kirkous
komentáře u knih

Krátká esej, s ještě kratší předmluvou Marka Váchy, ale stojí za přečtení, určitě nejen pro milovníky hor. Pro mne byly překvapením (nevěděl jsem to) i informace o Franklovi v doslovu - totiž jeho alpinistická formace a celoživotní vášeň. Hned jsem dostal chuť se vydat do Alp, prožít moderní formu askese v podobě překonávání sebe sama. Ale je taky rozdíl mezi tím, kdo má Alpy za barákem (jako Frankl) a člověkem, který za nimi jede autem třeba i deset hodin na víkend. Pak se z toho místo askese stává spíš rozežranost a zhovadilost, jak to v extrémní formě dokumentují zástupy na Everestu.


Pohled do amerických dějin 20. století, navíc umístěný do New Yorku, není nezajímavý, ale na druhou stranu mne moc nenadchl. Z tohoto úhlu pohledu jsem knihu srovnával s Rutherfudovým New Yorkem, barvitějším, byť asi kýčovitějším. I když učinit vypravěčem slepého a posléze skoro hluchého muzikanta mi nepřipadne kdo ví jaká umělecká finesa.


Čekal jsem mnohem víc, tak jsem se poctivě nutil do čtení, ale v polovině jsem to vzdal. Vidím v komentáři, že tam má dojít k výměně postav, no, to jsem vlastně čekal už od začátku. Když to srovnám s Waltariho Temným andělem, který částečně zapadá do prostředí, byť se odehrává o nějaké to století dříve, ale také tam jde o Evropana, který pobývá v Konstantinopoli, ze které se stává Istambul, tak vyhrává Fin. Temný anděl je mnohem rozsáhlejším a barvitějším románem, zatímco v Bílé pevnosti se často čtenář setkává s opakujícími se banalitami. Spíše se pustím do četby Waltariho, než abych si vzal znovu Pamuka. Ale snad se to změní.


Nejdřív jsem mne zarazilo, když se Barry vyznával z toho, že sám dlouho během psaní hledal zápletku. No, bylo to vidět (i když je možné, že fabuloval, nedivil bych se), nejprve zápletka žádná, ale to mi vůbec nevadilo, bylo to vtipné. Až když se zápletka objevila, nějak se to pokazilo a už mne to tak nebavilo, zhruba se dalo tušit, kam se to vše vyvine, jak se to rozplete...


Knihu jsem četl v angličtině a i když jsem film neviděl, dalo se odvodit, jak bude děj probíhat. Člověk nemusí přečíst mnoho knih tohoto žánru, aby si osvojil zavedená schémata. Ale v každém případě v napětí čtenáře kniha dokázala udržet.


Casablancu jsem bohužel neviděl, ale doufám, že je mnohem kvalitnější, než toto její literární pokračování. Už chápu kategorii fiction. Autor se vůbec nenamáhá zjistit si nějaké informace historické i geografické. Tak např. Atentátníci na Heidricha na sebe vidí z opačných stran Karlova mostu. A jak naivně se americký gangster a francouzský policista (praví atentátníci spolu s Čechem Viktorem Laszlo) pohybují po Praze... Jak se v pohodě scházejí v kavárně a procházejí se s norskou špionkou, o jejíž identitě gestapo nic netuší a Heidrich jí důvěřuje jen proto, že je hezká a vydává se za Bělorusku....dobré opravdu jen na procvičení angličtiny (penguin readers).


Napínavé a čtivé. Zápletka by mohla v někom podpořit paranoiu, ale to už k tomuto žánru asi patří. Četl jsem v anglické verzi typu Penguin readers. přepokládám, že v tomto případě mi asi žádné speciální výrazové prostředky, na které budou vzpomínat literární historikové, neutekly.


Skvělá detektivka, spíše thriller. I když zjevně spějě k nevyhnutelnému konci, je napínavá, skoro drásající, od určité chvíle jakoby raskolnikovská. Vůbecse nedivím, že si ji vybral Hitchcock. Film jsem však neviděl a knihu jsem četl v anglické verzi penguin readers.


Už jsem si myslel, že ve Skandinávii žijí pouze psychopatičtí sadisti. Tato severská detektivka je však jiná. Oproti svému mužskému jmenovci není Asa tak sociálně kritická, sondy do švédské válečné minulosti jsou také umírněnější a víc se zdá být fascinovaná přírodou. Hlavně ale se nepotácí na hraně paranoie. Díky moc za to, bylo to osvěžující. Že by ale byla královnou psychologie? Leda tak psychologie domácí, pracující se osobnostními stereotypy, říznuté duchařinou.


Filmová knížka - napsáno podle scénáře (autoři scénáře David Franzoni, John Logan, William Nicholson). Kdybych si to uvědomil, tak bych nečekal marně, že v knize najdu něco navíc oproti filmu. Jednoduché vyprávění, kdo to má rád, tak si to užije. (Vycházím ale z četby anglické verze pro Penguin Readers).


Tak tlustou knihu jsem už dlouho nečetl... ale stálo to za to. Opravdu mne provedla po dějinách města i Spojených států, umožnila mi uvědomit si jistá specifika, která vyplývají např. z vrstvení etnik nebo z průběhů vojenských konfliktů či hospodářských dějin. A přitom je vše vysvětleno nenásilně, i když na druhou stranu literárně je to trochu kýčovité (s rodinou Masterových to vždy dobře dopadne a taky ta nevědomá neustálá propojení s potomky aktérů předchozích dějinných cyklů...). Ale přesto bych to doporučoval každému zájemci o americké reálie a o New York. Pojedu-li tam, budu poučen.


Tato Waltariho kniha mne zaujala na první "otevření", jakmile mi padlo do oka jméno Lorenza Vally a jeho spis De voluptate. Od Vallovy knihy se dostáváme ke kardinálu Cesarinimu na Basilejském koncilu, k Aeneášovi Piccolominimu a hlavně k Mikuláši Kusánskému, jehož je hlavní hrdina Jan Peregrinos sekretářem a kterého doprovází na diplomatickou misi do Cařihradu. Dále se dostáváme na Ferrarský koncil a také Florentský, kde je hrdina ve službách Giovannio Aurispy, přátelí se s Bessarionem, ale dostává se do tureckého otroctví, kde setrvává po boku sultána Murada a pak jeho syna Mehmeda. Waltariho filosofická průprava se nezapře, i když někdy mi téměr nietzscheovské názory trochu rušily, do renesance nepatřily. Krom toho mi přišlo, že to Waltari přehání s množstvím postav, se kterými se má hlavní hrdina setkat. I když nejprve vypadají jako důležité dějově, nakonec mají jen epizodní roli a slehne se po nich zem. Slouží pouze jako prostředek pro popis historické skutečnosti, mají umožnit poznat hlavního hrdinu a místa, na kterých se nachází. Přesuny také často vyznívají násilně. Také jsem si lámal hlavu, kdo je tím temným andělem. Peregrin? Spíše mladý sultán Mehmed - zkáza Cařihradu. Román tak končí výhledem k románu navazujícímu.


Skvělá pomůcka k výuce němčiny. Je fajn, když se člověk učí na textech, které ho zároveň baví. A zvlášť, když si to může i poslechnout. Jen ty dramatizace za moc nestojí. Ani bych je vlastně dramatizacemi nenazýval.
Z Hauffovy Lodě strašidel / Das Gespendsterschiff na mne dýchala trochu naivní romantika příběhů o pirátech, Gerstaeckerova povídka Germelshausen zato byla pro mne něčím novým, možná to vychází z nějakých pověstí, rozhodně zajímavé, pointu prozrazovat nebudu. A Stormův Bulemanns Haus / Bulemannův dům, to je taková klasika.


Dobrá kniha, ale nemohu říct, že bych měl radost ze čtení. S tak hlubokým osamocením jsem se snad ještě nesetkal. "Socialistická" Francie se najednou proměnila ve stát asociálů.
