JulianaH. komentáře u knih

Čtivá a pro mě obohacující antologie textů Havlíčkových (dopisů, soukromých denních rozvrhů, plánů děl atd.) i o Havlíčkovi (kapitoly z prvního životopisu od V. Zeleného). Nemůžu nepochválit.

* "Ale mám již v Brodě s tou češtinou takovou pověst, že snad kdo má kejchnout, v mé přítomnosti i česky kejchne."
* "Noviny mají napomáhati dobrému a hanobiti zlé, a státi se tak jakýmsi svědomím celé vlasti."
* "Vůbec jsou čeští spisovatelé z ohledu čistého jazyku nejvíce podobni oněm římským augurům, a jeden druhému smáti se musí, když se potkají." (z Pražských novin - reakce na Malého kritiku Čecha a Slovana)
* "Když jsem školy proběhl, / byl jsem ateista, / nevěřil jsem na boha, / na Ježíše Krista."

2 08.02.2019

Byla to první kniha, o které jsem na universitě slyšela (ještě před začátkem výuky), a to přímo od jejího editora, pana doktora Jirsy. Okamžitě mě popadla chuť si ji přečíst. Je příznačný paradox, že mi to universitní studium umožnilo až v zimním semestru třetího ročníku, kdy jsem konečně zdolala předepsanou horu četby.

Jde o antologii starších (z 19. století) i moderních textů od klasiků (J. H. Newman, Humboldt, Jaspers, Habermas, Bloom, Strauss) i od novějších autorů-profesorů. Začíná lehkým humorným esejem a pokračuje přes složitější texty, z nichž ne všechny jsou dobré (ten Brandtův je totiž neuvěřitelně stupidní), ale všechny mi daly alespoň pár zajímavých myšlenek. A některé na mě hluboce zapůsobily (například závěr Bloomova textu, celkově vynikajícího, nebo příspěvek Raimonda Gaity o bios theoretikos jako poslání, ne profesi).

* „Tyto velké university, na kterých se štěpí atom, objevuje léčba většiny nevyléčitelných nemocí, provádějí průzkumy populací či sestavují podrobné slovníky zaniklých jazyků, nedokážou pro vysokoškolské studenty vytvořit dokonce ani skromný program všeobecného vzdělání.“ (Bloom)
* „Mladý člověk pociťuje život jako cosi velmi osudového, činí více rozhodnutí než v pozdějším věku, vnímá svou tvárnost a plnost možností. Ví, že do značné míry závisí na něm, co z něho bude. Cítí, že záleží na každodenním stylu života, že záleží na každé hodině, na každém vnitřním hnutí. Mladý člověk chce být vychován a je lhostejné, podrobí-li se mistru, bude-li se vychovávat sám, nebo vychová-li ho polemická a milující komunikace s těmi, kteří usilují o stejný cíl.“ (Jaspers)
* „Vždy záleží pouze na aristokracii ducha, ne na průměru. Žijeme spolu za předpokladu, že se vzájemně upomínáme na náš nejvyšší um a na ideu, která má prostoupit náš život. Naším nepřítelem je pohodlnost a filistrovství. Nosíme v sobě původní touhu po tom, co nás přesahuje. Láska k velkému muži, jehož existence představuje nejvyšší nárok na nás samé, nám dává lehkost.“ (Jaspers)
* „Pokud se měřítkem pro chod university stanou ti nejlepší, bude je průměr podle svých sil následovat. Na všechny je kladen nárok, který nikdo zcela nesplní. Úcta k vysoké duchovní pozici má každého pobízet k dosažení nejvyšších cílů.“ (Jaspers)
* „Život je příliš krátký na to, aby člověk četl jiné knihy než největší.“ (Strauss)
* „Jsem lidská bytost. Prosím neohýbat, nepřekládat, nepoškozovat.“ (slogan protestujících studentů z Berkeley v 60. letech)

3 07.02.2019

První čtení (16 let): Během školní praxe na knižním veletrhu jsem „Ostrov pokladů“ všetečně objevila ve skladu jednoho antikváře a začetla jsem se do něj. Antikvář byl tak hodný, že mi ho daroval, za což mu patří můj nehynoucí dík. :)
Nadchl mě a následující dva dny (tj. než jsem ho dočetla) jsem k němu byla jako přikovaná. Možná to byl poslední záchvěv dětství, ale i mému tehdejšímu já připadal vážně napínavý. Dokonce se mi o něm i zdálo!

Druhé čtení (23): Tentokrát jsem nečetla tak dychtivě, ale to neznamená, že by mě knížka bavila méně. Sáhla jsem po ní pokaždé, když jsem si potřebovala během zkouškového intelektuálně odpočinout. Od minula jsem děj zapomněla, takže mě napínal příběh Johna Silvera a doufala jsem, že přežije, víc než minule.
Silver je pozoruhodná postava už tím, že je vlastně „kladně záporný“ — nenapravitelný vrah a rouhač, s kterým máte soucítit a pro kterého máte (spolu s autorem) nacházet jisté sympatie.
Před R. L. Stevensonem smekám, protože mořeplavbu očividně znal do nejmenších detailů. Dovedl celý ten fantastický příběh vylíčit tak, že jsem mu místy skoro věřila, že nepíše román v ichformě, nýbrž paměti. Moc se mi líbil i popis ostrova, jenž navzdory všem klišé nebyl tropickým rájem, nýbrž kusem země středního pásma s malarickými bažinami.
Proti étosu knihy nemám ani slova námitky. Není lacině mravoučná, přitom však nabízí vzory opravdové mužné ctnosti a odvahy. Na druhou stranu Jima Hawkinse rozhodně nelze označit za černobílou postavu: jeho největším zápor bezpochyby spočívá v unáhlenosti. Jediným charakterem bez bázně a hany je snad doktor Livsey. Ten ale působí tak soucitně a sympaticky (a tak obětavě dodržuje Hippokratovu přísahu), že jsem mu jeho dokonalost ráda prominula.
Závěr mi přišel vynikající — důmyslný, ale věrohodný.
PS. Opět se mi o knížce zdálo! :)

14 06.02.2019

Četla jsem sedmnáctiletá, když jsem se nemocná nudila v posteli. Básně a písně jsou často pro lid, a tedy jednoduché. Ale sbírka obsahuje i ukázky z Huga a Rimbauda a zaujali mě také někteří neznámí autoři.

EUGENE POTTIERE: BRAŇ SE, PAŘÍŽI
Zdvihni se, Paříži,
na hnůj smeť všechny ty dynastie
i kulty kreténů a lží.
Třiadevadesátý ještě žije!
*
Pryč s Babylónem, v epopej
své zvony rozhoupej
k hrdinským bojům za Paříž.
Sama se braň, tak se ubráníš!

1 04.02.2019

Jsem si vědoma, že nehodnotím objektivně, ale já jinak nemůžu. Mám autora příliš ráda jako člověka.
Tím neříkám, že knížka je špatná. Problém vidím spíš v tom, že postavy se ve většině autorovy tvorby opakují, mívají jen odlišná jména a jsou silně archetypální (zbožná a statečná dívka, moudrý prorokující stařec atd.). Zvláštní mi také přijde autorův krutý cynismus vůči Němcům, Maďarům a „zrádcům“, který by mě nepřekvapil u pouhého buditele, ale Václav Třebízský byl přece katolický kněz. Neměl by (souc)cítit univerzálně?
Jinak jsou autorovy prózy včetně této silně lyrické, vášnivě melancholické a nabité náboženským a vlasteneckým patosem. Vycházejí z Třebízského dětství, kdy se dozvídal místní historické pověsti od tatínka a kdy hltal kroniky.

1 04.02.2019

Dobrovolně jsem si knížku vybrala do seznamu četby k maturitě, protože Wells je klasik, a byla jsem zklamaná. Vadila mi autorova typicky britská tendence moralizovat, plytké banální úvahy, nedomyšlenost jeho fantazií (přeměna zvířecí mysli na lidskou mi přišla naprosto zmatená a nedotažená) a celková lacinost stylu.
Podobně jako u Pána much se mi příčila klišé v popisu oblohy, moře a podobně. Zato oceňuji precizní zachycení okolností, za kterých se odehrávaly dialogy.
Také jsem si všimla, že Wells si protiřečí v hodnocení doktora Moreaua: je tedy krutý, nebo ne?
Ostatně doktor Moreau podle mě jako postava převyšuje svého autora. Mně přišel okouzlující svým idealismem a aristokratickým nietzscheánstvím - chce přece člověka povznést k nad něj samého. Montgomeryho, citový protějšek Moreauova intelektuálního chladu, jsem si zamilovala také. Tím, kdo mě vytáčel, byl naivní hrdina Edward Prendick. Asi mám nějaký problém.

Celou dobu se mi draly na mysl dva veršíky z Konstantina Biebla:
"Četl jsem H. G. Wellse.
Lze mu věřit? Nelze."

5 04.02.2019

Člověk by řekl, že s pádem minulého režimu se levicové indoktrinace dětí zbavíme. A ono je to čím dál horší.

Nad Plnou slávy jsem se smála, až mi tekly slzy. Tahle Marshallova knížka je jiná – tragičtější a malověrnější vůči lidstvu. Zejména ke konci; uprostřed jsem se několikrát pořádně zasmála a jednou spadla ze židle (při popisu snu, kdy se americký biskup stane papežem). Ke konci už mi definitivně zmrzl úsměv.

Nádherná a hluboká čtenářská zkušenost. Miluji Marshallův styl, kdy se člověk střídavě směje i učí, případně zvládne obojí zároveň. (Například teď už vím, že Francois Fénelone řekl: pokud se nám zdá naše zkaženost tím větší, čím křesťanštěji se snažíme žít, není to proto, že bychom se zhoršovali, ale proto, že ostřeji vnímáme svoje nedokonalosti.) Nesetkala jsem se s žádným jiným spisovatelem, který by dokázal být tak hluboký a zároveň tak vtipný, zdánlivě laškovně lehký.

Možná, že tahle knížka je temnější než Plná slávy proto, že je psaná o katolících (tedy o Francii, nikoli o Skotsku), a tak na církev klade vyšší nároky. Nevzpomínám si, že by v Plné slávy strašili nějací špatní duchovní, jako je tady otec Moune nebo bělobradý kněz v metru.
Celou dobu mě rmoutily popisu toho, jak se Pařížané chovali v podzemní dráze. Kladu si otázku, jestli to bylo dobou, nebo zemí, ale já jsem nikdy takovou neomalenost nezažila.
Je to asi poprvé za můj značně dlouhý čtenářský život, kdy jsem trnula strachy o hlavního hrdinu.

* „Velikost národa je souhrnem neviditelné dobroty jednotlivců.“

3 02.02.2019

Upřímně: jediné, co jsem si odtud vzala, je zajímavý postřeh, že kaligrafie může vypovídat o kolektivní mentalitě určité doby a kultury. Chápu, jak vzrušující četba je to pro pomocné vědce, ale většina historiků nejspíš trpí jako já.

Adaptace = Tovaryšstvo Ježíšovo, resistence = postoj kurie k Vestfálskému míru, resignace = katechismy (protože přijaly rukavici hozenou protestanty a redukovaly víru na doktrinální formulky).

Doc. Petráček má sklon opakovat svoji filosofii církevních dějin v každé publikaci, kterou vytvoří. Nemyslím, že by to bylo nutné vzhledem k tomu, že se dá shrnout následovně: „Středověk = otevřenost. Reformace = zlo. Druhý vatikánský koncil = dobro.“ Kromě toho se stále opakují tytéž these, například že reformace znamenala v protestantském i katolickém prostředí nové pojetí křesťanství jako memorovaného souboru konfesijních pravd.

Přesto je tahle brožurka zajímavé čtení. Nejen proto, že autor je odborník (mimo jiné) na sociální dějiny středověku, což je na naší universitě nevídaný jev. Nutno jí přiznat, že obsahuje opravdu zajímavé informace. Zejména ty o katechismech pro mě byly nové. Zaujalo mě také jeho pojetí otevřenosti a rozmanitosti ve středověku (bohoslužebná specifika, lokální poutní místa), zmínka o dvojí kanonicitě (texty povznášející x biblické) nebo fakt, že mučení zavedla inkvizice až ve 13. století.

1 02.02.2019

Jako řada kolegů jsem se i já Kosmy děsila, obzvlášť proto, že nejsem medievista a z raného středověku mám husí kůži. A jako řada kolegů jsem i já příjemně překvapená, ba okouzlená. Dokonce do té míry, že když jsem kroniku vrátila do universitní knihovny, opatřila jsem si vlastní exemplář a přidělila mu čestné místo mezi svými knížkami.
Nejde jen o to, že je to věc čtivá a místy vtipná. Kosmas je roztomilý chlapík. Oproti Dalimilovi mi připadá jako vyslovený lidumil a za kronikářskými zápisky čtenář jasně vidí člověka s jeho pocity. Vyvraždění dětí z rodu Vršovců, jehož byl svědkem, ho děsí, rmoutí a zraňuje. Velmi živě soucítí s příslušníky duchovního stavu. Mně byl zkrátka sympatický.
Drobné minus má u mě za stupidní rádoby vtipné historky, jako je ta o Matyldě Toskánské (mimochodem vyfabulovaná). Na druhou stranu si přiznejme, že právě ona je lákadlem, na niž se velká část čtenářů-studentů chytí.
A opominout nesmím ani nespornou uměleckou hodnotu díla. 10/10

9 02.02.2019

Uff. Těžká kniha — čímž nemyslím těžká fyzicky, protože nakladatelství Karolinum dostálo svému špatnému zvyku a vydalo ji v brožované vazbě.

Moc jsem se na ni těšila. Název se zdál slibovat tak trochu odpočinkovou četbu (na poměry odborné literatury), a právě to jsem ve druhém ročníku bakaláře potřebovala. Ukázalo se, že se (alespoň mně) nečte právě snadno. Autorka je velice důkladná, vždyť má za sebou letitý a jistě náročný výzkum. Přiznávám však, že pro mě všechny ty stohy podrobností z kolejního/gymnaziálního zákulisí, vyčtené z pramenů, byly vyčerpávající. Některé by podle mě bylo možné bez újmy vynechat. Skoro působily, jako by se v knize jen proto, že se je už jednou podařilo vybádat, tak proč je také nepublikovat, ač výzkum vlastně moc neposouvají. (Ale možná křivdím, rekapituluji svůj několik let starý pocit.)

Oceňuji analýzu základních řádových dokumentů, hierarchie, organizace koleje, institucí, struktury gymnázia atd. Čtenář tu najde informace, které ke studiu nebo alespoň hlubšímu pochopení jezuitů nutně potřebuje. To, že to není zrovna napínavý příběh, je věc druhá — a těžko to mít autorce za zlé.
Následují docela zajímavé kapitoly, kde se dozvídáme například, jak to ve školách vypadalo (každoroční problémy s vytápěním, na stěnách krucifix a nejlepší slohové práce žáků, ...). Autorka se věnuje i okrajovým tématům, jako je příprava učitele na hodinu či výuka matematiky. Zvláštní pozornost náleží divadlu, přičemž „dramatické“ kapitoly mě bavily asi nejvíc. Díky převyprávění některých her totiž získaly nádech dějovosti. (Já vím, je to barbarské kritérium, ale i student je jen člověk, prosím za prominutí.)

Úhrnem: jsem moc ráda, že mám tuhle bichličku přečtenou. Informace z ní používám celé svoje studium a jistě je budu používat i nadále. Bohužel jsem za ně zaplatila spoustou hodin, přičemž jsem se zdaleka ne vždycky bavila (na rozdíl třeba od lehkým perem psaných „Jezuitů v Čechách“ I. Čornejové). Na konci jsem už ani neměla energii dělat si poznámky. Myslím si ale, že poznání, jak vypadalo vzdělání tolika generací našich předků, za to stojí.

1 02.02.2019

Na jednu stranu autor sleduje mnoho aspektů tématu: hospodářský, sociální, umělecký, náboženský. Dozvěděla jsem se odtud hodně zajímavých faktů (třeba o pozitivní roli nacionalismu v překonávání sociálních rozdílů mezi vlastenci nebo o tom, že buršenšafty nebyly antisemitské, nýbrž nanejvýš antijudaistické). Mladší spolužák, jemuž jsem poslala své výpisky, si pak knihu přečetl celou a pochvaloval si její stručnost a zábavnost. Mně zase pomohla s referátem.

Na druhou stranu z díla čiší zaujatost proti nacionalismu a náboženství. Šedivého jazyková úroveň je tristní. A co je nejdůležitější, vyfouknul překlad H. von Kleista z brožurky Vítězslava Tichého "Literatura německého boje za osvobození (1806-1813)" bez sebemenšího odkazu na zdroj. Fuj, pane Šedivý, to je akademická čuňačina.

1 02.02.2019

„Kdo s rozhodností hlásá nějaké politické přesvědčení, respektuje i přesvědčení jiných, zvláště když se sám staví proti němu.“ Italo Balbo, fašista

Knížka mi byla doporučena na semináři z dějin 20. století a do knihovny jsem pro ni skoro běžela. Zaslouží si svých 100 %. Četla se dokonce lépe než většina beletrie, která mi dosud přišla do ruky. Než jsem knihu definitivně zaklapla, týrala jsem celé okolí včetně mé nebohé matky citacemi a otázkami: „Copak to není FASCINUJÍCÍ?" A asi jsem poněkud znepokojila spolucestující ve vlaku, když jsem se sesypala smíchy nad druhou kapitolou diktátorova životopisu.
Ridleymu se zdařilo najít ideální rovnováhu mezi popisem politické situace v Evropě (i tady je text zábavný a plynulý) a Benitovým osobním životem. Kamarád, který přečetl asi 80 stránek, životopis označil za trochu bulvární, což není tak docela pravda. Souhlasím, že autor by si mohl odpustit líčení Mussoliniho milostných pletek, na druhou stranu pokládám za cenné informace o tom, co tento člověk četl, kterými sporty se vyžíval nebo jak se stravoval.
Ridley jako Brit zdůrazňuje italsko-britské vztahy. Podle mě to není na škodu. Větší problém mám s jeho zjevným stranictvím, například křivdí Sudetským Němcům, o nichž toho zřejmě moc neví. Ale jelikož těžiště práce je jinde, lze mu to odpustit.
A Mussolini byl zkrátka velký muž. Eia, eia! Alalà!

6 02.02.2019

Kromě listů s kresbičkami (Wolker na Svatém kopečku) obsahuje i několik jinde neotištěných - a krásných - básní. Dočteme se, jak těžko se Kosťovi sedí nad učením, když je venku dusno a slunce ho láká na plovárnu. Nebo že si Jirkova maminka právě čte v anglickém slovníku. Vidíme, jak se mladý básník zamotal do souvětí a pak se nad tím ušklíbl, aniž by je škrtl. Momentky veliké ceny lidské i dějinné.

Modlitba na silnici (K. Biebl)

Pane,
na jedné silnici udýchané,
jež pozdě v noci si vyklepává
svůj zaprášený šat,
z modrého štěrku
jako na nebi nejmenší hvězda
pokorně rostu,
nejnižší tráva.

Pane,
ať jakákoliv vůle Tvá se stane,
jsem přece šťasten neskonale:
když už do nebe nemohu
jako odvážný pilot,
že tady,
na tvrdé silnici,
alespoň hájím nejtvrdší život.

***

PROČ? (Jiří Wolker)

Řeklas mi, že jsem jenom v tvých očích,
že pro mě není nic, co leží mimo ně.
V tvých očích kvetou bílé jabloně,
oblaka plují,
ptáci zpívají a poletují.

Já ti věřím
a nevěřím.
Se strašnou bolestí oči tvé na kusy rozlamuji,
aby mě znovu obrostly řetězem duhovým,
Pověz mi, má milá,
- když celý svět oko tvé objímá -,
proč jsi dopustila,
že dělník dnes v poledne s lešení spadl
a před mýma očima
se zabil?

***

Za večerním oknem (Konstantin Biebl)

Odněkud z ulice
když večer přijde do své světnice
a před spaním
usednu na chvíli na pelesti,
jako bych dosud byl někde na náměstí.

Pohovka, židle i na stole kalamář
mají svoji lidskou tvář
a ještě nyní
nějaká slova doznívají ve starém porceláně v zasklené skříni,
jak v růžové lastuře hukot dalekého moře.

Pro sebe má člověk málo místa ve svém těle,
a proto se vtěluje do mrtvého dřeva, kamene a do ocele
a naplňuje je svými myšlenkami
jak prázdnou vázu čerstvými květinami.

Nejen svou krví, svými svaly a kostmi na světě člověk žije,
ten nábytek, knihy a na stěně meč
jsou rovněž součástmi jeho anatomie,
a když jich potřebuje,
slouží mu věrně.

Po modrém okně světlo z ulice pluje
a já si připadám někde hluboko na dně krápníkové sluje,
kde po zdech jako široká řeka
lidský pot dlouhá staletí stéká
a kapka za kapkou
jak k zemi padala z horkých dlaní a čela

v zelenou lampu, sklenici vody a bílý polštář zkameněla,
kde všechny věci,
jež naplňují její smutné stěny,
jak zrající ovoce tím potem jsou ojíněny
a kde já sám
jednomu z těch mnoha kamenů se podobám,
jenž tiše jim zpívá.

4 02.02.2019

Jedna z nejlepších knih, které jsem za svoje universitní studium četla. Bavila mě od první stránky do poslední, což se mi u odborných spisů tak často nestává, a nebyla o nic méně poutavá než beletrie. Bravo, pane docente, úžasné stejně jako Vaše přednášky!

1 02.02.2019

Tak dlouho mě tenhle titul sváděl ve školní knihovně, kde jsem byla nucena chodit kolem něho, až jsem podlehla a půjčila si ho. A nelituji; bylo to pro mě takové zopakování středověké vzdělanosti a vzdělanstva.
Vsadím se, že Vilém z Conques by bez mrknutí oka přijal darwinismus, kdyby měl příležitost se s ním setkat. Abélard mi svojí samolibostí, arogancí a floutkovstvím připomínal Rousseau. A zamilovala jsem si Jana ze Salisbury za to, jak živě z pramenů promlouvá a jak je milý.

O universitách jsem se toho bohužel mnoho nedozvěděla (chtěla jsem se připravit na četbu Ideje university kardinála Newmana), na druhou stranu se autoři trochu zabývají i židovskými školami a profesním vzděláváním, které jinak zůstávají na okraji. Velkou pozornost věnují katedrálním školám, přičemž jsou příznačně frankocentričtí. (Mimochodem suverénně tvrdí, že první universitou byla ta pařížská.) Vynikající mi přišly hojné pramenné ukázky. Jenom nesmírná hutnost knihy (mám z ní asi 11 stran poznámek na A4) podstatně ztěžovala čtení.

Cituji kousíček z Philiobiblionu Richarda z Bury - jak aktuální!:
„Možná uvidíte mladého neotesance, který si bezstarostně vykračuje do školy. A když je pak zkřehlý zimou a ze zmrzlého vlhkému nosu mu kape, aniž by se uráčil ho utřít ubrouskem, aby svými nechutnými nudlemi nepromáčel knihu, nad kterou sedí. Jak by bylo bohu milé, kdyby mu někdo dal místo rukopisu ševcovskou zástěru! Svým obřím drápem, vydávajícím příšerný zápach, si označuje místo s oblíbeným úryvkem. Roztrušuje nesčetné množství stébel, jejichž konce vykukují tak, aby mu sláma připomněla, co není schopna pojmout paměť. Tato slámová stébla, která žaludek knihy nestráví a nikdo nevyndá, nejprve z knihy vycházejí obvyklými cestami, a nakonec, ponechány bezstarostně v zapomínání, najdou svůj zánik v hnilobě. Nestydí se pojídat ovoce nebo sýr nad otevřenou knihou nebo nechat svou sklenici nenuceně procházet se z jedné stránky na druhou. (…)"

3 02.02.2019

Jak jsem psala k předešlým knihám z této série (středověk a renesance), hutné a pro mě dlouhé čtení, které se však vyplatí díky množství zajímavých informací.

* MĚŠŤAN: strukturalistická stať, mě osobně příliš nenadchla a zarazilo mě, že autor vykládá zřízení domobrany „třídním antagonismem“ měšťanů proti rabující lůze... trochu anachronická interpretace, ne?
* ŽENA: na můj vkus hystericky feministická; předkládá medailonky významných revolucionářek, a to francouzských (Gougesová, Méricourtová, Tristanová) a německých (Böhmerová, von Günderrodeová, Varnhagenová)
* UČITEL: pro mě rozhodně přínosný, mohla jsem díky němu porovnat francouzské školství s tím rakouským; pojímá předmět co nejšířeji, od škol za ancien régime přes vztah Revoluce a školství a životní úroveň učitelů až po Guizotovy reformy
* DĚLNÍK: ten mě bavil a hodil se mi jako doplnění přednášek z hospodářských dějin
* KNĚZ: nepochopitelně a zbytečně stručný, čímž mě zklamal, ale celkově vzato skvělý; zaměřuje se především na vývoj náboženského myšlení v romantismu (pojetí církve jakožto svátostného organonu božího království, „bez obřadu není bůh“ atd.) než na život kněze jakožto člověka
* LÉKAŘ: podrobný a zábavný; zabývá se především medicínou jako oborem na hranici přírodní filosofie a empirické vědy a také různými alternativními subdisciplínami (mesmerismus, fyziognomie, homeopatie), v čemž je obdivuhodně objektivní
* INTELEKTUÁL: sice jsem studovala filosofii, ale přiznám se, že místy jsem netušila, o čem je řeč
* REVOLUCIONÁŘ: nemám co vytknout

* „Marat byl ve své domácnosti laskavý, hrůzu naháněl jen zrádcům.“ (Saint-Juste)
* „[Katolicismus je] silně navoněné a vyšňořené náboženství, zbožnost svíčiček a květinových váziček, slečinkovská theologie bez jakéhokoliv pevného základu, bez veškerého stylu, nestejnorodá jako pestrá titulní strana hodinek vydaných u Lebela.“ (Ernest Renan, 1830)
* „Dem Reich der Freiheit werb ich Bürgerinnen!“ (heslo Louisy Ottové)
* „Ženo, procitni. Rozum zvoní a jeho zvuk se nese celým vesmírem: Poznej svá práva.“ (Mary Wollstonecraftová)
* „Člověk je od toho, aby trpěl.“ (umírající Novalis)

2 02.02.2019

Jak bylo řečeno níže, bez Legendy lze stěží porozumět literární a výtvarné kultuře předmoderní Evropy. Spolu s Biblí a antickou literaturou objasňuje suverénní většinu námětů a narážek v písemnictví, malířství a sochařství.
K jednotlivým legendám autor (nebo ti, kdo sborník rozšiřovali) připojuje řadu exempel, v nichž figurují světci a ostatní náboženské postavy (Maria) tak, jak si je představovali lidé středověku. Kristova matka tak v jednom lehce blasfemickém exemplu například vystupuje jako obyčejná žárlivá žena.
Rozsáhlá, ale čtivá záležitost. Jen legendy o prvokřesťanských mučednících (zejména pannách) se opakují, protože ztracené historické údaje nahradilo schéma. Ale za to autor pochopitelně nemůže. Pro současného čtenáře může být úskalím dlouhý a zpravidla chybný rozbor etymologie jména daného světce (vždy na začátku legendy). Navzdory tomu už chápu, proč byla Legenda Jakuba de Voragine nejúspěšnějším legendariem po plná tři staletí.

1 02.02.2019

Lyricko-epická báseň o záchraně papeže, sv. Lva III., Karlem Velikým. Oproti skutečnosti je idealizovaná, Karel zdaleka neprokazoval papeži takovou úctu, přesto ji psal autor z Karlova okruhu a očitý svědek.

Spolu s Einhardovým Životem Karla Velikého asi nejstarší dílo evropské literární tradice, které jsem četla (nepočítaje samozřejmě antiku). Přirozeně má specifika literární tvorby své doby. Přejímá například celé pasáže ze svých vzorů, hlavně z Vergilia (což vím z vynikající předmluvy J. Nechutové). Ač je to báseň "pamětní", je zároveň oslavná, a proto místy mění skutečnost podle propagandistických potřeb. Vkládá fantastické prvky (hon na kance - symbol ďábla, ale hlavně Karlův jasnovidný sen).

Báseň se člení do následujících oddílů:
1. exordium – metafora námořní plavby (má se autor pustit na cestu, tedy do psaní?)
2. panegyrik na Karla (jsou mu připisovány všechny dobré vlastnosti)
3. stavební ruch v Cáchách (převzatý z Vergilia)
4. popis okolní krajiny, popis přípravy k lovu a královy družiny (synové, dcery)
5. hon – Karel skolí kance (symbolika ďábla, převrácený motiv z legend), odpočinek
6. Karlovo noční vidění (přepadení a mučení papeže Lva) – poselství do Říma za papežem a Karlova válečná výprava do Saska
7. vyslanci se ve Spoletu setkávají se Lvem, Germar ho uctivě přijímá
8. papežova cesta – lid ho uctívá a přináší dary
9. Karel rozbije tábor u Paderbornu a vysílá papeži vstříc Pippina, setkání
10. papežovo setkání s Karlem
11. mše a banket

* Úryvek na ukázku - Karlův sen:
„A tu král uviděl ve snu zjev děsný, hrozivý úkaz:
nejvyšší římský kněz, Lev, mu náhle před zrakem stanul,
papež: naříká smutně a hořkým pláčem se chvěje,
oči má prázdné a pusté a obličej krví zbrocen,
jeho jazyk je zraněn a hrozné rány má všude."
* Popis princezny Gisaly:
„Nádherná šíje až hoří, jak v růžovém oparu tone,
ruce má jako stříbrná socha a čelo zas zlaté … ."

Jako milovník sv. Lva jsem si přišla na své.

2 02.02.2019