Kleio
komentáře u knih
Pes a motorová pila
Tacuki Fudžimoto (p)
Ďábel s motorovkou v těle vnesl do tuzemského manga rybníčku tolik potřebný svěží vítr. Není to totiž typický generický šónen, krev stříká na všechny strany, nikdo se s ničím nepáře a bizarnostmi a nechutnostmi se tu taky nešetří. Hlavní postava Dendži není žádný spasitel s vznešenou motivací na záchranu světa a ani ostatní figurky, se kterými se už postupně seznamujeme, nejsou zosobněními ctností, což je příjemná změna a možná i pravděpodobnější realita. Kresba je za mě povedená (její nedokonalost se k příběhu hodí), bezprecedentní masakry tu střídají kolikrát i moc zajímavě vymyšlené až "filmové" panely.
První díl je spíš seznamovací a někoho tak nepřesvědčí. Pokud už ale za sebou máte anime, tak víte, že tu rozhodně panuje vzestupná tendence!
Probudím se na Šibuji
Anna Cima
Zcela upřímně přiznávám, že namyšlenou hlavní hrdinku Janu jsem nemohla vystát podobně jako nespisovný jazyk. Moje iritace byla značná, ale naštěstí do děje začaly víc a víc pronikat přeložené úryvky Kawašitových děl a postupně se odkrýval i jeho tragický (byť fiktivní) osud. Z těchto pasáží dýchala japonská atmosféra a mystika a vůbec by mi nevadilo, kdyby hrály ještě větší roli. Konec byl na mě moc předčasný a otevřený, ale musím znovu vyzdvihnout Kawašitovu linku. Vymyslet si vlastního spisovatele, jeho díla a životní příběh není rozhodně nic jednoduchého a běžného.
Příběh služebnice
Margaret Atwood
V mnohém přelomové a nadčasové dílo, o kterém by se mělo mluvit. Jeho myšlenka je totiž neskutečně silná a nebezpečná zároveň. Myslím, že všichni si po přečtení knihy musíme připustit, že něco podobného by v budoucnu opravdu mohlo nastat. Totalita založená na křesťanském fundamentalismu je snad mou největší noční můrou a přitom by stačilo tak málo a už bychom ji tu měli. Změny by podobně jako u hlavní hrdinky přišly nenápadně pod rouškou ochrany a bezpečnosti až by nečekaně skončily v naprostém omezení základních lidských práv a svobod. V tomto ohledu se dá nad Příběhem služebnice donekonečna rozjímat a diskutovat.
Zároveň si ale myslím, že se kniha stala obětí svého populárního seriálového nástupce, který Gileád a jeho systém více rozvedl (a nemyslím tím jenom to, že šel dějem daleko za hranice předlohy). Problémem je spíš forma, kterou Atwoodová zvolila. Kniha je svědectvím, deníkovým způsobem sepsaný soubor dojmů a obrazů, kde se realita chaoticky střídá s ne úplně jasnými vzpomínkami Fredovy. Dává tím pádem smysl, že se nedozvíme příliš nad rámec její ulity, ve které musí žít, jenže fungování Gileádu je přesně to, co mě zajímalo nejvíc. Seriál pro mě tak bude vždy favoritem i díky působivé práci s kontrasty a symboly, které Atwoodová mnohdy nastiňuje, ale na papíře nemají šanci tolik zapůsobit.
Srdcerváči. Kniha 1
Alice Oseman
Obří zklamání. Příběh to vlastně ani žádný nemá a když už se něco děje, tak jedno klišé střídá druhé. Postavy jsou neskutečně ploché a takřka dokonalé, až jsem z té všudypřítomné násilné sladkosti dostala cukrovku. I když jsem nakonec na tuhle vizi světa viděného skrz růžové brýle přistoupila, styl kresby jsem už nerozdýchala. Něco tak jednoduchého, bezkrevného a doslova "ilustrovaného na koleni" jsem ještě neviděla. Jsem zvyklá na asijskou BL tvorbu, které Srdcerváči nesahají ani po kotníky. Nejenom že mangy/manhwy mají mnohem propracovanější kresbu, ale jdou taky víc do hloubky, vztahy mají vývoj a opravdu se dokážete na postavy a jejich pocity napojit.
Rozumím tomu, že v našem prostředí působila kniha trochu jako zjevení a průkopník, ale kvalitativně je to zkrátka tak chabé, že je to za mě jenom "přehypovaná" jednohubka o ničem. Všem, co zajímá podobná tematika, z celého srdce doporučuji obrátit se na Dálný východ a Srdcerváče obcházet obloukem.
Selský baroko
Jiří Hájíček
Hájíčkovi se musí nechat, že jih Čech zná perfektně a že má talent na líčení. Popisy zdejší malebné krajiny byly kolikrát doslova živoucími obrazy, kterých se stačilo jen dotknout. Samotný příběh bych v některých ohledech více rozvedla, ale v jiných ho zase osekala o odbočky a nepodstatné vedlejší postavy. Ve jménech všech sedláků je totiž takřka nemožné se orientovat, i když to možná odkazuje na nejednoduchou práci genealogů při tvorbě rodokmenů. Finální rozuzlení mě osobně velmi překvapilo a celkový dojem z knihy vylepšilo.
"Vůně starých opuštěných stodol rozvířená kroky, prosvícený prach se vznášel nad mlatem, pach přestárlého sena, ztvrdlá obilná zrnka pod podrážkami, zatoulaná z nějakých lepších časů rozpadlých napadrť."
Všechen můj hněv
Sabaa Tahir
Slova mi nestačí na to, abych knihu dostatečně vychválila. Dotkla se mého srdce a každý - nejenom mladí - by si ji měl přečíst. Je totiž o všem. Prolínají se tu témata typická pro dnešní společnost západní velmoci (rasismus, iluze amerického snu, předsudky), ale zároveň i situace mnohem univerzálnější. Jaké to je žít ve světě, kde se cítíte být na všechno sami a život se vám doslova rozpadá pod rukama? Je vůbec možné odpustit těm, kteří jsou nám nejbližší, ale taky nám nejvíc ublížili a měli bychom jim vůbec prominout? Mají v dnešním světě hodnoty jako druhá šance nebo důvěra místo? A nakonec to úplně nejdůležitější - jak se vypořádat se stravujícím hněvem, který kvůli tomu tak často otřásá každou buňkou našeho těla, zlostí vůči druhým, sám sobě, světu? Sal a Noor se s tím perou vší silou a my čtenáři s nimi. Fandíme jim, brečíme s nimi a inspirujeme se tím, že navzdory svému osudu a hněvu na něj se nevzdávají a bojují.
Přečteno v originále a doporučuji. Jazyk není složitý a mnohem lépe v něm vyniknou popkulturní odkazy a písničky.
Vražda na golfovém hřišti
Agatha Christie
Po průměrném prvním díle, kde figuroval Hercule Poirot, jsem neměla vysoká očekávání, ale o to víc mě překvapilo, jak napínavý a svižný příběh z francouzského městečka Merlinville Christie vytvořila. Jeden zvrat střídá druhý, ale pořád to dává smysl! Poirot je tu nebývale vtipný a zamilovaný Hastings mile roztomilý. Úsměvný je i souboj "géniů" mezi naším slavným Belgičanem a komisařem Giraudem. Musím opravdu vzdát autorce hold, že dokázala změť propletených osudů jednotlivých postav a dávných tajemství ukočírovat a stejně nás na úplný závěr převézt a překvapit. Bravo!
Atlas prokletých míst
Sibylle Le Carrer
Nápad skvělý, provedení o poznání horší. Doufala jsem, že se dozvím o nejrůznějších místech prodchnutých nevysvětlitelnými událostmi a tajemstvími, o kterých bychom řekli, že jsou prokletá. Čekala jsem informace, fotky, svědectví a pověsti, ale nedostala jsem skoro nic. Většinu knihy zabírají sice pěkně ilustrované staré mapy, ale zdaleka nestačí. Reálně tak očekávejte, že budete mít ke knize otevřený internet, aby to vůbec mělo smysl. Nesedl mi ani autorův výběr "prokletých" lokalit, z velké části to byla místa negativně ovlivněná sociálně, politicky nebo nacházející se třeba na tektonickém zlomu. Nic nadpřirozeného. Velká škoda, ani ty tři hvězdičky si to nezaslouží, ale pár oblastí (o nichž si musím zjistit víc sama) jsem přece jen díky atlasu objevila.
Tahle země není pro starý
Cormac McCarthy
Drsné stejně jako život na vyprahlé poušti u mexických hranic, kde se o moc přetahují drogové gangy a tamní šerifové doufají, že se jejich šarvátky přesunou do vedlejšího okresu, aby to nemuseli řešit. Viděla jsem film, který považuju za jeden z nejlepších thrillerů a jeho znalost mi při čtení pomohla. Dialogy jsou totiž úsporné, po "tarantinovsku" sarkastické a mnohdy není jasné, kdo zrovna mluví. McCarthy se neobtěžuje servírovat informace na stříbrném podnose, svým způsobem je ke čtenářům stejně tak nemilosrdný jako pro hlavní postavu jedno nerozumné rozhodnutí. Postava zabijáka Antona Chigurha je jednou z nejlépe napsaných, co znám a v knižní verzi působí ještě výrazněji. Jeho postupy a přesvědčení děsí i fascinují zároveň a scény s ním považuju za vrchol knihy spolu s morálními monology šerifa Bella, průvodce a (zdánlivě) skoro nestranného pozorovatele celého dění. Je to brutální, autentické a zatraceně dobré.
Carrie
Stephen King
Carrie nesází na překvapení. Od začátku je vlastně jasné, co se stane a tohle dusivé vědomí nás čtenáře s každou stránkou posouvá blíž apokalyptickému peklu, které se v městečku Chamberlain nakonec rozpoutá. Ani samotný příběh není kdovíjak složitý - šikanovaná dívka žijící s fanatickou matkou, které nakonec logicky rupnou nervy. King ale knihu prokládá střípky z novin a úryvky z knih, které zpětně příběh Carrie rozebírají a hodnotí, což je zajímavý a netradiční koncept. Máme díky tomu možnost se na její postavu a okolí dívat z trochu jiného úhlu a právě vědomí toho, kde se co pokazilo, tvoří nepříjemný dojem fatality a zmaru. Sedly mi i do vět vložené "závorky" s myšlenkami hlavní postavy, díky nimž vypjaté scény působily akčně a živě. Konec vybízí - pokud chceme - i k zamyšlení.
Moje druhá knížka od Kinga a pokud s jeho tvorbou teprve chcete začít, s Carrie nešlápnete vedle. Krátké, přímočaré, ale zároveň už je tu patrný autorův působivý rukopis se špetkou nadpřirozena.
Láska ve střihu cosplaye 6
Šin'iči Fukuda
Po předchozím bláznivém díle přichází v první půlce lehké vystřízlivění. Je ale dobře, že se i tady zabrousilo do trochu hlubších vod a načala se nepříjemná témata (šikana, odsuzování ostatních na základě vzhledu, koníčků). Druhá půlka už jela v zajetých kolejích - hodně tvorby cosplaye, ečči a dynamiky mezi Marin a Godžóem.
Láska ve střihu cosplaye. 5
Šin'iči Fukuda
Konečně zase díl, kterému můžu dát plnou palbu. Scéna z love hotelu je k popukání, originální a naprosto bezprostřední jako Marin samotná. Ke konci se ale dočkáme i pořádné dávky pravé romantiky s ohňostroji a Marin v jukatě. Pro tuhle mangu zatím platí, že jakmile se výhradně věnuje hlavní dvojici, funguje na jedničku.
Láska ve střihu cosplaye. 4
Šin'iči Fukuda
Čtvrtý díl jede na podobné vlně jako ten předchozí - hodně prostoru mají opět Džudžu a Šindžu a skoro celé se to točí kolem společného focení (i když přijde malé překvapení). Marin v kostýmu "černé lobelky" je ale asi pro mě zatím nejpovedenější cosplay.
Láska ve střihu cosplaye. 3
Šin'iči Fukuda
V kontextu předchozích dílů je tento trochu slabší, ale je to zapříčiněné hlavně tím, že se tu představují nové postavy a na scénu přichází i "povinné" kapitoly z romantických mang (pláž, první návštěva domu). Cením nicméně, že ať se příběh zaměřuje na cokoliv, vždy je věrný svému názvu a dávkuje postupně další informace ohledně cosplaye, které mě jako člověka jím téměř nepolíbeného, zajímají.
Láska ve střihu cosplaye. 2
Šin'iči Fukuda
Minimálně stejně dobré jako úvodní číslo. Víc se noříme do zákoutí cosplaye - tentokrát hlavně skrz venkovní akci - ale nejvíc prostoru má slibně se rozvíjející romantická linka mezi ústřední dvojicí. Je skvěle vystavěná s hromadou rozkošných panelů a opět nechybí ani relativně štědré množství úsměvných a lechtivých situací. Víc si skoro ani nejde přát.
Láska ve střihu cosplaye. 1
Šin'iči Fukuda
Anime adaptaci jsem si ihned oblíbila, takže jsem po manze sáhla automaticky a nezklamala mě. Je to takřka dokonalý mix roztomilosti, vtipu, romantiky a zajímavostí ze světa cosplaye, který dle mého zaujme jak ženskou, tak mužskou část čtenářstva. První díl je na množství ečči scének hodně bohatý, ale dá se to čekat. Kresba je v rámci žánru nadprůměrná a Marin už teď figuruje na seznamu mých oblíbených postav.
Půlnoční koruna
Sarah J. Maas
Jdu trochu proti proudu, ale druhý díl je za mě slabší než ten první. Čtivý je sice stejně, ale autorka dle mého nezvládla uvěřitelně zpracovat první část knihy, která se týkala dvorských intrik, Celaenina ošemetného přístupu "aby se vlk nažral a koza zůstala celá" a situace kolem králových tajemných plánů a zlomuvalských povstalců. Od podobného tématu bych čekala mnohem větší důmyslnost, takhle to spíš působilo jako chaotická dětská hra. Pokud navíc jako já nejste fanouškem kapitána stráží, tak značnou část knihy protrpíte. Druhá polovina byla o poznání lepší, konečně se reálně začalo něco dít a krutý zvrat přislíbil zajímavý vývoj v dalších dílech. Mnohem větší prostor tu také získává magická linka, na kterou si jako fanoušek té spíš klasické "bojové" musím zvyknout. Za jeden z vrcholů nicméně považuju lehce bizarní scény s babou Žlutohnátkou.
Skleněný trůn
Sarah J. Maas
Moje hodnocení je hodně ovlivněné tím, že poprvé jsem Skleněný trůn četla jako náctiletá, zhltla ho snad za den a ihned se do něj zamilovala. Naprosto mi sedl stylem psaní, rychle ubíhající akcí i romantickými náznaky. Letošní druhé čtení bylo už střízlivější a neubránila jsem se pocitu, že knížka mohla být kratší, protože obsahuje i řadu hluchých pasáží. Pořád je to ale čtení, které zkrátka neodložíte z ruky a pokud ignorujete všudypřítomné překlepy (CooBoo redakci silně nezvládlo), zaručeně nezklame. U prvního dílu dlouhé série je to celkem vzácné, leckdy se člověk v zákonitostech nového světa a postavách ztratí, ale Maasová vše dávkuje postupně a často jen naznačuje. Pokud si před Skleněným trůnem přečtete i soubor povídek Krvavé ostří, hromady podobných drobností si všimnete a knihu - podobně jako já - o to víc oceníte.
Zánik samoty Berhof
Vladimír Körner
Má první Körnerova sudetská novela a určitě ne poslední. Je to ponurá záležitost stejně jako tamní kraj, lidé žijí v bídě a trpí nejenom kvůli právě skončené válce a jejích násilných dozvucích, ale taky kvůli kruté - byť nestranné - přírodě a prachobyčejné lidské zlobě. Autorovi se daří navodit i díky živým popisům zimní krajiny depresivní atmosféru a na sporé ploše poukázat, že v tehdejší době nebylo člověka bez viny (snad kromě čistých dětských hrdinů). Čech se choval stejně špatně jako Němec, spravedlnost se brala do vlastních rukou a svérázně se vykládala. V lidech bujely prosté pudové emoce, od strachu a chtíče až po hněv a pomstu a jediným lékem na všeobecný zmar byly neustále se tenčící zásoby alkoholu. To vše Körner dobře načtrtává, ale neposouvá až do konce. Spíš jde o atmosférický a občas lehce zmatený sled obrazů než plynulé vyprávění s propracovanými postavami, linka poručíka budiž toho příkladem. Přestože se hlavní sdělení daří předat, nemůžu si pomoct, aby mi novela nepřipomínala mnohem spíš než samostatnou záležitost filmový scénář - a že se ztvárnění na velkém plátně Berhof dočkal.
Krvavé ostří
Sarah J. Maas
Nejspíš se nenajde konsenzus, v jakém pořadí Krvavé ostří číst. Osobně doporučuji jím jako prequelem k hlavní sérii začít. Postupovala jsem teď stejně, i když jsem kdysi už první díl četla. Jak jsem se jím ale prokousávala nedávno znovu, všímala jsem si díky znalosti povídek nejrůznějších detailů a odkazů (třeba proč hlavní hrdinka tak často opakuje mantru "Jmenuji se Celaena Sardothien a nebudu se bát") a celkově dávají mnohé dějové souvislosti větší smysl. Upřímně si taky nejsem jistá, jestli bych k povídkám našla motivaci v situaci, kdy by byl primární příběh v plném proudu a mě by zajímalo hlavně to, co se se bude dít dál.
Samotné povídky z doby, kdy byla Celaena nejobávanějším zabijákem celého Adarlanu, byly všechny povedené, ale vyzdvihuji hlavně sekvenci z Rudé pouště, která rozvedla relativně samostatný příběh a dokázala překvapit i dojmout. Poslední dvě povídky se pak dají vnímat jako jeden celek a romantická linka, která jimi prostupuje, je celkem zdařilá. Přestože už třeba předem tušíte, co se na jejím konci stane, dokáže i tak značně utkvět v paměti. Co je nicméně důležité mít během čtení na paměti je, že Celaena se většinu knihy chová opravdu dost nabubřele a nesnesitelně a mnohé situace řeší úsměvně až naivně. Dá se to pochopit vzhledem k jejímu věku, ale trochu pak trpí její titul přední nájemné vražedkyně.