kamibe komentáře u knih

Autor nabada ctenare, aby si uvedomil, ze vsechny nemoci pochazeji z nespravneho premysleni a chybnych myslenek. Kdyz si o sobe a o svem zivote myslime jen to spatne, taky to tak bude. Jinymi slovy rika totez, co rikaji dalsi moudri lide: jsme tvurci sveho zivota, a jestli nechapeme, ze jsme si to "spatne" ve svem zivote zpusobili my sami, pak proste je to zase jen dalsi chybna myslenka, kvuli niz schazime ze sve cesty a nemuze se nam darit hezky. Vysvetluje rozdil mezi modlitbou, meditaci a kontemplaci. A nabizi nekolik moznych zpusobu, jak muzeme svou sebelecbu nastolit.

1 17.01.2019

Děkuji za předchozí komentáře, které mě ke knize dovedly. Usmívám se ještě teď a budu se usmívat, kdykoli si na to vzpomenu, nejspíš pokaždé, když zazní slovo detektivka. Potěšil mě autorův styl a po dva krátké večery jsem se hezky bavila, obzvláště na samém konci.

1 10.01.2019

Tohle autorovo dílko jsem četla v knize Příběhy z dětství a dospělosti, kde je shromážděno několik dalších próz. Pobavila jsem se. Pohádka pro dospělé se autorovi povedla, mnohokrát jsem se zasmála a téměř po celou dobu se usmívala. Vtipný tajný rada Tobler dokázal vybruslit s nadhledem a mnohdy až nečekaným vtipem z každé situace a pokaždé si ji užít a ještě z ní vytěžit.

1 25.11.2018

Tohle bude moje stále rozečtená kniha. Ona se mi snad ani úplně dočíst nepodaří, to jí však nebere na důležitosti, kterou pro mne má.

U Soudných sester, které jsme už taky přečetli, jsem se bavila královsky. K divadlu mám odjakživa blízko a zápletka se tu odvíjela v krásných spirálách i zajímavých odbočkách. Užili jsme si to.

Někdy pro mě v této knize byly některé pasáže až příliš dlouhé, ale i přes tu délku byly pokaždé bohatě obdařené podrobnostmi, to abych si to mohla lépe představovat, a vtipem, to abych se u toho mohla často usmívat, někdy i nahlas, takže mi ta délka ani nevadila.
To, že Penízovi Mrakoplaš prozradil, že nemusí pořád poslouchat svého podivně nemrtvého otce (který se vzepřel samotnému Smrťovi a podloudně se vecpal do vlastní hole, kterou předal svému synkovi) považuji za významné sdělení, neboť v životě každého člověka musí nastat chvíle, kdy má přestat poslouchat své rodiče. A když to neudělá, tak vlastně odmítá vyrůst.

Mám tuhle knížku ráda. Měla jsem ji doma a radovala se s ní a o Pratchettově Zeměploše jsem tehdy neměla ani páru. Jak mě pak potěšilo, když jsem zjistila, že vlastně autora už dávno znám! Se zeměplošskými příběhy se teprve dodatečně postupně seznamuji. A taky se u toho raduji.
A o několik měsíců později doplňuji, že jsem se znovu vrátila k přečtení tohoto drobného příběhu (a opětovnému pobavení nad úžasnými obrázky) v době, kdy čtu osmý díl Zeměplochy Stráže! Stráže! Takže je mi teď jasné, že v průběhu či na konci se nespíš Samuel Elánius ožení a bude konec jeho zasmušilé samoty.

1 31.10.2018

Ráda jsem si to přečetla. Styl psaní se může zdát trochu ostřejší, až agresivní, ale je to možná dobře, protože tak provokuje k větší obezřetnosti vůči reklamám na nejrůznější léky, kterých jsou plné přestávky ve filmech v televizi a které se také dají označit jako agresivní. Kniha čtivou formou odhaluje takové procesy v našem těle, o kterých se ve škole neučí. Je tu mnoho pro mne nových slov a jsem ráda, že je autor často v závorce vysvětluje. I tak jsem však v některých pasážích nepobrala všechno beze zbytku. Čteme si to teď s kamarádkou nahlas a to mám ráda, protože se zastavujeme a říkáme si k tomu svoje zkušenosti a náhledy. Možná tak pochopím i to, co jsem při prvním čtení nezvládla.

1 26.10.2018

Velmi se mi líbila. Četly jsme si ji s kamarádkou na břehu moře a o to to bylo krásnější. Stýská se mi po večerech, kdy se lidé sesedli a vyprávěli. Aspoň trochu to nahrazujeme tím, že si s přáteli vybíráme knížky a čteme si pro své potěšení nahlas. Bylo pro mne zajímavé, že nedlouho po dočtení ke mně přišla Kniha o duši, kde Thomas Moore vysvětluje mýty velmi poutavě ve vztahu k našemu současnému životu. Tak se teď z takového čtení velmi těším a děkuji za ně.

1 15.06.2018

Tuto knihu jsem přečetla už hodně dávno. Ještě v době, kdy jsem měla svůj kdovíkolikátý čtenářský deník, kam jsem si zapisovala přečtené knihy, citace z nich a podobné poznámky, které píšeme teď sem. Musela bych hodně pátrat, abych našla, co jsem tam o ní napsala. Vím jen, že to byla pro mne hodně důležitá kniha, často jsem o ní mluvila se svými přáteli a kolegy, doporučovala ji ke čtení a přemýšlela, jak by se celý vzdělávací systém měl proměnit, aby všem zúčastněným bylo konečně lépe.

1 03.05.2018

Poučení jsem tu našla dosti a dosti. Navíc jsou podávána příjemným způsobem. Od samého začátku lze v textu nalézt způsoby, kterými můžeme přijímat vše, co nás obklopuje, ať už se nám to zdá takové či makové. Příběhy nás učí přijímat i sebe a své pocity, Dotýkají se hlubších záležitostí uvnitř nás, probírají zásadní pocity, o kterých v běžném životě jen tak lehce nemluvíme.
Navíc mi velmi mluví z duše obrázky malované pastelkami, jasnými barvami a tahy a tvary takovými, že mě nutí sledovat jednotlivé linie, nořit se do obrazu a vlastně u nich meditovat.
Ve své knihovně jsem ji zařadila mezi duchovní literaturu. Chápu, že pro lidi, kteří si myslí, že po smrti není nic dalšího, nebude asi četba této knížky nijak inspirativní a nejspíš ji odloží hned po prvních stránkách, nejpozději u str. 45.
Pro mne je však malou svátostí. Nosím ji s sebou, když mám kurz o čtenářství s učitelkami a často se některá z nich o tuto knihu zajímá, což mne vždycky velmi potěší.

1 13.11.2017

Zlákala mě zmínka o šifrách. Ale v tomto směru jsem nijaké uspokojení nenalezla.
Na s. 94 jsem si kladla otázku, jaké má rohy kulatá místnost. A na s. 115-116 jsem našla zajímavou výzvu - je tu psáno, že na rozsvícení jedné žárovky stačí dvě brambory, ale není tu popsáno, jak se toho dosáhne.
Co bylo dobré - je to napsáno tak, že jsem v podstatě před sebou neustále viděla akční film. Co mě neuspokojilo - nějakou hlubší myšlenku bych musela dost pracně vydolovat. Snad jen jakési varování před přílišnou technikou, na což upozorňoval už Karel Čapek, tady ovšem dosti skryté.

1 28.12.2016

S chutí jsem se pustila do dalšího dílu. I tady stále čekám, kdy to bude nějaké lepší, ale ono lepší se nedostavuje. Jde to tak daleko, že mě to místy skoro přestává bavit a mám chuť knihu odložit. Zpozorním jen v místech, kde líčí, jak se potýkal s vlastním učitelováním. Což je velmi často velmi smutné čtení. Ach, jak měl přimět středoškoláky číst staré příběhy, když oni chtěli jen žít svůj nový život! Bavilo mne, že dokázal, co chtěl, a opravdu vystudoval vysokou. Líbilo se mi, jak se dokázal jako učitel vymanit ze zavedených způsobů a vymyslel něco neobvyklého nebo využil nějaké situace, aby svoji kantořinu ozvláštnil. Jako třeba když narazil ve skříni na slohovky rodičů svých žáků a pak jim je četl. Události ze své učitelské praxe podrobněji popisuje v tenké knížce Teacher Man, o které si myslím, že česky ještě nevyšla.
Smutné líčení, jak různými způsoby vydělával na živobytí. Smutné čtení o způsobech porodu v roce 1971. Smutné čtení o tom, jak jde vlastně tak trochu cestou svého otce, neboť si nedokáže odepřít pití. Přesto ve mně místy způsob líčení toho všeho vyvolával hlasitý smích, za což autorovi děkuji. Jen 4 hvězdy dávám proto, že první díl mi připadal stylově semknutější.
Nakonec mi připadá, že názvy obou knih jsou zaměněny.

1 11.12.2016

Přečetla jsem si ji na doporučení, ale zas tak příliš mne nezaujala. Musím však ocenit autorčin styl, neboť se to díky němu přeci jen četlo docela hezky. Malé děti by mohla zaujmout létající skříň, mne spíš zaujala tetina energie a to, jak dovedla nastolit příjemné soužití. Při podrobnějším zahloubání by se tam našlo několik věcí, které by se s dětmi daly dobře diskutovat. A představa jízdy na cválajícím koni je i pro mne neodolatelná.

1 03.11.2016

Byla jsem moc ráda, že jsem měla s sebou ještě tuhle knížku, kterou jsem původně už chtěla jen odnést do knihovny. Po přečtení Saerovy útlé, ale pro mne příšerné knížky Pátrání byl van Gulik pro mne naprostým pohlazením.
Souhlasím s woodwardem.
Tahle knížka trochu zahojila moje rozjitřené čtenářské nitro.
Upoutaly mne detaily jako klečení před soudem a vyjadřování o sobě nikoli já jsem..., já se jmenuji..., ale "tato bezvýznamná osoba je..." nebo pobíjení čelem o zem na znamení úcty nebo vichruvzdorná svítilna ze silného naolejovaného papíru.
Možná že moje období detektivek zase obnovím.
U Gulika oceňuji také to, že dovede do líčení zabudovat životní moudra.

1 10.10.2016

Už mnoho let si myslím, že období detektivek mám uzavřeno. Ale kamarádka mi darovala k narozeninám knížku Pátrání od Saera. Odůvodnila to tím, že jí to doporučila naše společná kamarádka se slovy, je to takové ezoterické, to by se jí mohlo líbit.
No, musím říci, že jsem to přečetla s velkým sebezapřením a několikerou touhou ji odložit a nechat nedočtenou. Bylo to pro mne tak hrozné čtení, že to ani neumím k ničemu přirovnat.
Na samém poočátku jsem si ještě myslela, že budu pokračovat spíš kvůli zajímavě květnatému autorově stylu. Jeho věty mi připadaly jako velmi rozvětvený strom, kde musíte pozorně sledovat, která větvička odkud vlastně vychází. Není výjimkou, že souvětí obsazují polovinu stránky, tedy zhruba 14 řádků a většinou mívají deset a často i více vět. Nedalo mi to přeskakovat (i když i k tomu jsem se později uchylovala), protože jsem nikdy nevěděla, zda v tom obsáhlém líčení nebude ukryt nějaký důležitý detail pro pozdější zdárné pochopení celého děje.
Při čtení druhé kapitoly jsem nabyla dojmu, že se jedná o další, docela odlišný děj, který se později nějak zajímavě spojí s tím prvním. Ale to se nedělo a nedokázala jsem pochopit, jak je možné, že se oba děje v nějaké další kapitole už ani neodlišují předělem.
Až úplně na konci jsem poznala, že tuhle detektivku vlastně vypravoval jeden z mužů těm ostatním, s kterými prožívá docela jiný příběh, který s detektivkou nemá nic společného - jen toho vypravěče.
Detektivka sama byl tak hrůzný příběh, že bych to nedoporučovala skoro nikomu. Kde bral autor ty nápady? říkám si. A nakonec jsem nebyla spokojena s výsledkem, protože pravý viník potrestán nebyl a to mi vadilo. Po několika dnec jsem si ale řekla, že jestli to tak ten vrah dokázal navléknout, pak tím zároveň připravil i konec toho vraždění.
A někde v pozadí můžete přemýšlet, jak bídně dopadne někdo, kdo vyjeví sebemenší svoji slabost.

1 10.10.2016

Období detektivek mám sice už za sebou, ale soudce Ti mě v nich minul, takže jsem to potřebovala napravit. Vlastně mě nejvíc bavilo číst v závěru povídání o samotném autorovi a o tom, že soudce Ti opravdu existoval, ale snad někdy jindy a autor si ho tak trochu přizpůsobil, aby byl čitelnější pro západní čtenáře.
Při četbě mne zaujalo, že tehdy v Číně bylo možné, aby měl muž více manželek.
Zajímavý byl také popis "výtečného léku proti kašli": v hmoždíři roztlučené sušené stonožky a pavouci spolu s krovkami cikád a rozmíchané v teplém víně!!!!

1 27.09.2016

Já si tohle čtení dobře užila. A to dokonce, i když mi místy přitom běhal mráz po zádech.
Je to velká promluva do učitelské a rodičovské duše, aby z pozice svého "vědění" pochopila, jaké to je - nevědět, neumět, neznat, nechápat. Bylo pro mne příjemné číst na samém konci knihy, co je vlastně ten zázrak, který způsobí, že se „špatní žáci“ nedostanou na scestí. Takové učitele možná najde každý z nás ve svém studentském životě, a to alespoň jednoho. Jsou lidští, laskaví, pokorní, zapálení a uvnitř jaksi prosvětlení.
Líbilo se mi, jak nezdolně autor postupoval ve svém životě a jak - inspirován svým učitelem francouzštiny - později svým studentům zadával také podobně zajímavé, neotřelé, provokativní úkoly a žádal pouze jediné: jejich dokonalé vypracování.
Dávat studentům laťku stále o něco výš, to považuji za nejpotřebnější učitelský úkol. Přečtení této knihy a snad i debaty o ní bych naordinovala studentům učitelství a učitelům vůbec.

1 23.03.2016

Dost dobrý příběh, ve kterém si nejdřív připadáte jako v nějaké sci fi, ale konec je překvapivý a musíte uznat, že by se to kliďánko takhle mohlo stát i ve skutečnosti. Bylo hezké číst, jak se Barrymu stále zjevovaly dvě tváře, které mu byly jaksi povědomé, líbilo se mu, jak se dívaly i co zřejmě pociťovaly, jen si je pořád neuměl správně zařadit. Bylo mi příjemné, že mravní ponaučení nebylo proklamováno prvoplánově, ale bylo skoro nenápadné. Poselství si jistě odnese každé dítě, které se tímto příběhem prokouše, a začne se na své vlastní rodiče dívat přeci jen poněkud zjihlýma očima, a to i když ho mnohdy otravuje, jak se chovají, co všechno na něm chtějí, jak ho napomínají a co všechno mu nedovolí.
Jediné, co mi ve čtení přeci jen překáželo, bylo množství indicií, kterým jsem nerozuměla, protože nesleduji ani fotbalisty, ani jiné mediálně poutavé děje, pro mládež patrně neodolatelné. To však jistě nebude nijakým hendikepem pro současné dětské čtenáře.

1 29.01.2016

Probírám knihovnu a skoro nemohu uvěřit, že jsem tuhle knihu přečetla. Ale poznávám to podle svých jemných zátrhů. Je pro mne zajímavé číst ta místa a vidět, co mne tenkrát poutalo. Dokonce vidím, jak jsem tam opravovala nějaké tiskařské šotky. Je zde popsána řada všelijakých pokusů s lidmi, kterým mozek nějak onemocněl. Bylo to pro mne hodně zajímavé čtení. Připomíná mi to další pro mne velmi zajímavou knihu Muž, který si pletl manželku s kloboukem.

1 19.01.2016