kap66 komentáře u knih
Už mám za sebou období zamilovanosti do odložených případů a bojím se, že i období okouzlení Davidem Rakerem, přestože Tima Weavera uznávám stále jako stylisticky zručného autora. Jenom se mi už hůř přistupuje na to, že případ je založen na neschopné policii, která zanedbala vyšetřování, zatímco soukromý detektiv odhalí sám souvislosti, dost velkou náhodou kápne na některé důkazy a ve svědcích vzbudí okamžitě takovou důvěru, že se mu svěří s něčím, co celou dobu tajili. Tentokrát mi přišly legrační i Davidovy odhady původu některých postav podle přízvuku: u jedné (anglicky mluvící) pozná "středoevropský přízvuk" (opravdu?) a vyvodí, že se jedná o Rakušana nebo Čecha - hm. Pokaždé jsem u předchozích dílů ocenila, že není odbyté vysvětlení pozadí zločinu; to ani tady ne, ale přehnanost v tom, co na něj navazovalo, překročila pro mě hranici přijatelného.
Na Weavera jsem ale nezanevřela a jsem zvědavá na další díl; z nostalgie přidávám "půlhvězdičku".
Kniha kompozičně a jazykově bohatá, kniha vyvolávající otázky týkající se pravých hodnot, kniha o životě.
Vypravěčka Iris je stará žena, které odchází tělo rychleji než mysl; to a pocit dlužného vysvětlení jedné podstatné informace z minulosti ji nutí vyvolávat v paměti (a zapisovat) události z mládí, plné barev, chutí a vůní. Součástí této vzpomínkové části jsou milostný příběh skrývající se dvojice (nevěřte anotaci něco o sexuální otevřenosti), zprávy z tisku (především o úmrtích členů rodiny) a fantastický příběh Slepý vrah, vyprávěný na pokračování mužem důležitým pro ni i její sestru Lauru. Iris zaznamenává i své současné dny – s nadhledem a sebeironií komentuje své stárnutí a osamělost: „Pořád si připadám víc a víc jako dopis – někam posílaný, někde vyzdvihnutý. Ale dopis bez adresy.“
„Slepý vrah“, onen původní, vymýšlený mužem pro milenku, je krutý, plný utrpení a smrti. Když ale dočtete pravdivý Irisin příběh, zasáhne vás mnohem intenzivněji (stejně jako mě) krutost slepého vraha (nebo slepého boha či slepé spravedlnosti, jak nad tím uvažuje Iris), který určil její skutečný život. Je to působivé – a hodně dobré.
"Dálnice D1 v rozkladu, pražské ulice v rozkladu, prezident v rozkladu a slunce se rozhodlo to všechno spálit na uhel."
Vypjatý a napínavý díl, snad i více než ostatní. Miko má z mého hlediska několik chyb: má jiný vkus na alkohol - nepije pivo :-), na ideální ženu - líbí se mu Eva Mendes :-) a na hudbu - neposlouchá to, co já :-), ale rozhodně nepostrádá potřebu pomoci blízkému člověku, který je v opravdu děsivém průšvihu. Takže mu odpouštím nejen ten pochybný vkus, ale i to, že svému autorovi dovolil nechat ho v rozkladu až do dalšího dílu. Snad to bude trvat kratší dobu, než se dá do pořádku dálnice i to ostatní! Těším se maximálně.
Některé věci jsou zavedené, protože fungují dobře. Deaver zkusil experimentovat, narušil schéma, to oceňuji, pro mě je to ale slepá ulička. Mě v detektivkách nejvíc baví sledovat vyšetřování, to, jak do sebe postupně všechno zapadá; v závěru je zločinec dopaden a já se dozvídám, proč a jak to provedl - ale ve stručné podobě, protože jsou mi sděleny pouze relevantní informace. Puzzle skládám tak, že dílek přikládám k sousednímu; tak to mám ráda. Opačným vystavěním příběhu jsem se musela prokousat informacemi, které se nespojily s ničím - přibližně do tří čtvrtin knihy. Nutno přiznat, že poslední čtvrtina a konec to trochu napravily, takže budiž.
Weaverův nápad zvolit jako hlavní postavu nikoliv policistu, ale soukromého vyšetřovatele zaměřeného na hledání pohřešovaných byl geniální; u vraždy je vše absolutní, tady existuje naděje nalézt oběť živou, což zvyšuje napětí. Ještě k tomu autor výborně ovládá spisovatelské řemeslo. Pokud čtete díly jako já, tedy v pořadí, jak u nás nesmyslně vycházely, přijdete o některá překvapení. Pokud jste si počkali a tohle je váš druhý díl, snad budete se mnou souhlasit, že se autor posunul výš - a slibuji, kvalita bude stoupat.
Knížka, o které si téměř všichni myslí, že je ohromně vtipná. Jenže víte co? Ona OPRAVDU JE OHROMNĚ VTIPNÁ! Zkuste to, udělejte si legraci ze smrti, náboženských rozdílů, ze sexu v souvislosti s malým miminem (nelekejte se, to je jedna z nejlepších pasáží) a vybalancujte to tak, abyste zůstali na hraně vkusu a nespadli do trapna. Autorovi se to podařilo a já se pobavila nejvíc za celý rok. (Nutno ale zmínit, že se taková knížka nedá číst v jakékoliv etapě života, jak to tak u černého humoru bývá.) A ještě jedna věc se mu povedla - tím, že to nejsou jen osamocené gagy, ale jsou propojené fantastickou dějovou linkou, drží vše pohromadě a vy si na konci neřeknete (jak se mi už u jiných knížek stalo): Jo, zasmála jsem se, ale o čem to vlastně bylo? "Špinavou práci" mám v hlavě pořád a někdy se díky ní usmívám.
Začnete číst detektivku o pátrání po sériovém vrahovi žen, o vyšetřování komplikovaném gestapáckým dozorem a podezřívavostí vůči české policii v posledních měsících války. Skončíte niterně zasaženi tím, na co vás připravuje už výborný název knihy: hvězdnou hodinou VRAHŮ. Nikoliv jednoho, onoho hlavního vraha (který hraje důležitou roli až do konce), ale vrahů z obou stran barikád během Pražského povstání. Těch německých, kteří vraždí už ne pro Říši, ale aby si zachránili život, ale hlavně těch českých, kteří do té doby žili své obyčejné, na první pohled slušné životy. Připravte se na to, že budete autorem donuceni všechno pochopit pomocí opravdu velkého počtu obětí.
Mé rané dětství bylo plné besed s pamětníky o druhé světové válce, psaní slohů na válečná témata (např. "Co mi vyprávěl děda o osvobození"), výkresů s tanky plnými šeříků, sovětských válečných filmů,... Představte si: já si tehdy myslela, že za války, která byla sama o sobě přece tak strašná, plná mrtvých, neexistovali takoví "běžní" vrazi. Brzy mi samozřejmě došlo, že je to hloupost. A o trochu později jsem i pochopila, že právě válka, ve které se zabíjení stává normou, probouzí v některých lidech temné stránky, potenciální zlo, které by možná v klidné době zůstalo spát.
Už jsem to zmínila: tato kniha vás zasáhne a dostane na kolena.
Málokdy dávám povídkové sbírce plný počet hvězd, ale tady se mi i ty relativně slabší zdály nadprůměrné. V modrých číslech jsou úvodní, „Jen tančí, nemluví, nespí“ a „Loutkové divadlo“, u kterých jsem zatoužila po pokračování v románové podobě, byly perfektní. Povídky „Na křídlech zlatých draků“ si cením - kromě nápadu, ale to u všech – pro její citlivé vyznění. U Skokanů jsem byla malinko zklamaná očekávatelným závěrem, ale pro celou sbírku (kromě Stvořitele, který mi nesedl) platí: je to výborné čtení, poutavé, nápadité, napínavé. Nalákalo mě na Renčínovu románovou tvorbu.
Při želvičkáři Sinclairovi, stigmatech Dominicka Amadora a madoniných voňavých slzách, nečtěte tu anotaci! Bez nadsázky, prozradí vám děj přesně do strany 390, což je při 392 stranách celkem dost. A nebo víte co? Klidně si ji přečtěte. Pokud Hiaasena už znáte, víte, do čeho jdete a jak to dopadne. Prostě se jen těšíte, jací noví záporáci to budou tentokrát a jestli jim bůh humoru Carl nadělí aspoň špetku IQ, kdo budou ti kladní, krásní a po zásluze odměnění, kdo bude ten napravený a do čeho si autor satiricky píchne tentokrát kromě tradičních bohatých tunelářů a jiné morální spodiny (odpověď viz můj první řádek).
Post Hiaasen omne animal triste. Protože BĚHEM toho aktu - nádhera.
Výborná četba pro kluky i pro klukovské holky (tedy mě ve věku tak 11 let; škoda, že jste mi to, 1amu, nedoporučil už tehdy :-)). Myslím, že bych z toho byla nadšená: lumpárny i přes dobré úmysly, pak tvrdý výcvik a překonávání sebe sama, dobrodružství, ale pouze v zájmu spravedlivé věci – stoprocentně bych se v tom hledala a nacházela. I styl odpovídá věku čtenářů, tak to má být. (Dva nedorazy vyčítám překladu: jako kdyby překladatelka zadala hromadně změnit všechna „ty jsi“ na „tys“: ty jsi udělal – tys udělal (v pořádku), ty jsi kamarád – tys kamarád (v dialogu děs). Začínám už být vysazená na podivnou práci s nespisovnou češtinou. Copak někdo v jedné větě použije: "S tlustýma šerednýma manželkama a rozmazlenými haranty"?)
Tímhle si ale nenechám zkazit dobrý dojem z knížky, kterou bych před 40 lety brala bez výhrad - a teď si ji vlastně dost užila.
Každý díl Doctora Who je vzhledem k různým autorům sázka do loterie. Na druhou stranu – praví fanoušci seriálu mhouří (jako já) oko, protože seriál nám nikdo nevezme! Zde: dobrý základ, ale pokulhává forma, příběh je tentokrát těžkopádněji zpracovaný. Obsahově ale oceňuji totéž co ostatní: Dalekové vypadající jako dobrodinci a malé děti jako průvodci Doctora, který díky nim získá ještě lidštější rozměr, tomu se nedá nic vytknout. Čtu díly na přeskáčku, takže po Siluetě, která nasadila laťku vysoko především vtipem a svižností, mohu dát jen tři hvězdy. Nic mě ale od Doctora neodradí.
Začínám si víc a víc užívat FORMU děl - až někdy dokonce upozaďuji obsah. Veškeré skutečnosti – prostředí, postavy a příhody kolem Eskyma Welzla jsou přitom nadmíru zajímavé (třeba i tím, jak ošidné je aplikovat naše morální normy na extrémní podmínky). Ale ten JAZYK, to je prostě Něco; jak já si to užívala... Autoři se snažili Welzlovo vyprávění co nejvíce zachovat i v psané podobě: směs nářečních slov a zkomolenin je kombinována s opakováním slov, občas jejich fonetickým přepisem, chybným umisťováním mezer, divokými slovními spojeními a slovy významově nesprávně užívanými (např. – a to je kouzelné – Welzl zapomněl slova "příhoda", "zážitek", "příběh" a všemu svému vyprávění říkal "pohádka"). Kompozičně je knížka vyřešena také zajímavě: Eskymovy pohádky :-) jsou uvozeny krátkým, většinou vtipným doprovodným textem, který zasvětí čtenáře do situací, jež potom dostane naservírované od Eskyma v oné svérázné podobě.
Ty lidi, kery tam zvostali a jim tam domov hledali, to nebévali žadny nejaky obzláště pořádny lidi. Nepovdám, že voni se tam na ty naše vostrovy, kde já sem taky potem muj domov našel, nějak hnali alebo že tam ze špekulace nejaky přišli. To byli névic veliky chudáky, kery kaptáni velrybářskéch parniku ven vysadili na led, dyž voni se protivá nim postavili a rebeliju udělali hotovou pro špatny potravini, kery jim kaptán k jidlu dával. To se vi, že takovy lidi se proměnili v dravce a nédivočéši zvěř, aby jim v drapách něco k jidlu zvostalo, že nic se nešanovali, ani s nikym voni smilováni neměli.
Bavilo mě to maximálně.
Na fanatickú notečku – a nejen rasistickou. Vraždy odporné, aby nás zasáhly na citlivém místě, a zdánlivě jasná linie vyšetřování, jež se ale proplete s osobními vztahy v minulosti. Napínavé to bylo, to nemohu popřít, ale znáte to – kdyby zainteresovaní nemlčeli tak dlouho (až neuvěřitelně dlouho) o zjevných souvislostech, nebylo by o čem psát detektivku. Tom není oproti prvnímu dílu (četla jsem jen ten) už pravý houmlesácký bezdomovec a ve vyšetřování zaujímá zvláštní pozici, ne zcela věrohodnou, Olivia by zase měla absolvovat kurs empatie a jednání s lidmi. Nejlepšími postavami na té správné straně jsou Mette a její muž, kteří dodali příběhu i humor a půlhvězdičku do mého hodnocení.
Šest přečtených knížek a můj oblíbený autor. Důvodů je víc: přitažlivý styl, poetický a zároveň civilní, nepatetický. Současný a bohatý jazyk. Postavy, kterým věřím, někdy jakoby pouze načrtnuté, ale přesto dostatečně uchopitelné a pochopitelné. Poselství, které vyplyne samo a přirozeně.
Opravdu moc mě zajímal hodinář s autobiografickými rysy. Brzy mi ale došlo, že právě ponor do vlastního zmučeného nitra a potřeba se z toho vypsat zvyšuje míru patosu a snižuje onu civilnost a přirozenost. Se zájmem jsem knížku přečetla, Victoru Blumovi rozumím a soucítím s ním, ale zásah mého srdce a mozku byl jiný. Abych byla taky trochu poetická: u předchozích autorových knížek na mě pršelo, déšť mě zmáčel, někdy až nepříjemně, ale pak jsem pomalu osychala a zůstal ve mně spíš pocit příjemný a svěží - ten přetrvává. V případě Hodináře padaly kroupy. Natvrdo - obsahem i stylem.
Já vím. Nemám to číst, když nepatřím do cílové skupiny, tedy ke čtenářkám časopisů pro ženy. Sama před sebou se omlouvám tím, že jsem po knížce sáhla z jiných než literárních důvodů (řekněme vzdáleně osobních). Protože literatura to není.
Rozumím ale tomu, proč lze tuto knížku přijmout. Opravdu jsem přesvědčená, že autorka upřímně předkládá svou představu světa, ve kterém DOBŘÍ lidé nakonec dosáhnou osudu, který si zaslouží; stačí jen malé popostrčení od jiných DOBRÝCH lidí – a DOBRO se šíří jako lavina. Tady se to týká dvou žen: jedné "Mám smůlu na chlapy, je to asi kvůli mé boubelatosti" a druhé "Svému muži jsem obětovala vše a on mě odkopl" (no dobře, někdy jsem do těch časopisů nakoukla :-)). Na začátku je jedna smutná a osamělá, druhá nešťastná a odkopnutá (takže skoro totéž), ale jakmile se setkají, už se DOBRO nezadržitelně rozjíždí a strhává s sebou všechny, kteří se připletou. A ti špatní? Těm není pomoci. Já jsem mívala takové příběhy taky ráda: nešťastné ženy, zklamané muži, najdou svůj nový život, a ti podrazáci se nakonec chytnou za nos a pozdě honí bycha, chacha. Jestlipak se autorka inspirovala filmy jako Pomsta ženy středního věku, Klub odložených žen nebo Pod toskánským sluncem, ale nakonec třeba i Medvídek, jak mě párkrát napadlo… Styl odpovídá obsahu, nutno ocenit :-).
Každá zkušenost je dobrá.
Pátá detektivka z mé oblíbené důchodcovské řady; tímto označením myslím poklidně tekoucí, nepřekombinovaná a milá. Tahle ale drží pohromadě trochu hůř než všechny předchozí, postavy jsou bizarnější a jejich motivace je poněkud bláznivější než jindy (a než jsem ochotná přijmout). Obzvlášť existence Qwillovy tzv. tety a veškeré dění kolem ní byly myslím založené na tom, že autorka chtěla změnit podmínky Qwillova života – a trochu to z toho čouhá. Na druhou stranu jsem se párkrát zasmála, např. hned na začátku, a to se počítá. Celkově tedy ne výborné jako minule, ale dobré.
"Autor lehce kriticky nahlíží na současného Čecha a s laskavým humorem sleduje jeho hledání aktuálního vztahu k lidem a světu - jeho závislost na moci a sociálních sítích, povrchnost ve vztahu k ekologii, ..."
Tak na to zapomeňte! Humor tam nechte, ale doplňte si k němu místo těch blábolů přívlastky sarkastický, černý a cynický, k závislosti přívlastek přehnaná (nebo není?), ke kritičnosti tvrdá - a přesná, trefná, k povrchnosti - zobrazená s nadsázkou (opět - nebo ne až tak nadsazená?). Pokud vám tento pohled pasuje do vašeho aktuálního pohledu na současné Česko (popř. Evropu), možná se budete usmívat s poněkud ubíjejícím pocitem, jak se to stalo mně.
Ondřej Hübl je kromě smyslu pro humor a absurditu navíc dobře vybaven jazykově a stylisticky. Pobavil mě téměř stoprocentně.
Spíše než povídky je to kratičká próza s kapitolami. Jejich propojenost je dána nejen postavami, ale především jejich pocitem osamění, smutku a prázdného života. V autorově díle postupuji od novějších próz k starším. V této necítím ještě takovou tragičnost a beznaděj, ale je jasné, že vidění světa jako místa, na kterém se mnoho světlých momentů nezažije a ve kterém se lidé míjejí, k Balabánovi patřilo. Na druhou stranu mi připadá, že pro něho to byl prostě fakt, který přijal a se kterým nebojoval, vyrovnával se s ním snad pomocí víry, snad i tvorby.
Vracím se k němu, přestože jeho pohled ve většině svých dnů nesdílím, ale zajímá mě právě proto – je to jako vlézt do hlavy jiné bytosti. Druhá věc, proč ho čtu, je jazyk a styl jeho knížek; vybírám odstavec (zrovna jeden z optimističtějších):
"Za zády jim bzučela mouchami veliká hromada hnoje a před nimi v hloubce stínu byly krávy. Nad tmavými hřbety se míhaly vlaštovky a ve hnízdech, přilípnutých pod klenbou stáje, hladově štěbetaly malé vlaštovičky. Občas se ozvalo smutné zabučení. A to je všechno. Ivan Satinský najednou cítil, že něco nezadržitelně chápe. Klenutí dává bezpečí hnízdům, z boků krav stoupá teplo, jejich mrva láká mouchy, nikdo nás tu neloví, a proto sem létáme až z Afriky. A to je všechno."
Já mám přehnanost někdy i ráda a občas ji toleruji třeba v mluveném projevu, takové to přibarvování doprovázené gestikulací a větami jako "bylo to děsně napínavý" a "pak to zas bylo strašně dojemný" a "v životě jsem to nezažila"...
Rozumím autorovu záměru čtenáře napínat, ale prostředky, které zvolil, na papíře bijí do očí. Postavy tu neustále a opakovaně rudnou, vzlykají, tuhne jim krev v žilách, nezamhouří oko. Když komentují události, používají slova šílené, neuvěřitelné, neskutečné, nepravděpodobné. Jedna postava popisuje příhodu, o které nemůže skoro nic vědět, protože se účastnila jen jejího začátku, ale zná ji do detailů, včetně myšlenek postavy jiné, která to objektivně už sdělit nikomu nemohla. Pokud má autor pocit, že se čtenář přece jen nebojí dost, připomíná scény z filmových hororů.
Když jsem dočetla, očesala jsem z příběhu všechno to, o čem píšu, a řekla si, že pochválím nápad; ale i tady se zdráhám uvěřit, že by v dnešním Německu s jeho rodinnou a zdravotní politikou... Ale zkuste si ji přečíst, jsem přece jen v menšině.
Existenciální až běda, obě dvě prózy. Obě hlavní postavy mají ve svém osudu společnou důležitou okolnost: ocitly se v mezní životní situaci a je jim vnucován "život" z pohledu ostatních.
Pro Lužina, dozrávajícího v temném a chladném prostředí, a to i rodinném, znamenají šachy smysl života, který ho ale vrhá do duševní choroby a jehož se musí vzdát. Jeho žena, dobrá a inteligentní bytost, se mu snaží vzniklé prázdno nahradit konvenčním životem, jenž je ale z Lužinova pohledu (a i z pohledu mého, to přiznávám) tak plytký (peníze, hosté, nákupy), že on v něm začíná hledat šachovou logiku; a konec je tím pádem logický – a jediný možný.
Vše kolem Cincinnata je ještě více absurdní; manželka, nemanželské děti, matka – děsivé a groteskní. Prostředí vězení – hrozivé a groteskní. Zde není postava, která by stála na jeho straně (ačkoliv jsou některé tak prezentovány). Pro něho není úniku jiného než – opět logického.
Tak vám nevím, která z nich mi víc zatemnila mozek. S odstupem několika dní nad nimi, už s jasnější hlavou, občas přemýšlím a hledám paralely se svým normálním (?) životem; tak to má asi s dobrou literaturou být.