kamibe komentáře u knih
Už ani nevím, kde jsem narazila na jméno Walpole, ale bylo tam o něm psáno tak, že jsem se chtěla seznámit se způsobem jeho psaní. První, zatím jediný komentář mě zaujal, zvolila jsem tedy tuto knihu. A jsem spokojena. Číst něco, co bylo napsáno v roce 1929 stylem dnes již vskutku z minulé doby, bylo pro mne zajímavé i zábavné. Starobylý styl plný přechodníků minulých a personifikací použitých bohatě v popisech krajin, nemluvě o infinitivech zakončených na -ti, to vše by současné čtenáře od dalšího čtení spíše odradilo. Není tedy divu, že knihu jsem si v knihovně musela vyžádat ze skladu. Ovšem popis duševně chorobného pana Crispina je tu mistrný. A napjaté sledování pokusu o únik si nic nezadá s dobrodružstvími v nejnovějších příbězích. A ano, jak píše LenysekC, někdy je třeba v životě nejprve zemřít, aby se člověk mohl znovu pořádně narodit.
Mám ráda Horáčkovy knihy. I u téhle jsem se při čtení usmívala a už se těším, jak jí potěším svá vnoučata.
Nejdřív mě zajímala jen ta od Petry Braunové. Pak jsem přečetla i ostatní a nejvíc ze všech se mi zalíbily tři. Pohádky jsou většinou obrazem našeho života. A taková byla pro mne ta od Zdeňka Šmída. Líbil se mi ovšem také Mikulkův Výlet do hor, kde se Měsíčkové rozhodli věnovat také něčemu docela jinému než jen vysedávání na kamenech kolem ohně a čekání na Marušku. Velmi příjemná mi byla pohádka Anny Šochové Studna pravdy, která byla hodně dlouhá a hodně o životě. Ale asi nejvíc se mi zalíbila Šmídova pohádka O kamnech na jižní točně, a to pro úsměvně vykreslené situace a mile sestavené věty. Navíc mě její čtení přimělo najít si něco o polární záři na jižním pólu a díky tomu jsem shlédla nečekaně krásné video s polární září, která se od té severní podstatně liší. Bylo to tedy pro mně celkově čtení milé i poučné. Děkuji.
Tuhle knihu jsem musela číst někdy v době, kdy DK ještě snad ani neexistovala. Jinak bych tu určitě už dávno napsala nějaký oslavný komentář. Patří totiž mezi knihy, na které jsem nezapomněla. Později jsem v autobusu RJ shlédla také film, ale musím říci, že jsem raději četa knihu a představovala si to všechno po svém.
Dočtena další dvojkniha. Pyramidy mi neuhranuly, Stráže byly pro mne lepší hlavně kvůli Elániovi a Karotkovi. Velmi se mi líbí ilustrace a je mi divné, že se nedočítám, kdo je provedl.
Mám teď také lepší propojení mezi Elániem v této knize a Elániem v knížce Kdepak je má kravička? A to mi budí úsměv na tváři.
Jako poslední čtu první knížku o Johaně. Má poslední dny volna, za chvíli půjde do školy. Jeden týden na konci prázdnin tráví u babičky a dědečka. U sousedů je kluk, který si ale s Johankou nejdřív hrát nechce. Ani ťukání na zeď je nesblížilo. Natož když František je svědkem jedné Johančiny opravdu nepříjemné skopičiny, kterou dědeček skoro odstůně! Až jednou po dešti začnou pracovat na propojování louží. V tom dni se ukáže, že mít dlouhé nohy může být někdy velká výhoda.
Knížky o Johaně čtu pěkně odzadu. Po absolvování první třídy si nese Johana domů vysvědčení se samými jedničkami a navíc panenku, kterou vyhrála v celoroční soutěži. To ji opravňuje k tomu, aby si myslela, že je prostě nejlepší. A aby to poznaly i děti, s kterými bude na táboře, vezme si vysvědčení s sebou a chce ho všem ukázat hned při prvním seznamování. Jenže ouha! Vedoucí Zuzana i všechny další děti a příhody ji ubezpečí v jediném - vychloubáním si kamarádky nezíská. Na konci tábora opakovaná Zuzanina hra ukáže, zda se Johana nechala poučit.
Další milá knížka o Johaně, třetí v pořadí, takže Johana už je třeťačka. Líbí se jí Pavel a my víme, že i Pavlovi se Johana líbí. Jenže ona má pocit, že není hezká, a nejradši by ani nešla do školy. A když už tam dorazí, potkají ji další nepříjemnosti - školník jí hrozí, při češtině se jí děti vysmějí za hrubou chybu, domů si nese dvojku, ale svěřit se rodičům - no to ne! Nejlepší je dědeček, který umí krásně vyprávět. Johana může poslouchat stejné historky znovu a znovu. Ovšem nejvíce ji podnítí maminčino vyprávění o tom, jak se kdysi ona sama, když chodila do třetí třídy, zamilovala do Aleše, a dokonce se s ním zasnoubila! Konec je překvapivý a můžeme promýšlet, co se asi mohlo stát a jak to bylo dál.
Pro mne působivé, poetické, ale také dosti depresivní. Ovšem opravdu krásný obrazivý autorův styl.
Tuto knihu oceňuji jako dobrou naučnou knihu pro hodně malé, předškolní děti. Je mi příjemný její malý formát i její skoro dětské, barevné ilustrace. Pro mne byla kniha podnětná v tom, že jsem si vyhledala, co je to karhátí, a obohatila tak svoje znalosti něčeho, co znám, ale nevím, že se tomu taky říká docela jinak. Je jasné, že některé děti budou obtížně snášet části o zabíjení, ale podle mého je správné, že to v knížce je řečeno bez obalu, protože takhle to je.
Líbí se mi kombinace textu s komiksem. Opravdová zápletka nastane až ke konci, ale pak to bere rychlý spád. Paní vrátná by vlastně měla tomu bezdomovci nosit do vězení nějakou baštu - za odměnu, že ukradl něco, díky čemuž se jí příjemně změnil život.
Myslím si, že kniha má sice 456 stran, ale když přihlédneme ke stránce, kde končí text (či v tomto případě obrázky), tak vlastně příběh končí na straně 453 a může být zařazen do letošní výzvy.
Čtu ji ne pro její počet stran (to už mám splněno), ale proto, abych vyzvěděla, čemu mohu říkat "anglický humor pro děti".
Na webu https://1url.cz/DMpj1 je zajímavá debata o hvězdičce u výroku na str. 73. Kdoví, jak to v té angličtině vlastně znělo!
Potřebovala jsem na jeden seminář současnou dobrou knihu pro děti. Knihovnice mi nabídla dvě. Začetla jsem se trochu do obou a vybrala tuto. A byla to dobrá volba. Kniha má zajímavý námět, je výborně vypravěčsky zpracovaná, po celou dobu čtení mi nechybělo napětí a vyústění je také hezké, protože není podbízivé. Ilustrace se střídají barevné s černobílými, dvoustránkové s drobnými a ještě s okénky podobnými komiksu. Jsem zvědavá, jak na semináři tato kniha zapůsobí, co s ní vlastně budeme dělat, a těším se na to, protože knihu považuji za opravdu vydařenou.
Přečetla jsem tento příběh v knize Příběhy z dětství i z dospělosti a je to to nejsmutnější, co v ní bylo. Několik prvních kapitol jsem si myslela, že to odložím bez dočtení, ale vydržela jsem, a i když to v průběhu i na samém konci opravdu není žádná legrace a přečetla jsem to s naprosto vážnou tváří, musím uznat, že jsem udělala dobře, když jsem vytrvala, i když to celé na mne působilo jako vyloženě tristní. V okamžiku, kdy se Labude svěří Fabianovi s nevěrou své nastávající ženy, to začalo být pro mne poutavé. Musím uznat, jak dovedně autor dává najevo, jak těžká je vlastně svoboda muže propuštěného z práce. Vůbec líčení všech příhod, a hlavně líčení Fabianova snu mi připadalo jako spisovatelský obraz malíře Brueghela. A hlavně mi při mnoha větách bylo jasnější, proč autory knihy v Německu té doby nesměly být vydávány.
Knížku jsem četla kdysi dávno, neboť jsem se odjakživa zajímala o přísloví, pořekadla, citáty a všechny zajímavě znějící výroky. A když ve svém starém sešitu najdu výňatky, znovu si je ráda čtu. Navíc je teď mohu přepsat do citátového webu, což mě těší.
Naprostý souhlas s reader.007 - knížku jsem přečetla jako malá holka, protože jsem chtěla vědět něco o svém rodném kraji. Jiný důvod jsem neměla. A nejspíš jsem tehdy ani nečetla ani autorovu poznámku, ani doslov. Zaráží mě ovšem to, že se autor přímo v té knize bez skrupulí přizná, že si některé pověsti vymyslel! K tomu mě napadá pouze jezuitské úsloví: Účel světí prostředky! Snad by to mohlo ještě napravit nakladatelství, které by se rozhodlo knížku znovu vydat (autor sám to už udělat nemůže), a to tím, že by v novém vydání vynechal jeho zbytečné řeči i ony vymyšlené pověsti.
K této knize jsem se dostala zajímavou cestou. Ze svého starého sešitu přepisuji citáty do jedné webové stránky a potřebovala jsem nejprve doplnit autorova data a život. Často mi k tomu dobře poslouží i Databáze, za což jí také velmi děkuji. Nadchly mě komentáře, které velebily humor Kassakovy detektivky. V knihovně mi knihu vytáhli ze skladu a já až doma zjistila, že to není ona. Tahle je velmi psychologizující, hlavní postava a zároveň vypravěč příběhu podrobně rozebírá své pocity, emoce a duševní rozpoložení. Konec mě přeci jen překvapil a přemýšlela jsem, jak to mohlo být dál. Vadilo mi, že Margareta se Filipovi sama nepřiznala a pro něho to bylo tedy v závěru také překvapení.
Citát, který jsem vypisovala, jsem našla právě v této knize :-)
Nu a teď si půjdu vypůjčit tu druhou, abych se taky pobavila!
Tak Morta jsme už před nějakým časem taky přečetli. Jen jsem to sem zapomněla v tu dobu poznamenat.
Konečně si čteme zeměplošské příběhy postupně. Těší nás to oba a někdy i všechny tři, dokonce někdy poslouchají ještě další lidé. Jsou to příjemné chvíle.
Knihu jsem četla brzy poté, co tu poprvé vyšla, a tahala jsem ji s sebou při každém stěhování. Byla to moje upřednostňovaná kniha, o které jsem si okamžitě pomyslela, že by se měla stát povinnou četbou budoucích učitelů. Předtím, než ji pošlu dál, se dívám, kolik řádků jsem si v ní zatrhávala a vypisuji několik citátů. Je mi i po těch letech velmi milá.
Tohle není kniha na jeden večer nebo na jedno přečtení. Je to kniha ke studiu. Zkoušeli jsme na seminářích metodu šesti klobouků v několika případech a je to opravdu zajímavá zkušenost, když si člověk musí nasadit určitou barvu a podle ní se vyjadřovat. Mám ji vytaženou z poličky už několik let, a pokud jsem ji opravdu celou přečetla, tak bych se do ní mohla dívat znovu a znovu.