kap66 komentáře u knih

Elisabeth Strout vytvořila pro Olive - a hlavně pro mě - novou postavu. Konečně jsem si nemusela formulovat, čím mě Olive tak děsně štve a proč ji mám tak ráda; Jack to dělal za mě, díky autorce i jemu za to! :-)
Je potřeba se k takové knížce pročíst, nebo prožít? Soudím, že obojí, ale na odpovědi nesejde. Opět je tu zachycen „neoriginální“, tedy obyčejný život, opět je ztvárněn originální formou. Těšila jsem se na každou chvíli čtení, možná i proto, že smutné momenty jsou tu logické (a životem běžně dodávané) a vyváženy jsou několika hřejivými, o které se občas postarala – kdo by to do ní na první pohled řekl – i Olive.

50 19.12.2021

„Obvyklý omyl mnoha nepřátelských kritik dnešní vědy je, že věda znamená jistotu, neomylnost a zcela neemocionální objektivitu. Mnohem blíže pravdě by však bylo zjištění, že věda je založena na údivu, dobrodružství a naději.“
(Cyril Hinshelwood)

Soulad a spolupráce lékaře-vědce se spisovatelem v jedné osobě; Miroslav Holub není prvním důkazem, že je to spojení funkční a vrcholně zajímavé. Krátké medicínské úvahy proložené citáty vědců, vynálezců, filozofů a spisovatelů (z nichž jsem vybrala jeden, který končí tím, co je průnikem obou profesí, aspoň doufám). Stáří dílka není překvapivě vůbec znát. Lékařský výzkum na zvířatech, drobné příhody z praxe, ale hlavně vlastní pochybnosti a morální dilemata, ty byly, jsou a budou svázány s jakýmkoliv povoláním, ve kterém jde o lidský život.
Ráz úvah je někdy čistě vědecký, někdy poetický. Moc dobře se mi to četlo.

50 05.12.2021

Detektivka z kategorie nedetektivkových, více židovská než policejní; není to rozhodně dílo komerčního detektivkáře. Originální pozadí dané alternativní historií, zvláštní tempo - střídání akce a pomalosti až lenosti, obraznost:
„…zatímco heroin mu proměnil krev v cukrový roztok a mozek v mlsný jazyk.“
„Letadlo burácelo, vibrovalo a otřásalo se. Všechny čepy a šrouby v Landsmanově těle povolily, hlava se mu otočila dozadu, paže upadly a oční bulva se zakutálela pod topení.“
„Datel v lese protřepává kalíšek s kostkami.“
Druhá přečtená knížka od Michaela Chabona mě přesvědčila o tom, že je to autor hodný pozornosti.

50 07.11.2021

Vida, už jsem zapomněla, že „Stíny a mlha“ jsou rozšířenou filmovou verzí této jednoaktovky. Asi by bylo těžší se k ní dostat, nebýt skvělé rozhlasové hry (komentář Burinkacbdb). I kdyby vás nedostal Woody Allen, staré známé hlasy a neodbyté provedení to udělají za něho.
Mě samozřejmě dostal i Allen, jako téměř vždy. Tenhle příběh má čistě kafkovský základ: malý bezvýznamný člověk (Kleinmann, jak jinak) je v noci zatažen do účasti v sousedské hlídce, která honí několikanásobného vraha. Nikdo mu neřekne, co je jeho úkolem, dozví se pouze, jak je důležité, aby se zapojil přímo on. Kleinmann tedy tráví noc venku na svém „stanovišti“, plný otázek, nejistoty, touhy vrátit se domů, strachu z vraha; neustále se snaží zjistit nějaké instrukce, ale místo toho se dostává do víc a víc vyhrocených absurdních situací. A Franz K. je občas vystřídán Woodym A.; těch pár vtipných replik se týká – viz název. Allen a obrana proti smrti humorem, to tak nějak patří k sobě.

50 08.09.2021

Lenka Reinerová, má milovaná autorka. Zdráhám se posuzovat spisovatele podle jejich knih, i když ty s autobiografickými motivy k tomu přímo vybízejí. U Lenky Reinerové jsem se neubránila. Obdivuji její duševní sílu. Předpokládám, že čtenáři „Lenky“ znají její osudy a také si říkají, jak se dalo tohle všechno vůbec přežít, natož s tak optimistickým náhledem na život a vírou v lidi. Anna Fodorova, zdá se mi, nezdědila po mamince spisovatelský talent stoprocentně, zato má schopnost proniknout do lidské psychiky. Díky ní jsem snad pochopila nejen spojení „patologický optimismus“, ale i to, že určité množství duševní síly, moudrosti a nadhledu můžeme získat v genech, ale většinu si musíme tvrdě oddřít, třeba i za cenu tvrdosti vůči sobě i druhým. Už jen za tohle pět hvězd.

50 23.06.2021

Tohle byla hodně nejistá volba – autor jediné knihy, thrilleru (ba co hůř, thrilleru pro ženy), hodnoceného mými oblíbenými od dvou do pěti hvězd. Vyšlo to ale celkem dobře; nikoliv díky zápletce (kterou možná i odhalíte), ale díky jiným dvěma aspektům. Hlavní postava je psycholožka, schopná dívat se na sebe občas odbornýma očima – a že odborné oko vážně potřebuje: trpí agorafobií, bere léky a dost odvážně pije, takže její pohled na „svět“, lépe řečeno nejbližší sousedy, lidi, které vpustí do domu, a události, jež se jí v minulosti staly či se právě dějí, se podstatně zamlžuje. Navíc miluje filmy, černobílé detektivky a horory; ona je nejen sleduje, ona v nich vinou mozku ovlivněného chemií žije.
Staré dobré filmy, Hitchcockovy obzvlášť, mají pro mě kouzlo samy o sobě. Za to, jak se povedlo propojit je se světem hlavní hrdinky, dávám pět hvězd.

50 16.05.2021

Označení „odpočinková literatura“ používá kdokoliv na cokoliv, z mé nedávné četby třeba i na realistický hořký příběh alkoholika, který se potácí od problémů v práci k problémům v rodině, do toho mu umírá táta – zkrátka opravdu na cokoliv. Tohle je odpočinková knížka pro mě. Zápletka je vysoce nepravděpodobná, založená na originálním nápadu, hlavní hrdinka není zrovna k pomilování, ale je schopná sama sebe nazvat „pěknou krávou“, takže jí nechybí trocha smyslu pro humor, atmosféra kolem domku je sympaticky strašidelná, vyústění příběhu divoké, vysvětlení jasné. Čtivé to bylo - a já si odpočinula přesně na tři hvězdy, víc jsem ani nečekala.

50 04.05.2021

(SPOILER) Je to výborné, z mnoha důvodů.
Nápad nechat 14 let domácího násilí za dveřmi, ty jen občas pootevřít a vpouštět jed po kapkách do naší hlavy.
Náhledy do Normanova způsobu uvažování o světě a smýšlení o ženách, tak přesvědčivé a působivé. Např. scéna, kdy považuje za autora hesla ŽENY NEJSOU K SMÍCHU! někoho, „kdo zřejmě nikdy neviděl ženskou s napůl ohořelým obočím a vlasy spálenými špatně fungující fajfkou na crack“.
Stejně věrohodně vylíčený mozek Rosie, semletý za 14 let na hamburger. Proto celá fantastická linka s obrazem naprosto zapadá do děje a odpovídá jejímu pohledu na svět, hlavně zakrnělé schopnosti orientovat se v tom normálním. (A já si navíc připomněla svět Temné věže, který má pro mě pořád ohromné kouzlo.) Moje přání, aby nadpřirozená pomoc Rosiině poničené mysli zůstala jen u té motivační, zřejmě neodpovídá realitě, ve které to dopadá – prostě jinak. Takže celá její existence je tu namístě a já se za její smysl budu bít (a nejen kvůli té Temné věži, po které se mi stýská).
(Doufám jen, že překladatelka umí aspoň výborně anglicky, protože na poli její češtiny by „šílení korektoři“ Behúnovi vytrhali hodně plevele.)

50 20.03.2021

(SPOILER) Všechno špatné, co autorka zažila, mě mrzí, všechno dobré, co dokázala, jí přeji. To první dokázala zúročit, v tom druhém jí lidsky fandím. Nic to ale nemění na mém pohledu na literaturu: kniha vydaná oficiálním nakladatelstvím by měla mít literární tvar, i když se maskuje názvem „Zápisník“. Není to ani tak výtka autorce. Možná by citlivé vedení při sestavování knihy pomohlo nejen odstranit chyby bijící do očí (překrývající se části), ale posloužilo by i autorce, aby ze všeho nevyšla jako nezralá bytost – a paradoxně nemám na mysli její alkoholickou éru, ale pasáže ze závěru knihy (tedy z doby abstinence) týkající se jejího až pubertálního vztahu k manželovi (nechci ho, chci ho).
Ale celkově samozřejmě: při tomhle běhu na dlouhou trať držím pěsti.

50 25.01.2021

Čekala jsem kanadské dvojče Liane Moriarty: sousedské soužití, pod jehož povrchem to bublá, až to vybublá do vraždy, vhledy do hlav postav, zkrátka napínavé psychologické čtení, které mě bude bavit. Ale ouha; i přes kladná hodnocení několika svých oblíbených vidím svou čtenářskou budoucnost bez této autorky.
Hlavní důvod: styl. Krátké věty působí příliš jednoduše a přítomný čas je způsob, jak se nedozvědět o postavách nic jiného, než co momentálně dělají; žádná sebereflexe minulého konání, což je pro mě u vraždy typu „mrtvá je jedna z nás a udělal to jeden z nás“ nezbytné. Přítomný čas má navíc v češtině jedno úskalí, dokonavá slovesa – fuj, o prázdninách opáčko z mluvnice! Ta ho, jak víte, neumějí vyjádřit, čili věta „Sharpe za nimi zavře dveře a obrátí se k nim“ se odehrává vlastně v budoucnosti (zrovna tady by to šlo: „zavírá dveře a obrací se“). Pro mě vrcholně rušivé (ale možná je to moje úchylka).
Další důvod: posuny v ději. Sousedky si sdělují informace v duchu „slib mi, že si to necháš pro sebe“, občas doplněné moudrem, např.: „Ale to je u dospívajících kluků normální, že se neshodnou s otci. Musí se odpoutat, postavit se na vlastní nohy.“ (a na taková vyjádření se zredukovala veškerá psychologie postav). Po několika dnech od přečtení nejsem schopna říct ani jeden postřeh o vyšetřovatelské dvojici, tak byla upozaděná.
A hned navážu – charakteristika postav. Velmi jednoduchý styl dělá z žen slepice a z šestnáctiletých kluků mrňata (rodiče např. sdělují synovi: „To byli detektivové, kteří vyšetřují vraždu Amandy Piercové, té paní z naší ulice.“). Manželé jsou několikrát popisováni jako „pěkní“, „pohlední“ a „hezcí“, snad aby nám došlo, čím je způsobena vysoká míra promiskuity.
Další "thriller pro ženy", který jsem nedocenila, takže si klidně můžete říct, že jsem zakuklený chlap. V této oblasti asi fakt ano - a nevadí mi to.

50 27.07.2020

Možná začínám být po třetím Marlowovi nekritická, ale mně přišel nejlepší. Jak příběh, tak Marlowe sám. Hláškuje, ale nějak noblesněji a méně jízlivě, snad i se sebeironií. Jenže opět - možná jsem vůči němu už ztratila veškerou obranyschopnost a podléhám jeho kouzlu, vždyť:
"Jste bezcitný krobián," řekla. "Máte krev studenou jako ryba. Nemám vás ráda. Nesmírně lituju, že jsem vás poznala."
Teda pardon, to jsem sáhla vedle. Tohle stejně říká jedna z nejodpornějších postav, já patřím do té druhé party :-):
"Chtěl jsem vykoumat, jestli jste dost mazaný, aby stálo za to s vámi pohořit."
"Jsem mazaný až hrůza," řekl jsem. "Byl by vyložený hřích si se mnou nepobesedovat."
A taky:
"Odcházím tak, jak odcházím vždycky," řekl jsem. "Se svižnou úklonou a lehkým úsměvem na rtech."
S lehkým úsměvem na rtech se těším na další díl.

50 13.01.2020

Nenechte se ovlivnit marketingovými tahy a zařazením Skály kamkoliv. Je to především psychologicky silný, vypravěčsky skvěle zvládnutý román, plný uvěřitelné temné atmosféry, kompozičně velmi dobře zpracovaný. Ich-formou je přiblíženo dětství hlavní postavy, chlapce Fina, prožité na ostrově Lewis. Er-formou je zachycena současnost, Finův návrat na ostrov kvůli vyšetřování vraždy. Er-forma jako by umožňovala odstup čtenáře i Fina samého od jeho traumatu z nedávno prožité tragédie, ich-forma odhaluje postupně jeho traumata z dětství; je jich opravdu dost a vy si začnete říkat, že už do toho začínáte vidět, že už víte všechno, ale i ty vzpomínky se ukážou jako ošidné...
S Peterem Mayem jsem Skálou začala - a získala spisovatele, který umí své řemeslo. Snad se to ukáže i v jeho dalších dílech. Toto mě strhlo a oslovilo.

50 30.10.2018

Po dvou knížkách (téhle a Mluviti pravdu) už to vím. Josef Formánek je mi blízký věkem, ale naprosto cizí vším ostatním. Především poetikou: není mi příjemný kontrast přehnané vulgárnosti a velkých myšlenek. Vadí mi způsob, jakým se chce dobrat odpovědi na hledání smyslu života, i to, že filozofování z knížek tak čouhá. S postavami se nemůžu ztotožnit a u četby cítím nepohodu. Zato název „Prsatý muž a zloděj příběhů“ je bezvadný.

49 07.07.2024

(SPOILER) V závěru je, ale jen lehký.
Moje hvězdy udělené před lety této sérii: 5, 5, 5, 5, 5, 5, 5, 5, 5. Uplynulo pár roků, vyšly poslední dva díly: 2+2 hvězdy. Něco je špatně, se mnou nebo s Camillou L.
Postavy vedou jevištní dialogy (a to křivdím jevišti). Vypouštějí z úst někdy až patetická, knižní češtinou podaná prohlášení. (Až mám mindrák z toho, že se takhle nebavím s manželem – viz Eričina promluva s Patrickem.)
„Tvoje pozorovací schopnosti, ač trochu předpojaté, nejsou tak úplně mimo,“ řekla potichu Erika. „To jsou Louisini rodiče, Lussan a Pierre. On je dědicem jednoho z největších dvorců ve Skåne, se vším, co to obnáší, a s Lussan byli manželé už od mládí.“
(Možná je to i věcí překladu, to neposoudím. Tam patří třeba i to, že všem postavám se postupně „zvedá žaludek“ a hodně z nich z různých důvodů občas „zasténá“.)
Další dvě moje výhrady jdou ale na vrub autorky. Pluje na přehnaně korektní vlně 21. století. Vyšetřuje se kriminální případ, propánajána, ale Erika se po této sestřině výtce zastydí (a čtenář by měl zřejmě taky): „Když sama mluvíš o Lole, především se zmíníš, že byla trans žena. Proč neřekneš jenom žena?“ No proč asi, říkám já?! Třeba proto, že to mohlo být pro motiv vraždy důležité? A nakonec - postava vraha: další z továrny na roboty, žádný člověk. Na to nemůžu přistoupit.
Třeba se mnou není nic špatně, možná jsem se jen pročetla lepšími thrillery a detektivkami k větší kritičnosti.

49 05.06.2024

Podepisuji každé slovo, které napsal kuruteku, sdílím i jeho údiv nad tím, jak málo je kniha čtená. Díky Městské knihovně Praha je navíc zadarmo, přitom patří k těm, za něž bych ráda i zaplatila.
Nemusíte být jazzový fanoušek, natož znalec. Úplně stačí, když máte rádi hudbu jako takovou a zajímají vás vzpomínky inteligentního, vzdělaného a slušného člověka, který prožil a do hlavy uložil převážnou část 20. století - a že toho k prožití bylo. A protože patřil k těm, kteří chtěli dělat něco dobrého a naplňujícího, musel hledat cestičky, kudy své plány protáhnout. Pro mě to bylo ohromující čtení - a zábavné, byť někdy se zamrazením.
Snad se zrovna teď Lubomír Dorůžka sešel s Jiřím Černým a povídají si, o hudbě i o životě, laskavě kriticky, jak to oba uměli. Neberte mi mou představu, prosím.

49 03.09.2023

Snad to nebude velká svatokrádež, když Ostrov přirovnám k něčemu z tvorby Carla Hiaasena. Ne že bych neznala Thomase Perryho už před četbou téhle knížky. Jeho schopnost přijít s originální postavou a psát napínavě jsem ocenila už u série s Jane W., a že vládne uměním hiaasenovsky provázat napětí s humorem, bylo nejvíc patrné u Kocourova pejska. Hlavním hrdinou tady udělal spíš záporáka(y), kterým ale ze spousty dobrých důvodů držím pěsti (taky Hiaasen), a trefuje se kriticky do prohnilého kapitalismu :-) (Hiaasen jako když vyšije). Kdybych oba porovnala důsledně, asi by Carl H. dopadl lépe, ale u Ostrova jsem se bavila opravdu taky dost dobře.

49 01.08.2023

(SPOILER) Tzv. 1. díl končí málem v půlce věty, tak vezmu oba jedním vrzem.
Měla bych brát Hetešovy knížky jako hru. Jenže tady jsem k té hře dostala kostky, korálky a puzzle. A teď si z toho něco stavte, ha! A mějte pak v hlavě ucelený obraz varovné budoucnosti! Hlavní hrdina si půjčuje cédéčko (?) s pornofilmem, neví - stejně jako další postavy, všichni Američané -, jestli má mluvit jako puberťák nebo učitel češtiny, tak to střihá na přeskáčku a občas tam lupne něco po moravsku, a když všem dojdou slova, vystřílejí si mozky. Vypravěč je navíc natvrdlý mamlas a borec v jedné osobě a já opravdu nepobrala motivaci ani jednoho z těch, kteří mu pomáhali, a co hůř, nejspíš ani tu jeho. Tím pádem žádný ucelený obraz budoucnosti - jenom hromádka kostek, korálků a puzzlí, z toho zkrátka udělat nic nejde.
Po Cybrainu další moje achjo. Dám si od PH voraz.

49 19.04.2023

Filozofie: promyšlená a nenásilně podaná. Knížka vybízí k přemýšlení a uspokojuje objevenými souvislostmi. Vzbuzuje pocit, že filozofovat – tedy neklouzat životem jako primitiv - může (a asi by měl) každý. Ale pokud tohle není, co hledáte, zbývá –
Fantazie. Knížka je kouzelná a kouzel plná. Spojením obou F se dostanete k podobnému vyznění, jaké nacházím v Malém princi: člověk by si měl uchovat dětský pohled na svět, měl by se neustále nechávat překvapovat zázračností života.
Ať si kdo chce co chce říká o tom, že filozofii takto interpretovat je nepřípustné zjednodušování, já Gaarderovy knížky přijímám s radostí. Ti, kteří filozofii berou čistě vědecky, najdou bohaté zdroje jinde. Ti, kteří touží najít jen způsob, jak do ní pootevřít dveře, nebo ji chtějí brát jako součást každodenního náhledu na obyčejný život či jen pátrají po motivaci, musí hledat mnohem víc. Proto jsem za takovéhle knížky vděčná.

49 31.07.2022

Je to spíš novela než román, a ještě k tomu by se k takovému pojetí hodila forma dramatu. Konverzační próza je zajímavá tím, že dialog probíhá mezi tchánem, jenž se brzy zřejmě stane extchánem, a jeho snachou opuštěnou manželem - jeho nevěrným synem. Odtažitý a studený tchán se „pochlapí“ (lépe řečeno „poženští“) a dá najevo city. Ty hrají prim, o ničem jiném to není, samé pocity, úvahy, city. Ale mně se to četlo dobře, podobně jako autorčiny další knížky – a to jsem ještě nečetla žádnou z jejích knih v červených číslech.

49 30.07.2022

Po zkušenosti s předchozími díly jsem si v hlavě sesumírovala obranné kroky a dopadlo to dobře. (Těm bez zkušenosti s Jackem Taylorem radím jet popořadě, už jen proto, že 3. dílu odpovídá logicky trojkombinace – alkohol, kokain, prášky.)
Teď ty kroky:
1. Počítat se zajímavým případem, třeba i dvojpřípadem, ale nemyslet si, že se Jack přetrhne při jejich řešení.
2. Počítat s úbytkem Jackových mozkových buněk, paměti, spolehlivosti, zodpovědnosti a citů.
3. Počítat se zvýšenou Jackovou sobeckostí a bezohledností spojenými se vším v bodě č. 2.
4. Počítat s tím, že pokud Jack do případů zasáhne, nebude se mi moc líbit způsob, jaký zvolí.
Ale:
5. Doufat, že to všechno bude vyvážené tím, JAK je to vyprávěné, a že i přes body 1– 4 bude možné stát na jeho straně.
Stalo se.

49 16.06.2022