Knišíl komentáře u knih

Co ještě napsat k tomuto i dnes svěžímu krátkému kousku, který je ostrý jak břitva, politicky nekorektní (ne nutně ale neslušný). Jízda do vyhnanství, loučení s rodným krajem, má v sobě cosi velmi smutného, ale Borovský se s tím dokázal vypořádat po svém. Obdivuji Borovského jazykovou úsečnost, se kterou dokázal popsat svět kolem sebe. I to, že to musel být sakra machr, který si z pánu nahoře nic moc nedělal, otrocké myšlení mu bylo hodně vzdálené, protože kdo se do lesa nebojí? No přece Karel Havlíček Borovský.

41 19.09.2020

Opravdu, ale opravdu, musím dohánět resty v české literatuře, které jsem si nadělal v posledních letech. Jaká to ostuda, opomíjet naše největší básníky, a přitom se považovat za sečtělého mudrce. Vím, nedá se přečíst vše. Avšak v případě Borovského, snad se nelze vymlouvat na nedostatek času, Král Lávra je ukázkou geniální úspornosti a přesto hutného obsahu. Lakonický jazyk, který přesto dokáže podat mnohé. Kéž by dnešní grafomani dokázali psát jako Borovský, pak by snad bylo méně knih a labyrint čtení by se omezil jen na opravdu ty kvalitní literáty, jež stojí za naši čtenářskou pozornost a čas, protože skutečně je mnoho výborných knih a ty často zůstávají skryty za pestrými obálky knih nových razících heslo, co je nové je i lepší, jak troufalé. Borovský předčí většinu dnešní produkce, protože psal nadčasově. V jeho Králi Lávrovi se potkává minulost se současností i budoucností, a proto ono tvrzení, že jeho tvorba neumírá, ale zraje a dá se číst kdykoliv.

38 19.09.2020

Skvost na poli literárním. Nevím, co napsat, abych vyjádřil, jak rád jsem četl tuto knihu, aniž by si někdo nepomyslel, že jsem další z "intelektuálů", kteří si hrají na to, že vše pochopili a mohou se honosit tím, že přečetli jednu z nejznámějších knih. Snad jen, že pro mě kniha je oslavou intelektu (tentokráte již bez uvozovek), že ač jsme schopni vnímat pouze znaky znaků neschopni uchopit řádně podstatu věcí, často ztraceni v labyrintu, má smysl i byť jen v maličkostech hledat vzor a nezůstávat v stagnaci v temnotě hlouposti. Rád se vyžívám v postmoderní literatuře a nestydím se za to, dopustil bych se chyby, kdybych tvrdil, že mé interpretace jsou správné, ale již sama snaha o interpretaci mi dává jistotu, že má pro mě cenu číst takovéto knihy.

34 18.12.2017

Bible je nesmírně bohatý informační zdroj, který každého, opakuji – naprosto každého, může obohatit. Jako každé velké dílo plné bohatých myšlenek, je i Bible zneužitelná různými lžiproroky atd. O tom však psát nechci. Co říct ke knize, jež stojí pevně (i když by ji někteří rádi viděli stát na vratkých nohách) v základu naší evropské společnosti? Nemusíte být věřící, abyste znali alespoň část příběhů, což dokazuje, že biblické příběhy jsou kulturní determinací naší společnosti. Judeo-křesťanská tradice je naší kulturou a chápáním světa vůbec prostoupena. Hodnota lásky k bližnímu svému a z toho vyplývající svoboda je něco, co si musíme zachovat. Pokud bych měl vybrat jedinou jednu knihu, která je nezpochybnitelnou součástí evropského literárního kánonu, je jím právě Bible. Kniha psána skrze stovky let, desítkami autorů spojených jediným Jedním mocným autorem, je také knihou, kterou bych si vzal já osobně na pustý ostrov, protože vím, že i když jsem ji včera dočetl, otevírat a číst ji budu po zbytek svého života.
1 K 10, 13
"Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát."

Další monumentální dílo české literatury, které možná někdo opomene, protože existují tu zahraniční Sienkiewiczové, Scottové, Hugové apod. Přitom všem však právě Schulzova próza se nejen těmto jménům vyrovná, ale v lecčems je i překoná. Barokní košatá souvětí a až existencionální zápas Michelangela se světem a sebou samým staví tuto knihu na piedestal historické literatury, která kromě faktografických zajímavostí přináší i universální témata, která platná jsou po všechny věky viz, např. umělec a jeho dílo.

"Jen rány dávají tvar věcem. I životu."

Hloubku této věty pozná snad jen člověk, jenž si už něco zažil. Pravdivá toť slova. Jenom se dají podtrhnout citátem z Nezvalova Edisona:

„Bylo tu však něco těžkého co drtí smutek, stesk a úzkost z života i smrti“

"Také papež Julius, stařec v krunýři, pro něhož není oddechu ani spánku, slyší dunět ohlušující rachot řítícího se kamení hodin, lavinu času a jeho ruce se napínají ke kříži, aby se opět vracely. A někdy čas se plíží jako had ze skal, pomalu, v oblouku, záludně, a tu papež kopím a ostruhou je připraven protknout mu úzkou odpornou hlavu, přečkáme z vůle boží i věky, dokud nebude dostavěno, uvidíš, že zvítězíme i nad časem, ještě nezemřeme, ne, ještě ne, zvítězíme---"

Metafora času jako plížícího se hada je naprosto úžasná a trefná. Nad časem nikdo nezvítězí, ani Schulzovi nebylo dáno dopsat další dva díly svého díla, ale přece jenom v něčem čas přepral. Jeho kniha se čte dodnes, ona zůstává nenalomena zubem času a žije dál pro další generace čtenářů.

"Nejde o to zvládnout hory, nejprve musíš zvládnout propasti, nebo jinak se ti vše zřítí a propast pohltí horu i tvé dílo. Bojíš se hlubin? Zvykej na ně, abys nedostal závrať."

Propasti jsou elementární součástí našich životů, dříve či později do nich každý nahlédne, jde jenom o to, jak se s tím poprat. Život je, myslím, veskrze pozitivní věc, jenom v něm nemůžeme hledat jenom to, co nás těší, nakonec je to právě jistota propastí, která nás nakonec uklidňuje, jistota toho, že v tom nejsme sami.

31 24.10.2021

K čemu mě Seifert inspiroval:

Co jen v těch verších jest?
Smutek, láska a pravda jako do oka pěst.
Probudí Vás ze snu osamění,
a vzpomenete na to – na to, co už tu není.

Pohlazení a nepodmíněná láska,
i když svět kolem Vás praská.
Vy máte tu vzpomínku pořád u sebe,
a ztráta pak bolí méně při pohledu do nebe.

A teď něco k mému hodnocení:
Seifert je právem nositelem Nobelovy ceny. Jeho básně, ač jsou někdy až neúprosně trhající srdce bolestí, ač jsou někdy plny smutku, jsou též i plny radostí. Vzpomněl jsem si na Nezvalova Edisona, ano, je tu vždy něco krásného a vždy něco těžkého v životě co drtí. Ale stojí to za to.

"Bylo to k zlosti; měl jsem chuť,
a hledě na věnečky,
sliboval jsem si: Buď jak buď,
jednou je skoupím všecky.

Však přesto v prvním rozletu
nevzpomenul jsem přísah.
Jsou sladší věci ještě tu,
než byly na těch mísách."
(Cukrářský krám)

31 13.05.2021

"Já píši vám – co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Tolik psaní zří tu v tichu svíce,
snahou je dojem podati.
Teď zbavit nemohu se návyku,
číst všechno v poezii zvyku.
Všechny texty mi ve verše plynou,
z prózy v poezii kynou.
Těkají oči po slovech,
a ač se jedná o prosté zprávy,
já v nich vidím plno slávy,
vypouštím v iluzi vzdech.
Již prozřím ze sna brzy snad,
ono nelze v básni báseň psát."

31 02.03.2020

Myslel jsem si, že po Zločinu a trestu snad již nic lepšího nepřijde, ale musím se přiznat, že Běsi mě dostaly ještě o něco více. Dostojevského tvorba mě zasahuje tam někde hluboko uvnitř, kde snad je duše či co. Běsi jsou nejen prorockým politickým románem, ale též v nich Dostojevskij vyslovuje ústy Šatova a nakonec i Štepána Trofimoviče své filosofické zásady Bohočlověka. Oproti tezi oponenta Kirillova, tezi Člověkoboha, je mi Dostojevského víra v Boha a zásadní morální poselství, jež z toho plyne mnohem bližší. No a Stavrogin je ukázkový příklad typického zbytečného člověka, jak se máme možnost přesvědčit i u jiných vynikajících autorů, že pane Onegině? Ruský realismus je mi stále bližší a bližší, a ač bych volil Dostojevského před Tolstým, je naprostá hloupost se jednoho z nich na úkor druhého vzdát. A ještě k Dostojevského melodramatičnosti, často totiž mu kritikou vytýkané, myslím, že ona přehnaná gesta Dostojevského postav jsou odpovídající situacím, jež vybičovávají k extrémnímu jednání pod vlivem emocí, což je krajina záhadnosti, a pak se člověk melodramaticky prostě chová, protože jinak nemůže. Ono totiž osvícenské lpění na čistém rozumu bude vždy trochu pozadu za těmi emočními vlivy, které tělo vyburcují a rozum může jít do háje. Dostojevskij byl borec, velký člověk, trochu psycholog, trochu filosof, především ale nedostižný umělec, k jehož výšinám se málokdo málokdy vůbec přiblíží.

30 03.10.2020

Po zásluze se o románu mluví jako o prvním velkém psychologickém románu a o jednom z nejlepších románů vůbec. Hloubka prokreslení jednotlivých postav je dechberoucí. Pokud se chce někdo podívat na tematicky podobné televizní zpracování můžu doporučit seriál Breaking Bad. Dostojevskij se u mě zařadil jasně mezi další autory, od kterých si musím ještě něco přečíst. A vůbec začínám přicházet na chuť realistické próze druhé poloviny devatenáctého století (totiž po Flaubertovi teď Dostojevskij). Doufám, že v brzké době dojde i na Balzaca a Dickense.

30 23.02.2020

Skvělý český překlad legendární anglické novely o jednom lidském obratu. Novela, která nestárne, ale zraje s věkem, a to nejen věkem začínajícím od svého vydání, ale také věkem samotného čtenáře. Vánoční kniha, která mi snad bude dělat pravidelného návštěvníka v zimních měsících. Není totiž nikdy na škodu pamatovat na šíř a dál, o kterou by náš duch měl usilovat.

„Je povinností každého člověka,“ odpověděl fantom, „aby se duch, který v něm sídlí, setkával se svými blízkými a rozletěl se v šíř a dál – a nevychází-li ten duch za života, je odsouzen chodit mezi ně po smrti. Jeho nezvratným osudem je toulat se po světě – och, běda mi! – a být svědkem všeho toho, na čem se už nemůže podílet, ale na čem se mohl podílet za života na zemi a co mohl obrátit ve štěstí!“ (s. 32)

Vydání od Petrkova navíc doprovází geniální Innocentiho ilustrace, které jsou vskutku uměleckým dílem v uměleckém díle.

28 25.12.2023

Bible pro vlastence. Od okamžiku atentátu do konce knihy jsem nedokázal myslet na nic jiného. Naštěstí je kniha objektivní, co se otázky správnosti atentátu týče. Myslím, že podat to černě nebo bíle nelze. Šedá je ta správná barva. Po stylistické stránce je kniha pojata dynamickými střihy mezi postavami a místy, což má za následek velmi příjemnou formu čtení. Všechna čest autorovi, jak dokázal přepracovat tuto temnou, krutou a přece hrdou kapitolu českých dějin do knižní podoby. Nezapomenu.

27 08.07.2015

Jsem bídák, že českou literaturu čtu tak pomálu, však v ní je nejeden světový autor, a Ludvík Vaculík zcela jistě autorem světovým byl a jeho dílo je stále aktuální. Sekyra vyniká nejen jazykovou vytříbeností, ke které překladová literatura jen může vzhlížet, ale též psychologickou a sociální sondou do hrůzné doby, vlastně se divím, že vůbec takováto kniha tenkrát vyšla. Škoda, že jsem takový blbec, který českou literaturou dlouhý čas opovrhoval a hrála u něj druhé housle. Teď pár pasáží, které mě zaujaly a snad sami za sebe budou mluvit, že Vaculíkovo díla, ať někdy složitěji psané, je přece jenom umělecký skvost, který si zaslouží váš čtenářský čas:
„Duše syrová novostavba, která měla být pevným obydlením teprve zpracována, a nikdy nebyla, takže neuzavřenými okny i dveřmi protáhlo vše, co táhlo prériemi písemnictví. Tak se čte pouze v první generaci, tak očarovaně, jak četl on.“ (s. 17-18)
„Nejvíc jsem žasl, jak se slovem, pouhým slovem, změní proporce věcí a postavení člověka mezi nimi. Dokonce mohou pouhým slovem vznikat věci nové, a kdo to přijme, žije ve světě chimér.“ (s. 93)
„To je vlastně celý ten český vynález: zterorizovat se tak demokraticky, až nemáš na koho udělat atentát.“ (s. 96)
„Moje dětská tušení byla správná. Člověk se nemá tak snažit poznat všecko, co ve světě mají a co dělají. Nemá se pořád srovnávat s jinými lidmi a diferenci vykládat vždycky ve svůj neprospěch. Nemá se tak starat, aby držel s čímsi krok, když většinou to kráčí do řiti.“ (s. 102)
„Vždyť možné je vše. Nemělo nám to ani napadnout, protože co jednoho napadne, to druhý úplně provede. Kdysi muselo někoho nejprve jen napadnout, že by se z lidské kůže daly dělat šrajtofle, než to druhý udělal. Jestliže mi teď napadá, že bych mohl rozkrojit slunce na dvě polovičky, odložit jednu vpravo a druhou vlevo, tedy jsem rozhodl, že jednou to kdosi udělá. Všecko je otázka technických prostředků a vhodné organizace. Jediná rada – včas zastavit mozek.“ (s. 109)

25 09.05.2021

Kytici jsem kdysi čet k maturitě
bude to již dlouhých osm let
tenkráte byl to pro mě nový chmurný svět
kdy balady jsem čet, když šel jsem na kutě

Dnes vrátil jsem se k nim rád
v komiksové podobě, v nově ušitém kabátku
já přirovnal bych ono čtení ke svátku
znovu jsem si připomněl, že hřích následuje pád

Zločin je následován vinou a pak trestem
jedinou záchranou je vážné pokání
když z okna koukám na lednové tání
vím, že znovu čtením prošel jsem opět testem

Jehož výsledek radostně oznamuje
že Erben je stejně dobrý básník jak světový Poe
a kdo říká opak, tomu řeknu vole
běž si přečíst Kytici, to je četba moje

25 21.01.2021

Jak jinak u Dostojevského než za pět hvězd. Fjodor byl geniální myslitel, o věcech musel hodně přemýšlet a pak je teprve vrhnout na papír. Je mi jasné, že si toho hodně vytrpěl, a je to znát na jeho textech, ač nejsou stoprocentně stylisticky perfektní, opravdovost z nich sálá. Umělecká autenticita je Dostojevského největší zbraní. Byli tu lepší stylisti, ale málokdo mě dokáže tak připoutat k textu, vybičovat moji imaginaci a zapojit myšlení jako právě texty tohoto ruského velikána. Jen nevím či se mi snad jen zdá, že dnes ho zase tolik lidí nečte. Nemám pro to data, ale adorace slyšíš spíše na škrábaly laciných zápletek rádoby psychothrillerů, které ve skutečnosti nesahají takovému Zločinu a trestu ani po paty.

24 08.12.2020

Nelitujy toho zje sem tuhle knišku přecet ale budu litovat toho estli si nekdo kdo ešte nečet tuhel super knišku přecte tento kompentař a nepřete si knišku Tak ted sem vystřih úplne Čárliho Kordona

24 03.02.2017

Román, jenž jsem měl ve svém hledáčku již dávno a po pořízení mi pak dlouho ležel na polici netknut, je příběhem složeným z různých epizod mladičké Čipery, do jejíhož vidění maloměstského světa a jeho postaviček a událostí se vciťuje již její poměrně starší vypravěčské já. Nevím, proč jsem si myslel, že je to román o soudním sporu, když soudní spor je spíše kulisou románu dospívání. Případ Toma Robinsona je sice podstatnou složkou děje, ale samotné soudní jednání tvoří jen nepatrnou část knihy. Jako zabít ptáčka je tak spíše románem o jednom malém jižanském městě v polovině 30. let 20. století. Harper Lee toho moc nenapsala, a to co napsala, bylo pod útokem různých cenzorů, přesto všechno je tento román stále řazen mezi to podstatné, co by si člověk z americké literutury 20. století měl přečíst. Ať již se stavíme k zobrazení rasismu v této knížce jakkoliv, má pořád své literární i historické kvality, které nelze zcela zahodit. Do druhé knihy Harper Leeové, která na Ptáčka navazuje, se zatím ale nechystám pustit.

„Jediná věc, která se neřídí právem většiny, je lidské svědomí.“ (s. 115)

23 21.04.2024

Jsem asi jeden z mála, který četl Osamělost prvočísel až po knihách Čerň a Stříbro a Tělo. Právě druhý jmenovaný román z vojenského prostředí pro mě prozatím zůstává nepřekonán, a to i tímto bestsellerem. A je to vlastně dobře, že se Paolo posouvá a jeho psaní zraje. Osamělost prvočísel je román zkoumající důvody samoty, každá z postav je svým způsobem sama, a tak na rozdíl od románu Tělo, kde je individualita a samota částečně zrušena kolektivem vojáků, je v Osamělosti přítomna značná skepse jeho postav týkající se schopnosti navázat blízký kontakt s jinou osobou. Úspěch Prvočísel chápu, protože málokterý současný román lépe zobrazuje osamělost, i když máme nespočetné způsoby, jak navzájem komunikovat, které tu před 50 lety vůbec nebyly. Ono toto téma je přítomno i v Tělu, určitá pesimistická nálada, jenže on Paolo je autor navýsost realistický, a snaží se ukázat, jak to na světě chodí, přičemž nedbá na konvence romantický románů, ale ukazuje své postavy v jejich holé přirozenosti. Za tuto odvahu mu patří velké díky a těším se na Dobývání nebe.

23 09.11.2020

Není divu, že je kniha zařazována do mnoha prestižních knižních žebříčků. Není divu, že někdo knihu nedočte a odloží ji, zvláště při studiu na střední škole. Tohle je Kniha s velkým K. Flaubert byl úžasný spisovatel, ony drobnosti, záchvěvy situací, které by se mohly zdát všední, dokáže vykreslit literárním jazykem tak, že vám málem i slza ukápne, jste-li romantická duše, a to i přesto, že Flaubert v Paní Bovaryové romanci kritizuje. V paradoxu, romantiku trhá s duší básníka.

23 20.02.2019

Hluboké náboženské dílo, které zpracovává jedno z úhlavních témat kritiky křesťanské víry, totiž to, jestli Bůh ke zlu mlčí. Mlčení je také výborný historický román a pro mě se jedná asi o nejlepší dílo japonské literatury, které jsem zatím měl tu možnost přečíst. Určitě se ještě k Endóově próze vrátím.

22 21.02.2021

Doporučuji. Ze začátku jsem byl mírně rozpačitý z prostředí, postav a jejich dialogů atd., ale věřte, že vše má své důvody. Na to jak je kniha "stará", mi příběh připadal překvapivý. No, možná je to mou ne příliš velkou zálibou ve sci-fi (mám rád Bradburyho, P. K. Dicka, za odborníka se ale nepovažuji). Vlastně, když se zeptám někoho, kdo nečte sci-fi, na jeho důvody, většinou mi odpoví, že ho "ty vymyšlené bláboly" nezajímají. Jenže čím víc sci-fi knih jsem zatím načetl, tím víc jsem si jistý, že právě žánr sci-fi je možná ten nejhumanitnější žánr vůbec. I Nonstop je vrstevnatý a moudrý příběh o lidské přirozenosti a touze.

21 14.11.2018