JulianaH. komentáře u knih

Líbí se mi zvláštní katolicita Chestertonových detektivek: účelem není dopadnout zločince, ale pochopit ho jako člověka.

„To je právě v teologii to nejtěžší k uvěření, že na každém záleží.“

6 30.01.2019

Doporučovala bych přečíst nejprve rozhovor s Tarchim (na konci knihy), protože tam autor vysvětluje svoji specifickou terminologii (mýtus/teorie/syntéza). Každopádně jsem nadšená. Nejvíc ze všeho mě udivilo, že se mi povedlo knihu sehnat přes jednu z knihoven UK - a očividně jsem nebyla první, kdo si ji půjčil.

Mně se esej nečetl úplně jednoduše, ani ne tak proto, že autor vychází ze Straussovy strukturální analýzy mýtu a z Heideggera, ale spíš proto, že jsem terminologický výklad objevila dost pozdě. Přesto je to originální a velmi cenný příspěvek k diskusi, jejíž část (asi ta nejhodnotnější) se odehrává v podzemí nebo na stránkách samizdatových textů. Nejzajímavější pro mě bylo pojetí surhumanismu jako instinktu - a uvědomila jsem si, že to je, zatraceně, pravda. Navíc jsem si potvrdila, že chápu správně Lukácse. :)
Rozhodně dávám plný počet hvězdiček. Vřelý dík DP, že literárně krmí náš surhumanismus, aby v levicové pustině neumřel hlady. „Fašismus je akce, v níž tkví myšlenka“.

PS. Knížku jsem si napsala do seznamu četby ke zkouškám, což mělo za následek, že jsem z ní byla vyzkoušena hned čtyřikrát po sobě (mimo jiné u příležitosti magisterských přijímaček). Jednoho z mých vyučujících natolik zaujala, že si ji našel v katalogu Klementina a zklamaně konstatoval, že je stále rozpůjčená. :)

8 30.01.2019

Geniální. Geniální. Geniální.
Jedna z nejkrásnějších věcí, které byly napsány česky.

Sonet I

Nejsem já z vás, já bůhvíodkud jsem
a tělo z hvězd mi jiných prolnul prach,
a co děd mi, vám pro smích byl a psem
byl prašivým, jak s rancem u škarp táh -

však jejich krev, to dávné z pouští v nich
Horoucno objalo váš zvuk a tvar
vzýváním denním, hodin půlnočních,
až vzňal se ve mně, palčivost a var,

a tak, že svítí, ohnivý mi sloup,
a neustává jařmem božství vlást
a mrazí kost a žhaví nerv i kloub.

A co jim z keře vlání Jehovovo,
mně obrátilo se v to vaše slovo
a dech mé duše o něm dí: Má vlast.

6 30.01.2019

Abych byla upřímná, přečetla jsem Hobita jen ze zvědavosti a jediné pozitivum vidím v tom, že už vím, o čem to je. Nemusím se trápit tím, že bych zemřela bez znalosti díla, které by mě třeba bývalo mohlo zaujmout. Ale nezaujalo, a to i přes úctou, kterou chovám k autorovi jako k vědci.

Já si nemůžu pomoct, ale mně se líbí. Fascinuje mě, že Rowlingová dovede vyprávět děj po jednotlivých dnech a do takových detailů jako ruští realisté, aniž by nudila, takže ve výsledku má čtenář dojem, že v jejím světě žije také. Jazykově mi knihy přijdou bohaté, kultivované a vynalézavé (a český překlad je prostě brilantní). Nejpůsobivější je kontrast mezi realismem v detailu a fantaskností v pojetí. Samozřejmě nesrovnávám literární kvalitu třeba s Shakespearem, ale mám zato, že Rowlingová spadá do jiné kategorie než Shakespeare a v jejím rámci si zaslouží nejvyšší hodnocení.

13 30.01.2019

Kdyby kniha měla desetinu rozsahu, pokládala bych to za tak akorát – neustále se totiž opakuje. Ze skvostné předmluvy soudím, že se Boccaccio ponížil hluboko pod svou úroveň, aby, jak píše, pobavil italské hospodyně. Nevadí mi ani tak lascivnost jako spíš celková plytkost a cynismus (advokáta Riccardina mi bylo upřímně líto). Není téměř nikde původní, nevyniká zvláštní estetickou ani morální hodnotou, oddá se laciné, samoúčelné snaze zabavit. Na druhou stranu lze pochválit vystižení psychologických typů.

Ze čtenářského deníku (15 let): Mrzelo mě, že je Dekameron psaný jazykem příliš jednoduchým a málo bohatým, čímž se vlastní text lišil od vložených poznámek. Chápu ale, že se autor přizpůsobuje modelovému čtenáři. Obdivuji Boccaciovu vzdělanost a místy důmyslný humor. Z jednotlivých novel se mi nejvíc líbila ta o šlechtici, jenž předloží své milované posledního sokola, a přirozeně obě novely, kde se vyskytuje můj zbožňovaný sultán Saladin.

7 30.01.2019

Za mě brak. Rádoby hlubokomyslný, ale ve skutečnosti banální. Kolikrát jsem kroutila hlavou a přemýšlela jsem nad tím, jestli to autor myslí vážně: vždyť je to kříženec mezi horoskopem a stupidní pohádkou o hledání pokladu. Nikdo ze sebe přece nemůže sypat školková moudra s vážnou tváří; nebo ano?

Zkusila jsem číst jen ze zvědavosti (a abych si odpočinula o zkouškovém), když jsem Alchymistu zahlédla ve školní knihovně. Usoudila jsem, že by bylo dobré zjistit, o čem ten opěvovaný Brazilec vlastně píše. Víckrát už takovou chybu neudělám. Coelho u mě skončil, sotva začal, a být kniha moje, putovala by do sběru.

101/100. Lepší už to být prostě nemohlo.

Svět včerejška na mě udělal nesrovnatelně lepší dojem než Zweigovy esejistické monografie (které jsem ale četla až po něm). Zaujal mě zejména brilantním slohem a schopností postřehovat a vystihovat esenciální jednotlivosti. (Například Rathenau je charakterizován jako "cosi skleněně přízračného, a tudíž bez substance".) Byla to jedna z nejlepších knih, které jsem v životě četla - řekněme, že vytvořila moje osobní paradigma 20. století. Ostatně pro mě bylo zajímavé porovnat ho třeba s Haffnerovým Příběhem jednoho Němce (nádherné jaro roku 1914, hovory vzájemně cizích lidí v přeplněných vlacích těsně po vyhlášení 1. světové války atd.).

Co a jak Zweig popisuje na Rodinovi, Belgii, inflaci - je geniální a osobité. Jak stručně, citlivě a přesně dovede vyhmátnout z nejhlubší vrstvy nějakého jevu jeho podstatu a vyjádřit ji tak, že lépe už to nelze, tak, že čtenář zvolá: "ó ano, už to také vidím, a uvidím to až do smrti!". Je to básník, který se dívá jako filosof. Jeho charakteristika Rilka, Verhaerena, Joyce nebo Gorkého působí tak, že člověk má pocit, jako by jim nahlédl do ledví, tedy silnější a živější, než kdyby je krátce poznal osobně. Jako by teď už tušil, co byli zač.
Zweig je patetický (jedna z jeho bytostných vlastností), což nemusí být nutně na škodu. O upřímnosti jeho patosu nepochybuji, u ostatních knih mě ale unavoval. Tady mi nevadil, jelikož ve svých pamětech, kde spisovatel psal o vlastních tragédiích a excitacích, měl na něj nepochybně největší právo. Zato plnost, dokonalá míra, elegance, nehledanost, vynalézavost slovního výrazu jsou u Zweiga nedostižné. A velmi si ho vážím za to, že dovedl mít rád lidi, s nimiž nemohl souhlasit. Hluboce na mě zapůsobil jeho dobromyslný popis germanomaniakálního Lissauera.
Budu nadosmrti vděčná drahému prof. Kovářovi, že nám Zweiga doporučil na přednášce ze světových dějin 20. století, kde nám parafrázoval pasáž o rakouské a bavorské hyperinflaci.

* „... morální vítězové, ne političtí: Erasmus, ne Luther; Marie Stuartovna, ne Alžběta.“
* „Milujeme-li sami, milujeme dvojnásob.“
* „Právě ve chvíli, kdy vše ve mně bylo jakýmsi ne proti době, nalezl jsem ano k sobě samému.“
* „Kdo chce být správným skladatelem, ten musí zhudebnit i hudební lístek.“ (R. Strauss)

17 30.01.2019

Mezi historiky na UK je to svého druhu bestseller. Uznávám, že oprávněně. Jako beletrie je to dokonalé a Haffner si rozhodně zaslouží čestné místo v německé literatuře 20. století. Jako historický pramen jsou jeho paměti (bohužel asi z poloviny nedokončené, a tedy útlé) čtivé a působivé, ale to současně znamená úskalí. Spisovatel v žádném případě není nezaujatá osoba, nenávidí nacistický režim, a tudíž má k objektivnímu pozorování hodně daleko. Jeho vzpomínky tedy obsahují spíše imprese a krásné aforismy, místy i vynikající postřehy, ale ne historickou analýzu období a jevů. Nelze zapomínat, že Haffner psal se záměrem formovat čtenářův úsudek, a proto je třeba být kritický.

* O Waltheru Rathenauovi: „Stejně dobře by mohl být německým filosofem, rabínem nebo anachoretou.“
* Po hyperinflaci: „Politika se jevila výhradně jako spor politických stran o to, kdo vymyslel rentovou marku.“
* v čem spočívá štěstí v míru: „pro Francouze je to znalecky duchaplný obřad jídla a pití, hovor mezi muži nebo pohanská, umělecky kultivovaná láska, pro Angličana jeho zahrada, zvířata a mnohé s dětskou vážností provozované koníčky a hry (...).“

6 30.01.2019

Jsem ráda, že už kolem titulu nemusím chodit v knihovně a užírat se, že si ho nemůžu přečíst, protože nemám místo v žádném seznamu četby. Ještě že existují prázdniny.

Knížky z téhle edice se mně osobně čtou velmi těžko, jelikož jsou hutné a já si ani pořádně nestačím vypisovat všechny zajímavé jednotlivosti. Na druhou stranu jsou tak sdělné, že se přece jenom vyplatí prokousávat se dvěma stovkami stránek týden a více. Přečíst je mi přijde jako opravdový vklad do vzdělání, jakkoli svízelně nabytý.
Rozhodně nejvíc se mi líbil „Cestovatel a domorodec" Tsvetana Todorova (věděli jste, že Kolumbus si během plavby odškrtával spatřené mořské obludy ze seznamu a že Hernando Cortéz oceňoval architekturu mayských pyramid?), Garinův „Filosof a mág" (Pomponazzi popíral nesmrtelnost duše a Marsilio Ficino vytvořil moderní pojetí zamilovanosti, když napsal, že život vznikl z platonické lásky nebes a země, jež se nemohly dotknout) a Burkův „Dvořan". Naopak „Žena" M. Kingové mi přišla hystericky feministická (znechutilo mě třeba, že vysvětlovala intenzívní náboženský život pohlavní frustrací).

* „Uzřel jsem vlaštovku, kterak letěla a usedla na železa namalovaná na zdi.“ (Leonardo)
* „Pittura e cosa mentale.“ – „Malířství je věc ducha.“ (Leonardo)
* „Nulla libertas, nulla virtus, nulla religio.“ (Pietro Pomponazzi)
* „Stát nelze spravovat morálně." (Guicciardini)
* „Věda o jazyce se sice zabývá malými věcmi, ale bez ní by se nikdo nestal velkým.“ (Erasmus)
* „Co je dvůr, ví bůh, já ne!" (Walter Mapp, dvořan a klerik)

6 30.01.2019

Lehce marxizující přístup, ale zároveň otevřenost dříve zapovězeným školám (Annales, Kalistův spiritualismus). Knížka se snaží být spravedlivá k těm, koho marxistická historiografie moc nemusela. Někdy se jí to daří (jako v případě šlechty), jindy ne (jako v případě P. Koniáše). Její největší klad vidím v tom, že se věnuje tolik opomíjeným kulturním dějinám. Spíše jde vlastně o soubor esejů na různá témata (vlastenectví v umění; lidová kultura). Pro mě obohacení. A děkuji p. docentce Koldinské za doporučení, ač jsem knihu četla až půl roku po zkoušce. :)

5 30.01.2019

Tohle si prostě musíte přečíst. Přinejmenším pokud chcete vědět, co Lev X. s kardinálem Bibbienou provedli papežskému tajemníkovi, jaká jména se dávala v renesanci, který národ byl pro Italy synonymem špíny, kterým veršovým schématem se opěvovaly pohlavní choroby a co za odpudivé věci měly Italky ve skříni.

Ale Burckhardtova Kultura není jen (ani hlavně) sbírka zajímavostí. Je to nesmírně čtivé, příjemné, zábavné a pestré dílo, hluboké lidskostí autorova přístupu, jemným nadhledem a občasnou morální připomínkou, která se ale nevnucuje. Báječné byly i autorovy vtipné narážky na jeho současnost. Základ pro studium renesance.

Pár citátů, které jsem si vypsala:
* „Benátky se občas nevyhnuly chybě příliš chytrých lidí, kteří si nepřipustí, že by se jejich protivníci mohli dopustit nějakého pošetilého a neracionálního jednání.“
* „Navíc byl už ovšem středověk pro tehdejší Itálii beztak minulostí, a jelikož se duch z něho vymanil, mohl jej nyní poznat.“
* „… sestavili jsme pro Petrarku z těchto několika málo [biografických] „relikvií“ tohoto druhu životopis ne nepodobný obžalovacímu spisu. Básník se však může utěšovat: budeme-li v Německu a v Anglii pokračovat i dalších padesát let v tištění korespondence slavných lidí tak jako dosud, bude na lavici obžalovaných sedět v nanejvýš vybrané společnosti.“
* „Rozvoj individua není sám o sobě dobrý ani špatný, ale nutný; v jeho mezích se vyvíjí moderní dobro a zlo, etika, podstatně odlišná od etiky středověku.“
* „Konečně velcí duchové, nositelé renesance, projevovali v náboženských otázkách častou vlastnost mladistvých povah: opravdu ostře rozlišují mezi dobrem a zlem, ale neznají hřích: troufale si věří, že každé narušení vnitřní harmonie zvládne napravit tvárná síla jejich nitra, a neznají proto lítost; proto v nich pak bledne i potřeba vykoupení a bledne i myšlenka na onen svět před ctižádostí a akutním snažením, nebo alespoň nabývá poetické podoby místo dogmatické.“

10 30.01.2019

Le Goff zkrátka rád provokuje...
Thesi o neexistenci renesance asi nelze brát doslovně, ale chápání středověku jako longue durée je zajímavý přínos k diskusi o dějinných obdobích.
Napsané hutně (a to pořádně hutně), ale obohacující.

V kostce autor říká asi toto:
1) moderní/renesanční znaky má již středověk, renesance je tedy jeho součástí (jednou z mnoha středověkých „renesancí“), a nikoli samostatnou periodou, natož opakem středověku
2) podstatné rysy středověku trvají až do 18. století (v dopravě, zemědělství, náboženství, ...)
3) idea renesance je poměrně mladá – vznikla ve dvou fázích: poprvé ji formulovali renesanční současníci a dotvořil ji romantismus, zejména Michelet
4) periodisace je vděčné vědecké téma, přičemž ovšem platí koncept dlouhodobého kontinua (období trvá nejen staletí, ale celá tisíciletí)

* Jules Michelet o renesanci: „Poté, co jsem se s ní setkal sám v sobě, se stala mnou samým.“; o historii: „Potřebuji ji, když cítím, jak umírám.“; „Milovat mrtvé – toť moje nesmrtelnost.“
* „Scholastická theologie, levobočná dcera Aristotelovy filosofie, špatně přeložené a pochopené, napáchala na rozumu a prospěšných studiích více škod než Hunové a Vandalové.“ (Voltaire)
* „Od roku 1492 se Evropa změní na Evropu národů a jazyků.“ (Le Goff)

6 30.01.2019

Prvotní úchvat mi vydržel až do posledních stránek. Krásná, inspirativní, jemně podaná práce. Řekněme, že esejistická monografie. Spíš filosofické než literárně-teoretické dílo, protože autorův vlastní přínos spočívá právě ve filosofii (kategorizace romantických typů) - dává smysl, že páter Smolen je absolvent ÚFARu a že knížku vydalo nakladatelství Oikoymenh.
Čtenářsky krásný zážitek, za který jsem vděčná. Dokonce jsem si knihu koupila, místo abych si ji půjčila z knihovny.

3 30.01.2019

Literárně nic moc. Autor je zkrátka vědec, nikoli umělec. Předává sice řadu informací, ale čtenář žádostivý něčeho takového by si měl přečíst raději Arbesův životopis. (Já jsem knihu četla kvůli práci o páteru Franzi Schneidrovi, Arbesovu katechetovi, který tu vystupuje jako jedna z postav.)

Pár věcných poznámek:
Jde o sérii portrétů těch osobností, které ovlivnily život hlavního hrdiny Jakuba Arbesa. Každé z postav (např. Janu Nerudovi, jeho mamince Barboře, S. K. Neumannovi, Karlu Sabinovi či Juliu Grégrovi) vyhradil autor krátkou kapitolu. Žánrově se román nachází na pomezí krásné literatury a literatury faktu: zakládá se na přísně biografických údajích, ale fabuluje ozvláštňující podrobnosti, například citové dojmy postav, atmosféru scén, okolnosti (počasí) a dialogy.
Typické je pro něj jakési zrcadlení Arbesových tvůrčích přístupů – romanetu se blíží propracovanou symbolikou – často vzatou z řecké abecedy –, tajemnými motivy a složitou kompozicí. Kapitoly koncipuje autor rámcově, začínají v současnosti postaršího Arbesa, jenž ve vzpomínkách prochází svůj život počínaje dětstvím, a končí hrdinovým procitnutím ze vzpomínky. [spoiler] V závěru románu Arbes umírá.

„[…] Jakub se snažil ve své minulosti vyhledat takovou osobnost, která by mu svou existencí, svou hojivou existencí, přiložila balzám na ránu, způsobenou Jarošovým nemilosrdným skalpelem. Jakub věděl, že taková bytost existovala, velice se jí vážil a v jednom svém romanetu ji dokonce zvěčnil. Touto postavou byl jejich profesor náboženství […].“

3 30.01.2019

Ten překlad – jako z noční můry. Překladatelka nejen že neovládá interpunkci a i/y, ale nezná ani reálie. Očividně pokládá Athanasiovo vyznání (angl. Athanasian creed) za anglického theologa z 19. století. Za to by se měl zřídit hrdelní trest.

Samotná kniha je fajn. Zaujala mě i tím, že jde vlastně o nástroj k dekonvertování věřících; nic takového tu, pokud je mi známo, dosud nebylo. S lítostí si ale uvědomuji, že mně nepřinesla nic nového, protože než jsem si ji konečně mohla přečíst, strávila jsem asi rok sledováním Richardových videí na YouTube. Většinu myšlenek Bludu totiž vyjádřil zároveň jinde.
Stejně jako u samotného Darwina je mi u prof. Dawkinse sympatické, že uvádí, jak by (teoreticky) bylo možné evoluci vyvrátit. Na druhou stranu zkreslil k nepoznání ontologické argumenty Tomáše Akvinského (viz editorův podčarník). Hypotéza, že náboženství je parazitem na lidské schopnosti monogamní lásky, mi přijde přitažená za vlasy. (Edit: Po přečtení církevních směrnic pro výchovu k celibátu beru zpět, autor má asi pravdu.)
Celkově hodnotím kladně. Richard není fanatik a není ani arogantní, ačkoli na první pohled tak může působit. Po přečtení knihy ho vnímám jako otevřeného, inteligentního člověka se smyslem pro humor. Vůči nepodloženým názorům si nebere servítky, ale slovy J. Dobrovského „pronásleduje omyly, ne lidi".

Doslov S. Komárka mi přišel dosti trapný (četl to vůbec?!), kdežto druhému doslovu všechna čest za intelektuální poctivost.

12 30.01.2019

Mám Bernarda Bolzana ráda jako člověka a prakticky světce, ale tahle utopie mě děsí. Osvícenství nepostrádá jisté totalitní rysy, a právě tady se jich vyjevuje celkem dost. Vím, že všechna ta direktivní nařízení jsou samozřejmě pro dobro lidstva a pro sociální spravedlnost... jako v každé totalitě.
Odsouzenec k smrti že má být popraven v temném podzemí strojem? Při tom mě zamrazilo (vždyť Bolzano se narodil r. 1781, kdy byl trest smrti zrušen!).
Ale knížka obsahuje i dobré nápady a vyjma některých podivných míst (viz výše) je prodchnutá autorovým hluboce humánním duchem. Bolzana dojme, když vidí, jak venkované stráví celý den na cestě, aby na trhu prodali vajíčko...

*[Autor] tě žádá přísně, abys nepopíral, jsa v nitru veden vášní, to, co se ti bude jevit jako pravda.
* Nebude však dovoleno, aby pohřbívání mrtvol zavdávalo podnět k ničení mnoha užitečných věcí v domněnce, že se tím zesnulý uctí. (myšlenka josefinská)
* Ze všech možných způsobů jednání vol vždy takový, který při zvážení všech důsledků nejvíc přispěje k blahu celku, lhostejno, v kterých jeho částech!
* Ne, všechny ušlechtile smýšlející duše, které se zde dnes kolem mě shromáždily, učiní spolu se mnou slavností předsevzetí, že pustíme samy sebe velkomyslně ze zřetele a zcela na sebe zapomeneme, kdykoli se bude jednat o účely dotýkající se celého lidstva

5 30.01.2019

Theriobulii jsem si toužila přečíst už dlouho, ale když jsem se k ní konečně dostala, tvrdě jsem si narazila nos. Pro mě osobně nezáživné, strnulé, didaktizující, neživé čtení. Nudné a takové... jakoby dřevnaté?
Třeba s Augustinem Olomouckým vůbec nelze srovnávat - a podle mého názoru ani se Smilem Flaškou (byť od toho jsem četla moderní přebásnění, ne staročeský originál, takže možná nejsem objektivní).

Však jaký čas a mrav!
Mluvíme o Kristu, původci míru,
a jsme rádi ceněni
pro naši příslušnost k lepšímu náboženství,
a zatím, můžem-li
dobýt tvrz v sousedství, je naše zbožnost v tom,
že boží příbytky
zbavíme beztrestně velikých pokladů,
že starcům do hrdla,
do hrudi nemluvňat, do lůna těhotných
vrážíme holý meč.

Sněm se schází, aby poradil čtrnáctiletému Ludvíku Jagellonskému, jehož otec právě zemřel, jak vládnout.
Skladba je rozdělena do dvou částí, symbolizujících Čechy a Moravu a oddělených hostinou. Po uvedení zvířete obvykle následuje jeho vlastní řeč; střídají se ptáci a čtvernožci. Výsadní postavení má Orlice, reprezentující Moravu, a samozřejmě Lev.
Například plameňák mladého krále nabádá, aby zkoumal svou povahu, rozvíjel dobré vlastnosti a potlačoval špatné. Někdy je symbolika zvířete i negativní: buvol radí nebýt smyslným, jako je on sám, a levhart neměnit názory, jako je proměnlivá jeho srst. V závěru shrnuje řečené Tur, jenž zároveň předkládá ideál křesťanského vladaře: „je nejen vladařem, ale i člověkem“, mírný k lidem (odpustí hříšníkovi), sebe ovládá (nepodléhá svévoli a chtíči).
Skladba obsahuje řadu odkazu na Alexandra (většinou negativní vzor) a Korvína (pozitivní).
Dubravius reflektuje osobní zkušenost v popisu výzdoby při sňatku krále Zikmunda, například nádherných závěsů. V tomto ohledu je zajímavý také Chocholoušův monolog, kde se praví, že sekty vznikají jen proto, aby hověly světským neřestem; nepochybně narážka na české bratry.

2 30.01.2019

Asi jsem se právě zamilovala do Augustina Olomouckého. Tolik světla (přímo renesanční prosluněnosti), živosti, realismu, vtipu, lehkosti a půvabu! Kromě Hasištejnových básní snad jediný literární projev českého humanismu, který lze opravdu označit za renesanční obsahem i formou. Augustin se osvědčil jako nadaný čtenář a žák Platónových dialogů.

Zaujala mě už lahodnost jeho dedikace vratislavskému biskupovi a hned nad druhou větou dialogu jsem zajásala – jak dokonale je přirozená!
„LAELIUS: Buď zdráv, Augustine!
AUGUSTIN: Ale to jsem rád! Neviděl jsem tě snad už sto let!"
Tak Lealius vyruší Augustina, který se oddává múzám nejspíš někde v kampusu, kudy proudí davy lidí. Odcházejí pak do sadu a humanista odkazuje na Platóna nejen explicitně, když oba hrdiny posadí pod platan, ale také nedostižně jemněji: živou, výstižnou, barvitou obrazivostí, s níž kreslí kulisy dialogu.
Jak půvabné jsou repliky, které ničím nepřispívají k rozřešení otázky! Jsou tam jen kvůli kráse. Aby si čtenář odpočinul, Augustin prokládá rozhovor žvaněním opilého Bakcha (Bassarea), členícím dialog na části. A také (jako Platón) průběžně osvěžuje příliš dlouhý monolog partnerovou replikou, jež má smysl umělecko-řemeslný, ne filosofický - za to ho miluji.
Ostatně, jak Augustin píše, dialog se zrodil na padovské universitě během volného dne: jako vzdělávací cvičení pro ducha. Nemělo z něj být patrné, která strana zvítězí, poněvadž mělo jít o dialektiku vnitřní. Něco takového se ale podařilo snad jen Humovi, a Augustin sám také tento záměr podrývá nejen neúměrnou délkou replik obou partnerů, ale i názvem dílka a skutečností, že jedna z postav nese jeho jméno.

Laelius, břichatý odpůrce básnictví, jenž má ale klasickou průpravu, v rozmluvě hájí lékařství. Augustin naopak kritizuje tzv. empiriky čili mastičkáře. Lékař podle něj škodí zdraví a k dobrému živobytí postačuje rozumná, samostatná životospráva. (Na lékařství si cení jedině astrologie, tedy „vědy" o budoucím, která vždy musí být součástí léčebné kúry.)
„Básníkům" (míněno všem beletristům) Laelius vytýká, že vynakládají čas na zbytečnosti. Augustin mu naopak dokazuje, že klasikové referují o skutečném životě, třeba realismem dialogu (!), soudržností děje, „naturalistickým výrazem citových hnutí" a podobně. Jaké porozumění tu prokázal - osvícený, roztomilý muž!

6 30.01.2019

Tohle byl totální brak. Chápu, proč za socialismu vydali antologii (převážně) lidové tvorby, ale moc si tím nepomohli - je to spíš krásný doklad toho, jakou literární břečku produkují "lidové vrstvy". Renesančního na textech mnoho není, mentalitně jsou středověké, tmářské, omezené, neotesané, sprosté a primitivní. Do ohně s tím.