kamibe komentáře u knih

Tuto knížku odložil někdo v našem domě na poličku u vchodu s lístkem, ať si vezme, koho bude zajímat. Tak jsem do ní nakoukla, prolistovala a zjistila, že mě takovéhle pojednání podrobně zajímat nebude. Zaujala mě poslední kapitola s názvem Světová pospolitost. Kladla jsem si otázku, jestli po ní touží opravdu všichni lidé.
Autor připomíná: "O relativním významu řádu a spravedlnosti v mezinárodní politice nás může dobře poučiti zkušenost Abrahama Lincolna, řešícího otázky národní. Když se ocitl tváří v tvář občanské válce uvnitř národa, Lincoln prohlásil: „Předním mým úmyslem je zachrániti jednotu.“…Nicméně je významné, že ačkoli Lincoln byl hotov zachrániti Unii „napolo otrokářskou a napolo svobodnou“, stalo se brzo zřejmým, že to nelze provést. Jednota mohla býti zachráněna jenom odstraněním otroctví. Je to krásný symbol skutečnosti, že ve strategii vládnutí má sice řád přednost před spravedlností, že však trvalého míru může býti dosaženo jenom pomocí řádu, v němž je zahrnuta spravedlnost. Nespravedlivý řád přivolává rychle nevoli a vzpouru, které vedou k jeho záhubě.“
A v závěru končí těmito slovy: „Světová pospolitost, ke které nás , jak se zdá, vedou všecky historické síly, je konečnou možností i nemožností lidstva. Úkol dosáhnout této světové pospolitosti musí býti pochopen ze stanoviska víry, která rozumí zlomkovitému i zlomenému charakteru všech věcí, jichž bylo v historii dosaženo a která má přesto důvěru v jejich smysl, neboť ví, že jejich dovršení je v rukou Boží moci, jejíž zdroje jsou větší než zdroje lidské s jejíž trpící láska může přemoci porušení toho, čeho člověk dosáhl, aniž by při tom popírala význam našeho úsilí.“
Myslím, že víc číst není třeba.
Nechápu však, jak mohla mít tato kniha hodnocení 100 %, když tu nebyl žádný komentář. Za sebe dávám tři hvězdy, i když jsem ji nečetla celou.

13.03.2021

Knížky Benjamina Kurase čtu s oblibou. Tuhle řadu Tao --- jsem objevila nějakou náhodou a jsem tomu ráda. Nejvíc se mi tu zalíbil příběh nazvaný Jak přežít manželství. Je to krásná ukázka toho, jak se mohou manželé naučit být spolu spokojení a šťastní. Mělo by to být povinné čtení všech dvojic, které vážně pomýšlí na uzavření manželství.

12.02.2021

Četla jsem tento díl s pocitem úžasu po celou dobu a dočetla jsem to s pocitem smutku z toho, co se všechno dělo a jak to prozatím skončilo.
Navíc Carlos pořád neví, co je jeho úkolem, i když my čtenáři se můžeme něco domýšlet.
Děkuji za první zdejší komentář, který je tak trochu spoilerem, a jsem ráda, že jsem si z knihovny přinesla i Vnitřní oheň. Pointa však může být různého druhu. Takže stejně po knize sáhnu s rozechvěním!

12.12.2020

No, tak z ranku podobně laděných inspirujících čtení řadím toto hodně na okraj. Některé příběhy byly hezky napsané, ale většina se mi nelíbila a asi v polovině jsem knihu odložila a nedočetla, protože to pro mne bylo už příliš mravokárné a prvoplánově nabádající. Odnáším do Globusu, kde jsem jsem viděla poličky s knihami, které si kdokoli může odnést a číst. Třeba se tam někomu zalíbí.

Příběh je jednoduchý, ale pro děti, které rády hledají a porovnávají, je to výborná kniha.

13.08.2020

Vybráno do ČV. Básně nejsou zrovna můj šálek kávy, ale jsem ráda, že nás k tomu DK a ČV vybízí. Překlad je úžasný, to jsem sledovala s povděkem. Některým básním však příliš nerozumím, to bych se o nich musela bavit s někým mě blízkým. Některé mi ovšem no nitra vlezly, třeba jen nějakou částí. Nejvíc "Když". Ta je jasná od začátku do konce a jsou tam krásně formulované zásadní hodnoty.
Také "Zpěv dětí" rodné zemi vyjadřuje myšlenky, s kterými nelze než souhlasit. Předposlední sloka:
Smíchu nás nauč, jejž děcko zná,
i slastem bez hořkého dna
i odpuštění vinám všem
i i lásce k všemu pod sluncem.
Avšak k mnohým veršům v básních "Zpěv bělochů", "Zpěv moudrých dětí", "Břímě bělochů" jsem měla výhrady. Zajímavá mi připadala "Až stvoří se poslední obraz" a také "Chvalozpěv na tělesnou bolest".

11.08.2020

Vybráno do ČV, a to proto, že Frýdlant znám. Období detektivek mám již za sebou, ale uznávám, že tuhle vymyslel autor moc dobře, tak se nedivím, že jeho knihy jsou tolik čteny. Pro mne samotnou to ovšem nebyl ten pravý šálek kávy, proto dávám jen 4 hvězdy.
Co však oceňuji jako bonus, je to, že díky tomuto titulu jsem se naučila vypůjčit si v naší knihovně e-knihu! A četly jsme ji s mou kamarádkou po jednotlivých kapitolách, zpětně jsme si probíraly postavy a jejich vztahy a odhadovaly, kdo byl ten bídák. Číst knihu ve dvou je dobrá zábava.

06.08.2020

Mně se líbí, že se tu děti seznámí se slovem tucet.
Knížky Pavla Čecha mám už mnoho let velmi ráda a tady jsem oceňovala, jak z nenápadností dokázal udělat záležitosti. A navíc - jeho příběhy krásně mohou prohlížet, číst a debatovat o nich děti společně s dospělými, protože každý si může všimnout něčeho jiného, dát do souvislosti jiné své zkušenosti s tím, co autor nakreslil, a tahle vzájemná povídání jsou na četbě asi to nejcennější.

30.07.2020

Preece je opravdu důkladný! I když tu byla spousta výrazů pro mne neznámých, neboť v buddhismu rozhodně kovaná nejsem, byla to pro mna kniha zajímavá (vybrala jsem si ji, protože mě zaujal její název), a to hlavně od druhé části a především tím, jak při popisu celé buddhistické (a patrně nejen buddhistické, ale vůbec životní) cesty zdůrazňuje to, že nakonec sice přijdeme na to, že je v životě potřeba být tu pro druhé, ovšem s vědomím svého nitra, které je třeba naučit udržovat v laskavém poklidu. Líbilo se mi, že velmi často popisuje své vlastní zkušenosti nebo zkušenosti lidí, s nimiž se setkal jako terapeut. Také se mi hodně líbí termín obcházení, kroužení. A netušila jsem, kolik společného se dá najít mezi buddhismem a Jungem. Je to kniha, která na první pohled vypadá, že je tak nahuštěná, že se snad ani nedá pořádně číst, ale když se člověk začte, bude překvapen, že i přes tento dojem je to kniha čtivá a bohatá. Četla si mi hezky, i když jsem spoustě slov nerozuměla.

Mám Osha ráda. Uklidňují mě jeho promluvy, například v této knize hned na začátku to, co říká o meditaci: "Meditace je vaše přirozenost. Je to vaše bytí." A velmi jasně říká, jak může meditace přijít. Oshovy myšlenky mě v dobrém provokují.
Nacházím tu pro sebe spoustu krásných vět. Mám Osha ráda a opravdu ráda čtu jeho myšlenky a tuhle knihu jsem taky četla ráda, jenže jí nemůžu dát plný počet hvězd, protože na konci knihy se nedokážu ztotožnit s jeho názorem na rodinu.

13.04.2020

Líbila se mi knížka Jak jsem chodila do školy, a když jsem viděla, že autorka napsala ještě jednu a že je i v naší knihovně, šla jsem si ji také vypůjčit. A bylo to milé čtení. Příběh je uzavřený a obsahuje spoustu příhod, líčených asi tak, jako byste si u táboráku vypravovali, co jste kdy zažili. Našla jsem tam mnoho úsměvných vět. Na ukázku místo, kde Tulák nechce, aby děti chodily do školy pozdě, tak unese sedlákovi kohouta:
...držel jsem ho v zubech a nesu ho do osady. Budeš budit tam, kde je to třeba! Sedlák budíka má, ten tě nepotřebuje. Bába...uviděla, že nesu kohouta.
"Dobře, dobře, zejtra ho podříznu a upečem si ho k obědu."
"Néééé!" volám. "To není oběd, to je budík!" Jen jsem otevřel pusu, kohout zatřepal křídly a uletěl. "Infarkt! Infarkt!" kokrhá zoufale.
Leť si, kam chceš, nerváku jeden! Co by nám byl platný takový nervózní budík."

07.03.2020

Jsem moc ráda, že jsem na tyhle knížky na tyhle knížky narazila. Tento díl byl pro mne snad ještě poutavější než předchozí. Líčení kobylkové pohromy, kterou si my tady u nás vůbec neumíme představit! Co sil je stálo udržet se při opakovaném řádění blizardu! Jak si uměli poradit v každé situaci, a i když to kolikrát vypadalo beznadějně, vždycky šel život dál a uměli se při tom i pobavit. Líbilo se mi maminčino vyprávění s tabulkou, když čekaly na tatínka a měly o něj strach, který si samozřejmě navzájem nepřiznávaly. Je to opravdu velmi milé čtení a je opravdu škoda, že u nás nejsou k mání další díly.

13.02.2020

Jako malá holka jsem milovala příběhy rodin odkudkoli na světě. Tohle je příběh vyprávěný velmi prostě, tak jak dny šly za sebou se vším každodenním nutným počínáním. Mluví mi z duše, jak dokázali spotřebovat všechno do poslední nitky, a pokud po nich někde něco zbylo, mohl to ještě pořád využít někdo jiný. Obdivuji schopnost taťky, který dokázal vyrobit tolik věcí a pořád mít u toho všeho dobrou náladu. Líbilo se mi velice, že jeho vztah k indiánům byl přátelský a nesouhlasil se sousedem, který často říkal, že nejlepší indián je mrtvý indián. Tehdy osadníci zastávali názor, že půda má patřit těm, kdo ji obdělávají. Nu, něco na tom je. Jenže ono je i na tom, že indiáni půdu obdělávat nepotřebovali, protože jejich způsob života je prostě jiný. A je fakt, že oni tam byli doma. A my jsme tam přišli jako noví, jako cizí. Mohla bych mít další výhrady, ale ta prostota líčení obtížného každodenního života mě natolik uchvacuje, že je tu nemám chuť psát.
Fascinovaly mě podrobné popisy, ať už se týkaly zacházení s puškou a tvoření kulek, stloukání másla, výroby javorového sirupu (jak ho horký nalévali na talířky se sněhem!), sekání kosou, vázání snopů povříslem a stavění panáků, splétání stébel do prýmků, jejich sešívání a tvoření klobouků, stavění srubu, hloubení studny i popisy jednotlivých jídel a úkonů při denní práci nebo při přípravě vozu na cestu.
Takže můj počáteční pocit, že se mi to snad ani nebude tak líbit, jako kdybych to četla jako malá holka, se po prvních pár kapitolách rozplynul a teď jsem ráda, že u nás v knihovně mají i druhou knížku, a už se těším, jak si ji vypůjčím a také přečtu.

29.01.2020

Bylo to pro mne opravdu krásné čtení. Těšil mě barvitý popis postav a jejich charakterů i niterných duševních pochodů, neméně barvité byly popisy událostí, krajin, změn počasí, ba i politických událostí té doby.
Dcera tuláka Františka a jeho milované Mirabely, kteří oba při jejím narození zemřeli, se chvíli ocitla docela sama, ale protože soused, který se na koni i se svými psy vracel domů, pláč novorozeněte zaslechl a vydal se za hlasem, byla malá Judita zachráněna, vyrostla z ní svérázná žena, která v sobě nezapřela půlku tuláka a půlku cikánky. Zamilovala se do Jiřího Parise, dosti pochybné existence, který peníze získával nahodile a nezákonně. Protože mu hrozilo, že ho společník zničí, raději ho utopil. Čelil pak spolu se svou Juditou, kterou zpočátku nijak nemiloval, ale vždycky se k ní po čase rád vracel, dlouhé návštěvě otce onoho zavražděného, který to tušil, ale počkal si, až to z Jiřího konečně vypadlo a pak to skončilo zase smrtí Jiřího. Judita zůstala sama, zamiloval se do ní muž, kterého však ona nechtěla, neboť její srdce stále hořelo pro Jiřího, nicméně pro svoji povahu, která o každého chtěla pečovat, mu přeci jedné chvíle podlehla, porodila pak syna Adama a několik let pobývala v domě, kde vyrostla pod zvláštním vedením svého bratra Davida a ve společnosti Davidova syna Františka (který se něčím docela podobal svému dědovi a kterého Judita velmi měla ráda a on sám věděl a přiznával, že jediná ona mu dokonale rozumí). Řídila dům vlastně namísto jeho krásné, ale podivně líné a později i nevěrné ženy Jenifery. Byly to obtížné doby, které spolu všichni prožívali, Judita několikrát z domu utíkala, po narození syna Adama žila několik let tam, kde to měla nejradši, ale pak zase žila s Jeniferou, Františkem a jejich dvěma dětmi, už se chtěla vrátit do svého oblíbeného místa, ale protože František si vzal život , nechtěla opustit Jeniferu, která potřebovala pomoc s vedením domu.
V celém rodu Herriesů se táhne nevyřešená záležitost s rozlomeným vějířem, která dosáhne závažných rozměrů a Judita, velmi nakročená od Jenifery odejít, zůstane, protože se chce utkat se svým synovcem Waltrem, jenž stále touží po pomstě pro svou matku za onen rozlomený vějíř, který má na svědomí právě Jenifera. Takže zůstává tam, odkud tolik chtěla odejít, a touží vychovat syna Adama tak, aby nakonec byl, podobně jako David, tím nejlepším z Herriesů.
A tak by mě lákalo číst další díl, ale kdepak k němu přijdu? V ústecké knihovně měli jenom tyhle první dva!

10.01.2020

Musela jsem tuhle knihu přečíst dřív, než jsem se zapsala sem do DK. Jinak si neumím vysvětlit fakt, že tu nemám svůj komentář.
Celou dobu si matně vybavuji jakousi zvláštní hádanku, kterou vyprávěl autorovi a jeho malým vrstevníkům vesnický vypravěč, ale která se nedala vyřešit. Vzala jsem tedy po letech tuhle knihu znovu do ruky a hledala a přitom velmi rychle pročetla všechny ty hrůzy znovu! Je to jedna z těch knih, na které člověk nezapomene. Měl by si ji přečíst každý, kdo si tady doma stěžuje na to či ono!
"Hádanku" jsem našla až na samém konci a autorovo zakončení se může zdát kruté, nicméně po přečtení celého příběhu je pro mne pochopitelné, dokonce mi připadá osvobodivé.

Anotace se mýlí. Eliášovi není pět, vždyť začal chodit do školy, navíc je už jaro!
Příběh je to zábavný a milý, poučný však především pro rodiče - je třeba si hrát, i když už jsme dospělí a máme hromadu práce, je třeba při hrách budovat a rozvíjet vztahy. V knížce na to Eliášův tatínek přijde, až když sám v jedné soutěži neuspěje a dostane tam hodnocení, z kterého konečně vidí, proč může být smutný.
Když jsem si knížku půjčovala v naší knihovně, viděla jsem, že už má i další vydání. Prohlédla jsem si je obě a rozhodla se pro první, s obrázky od Markéty Vydrové. Připadají mi milejší svou barevností a zářivostí, usmívala jsem se, sotva jsem si jich prohlédla v knížce několik. Pobavila jsem se a vidím, jak je dobré při čtení něčeho rozsáhlého a místy i náročného číst i něco takového jako babičku, která se vylíhla z vajíčka. Usmívám se, zatímco tu tohle všechno píšu. A neodpustím si citovat hned první odstavec, kde je mile a zároveň moudře psáno:
"S rodiči je to jako s počasím. Člověk si nevybírá. Ať se nám líbí, nebo ne, prostě jsou tady a nemá cenu stěžovat si."

Ryšavec mě natolik okouzlil svou starou češtinou a styl autorův mi téměř učaroval, tak jsem hledala Ságu rodu Herriesů, ale nebylo to tak snadné. Chtěla jsem si ji jen půjčit. Ale v naší knihovně ji neměli. Nakonec mi ji do naší knihovny poslali až z Ústí nad Labem. Louskala jsem ji tři týdny! Ale stálo mi to za to. Opravdu jsem si užívala krásný jazyk, rozvětvené popisy, které někdy byly opravdu hodně dlouhé, až tolik, že jsem je sem tam i přeskakovala. Když se člověk smíří s tím starobylým pravopisem i slohem protkaným přechodníky, pak může vnímat opravdu krásné popisy krajin a vzhledu i povah lidí, jakož i kolorit tehdejších svátků.
Příběh sám je dojemný a napsaný tak, že jsem viděla do ledví každé z postav. Pomalé proměny v náhledu lidí na Františka Herriese byly pro mne úlevné. Tulákem byl nejen proto, že tolik miloval kraj, do kterého zavedl svou mladou ženu, aby v podstatě utekl od své původní rodiny, kde se s ostatními dobře necítil, a který měl prohozený skrz naskrz, ale také proto, že nejvíc se nachodil v době, kdy od něj odešla jeho druhá žena, milovaná Mirabella, která však Františka milovat tehdy neuměla, neboť její srdce zůstalo vězet u Jindřicha, její první lásky. Před očima měla stále situaci, kdy ho jeden muž zabil a ona se dívala, jak jí skonal v náručí. Františka měla ráda, ale milovat ho nedovedla. Myslela si, že ho činí nešťastným, a když ji tolik prosil, aby ho milovala aspoň trošičku, a dokonce kvůli ní byl býval opustil i svůj milovaný kraj, rozhodla se od něj odejít. Hledal ji snad všude. Býval pryč i několik měsíců, než se vrátil domů a nechal se obsloužit od svého sluhy Benjamina. Pak znovu vyrážel a všechny útrapy pěšího cestování vydržel díky svému silnému tělu a té touze zase ji přivést zpět. Nakonec ji našel, zuboženou, churavou, on již sedmdesátník, ona čtyřicetiletá. Jak ráda ho uviděla! Ano, chtěla s ním odejít. Jenže to by nebyl román, aby se tu nevyskytl ještě nějaký zádrhel. Nešťastný František byl opět ve svém polorozpadlém statku sám, byl velmi nemocný, zase vyzdravěl a opět se "toulal". Mirabella po nějaké době přeci přišla a nastala doba, kdy byli oba velmi šťastni. Příběh v tomto dílu končí narozením jejich dítěte, ale zároveň smrtí jich obou.
Mám ještě druhý díl, tak se podívám, jak to pokračuje, neboť Františkův syn David je poněkud z jiného těsta než otec. Davida měli lidé ve vsi odjakživa rádi pro jeho příjemnou povahu. Odešel se svou ženou Sárou, kterou získal tím, že ji unesl jejímu strýci, který s ní nezacházel hezky. Mají tři děti a o nich i o Davidově starší sestře Marii, která však byla docela jiná, a o jeho mladší sestře Deboře, která se šťastně vdala za faráře a také mají děti, o těch všech, ale hlavně o Davidově rodině se nejspíš bude psát v druhém dílu. Jistě také o dítěti, které zůstalo bez rodičů - bez Františka a Mirabelly.
V románu bylo zajímavé sledovat, jak v osmnáctém století lidé zacházejí s těmi, kteří se nějak liší - má-li Mirabella zářící hřívu rezavých vlasů (které Františkovi naprosto učarovaly), je označena za čarodějnici, stejně tak je čarodějnicí stará matka Benjaminova, když umí ledacos bylinkami vyléčit, a stejně tak je zpočátku, a to hodně dlouhou dobu, vesničany označován František za spojence ďáblova, neboť si neumějí vysvětlit, jakým kouzlem to působí na lidi, když zpozorní, kdykoli někam vejde. Samozřejmě ho odsuzují za jeho prostopášnost i za to, jak veřejně prodal svou milenku v jedné hospodě.
Líbil se mi popis střetu otce a syna, který ho doposud vždy následoval i poslouchal, ale nyní je to již jinak, a zároveň otcova otevřenost, s kterou obnažuje dospělému synovi své nitro.
Věty se mi četly příjemně i přes to množství přechodníků, které se patrně v té době užívaly běžně. Příjemné čtení to bylo i proto, že v době tisku této knihy (zima roku 1937) je pravopis naší řeči již lépe ustálen než v Ryšavci, který byl vydán několik let předtím.
Vůbec se nedivím, že Walpole byl ve své době velmi uznávaným a čteným autorem.

10.12.2019

Tak tohle byla pro mne hodně zajímavá knížka. Dokonce jsem se při čtení někdy nejen usmívala, ale smála nahlas (např. na konci horního odstavce na s. 49). Také této knížce vděčím za to, že mě seznámila s mnoha dalšími knihami, které jsem neznala a o kterých jsem se zájmem četla informace i komentáře zde na DK.
Jistě by mě bavilo občas si něco přečíst ve Slovníku české frazeologie a idiomatiky.
Parafrázuji a cituji:
* (s. 20) Nespisovné vyjadřování nelze vždycky považovat za nevhodné, a to ani v projevech a v situacích, kde by se spisovnost očekávala. Často je "projevem otevřeného vztahu mezi mluvčím a jeho posluchači, je to tedy, jak napsal americký lingvista M. Joos, mezi dvěma lidmi nejvyšší uznání".
* Tvar zubama mi tu počítač okamžitě podtrhl vlnovkou, ale na s. 24 čtu, jak Fr. Kopečný "upozorňoval, že trhat zubama je něco jiného než trhat zuby". To jsem se usmívala.
* (s. 26) "Spisovná čeština nemá své rodilé mluvčí." Když mi tohle došlo, je mi pak jasné, proč tolik dospělých neumí opravdu hezkou češtinou psát, ale ani mluvit. Krom toho když se cizinec někde na fakultě seznamuje se spisovnou češtinou a pak přijde mezi lidi, musí se seznamovat s jinou češtinou, kterou se běžně mluví - tedy s obecnou češtinou. "I v tomto smyslu tedy studium a zpracování obecné češtiny dosud zůstává velkým dluhem české lingvistiky."
* (s. 32) Slovo zítra patrně původně ani spisovné nebylo, ale za spisovné se považoval tvar zejtra, který vzniknul z původního za jitra. Slovo prej vzniklo ze staršího prají, praví, tj. říkají.
* (s. 41) „Mezi odborníky v sociolingvistice v západních zemích koluje rčení o jazycích, ve kterých se temperament a politické názory člověka poznají podle toho, jak skloňuje substantiva. V češtině se něco takového pozná podle skloňování adjektiv.“
* (s. 49) Dozvídám se, které tvary už z obecné češtiny pronikly do češtiny spisovné, ale zároveň si všímám, že počítač některé z nich ještě nepřijal (např. děkujou, pomož).
* Na s. 73 jsem našla vysvětlení, proč máme my Češi ke své mateřštině patrně vetší lásku než např. Angličané k té své. Autoři však zároveň varují: „U malého národa, který má nebo měl proč cítit se ohrožen, se láska k mateřštině může zvrhnout v lásku opičí, když vede k přehnanému brusičství a purismu, k tendenci brzdit a omezovat jakékoli novoty.“
* Na s. 75-76 čtu, proč se někdy spisovný jazyk nelichotivě označuje jako muzeum.
* (s. 81) Takže slova dvojhláska, pád, příslovce, spojka jsou barokní neologismy. Hmm. Vydržely dodnes.
* Na s. 84 se dočítám, že konkrétní výzkum v mluvené češtině pro mne překvapivě začal provádět Henry Kučera v USA.
* K tomu, aby autoři napsali tuto útlou, ale nabitou knížku, museli přečíst spoustu jiných knih a vyposlechnout spoustu nahrávek, což tedy velmi oceňuji a obdivuji. A na tomto místě mohu opět jen poděkovat DK, neboť o Křížově Velké samotě jsem dosud neměla ani ponětí, a když jsem si ji tady vyhledala, stačilo mi přečíst komentáře, z nichž jeden byl natolik hutný, že knihu samotnou číst již nemusím.
* (s. 101) Škvorecký: V literatuře se může všecko, ale musí se to umět.
* Ocenila jsem taktéž přílohu A (slovník obecné češtiny), početla si v ní, zjistila, že docela dost slov, která jsou už i pro mne tak stará, že jsem je snad nikdy neslyšela.

Se zájmem a potěšením jsem se prokousala starobylou češtinou plnou přechodníků přítomných i minulých, vždy správně užitých, a sledovala, jak velmi se změnila čeština v podobných knihách za necelých sto let. Pravopis je tu na mnohých místech rozkolísaný, až jsem se tomu musela usmívat.
Příběhy malého kluka jsou tu popisované pěkně barvitě, až mi při čtení jedné kapitoly bylo velmi líto opatrovatelky, kterou Jeremy spolu se svou mladší sestrou tak zlobili, že ji až rozplakali. Dokonce jedna příhoda byla tak napínavá, že by si nezadala s žádným příběhem, který s oblibou čtou dnešní děti. Knihu jsem sehnala až v jednom dalekém antikvariátu a hodlám ji darovat své kamarádce, která učí studenty na gymnáziu a podobně jako já miluje češtinu.

14.11.2019

Je to již několikátá kniha podobného ražení i zaměření, kterou paní Rydvalová napsala. Předchozí knihy jsou o ježkovi, o skokanovi, o včelách. Tato skýtá další příležitost poznat, jak to u živočichů v naší přírodě chodí. Její knížky nosím s sebou a na seminářích je ráda ukazuji učitelkám MŠ i těm prvostupňovým.

19.10.2019