JulianaH. komentáře u knih

Asi ve třinácti letech jsem měla období, kdy jsem přečetla všechno, co přede mnou někdo nechal ležet. Včetně toho, co si z knihovny půjčovala moje máti, a tedy i včetně této knihy.
O tom, jak na mě (ne)zapůsobila, nejspíš svědčí i skutečnost, že si ji vůbec nepamatuji. Nebýt zápisu v mém tehdejším čtenářském deníku, nevěděla bych ani, že pojednává o konvertitce k islámu, která pomáhá ženám ze smíšených manželství získat zpět děti unesené neevropským otcem. Ony jsou všechny tyhle knihy vlastně stejné, mění se jen jména autorek.
Zpětně bych dodala asi tolik: ženy ze smíšených manželství měly s problémy počítat a mohou si za ně samy.

2 21.04.2019

Knížku jsem četla ve věku, v němž se nacházela hlavní hrdinka: dvanáct let. Asi i proto na mě zapůsobila – příběh je v každém případě silný. Pamatuji si, jak sedím na houpačce a snažím se nebrečet.

Už dávno nejsem příznivcem částečně fiktivních knižních dramat od imigrantek z muslimských zemí. Všechna vypadají jako přes kopírák. Tahle četba mi nicméně byla užitečná: uvědomila jsem si situaci v postkoloniálním Súdánu, kde muslimské arabské obyvatelstvo skutečně zotročuje obyvatelstvo animistické a černošské. A je dobře, si teď umím konkrétněji představit, jak hrůza moderního otrokářství vypadá.

4 21.04.2019

Knížku jsem četla jako třináctiletá. Nelíbila se mi tolik jako první díl, pamatuji si, že jsem si ve čtenářském deníku stěžovala na nevýraznou zápletku. Jak už přede mnou podotkli jiní čtenáři, autorce došla látka a kniha vznikla se záměrem vydělat ještě něco na tomtéž příběhu.

1 21.04.2019

Jde o přednášku proslovenou za druhé republiky (1938) a posléze vydanou tiskem. Proto vynikají styčné body, jež autor vidí mezi barokní minulostí a současností; obě jsou pro český národ nelehké, o to více je mu podle Kalisty třeba vlastenectví.

Pro mě příjemný čtenářský zážitek. Mám už takovou tradici, že každé jaro se natáhnu do trávy s nějakou knížkou od Zdeňka Kalisty a sluním se s ní.

Nejpřínosnější pro mě byly následující these a fakta:
- drobná šlechta, z níž BB pocházel, za třicetileté války zmizela: buď zchudla, nebo emigrovala, neboť nebyla svázána s půdou a žila spíše intelektuálně; BB měl tudíž pocit „půdy uplývající pod nohama", a v této nejistotě pramenil jeho historický romantismus, hledající zakotvení
- Balbína posilovalo v životním zápasu posvěcení české země a lidu, jejich prostoupení božstvím (například Maria posvěcovala okolí poutních míst) a pojetí rodu v duchovním smyslu: Čechové dědí vlastnosti svých světců
- barokní tíhnutí k materii se projevuje v autentičností lidové řeči v literatuře a napodobováním všedních zvuků v hudbě
- Balbínův otec Lukáš háji pevnost proti stavovským vojskům
- BB upřel Bořitům genealogický nárok na bl. Hroznatu: to proto ho neměli rádi
- v baroku byli hlasateli českého nacionalismu významnou měrou jezuité

* "Skutečnost, že nechtěl a odmítal užívati při svém díle rekatolizačním světského ramene (…), ukazuje jasně i tu, jak nadšeně vrhal se za svým životním úkolem, jsa si jist, že pouhou silou slova, neseného plným vnitřním přesvědčením, mocí toho, čím byl uchvácen sám, bude se zmocňovati duší a povede je v směru vytčeném."

2 21.04.2019

Můj nejoblíbenější díl. Asi je to ironické, ale nejvíc se mi líbí, když se v knize nic dramatického neděje a jen uplývá všednodennost kouzelného světa. Právě v tom nejvíc vyniká autorčino kouzlo, které spočívá ve spojení realismu a fantastična. Překvapuje mě, že si J. K. Rowlingová troufla líčit jednotlivé dny do takových detailů, až to připomíná širokoproudé a tlusté romány realismu 19. století. A za to má u mě hvězdu.
Druhou dávám za přesný popis toho, jak fungují mainstreamová média a veřejné mínění. Třetí za propracované, vrstevnaté a životné osobnosti postav hlavních i vedlejších. Čtvrtou za to, že je kniha i napočtvrté tak zábavná, že při ní předu blahem. A pátou za perfektně zvládnuté literární řemeslo (konečně).

13 20.04.2019

Líbí se mi zvláštní katolicita Chestertonových detektivek: účelem není dopadnout zločince, ale pochopit ho jako člověka.

„To je právě v teologii to nejtěžší k uvěření, že na každém záleží."

5 20.04.2019

„Být konzervativec neznamená lpět na tom, co bylo včera, ale žít z toho, co je věčné.“ (Moeller van den Bruck)
„S Německem padly i další evropské národy a svět vlastí, svět nacionalismů byl rozdrcen internacionálami dolaru a komunismu.“

Romualdiho, který se mi už dva roky pletl v knihovně neprávem nepovšimnutý, jsem nakonec přečetla za jedinou noc. Tak mě politolog, historik a šéfideolog MSI zaujal.
Podobně jako Giorgio Locchi definuje fašismus/nacismus opozicí vůči masovým ideologiím komunismu a demokratismu, reprezentovaného americkým konzumerismem. Nad tímto diktátem průměrnosti a množství vyniká duchovní aristokratismus fašismu.
Kritizuje osvícenský racionalismus, poněvadž vylučuje jiné formy poznání než rozumové. Být fašistou pro něj znamená být „spiritualistou", idealistou, věřit v jemnosti ducha. A Romualdiho „internacionála nacionalismů" je historickou nutností (tedy chceme-li přežít, samozřejmě). Vzdejme se Horní Adiže! :)
Na druhou stanu s ním nesouhlasím v tvrzení, že národy jsou překonané právě tak jako poleis nebo komuny. Myslím si také, že podceňuje roli mateřského národního jazyka v ustavení identity. A stále se mi vnucuje úvaha: kdyby byl konservativismus skutečně vyznáváním věčných (nikoli starých) hodnot, pak bychom za tyto hodnoty přece nemuseli bojovat. Co je věčné, nezanikne.
Poznámkový aparát i řemeslná úprava knihy jsou excelentní.

„Jsme lidé dneška.
Jsme sami.
Bohy už nemáme.
V Ježíše ani v Marxe nevěříme."
[Pierre Drieu de La Rochelle]

5 19.04.2019

Název je snad trochu zavádějící, protože Zdeněk Kalista dělí pozornost přinejmenším stejným dílem mezi Wolkera a sebe. A stejně mám dojem, že je tam víc Kalisty. To mi ani v nejmenším nevadí, ale hodil by se spíš název „Kamarádství s Wolkerem“.
První třetina vykresluje vnější dějiny jejich životů: romantickou Kalistovu oktávu, jeho účast ve Svazu středoškolského studentstva, vznik časopisů Den a Orfeus, agresívně komunistickou atmosféru v Unionce, společný byt na Smíchově u Čapků, literární známosti - Nezvala, Píšu - atd.). Zachycuje i rozchod obou básníků, jehož příčinou byl bytostný ideový rozkol. Obsahuje několik momentek a historek (viz níže), těch je ale pomálu. Kdo není bohemista, bude nejspíš spolu se mnou tu a tam tonout v názvech zapomenutých periodik a jménech dnes už neznámých autorů.
Druhá třetina se zabývá vnitřními dějinami: básnickými počátky obou umělců, jejich tvůrčími metodami a samozřejmě vlivy, které na ně působily. Dozvíme se, co si Kalista odnesl z otcovy knihovny, jaký vztah měli básníci s S. K. Neumannem, jak je inspiroval Paul Klee svým „infantilismem“ nebo při jaké příležitosti složili jako osmiletí své první básně.
Poslední třetina přišla mně osobně nejzáživnější, poněvadž se skládá z Wolkerových dopisů Kalistovi - včetně jednoho obrázku. Živě jsem si vzpomněla na Wolkerovu korespondenci s Konstantinem Bieblem, má totiž podobný tón: veselý, neformální Jiří zpravuje přítele o událostech (nebo líné "hnilobě") doma a na Kopečku, o strachu ze státnic, ale především o své literární tvorbě: co napsal, co kde vyjde a kdo ho recenzoval.
Kalistovy věty se bohatě větví a překypují luxusními cizomluvy. Je to pátá kniha, kterou jsem od něho četla, a bylo to stejně těžké čtení jako všechny ostatní. A jako všechny ostatní stálo zato.
Mimochodem, překvapilo mě, jak neidealisticky svoje přátelství vylíčil.

Ukázky:
* „Tak třeba (…) při jednom příjezdu Wolkerově do Prahy vystrojili jsme se já, Ivan Sekanina, Mirko Čapek, Václav Novák a ještě snad někteří kamarádi do obřadných fraků, žaketů a cylindrů (V. Novák měl dokonce pro zpestření dojmů bílý letní oděv a tropickou helmu) a dostavili jsme se v plném gala do dvorany Wilsonova nádraží k příjezdu Varšavského rychlíku, kterým se Jiří obyčejně z domova vracel. Když Wolker, obtížen balíky, objevil se ve dveřích – spustil jsem naň jakousi pracně slátanou francouzskou řeč, během níž utvořil se kolem nás zástup lidí, sledujících s napětím celou scénu, a po anglické odpovědi Wolkerově, vtipně reagující na náhlé překvapení, hnuli jsme se ve vítězoslavném průvodu, abychom – ku podivu celého shromáždění, které se kolem nás vytvořilo – v žaketech, cylindrech, tvrďácích a helmách nalodili se slavnostně do nejbližší tramvaje na Smíchov.“
* „Pamatuji si ještě dne živě, jak jsem kus po kuse stěhoval svoje svršky z Malířské ulice. Jiří mi pomáhal a byl strašně veselý. Když jsme konečně přetáhli od tramvaje poslední předmět, můj veliký studentský kufr, a ocitl jsem se definitivně na novém místě, zmlátil mne Wolker, až to bolelo. Pochopil jsem však, že je to jeho projev dokonalé radosti.“
* „Pravé doba našeho veselého života nastala však teprve po státnici Wolkera, která padla na konec února či března. Jaro probouzelo se tehdy v dlouhých průvodech tuláků, kteří vraceli se pozdě k ránu. Kdekterou kavárnu jsme prošli. Už nestačila nám Slávie a Daliborka, kam jsme dříve zapadli a odkud jsme odcházeli, když začínali ráno sklízeti ze stolů a místnosti svou nahotou prozrazovaly svoji ospalost. Ponořili jsme se hlouběji do krásných únorových a březnových nocí, v nichž přicházelo tušivě jaro. Bylo to u Jiřího cosi jako vysvobození z dlouhého vězení (…).“

2 18.04.2019

Jako člověk, který nenávidí ekonomii, stejně musím říci: skvělá kniha.

Hlavní teze:
a) západní investice jsou neefektivní proto, že za účinnost a kvalitu dobročinnosti nikdo nenese odpovědnost a nikdo se nezajímá o zpětnou vazbu; aby efektivní byly, musíme rozvojovou pomoc provozovat tak, jako kdyby přinášela zisk
b) autor dělí lidi na plánovače vs. hledače: plánovač není zodpovědný za výsledky svých vizí, uspokojuje jimi vlastní morální potřeby (konat dobro, kompenzovat svoje bohatství), nezohledňuje nefunkčnost strategie; zato hledač v zájmu vlastního zisku pracuje efektivně – např. přihlíží k místním podmínkám – a sleduje dílčí problémy
c) musíme upřednostňovat dílčí kroky před holistickými plány (malá chyba se napravuje snáze než velká), stále zohledňovat specifika místních poměrů a přistupovat k "chudým" (což je autorův eufemismus pro zaostalé národy) s pokorou

Kniha je psaná populárním stylem a s velkou dávkou smyslu pro humor. Přesto přináší podnětné myšlenky, nad kterými by se čtenář měl vážně zamyslet. Imponuje mi autorova sečtělost (značně vyšší než u většiny Američanů), a hlavně jeho poctivost: nezamlčuje fakta, která oslabují jeho závěry. Nesvaluje všechnu vinu na Západ. Na druhou stranu mi jeho přístup k zaostalým zemím přijde přece jen dost devótní, takže občas nevědomky zkresluje fakta. (Například není tak docela pravda, že by Číňané skočili po evropské vědě, ale blahosklonně pohrdli křesťanstvím. Misie v Číně byla značně úspěšná až do zrušení tzv. malabarských zvyků.)

Pro mě osobně bylo velmi cenné uvědomit si hospodářské aspekty neúspěchu některých národů a dozvěděla jsem se i leccos z ekonomické teorie nebo i z oblastí mimo ni (třeba že Crassus zbohatl tím, že smlouval o ceně za uhašení požáru, až když hořelo). :D

2 15.04.2019

Kompletní dílo Konstantina Biebla patří k tomu vnitřně nejcennějšímu, co v knihovně mám.
IV. svazek, zahrnující básně z let 1940-50, čtenáře provádí českými dějinami: básník tu vzpomíná na hlad nejchudších za první republiky, prožívá utrpení druhé světové války a nesvobodu protektorátu a nakonec svými verši buduje stát a bojuje za mír.
Jako hluboce věřící komunista už na konci 40. let trpěl vědomím, že mu socialistický aparát nedůvěřuje a že mu diktuje, jak má psát. Ve sbírce se odráží třeba nucené rozvolnění rýmů, ale i tak občas zasvitnou dozvuky poetismu, třeba v básni o Maově Číně. Zajímavé je, že verš zůstává neinterpunktovaný. Jinak autor skládá dobově příznačná (a většinou ne špatná) díla, například šest básnických portrétů členů Gottwaldovy vlády. Nápaditý je také Havran, děsící Trumana: "Řekni černý havrane / Bude válka nebo ne?"

O Maovi ("Básníci jsou pro mír"):

Básníku demokratické Číny slyšíme znít vaši lyru
Jež zavlažujíc srdce čínských rolníků i naše
/// srdce zalije
Vaše umění toť den ze dne stoupající příliv míru
Po všech terasách rýžových polí vzkříšené Asie

1 15.04.2019

Vždycky jsem si myslela, že Goethe přehání, když píše, že nad Kantovými Kritikami zvracel. Teď vidím, že člověku se z filosofie vážně může zvedat žaludek.

Jaspersův problém je patrně v tom, že se coby lékař příliš dlouho zabýval psychicky nemocnými lidmi. Jak jinak by mohl dospět k patologickému názoru, že jsme vinni za to, že žijeme, kdežto druzí – nikoli naší vinou – zahynuli? Tak to cítí lidé, kteří se ocitají v depresi po tragédii, ale rozhodně to není pocit důvodný, natož zdravý.
Filosof se také neobtěžuje nijak zdůvodňovat závažné předpoklady, jako že cena všech životů je stejná, že člověk má hodnotu jakožto člověk, že existuje přirozené právo, že existuje bůh (který tu vystupuje v důležité roli jako autor a garant světového Řádu, jejž Jaspers ztotožňuje s mravním dobrem), že jeho pohled na „podstatu německého ducha" je ten jediný správný, ... Neboť tu existoval i konkurenční pohled na podstatu němectví, totiž ten nacistický. Proč si mám myslet, že Jaspersův je správný, a Hitlerův ne, když se Jaspers vůbec neobtěžuje argumentovat?

Zpočátku mi kniha připadala jako pokus aplikovat na evropský národ židovskou Selbsthass. Je pravda, že Jaspersův bůh působí starozákonně: člověk se před ním má „obviňovat", jak J. výslovně říká. Po dočtení mám dojem, že to autor myslel upřímně a seriózně, a ne jako mstu na vlastním lidu. Což nic nemění na tom, že k jeho duchovní likvidaci výrazně přispěl. Další z Jaspersových problémů totiž tkví v tom, že chce být zároveň nietzschovským elitářem a zároveň egalitářem: ve výsledku cpe davům do krku „lék", který posílí nadčlověka, ale zabije zbytek. Jeho přísnou (a docela podnětnou) metodu introspekce unese sotva pár nejlepších lidí, ale ne celek – a musel vědět, že Němce zničí. Na osobní sebemrskačství má jistě každý věřící právo, ale nutit k němu národ, to je perverze. (* Mluvím o metodě, ne o obsahu. Skutečně se mi zamlouvá jeho způsob sebezpytování – jako podmínka svobody a sebeúcty. Odpovídat se bohu je ale zmateným zkratem pohmožděného sebeuvědomění.)
Mnohem podstatnější deficit spočívá v tom, že Jaspers definuje vinu zcela svévolně a ztotožňuje ji s konkrétním režimem (nacismem), kdežto dobrý světový Řád se pro něj rovná demokracii. Ve výsledku ho to vede k směšným závěrům, že „svědomí" mají jen demokrati a že pouze oni jsou schopni existence jakožto ontologického výkonu. Nejsem demokrat, a přijde mi, že existuji, ba dokonce že mám cosi jako svědomí. I Hitler se zodpovídal svému svědomí, byť z jiných hříchů než Jaspers. Lze se tomu divit? Jak říká J. S. Mill, předmětem svědomí mohu učinit cokoliv. – Stejně bizarní je Jaspersovo rovnítko mezi bohem a transcendencí vůbec. Lze mu vlastně vyčíst totéž, co Nietzsche vyčetl Ježíši Kristu: nedokáže nahlédnout za svoje omezené pojetí dobra. Věřím, že člověkem lze být na víc způsobů.
K tomu dodejme, že si autor neustále odporuje a že nedokáže vyvracet námitky svých hypotetických protivníků. Kupříkladu na námitku „nulla poena sine lege" odpovídá, že tento „lex“, odpovídající Řádu, zavádí Norimberský proces. Tím ovšem protivníka absolutně nevyvrací, ba dokonce naopak. Anebo:
a) Námitka: politická suverenita se vymyká nařčení ze zločinu, protože jinak by kterýkoli vítěz mohl prohlásit kteréhokoli poraženého za zločince. Tudíž také musejí být hlavy státu sakrosanktní.
b) Jaspers: hlavy států jsou za své činy odpovědné. – Velmi závažné jádro námitky tedy nechává nedotčené.
A jeden příklad toho, kterak si protiřečí. Horlí proti „falešnému svědomí" těch, kdo se domnívali, že zevnitř změní nacismus k lepšímu, a oceňovali jeho pozitivní aspekty (např. válečné vítězství). O nějakých dvacet stránek dále vyčítá Británii, že se nespojila s Mussolinim a nezměnila fašismus k lepšímu zevnitř, aby dosáhla válečného vítězství nad Hitlerem. – Jsem schizofrenik já, nebo Jaspers? A baví mě, že politickou „vinu“ na nacismu podle něj nese každý občan bez výjimky, tedy i – židovský.

Když to shrnu: z filosofického hlediska to pro mě byla ztráta času. Jde o bezcenné střídání neskutečně banálního („lidé nechtějí být kritizováni, ale sami rádi kritizují?“ ne, vážně? jak překvapivé) a neskutečně nesprávného. Nicméně musím říci, že některé postupy s Jaspersem sdílím: tytéž úvahy o „chybějící fantasii srdce“ se podílejí na mém vegetariánství.

Ze společenského hlediska je dobré Otázku přečíst, aby ji člověk mohl kritizovat jako perverzní formu vlastizrady. (Nikdo nemá právo říkat „My Němci", pokud je důsledkem těžké ublížení německému národu). Psychologicky vzato zajímavý vhled do sebezpytování člověka, jehož charakter ohnulo náboženství. Metodicky inspirativní vzor, jak sám sobě klást účty. Jazykově je text pěkný a dobře se četl.

Narazila jsem na dvě myšlenky, které mi stály za zapamatování:
1) „Realita neznamená v lidských věcech ještě pravdu. Proti realitě je spíše potřeba postavit jinou realitu.“
2) „Obviňování … je jistý druh přerušené komunikace.“

3 04.04.2019

Četla jsem jako čtrnáctiletá. Tvorbu T. Matouškové jsem znala z její blogu, takže jsem na knížku byla zvědavá. Vysvětlivky na konci jsem díky tomu ani nepotřebovala.

Chápu, že jde o autorčinu jevenilii, ale i tak mi přišla nezdařená formou (moc adjektiv, křečovitě vystavěné věty) a ani obsah mě neupoutal. Zvlášť mě nenadchly ani obscénnost a vulgárnosti; vzhledem k žánru mi přišly zbytečné. Je mi líto.
Zato se mi líbila některá jména postav: Femorian, Zorena, Kerdea [Kjerdea]. Mají opravdu krásný zvuk, to se musí nechat.

4 04.04.2019

Upřímně řečeno se nedivím Karlu Čapkovi, že jako dramaturg Vinohradského divadla Zavřelovy hry opakovaně odmítal. Opravdu nejsou moc dobré.

Hra o Janu Husovi není ani vydařená jako drama, ani myšlenkově originální: kontrast reformátorova konservativismu a renesanční svobodomyslnosti kostnických kardinálů byl zpracován nesčetněkrát už před Zavřelem. Pokud jde o hru o Nietzschem, autor prostě převedl do replik biografickou kapitolu z vydaných přednášek O. Fischera "Friedrich Nietzsche: Kurs šestipřednáškový". Hru o Ježíšovi jsem zatím nečetla celou (a asi se k ní jen tak nevrátím), proto ji nekomentuji.

Je mi líto, že Zavřel umrzl na lavičce v parku, ale solidarita s autorovým nešťastným osudem samozřejmě nemůže nic měnit na estetickém hodnocení díla. Pokládám je za sotva průměrné.

1 26.03.2019

Mnozí tu již upozornili na faktické chyby v textu. Sama jsem si všimla zavádějící identifikace zvířecích motivů (splést si žirafu s leopardem a lenochoda s jaguárem mi přišlo jako solidní výkon, ať už se ho dopustil překladatel, sám Pijoan nebo autoři ostatních částí). To ale nic nemění na tom, že pro mě kniha byla velkolepým úvodem do starověkého umění jak svým obrazovým materiálem, tak textem, a v době, kdy jsem ji četla (ve druháku na SŠ), jsem jí opravdu byla za leccos vděčná. Zhltla jsem ji, pokud si pamatuji, za dva dny.

3 26.03.2019

„Když ráno obléká se bohyně má,
stíníc své paty zlatem vlasů svých,
a když ty proudy v plavých kadeřích
natáčí, splétá na staré snad téma,

vidím v ní z pěny zrozenou, tu pannu,
jež, česajíc svůj tmavý dlouhý vlas
a kadeříc jej v tisíc kučer zas,
v své mušli plula dálkou oceánu.“

Jedno z mála děl považovaných za klasické, které mě zklamalo.
Četla jsem je ve třetím ročníku SŠ na doporučení naší profesorky světové literatury, která měla mimořádně vytříbený vkus. Tím spíš mě udivilo, jak moc se mi Ronsard nelíbil. Jeho lyrika mě nebavila, jelikož má o poznání užší záběr než kterýkoli jiný básník, jehož jsem kdy četla. Píše vlastně jen o sobě a své slávě (což je typicky renesanční motiv, ale u Ronsarda obzvlášť plytký, odpudivý a jalový) a občas o milenkách, tu a tam prokmitne motiv přírodně lyrický (slavík jako symbol lásky), a to je vše.
Jediná báseň, která mě zaujala a stále si ji pamatuji, pojednávala o básníkově předsevzetí „za týden přečísti Illiadu“. Porušil by je jedině v případě, že by ho přišla navštívit Ona. Přišla mi originální námětem a zdařilá pointou.
Pro mě zůstává Ronsard spojený se sebejistou a marnivou slávychtivostí, kterou si ostatně prorokoval chybně. Vždyť kdo ho dnes čte?

1 20.03.2019

Ke knize jako takové už jsem komentář psala, proto k Hájkovu komentáři.

Výklady o těch úsecích autorova životaběhu, o nichž se ve vlastním textu nepíše, jsou jistě užitečné a pomáhají k pochopení celkového smyslu díla. Na druhou stranu komentář neobsahoval nic, co by si člověk nemohl přečíst naprosto v kterémkoli životopisu Adolfa Hitlera, včetně těch béčkových. Osobně mám dojem, že Hájek nevyvinul ani elementární snahu Hitlera chápat, protože si ani na okamžik nepřipustil, že by text mohl dávat smysl. Proto se mu MK jeví iracionalisticky, ačkoli není - napsal o tom skvělou esej Giorgio Locchi (Podstata fašismu).

Když Hájek vykládá, že autobiografické pasáže jsou lživé, ignoruje, že nebylo autorovým záměrem napsat životopis. Pokud se v textu vyskytuje autobiografické vyprávění, je to jen proto, aby na něm Hitler ukázal svoji cestu k nacionálnímu socialismu, který tvoří předmět jeho zájmu. Nemá to být samoúčelné a veristické líčení jeho životních peripetií. Z toho nutně vyplývá, že autobiografické pasáže budou stylizované a zkrácené - vynechávka neznamená zatajování, nýbrž vypuštění irelevantní části.

Z komentátorovy ignorance vyplývá řada hodně nepřípadných dílčích poznámek. Příklad za všechny: Hájek se pošklebuje Hitlerovi, který chce nahradit umělecký brak (podle jeho názoru produkovaný Židy) Schillerem. Schiller snad, podotýká Hájek ironicky, psal samá "mravoučná díla pro školní dítka". Na neštěstí pro Hájka se Schiller skutečně hlásil k zásadě, že umění má mravně vychovávat národ, a nejen že tuto zásadu uplatňoval ve svých dílech, ale dokonce o ní napsal teoretické pojednání. Smůla.
Ostatní Hájkovy impertinence se nesou zhruba ve stejném duchu povýšeneckého a neporozumivého spílání.

Oproti překladu kompletního díla z r. 2000 je ale ten Hájkův alespoň správný.

2 19.03.2019

Tuhle knihu jsem kdysi jako třináctiletá dostala na dovolené od mamky. Strávila jsem s ní pak zbytek týdne zamčená v autě a spokojeně jsem poslouchala, jak prší.

Nemůžu ji hodnotit z odstupu, protože si pamatuji jenom svoje tehdejší dojmy. A tenkrát mě opravdu nadchla. Přišla mi dobrodružná, ale ne prvoplánová, a nejvíc ze všeho se mi líbily výborně prokreslené, uvěřitelné charaktery, zejména Ralf (toho jsem absolutně zbožňovala) a Godofredo. O Ralfovi jsem dokonce napsala slohovku. Také jsem ocenila, že to byl příběh o Němcích.
Za své dětské já dávám 10/10.

Edit: Tak jsem knihu zkusila otevřít jako dospělá a nedá se číst. Neobratně, primitivně napsaná, protivná autorovými politickými názory. =(

2 19.03.2019

Eduardu Petiškovi se knížka nevyrovná, poněvadž byl spisovatel-umělec. Lepší volbou by byl i Zamarovský.
Také mi vlastně nepřijde vhodné vydávat řecké mýty ve formátu pouhé brožurky vzhledem k jejich důležitosti pro celou křesťanskou civilisaci. (Byť chápu, že je to součást celé edice.) Vyplývá z toho, že autorka musela vybrat opravdu jen ty nejdůležitější, a tudíž dobře známé. Ale jelikož jsem četla knížku v době, kdy jsem na Petišku pozapomněla, přišla mi vhod - a teoretický úvod byl rozhodně užitečný. 5/5

2 18.03.2019

Můj čtenářský zážitek je vlastně zvláštní: když jsem zrovna četla, nemohla jsem se odtrhnout, a když jsem knihu odložila, těžko se mi k ní vracelo. Což neznamená, že by mi působila nějaké morální pohoršení. Matka mojí spolužačky prý dostala Klímu coby svatební dar, ale nebyla ho ze samého zhnusení schopná dočíst – ale o nic takového u mě nešlo. Můj neklid byl daný spíš koncentrací třaskavých myšlenek v expresivních představách.

Je to rozhodně jedno z nejevropštějších (nesvětovějších) děl v české literatuře, plné aluzí na Berkeleyho, Nietzscheho, Fichteho a Schopenhauera, dílo na rozhraní (novo)romantismu a dekadence. Imponoval mi jazykový humor: jména jsou zároveň hříčkami.
Helga, jak sám autor píše, je „pokusem o geniální ženu": fantastický myšlenkový experiment, možná lehce schopenhauerovský. Byla by vlastně technická chyba mluvit o jejích vlastnostech, protože Helga není tak docela člověk. Každopádně za tuhle postavu se Klímovi klaním.
Dlouho jsem přemýšlela, proč si jako dějiště vybral Německo. Nejspíš puzení autorské intuice: ve Francii nebo v Anglii by se takový příběh odehrát nemohl. Potřeboval teutonskou hloubku a niterné běsy.

Je to divná věc, samorostlá, ale dobrá, řekla bych.

Dodnes jsem ráda, že se mi jako třináctileté povedlo na knížku narazit v jakémsi antikvariátu. Vzpomínám si, jak jsem ji četla na lavičce uprostřed kvetoucího bramboříku a jak mě zaujala myšlenka, že pieta vlastně vznikla ze strachu před duchy zemřelých. :)
O dva roky později, na střední škole, jsem v domácím úkolu z filosofie na téma „V čem se člověk liší od zvířete" tvrdošíjně obhajovala, že v ničem. Citovala jsem z této knihy pasáž, podle níž Leibniz viděl smějícího se psa — což ovšem zpochybňuje tak oblíbenou definici člověka jako „jediného zvířete, které se směje". (Dnes samozřejmě vím, že se smějí mnohé další druhy.)
Teď, už jako vysokoškolská studentka, jsem se k ní vrátila, protože mi pomáhá při psaní poznámkového aparátu ke knížce, kterou překládám. A pořád jsem nadšená.

Autor se zabývá nejprve vztahem mezi lidmi a zvířaty napříč časem a různými kulturami a poté prvky ve zvířecím chování, které mají blízko k chování lidskému (např. balet a opera u zvířat).
Je to vlastně práce antrozoologická, která ukazuje, že „human-animal studies" nejsou žádnou novinkou. Na to, jak útlá je, se autorovi podařilo obsáhnout téma velmi komplexně, například od postavení zvířat v různých náboženstvích po lingvistický výklad, jak vznikaly názvy ptáků onomatopoií jejich zpěvu. Před jeho erudicí a láskou ke zvířatům smekám.

1 18.03.2019