karel9045 komentáře u knih

Zdá se mi, že ze všech česky vydaných knih Simona Mawera, je tato nejslabší. Nikoli tématem, ale spíš způsobem jakým jsou některé její části napsané. Souhlasím s Adorjas, že například okomentovat výcvik a přípravu na výsadek několika větami, je trochu málo. Jako by to byl spíš novinový článek než román, jehož podstatou je živý děj, do kterého vás musí autor uvést. Možná je to tím, že Mawer neměl o dané problematice příliš velké znalosti a nechtěl se dopouštět nepřesností. Ve srovnání s románem Pád, popisujícím třeba nebezpečný výstup na skalní stěnu tak neuvěřitelně sugestivně, až máte pocit, že na ní visíte také, je tento slabší, i když ve druhé půlce už začíná nabírat potřebné obrátky. Věřím, že Simon Mawer si jen vybral horší období, které zřejmě provází každého umělce a těším se na jeho nejnovější počin Provazochodkyně.

4 17.04.2016

Se svým názorem budu určitě patřit k menšině, ale myslím si, že Nesbo je mnohem silnější v kratších románech a novelách jako jsou Lovci hlav, Krev na sněhu a Půlnoční slunce, než v mnohdy zbytečně překombinovaných románech s Harry Holem. Tyhle drobnější věci mají čistější i vtipnější zápletku a Nesbo v nich mnohem víc uplatňuje svůj cit pro detail a temný humor. Závěr románu Krev na sněhu je přes svou mrazivost (sic) doslova poetický (mimochodem stejné vyústění má i osud jedné postavy ze čtvrté řady vynikajícího amerického seriálu Impérium - Mafie v Atlantic City) nebo poslední počin Půlnoční slunce a scéna s dveřmi, to jsou přece nápady, se kterými se nesetkáváme každý den.

4 21.11.2015

Než jsem se pustil do románu Beatrice a Vergilius, přečetl jsem thriller Jefferyho Deavera Zahrada bestií. Po příběhu plném nacistů a šílených doktorů snažících se uvést do praxe ještě šílenější myšlenky o "vyčištění" dobitého životního prostoru, jsem si říkal, že bych měl sáhnout po klidnějším čtení. A skutečně, Martelův román začíná klidně a plyne dokonce trochu nudně, jako se může zdát být nudný život spisovatele, právě prožívajícího tvůrčí krizi. Ale zdání klame a já začal tušit, že jsem se asi dopustil omylu. Na konci si pak rovnou připadal, jako bych dostal pořádnou facku a musel se v duchu smát, že jsem po Zahradě bestií zvolil právě tento román. Všechny tři knihy kanadského spisovatele, které u nás vyšly, se mi líbily, ale Beatrice a Vergilius u mě vítězí na celé čáře. Téma není nové a zpracováno bylo již také mnohokrát. Originální je ale způsob jaký si autor zvolil. A právě ten dělá knihu tak neobyčejně silnou, napínavou a velmi smutnou. Ještě "drobnost" : ilustrace Andyho Bridge na obálce knihy je výborná a stojí za to si ji po přečtení znovu prohlédnout. Pak už se lépe chápe její smysl.

4 14.11.2015

Podle zdejších referencí jsem očekával mimořádný zážitek, ale dostal jen průměrnou detektivku, jejíž hlavní část tvoří honička po Kapském městě a okolí. Kdyby alespoň autor šetřil stránkami a celý příběh neroztahoval. Přibližně v polovině se totiž dozvíte vše potřebné a zbytek knihy nic dalšího nepřináší. Deon Meyer obdobně jako jeho americký kolega Michael Connelly rozumí dobře práci policie a patrně ví i ledacos o problémech, které přináší vyšetřování kauz s politickým přesahem. V tomto smyslu mu nelze nic vytknout. Ovšem v porovnání s Connellyho romány je Kobra jen epizoda z nekonečného seriálu Police (město si dosaďte podle libosti sami), na kterou brzy zapomenete. Žena v modrém plášti a především Horečka (další neznám) jsou, podle mého názoru, mnohem lepší knihy.

3 15.01.2022

(SPOILER) Pokud jste milovníky klasické anglické literatury a klasiky vůbec a pokud vás baví dialogy, či postmoderní hrátky s formou, pak je Těhotná vdova Martin Amise to pravé pro Vás. V opačném případě se románu raději vyhněte širokým obloukem anebo se připravte na více než čtyřista stránek k nepřežití. Amis Těhotnou vdovu vyfutroval odkazy na desítky a desítky románů anglických i světových klasiků, které na konci knihy shrnuje dodatek překladatelky Věry Kláskové. A je jich požehnaně. Já bezpečně poznal jen Kafkovu Proměnu, takže v mém případě je to trochu házení perel sviním. Podobně laděný je i román Skořápka Iana McEwana. V Amisově Těhotné vdově nejde o děj v běžném slova smyslu, ale spíše o střídání scén nebo situací. Situací může být odpolední odpočinek u bazénu (téměř tři čtvrtiny knihy se odehrávají mezi zámeckým pokojem a bazénem), kde se sejde několik osob. Autor pak scénu dešifruje podle určitého klíče. Tím může být cokoli, třeba tlak vzduchu a teplota vody - Amisova fantazie je v tomto směru bezbřehá.
Skupina přátel (víceméně) spolu tráví dovolenou kdesi v jižní Itálii. Ubytováni jsou v zámečku patřící rodině jedné z osob. Hlavní postava knihy Keith se chce stát prestižním recenzentem a tak louská jeden klasický román za druhým - odtud ty aluze. Na zámeček přijel spolu se svojí přítelkyní Lilly, ale přítahuje ho její kamarádka Šehrezáda (!). Úmorně rozebírá své já, své motivace, pocity i libido. Srovnává (prostřednictvím klasiků), jak se v průběhu doby měnily způsoby svádění a erotiky. Postupně zjištuje, zvláště po příjezdu další dívky Glorie, že se nachází na prahu nového společenského i sexuálního řádu, kdy často dochází k obrácení mužské a ženské role. Ačkoliv v sexuálních termínech se Amis nijak nežinýruje, nemohl bych Těhotnou vdovu označit za erotický román. Žádných Padesát odstínů šedi pro náročné, ani žádný Norman Mailer. Amisův text je místy velmi těžký, plný intelektuální konverzace, existenciálních myšlenek i jisté bezvýchodnosti. V určitých pasážích jsem si říkal, že jen spisovatel jeho kalibru nebo Aubyna či McEwana je schopen takové brilance, u jiných měl chuť knihu okamžitě zavřít (v lepším případě). Tak či onak jsem se textem nakonec prokousal, ale pokud mohu doporučit těm, kdo od Martina Amise ještě žádnou knihu nečetli: sáhněte raději po Nočním vlaku nebo Šípu času. Knihy jsou to podstatě kratší a přesto, alespoň dle mého, mnohem zajímavější.

3 19.06.2020

Jistý muž z rezidentury britské tajné služby v Bruselu se rozhodne předat USB disk s velmi důvěrnými informacemi agentce švédské tajné služby. Únik je prozrazen, muž zpacifikován, ale šéf oddělení - agent Jonathan Green - nebude mít klid, dokud inkriminovanou flešku nezíská zpět. To je základní a v dnešní digitální době, kdy vyrobit kopii souboru trvá sotva pár vteřin, velmi vratké východisko krátkého románu Nevěrní. Příběh košatí a únik není jedinou zradou, které se dočkáme. Styl vyprávění, odehrávající se v přítomném čase, je velmi jednoduchý, skoro začátečnický. Autor zvolil popisný způsob vyprávění, ve kterém téměř nepoužívá přímou řeč. Přesto však není nouze o napětí a v momentě, kdy se děj přesouvá do tajného domu a zabývá se mimo jiné otázkou vztahu mezi povinností a svědomím, vystoupí nakrátko z rámce běžného thrilleru.

3 16.11.2018

Žánr na pomezí psychologického románu a detektivky, rozsahem spíš novela než román. Styl velkých spisovatelů (mezi které Amise řadím) se však dá jen těžko zaškatulkovat.
V prvním plánu jde o příběh policistky, která si v minulosti prošla těžkou závislostí na alkoholu a nyní vyšetřuje podivnou smrt své známé, velmi úspěšné vědecké pracovnice. V dalších rovinách se děj zabývá samotnou prací policie. Je mnohem realističtější a opravdovější než je tomu v běžných detektivkách a thrillerech. Uvažování inteligentní ženy ve středních letech (policistky) bylo přesvědčivé, stejně jako policejní reálie. Amis se představuje ve vrcholné formě. Zbavil se banálností, zbytečných a nudných úvah vedoucích odnikud nikam (Jiní lidé -Tajemný příběh). Zde není nic navíc, vše má své opodstatnění, text jde přímo k věci a nese i jisté existenciální tajemství.

3 14.09.2017

Pro mě jednoznačně nejlepší Mawerův román. Smutný a velmi autentický příběh dvou kamarádů graduje v momentě, kdy se rozhodnou zdolat švýcarský Eiger. Ten se stane zkouškou jejich odvahy, fyzických sil i přátelství. Kniha ční nad ostatními romány Simona Mawera také možná proto, že spisovatel sám horolezectví propadl.

3 07.02.2017

Jedna z nejzasvěcenějších knih o Beatles. Jejich hudba a texty rozebrané až na atomy. Občas je pro člověka bez hudebního vzdělání trochu složitá, ale i tak stojí za to. O jednotlivých skladbách se dozvíme téměř vše, včetně takových detailů, jako že například ve skladbě Paula McCartneyho FIXING A HOLE byl v 1: 09 ponechán drobný basový přehmat, nebo v Lennonově LUCY IN THE SKY WITH DIAMONDS je v 1: 32 slyšet nečistotu (špatně přemazanou původní nahrávku) atd....

3 03.09.2016

Když se na podzim loňského roku (2015) konaly ve Francii jakési volby, tradiční UMP (ta co za ni kope Sarkozy) se spojila se Socialisty (Hollande), aby společnými silami zastavili postup kandidátů Národní fronty (Le Pennová). Stalo se tedy něco, co ve svém fiktivní příběhu vylíčil i Houllebecq. Zde tedy ještě přibyla další (také fiktivní) strana Muslimské bratrství, s níž dvě prvně jmenované vytvořily koalici.
Autor zná reálie své země pochopitelně mnohem lépe než my, kteří komentujeme jeho knihu a tak mě tvrzení - že je rychlost společenských změn, tak jak ji líčí, příliš vysoká, že jeho politické odhady jsou nerealistické - moc nepřesvědčují.
Co se týče samotného příběhu, je výsledkem uměleckého mistrovství francouzského spisovatele. Hlavní hrdina je ve svém sexuálním apetitu a hlubokém intelektuálním zájmu o literáta z devatenáctého století odtržen od reality století jednadvacátého a jako mnoho jiných Houellebecqových postav působí dojmem nezúčastněného pozorovatele událostí, které v tomto příběhu znamenají konec jedné civilizace.

3 01.03.2016

V pořadí čtvrtý Lemův román. V osmdesátých letech se v jednom rozhovoru přiznal, že svá raná díla a především tento román, velmi špatně snáší. S odstupem času jej vnímal jako typický extrakt socialistického realismu a snažil se bránit jeho opětovnému vydání. Na svou obranu pouze říká, že byl ještě mladý a řemeslo se teprve učil. Skutečnost, že tehdy považoval socialismus za budoucnost lidské společnosti lze vzhledem k tomu, čím si Polsko prošlo během okupace, celkem dobře pochopit. Přesto bych toto dílo nezatracoval. Téma mezihvězdných kosmických letů nebylo v té době vůbec obvyklé a naplno se v žánru science-fiction začalo objevovat až v průběhu šedesátých a sedmdesátých let. To už však Lem psal úplně jinak. Dokonce i z hlediska světových autorů tohoto žánru měl náskok několika koňských délek. Ne nadarmo Arthur C. Clarke v jedné předmluvě ke své povídce napsal, že nejlepší science-fiction se píše v Polsku. Jakého autora konkrétně myslel, je jasné.

Knihy Johna Irvinga nejsou snadným čtením, protože nedají ani na chvíli vydechnout. Irving chce, aby čtenář příběh spoluprožíval. Každá stránka je pečlivě budována spoustou detailů, příměrů a metafor. Jednání postav je možná podivné, ale nikdy nelogické, což nakonec vyplyne z celkového kontextu knihy. Svoboda medvědům je příběh krátkého přátelství dvou studentů Siggyho a Graffa a jejich společné prázdninové cesty. Zatímco Graff by si jen rád užíval života, mládí a sexu, Siggy je hnán vnitřním tlakem, jehož příčinu odhaluje kronika jeho rodu. Touha napravit a potrestat zlo páchané na zvířatech je vyústěním rodinného příběhu, do něhož zasáhla krutá válka a těžký poválečný život, v němž se Siggy pocházející ze smíšeného chorvatsko - rakouského manželství musel vyrovnat se životem bez otce. Už tento první Irvingův román nese známky všech následujících, tedy mimo literární kvality dokonalou propracovanost, pečlivé ošetření i sebenepatrnějších detailů a také mimořádnou znalost reálií, v nichž se příběh odehrává.

2 31.07.2023

Pokud tento příběh nebudete brát příliš vážně a přistoupíte na hru, že skupina lidí bez technického zázemí mohla na konci 50. let postavit stroj využívající zákony kvantové fyziky (který, doufejme, nebude možné postavit nikdy) a pokud máte rádi techno thrillery, pobavíte se. Řemeslná, nenáročná stylistika románu může dát snadno vzniknout scénáři, takže, možná se dočkáme i filmu. Pak by už podobnost s Danem Brownem, uvedeným na obálce, byla dokonalá. V románu je zmíněna povídka Isaaca Asimova, ze které Portiche čerpá základní myšlenku své knihy. Zároveň se mi vybavuje román Svit vzdálených dní Arthura C. Clarka & Stephena Baxtera, který je také postaven na skutečnosti, že nové technologie vyvíjené jistou obří technologicko - průmyslovou korporací umožní "vidět" do minulosti. Tento román je však o několik pater výš než Ernettiho stroj, protože Clarke, přispěl značnou dávkou (pochopitelně spekulativní) fyziky, která se v Portichově románu téměř neobjevuje. Clarke se také domníval, že podobný vynález by se nedal utajit a zcela by změnil sociologii lidské společnosti. A nakonec bych chtěl ještě zmínit knihu Simona Mawera Jidášovo evangelium. Zde jsou to vykopávky z oblasti Mrtvého moře a ztráta víry bývalého katolického duchovního, které mi román Rolanda Portiche Ernettiho stroj velmi připomínají.

2 23.12.2021

Třetí díl se mi nečetl o nic hůře než předchozí dva. Dokonce bych řekl, že jsem se v tom množství jmen a příběhů orientoval o kapku víc a nemusel se pořád vracet k rejstříku na začátku knihy. Největším kladem románu jsou opět predikce možného technologického vývoje naší civilizace (např. využití neutronové hvězdy pro výrobu elektrické energie, vize terraformace cizích planetárních systémů s ohledem na jejich využití atd.), které považuji za základní stavební kameny dobré science-fiction, i když budoucnost jistě mnoho dnešních představ smete ze stolu. Po dočtení posledních stránek, kde příběh graduje velmi přepjatou akční scénou jsem si ale říkal, kam se celá sága od konce druhého dílu vlastně posunula ? Zdá se, že moc daleko ne. SPOILER: Jestliže jsme v předchozích dílech sledovali londonovskou cestu Ozzieho a jeho přátel po všemožných planetách, zde by se jejich anabáze dala shrnout do několika stránek. Nedozvěděli jsme se nic nového o silfenech, zvláštních obyvatelích galaxie, nedozvěděli jsme se nic dalšího o Hvězdoplavci a jeho záměrech, i tajemná síť strážců identity zůstává pro čtenáře stále skrytá. Ovšem největším zklamáním je téměř absence dalšího pokračování střetnutí mezi lidstvem a Horou jitřního světla - agresivní entitou, pro níž je vyhlazení naší civilizace prioritou blízké budoucnosti. Konfliktu je věnováno jen něco málo stránek a i veškeré strategické přípravy a rozpory v samotném generálním štábu společenství jsou rychle vystřídány rozvláčnými pasážemi o milostně - špionážním životě celebrity Melanie. Každopádně pokud jste dočetli až na konec třetího dílu, je velmi pravděpodobné, že sáhnete i po čtvrtém. Tetralogie Peter F. Hamiltona, stejně jako trilogie Liou Cch'-sina Temný les, je "jen" nejnovější variantou na téma konfliktu dvou či více civilizací, které na samotném závěru 19. století ztvárnil v románu Válka světů Herbert George Wells, ale vy budete určitě chtít vědět, jak to celé dopadne. Já taky!

Pokračování příběhu Nicka Masona je více akční než první díl, ale také méně uvěřitelné. Darius Cole jej opět úkoluje a posílá do vyloženě sebevražedných misí, ale nevím, jestli by v reálu měly šanci na úspěch. Stejně jako Druhý život Nicka Masona je ovšem i Plán úniku, v rámci žánru, dobře napsaný a neztrácí tempo. Vyjde-li tedy třetí díl v češtině, rád si ho přečtu. Jenom jedna věc mi vrtá hlavou: jak mohl šerifu Harperovi, upadnout telefon na podlahu :-)

2 08.10.2018

Komorní drama o relativně malém počtu osob, které mi připomnělo Galveston Nica Pizzolatta. Oproti překombinovaným thrillerům s bombastickým finále jde o jednodušší příběh, který je však mnohem uvěřitelnější a navíc i dobře napsaný.

2 24.08.2018

Kniha nepřináší nic nového. První autor který obeznámeného čtenáře při četbě anotace napadne, je Arthur C. Clarke, ale stejně je skvělé, že se mezi záplavou fantasy zase objevuje klasická science fiction. Reynolds má technické reálie velmi dobře propracované a minimálně první půlka knihy utíká jak letní dovolená. A vlastně i ta druhá se čte velmi dobře. Pak však před závěrem, jakoby popustil uzdu své fantazie poněkud víc, aniž by ji podrobil silnější kritice. SPOILER: nedovedu si například představit, jak by mohla vzniknout nějaká "psí" kosmická loď. Její obyvatelé si jdou vzájemně permanentně po krku a možnost jakékoli kooperace by byla nemožná i na mnohem nižší úrovni, než je výroba kosmických lodí, vyžadující znalost vyspělých technologií. A i ti vojáci z černé krychle mi připadali lehce naivní. Závěr byl očekávatelný, ale dobře napsaný. Za mě tři a půl hvězdy.

2 06.04.2018

Kniha mě neštvala zápletkou (sice nereálnou, ale v rámci "lehčí" literatury docela dobrou), ani nekonečnými pasážemi o milostném vztahu ústřední dvojice, či podivnou strukturou (asi uprostřed knihy se objeví román v románu - lepší a napínavější než dosavadní text, který však záhy zmizí a už se neobjeví), ale příšernou stylistikou. Takhle si představuji červenou knihovnu. Posuďte sami : ...navzdory vší důvěře, již k sobě cítili, se však Bety nepodařilo vysvětlit příčinu svých slz v den, kdy se seznámili. To tajemství leželo nejhlouběji v jejím srdci a silně pochybovala, že přijde chvíle, kdy jej Craigovi nebo někomu jinému vyjeví..., ....že i Craig má v sobě uzavřená zákoutí, do nichž ji nikdy nepustí. Naznačovala to už jeho omezená výřečnost, když naráželi na citový život. Bylo zřejmé, že dřív trpěl. Jeho citlivost k ostatním vzklíčila právě v onom bolestném světě. Tam vzniklo vcítění, jehož je schopen jen člověk, který chápe bolest druhého..., ..souhlasil a s tím odvál všechen náznak lásky, který jsem k němu cítila...atd. A takových perel je v knize plno . Něco jako Danielle Steel v thrillerovém kabátě. Ale na druhou stranu jsem se seznámil s malířem, o jehož existenci jsem neměl tušení (José Sert). Pokud tedy máte rádi příběhy, které jsou napínavé a navíc se v nich objevuje umění, sáhněte spíš po Donně Tartt a jejím Stehlíkovi. Po tomhle opusu se vám bude zdát, že jste ze sklepa vystoupali až na střechu Empire State Buildingu.

2 30.10.2017

Po knihách Muž z vysokého zámku Philipa K. Dicka, Otčina Roberta Harrise nebo Nádvláda C.J. Sansoma je zde další, pohrávající si s myšlenkou alternativní historie II. světové války. Kniha je koncipována do přibližně tří časových období, které se střídají po jednotlivých kapitolách. V nich se odvíjí příběh talentovaného spisovatele Sigge Eriksona, který by nejspíše prožil klidný život naplněný tvůrčí prací, pokud by žil ve šťastnější době. Takto sledujeme jeho kroky v éře úsvitu nacismu, který se po porážce Sovětského svazu rozšiřuje na dálný východ a zároveň upevňuje své pozice i ve Skandinávii. Sigge a jeho přátelé z literárních kruhů zastává spolu s různými levicovými aktivisty a demokratickými skupinami, protinacistické postoje. Nakonec se však po mnoha peripetiích dostavá do spárů švédského gestapa. A zde přichází na scénu v roli Mefista jeho starý známý Kurt Robladh, který se z někdejšího marxisty a levicového literárního kritika přerodil ve významného exponenta režimu, aby učinil nabídku. Pomůže Sigge vytáhnout ze světského pekla, pokud bude pracovat ve službách nacistického režimu....
Velmi silnou stránkou knihy je komplexní charakteristika postav, která zabraňuje jejich černobílému vnímání. Ani samotný Robladh, není jednoznačně negativní postavou. Román klade otázky kam až sahá odpovědnost člověka v totalitním režimu, kde jsou hranice konformismu, ale také jak těžké je soudit někoho, kdo měl fakticky k výběru jen dvě možnosti: smrt nebo zatracení.

2 21.05.2017

Zajímavá kniha, zvláště když ji srovnáme s následným filmovým zpracováním. V něm se tvůrci rozhodli, asi aby bylo napínavější, ledacos pozměnit nebo přidat. Podobný dojem jsem měl ze srovnání knihy Issera Harela Mosad: Operace Eichmann, kterou napsal sám šéf celé operace a filmem Muž, který dopadl Eichmanna, v němž tvůrci také značně fabulovali. (Zde však může být omluvou, že Harelova kniha vyšla až po natočení snímku.) To srovnání mě napadlo nejen proto, že obě knihy popisují činnost tajných služeb a jednu konkrétní operaci, ale i v souvislosti se scénou týkající se letadla (nechci víc prozrazovat), která se objevuje v obou filmech a v obou je nejen téměř totožná, ale také zcela smyšlená.
Kniha A. J. Mendeze a M. Baglia je podobně jako ta Harelova naopak velmi realistická, velmi popisná, plná jmen osob v nichž jsem měl občas trochu problém se orientovat, ale taková už literatura faktu bývá.

2 01.03.2017