knedlik
přečtené 386
Dny v knihkupectví Morisaki
2024,
Satoši Jagisawa
Při zběžném čtení komentářů jsem narazila na výraz "feelgood jednohubka," který vesměs odráží mé pocity ze Dnů v knihkupectví Morisaki. Stejně jako jednohubka vás na chvilku trošku potěší, zároveň vás ale nijak nezasytí. Ba dokonce se může dostavit pocit, že jste ji ani nepotřebovali a mohli jste si ji odpustit. Patrně jsem měla velká očekávání, zlákána názvem, doporučeními a krásnou obálkou. Konečně, který knihomil by odolal románu z prostředí knihkupectví? Příběh v zásadě nijak neuráží, rychle ubíhá, přestože se nese v pomalém, hojivém tempu. A sympatická mi přišla i atmosféra celé knihy, která ve mně občas ještě zarezonuje (mimo jiné ve mně oživila touhu navštívit Japonsko a teď už i vím, kterou čtvrť rozhodně nesmím minout). No nejspíš je to styl psaní, který ve mně vyvolával pocit jakési povrchnosti, jednoduchosti, ba až banálnosti, která mi celý zážitek z knihy kazila. Pravdou je, že na japonské autory nejsem příliš zvyklá a možná to jen není tak úplně můj šálek čaje. No, uvidíme.... celý text
Empusion
2023,
Olga Tokarczuk
Empusion je kniha zasazená do neklidné slezské krajiny a prostor plicního sanatoria roku 1913, kde se ve společnosti jiných pánů léčí z tuberkulózy i hlavní "hrdina" Mieczyslaw Wojnitz. Lázeňské dny, naplněné opakujícími se procedurami, odpočinkem a zdravotními procházkami se dlouze táhnou a společné chvíle si pánové krátí nekonečnými filosofickými debatami zahalenými do prohlubujícího se oblouznění domácím likérem Schwärmerei. Ať už je téma debat jakékoli, zpravidla vždy končí u žen, jejich méněcennosti, mentální, údajně fyziologické nedostatečnosti a podřadnosti. Pohled na ženu je zde mnohdy až zbaven lidských atributů, degradován, připomíná spíše pohled na věc než na myslící a cítící lidské bytosti. Zakomponovány jsou i historické vsuvky o postavení žen ve společnosti v minulosti daleké i blízké, včetně jejich, z lokální historie čerpající, vyhnání do lesů s cejchem čarodějnic. Tento všudypřítomný a z každého slova čišící útlak ženského elementu se zde pak projevuje ve formě jakési nadpřirozené, divoké přírodní moci, bájných démonických empús, které trhají v temných lesích mladé muže na cucky. Jednou ročně v listopadu v Görbersdorfu záhadně zmizí nějaký muž. Je to jen náhoda nebo zde opravdu přichází ke slovu jakási nadpřirozená pomsta ženských démonů? Zabíjí sama krajina? Samotná smrt zde konečně zastává také jaksi paradoxní postavení. Ač přítomná na každém kroku, nevnímají ji postavy románu jako skutečnou, je popírána a ignorována. Ostatně, v Görbersdorfu není ani hřbitov. Zajímavá je pak i linka samotného hlavního hrdiny, který, na rozdíl od jiných, v sanatoriu dojde skutečného uzdravení a která otevírá aktuální genderové otázky. O Empusionu se mnohde hovoří jako o feministickém románu, ve kterém nepromluví jediná žena. Ženy zde ale promlouvají různými způsoby, ikdyž možná ne přímo. Troufám si říct, že Olga Tokarczuk není autorka pro každého a je potřeba na ni být vnitřně nastavený. Mnohovrstevnost a mnohovýznamovost jejích lze na tomto prostoru těžko komplexně pokrýt. Na mě z nich dýchá záměr, kterého dosahuje neobvyklým, fascinujícím a velmi chytrým tvůrčím způsobem. Přidanou hodnotou pak je atmosféra celého příběhu, temná a svíravá, zároveň ale uklidňující, jakkoli paradoxně to může znít. Označení přírodně-léčivého hororu je tak vlastně adekvátní.... celý text
Akoby si kameň jedla
2015,
Wojciech Tochman
Tohle je těžké čtení, a přece se ta kniha čte sama. Člověk ji číst nechce, a přece se od ní nemůže odtrhnout. "Akoby si kameň jedla" reflektuje nejen válečné období v Bosně, se všemi válečnými zvěrstvy, utrpením, mučením, rozvrácením rodin, vztahů,... , ale hlavně zničené, rozervané a prázdné životy lidí, kteří ji přežili. Životy lidí, kteří se nemají kam vrátit, kteří přišli o všechno. Životy v bídě, hladu a apatii. Životy vyplněné čekáním na to, zda při exhumacích masových hrobů náhodou nenajdou alespoň kousek šatů vlastního dítěte... " - Mubina, neplač. Těš sa. Ja by som bol šťastný, keby som vedel, že sa náš Kiram odpálil granátom. - Áno, dobré je vedieť. Dušu to odrazu menej bolí. - Náš Kiram zostal v Potočari. Toľko viem. Vošiel do haly." Drsné čtení o (ne)lidských krutostech a ranách, které nejdou zahojit. Psané strohým stylem umocňující celkový dojem. Po knize "Všem sráčům navzdory" je jakousi mojí druhou, jinou sondou do Jugoslávských dějin devadesátých let minulého století, do dějin poválečných s "novým uspořádáním" Bosny a jeho nefungováním. Zároveň jsem vděčná i za vhled do problematiky vyšetřování válečných zločinů, podávání svědectví, způsob exhumačních a identifikačních prací - problematiky, o které se příliš nemluví. "Doktorka Ewa neverí, že Boh existuje. Ale vie, že rodiny, pre ktorých to robí, veria. Bude Boží súd a Zmŕtvychvstanie. - Chcela by som, - vraví, - aby stáli pred svojím Alahom na svojich nohách, nie na cudzích. A mali na krku svoju lebku. Aby nejako vyzerali, keď vstanú z mŕtvych."... celý text
Umění řezničiny: Joseph Lister a temný věk viktoriánského lékařství
2019,
Lindsey Fitzharris
"I když Liston až příliš dobře věděl, co pacienty na operačním stole čeká, často hrůzy zlehčoval, aby jim šetřil nervy. Jen pár měsíců před experimentem s éterem uřízl nohu dvanáctiletému chlapci jménem Henry Pace, který trpěl tuberkulózním edémem pravého kolene. Hoch se chirurga zeptal, jestli ho operace bude bolet, a Liston mu odpověděl: "O nic víc než vytržení zubu." Když přišel čas amputace, přinesli Listonovi asistenti Henryho se zavázanýma očima do sálu a pevně ho přivázali ke stolu. Chlapec napočítal šest tahů pilkou, než mu noha odpadla." „Liston dokázal oddělit nohu za méně než třicet sekund a aby měl obě ruce volné, často svíral při práci zkrvavený nůž mezi zuby. Jeho rychlost však byla současně dar i prokletí. Jednou nešťastnou náhodou pacientovi spolu s nohou uřízl i varle. Jeho nejslavnější (a možná jen smyšlená) nehoda se měla přihodit při operaci, během níž si počínal tak rychle, že svého asistenta připravil o tři prsty a při výměně čepelí prořízl jednomu divákovi kabát. Asistent i pacient později zemřeli na gangrénu a vyděšený přihlížející vypustil duši přímo na místě. Jedná se zřejmě o jedinou operaci v historii s třísetprocentní úmrtností.“ Lehce děsivý vhled do chirurgické praxe viktoriánské Anglie, kdy největší a nejceněnější kvalitou chirurga byla především jeho rychlost. Vhled do dob, kdy se na čerstvé rány špinavýma rukama přikládaly obvazy ze špinavých, zakrvácených a cizími vnitřnostmi pokrytých hadrů, „blahodárný“ hnis se řinul z ran a pacienti záhy po operačním výkonu umírali na sepsi. S nebývalou úlevou si člověk představí prostředí dnešního sterilního operačního sálu. Cestu, která k takovému prostředí vedla, respektive její úplné počátky, nastiňuje tato kniha zabývající se životem a dílem Josepha Listera jakožto zakladatele a velkého průkopníka antisepse. Cesta to byla trnitá, a za to, že ji podstoupil a obětoval jí život, mu buďme všichni vděčni. „Když jsem si přečetl Pasteurův článek, řekl jsem si: stejně jako můžeme u dítěte vymýtit vši, když mu na hlavu pokrytou hnidami naneseme jed, který neublíží pokožce, tak věřím, že můžeme pacientovy rány ošetřit toxickými přípravky, které zničí bakterie, aniž by poškodily měkké části tkáně.“ Knihu lze jen doporučit každému, kdo si chce udělat obrázek o tom, jaké mílové kroky medicína za poslední staletí urazila a zároveň i o tom, s jakými zarputilými odpůrci se pokrok (tehdy i dnes) setkává. Přes lékařskou tematiku se jedná o velmi čtivou, zábavnou, i když lehce morbidní knihu.... celý text
Pohyby ledu
2019,
A. Gravensteen
Pro vyváženost (mnoho)vesmíru přihodím na tu negativnější kupičku komentářů. Pohyby ledu jsou knihou, která mě svojí první, zdlouhavou a relativně nezáživnou polovinou dost štvala (no, možná mě štvala primárně hlavní postava a její myšlenkové pochody) a druhou polovinou dost udivila. Přehoupla se ve velmi čtivou, dobrodružnou záležitost ze zajímavého, a pro mě neobvyklého, prostředí. Pointa děje mě zaujala, mile překvapila, příjemně zmátla. Nicméně následně došlo k další ztrátě bodů a to při závěrečném rozuzlení(?)/ vysvětlení kapitána Světlíka, které mi přišlo opravdu zbytečné a navíc na mě působilo dojmem snahy o přidanou hodnotu, které nebylo třeba. Na jednu stranu hezky promyšlené, vypointované dílo, na druhou se nejde zbavit dojmu jakési překombinovanosti a absence elegance.... celý text
Hana
2017,
Alena Mornštajnová
Jsou hrůzy, které si mnozí z nás nedovedou představit… Kniha plná smutku a utrpení, hlubokých tržných ran na těle i na duši. Každý se s nimi vyrovnává jinak a někdy je prostě nejvhodnější reakcí k realitě zešílet. Kniha je rozdělená do tří částí, z nichž každá má svou generační hrdinku. Příběh následně postupně odkrývá spletitou a mnohdy strastiplnou rodinnou historii, a kupodivu vede k jakémusi hořkému smíření. Možná, lépe řečeno, k jakémusi cynickému akceptování životního údělu. „Neměla jsem proč žít, ale neuměla jsem umřít.“ Hana, i přes svůj bolestivý příběh, je velmi čtivou knihou, od které se těžko odtrhává. Válečná tématika je obecně velmi silným tématem, zde se mi navíc líbila psychologie jednotlivých postav, líbilo se mi zpracování příběhu Hany, toho nekonečného zoufalství s pachutí viny. Nic víc mi ale v zásadě nepřinesla, takže superlativy a vynášení do nebe pošetřím na jiné. „Z knihovničky vytáhla Tolstého tlustou knihu, z níž se lidstvo stejně nepoučilo, protože ti lidé, kteří čtou klasiky, jsou dost chytří, aby chápali nesmyslnost války i bez líčení její krutosti, a ti, kdo by se poučit potřebovali, po žádné z moudrých knih nikdy nesáhnou.“... celý text
Běguni
2008,
Olga Tokarczuk
Neobyčejná kniha. Kniha jaksi nestálá, v pohybu; kniha, která je řekou. A tato řeka, jako jakási hlavní kostra příběhu, teď a tady, plyne - někdy pomaleji, jindy rychleji, dynamická a neustále se měnící. Žije svým životem, jednotlivými zákruty i zátočinami a odehrává se v ní část příběhů. Sem tam se odpojí drobnější potůček, který doteče do míst, kde autorka chvíli setrvává a rozehrává magický koncert. Někdy se onen potůček vleje zpátky do hlavní linie mohutné řeky a jindy odplyne v dál a už se o něm nikdy nic víc nedozvíme. Jindy slýcháme o jiných potůčcích a jiných řekách, které už dávno vyschly nebo se změnily v jiné. Myšlenka ale zůstává. „Když jsem stála na protipovodňovém valu a dívala se do proudu, uvědomila jsem si, že – přes všechno nebezpečí – bude vždy lepší to, co je v pohybu, než to, co nedělá nic; že změna je ušlechtilejší než klid; že nehybnost se časem rozpadne, zdegeneruje a obrátí se v prach a všechno, co se hýbe, bude trvat věčně.“ V kontrastu k jednomu z hlavních motivů - pohybu - nacházíme ještě zcela opačný – klid, setrvávání, konzervaci, uchování daného okamžiku, hmotné tkáně, jsoucna, aby bylo dostupné navždy, nejen teď a tady. A zároveň hledání smyslu toho všeho, smyslu bytí. „Strávil jsem svůj život na cestách, cestoval jsem do nitra vlastního těla, dovnitř vlastní odřezané končetiny. Vypracoval jsem nejpodrobnější mapy. Rozebral jsem zkoumaný předmět na prvočinitele na základě těch nejlepších postupů. Spočítal jsem svaly, šlachy, nervy a cévy. Používal jsem k tomu vlastní oči, ale spoléhal jsem i na bystřejší zrak mikroskopu. Mám dojem, že jsem neopomněl ani tu nejmenší část. Dnes si tak mohu položit otázku: co jsem hledal?“ Běguni jsou knihou složenou z příběhů různých lidí v různých časech, s odlišnými pohnutkami, motivy, děsy a obavami. Je to kniha natolik specifická, že je pro mě vcelku obtížné napsat nějaký konkrétní komentář. Stejně tak jako vyprávět, „o čem to vlastně je“. Nicméně je skvělá a já jsem si ji nesmírně užívala. A užívám - ještě stále rezonuje... „Tak se hýbej, kývej se, houpej, choď, běž, utíkej, jak se jen zapomeneš a zůstaneš stát na místě, zmocní se tě jeho velké ruce, promění tě v kukačku, ovane tě jeho dech páchnoucí po kouři, spáleništi a po velkých smetištích za městem. Promění tvou barevnou duši v malou plochou dušičku vystřiženou z papíru, z novin, a bude ti vyhrožovat ohněm, morem a válkou, bude tě zastrašovat, až ztratíš svůj klid a přestaneš spát. Ocejchuje tě, zanese do svých rejstříků a vydá ti dokument stvrzující tvůj pád. Ovládne tvé myšlenky nedůležitými věcmi, co máš koupit a co prodat, kde je laciněji a kde zas dráž. Odteď se budeš trápit maličkostmi – cenou benzínu a tím, jaký má vliv na splácení půjčky. Každičký den budeš prožívat v bolestech, jako kdybys žila za trest, ale kdo spáchal zločin, jaký a kdy, to se nikdy nedozvíš.“... celý text