kedlis komentáře u knih
Sice jsem se neztrácela mezi dějem v přítomnosti a vzpomínáním na minulost, ale za to jsem se občas ztrácela v přímé řeči protože kniha postrádala uvozovky. V knize je dost nevyřešených věcí ohledně fungování celé společnosti.
Nečetlo se mi to špatně, ale něco tomu prostě chybí.
V tomhle díle se konečně dozvídáme více informací a to o andělech, škorpiónech nebo třeba taky o tom jak se z Paige stalo to co se z ní stalo a proč se Raffe choval tak odměřeně.
Když už jsem zmínila Raffeho tak musím přiznat, že mě jeho absence v tomhle díle dost mrzela a přišla mi jako špatný tah autorky.
Bratři Dýn-Dum jsou prostě skvělí. Konec mě hodně překvapil a jsem zvědavá jak tohle všechno dopadne.
**
Našla jsem a přečetla třetí díl. Jen chci napsat, že mě hodně zklamal a nakonec by bylo asi nejlepší kdyby to vše prvním dílem skončilo.
Hned co otevřete knížku vpadnete do děje, nebudu lhát a přiznám se že mi chvilku trvalo než jsem si uvědomila co se děje. Příběh je každopádně velice čtivý, rozhodně to není žádný přeslazený románek a to se mi na tom hodně líbí.
Penryn je holka která si stojí za svým a nebojí se bojovat, ještě aby jo když má matku takovou jako má. Moc mi k ní nesedělo to, že z Raffeho dostala tak málo informací, ale mimo to jsem si ji velice oblíbila. Raffe je sympaťák, ale dle mého se choval až moc lidsky a ne dostatečně 'andělsky'. Líbily se mi jejich rozhovory u kterých jsem se pobavila.
Chybělo mi vysvětlení toho co se vlastně dělo před andělským útokem, a jak vůbec útok probíhal. Na konci se střídal jeden zvrat za druhým, i když to byly zvraty které jsem rozhodně nečekala, přišlo mi to vzhledem k tomu jak celkem poklidně příběh do té doby plynul trochu zmatené. Hodně se mi líbilo jak detailně byly popsané ty 'drsnější' scény.
Uvidím co přinese druhý díl.
"Sexy romance" určitě ne. Řekla bych, že především pozadí Eleanořina rodinného života by se dalo vylepšit.
Eleanor se dala pochopit s ohledem na to, z jaké rodiny byla, ale na konci mi přišla sobecká když Parkovi neodpovídala jen aby jí zůstal pocit toho "nekončícího vztahu".
Konec mi nevadil.
Podle recenzí a popisu knihy jsem čekala něco víc, výsledek byl takový: začátek ušel, prostředek taky nebyl úplně špatný a konec zdlouhavý a nudný, navíc mi připadal úplně mimo. Štval mě Mozzo, otec hlavního hrdiny, sestry, ke konci Saidhbh a částmi i hlavní hrdina. 'Pinďour' a 'blinkání' tomu taky moc nepřidali. Je to rozhodně něco co jsem ještě nečetla a dozvěděla jsem se, jak asi vypadalo dospívání v Irsku kolem roku 1984, takže to úplná ztráta času nebyla, ale něco k čemu bych se chtěla vracet to taky není.
Amání měla nepříjemné podmínky pro dospívání a stejně se dokázala dostat na vysokou úroveň v boji za práva muslimek (a muslimů) nejen mimo muslimskou komunitu, ale i v ní.
Podmínky pro život muslimů v západních zemích není až tak růžový, už dříve mi bylo jasné že je tu vůči nim nenávist, ale i tak mě nechutné činy lidí překvapily. Jak moc dokáží média kteroukoliv informaci překroutit ve svůj prospěch a islamofobie jen stoupá.
Žádná víra není špatná, špatní jsou pouze lidé. Amání se zmínila o špatné interpretaci islámu mezi muslimy a mrzí mě to, že se v knize nevěnovala více i těm "špatným muslimům", je mi jasné že jsou muslimové utlačovaní, ale jejich představení jako "poddajných" mi přišlo trošku přehnané.
(SPOILER) Film jsem neviděla, ale viděla jsem seriál, který vás donutí soucítit s upíry, kteří se chovají nemorálně, postavy jsou dokonale komplexní, řeší existenciální problémy, smíření s nesmrtelností a nutností zabíjet, Claudie tam je starší (ale stále zamrzlá v těle dítěte) a příběh vás svede.
Chtěla jsem si po takovém zážitku tedy přečíst předlohu s očekáváním, že v ní najdu detaily, které seriál třeba vynechal, ale to jsem se opravdu hodně spletla.
Nemohla jsme se zbavit trvajícího znechucení z neustálého podtextu pedofilie v mnohých situacích a obzvlášť co se týče Claudie a jejího "vztahu" s Louisem. Její mysl dospívala a tím pádem cítila všemožné věci, ale její tělo zkrátka a jednoduše nikdy nemohlo být "smyslné" a číst o tom se mi příčilo. Hlavně ji Louis nazývá svou dcerou, milenkou, láskou a to zatímco brečí, jak je těžké zbavovat lidi života a zda není čiré zlo. Blabla. Chápu, že jsou upíři monstra a nemají stejné morální zásady jako lidé, tím pádem nacházejí potěšení ve vraždění, dělají si z toho divadlo apod., ale tady bylo víc popisů ladného dětského těla než vraždy. Kdybych chtěla číst podobné hnusy mohu se pustit do Lolity a ne příběhu o upírech. Přitom by mě řešení její existence velmi bavilo, nebýt toho ostatního. Filozofování Armanda a Louise bylo fajn, sice nejsem věřící, ale probírání dobra/zla a přijetí boha bylo zajímavé, ale celkový dojem to nezachránilo.
"Ty sám pod vycházejícím měsícem můžeš udeřit jako ruka boží!"
Film si pamatuji jen matně, kniha je nemastná neslaná.
Je to přeci jen poněkud starší dílo, ale i tak je dost zajímavé nahlédnout do života rodin (spíše maminek) s dítětem s postižením.
Škoda že to není ucelený příběh, ale i jako střípky epizod to funguje a dokáže to pobavit.
(SPOILER) Není to jen klišé jako blázen, ale v určitých momentech je to prostě vysloveně trapné. Hlavně chování Nathalie (která je jen v pozadí) je neskutečně na hlavu. Nemůžu tomu upřít čtivost a to, že jsem se zasmála. Seriózně se to brát nedá, ale občas takové absurdní odlehčení není úplně k zahození.
(SPOILER) V knize se toho děje opravdu hodně a upřímně historický prvek mě akorát mátl, přibývala jména a údalosti, ale dle mého nebyly popsány vůbec zajímavě a hlavně mi přišlo, že autorka už očekávala od čtenářů nějakou znalost o občanské válce v Irsku. Já jsem jim tu hlubokou lásku bohužel vůbec nevěřila, celou dobu jsem čekala na nějaké emoce, ale přišlo mi to celé takové mdlé. Líbil se mi moment, kdy vytvářeli knihu pro Eoina.
Pokud jste někdo kdo miluje historii s trochou romantiky, tak je tohle nejspíš kniha pro vás.
(SPOILER) Bohužel je dost znát doba kdy byla kniha napsána, tenkrát možná v něčem překvapivá, dnes akorát plná stereotypů. Upřímně nevím zda mi všechny ty nepříjemné žvásty bránily vidět magii kolem Terabithie, nebo tam prostě žádná magie nebyla.
Sexismus je snad na každém řádku, páni Leslie nenosí šaty, má krátké vlasy, ta je tak neobyčejná, někdo nenosí rtěnku to je nečekané, Jessie rád kreslí to je holčičí, jeho sestry jsou namyšlené fifleny.
Potřebujete postavu, která bude jasný záporak? Tak to je nechutně tlustá a odporná, je to slon, hroch, potřebuje na odtučňovací tábor kde bude zesměšňována. Tohle se dozvídáme od našich hlavních protagonistů, kteří mají být děti plné fantazie a laskavosti.
Proč se Jessieho sestra ohradila, že na ni moc zírá když je bez oblečení a Jessie odpoví podivným vtipem zavánějícím pedofilii? Nemluvě o tom, že ji praští a nikdy se neomluví.
Dalším aspektem je domácí násilí, je bráno jako norma, jako něco co se zkrátka děje a děti které "nekryjí" svoje násilné rodiče jsou vykreslované jako ty špatné. Čekala bych nějaké zaražení alespoň od Leslie, která má být osvícená životem ve městě.
Nemyslím si, že knihy musí být naprosto bez stereotypů, ale především v knize pro děti bych očekávala, že tam padne nějaké vysvětlení či naznačení toho, že je to špatné a nevhodné.
(SPOILER) Kniha byla skutečeně o všem, ale bohužel dost povrchově a není se čemu divit když ji Kovy napsal ve 21 letech. Samozřejmě cením otevřenost a četlo se to lehce, občas jsem se zasmála, u příběhu s dědou mi ukápla slza, ale celkově to na mě působilo spíše jako úryvky z motivačního blogu nežli seriózní autobiografie.
(SPOILER) Pro začátek: samozřejmě chápu, že se k tomuto žánru váží určité stereotypy a ženy v nich jsou většinou křehotinky co potřebují zachránit, ale tohle bylo vytažené do (pro mě) nepříjemného extrému.
Už u prvních pár stránek mi bylo tak trochu jasné, že styl psaní není úplně můj šálek kávy, ale chtěla jsem tomu dát šanci a představa příběhu o lásce které stojí v cestě překážka v podobě třídního rozdílu mi přišla lákavá. ALE tenhle konflikt se tam řeší tak pikosekundu a vlastně to stojí celé na hloupém a bezpředmětném přetahování mezi dvěma hlavními hrdiny.
McKenna je naprosto odporný zmetek který nepřijel zpátky jen ukázat jak se má dobře, ale vrátil se vyloženě s touhou zničit, zesměšnit a nejlépe zanechat s nemanželským dítětem svou dávnou kamarádku a lásku. Jako pardon, chápu že mu ublížila, ale kvůli tomu se přece nestanete takovým prasetem. Sexuální scény mezi ním a Aline mi byly přinejmenším nepříjemné. Po většinu knihy jsem k němu cítila odpor, který nezvrátil ani růžemi a srdceryvnou básní.
(SPOILER) Tohle opravdu není můj styl. Vyprávění v du-formě je mi docela proti srsti a proti srsti mi byl i pocit toho, že jsem emocionálně vydírána. Matky jsou určitě v mnohých případech nedoceněné, ale tahle kniha opravdu tlačí na pilu.
Nevím, mně to prostě nesedlo, byla to taková kombinace Drákuly a Revizora. Hlavní postavy mi přišly nesympatické, v jednu chvíli oslovovány příjmením a ve druhé chvíli jejich jménem, takže jsem byla občas zmatená kdo je kdo.
(SPOILER) Jako soubor povídek se to hodnotí hůř, než kdyby to byl jeden příběh, každopádně povídek, které mě opravdu zaujaly nebylo mnoho. Asi jsem od toho čekala trochu víc. Jako celek to hodnotím na průměr.
Nejvíce mě zasáhla povídka "Jak jsem šla na záchod", opravdu moc smutný popis kruté reality. Další z těch lepších byla "Šťastně nezamilovanej", toto bylo zase něco trochu jiného a cením zabřednutí do asexuality. "Rodinné setkání" také nebylo špatné, sice krátké, ale dojemné.
Jako jedny z nejslabších na mě působily povídky "Bez šance" - absolutně jsem nepochopila, přišlo mi to podivné a "Čokoláda na dně kornoutku" - neseděl mi styl psaní.
(SPOILER) Ilustrace není špatná, ale příběh silně pokulhává. Byly situace a věci, které nedávaly moc smysl, jako když hrdina nerozuměl řeči žen, ale najednou byl schopný pochopit kdo je bytost měnící podobu a z posunků rukou složil celý příběh. Mocný šaman nevymyslel lepší podobu než bezmocného ptáka a nechal se srazit kamenem. Ještě k tomu příběh neplynul přirozeně, ale přišlo mi jako kdyby přeskakoval z jedné věci na druhou. K tomu všemu jsem si myslela, že ženy jsou inuitky a proto je jméno dcery dost ironické. Od 12 let bych to asi nedoporučila.
Částmi zajímavý příběh starší dámy z konzervativního prostředí, sledujeme její zápolení se životem, stárnutím a starostmi spojenými s tlakem společnosti. Dále se příběh točí okolo zklamání z chování vlastní dcery, nepochopení jejího stylu života a sexuální orientace. Z vyprávění mi mnohdy bylo smutno, obzvláště z částí o stáří, důstojnosti a zacházení se staršími v domovech pro seniory. Vyprávění a sled událostí v knize působí dosti nesrovnaně a zmateně, mnohdy jsem nevěděla která bije a zda jsem se ocitla ve vzpomínce, přítomnosti nebo v nějakých představách, bohužel to mi bránilo se pořádně začíst. I když je to příběh z Jižní Koreje a společnost tam je opravdu o poznání konzervativnější než u nás, lze zahlédnout střípky stejného myšlení a chování, se kterým se můžeme setkat i zde.