knedlik komentáře u knih

Pro vyváženost (mnoho)vesmíru přihodím na tu negativnější kupičku komentářů.
Pohyby ledu jsou knihou, která mě svojí první, zdlouhavou a relativně nezáživnou polovinou dost štvala (no, možná mě štvala primárně hlavní postava a její myšlenkové pochody) a druhou polovinou dost udivila. Přehoupla se ve velmi čtivou, dobrodružnou záležitost ze zajímavého, a pro mě neobvyklého, prostředí. Pointa děje mě zaujala, mile překvapila, příjemně zmátla. Nicméně následně došlo k další ztrátě bodů a to při závěrečném rozuzlení(?)/ vysvětlení kapitána Světlíka, které mi přišlo opravdu zbytečné a navíc na mě působilo dojmem snahy o přidanou hodnotu, které nebylo třeba.
Na jednu stranu hezky promyšlené, vypointované dílo, na druhou se nejde zbavit dojmu jakési překombinovanosti a absence elegance.

2 26.09.2020

Známý autor v nevídané podobě - tak na mě zapůsobila na první dojem, když na mě shlížela z regálu v cizí knihovně. Dostatečně lákavé, abych si ji vypůjčila. No, ne vždy má člověk šťastnou ruku a správnou intuici. Nelze říct, že by mě snad vyloženě zklamala, ale očekávání zcela nenaplnila.
Plavovláska je román o postupném pádu jednoduché, avšak velmi krásné mladé dívky, která vyrůstala v rodině s nevlastním otcem, který ji nikdy nepřijal za svou a celý život ji odvrhoval. Na cestě k němu a ostatním mužům se tak naučila postupně využívat jedinou opravdovou zbraň, kterou vlastnila - svoji opojnou krásu. Následně sehrál svoji roli sled nemilých okolností a Maire se dostala až na samé dno.

Oproti Plavovlásce ve mně Už nikdy nebude zítra zanechalo daleko hlubší dojem. Příběh milostného trojúhelníku a ošklivé dopravní nehody, při které je zabit malý chlapec. Příběh o břemenu viny, působícím postupný rozklad duše a nahlodávajícím mysl. Ty nesmazatelné kapky krve na rukou. Vysvobození pak autor spatřuje v doznání zločinu a v pokání.

Oba miniromány jsou psány "náladově", zavedou vás na místa, kde jste nikdy nebyli, rozezní se ve vás pocity bídy, chudoby, zoufalství a bezvýchodnosti meziválečného Finska. Oba mají snahu rozebírat lidské nitro, každý lehce jiným způsobem. Ve Waltariho případě se však tato tematika u mě jaksi minula účinkem, na rozdíl od jiných literárních velikánů.

"Řekl jsem: tělesné štěstí. To je také bezpochyby nejčistší a nejtrvalejší lidské štěstí. Blízkost milované ženy mě nečiní šťastným, neboť vášeň je stejně velkým utrpením jako štěstím. A o duši se nestarám. Není děsivější představy než myšlenka na věčný život, když ji jednou zkusíte domyslet do konce."

2 18.08.2019

Slibné a nosné téma utopené v sentimentu a neustále se omílajícím citovém vyznání k synovi - což je, samozřejmě, pěkné, ale po chvíli docela otravné. Několik málo opravdu vtipných pasáží a pěkně vypointovaných příběhů, zbytek jakási vycpávka knihy. Navíc psáno stylem, na který já nejsem stavěná.
Abych ale jen nekritizovala, tak dodávám, že se Backman téma snažil podat opravdu něžně a citlivě a v tomhle smyslu slaví vcelku úspěch.

2 23.10.2018

Nádherné ilustrace, které mi evokovaly krásnou Píseň moře a možná i kvůli tomu jsem od příběhu čekala daleko víc. Dle mého vkusu mohl být ucelenější a hlubší. A když už naráží na ty velké globální problémy (což je samozřejmě dobře!), tak by si to dle mého zasloužilo o kousek víc prostoru. Přesto má putování Gerdy své kouzlo a při pohledu do jejích smutných očí vás bolí u srdce.

Ještě bych dodala, že jsem knihu netestovala na dětech, takže je dost dobře možné, že přesně tato forma je ta správná, jen já to přes ty dospělácké oči nevidím :-)

2 24.06.2018

Hakuna matata je kniha povídek inspirovaná příběhy lidí z keňského slumu. Příběhy, které přenesené do jiného prostředí, jsou tak podobné těm našim. Najdete v ní vše od pohádek inspirovaných životem a mýty afrických kmenů, zhmotnění strachů a obav v podobě kafkovského mystéria, neuchopitelné příběhy s polootevřenými konci a zcela obyčejné povídky ze všedního života, které vás ale přivedou na neobyčejné a nevšední myšlenky (mimo jiné o nemožnosti objektivizace štěstí, o freudovsky asociovaných způsobech vyrovnání se sami se sebou i o konfliktech vlastních tužeb a obav). Vše zpracované zajímavým, poutavým a tvůrčím způsobem, navíc doplněno kouzelnými ilustracemi. Hakuna matata je neobyčejnou knihou a zaslouží si pozornost.

2 06.06.2017

Kniha, ze které jsem se učila, kniha, se kterou jsem jedla, kniha, se kterou jsem spala. Zkrátka kniha knih :-))
Troufale hodlám tvrdit, že Čihákova Anatomie je nejlepší a nejpřehlednější učebnice anatomie na českém trhu. A ačkoliv ji mnozí nenávidí, záhy pochopí, že v ní vlastně bylo všechno a že takový luxus (najít vše na jednom místě, navíc s jistotou, že nic neopomněli,) dlouho nezažijí.

2 21.04.2017

Jedna z mých nejoblíbenějších středoškolských učebnic, kterou jsem se zařekla nikdy neprodat. :-)) Výborně členěná, s dostatkem potřebných ilustrací, prostě sympatická kniha.

2 13.09.2016

Volné pokračování Alanova vyprávění o životě, jeho smyslu a cestě za poznáním. Kniha, která je plná projevů, které přednášel mladým generacím - středoškolským absolventům, do kterých vkládal naděje a kterým se snažil nastínit cestu; lékařům a vědcům, které prosil o trpělivost a sdílnost s nevědeckou společností; pozůstalým a smutečním hostům, kdy promlouval o svých zesnulých přátelích. Kniha o tom, jak procházel svým životem, jaké chyby dělal, na které okamžiky byl hrdý a které se mu vryly nesmazatelně do paměti. Zároveň kniha plná nenápadného poučení a ponoukání čitatele přemýšlet.. ať už se jednalo o přemýšlení o smyslu života nebo o přemýšlení ve smyslu pochybování.
Není v ní snad tolik humorných příhod, jako v předchozím díle, zato je ale prodchnutá laskavostí a jakousi skromností dobrého člověka. Člověka nijak zbožštělého, člověka ve vší své lidskosti.

2 11.04.2016

Dobře zpracovaná učebnice psychiatrie. Přehledná, dostatečně obsáhlá, uvádí evropské i americké klasifikace, doplněná o užitečné kazuistiky, (které podstatně zpříjemňují a usnadňují učení dané problematiky). V příslušném žánru tedy hodnotím pěti.

2 28.01.2016

Mnohovrstevná. Ano, to je velice vhodná charakteristika Rushdieho Maurova posledního vzdechu, té knihy provoněné kořením. Po celou dobu čtení jsem se nemohla zbavit dojmu, že čtu VELKÝ román. Ságu několika generací, z nichž každá jedna byla natolik specifická a rozličná, že by vystačila na samostatnou knihu. Román o generacích zatížených jakousi rodinnou kletbou, minulostí, která se na současnících musela a musí podepsat, minulostí, kterou citelně vnímají. Cosi tíživého za každým krokem, každou myšlenkou a činem. Břímě viny.

Co si zaslouží jednoznačnou chválu, je, jakým způsobem Rushdie umí udržet napětí a zvrátit děj (chtěla jsem použít výraz zvracet, ale někdo by to mohl špatně pochopit :-)). Dále to, jakým vášnivým způsobem popisuje drobnosti, které čtenáři velice důkladně přiblíží indické prostředí. A postavy, (přestože z psychologického hlediska vzato, měly ještě rezervy,) byly natolik zvláštní, neobvyklé a bizarní, přesto čímsi reálné, že zaslouží taky zmínku (extra body pak jdou na vrub Prince Jindřicha Mořeplavce.)

Čili: knihu hodnotím jako velice čtivou, příjemně magicky bizarní s nenápadně tíživou atmosférou prosáklou apatickou chladnokrevností. Na pátou hvězdu jí ale ještě něco chybí...

2 05.11.2015

Pěkné, místy značně kontroverzní. Nicméně velice povedené a čtivé. V nejbližší době nějakou tu Dobrou radu či Chuťové lásky ráda odrecituji... :-)

(...)

Něžně se dotýkejte když nastaví štít klína
chutnejte dlouze šťávy rozkroku
pijte až k opilosti tato vzácná vína
a chutě stupňujte rok od roku

(...)

2 04.11.2015

Pro záplavu komentářů jsem většinu z nich nečetla, čiže se omlouvám, budu-li se opakovat. Možná jsem necitelná, možná rozmlsaná, ale tato kniha mi nepřijde ničím zvláštní. Klasický tragický romantický příběh dvou těžce nemocných lidí zabalený do nechutně sladké cukrové vaty. Přívlastky jako "nejvtipnější" a "nejsmutnější" jdou úplně mimo mě. Ano, narazila jsem na pár vtipných přirovnání, ale tím veškerá vtipnost končí. A tragické a smutné je to tak, jak je tragický a smutný sám život.
Co bych ale vynesla mezi pozitiva, tak úryvky z fiktivního CN a některé hlubší existencionální a nihilistické myšlenky - byly příjemným osvěžením, (ačkoli nijak objevným.)

"Je pekelně těžké zachovat si důstojnost, když vycházející slunce je příliš prudké pro tvé prohrávající oči."

2 30.10.2014

Smrt v Benátkách byla pro mě převážně pocitovým čtením. Kniha je psána nádherným jazykem, byť místy poměrně složitě. A na to, jak popisné a zdlouhavé mnohé pasáže jsou, tak kupodivu i ohromně čtivě.
Dala by se popsat jako takový chvilkový letní mlhavý opar, který však zanechává hmatatelné, vnitřně rozervané, ale zároveň jaksi smířené "cosi" v místech, nad kterými se ještě před chvílí vznášel.

2 25.07.2014

Na to, že se vlastně celý děj točil kolem rekta, docela slušné :-)) Hodně povedený díl, u kterého jsem o úsměvy od ucha k uchu neměla nouzi. Tak, jak si občas vypisuji úryvky a hlášky, co mě pobavily nejvíc, tak jsem tady málem opisovala celé strany. A chudák ublížené Zavazadlo zase stouplo v ceně :-)

„Zavazadlo nechtělo od světa nic moc, jen vyhubení každé jiné formy života, ale co potřebovalo ze všeho nejvíc, byl nějaký majitel.“

"Tedy řeknu vám, že mi občas (Smrť) dokáže lézt pěkně na nervy. Proč si, u všech všudy, myslí, že musí mít pokaždé poslední slovo?“
„Myslím, že je to u něj taková síla zvyku.“

2 07.06.2014

Je tu spousta zevrubných a trefných komentářů (a já jsem, ostuda, ani všechny nečetla), takže já jen stručně a krátce. Nikdykde je skvělé čtivé fantasy vhodně připodobněné pratchettovkám, a víc vlastně není třeba říkat. Vtipné, místy sarkastické, s trefnými postřehy k dnešní společnosti a kouzelnými, jedinečnými charaktery. Příjemně strávený víkend v Podlondýně.

"Máš dobré srdce. Někdy to stačí, aby ses v pořádku dostal, kam jdeš." Pak zakroutila hlavou. „Ale většinou ne."

2 01.12.2013

Stejně jako se uzavřel Alecův milostný cyklus, tak zapadlo na konci knihy všechno na své místo. A teprve na konci mi začala kniha připadat celistvá a díky této celistvosti a úplnosti pro mě získala nový rozměr, jakousi hlubokou pravdivost a skutečnost, ba dá se i nadneseněji říci - krutost života. Alecovy zoufalé útěky, zoufalejší návraty, potřebu pevného zázemí, aby měl co nesnášet a od čeho utíkat jsem dlouho nemohla pochopit, ale tak nějak to teď vše dává smysl. A mám-li zvolit jedno slovo, jakým na mě Medojedky působily, pak bych je nejspíš popsala jako knihu velice "tesknou".

2 10.10.2013

Hmm... co k tomu říct. Líbí se mi přirovnání "kniha provoněná kávou" - měla jsem z ní stejný dojem a s šálkem kávy jsem ji taky četla. A čtení to bylo příjemné, rychlé, s jednoduchým poselstvím a milým dozvukem.

Nemožno nezamilovati se do této vtipné knížečky :-)

Styl textu, přirovnání a pointy jsou dokonalé a ač se může zdát, že v knize dohromady o nic nejde, má dosti velkou výpovědní hodnotu.

„Otec se smířil s tím, že nás už jen nervózně pozoroval. Pořídil si zahrádku a raději pěstoval zeleninu. Možná proto, že neexistuje nic jako drzý libeček nebo opilá brambora, která se pokouší o sebevraždu.“

„Průměrný mužský prožije život nejmíň z poloviny ve lžích. Doma lže prakticky pořád, protože jinak by nepřežil. Začal už tím, že před mnoha lety zamumlal někde ve křoví: „Miluju tě!“, čehož se ženská pochopitelně hned chytla, i když on chtěl vlastně jen říct: Tohle není vůbec nepříjemný…“

2 07.08.2013

Trojanova fyziologie je velice dobrou knihou, jedná-li se o starší vydání. V novejší je pak učební text docela očesán a schází v něm mnohdy i dost podstatné informace. Nicméně je to určitě kniha použitelná, narozdíl od některých jiných... :-)

Do čtení jsem šla s tím, že je to brak. Jak smutné je, že se i přesto dostavilo zklamání. Ale pořád je to lepší než Viewegh :-D

2 06.02.2013