětu antrozoologie (animal studies), což dokonale vystihuje, jak mnohostranné dílo to je. Konečně mi dochází, co Anna Sewellová pro koně udělala, když přiměla svoje současníky uvědomit si, jaké je mít udidlo v ústech.
Teď už s koňmi naštěstí zacházíme lépe. Kéž by se jednou našli i lidé, kteří uvidí osobnosti v kravách a prasatech.

Mohu doporučit také film.

6 25.04.2019

Vedle O mé rodině a jiné zvířeně je to moje nejoblíbenější kniha od Durrella.

3 22.04.2019

Jediné minus vidím v tom, že Voldemort je tak jednostranně „záporácký". Neumím si představit věrohodnou motivaci, která smrtijedy vede do jeho služeb. Výlety do jeho mládí byly ale působivé. Výborně je vykreslená puberta hlavních hrdinů a také Harryho vztah s Brumbálem. Líbí se i, jak je napsaná Křiklanova postava – jako vyvážený, uvěřitelný a vůbec ne černý/bílý charakter. Ginny a Hermiona mi lezou na nervy jako obvykle; a jako obvykle zbožňuji profesora Snapea.

Vzhledem k tomu, že jsem knihu četla potřetí, jsem samozřejmě věděla, jak skončí. Nicméně je mi i tak smutno.

12 22.04.2019

Téhle učebnici vděčím za mnohé. A to jsem ji objevila v krabici s knížkami za korunu.

Literatura (a ústní slovesnost) od pravěku do osvícenství.

1 21.04.2019

Básník-melancholický myslitel. Z jeho sebraných spisů mám převládající dojem plaché citlivosti, která na tak mnohý popud zoufale vzlétá a pořád do něčeho tluče křídly, láme si u toho pera i kosti, touží jen a jen pomoci soucitem a básnickým slovem (až ji konečně uštvou a usouží komunisti).
Jeho raná poesie je velmi smutná a v podstatě vždycky zůstává takové elegické zamyšlení přítomné i tam, kde v meziválečném období sní nad exotikou - čili vzdálen už válce, nemoci a své smutné medicínské praxi:
Na širém moři začíná listopad
Na širém moři
Tak jako doma v aleji
A pak, po roce 1948, znovu propuká ten soustrastný smutek a mučivě podnikavá účast s trpícími lidmi, která jeho duši nedá spát, a prozření z lásky k humanistické autoritě SSSR (protože pro něj byl komunismus totožný s humanismem asi tak jako pro Masaryka protestantismus; věřil v Lenina a ve Stalina, protože toužil po světovém míru, optimistické vizi světa a štěstí pro lid). K smrti utrápený řekl o komunistickém režimu: "Vy přece ale vůbec nerozumíte svým básníkům." a sám se zabil pádem z okna.

1 21.04.2019

Anatole France sám sebe pokládal za dědice renesance a osvícenství; „Ostrov“ dokládá, že oprávněně. Břitký a ironický humor, racionalismus, skepticismus a humanismus jsou u něj navíc typicky francouzské. To všechno zmírňuje ovšem láska; jeho lítice jsou už ty, které usmířila Athéna.
Ostatně všude prosvítá i autorovo klasické vzdělání. Zvlášť se mi líbí pasáž, kde Vergilius mluví z výše své pohanské filosofie, vzdělanosti a morálky o křesťanství.

Dílko je plné aforismů o lidské přirozenosti, která vstupuje do reakce s dějinami, např.: „Na třetím Zélandě jsme zase pobili dvě třetiny obyvatelstva, jenom abychom zbytek donutili kupovat naše deštníky a šle.“ Nebo: „Ďábel je velký theolog.“
A autor si mě naprosto získal tou přenádhernou scénou s Muchodrápkem a drožkářským koněm.

PS. Není vinou autora ani chybou knihy, že čtenář nezná francouzské dějiny. To je jako přečíst si vysokoškolskou učebnici genetiky a snížit jí počet hvězdiček za to, že nevím, co je heterozygot.

4 21.04.2019

Když mi bylo čtrnáct, knížku mi doporučila kamarádka. Přišla mi primitivní a stylisticky nepříliš povedená. Čekala jsem větší realismus a méně pohádkovosti. Možná jsem ale jenom nebyla v tom správném věku.

Jedna z mých nejmilovanějších dětských knih - četla jsem ji na prvním stupni ZŠ. Mamka mi ji koupila ve výprodeji městské knihovny za pětikorunu. Cenila jsem si jí jako pokladu a vzpomínám si, že jsem jí dokonce opatřila speciální obal, aby se tomu klenotu nic nestalo. :) S obrovskou pýchou jsem si ji zapsala do čtenářského deníku.

6 21.04.2019

Tuhle knížku četla moje matka na dovolené v Egyptě, když mně bylo třináct. Ze zvědavosti jsem si ji půjčovala vždycky, když ji odložila, dokud jsme ji obě nedočetly. Z nějakého důvodu mi ale utkvěly v paměti spíš momenty ze Sabinina studia ve Švýcarsku než z dětství na Papui. Zaujal mě také zmatený trilingvismus dětí z její rodiny.

Celkový dojem, který ve mně kniha zanechala, byla lítost nad autorčiným „ztraceným rájem" exotiky a dětství.

„Afrika je často označována za kolébku lidstva i matku, po níž všichni touží a zdálky ji milují." (I. M. Hilligesová)

Jako školačku mě knížka nadchla. Zamilovala jsem se díky ní do Afriky a chytila jsem se záměru se tam přestěhovat, který mě dodnes drží (jen co dostuduji!). Zpětně ji vidím jako červenou knihovnu, ale uvědomuji si, že jí vděčím za podstatnou vizi svojí budoucnosti.
Vzpomínám si, že se mi tehdy líbily neotřelé informace o africké všednodennosti, které mi přišly trochu jako z originálního turistického průvodce. Pidgin English, fuju, regulace provozu podle sudého/lichého čísla na SPZ, ...