JulianaH. komentáře u knih

Dárek od otcova přítele, četla jsem jako třináctiletá. Z mého tehdejšího čtenářského deníku:
Poutavě a dramaticky, avšak pravdivě a s profesním nadhledem. Takový je styl polského lékaře Bogdana Szczygiela. V knize dokumentaristicky pojednává o lékařské praxi v Africe, představuje profesní i morální úskalí svého zaměstnání a zároveň čtenáři líčí průběh nejzajímavějších a nejčastějších chorob. V jiných pasážích naopak lékařskou vědu a její teorii ponechává stranou a slovo předává své stránce amatérského dobrodruha. S věcností, přímostí, ale občas i humornou nadsázkou vypráví o každodenních příbězích, které se přihodily během jeho osmiletého pobytu v Africe.
Kniha imponuje velkou čtivostí, překypuje novými informacemi (od medicíny a mikrobiologie až po africkou společnost a kulturu) a jako každý správný cestopis občas působí, že čtenáři běhá mráz po zádech. Zejména při líčení děsuplných kmenových rituálů či nebezpečných lovů na krajtu.

2 30.01.2019

(Čteno ve 13 letech.) Vydání společného deníků manželů Vagnerových, kteří v Africe odchytávali zvěř pro chovatele a zoologické zahrady. Mně připadaly záznamy poněkud nepřehledné (nejsou podepsané, takže jsem netušila, který z manželů je autorem) a jednotvárné. Chyběla souvislost vyprávění. Je ale třeba mít na paměti, že jde vlastně o soukromé záznamy, které nebyly psány se zřetelem k tomu, že budou zveřejněny.
Příběh se skládá ze tří částí, z nichž každá popisuje jednu expedici:
Safari I: Uganda, 1967-1968
Safari II: Uganda, 1968-1969
Safari III: Uganda, 1969-1970
Asi polovinu knížky tvoří fotografie.

1 30.01.2019

Knížka je rozdělená do pěti tematických oddílů: Buddhův život, Dharma (učení), Sangha ("církev"), filosofie a literatura. Poslední dvě jsem bohužel nečetla, ačkoli jsem se na ně původně těšila, protože mi přišly jako skriptum plné jmen a názvů děl. Jako přehled pro předběžně obeznámené studenty by mohly být velmi užitečné. Jenže pokud čtenář vidí dané jméno poprvé, nic moc mu to nedá - přejede je očima a zapomene, protože už je páté nebo šesté na stránce. Každopádně první tři kapitoly byly perfektní.

Čteno na zkoušku z buddhismu u autorova žáka, pana doktora Holby.

3 30.01.2019

Autorův příběh je nevšedně zajímavý – narodil se do ateistické rodiny, konvertoval ke katolicismu (a nechal se vysvětit), dekonvertoval k marxismu (a oženil se) a pak se zase vrátil ke katolicismu (i ke kněžství). Knížku psal v marxistické fázi. Vyšla za minulého režimu, jelikož se soudruhům ohromně hodila do krámu: bývalý kněz mohl na církev prozradit leccos z jejího zákulisí. Faktem je, že jak komunisté, tak církev Tondiho trochu zneužili a redukovali ho buď na komunistu, nebo na katolíka, aniž by se snažili hledat složitější lidskou bytost.
Sám autor není nespravedlivý, a pokud můžu posoudit, ani pomlouvačný. I v marxistické fázi si uchoval úctu ke Kristově osobě a k mnoha katolíkům, kteří byli jeho přáteli či vzory. K marxismu se obrátil podle svých slov proto, že mu jako vitalistickému a praktickému člověku vyhovoval víc než abstraktní katolická teologie, nemající prý vztah k životu. Byl to prostě intelektuálně neklidný muž, který žil ve složité době a v rozjitřené zemi.
Jeho popis, jak to v církvi chodí, mi přijde velmi cenný - například poznámky o chodu semináře nebo o studiu na Gregorianě. Zpětně lituji, že jsem se tehdy při čtení víc neponořila do jeho výkladu o scholastice.

4 30.01.2019

"Žiji velmi filosoficky, pracuji neobyčejně mnoho, bavím se, pokud to jenom jde, a jinak nemyslím na nic jiného, než jak si zpříjemnit život."
"Před skutečnou bolestí mlčí rozum i filosofie." (Fridrich)

Mám pana docenta Stellnera srdečně ráda, ale jeho Friedrich byl pro mě utrpením. Dokonce agonií na dva týdny, než jsem ho konečně dočetla. Těžko jsem ho trávila. A ty pravopisné chyby...
Na druhou stranu obdivuji vlastní výzkum a skutečnou oddanost tématu, jakož i dokonalou zběhlost v pramenech včetně těch nepublikovaných. Pan docent například navštívil místa bitev a prostudoval Fridrichovy dopisy. Další plus za všestrannost uchopení (kulturní, politické, sociální i hospodářské dějiny - je tam všechno). A souhlasím v tom, že informace o politice i osobnosti jsou vyvážené.

"Píši vám, můj milý, z vody, neboť tam žiji víc než na souši. Pomalu se ze mě stává ryba či kachna a už sám nevím, co jsem. Jen Ovidius by byl schopen popsat mou proměnu. Jak hloupí jsou naši dobří Berlíňané! Tvrdí, jak jsem se doschl, že jsem nabobtnal! Co budou říkat, až mě uvidí se šupinami a s ploutvemi? Budou mě určitě považovat za státní rybu." (Fridrich Kattemu)

4 30.01.2019

* „Všichni jsme Řekové!“ – Percy Bishe Shelley
* „Vidím rašit trávu na zemi a květy ve větvích.“ – vojevůdce Athanasius Diakos, umírající nabodnut na osmanský kůl

Pravopisné chyby, za něž by se styděl i školák (y/i ve shodě přísudku s podmětem), a chybné skloňování řeckých jmen („Áres bez Árese“). Autor nevychází z novořecky psaných pramenů, nýbrž hlavně z anglických, což není žádný majstrštyk.
Ale občas je líčení dost poutavé, například námořní bitva u Navarina je podána tak živě, že mě opravdu bavilo o ní číst. Ocenila jsem také kapitolu o intelektuálech řecké diaspory, filhelénech a o Byronovi.
Plusový bod má autor za to, že napsal knihu o řecké válce za nezávislost jako první Čech. Naopak mi vadilo jeho věčné zdůrazňování, že krutí byli Řekové i Osmané (no samozřejmě, jak jinak! jenže Řekové tam byli doma, kdežto Osmané byli okupanti).

4 30.01.2019

Vhodné doplnění k autorově autobiografii ("Pohádka mého života") - místy uvádí na pravou míru jeho drobná zkreslení, místy doplňuje informace, jež vynechal, například o Jenny Lindové. Některá fakta by mi ale přišlo lepší opominout, protože nejsou důležitá a působí spíš senzacechtivě.

2 30.01.2019

Jedna z nejkrásnějších knih, které jsem kdy četla. Jemná, silně citová, až otřásající. A přitom krásná. Autor dovedl bolestně trpět jako málo lidí a zároveň se uměl jako málo lidí těšit z krásy a lásky. Mám dojem, že četba ze mě dělá lepšího člověka. (Poprvé jsem knížku četla jako čtrnáctiletá.)

Jsou to neobyčejně obsáhlé paměti, mimochodem geniální pramen pro kulturní dějiny 19. století. Hans Christian se znal snad se všemi osobnostmi své doby, od politiků přes výtvarné umělce a herce po spisovatele, počínaje Thorvaldsenem a konče Chamissem.
Výborný překlad Štěpána Raka a vynikající poznámkový aparát i obrazová příloha.

4 30.01.2019

Jak ušlechtilý musí být duch, který dovede myslet tak vysoko a tak mužně jako autorka.

5 30.01.2019

Škoda, že jsem na knížku nenarazila dřív, když mi bylo morálně zle. Rolland ji totiž psal trpící, o trpícím a pro trpící. Naopak pro šťastného člověka je to poněkud hořký kontrast s jeho duševním naladěním, který mu připomíná, že existují i temné, žalostné hloubky.

8 30.01.2019

Název se tváří bulvárně a senzacechtivě, ale kniha taková není. Hodnotím jako výtečnou syntézu, erudovanou, inteligentní a úctyhodně obsáhlou (650 stran).

Mimochodem, autor má jezuity rád a nebojí se to vyjádřit hned na začátku, což je zajímavý - a podle mého přínosný - přístup. Sympatie vyjevené v předmluvě se pak totiž nevtírají do textu.

5 30.01.2019

Možná že je to jen překladem, ale mně nepřipadají verše rytmické, jejich forma mi přímo esteticky vadí.

"Ne nápis, chlubný jako páv:
jen moje jméno buď můj epitaf."

1 30.01.2019

Zatím jsem přečetla první svazek (ze dvou).
Rousseau disponuje podivuhodnou schopností popsat odložení svých údajných dětí do sirotčince tak, že je vám líto JEHO.

6 30.01.2019

"Musel by to být prašpatný přírodovědec, který by, když ho s pětitisícovými platem na pár let zavřeme, nenapsal učený spis o třešňových stopkách. Každá věda, každá vědecká kapitola, každý odstavec mají své třešňové stopky."

Jak jsem psala k "Večerům při svíčce", bez Lichtenberga bych si připadala pochmurně chudá. On (spolu s několika dalšími autory) je oním vzděláním, ke kterému se utíkám, když jsem nešťastná, protože samo o sobě poskytuje útěchu a útočiště.
I kdyby ničím jiným, svými idejemi o myšlení a svými metodami to byl filosof. Je četbou na celý život: vždyť také každý z jeho aforismů představuje vlastně takovou stručnou knihu. Odjakživa se mi také líbil jako stylista.
Z jeho pozdních výroků o smrti a bolesti jdou na mě vždycky chmury.

3 30.01.2019

Lichtenberg patří k mým učitelům-mistrům. Jeho moudrost a humor mě provázejí od dětství a bez nich bych si připadala ochuzená o významný díl duševního bohatství. Není to "jen" aforista a satirik, ale i člověk hlubokého vnitřního vzdělání, laskavý, lidský, bystře duchaplný a statečně originální. V jeho osobě se osvícenství vybíjí humorem, ale neomezuje se pouze na humor.

"Osel je kůň přeložený do holandštiny."
"Knihy mu přecházely z jedné do druhé, aniž by prošly jeho hlavou." (to je parafráze, nemám knížku při ruce)

3 30.01.2019

„Od boha je nebýt omezený tím, co je největší, ale následovat to, co je nejmenší.“

Knížka psaná spíš pro laiky, ale i tak se doporučuje historikům v bakaláři a není vůbec špatná. Látka přehledně uspořádaná do kapitol (sv. Ignác, školství, významné kulturní osobnosti, misie, ...). Nic zásadně důležitého neopomíjí, což je vzhledem k jejímu skromnému rozsahu obdivuhodný výkon! Ve mně ještě podpořila obdiv k velikému dílu rekatolizace a obětavým, učeným tovaryšům Ježíšovým.

„Žádný úkol jim není dosti nevděčný a nižádná povinnost dosti nebezpečná. Sami o sobě jsou velmi počestní lidé; setkáme-li se s nimi v historii nebo v životě, bezděčně pocítíme k nim úctu, často jakousi sympatii a někdy šetrný obdiv. Jsou skromní a učení, milí v chování, jejich oddanost jest upřímná a svůdná, zbožnost shovívavá a laskavá, tvrdší jsou k sobě nežli k jiným, znají svět, a ač jej ovládají, povrhují jím; nad ně nikdo lépe nedovedl lovit duše, a po svém zakladateli zdědili neodolatelné kouzlo a schopnost být každému vším." – Ernst Denis

3 30.01.2019

K četbě mě podnítil skvělý film („Don Bosco").
Zápisky jsou fragmentární, nejde o plynule vyprávěný příběh. Ovšem nemyslím, že by jim to ubíralo na čtivosti.
Úskalí vidím spíš v tom, že humor Dona Boska vyznívá jinak, když ho sdílí vypravěč s kroužkem svých salesiánů, a jinak, když je po sto padesáti letech čten. Obávám se, že dnes se u vtipných pasáží nepobavíme tolik jako chlapci v 19. století. Přesto paměti obsahují kouzelné momenty (třeba popis, jak se arcibiskup praštil do hlavy a pak se tomu smál), které Dona Bosca skutečně přibližují současnému člověku.
Samozřejmě to není primárně humoristická literatura. Za nejcennější uvědomění, které jsem si odnesla, pokládám následující: V předminulém století očividně nebylo o nic snazší být svatým, než je to nyní. Když se Giovanni Bosco odvolal na své "věštebné" sny, pokládali za blázna a přátelé se od něj odvrátili.
Existují ještě jiná hlediska, jak knížku číst. Zaprvé jako historický pramen - v tomto ohledu pro mě byl zajímavý třeba popis protestantského násilí na katolících po vyhlášení ústavy (1849). Pro takové informace je v době levicové ekumeny třeba jít ad fontes. A zadruhé jako dokument o pedagogické činnosti výjimečného učitele a přítele lidstva, inspirativní pro všechny, kdo mají co do činění s mladými lidmi.
Milá čtenářská zkušenost. Literárně (umělecky) to není veledílo, ale nic takového ani nebylo autorovým záměrem, naopak se snažil psát prostě, barvitě a odlehčeně. Jako ateista jsem navíc vděčná za seznámení s člověkem, jemuž přezdívali "světec humoru". Plynule se zařadil mezi mé nejmilejší svaté.

4 30.01.2019

Dokonalý úvod do staroegyptské literatury. Četla jsem ještě na střední škole a nemohla jsem se od knížky odtrhnout.

Je rozdělená na dvě části: literárněvědnou studii prof. Lexy a vlastní překlady egyptských textů. Nejvíc se mi líbilo Proroctví Neferhorovo a Rozmluva člověka odhodlávajícího se k sebevraždě s jeho duší. Naopak autobiografie Sinuhetova, podle nějž dostal jméno Waltariho Sinuhet, není ani přibližně tak zajímavá jako stejnojmenný román.

5 30.01.2019

Úchvatný, hluboký čtenářský zážitek. Křehká sugestivní lyrika. Prožívala jsem všechny imprese sporu s básníky.

VÝJEV POZDĚ NA JAŘE (Jie Li):
Dokořán okno - sedím, čtu a sním
o Knize proměn. Vlaštoviček pár
se kmitá kolem police mých knih
a za listem list jako kapky deště
mi na tuš kane z korun okvětních.
Čtu Knihu proměn, nemyslím,
jak dlouho bude jaro ještě.

7 30.01.2019

Na knížce jsem vyrostla: mezi svým desátým a třináctým rokem jsem ji řadila mezi nejoblíbenější četbu.
Líbilo se mi tehdy, že má oproti značné části válečné literatury příběh a dovede být i lyrická, ba poetická (jako Navigátor). Představuje postavy plasticky a stejným způsobem vykresluje život hlavního hrdiny Karla (tedy ten, který vede v zázemí), takže člověk čte nejen o válce, ale i o lidech, a to velmi uvěřitelných. Naprosto jsem milovala Karlova švagra Huga a jeho přítelkyni Lottu.
Nevím, jak bych se na knihu dívala teď, ale v mých dětských očích to byl zbožňovaný skvost, který jsem svého času mívala položený vedle polštáře. První větu z Hugova projevu jsme ráda pronášela před zrcadlem: „Versaillský diktát nepřinesl národům mír!“. A dokonce jsem si v inspiraci tímhle dílem vybrala jako téma řečnického projevu ve školní soutěži „požár Říšského sněmu“. xD

2 30.01.2019