JulianaH. komentáře u knih

Poprvé jsem ji četla ještě na základce a nadchla mě. Pak jsem z ní maturovala. A pak jsem si ještě poslechla audio verzi během bezesných nocí za vysokoškolského studia. Pořád ji hodnotím stejně vysoko, mnohem výš než „1984“.
Jasná, příjemně čitelná, melodická stavba vět - velmi jednoduchá a prostá. (A to jsem jako ubohý maturant byla donucena hledat v Orwellově textu básnické prostředky, které tam samozřejmě nejsou.)
Průzračně vystihuje podstatu jevů, které popisuje. Je dostatečně konkrétní, aby se daný fenomén dal ztotožnit se svojí konkrétní historickou předlohou („Internacionála“, Trockij), ale zároveň dostatečně všeobecná a esenciální, aby bylo možné vztáhnout popis na jevy všech myslitelných totalit (konstrukce společného nepřítele, tendence zvrhnout se z ideálu v teror). Až aforistická jadrnost.
Zamilovala jsem si skeptického intelektuála Benjamína, to je podle mě nejlepší postava vůbec.
Orwell byl mistr.

27 02.02.2019

Příběh mi přijde hluboký jen zdánlivě (hledání svobody je velmi filosofické téma, ale autor k němu vlastně nenabízí žádnou myšlenku). Zato obrazy, kvůli nimž jsem si knížku půjčovala od kamarádky, jsou skutečně nádherné.
Navíc mi přijde dobře, že vznikají díla, která se věnují utrpení zvířat ve válkách, a že mají úspěch u čtenářů. Když nic jiného, alespoň tohle by mohlo ukázat americkým negramotům důsledky invaze do Iráku.
A zamilovala jsem si lvici Safu, loajální lidem a skeptickou, ba cynickou k vlastnímu druhu. Byla opakem mladé Núr prahnoucí po svobodě. Charaktery zbylých dvou členů smečky, pohodlného vůdce Zilla a lvíčete Aliho, už tak zajímavé nejsou.

2 02.02.2019

Rabíndranáth Thákur mě notně zklamal. Jeho lyrika na mě nepůsobila.
Mám to připsat tomu, že jsem nežila v Indii, a tudíž mi básníkův lehký náznak neevokuje vlastní zkušenost tak jako domorodcům? Banyány, sítiny, mangovníky atd. jsou pro mě pojmy z přírodopisu, ne vjemy a vzpomínky. Ale u čínské poesie jsem žádný takový problém neměla. Vadil mi také volný verš a celkově mi básně nepřišly ani poetické, ani realistické - spíš nic než cosi mezi.
Velkou část motivů básník čerpá ze svého dětství a mnoho básní se věnuje něžnému vztahu, který měl buď autor, nebo "lyrický subjekt" s maminkou.

Ačkoli jsem si knížku pořídila v antikvariátu za deset korun, přijde mi to jako promarněná hřivna. Mojí babičce, která v životě nepřečetla téměř nic, se ale sbírka líbila natolik, že mi ji zabavila dřív, než jsem ji stihla dočíst.

Nejprve je třeba říci, že Marco Polo psal svůj cestopis jako příručku pro kupce, již se ve 13. století vydají do nezbádaných končin Asie – ne jako četbu do tramvaje. Proto by mi přišlo krajně nespravedlivé srážet mu hvězdičky za všechny popisy čínských regionů pro obchodníky, jakkoli jsou pro nás, lidi 21. století, neatraktivní.
Na druhou stranu je fakt, že knížka prostě není tak zábavná, jak řada lidí (včetně mě) původně očekává.

Marco Polo je ohromně pověrčivý - ale ne zase tolik jako Kryštof Kolumbus. Všímá si přírody (byť opět ne tolik jako Kolumbus; u Pola je ještě znát středověká mentalita, která pohrdá hmotným stvořením bez duše). Šokoval mě jeho postřeh, že exotická zvířata jsou morfologicky přizpůsobená biotopům, v nichž žijí. Vždyť o pár staletí později přesně z této zkušenosti vznikla jiná kniha, O původu druhů. Tak daleko se ale italský cestovatel nedostal.

Roztomile nekorektní, ale dobově nikoli extrémní jsou výpady proti Mohamedovi. Nevadí, že - jak zaznělo v komentářích níže - nepocházejí od Marka, nýbrž od pana překladatele.

Neoznačila bych Sealsfieldovu knihu tak docela za fiktivní cestopis, poněvadž to evokuje Gulliverovy cesty nebo Mandevilla. Sealsfield (vlastně rodným jménem Karl Postl) popisuje místa, která nejen existují, ale která také osobně navštívil, byť v jiném čase, než uvádí. Fiktivní je totiž cesta jako celek, autor ji sestavil ze svých různých, nezávislých cest a pobytů.

Mám dojem, že jsem se z dílka dozvěděla víc než na semestrálním semináři ze světových dějin 19. století. Sealsfield často líčí drobné zajímavé historky, pro ilustraci: separatismus Uhrů dokládá událostí, kdy si uherští důstojníci poručili ve vídeňské restauraci vychladit láhve tokajského vína ve vínu rakouském.
Knížka je vlastně enfant perdu po všech stránkách. Autor - liberál, uprchlík do Ameriky a romantický dobrodruh, zběhnuvší duchovní - očekává a podněcuje revoluci proti zpráchnivělému ancient régime. Vydává se za Angličana a zaujímá protikatolická stanoviska ("naše protestantská bohoslužba"). Znechuceně popisuje anglofonnímu publiku nesvobodu v zemích Svaté aliance, třebas lázeňské špicly. Romanticky personofikuje národy (např. John Bull = Anglie) a popisuje národní povahy (třeba Němci jsou podle něj dobrodušní a otevření; s českým obrozením sympatizuje, ale Češi mají „otrockou, úkladnou, zrádnou povahu").
Vtahuje čtenáře užitím druhé osoby. Navzdory tomu, že je knížka útlá, se mi nečetla úplně lehko a strávila jsem nad ní víc než dva dny, jak jsem si původně předsevzala. Přesto času nelituji.

* „Ústava … bude spát …, dokud nebudou vytvořeny správné předpoklady … u národů, totiž úměrné rozdělení majetku a intelektuální osvěty.“
* „Škoda, že se tak málo ví o dobrém charakteru Němců a o jejich ctnostech a že je ještě méně ceněn. V německém charakteru je totiž tolik citu, že pohne každým srdcem.“
* o Češích a Sudetoněmcích: „Mezi oběma národy není žádný přechod, žádné míšení; jsou odděleni jako Němci a Francouzi a třísetleté spojení nemůže potlačit antipatii, nemůže je přimět k tomu, aby zapomněli na posměšné přezdívky, kterými se vzájemně častují.“
* „… Maďar se totiž cítí, a to právem, být tím, čím je, a cítí, že jeho osobní svoboda a prastará ústava nejsou napsány jen na papíře, nýbrž v srdcích desíti miliónů jeho krajanů, neobávajících se ani císaře, ani Metternicha.“

1 02.02.2019

Podle mého nesrovnatelně lepší než Pán much.
Překvapilo mě, že Golding našel odvahu napsat a vydat dílo, které bude mít podle všeho jen málo čtenářů. Přinejmenším zdánlivě je totiž neatraktivní - dlouhými theologickými a filosofickými úvahami, převážně lyrickým a psychologickým dějem, omezeným arzenálem postav. Všechno, co se událo mimo oblast idejí, také Golding jen načrtává - vnější děj, charaktery a tak dále.
Určitě patří k dílům, jež se vyplatí přečíst vícekrát. Zdá se mi, že napoprvé člověk všechno nepochytí, ani když čte rozvážně.
*spoiler v tomto odstavci* Jako opak bestselleru působí i smysl díla, kdy se drama nečekaně a s osudnou tvrdostí přesune z jedné oblasti (věž nesmí spadnout) do druhé (sesypou se děkanovy vztahy a na věži najednou už absolutně nezáleží).
Je to věc výsostně tragická. A musím se přiznat, že vedle Baarova Holoubka je to jediná kniha, po jejímž dočtení jsem několik hodin prodělávala záchvaty nezastavitelného pláče.

Jenom mě trápí úvaha... jsem jediná, kdo vnímá děkana jako vysloveně kladnou postavu? Podle mě ho totiž Golding odsuzuje, ale na mě působí jako vtělení laskavosti a je mi ho hrozně líto.

8 02.02.2019

Možná jsem byla shovívavější proto, že mám autora ráda jako člověka, ale mně se knížka líbila. Určitě nesouhlasím s tím, že je to veselé čtení, naopak z něj mám lehký splín. Na druhou stranu si mě úplně získala postava vesnického kněze.

A co se týče oficiální anotace: Zdá se mi to, nebo si klade za cíl pohanit dílo a odlákat mu čtenáře? Jak kontra-kapitalistické.

8 01.02.2019

„Kdo dal Němcům právo soudit ostatní národy?“ Jan ze Salisbury

Na knihu jsem se těšila, ale byla to pro mě pustá nuda. Místy mi přišlo, že autor úmyslně vynechává všechno, co by mohlo být zajímavé - tak například napíše, že při Barbarossově tažení na Řím byl Alexandr III. nucen prchnout, ale ne už, že chudák papež přespal na zemi v jednom benátském podchodu. Že „papež prchl", je informace samoúčelná a neposkytuje vhled do toho, jak historická událost byla skutečně prožívána.
Po několika letech si pamatuji snad jedině skutečnost, že Barbarossa byl podpantoflák. :) A to jsem z této knihy byla zkoušena.

Poměrně alarmující knížečka, kříženec manifestu a reportáže. Dozvěděla jsem se toho spoustu: že Slováci byli přepravováni v dobytčích vagónech a Maďaři předstírali, že jim nerozumějí, aby jim nemuseli prodat lístek; že z Pazmánea se vylučovalo jen za pohvizdování nápěvu ke slovenské lidovce; že na výstavě se maďarizovala slovenská jména na štítku vynálezů atd.

2 01.02.2019

Možná je to moje chyba, poněvadž kniha byla mojí první četbou na universitě a nevěděla jsem ještě, jak studovat text ke zkoušce. Ale mám dojem, že jsem si z ní neodnesla téměř nic.
Připadala mi jako chaos narážek na cosi mimo knihu samotnou. Domnívám se, že by neuškodilo alespoň krátce naznačit, o čem pojednávají legendy, s nimiž autorka pracuje. Raně novověcí světci přece nejsou tolik známí, aby bylo možné předpokládat, že každý zná sv. Willibrorda, ten by podle mě zasloužil alespoň podčarník. Kdyby prof. Bednaříková psala své Franky pro odbornou veřejnost, přišla by mi náročnost adekvátní, ale ono jde o populárně naučnou práci.
Možná bych si teď, s většími znalostmi, užila knihu mnohem víc, ale v prváku jsem měla co dělat, abych ji dočetla. Alespoň autorčin sympatizující přístup k církvi mi imponoval.

Nemůžu za to, donutili mě, abych to přečetla k maturitě... a už nikdy se té knihy nedotknu, slibuji. První titul od Viewegha je zároveň můj poslední.

Bulvární brak s pornografickými prvky.

Jsem nadšená! A nesmírně vděčná abbé Petráčkovi, který nám knížku předepsal ke zkoušce. Nedokázala jsem si ani představit, že by mě tolik bavila. Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla.

Je to geniální arcidílko umělecké historiografie. Předkládá ukázky z memoárů, klade důraz na lidský profil historických osobností, o nichž píše, hledá jejich motivace (což podle mě souvisí s tím, že je autor katolík) a podchycuje atmosféru doby.
Prof. Arnold je profesionálně spravedlivý k oběma stranám - modernistům i antimodernistům. Má odvážný, překvapivý humor, který si mě naprosto získal ("svatý projekt Duilhého de Saint Projet..."). Líčí zajímavosti a zábavné historky (přezdívky kuriálních pracovníků), takže čtenář vidí představitele církve živě a lidsky. Ukazuje, jak církev funguje, na procesech u kurie. A vyvrací stereotyp německého profesora theologie tím, že ačkoli odstavce přehledně člení v teutonském stylu, stavba vět je příjemně čitelná a srozumitelná.
Slast.

„Duše se proměňují ve stroje, umění v techniku, kultura v civilisace, kvalita v kvantitu; absolutním vládcem je hmota.“ – Veit, 1933

1 01.02.2019

J. Hrůša vydal brožurku o Spinozovi jako protest proti protektorátnímu zřízení - odvolal se v ní na Spinozovy hodnoty racionalismu a humanismu. Zajímavé a dojemné čtení.

1 31.01.2019

Schopenhauer věděl, o čem píše. Díky múzám za to, že jeho dílo máme, protože nikdo z našich současníků už by podobné myšlenky vyjádřit nesměl.

Ženám při hodnocení obvykle uniká, že Schopnehauer nebyl zapšklý a zlostný, nýbrž že dílko je psané s nadsázkou a místy humorně. Viz nepřeložitelnou slovní hříčku: „Říká se: Žena v církvi [Kirche, což lze přeložit i jako kostel] ať mlčí. Dodávám: ať mlčí též v divadle!“
Jsou ale i body, v nichž s filosofem nesouhlasím. Dokazuje například bezmyšlenkovitost ženy tím, že je schopná naladit se na duševní úroveň dítěte. Oponuji, že muži se něco takového daří mnohem lépe než ženě, protože ta je ve hře vždycky příliš opatrná a nemá dost fantasie.

A ještě dodatek. Pokud čtenářka hodnotí hůře proto, že je pohoršena urážkou svého pohlaví, dokládá tím přesně tu subjektivitu a malost, o které Schopenhauer mluví. Dílo je potřeba hodnotit podle vnitřních měřítek (originalita, soudržnost, vybroušenost argumentů, styl), ne podle toho, jestli s ním souhlasím.

5 31.01.2019

Nádherná biografie Chopinova. Překrásný čtenářský zážitek, žila jsem jakoby v opojení jejím lyrismem. Ubohý Chopin...

1 31.01.2019

Povídku jsem četla z úcty k autorovi (nebo k jeho smrti) a proto, že mi bylo jaksi trapné, že se mně v čítance pro XIX. třídu nelíbila (což je slabé slovo). Tehdy to prostě byl špatný věk na hodnocení: nemohla jsem ocenit trochu primitivní dobrodružnost, jelikož jsem nebyla dítě, ani určité jemnosti, protože jsem nebyla dospělá.
Teď už vnímám autorův humanismus, který směřuje k dobrému konci, i jeho shovívavost k lidské přirozenosti. Místy jsem ocenila i kreativitu a realismus Vančurovy představy minulosti. Ale... pořád se mi to nelíbí, je mi líto.

S touhle knížkou jsem začínala, když mě ve čtrnácti přepadl prudký zájem o filosofii. Jako úvod je mimořádně dobrá, už proto, aby si člověk ujasnil, které oblasti filosofie ho zajímají nejvíc, a podle toho zařídit svoje následné čtení a bádání.
Vysvětlení jsou srozumitelná, příklady celkem výstižné. Navíc je výběr problémů skutečně rozmanitý a reprezentativní. Poznatky načerpané odtud se mi hodí celý život.

4 31.01.2019

Jeden z mála kladů vidím v tom, že je studie stručná. Autorčin židovský původ se nezapře v tendenčním popisu a neznalosti českých podmínek. Například úplně zkresluje zacházení se Sudetskými Němci v Československu a ignoruje podporu protektorátu od řady občanů ČSR (nejen těch německé národnosti).

Dozvěděla jsem se ale zajímavé skutečnosti, jako že Konrad Henlein byl kratičce říšským protektorem; že gauleiteři požadovali úplné "rozpuštění" protektorátu v Říši rozdělením jeho území mezi sousední německé župy; že Göring měl bránit divoké árizaci (rozprodání židovských majetků pod cenou); že protektorát musel svůj export (který se Říše snažila udržet) přeorientovat na jih, aby Říše mohla zásobit západ; že bojkot německého zboží ve světě byl rozšířen přirozeně i na zboží protektorátní; že českým dělníkům byly zvýšeny mzdy a příděly potravin, aby lépe pracovali; že podíl vlastního Německa na průmyslové výrobě Říše stále klesal ve prospěch ostatních oblastí; že k árizaci podniku stačilo, aby byl spoluvlastníkem jediný Žid (v případě akciového společnosti aby jediný Žid seděl ve správní radě); a že v rámci osidlování měl vzniknout německý "Landbrücke" kolonistů ze severu až do Prahy.

Ze všeho nejzajímavější pro mě byly návrhy řešení české otázky; z přiloženého dokumentu plyne, že to bylo jinak, než se obecně tvrdí.

Jako vážně? Tímhle dílem se u mě Masaryk diskreditoval jako myslitel i jako člověk.

Světová válka je pro něj, a to cituji, „boj světla a tmy, středověku a pokroku“. Už z toho lze usoudit, že jde o propagandistický spisek, a ne o filosofické nebo historické dílo.
Celkově se Masaryk projevuje jako nevzdělanec nebo manipulátor. Nevím, jestli lhal, nebo byl vážně tak hloupý: například připisuje Schopenhauerovi materialismus (a píše jeho jméno se dvěma P). Tvrdí, že Šlesvicko bylo k Německu připojeno násilím, což je obrovitá, nestoudná lež. Itálii prohlašuje za protipapežskou, aby se mu hodila do schématu říše světla bojující s říší zla. Ve skutečnosti se tenhle motiv objevuje v myšlení občanů Dohody celkově, třeba u Mussoliniho sestry Edvigy. To ale nemění nic na faktu, že Itálie byla větším dílem katolická a propapežská a nesrovnatelně menším dílem rudá či jinak antiklerikální.
Nacionalismus pokládá až za moderní jev (jako by nečetl Jana Husa, což je zvláštní vzhledem k tomu, že o něm napsal knihu). Protiřečí si, když německé zájmy redukuje na materialistické (hospodářské) a o pár stránek dál popisuje expansionismus elitářského německého ducha.
Nejnechutnější je ale to, jak pořád žvaní o suverenitě a sebeurčení národů, srovnáme-li to s jeho přístupem k Sudetským Němcům v ČSR. Většinou je k smíchu, ale tu a tam k zoufání, například když přikládá iredentismus Tyrolska vlivu německých turistů. (Opakuji: jako vážně?) Definitivně mě odrovnal pravopis (příkladmo „Francouzy") – doufám jen, že to byl zločin sazeče.

* „Proti sobě stojí v světovém boji mocnosti středověkého theokratického monarchismu, absolutismu nedemokratického a nenárodního(,) a státy konstituční, demokratické, republikánské, uznávající právo všech národů, nejen velikých, nýbrž i malých, na státní samostatnost. Proti sobě stojí, jak řekl císař Vilém, idea pruská a americká; je to boj světla a tmy, práva a násilí, středověku a pokroku, minulosti a budoucnosti..."
* „Násilné potlačování, odnárodňování a přenárodňování ve všech smíšených státech je ohromnou ztrátou sil a snižováním mravní úrovně; také panující, potlačující národ se poškozuje tím, že se dopouští násilí a tím, že přijímá nikoli nejlepší charaktery národa potlačeného. Uherský stát s násilnou maďarisací je pro znalce odstrašujícím příkladem odnárodňovací bezcharakternosti."
– napsal člověk, za jehož prezidentství se střílelo do Sudetských Němců

Tuhle knihu mi kdysi vtiskl do ruky někdo na státním kole olympiády z češtiny, že prý se mi "určitě bude líbit". Nelze říci, že by se tak úplně strefil. Přišlo mi to příliš... ženské?

1 31.01.2019