kleozpatra
komentáře u knih

Milé postřehy dvou půvabných hubených úspěšných Francouzek, které mají zato, že stárnutí je vopruz a je potřeba to rozebrat. Ono vás to, děvčata, časem přejde a možná za dvacet let vydáte knihu, kde budou jen krásné náladové fotky, jaké máte v této, a to mi bude úplně stačit :).


Příběh o ženě Reně, která se tak dlouho trápila nad kouskem, který jí vzala rakovina a nad možnou reakcí mužů v intimní chvíli, až jí život zavál do místa a situace, kde dostaly její dosavadní úvahy a trápení zcela jinou perspektivu. Skvěle a chvílemi celkem drsně napsaná sonda do ženské duše a Margaret Atwoodovou si do budoucna pohlídám.


Když jsem Block Buster včera zaklapla, měla jsem pocit, jakoby mi někdo umřel. Je to zvláštní, protože Brian Connolly to zabalil už před 22 léty a život se Sweet odpískal ještě mnohem dřív, takže proč tenhle pocit. Možná proto, že Dave Thompson z těchhle model udělal lidi z masa a kostí. Krásným způsobem vykreslil tehdejší hudební scénu v Británii a zasadil tam čtyři kluky, kteří chtěli dělat hudbu, dlouho se jim nedařilo prorazit, pak se trochu zaprodali, pak toho litovali, ale se vzrůstající slávou přišla satisfakce, pak ale i pochybnosti a věčné umělecké dilema: dělat si to pro sebe a nehledět na trh nebo se chtít zavděčit. Dozvěděla jsem se, že v Británii nebyli zdaleka tak vnímáni jako třeba v Německu či ve Skandinávii, i v Japonsku je zbožňovali, zatímco rodná hrouda je spíš ostouzela (citovaným kritikám skoro nelze uvěřit) a teprve po letech lidem došlo, že třpytivé hadříky a mejkap byly jen berličky, pod tím vším tepala čirá muzikantská srdce, talent a taky dřina. Tehdy píseň nešla k posluchači způsobem jako dnes, kapely musely poctivě odsoumařit kvanta koncertů na nejzvláštnějších místech, aby byly povšimnuty a kupovány. V knize se autor věnuje i tehdejším konkurentům Sweet jako například Gary Glitterovi, což jsou poznámky pod čarou, často velmi obsažné, ale často velmi vtipné. Mnoho prostoru se věnuje též podrobným popisům vzniku a nahrávání písní, lidem okolo, vocílkům a podobné chamradi, jakkoli důležité, též výčet diskografie všude po světě polkne hafo cenných stránek - raději bych si přečetla více o tom, jak šlo dohromady to hektické slavné desetiletí se soukromým životem. Nestojím přímo o bulvár, ale moc by mě zajímalo, co na to manželky, děti, jak to fungovalo, jejich pohled by možná mohl být dost zajímavý, protože lidi se jinak jeví na veřejnosti a mezi kámoši v kapele a jiní jsou doma. Nakonec sám Steve Priest řekl, že Brianovo pití a destrukce mohly vyvěrat z nakupení frustrací z dětství, kdy byl adoptován a dlouho to netušil, a že jeho pochybnosti o sobě samém mu nikdy nedovolily si plně vychutnat slávu. Jenže mezi sebou kluci o tomhle moc nemluvili. Osobně si myslím, že při citlivém scénáři a dobrých, sympatizujících tvůrcích, by z Brianova pestrého života mohl být úžasný film. Co je ovšem nechutný lapsus, ta obálka, na níž nejsou Sweet (jen obstarožní basák Steve se svou kapelou z USA).


Další příklad "detektivky", kde vůbec nejde o kriminalistickou lajnu, ale o to, co běží lidem v chorých hlavách. Originální příběh, spousta lahůdkových detailů, načasování, gradace. Panenka trumfla předešlou Smrt zaživa, která zas byla o chloupek lepší než Pád z hnízda. No, pošušňala jsem si.


Jen pro ten vleklý ubíjející závěr, kdy se ztrácím dík nekonečné inventuře v předešlém ději, hodnotím 4*, ale do té doby ... opojná psychoňamka :).


Ruku v ruce se sledováním stejnojmenného seriálu (je to bizarní? tak to je správně) jsem měla tendenci vychytávat drobné a ke konci větší rozdíly mezi čteným a viděným, ale kniha mě i přes rozpačité finále (na koncertě!) vtáhla a bavila tak, že jsem hned skočila po dalším Hodgesovi.


Knihy Jackie Collins jsem obcházela jako něco pokleslého, co není pro můj fajnový vkus, ale ona si mne zkrátka našla a nandala mi to. Slupla jsem Šance jako malinu a nestačila se divit stylu týhle nádherný ženský, nechť je jí země lehká, psala jako motorová pila řeže. Prvotřídní odpočinkové počtení.


Koho nadchla napínavá Žena v bílém knižní, může se sklouznout na vlně a prodloužit si zážitek ještě s tou filmovou http://www.csfd.cz/film/22286-zena-v-bilem/galerie/?type=2. Měla jsem to obráceně a bylo prima se vrátit do té nádherně ponuré a skvěle popsané atmosféry.


Vaškovy desky byly v naší rodině mezi prvními. Maminka ho milovala, takže já taky. Kniha vzpomínek je pěkná, výpravná, což o to, a klobouk dolů, že to Vašek všechno pochytal (já si kolikrát nepamatuju, pro co jdu do špajzu), ale jak to byl svého času průkopník tance i rocker (Planetárium si pouštím dodnes a nepřestávám žasnout nad tou krásou), tak trochu odvázanější ghostwriter by tu býval neuškodil, protože styl psaní je v kontrastu s Vaškovo celoživotní neposedností docela usedlý.


Tohle je vážně dobrý si přečíst. Je to zbytečně dlouhý, to je fakt, a je to hlavně o Stounech, proč ne, když je materiál a recyklujem pořád dokola, nicméně Mick je kapitola. Každej, kdo si myslí, že to jsou peníze spadlý do klína jen pro jeho uhrančivej škleb, by to měl pečlivě nastudovat. Je to talent, jistě, ale hlavně je to dril a zase dril. Dřina. Musí to bejt i láska, o tom ani potom. A sobectví. Mít se tak rád, že slzy druhejch po mě sklouznou a tančí se dál. K další ženský, na další turné, k novýmu obchodu. A drogy? Každýho věc.


Russell Brand se nezdá, moc mě překvapil, jaký je schopný a vtipný psavec, jen škoda, že mu jeho procitnutí chvílemi ujíždí skoro až k náboženství. Nic proti, taky medituju, s mírou, ale napadlo mě, jestli závislost na drogách, alkoholu a sexu nevyměnil za závislost na nekonečné všeobjímající dobrotě. No, snad bude v pořádku :).


Mám ráda Tinu i myšlenky budhismu, takže jsem se moc těšila, jak si počtu, ale i když je Tina upřimná a snaží se podělit o svoje duchovní zrání, měla jsem pocit, že čtu obecnou omáčku, kterou každej zná. Poslední roky měla vážný zdravotní problémy a dostala se z nich s jasnou myslí a plány do dalších let, to jí moc přeju, že dík budhismu to má srovnaný, že ať bude, jak bude, je to ok, ale jak řikám, asi jsem čekala něco podobně strhujícího jako její koncert, což byla chyba.


Billy Connolly je neuvěřitelnej sympaťák, kterej je i přes svůj věk schopen jet s koleny výš, než má zadek, takovej flák Route 66. Potkává celou spoustu kuriózních postaviček a zprostředkuje to setkání čtenáři tak, že je u toho. Je to vůbec šílená romantika, ale taky srdce usedá, když se celý kusy tý legendy Route 66 drolí a mnohde i úseky chybí. Nejdelší muzeum, na jehož záchranu ale fandům s větrem ve vlasech korunky nestačí a tak s ní umírají i kdysi hrdé zastávky, co matku cest lemují. Skvělý je, že tahle kniha existuje i jako dokument, kde je krásně vidět Billyho nadšení a zvědavost, s jakou všechno objevuje, a vřelost vůči i těm nejobyčejnějším lidem, s kterými se potká.


Spoustu dobrých rad, ale taky mnoho stránek, přes které jsem se horko těžko dostala. Nudily mě. Markéta o psaní hodně ví, ale jsem přesvědčená, že méně by v tomto případě bylo více. Nápad s autorským deníkem se mi osvědčil. Ta bíla stránka tolik nesvazuje, když "o nic nejde", takže píšete a najednou zjistíte, že to píše samo a ejhle - lze to použít do knihy. Jinak mě trochu zarazilo, když jsem se dočetla, že celé to počínání nemám brát tak vážně a hlavně se toho nemám bát, a současně se na mě navalí nepřeberné množství varování.


Jedna z mnohých "jediných" knih o jídle, které potřebujeme, a baví mě, jak si vzájemně protiřečí, tady je mléko ok, vejce z krámu nebo ze dvorka jsou stejná, ghí není ten zázrak, za který ho považujeme, a spousta dalších zajímavostí od sympatické autorky, hezké fotky a recepty určitě ňam, nicméně docela kalorické bomby.


Výborný a nápaditý pomocník, jak nebýt za trapáka a nepoužívat slova, která si sice myslíme, že do našeho výlevu sednou jak prdel na hrnec, ale ono ouha, nejen že nesednou, ale jen dáme najevo, jací jsme hotentoti:). Jedna z mála "učebnic", která není nudná a sucharská. Vypadá spíše jako naše vlastní poznámky, které jsme si psali někde na koleně po deseti kafích nebo pěti pivech a čmárali a malovali a škrtali ... a někdy i příčetně a správně zapsali, jak to má skutečně být:).


Stále stejný mustr: současnost-minulost-z prdu duch. A to Egypt miluju, ale rok nechci slyšet slova lahvička a deník.


Kniha, v které se sejde: (pozor, něžný spoiler!) vražda, domácí násilí, Švédsko, Irsko, marijánka, sekta, učitel, pedofil ..... Nejvíc na Ruth oceňuji, jak umí zhmotnit postavy, vidíte je přímo před sebou a hned k nim máte vztah. Sympatie, odpor, to je jedno, ale vztah. Tahle schopnost není dána každému psavci a já nevím, jestli mě právě tohle nebo hrátky s dějem k Ruth Rendell táhne víc. Čtu si vesele a v klidu, zatímco mi u ostatních knih dochází termín vrácení.


Jillian je známou fitness trenérkou a není to poprvé, kdy se pustila do psaní. Tentokrát představila 6 cest, jak přibrzdit stárnutí organismu a tím oddálit krchov. Je to sice počin sympatický, ale nejsem si tak moc jistá cílovou skupinou. Zhruba do poloviny je totiž text tak velmi odborný, že by s ním možná měla co dělat i hlava pomazaná, ale bohudík je kapitola vždy ukončena zjednodušením pro natvrdlé. Zajímavé bylo číst o tom, že ne vždy je více lépe - a to i co se týče pohybu i ládování se vitamíny. V druhé půlce se Jillian vrací po vzoru svých předešlých knih ke stravě, pohybu a stavu naší psychiky, k jakožto hlavním hybatelům tělesné prosperity a chvílemi je to až banální a taky zábavné - například dlouhý seznam ryb, kterým bychom se měli vyhnout. Díky 6 klíčům ale už tuším, co že je to za ocásky na šroubovici, jak se mění jejich délka s ohledem na naše hříchy a že frťan a sex na noc neškodí.


Kdo čeká striktní detektivku, bude jistojistě zklamán, protože policie a její postupy jsou tu na vedlejší koleji. Opět a zas trefou do černého je obsah hlavy neškodného Ťunti toho času z Úchylákova. Někdo má rád vdolky, jiný holky a někdo si rád dá lajnu hlíny pod vřesem, kolem něhož se točí spousta možných kandidátů na želízka a finále docela překvapí. Kam na ty magory Ruth chodí? Už teď se těším na další.
