JulianaH. komentáře u knih

Knížku mi ještě jako školačce půjčila zákaznice mojí máti a musím říci, že jsem se z naučila poměrně hodně. Díky ní dodnes poznám veverku bušovou, orla jasnohlasého, nyalu nížinnou nebo třeba welwitschii podivnou. :) Doufám, že se mi to jednou bude hodit v praxi.

Když mi bylo čtrnáct, knížku mi podsunul táta (který má ostatně Durrella plnou knihovnu), poněvadž oba sdílíme zájem o zvířata. Vzpomínám si, že měla roh ohlodaný od myši.
Sice jsem u ní neslzela smíchy, ale několikrát jsem se zasmála opravdu od srdce a všechna mírná pousmání byla také příjemná. Podle komentářů pode mnou nejsem zdaleka jediná, kdo se na knížku upamatoval v souvislosti se seriálem - také vůbec není špatný. Ostatně mám dojem, že jsem od Durrella přečetla téměř vše, ale O mé rodině se mi asi líbí nejvíc.

Podle tehdejšího čtenářského deníku jsem oceňovala hlavně barvité, originální metafory, kdežto popisy mi místy přišly rozvleklé. Což v kostce vystihuje celou Durrellovu tvorbu.

10 18.03.2019

Nemá cenu rozčilovat se nad tím, že autor je (nebo hraje, že je) agilní komunista a marxista. Tak to u knížek ze 70. let chodí.
Samozřejmě, že z toho vyplývají rezervy, například apriorní zaujatost vůči církvi, která Griguleviče nutí vidět všechno ploše a černobíle. Srovnání církve s nacisty je přitažené za vlasy – ostatně autor nebyl ochoten naslouchat ani katolicismu, ani nacismu, takže se není čemu divit, že nepronikl do podstaty žádného z nich. Generální inkvizitor Tommaso Torqumada by si spíš než spílání a tirády zasloužil pořádnou, porozumivou a empatickou analýzu, které by měl být schopen dobrý historik. Proč smýšlel tak, jak smýšlel? Čemu vlastně sám věřil? Vedl to, co bychom mohli nazvat svatým (tedy nepokryteckým) životem?
Jinak je to ale dílo dobré, možná dokonce velmi dobré. Bohatá, zevrubná faktografie, navíc podaná čtivě. Kdyby něco podobného vyšlo dnes, byla by to předražená, senzacechtivá šartéka na křídovém papíře, kde by překlad plný věcných chyb a překlepů kompenzovaly křiklavě barevné obrázky. Proto chvála múzám za Griguleviče, i když je to Sovět.

PS. Naprosto brilantní mi přišly pramenné ukázky. Díky nim jsem viděla, že instituce inkvizice byla mnohdy traumatizující pro samotné inkvizitory, o ostatních katolících ani nemluvě. Nikdo, komu záleží na církvi, zřejmě nebude inkvizici bezuzdně velebit – už proto, kolik utrpení způsobila svým vlastním lidem.

4 07.03.2019

Pokusím se napsat komentář coby historik, který se poněkud orientuje v dějinách Německa a Rakouska od 80. let 18. století (což je časově nejhlubší odkaz v knize) přes fin de siècle po 20. léta, kdy Mein Kampf vznikl.

Předně mě napadá zdánlivě nesouvisející historka. Když byl za první republiky jmenován ministrem války básník Josef Machar, smáli se mu, že je pro takovou pozici nekompetentní, a noviny zesměšňovaly jeho projevy v parlamentu. Machar si tedy přeložil z angličtiny text jistého britského generála a přednesl ho pod vlastním jménem. Teprve když noviny další den zase strhaly jeho "nekvalifikované žvásty", odtajnil jim, že šlo naopak o žvásty vysoce kvalifikované. :)
Otázka zní: kdyby vám někdo předložil kus Mein Kampfu a podepsal pod to Moltkeho, Friedricha II., Pufendorfa nebo Schopenhauera, byli byste si jistí, že byste to poznali? A kdyby vám naopak někdo dal úryvek z těchto válečných teoretiků, právníků a filosofů a tvrdil, že je to úryvek MK, jste si jistí, že byste se nerozčilovali nad "Hitlerovou" perverzitou a nevzdělaností? Veřejné mínění je sugestivní a zrovna nenahrává nezávislému zvažování hodnot.

Teď k vlastní knize. Překlad je ostudný: překladatel špatně přepisuje i vlastní jména (např. Boklizius místo Böcklin, Feders místo Feder atd.), občas vynechá ve větě zápor, jindy je vidět, že sám nerozuměl smyslu textu, a tak přeložil jednotlivá slova mechanicky, tu a tam zaměňuje podobná slova odlišných významů (držba a država), ... Na základě této verze si nikdo neudělá obrázek o originálu, pokud tedy hned vedle na stole nemá otevřenou německou verzi a slovník. O autorových vyjadřovacích schopnostech překlad nevypovídá nic.

Nechci psát recenzi ani analýzu, takže jen pár mých postřehů:
a) Z knihy jasně vyplývá, že nacismus nespadl z nebe jako destilát zla. Naopak se vyvinul z materie tohoto světa. Metody Hitler přebírá od sociální demokracie a komunistů, počínaje násilím jako prostředkem politického boje a konče utvářením veřejného mínění pomocí propagandy v novinách. Sám říká, že jeho hnutí je vyšší syntéza Schönererovy všeněmecké politiky a Luegerovy křesťanské demokracie. Ve své době nacismus nepůsobil tak démonicky, jak ho vidíme teď, protože nebyl (přiznejme si to) nijak neobvyklý, co se týče metod.
b) Asi těžko bychom hledali politika, který měl tak hluboké zkušenosti s praktickým životem. V tom je Hitler spíš protějškem Gorkého.
c) Není pravda, že kniha je prolhaná. Naopak je upřímná tam, kde by to člověk nečekal. Autor (podobně jako třeba Orwell v Holdu Katalánsku) klidně přizná, že v jisté fázi válečného nasazení se o něj na frontě pokoušel strach.
d) Zajímavé mi přišlo i to, že si očividně dost váží Britů a na rovinu řekne, že nepřítel byl v něčem lepší (zejména v propagandě). Nebo že němečtí vojáci na frontě držkovali při plnění rozkazů.
f) Kromě Lenina a Hitlera mě nenapadá žádný politik-myslitel, který by vytvořil originální filosofický systém a dovedl do něj vtáhnout všechno, od evoluce po boha, načež by z něj konzistentně odvodil politickou a vojenskou taktiku. Občas to skřípe (nemůžu se ztotožnit s teorií tvůrců, nositelů a bořitelů civilisace, protože mezi prvními mně scházejí třeba Číňané nebo Mínojci, kteří neměli árijský původ), ale většinou to překvapivě dobře funguje - jistě i proto, že Hitler postuluje účelné uspořádání světa racionálním stvořitelem.
Nacismus je zkrátka systém, který chce prosadit vítězství kvalitativního principu nad kvantitativním, a to na historické (národy), politické (nacismus) i metafysické (rozumný boží řád) úrovni. Nižší sféry mají analogii ve vyšších.
g) Nelze zapomínat na to, že nacismus je adaptace na komunismus: taktika se mu přizpůsobuje, aby ho mohla porazit, kdežto strategie se s ním bytostně rozchází. Můžeme s touhle myšlenkou nesouhlasit, jak chceme, ale nelze jí upřít velikost a dobovou úspěšnost. Pacifismem komunismus porazit nelze.
h) Kritika parlamentní demokracie mi přišla geniální a univerzálně platná. Přesně tak: poslanci nejsou odborníci na to, o čem rozhodují, nenesou osobní zodpovědnost a bývají voleni lidmi, kteří nerozumějí politice a nerozeznají génia od žvanila, tj. občany. Lze tomu něco vytknout?
i) Autor není žádný hlupák, a už vůbec ne nevzdělanec. Nevím, kolik odkazů na architekturu a filosofii, případně kolik biblických citátů a parafrází Schopenhauera a Goetha má ve svých dílech Churchill, ale silně pochybuji, že jich bude víc než v MK. Kdo se například dostal k pasáži, v níž Hitler vysvětluje, že stát je prostředek, a nikoli účel, mohl si všimnout, že se tady inspiruje Nietzscheho kritikou Hegela. Myslíte, že by byl něčeho takového schopný Churchill? (Jenže Churchill vyhrál.)
e) Má smysl pro humor. Je to snad jediný autor, který na pěti stech stran dokáže mluvit téměř bez přerušení ironicky. A občas jsem se srdečně zasmála, například karikaturám parlamentářů. Nebo tomu, že spojenectví Německa a Ruska by bylo jako smlouva stromu se jmelím. :D
f) Ano, jazyk je excentrický a silně metaforický i v originálu, nejen v tomto zprzněném překladu. Někdy nepříliš zdařile ("škrtící zmije"?), jindy naopak velmi podařeně (noviny prý vytvářejí "takzvané veřejné mínění, z jehož pěny pak vystupuje parlamentní Afrodíté" - to je skvělé!). V každém případě byl Hitler jeden z mála politiků, který nepoužíval klišé, což je zajímavé. Myslím, že i to svědčí o faktu, že neměl v hlavě prázdno.
Za mne 5/5 ⭐.

PS. Fascinují mě zdejší "liberálové", kteří chtějí něco předepisovat jako "povinnou" četbu. :D Navíc s komentářem, který by člověku řekl, co si má myslet. Tak buď jste demokraté a věříte v člověka, nebo nejste, ale rozmyslete se.

62 06.03.2019

Přidávám se k těm, komu se traktátek našeho Mistra četl lehce. Jsem ateista, ale byl to krásný zážitek.
Z odborného historického hlediska ho rozebírám v recenzi, proto jen dodám: „Dcerku" lze číst jako soubor rad do vlastního duchovního života stejně jako vhled do spirituality jedné z nejvýznamnějších osobností evropských dějin. Pro mě byla tím druhým. Svědectví o osobnosti Jana Husa si velmi cením a po šesti staletích mi stále připadá živé.

6 06.03.2019

Moje první setkání s nemarxistickou historiografií. Osudové. Nikdy nezapomenu na ten slunný dubnový den, kdy jsem náhodou po cestě ze školy narazila na knížku doktora Kalisty odloženou u kontejneru na papír. Začetla jsem se do ní v zahradě pod Emauzy a bylo to jako zjevení. Od té doby holduji baroku.

8 06.03.2019

Kongeniální - páter Koniáš a Váchal si zkrátka sedli. Jenom bych ráda upozornila na fakt, který samotnému Váchalovi zřejmě unikl, že písně nejsou autorským výtvorem našeho barokního misionáře, nýbrž překladem německého jezuity pátera Frankla.

Ukázka z Písně o mukách pekelných:

Ty někdy jasné očičky,
jež se nad hvězdy skvěly
a jako drahé perličky
na čele se třpytěly,
místo krásných věcí jasných
musí na ďábly hledět,
a na věčnost,
co slunečnost
jest, nikdy víc nevědět. …

2 06.03.2019

„Což není soucit a láska k lidem nejvznešenější ze všech ctností?“

V obou drobných textech Bolzano prokázal hlubokou, humanistickou znalost lidské povahy. Maximy nazývá „větami“, takže jeho etická soustava připomíná matematiku, ale přitom osvědčuje jemný smysl pro zvláštnosti případů: nikdy strnule neaplikuje jeden a týž jednoduchý princip bez ohledu na okolnosti. Celkově je jeho etika empirická, ačkoli není konsekvencionalistická. Představuje vlastně střední pozici mezi Kantem a utilitaristy.
K tomu připočtěme půvabný sloh, byť náročnější kvůli složitosti dobově módních period (překládat bych ho určitě nechtěla).

Dílo jsem si vybrala jako téma seminární práce na etiku – do té doby jsem se po něm roztouženě dívala v universitní knihovně, aniž bych je mohla protlačit mezi četbu ke zkouškám. Nakonec se mi tedy podařilo spojit příjemné s užitečným a jsem za to upřímně ráda.

1 25.02.2019

Po zklamání z „1984“ si mě Orwell znovu získal „Holdem Katalánsku“. Je to skvělá kniha, která ukazuje, že autor byl fér chlap.

Vybrala jsem si ji jako četbu ke zkoušce ze světových dějin, pro kterýžto účel se zase tak dobře neosvědčila. O frankistech jsem se nedozvěděla nic kromě toho, že byli v troubení na polnici lepší než komunisti. :) Vůbec mi to ale nevadí. Zajímavé mi totiž přišlo všechno ostatní: reportážní a nevídaně upřímné zprávy ze zákopů, historky vykreslující charakter Španělů a komunistů, nesentimentální lyrika (která mi „1984“ tolik chyběla), vtipné postřehy, politická analýza oněch pověstných POUMů, PSUCů, FAIů a dalších (bylo užitečné si uvědomit, jak důsažně stalinistický SSSR ovládal komunistické strany ve zbytku Evropy) i rozbor lží britských novin o španělské válce srovnáním s Orwellovými vlastními zážitky.

Komentáře pode mnou ve mně ale vzbudily dvě falešné naděje: že se toho dozvím hodně o propagandě (ve skutečnosti se jí tady Orwell mnoho nevěnuje) a že mám v rámci určité autorovy stranickosti očekávat snahu o nestrannost. Orwell se skutečně snaží být fér, ale k levicovým frakcím - trockistům, stalinistům, anarchistům. Fašismem se vůbec nezabývá a zjevně pokládá za zbytečné vysvětlovat, proč bojuje za diktaturu proletariátu. Možná jsem divná, ale schvalovat vraždění duchovních, krádeže pozemků, ostřelování katedrál a jiné způsoby ničení cizích nemovitostí mi nepřijde zase tak přirozené, aby to vůbec nevyžadovalo vysvětlení.

Já osobně jsem držela palce fašistům (i když jsem samozřejmě věděla dopředu, jak to dopadne), i tak jsem si ale četbu „Holdu“ užila a před autorem smekám klobouk.

* „Při zákopové válce je nejdůležitějších pět věcí: dřevo na oheň, jídlo, tabák, svíčky a nepřítel.“
* „Tím, co průměrného člověka přitahuje k socialismu a nutí ho nasazovat pro něj i krk, onou „mystikou“ socialismu, je myšlenka rovnosti.“
* „Nebylo nic příjemného vidět patnáctiletého španělského chlapce, jak je nesen na nosítkách, vytřeštěná bílá tvář v prostěradlech, a při tom si vybavit úlisné osoby v Paříži a Londýně, píšící pamflety, které mají dokázat, že je tenhle chlapec převlečený fašista.“
* „Možná, až dojde k další válce, spatříme výjev v celé historii dosud neviděný: šovinistu provrtaného kulkou.“
* „Lidová fronta byla možná podfuk, Franco byl však anachronismus. Jen milicionáři či romantici si mohli přát, aby zvítězil.“

6 15.02.2019

Klobouk dolů před Eduardem Petiškou. Báje převyprávěl věrně a zároveň poeticky, krásou jazyka je to svébytné umělecké dílo. Pro popularizaci starověké slovesnosti tímhle počinem vykonal nevypověditelně mnoho.

2 11.02.2019

Mně to přišlo jako jalová fraška, mělká a germanofobní. Vím, že je autor vynikající básník, ale jeho próza mi připadala vylhaná, strojená a prázdná, hlavně milostné sentence. Začátek je křečovitý, jsou tam i dobrá místa, ale ne mnoho, a konec se mi nelíbí, protože je plochý a nijaký.
A nějak mi neštymuje, že Vrchlický nechal lhát postavu arcibiskupa Arnošta. Jenom Alena mi přišla napsaná dobře.

2 10.02.2019

Lyrická a milá hra.

3 10.02.2019

Koupila jsem si knížku na nádraží, když mi bylo čtrnáct, a s některými jmény (jako Brecht nebo Russell) jsem se Johnsonovým prostřednictvím seznámila poprvé. Vzápětí jsem zjistila, že to byla osudná chyba. Dalo mi hroznou práci, než jsem se naučila dívat na Rousseaua nebo na Tolstého i jinýma očima než Johnsonovýma, jinými slovy vidět v nich něco jiného než cvoky a prasata (pardon, že to tak musím říci).

Proto souhlasím s komentátory pode mnou, kteří vyslovili svoje znechucení, hlavně s jardadrem. S jedinou výhradou: Hitler tedy rozhodně intelektuál byl.

Jako sumář biografických faktů Johnson neuškodí a některé anekdoty jsou zajímavé, například že Sartre jako malý nasypal matce do džemu sůl. Ale vycházet z tohoto blasfemického pamfletu ve snaze seznámit se s určitými lidmi není dobrý nápad.

4 10.02.2019

Spolu s Ceramovými „Bohy, hroby a učenci" nejlepší knížka o starověku, kterou jsem četla. Tehdy mi naprosto učarovala a ráda bych se k ní vrátila zase; mám na čtení krásné vzpomínky. Třeba jak sedím pod jabloní v zahradě a s otevřenou pusou zjišťuji, že pyramidy byly původně bílé a měly zlatý vrcholek. Nebo jak dychtivě hltám příběh o Layardovu dobrodružství v Mezopotámii, zatím co za okny pomalu svítá srpnový den. Anebo jak sedím v bytě, kde všichni už usnuli, ještě vyhřátém letními vedry, a představuji si šafránovou vodu, kterou se v antice kropily amfiteatry...

2 08.02.2019

Ve srovnání s ostatními knížkami, které jsem na dané téma četla, mi tahle přišla poněkud unylejší a sušší. Patrně proto, že ji psal vědec, ne literát.
Vlastní text se četl ještě docela svižně, ale výňatky ze sumerských textů pro mě byly téměř nepřelouskatelnou nudou. Bohužel jsou v českém vydání přeložené z anglického překladu místo z originálu a nepřekládal je básník. Paralelismus se mi dokonale zprotivil, nemůžu ho ani vidět. Navíc má sumerská literatura jisté specifikum: ve chvíli, kdy vrcholí vaše napětí a zájem o text, zpravidla končí střep destičky. Několik ukázek (ze sumerštiny do angličtiny přeložil N. S. Kramer, z angličtiny do češtiny Josef Klíma):

„Byl vesel, vesel, na jílové břehu byl vesel,
na břehu řeky pastýř byl vesel, na břehu řeky,
nadto pastýř ovce si vodil na břehu řeky,
k pastýři, jenž sem tam chodil na břehu řeky,
k němu, jenž pastýř jest, rolník se blížil,
Enkidu, rolník, se blížil.“
(o Dumuzim)

„Ženichu, mému srdci drahý,
příjemná je tvá krása, sladká jako med,
lve, mému srdci drahý,
veliká je tvá krása, sladká jako med.“
(Šusínův zpěv lásky)

„Ó paní má, milostná krásou údů svých...“
(kněžka bohyně lásky Ištary oslavuje manželku krále Šusína)

1 08.02.2019

Mezi patnáctým a šestnáctým rokem jsem hltala knížky o starověku a tahle patří spolu s dílem Zenona Kosidowského (Když slunce bylo bohem) k nejlepším, které jsem četla. Velmi ochotně jsem čtení obětovala čas určený pro spánek. Pouze díky Ceramovi vím, že Champollion jako dítě sepsal Dějiny slavných psů a za jediné rozumné zřízení prohlásil republiku.
Autora ostatně obdivuji; jen vzácně se najde někdo, kdo je ochoten zprostředkovat výsledky vědeckého výzkumu veřejnosti a kdo je přitom kompetentní. Na svůj obor nahlíží lidsky: s pochopením a humorem.
Jen škoda, že český překlad ruší aliteraci v názvu (Götter, Gräber, Gelehrte) - dalo by se to za cenu jisté nepřesnosti převést jako Modly, mohyly a mudrcové. :)
Text se člení na čtyři oddíly: Kniha o sochách (Mínoa a Mykény), Kniha o pyramidách, Kniha o věžích (Mezopotámie) a Kniha o schodech (Mezoamerika). Mně se nejvíc líbila mezopotámská část.

Báseň o Amenemetovi III. v překladu V. Zamarovského:

On dal Egyptu více zeleně než Nil,
on obě země silou naplnil,
on je život, jenž dává nozdrám chlad,
on zahnal od svých věrných hlad,
jeho poklady jsou potravou všech, kdo mu slouží:
král je život a jeho ústa jsou hojností.

Synu můj, mstiteli můj, Menhepere,
žij věčně: skvím se láskou k tobě.
Chrání ruce moje údy tvé ochranou života.
Jak sladká je tvoje laskavost k mé hrudi.
Přijímám tě za svátost svou.
Žasnu nad tebou. Kladu moc tvou
a strach z tebe do zemí všech,
bázeň z tebe po hranice stavidel nebeských.

6 08.02.2019

* „Těmahle rukama, těmito nástroji jsi vytvořil bohy.“
* „Ó matko Nút! Rozprostři svá křídla nade mnou jako nebe poseté nehynoucími hvězdami!“ (nápis na Tut-anch-amunově rakvi)

Knížka mého (pozdního) dětství. Narazila jsem na ni v babiččině knihovně kdysi o prázdninách, když jsem si zrovna opakovala roční učivo o starověku, a nadchla mě jako poklad.
Oddíly jsou celkem tři: „Příběh starý 3 300 let“, „Kouzelná země na Nilu“ a „Howard Carter hledá faraonův hrob“.
Líbila se mi kresba atmosféry, myšlenek a pocitů: skoro jsem měla dojem, že autor líčí ne smyšlený příběh, ale moje vlastní vzpomínky, prožité na všech úrovních vnímání včetně smyslové. Nejvíc jsem ocenila, že K. Bruckner zmiňuje jména arabských pomocníků Howarda Cartera (Ahmed Gurgar, Gad Hasan, Rais Husén, Abdelad Ahmed a Hasan Avad).

2 08.02.2019

Dostala jsem se k transcendentální jednotě apercepce, tedy circa do půlky. Pak jsem si řekla, že kdybych na četbu té knížečky měla dva týdny, dobrá, ale běžel mi čas do zkoušky, takže jsem ji nahradila něčím jiným, snáze čitelným.
Každopádně životopisná kapitola mě obohatila o řadu faktů, které jsem neznala, a hodně zajímavá mi přišla i kapitola následující: o Kantových předchůdcích.

Kdo by byl řekl, že Kant z hudby poslouchal jen vojenské pochody, z literatury měl nejraději satiru, sympatizoval s republikány a že mu lidé díky jeho společenskému šarmu přezdívali „krásný magistr"?

* „Universita se hodí spíše k drezuře medvědů, než aby se stala dějištěm věd.“ (Fridrich II.)
* „Manželství je dohoda mezi dvěma lidmi o vzájemném užívání sexuálních orgánů.“ (Kant)

2 08.02.2019

Četla jsem asi jako třináctiletá na doporučení svého otce. Tři Kulhánkovy knížky, které mi tehdy dal do ruky, pro mě byly, jsou a budou zároveň jediné svého žánru v mém životě.
I když to pro mě byl naprosto exotický exkurs, uznávám, že mě bavily a že jsem se u nich občas smála. Na druhou stranu nechápu, jak upíři a krev můžou bavit i někoho nad třináct let. :)

Užitečné a celkem dobře čitelné, ani nikoli oslnivé, originální (což asi ani nebylo autorovým záměrem). Levičácké (marxistické) a poněkud izraelitské. Šikovný přehled, z něhož lze načerpat informace, ale ne dílo, které by si člověk pamatoval pro ně samotné, kvůli autorovi a jeho přístupům.
Přečíst, opoznámkovat, vrátit do knihovny a už nevidět; protože proč taky.

2 08.02.2019