JulianaH. komentáře u knih

O Palackém se mnoho nedozvíte (doporučila bych spíše modernější biografii od prof. Štaifa), zato je to praktický exkurs do marxistické historické vědy (či pavědy). Zjistíte, proč byl chudák Palacký před rokem 1848 "pokrokový" a po roce 1848 "reakční". Nejsem a priori zaujatá vůči marxistickým knihám, ale vůči této konkrétní a posteriori ano. Byla ideologicky uniformní (což všechny marxistické knihy nejsou), a navíc ještě nudná. Hvězdičku uděluji za to, že se autorka zabývá i Palackého dílem estetickým.

1 31.01.2019

Líbezný a stručný úvod do Baarova života a osobnosti. Vzhledem k tomu, že spisovatel hojně promítá do svých děl vlastní vzpomínky a reálie svého života, se hodí nastudovat si něco o něm samotném.

1 31.01.2019

Četla jsem jako patnáctiletá a poněkud jsem se musela nutit, abych vydržela až do konce. Zaujaly mě ale pasáže, kde se Villon ocitl ve vězení, protože v nich Rush vylíčil podhoubí a smysl básníkových balad. Jako velmi dobrý nápad mi přišla pasáž, kde Francois pozoruje pařížský dav a postupně ho začíná vnímat jako soubor jednotlivců; ze středověké anonymity a universální masovosti se vydělují individua.
Nejraději vzpomínám na nádhernou postavu Villonova strýčka, laskavého starého kanovníka Guilloma, a dozvěděla jsem se i leccos o Charlesi z Blois. Kniha je vlastně hybrid mezi fikcí a literaturou faktu, pro kterýžto přístup se přímo nabízí vzhledem k tomu, že o celých obdobích Villonova života nevíme nic.

„Ačkoli Guillaume de Villon měl napřed kleriku silně vzedmutou jako každý pořádný služebník Boží oné doby, byl přece jen knězem-učencem s ušlechtilým, duchaplným výrazem, poněkud krátkozrakým od mnohaletého čtení missálů a knih. Ale tmavohnědé oči ve vrásčité tváři byly laskavé; nebyl v nich rozumový chlad učence, který vyznačuje převahu vzdělání nad cítěním prostého člověka, a snad tu byla též znamení, že byl mužem, který je nakloněn brát si starosti jiných lidé příliš mnoho k srdci. Z hlubin jeho očí vyzařoval jakýsi úzkostlivý, pátravý výraz, jejž bylo možno obzvlášť pozorovat, když se díval na Francoise. Čelo měl vysoké a krásně utvářené, a ačkoliv jeho vlasy byly jako obvykle přistřiženy do tonsury duchovního, byly měkké a sněhobílé. Jemnost pleti mu mohla závidět každá kráska a tváře měl růžové, jako mají staří lidé, když žijí čistě a spokojeně; tak rozdílné od trudovité, jakoby hněvivé tmavé červeně, kterou je možno obyčejně vidět ve tvářích kněží-pijáků. Ač mu bylo pětašedesát a zabýval se vědami, přece jen se neoddával úplně studiu, a hodiny zotavení, které strávil v zahradě, zrcadlily se v jeho čilé a pružné chůzi.“

1 31.01.2019

„Pokora, čistota, chudoba, láska k nepřátelům musí vám všem, Rahlíčku, přejít z vypasených hub do duše a srdce - a potom milerád uvěřím sám, ne sice v pravost evangelií, ale že v ni věříte vy."

Byla jsem zvědavá, jak se člověk stane antiklerikálem. Knížka mi dala docela uspokojivou odpověď: Machara otrávilo církevní školství. Autor je antiklerikálem přímo archetypálním - obdivuje totiž židy a protestanty, stěžuje si na nedodržování celibátu a evangelia chápe po svém, jako ušlechtilost. Jeho satira si nebere servítky. Ale ačkoli je autor místy nevkusný (třeba když poučuje biskupa o tom, co se píše v Bibli), nikdy není zlý.
V prvních dvou povídkách geniálně paroduje styl tehdejší katolické literatury. Tekly mi slzy smíchu a budila jsem svým řehotem spolubydlící. Jiné texty jsou pojaté spíše vážně, například obhajoba české učitelky popotahované před soudy kvůli volnomyšlenkářství. (Proto je kniha i vhodným úvodem do atmosféry první republiky, pokud vás zajímá náboženství.) Na dalších místech zase srovnává styl katolického tisku se slohem evangelijním, což je značně zajímavý experiment. Zařazena byla i Macharova promluva ke studentům, které nabádá k samostatnému a svobodnému myšlení. Dále vzpomíná třeba na svoje školní léta na církevním ústavu.
Uměleckých textů, u nichž se budete svíjet smíchy, je v této antologii pomálu, ale zase stojí zato. Kromě zmíněných úvodních povídek (jež jsou mnohem rozsáhlejší než všechny ostatní příspěvky ve sborníku) třeba povídečka o nebi a pekle, kde se dozvíte, jaký kreativní trest byl vyměřen Havlíčkovi.

1 31.01.2019

Jsem si vědoma, že nehodnotím objektivně, ale já jinak nemůžu. Mám autora příliš ráda jako člověka.
Tím neříkám, že knížka je špatná. Problém vidím spíš v tom, že postavy se ve většině autorovy tvorby opakují, mívají jen odlišná jména (zbožná a statečná dívka, moudrý prorokující stařec atd.). Zvláštní mi také přijde autorův krutý cynismus vůči Němcům, Maďarům a "zrádcům", který by mě nepřekvapil u pouhého buditele, ale Třebízský byl přece katolický kněz.
Jinak jsou autorovy prózy včetně této silně lyrické, vášnivě melancholické a nabité náboženským a vlasteneckým patosem. Vycházejí z Třebízského dětství, kdy se dozvídal místní historické pověsti od tatínka a kdy hltal kroniky.

1 31.01.2019

Knížku jsem dostala jako šestnáctiletá od svého učitele ekonomie a jsem mu za to opravdu zavázána. Je to čtivý průhled do světa severského osvícenství (vědci ještě tehdy omezují svůj výzkum tak, aby výsledky odpovídaly Starému zákonu) i do osobních vztahů mezi účastníky výpravy. Botanika Petera Forskalla mi bylo srdečně líto, když pozvracel velblouda.

3 31.01.2019

Ať žije Josef Dobrovský, „génius humanity".
Ano, vlastenecky sentimentální dílo opravdu je, ale mně osobně to čtenářský zážitek nekazilo. Doplnila bych, že hodně prosvítá autorova tendenčnost, například odpor k institucionální římské církvi a k úřednímu šimlu (proto jsou ústředními záporáky tamní farář a ouřada).
Nicméně je to příjemné, plynulé a místy dojemné čtení, které velmi citlivě a vkusně nakládá s historickými fakty. Ty mnohdy vycházejí ze Šmilovského vlastní výzkumu v terénu, kde sbíral vzpomínky na "abbého". Informace dovede vtělit do textu tak, že nepůsobí jako pěst na oko.
Moje uctivá poklona patří poznámkovému aparátu na konci knihy a také předmluvě o Šmilovském, které se rozhodně vyplatí přečíst pro obohacení literárně historických znalostí. Jako maturant jsem dostala knížku z něčí pozůstalosti a přečetla jsem ji s chutí, nadšením a dojetím.

4 31.01.2019

Mozaika reportážních scénických fragmentů, které na sebe nenavazují a mají různou délku.
Přibližuje nám každodennost nacistického Německa, jak ji viděl komunista. Hrdiny (i těmi zápornými) scén bývají antinacisté nebo obyčejní lidé, kterým jde víc o život než o ideje. Ač se totiž objevují i nacisté, vypravěč se na ně nesoustředí, nesleduje jejich mentální pochody. Leitmotiv tvoří právě titulní dvě slova: Furcht und Elend, strach a bída.
Scény uvádí píseň (v českém vydání je přeložil - podle mého nepříliš zdařile - Ludvík Kundera) a chrčící tank na tažení Evropou. Tím je kousek typicky brechtovský. Stejně jako tím, že ho autor pojal naturalisticky, přímo veristicky. Brecht vyniká v nápodobě každodenního jazyka, takže se mu daří působit naprosto uvěřitelně; máte pocit, že se dialogy odehrávají před vámi na ulici.
Některé scény mají pointu, která vás zamrazí. Tu a tam se vyskytne působivý aforismus, například: „Charakter je jako rukavice. Je-li dobrý, vydrží dlouho, ale žádný nevydrží věčně." (cituji zpaměti, ale snad přesně)
V každém případě je to však dílo propagandistické - má ukázat zahraničí, jak se v Německu a Rakousku žije nebohým bolševikům.
Plus dávám za četné reálie, například Winterhilfe (nacistickou charitu), Braunhaus (ústředí Hitlerjugend), procesy s církví, cestovku Kraft durch Freude atd.

3 31.01.2019

Četla jsem oddíl o hospodářském nacionalismu v 19. století. Byl srozumitelný a v mezích možností poměrně čtivý.

1 30.01.2019

Kratičké zápisky k jednotlivým datům (např. jak dal autor své děti očkovat nebo jak zamrzla Vltava), spíš anály než kronika. Jsou odvážné (nebo spíš zbabělé?) proto, že Pelcl je nehodlal během svého života zveřejnit. Místy dravě, nelidsky pomlouvačné (vůči Josefu II.), nechutně kruté (epitaf pro Kindermanna) a licoměrné (antiklerikál Pelcl najednou prohlašuje, že "kněz je přece taky člověk", když potřebuje diskreditovat Josefovo rušení klášterů).
Autor mi přijde lidsky odpudivý. Dílo není nezajímavé, ale kdybych ho bývala nepřečetla, mohla bych klidně žít dál.

1 30.01.2019

Přijde mi pozoruhodné, jak se osobnost Jana Husa v Kostnici mění - ke svatosti. První listy (ty, které psal na svobodě) jsou kazatelské a přísné, ty kostnické jihnou a stávají se něžnými a hluboce vážnými.

* „Ó, jak mi bylo milé, že mi pan Jan (tj. z Chlumu) podal ruku, že se nestyděl podat ruku mně ubohému, tak zavrženému kacíři v poutech a takřka od všech prokletému.“
* „Často ho vzývám touto antifonou: Pane, násilí trpím, odpověz za mne, nevím, co mám říci nepřátelům svým!“
* „Také prosím, abyste se milovali vespolek, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.“
* „Zítra … budu očištěn od hříchů hroznou smrtí. Co mne potkávalo této noci, nemohu vypsati. Zikmund jednal ve všem podvodně.“
* „Pro tajemství boží nesmím říci, že by to byl list můj poslední. Neb ještě pán bůh všemohoucí móž mě zprostiti.“

5 30.01.2019

Četla jsem jako čtrnáctiletá na doporučení své kamarádky, když jsem začínala s „klasickou“ literaturou. Pamatuji si ještě, jak jsem měla strany rozpočítané na minuty, abych všechno stihla do večerky. :)
Mému tehdejšímu já nepřišla kniha dost realistická, naopak mě pobuřovaly kýčovité tropické scenérie. Přitom myšlenka je naprosto výborná, jen zpracování za ní, zdá se mi, kulhá. Řekla bych, že jde o jeden z mála případů, kdy film předčí knihu. Od Goldinga se mi nesrovnatelně více líbila jeho „Věž“ (kterou jsem ale četla až asi osm let po „Pánu much“).

5 30.01.2019

Ke zkoušce z církevních dějin 19.-20. století jsem dostala na výběr mezi dvěma knihami (touto a Malými dějinami katolického modernismu). Nemohla jsem se rozhodnout, která mě zajímá víc, a tak jsem si přečetla obě.

Ačkoli je dílo koncipováno co nejvšeobecněji, autor se v praxi zaměřuje na katolicismus (jak v doslovu sám doznává) - což mně osobně ani v nejmenším nevadilo. Okrajově se zabývá i islámem a pravoslavím, protestanty řeší v prostřední míře. Ve skutečnosti jde hlavně o dějiny sekularizace od r. 1789 dodnes.
Je obdivuhodné, co se mu do té malé, roztomilé knížečky podařilo směstnat za množství informací, třebas o vzniku basiliky Sacré-Cœur jako pokání během prusko-francouzské války nebo o sekulárním pohřbu Victora Huga. Člověku, který miluje dějiny katolicismu tak vřele jako já, se to nemůže nelíbit.

Knížka mi imponuje dvěma skutečnostmi:
Zaprvé je autor přímo fantasticky galocentrický, ačkoli to v předmluvě popírá. To není nic tak divného, protože jako student historie už jsem dávno zjistila, že bezvýjimečně jakékoli francouzské dějiny světa jsou dějinami Francie, nanejvýš s podčarníky o francouzských koloniích. Ale profesor Rémond to dotáhl k takové dokonalosti, že jeho kapitola o vztahu náboženství a národa v novověké Evropě pojednává o vztahu náboženství a národa v novověké Francii a končí větou, že jinde to bylo stejně. :D
Hlavně mě ale fascinuje jeho chvalozpěv na národ, který se explicitně vysmívá Leninovi (tvrdícímu, že konec národů nastane s koncem buržoasie). Podle Rémonda je národ prostě nazírací kategorií lidstva, stejně trvalou a houževnatou jako náboženství. Navíc je primordialista (první mezi historiky nacionalismu kromě Eugena Lemberga, kterého jsem zatím zaregistrovala!) a volně mluví o nacionalismu ve středověku. Zrod moderního typu národa neklade k Velké francouzské revoluci, nýbrž do 15. století, a odkazuje na Janu z Arku od G.B. Shawa, kde božský dramatik rozvinul úvahu o středověkém nacionalismu jak ve vlastní hře, tak v připojené studii. (A to jsem si myslela, že tenhle geniální Shawův postřeh historici spiklenecky ignorují.) A navíc bere Rémond vlastenecký a národní cit jako pozitivum, které například pomohlo utlačeným národům v zachování národní svébytnosti. Sám je francouzský nacionalista. Boží.
10/10

4 30.01.2019

Byla by ostuda studovat historii, a nesáhnout přitom po žádném z textů od Le Goffa. Jeho předmluva byla vynikající. Sborník samotný se nečte lehko kvůli hutnosti, ale vyplatí se ho nastudovat, protože je opravdu vydatným zdrojem informací - a to jak těch nutných, tak zajímavostí. Ze svých výpisků čerpám po celé bakalářské studium.

Tím, že se edice zabývá všednodenností a dějinami zdola, nejspíš poskytuje budoucím historikům materiál pro zodpovídání otázek, jež na ně budou směřovat laici. Kolik dětí porodila za život středověká žena? Jak se zacházelo s malomocnými? Objevují se ve středověku nějací ateisté? Jak fungovaly cechy?

7 30.01.2019

Jako student filosofie jsem četla Základy třikrát během asi tří měsíců (ne že by to bylo na škodu). S odstupem několika let si uvědomuji, jak mi přešly do krve. Kantovo poselství o důstojnosti člověka je příkladem ryzího a šlechetného osvíceného humanismu. Byť pasáže o inteligibilním světě prý náleží k tomu nejtemnějšímu z Kantova díla, celkově patří tahle knížka k tomu lehčímu, co královecký rodák sepsal, a navíc se nemůžu neobdivovat čistému, průzračnému slohu - vnucuje se mi představa sloupů vytesaných z ledu. Kanta mám zkrátka ráda.

5 30.01.2019

Práce marxistická, leč výborná. Čtivý přehled českých osvícenců a jejich počinů, ale rozhodně víc než skriptum; zkrátka milá kniha, která mě upřímně bavila. Začetla jsem se do ní čekajíc na tramvaj, hned když jsem vyšla z antikvariátu.

Ostatně mi ji doporučila zřejmě největší česká odbornice na osvícenství, doc. Tinková, takže asi není jen můj názor, že je to dobrá kniha.

1 30.01.2019

Občas jsem měla pocit, že čtu komentované florilegium (sbírku výroků z autorit). Tkadleček je svého druhu traktátem, který nám prostředkuje vzhled do gotické vzdělanosti, ale rozhodně to není dílo filosofické, natož milostné, jak nám (nebo tedy alespoň mně) tvrdili na gymnasiu.
Obsahuje řadu drobných pojednání na různá témata (žena a panenství, theodicea, štěstí, stádia života atd.), ba i několik bajek.
Nevím, jestli jsem jediná, komu přijde sympatičtější kostlivý majestát Neštěstí - noblesní, důstojný, možno říci blahosklonně laskavý - než ufňukaný Tkadleček. V dialogu se střídají vzplanutí (Tkadleček) a zkonejšení (Neštěstí), a ta druhá jsou jako chladivá noc, která se klade na čelo. Přesto oba vyjadřují touž myšlenku lidské důstojnosti a oba jsou středověkými humanisty v tom smyslu, že klasicizují. Neštěstí představuje přímo ztělesnění gotického racionalismu.
Dobově „nutné“ periody, tedy dlouhá nepřehledná souvětí, také k pohodlí dnešního čtenáře nepřispívají. Působí rozvláčně. Jsem ráda, že to mám přečtené - byla jsem ovšem zvědavá -, ale znovu bych se do toho nedala za nic.

Jelikož jsem si anotaci napsala sama, dodám ještě postřeh subjektivního charakteru.
Pro mě byla četba burcujícím zážitkem. Četla jsem ledacos o Janu Husovi i od Jana Husa, ale s výjimkou Mistrových dopisů z Kostnice mě nic nezasáhlo tolik jako Mladoňovicův raport. (Dává to smysl, jelikož Jan Hus se stává morálně svatým člověkem až v kostnických vězeních.) Teprve díky Petrovi jsem skutečně vzala na vědomí, že Jan Hus nebyl postava z dějepisné učebnice, nýbrž člověk, který se bál hranice, trpěl pomyšlením na své budoucí ponížení, stále si uchovával zbyteček zoufalé naděje, protože tolik chtěl žít, a přes to všechno nakonec podstoupil smrt.

„A jej (mistra), když šel mimo, pan Jan z Chlumu pozdraviv a ruku mu podav, utěšoval. A on byl z toho velmi rád, že se za něho, již takřka ode všech zavrženého, opovrženého a kaceřovaného, nestyděl a neostýchal se ho pozdraviti a veřejně mu ruku podati. A to také potom panu Janovi oznámil.“

Myslím, že je to nejsilnější příběh českých dějin.

V mých čtrnácti letech mě kniha nadchla. Musím jí přiznat působivost v kritice západní demokracie, která demokracii příliš nepřipomíná. Plukovník například říká, že referendum není demokratické, protože zužuje volbu člověka na ano/ne. Volič pak nemá právo vyslovit se plně a autenticky. – Pamatuji si také myšlenku, že volby nejsou reprezentativní, jelikož bohatší strana má logicky účinnější kampaň. Názor na ženy coby rovnocenné bytosti (byť je prý smyslem jejich života péče o rodinu) mi připadal celkem kompatibilní se Západem.
Nejsem socialista a z mnoha plukovníkových názorů by mi asi dnes běhal mráz po zádech. Ale Zelená kniha je rozhodně originální a upřímná deklarace jednoho socialistického idealisty a, myslím, fajn člověka.

* „Lid stojí tiše v dlouhých frontách, postupuje jako korálky růžence, aby odevzdal hlasy do volebních uren, stejně jako hází jiné papíry do nádob na odpadky."
* „Takoví, kdo nejsou schopní vytvářet hrdinské úlohy v životě, kteří ignorují historické události, kteří si nedovedou představit budoucnost a nejsou dostatečně opravdoví ve svém životě, jsou bezvýznamní lidé, kteří plní sedadla divadel a kin, aby se dívali na životní události a učili se, jak probíhají."

10 30.01.2019

Vůbec nejmilejší knížka mého dětství: líbilo se mi, že (v mém vydání) byla Heidi světlovlasá tak jako já. Máti mi ji musela číst stále dokola. Dodnes se k ní ráda vracím A V mojí „dospělé“ knihovně má čestné místo.

Heidi byla horalka a já jsem vyrostla v podhůří, s výhledem na Krkonoše. Čím jsem starší, tím ochotnější jsem věřit, že krajina se vtiskuje do člověka. J. Jungmann kdysi napsal, že prý vábení domova dovede úplně a do dna duše pocítit jedině horal; měl asi pravdu.

21 30.01.2019