juvelinokivi komentáře u knih

Plně se podepisuji pod Spajdyho slova. Jen dodávám, že kniha nejdříve člověka zmrazí nejhorší apokalyptickou vizí světa, o jaké jsem kdy četla, a vzápětí ho nadchne nádhernými obrazy jako například: „Rostlina je zemí spoutaný motýl.“ Nabídne překvapivé vysvětlení toho, proč by měla země oplývat mlékem a strdím, a na závěr opět ochromí líčením naší současné civilizace, prostoupené duchovní rakovinou, na kterou je jediný lék – nepřijímat po staletí hromaděné poznatky jako něco indiferentního, ale procítit je skrze svou duši.

1 02.03.2018

Poslední kniha, na které se spolupodílel Rudolf Steiner, je evidentně pro překladatele oříškem. Vychází už v druhém překladu a stejně si tu překladatel musí vypomáhat tím, že do textu první části, věnované fungování lidského organismu, vkládá vlastní formulace - přesto je i tak smysl vět mnohdy nejasný (alespoň pro mě). Problém je patrně už v originále, protože další dva oddíly knihy jsou zcela srozumitelné. Druhá část, věnovaná jednotlivým pacientům, jejich diagnózám a způsobům léčby, dává možnost udělat si přesnější představu o tom, jak se na klinice v Dornachu přistupovalo k nemocem. Neméně pozoruhodná je i poslední část - očité svědectví lékařky, jak vypadala spolupráce I. Wegmanové a R. Steinera, i jak sám Steiner přistupoval k diagnostice nemocí.

28.02.2018

Kratinké pojednání o gnómech, undinách, sylfách a salamandrech, které se velmi podrobně zaobírá existencí těchto bytostí a jejich interakcí s lidmi. Roztomilý doplněk k pojetí elementárních duchů v antroposofii Rudolfa Steinera (viz. např. kniha "Člověk a vesmírné slovo") a zároveň povinná četba pro badatele v oboru pohádek a pověstí.

4 23.02.2018

Mě osobně nejvíc zaujalo, jak Rudolf Steiner pohlíží na různé filozofické směry a názory: "Kdo odmítá všechno, co neodpovídá jeho směru myšlení, ten nikdy nepocítí tíseň relativní oprávněnosti jednotlivých světových názorů. (...) Komu je však vlastní nazírání, jaké musí vládnout v duchovním světě, ten právě vidí oprávněnost nejrůznějších „stanovisek“ (...) Různá intelektuální „stanoviska“ se navzájem potírají; duchovní nazírání v nich však vidí právě jen „stanoviska“. V každém z nich se svět vyjímá jinak. Je to podobné, jako když fotografujeme dům z různých stran. Obrazy jsou různé, ale dům je tentýž. Obejdeme-li tento dům celý dokola, teprve potom z něj získáme celkový dojem. Jsme-li skutečně zakotveni v duchovním světě, ponecháváme určitému stanovisku jeho „správnost“."

1 08.02.2018

Nu, zřejmě tenhle humor není pro každého. Na mě zapůsobila zejména kapitola o tom, jak předejít malovodnímu stresu, který občas zažívám... :)

1 07.02.2018

Moje srdeční záležitost. Z toho důvodu se pochopitelně domnívám, že kniha je těžce nedoceněna a neprávem opomíjena, jelikož by se směle mohla měřit s jiným autorovým humoristickým dílkem Fantóm operety. Četla jsem ji už mnohokrát a vždycky jsem se dosti nasmála. Takže lákám všechny ty, kteří si oblíbili humor prvorepublikových komedií. Slibuji, že když se přece jen nepobaví, aspoň se dozví, kdo je Juvelino Kivi. Protože "Kivi-dělá-divy!".
"Inženýr Jaroslav Dunt vešel do restaurační místnosti a zpozoroval, že je tam zcela sám. I zasedl ke stolu u okna, nechal se několik minut ignorovat a pak uhodil hlučně slánkou do lahvičky se starým octem. Když to učinil desetkrát, vzniklo někde vzadu podezření, že v lokále je host."

2 07.02.2018

Nejvíc mě na knize zaujalo, jak mají lidé, jejichž lucidní snění autor zkoumá, často pramálo fantazie. V lucidním snu mohou provozovat všechno, co je napadne - a ono je třeba pokaždé napadne jen to, že si užijí dokonalý sex...

Pozoruhodné svědectví o mystikovi, kterého obdivoval i Eduard Tomáš. Zaujmou zejména chronologicky řazené myšlenky a deníkové záznamy samotného Drtikola, které dávají dohromady obraz člověka, jenž se z hlubokého pocitu neštěstí díky usilovné práci na sobě dokázal dostat až do vyšších duchovních světů. Zároveň však se mu dle mého nepodařilo zcela vypořádat s některými vlastnostmi - především se svým libidem. Což samozřejmě nesnižuje jeho vysoké kvality, ale jakožto ženu mě bavil neustále předkládaný obraz ženy jako tmy a muže, který do ní pronikne a zaseje tak do ní světlo: "A proto bylo mnohoženství, neb jeden muž potřebuje moc žen, aby se rodilo moc synů. A různých žen. A jedním výtrusem semene může oplodniti ohromnou spoustu žen (na 70.000). Jaká krása! Jaká to moc a síla! Jaké to ohromné mystérium! Staří věděli dobře, proč muži měli harémy!"

Úžasné dílo. Četla jsem v pečlivém "přebásnění" Miroslava Matouše. Škoda jen, že překladatel podlehl katalogizačnímu pudu a jednotlivé básně seřadil do tématických skupin, místo aby zachoval autorovo chronologické řazení.
"Nechť jiný trápí se a vmýšlí v ona místa,
kde pytli červů svých už pyšný pomník chystá,
o to se nestarám: hrob, skála, schrána moje,
kde věčně spočinu, to srdce Kristovo je."

1 07.02.2018

"Bůh byl svržen z trůnu a rozum se stal korunovaným vládcem filozofie. Nyní se věda těší našemu největšímu uctívání. Vědec je papežem dneška a sedí ve Vatikánu světské autority. Přijímáme jeho učené objevy s nábožnou, posvátnou úctou. Věříme jeho slavnostním prohlášením tak, jako kdysi celá Evropa věřila zásadám a dogmatům církve. (...) Mám hlubokou úctu k intelektuálním schopnostem a trpělivému charakteru vědce. Věřím, že jeho práce má své pravé a užitečné místo v životě. Nevěřím však, že toto místo je nejvyšším." (Tajná stezka, 1935)

1 07.02.2018

Aneb Nový zákon jako ještě větší detektivka, než jste tušili. Tuhle knihu asi není možné číst bez přípravy - tj. bez znalosti základů antroposofie (přinejmenším nauky o těle fyzickém, éterném, astrálním a Já). I tak jsem měla co dělat, abych se v tom všem vůbec zorientovala. Někdy mi stačilo přečíst jeden odstavec a trvalo mi celý den, než jsem ho vstřebala. Ale odměna stála za to. :) Po dočtení jsem chvíli měla dojem, že vím o Novém zákoně všechno - než jsem otevřela pojednání o Lukášově evangeliu... (Mimochodem, myslím si, že jinak než chronologicky podle pořadí přednášek se moc číst nedá, vzhledem k jisté návaznosti - takže Jan, Lukáš, Matouš, Marek.) - Dodatek 2019: Tak jsem si libovala, jak jsem četla chronologicky, abych nakonec zjistila, že rok před tímto přednáškovým cyklem proběhl jiný cyklus, nazvaný taktéž "Janovo evangelium", který jsem jaksi opomenula... Ale chystám se to napravit.

Musím souhlasit s Reonou - pro mne též přelomová kniha před cca 10 lety. Nasměrovala mě na cestu, po níž se tak nějak stále pomalu ale jistě ubírám. Ovšem docela chápu i ty, kteří po několika stranách další čtení vzdají. Je opravdu nutné přežít nějaké ty mimozemšťany a kruhy v obilí, aby se člověk dostal k tomu podstatnému - což je síla odpouštění a pak to, že tělesné nemoci mají duševní základ a vyléčit nás může jen změna myšlení. Podobný přístup k "samoléčení" nemocí v současné době v českých krajích propaguje (a praktikuje) Vladimír Kafka (díky mu; viz. kniha Život naživo + četné besedy), který je normálním smrtelníkům o dost přijatelnější svým přístupem (Lazarev je rigidní katolík, takže může poněkud lézt na nervy např. jeho postoj k sexualitě), ovšem v "léčení" opomíjí karmické souvislosti.

Za mě velké nadšení. Konečně si dovedu přestavit, co se skrývá například za abstraktní formulací "Měsíc se vydělil ze Země". Téhle knize snad porozumí každý bez toho, aby znal autorovu "duchovní vědu", což se o většině děl Rudolfa Steinera říci nedá (aspoň těch, co jsem zatím přelouskala). A přinejmenším přinutí k nahlížení obecně přijímaných skutečností z jiného úhlu - třeba obraz druhohor s plesiosaury a ichtyosaury, kteří se plácají v bahně špinaví jako čuňata, mě opravdu dostal (žádné křišťálově čisté moře známé z ilustrací ;-) ).

2 26.01.2018

Bez ohledu na možné významy a interpretace je text sám o sobě hravý, zábavný a také velmi "barevný". A rozhodně potěší ctitele surrealismu: "Velký obr, který bydlí nedaleko odtud, nezmůže svým tělem ničeho; jeho ruce neuzvednou ani stéblo slámy, jeho ramena by neunesla ani otýpku roští; ale jeho stín zmůže mnoho, ba všechno. Proto je nejmocnější za východu a západu slunce; večer si stačí jenom sednout na šíji jeho stínu: obr pak jde pomalu ke břehu a jeho stín přenese poutníka přes vodu."

2 06.08.2017

Kniha je více než vědeckým pojednáním spíše filozofickým dílem, ve kterém autor hledá odpověď na nejzákladnější lidské otázky (smysl života, fungování vesmíru,...) prostřednictvím zkoumání nejhlubší podstaty mytologických příběhů. Prastaré příběhy ze všech koutů světa a nejrozmanitějších kultur navíc podává tak citlivě a poutavě, že díky tomu i notoricky známé mýty najednou získávají nový rozměr.

2 03.02.2016

Jeden z inspiračních zdrojů pamětnického filmu "Škola základ života" - lze tu najít třeba známou scénu o bosém chlapečkovi, který byl bosý, protože neměl botičky; nebo o vlkovi, který nese domovníkovi psaní. Já osobně jsem se svého času nejvíc pobavila při simulaci bitvy u Herakleje se slony vyrážejícími ze záchodků, která skončila značnou devastací školního zařízení, což profesor Juchelka komentoval dutým hlasem:"Ještě jedno takové vítězství a jsme ztraceni."

05.09.2015

Tak tady jsem si po "Pěti falešných stopách" jednoznačně spravila chuť. Lord Petr je tu opět ve formě, nechybí humor ani zajímavé situace. Je ovšem nutno přimhouřit oko nad poněkud průhlednou zápletkou - a také pokárat pisatele stručného obsahu na obálce knihy, neboť si myslím, že prozrazovat počet vražd opravdu nebylo nutné...

1 09.09.2014

Hned na začátku jsem byla oslněna způsobem, jakým je příběh podán - hlavně úžasnou ironií a bonmoty. Postupem času moje nadšení trochu polevilo - bonmoty a ironie už mi v druhé polovině knihy nepřipadaly tak oslňující (ale možná jsem si prostě jen "zvykla"). Váhala bych v hodnocení mezi 4 a 5 hvězdami, ale závěrečný odstavec rozhodl.

1 10.08.2014

Podrobně zmapované recesistické hnutí v Čechách. Výborné čtení pro ty, kdo vyznávají tento poněkud drsný styl humoru. Pokud patříte ke skupině lidí, kteří jsou schopni metat v kavárně po lidech koblihy (jak se píše v Saturninovi), určitě si knihu pořiďte - nepochybně vás inspiruje k dalším šíleným kouskům. :)

03.06.2014

Zatím nejhorší detektivka od Sayersové, co jsem četla. Souhlasím s Trautenbergem - spousta komplikovaných konstrukcí a rekonstrukcí a žádné zajímavé situace. Myslela jsem si, že na tomhle románu se Sayersová teprve zaučovala - a pak jsem zjistila, že jde o její devátý (!) detektivní román. Asi u ní platí, že čím starší a zkušenější, tím horší. P.S. Vzkaz pro ty, kdo po přečtení téhle detektivky chtějí Sayersovou navždy zatratit: Nenechte se otrávit a sáhněte po knize "´Vražda potřebuje reklamu".

30.05.2014