kniznistranky komentáře u knih

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno ÚNOR 2014):

Mladá ošetřovatelka Paige se stará o starého pana Russoa. Ten je však hodně starý a nemocný a brzy umře... Na doporučení se dostane k na první pohled bohaté rodině Bavettových, aby se postarala o jejich syna Michaela, který měl autonehodu. Vypadá sice jako mladý dospělý muž, ale chová se jako malé tříleté dítě. Paige s ním tráví hodně času a Michael si ji velmi oblíbí... Všechno se zdá být skvělé až do doby, kdy Paige zjišťuje, že její zaměstnavatelé nemají zrovna běžnou práci, protože jsou mafiáni.

Paige je sympatická mladá žena, která se stará o nemocné lidi, ke kterým si vždycky vytvoří bližší vztah než by měla. Oblíbila jsem si jí a byla to moc dobrá hlavní hrdinka. Všechno co dělala, dělala z nějakého důvodu a byla opravdu chytrá! Celý příběh je vlastně vyprávěný z jejího pohledu. Jako další postava, o které se prostě musím zmínit byl Michael. Toho si prostě nejde neoblíbit. Jeho nemoc a celkově to všechno je hodně k zamyšlení. Když byl ,dítě' oblíbila jsem si ho opravdu dost a líbilo se mi, jak perfektně dokázala autorka vystihnout chování malého dítěte a zároveň to skloubit dohromady s jeho dospěláckým vzhledem. Abych řekla pravdu, nebyla tam ani jedna jediná postava, o které bych mohla říct, že mi tam neseděla, nebo že by byla nějak špatně promyšlená. Spíš naopak i ta nejméně potřebná postava měla něco do sebe a měla určitý charakter typický jen pro ni.

Bavettovic rodinka spojená s mafií? Proč ne? O mafii se v knižním světě zas tak často neslyší a tohle je určitě originální nápad. I když jsem pár názorů četla a slyšela už před čtením, vlastně jsem pořádně nevěděla


co čekat. Jak si představit knihu o mafii a New Yorku od české spisovatelky. Jde to vůbec? ...a víte co? Jde! Sice tam toho o mafii zas až tolik řečeno nebylo, ale i tak si myslím, že na začátek je to moc dobré a když se pozastavím nad tím, že je tohle autorčin debut, nejde toho zas až tolik vytknout.

Možná by bylo dobré zmínit se o jistém zlomovém bohu, nebo jak bych to nazvala. Jde vlastně o to, že od poloviny knihy se děj začíná ubírat trochu jiným směrem. Jo to hodně romantické a není to přece jen už takové to hlídaní dítěte a chození na procházky jako tomu bylo do té doby. Je to jako by se autorka rozhodla, dupla si a řekla: tak a teď to bude takhle! Ona to ale udělala mazaně a napsala to takovým způsobem, že to vlastně knize svým způsobem něco přidá a není to nijak nucené. Nevím, jak bych to měla

popsat. Každopádně je to takové šikovné propojení mezi pomyslnou první a druhou částí knihy. Něco jako ,před tím' a ,potom'.

Těm, kteří ale moc nemusí takové ty moc romantické pasáže a tak by se ta druhá polovina nejspíš nemusela moc líbit a mohlo by jim přijít, že je to tam zbytečné a jenom to kazí celý děj a tak. Ale to už je podle mě věc názoru jednotlivého čtenáře jak tohle to posoudí a jestli si řekne, že je to tak dobré a líbí se mu to a nebo naopak ne. Každý má jiný názor a já jen říkám ten svůj, že ano.

Bylo to originální a nezapomenutelné čtení od české spisovatelky, která dokázala, že ne všechny knihy od českých autorů musejí být špatné, protože tahle taková není ani zdaleka. Bylo to napínavé, místy i vtipné a hezké. Ano, je tam i romantika, ale ta mě nevadila a Paige a Michael jsou prostě úžasní. Ačkoliv jsem nevěděla o od knihy přesně očekávat nebo jestli se mi vůbec bude líbit, zhltla jsem jí poměrně rychle a nejednou jsme měla co dělat, abych místo učení nesáhla po knize a nepřečetla si, co dalšího Paige a Michale prožívají. Když už jsem se začetla, bylo těžké knihu jen tak odložit. Rozhodně strašně moc doporučuju tem z Vás, kdo se ještě stále rozhodují a nevědí, zda do toho jít nebo ne. Já jsem s příběhem nadmíru spokojená!

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno ÚNOR 2014):

Šest feťáků je dovezeno na osamělý ostrov. Jejich výběr není nijak omezený. Jsou tu dvě dívky a čtyři muži, různé věkové kategorie i rasy... Nikdy před tím se neviděli a snaží se přijít na to, proč jsou na ostrově a jak se z něj dostat. Zároveň zoufale touží po další dávce heroinu, bez kterého dlouho nevydrží... Když se dozvědí, že další heroin na ně čeká na dalším, asi míli vzdáleném ostrově, na který musí doplavat, čeká je nemilé překvapení. Ve vodě jsou žraloci!

Nejdřív bych chtěla upozornit na to, že i když je na obale knihy napsáno: Pro příznivce Hunger Games, knihy si navzájem příliš podobné nejsou. Možná jen pár základními fakty jako boj o přežití nebo podobně, ale Aréna smrti se s ostrovem obklopeným žraloky opravdu nedá příliš srovnávat. Příběh je ale rozhodně velmi zajímavý. Je tam dobře popsané chování lidí, kteří jsou takto závislý na drogách a nedokáží se bez nich obejít.

Kniha je rozdělena na dvě čísti a právě v té první se střídají kapitoly o tom, co se děje na ostrově, z minulostí našich šesti hrdinů, i když to asi není zrovna ten pravý výraz, a postupně se s nimi seznamujeme. Každý si tu může vybrat svého favorita, ale moc bych nedoporučovala se nějak blíže upoutávat na jednu osobu, protože děj je tak napínavý a zároveň plný tolika nečekaných zvratů, že budete jen zírat a přemýšlet, jak se zrovna tohle mohlo stát a proč to nedopadlo jinak.

Na druhou stranu je to reálné. Seznamujeme se zde s příznaky závislosti na drogách a jak takový to lidé prahnou po další dávce a jsou schopni udělat téměř cokoli, aby jí získaly. Také bych chtěla upozornit na to, že hlavně ve druhé části knihy jsou scény, které by slabším povahám nemuseli dělat dobře. Protože žraloci, kteří se zde objevují nejsou žádná roztomilá malá štěňata ale mohutní zabijáci z velkou silou v čelistech. Takže asi tak...

Kdybych to měla všechno shrnout, musím uznat, že autor vytvořil opravdu zajímavý a hororový příběh, nad kterým se nejeden člověk zamyslí. Je tam plno napětí, akce, dobrodružství a hlavně je to velmi čtivé, což je určitě plus. Kapitoly jsou krátké a tak celý příběh běží hodně rychle. Mě se to svým způsobem líbilo, ale nebylo to nic, co by mi vzalo dech a na co bych zírala jako na něco úchvatného. Takže moje hodnocení...

1 31.10.2024

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno ŘÍJEN 2013):

Percy, Thalia a Annabeth se vydávají na vojenskou akademii za Groverem, který našel další dva nové polobohy, dvojčata. Byl totiž vyhlášen zvláštní stav, kdy byly všichni satyrové vysláni do světa, aby hledali polobohy a ti pak pomohli ve válce, ke které se schyluje. Grover našel polobohy hned dva a Percy, Annabeth a Thalia se vydávají za ním, aby pomohli dvojčata ochránit. Cestou s akademie je však napadne jedna s nestvůr, která dříve bývala profesorem na zdejší akademii. Za pomocí Artemidiných Lovkyň se jim podaří nestvůru porazit. Annabeth ale spadne s útesu a není po ní ani vidu ani slechu. V pochmurné náladě se nakonec vrátí do tábora polokrevných, kde už na ně čeká další výprava.

Začátek se mi líbil hodně. Byla to příjemná změna, když se Percy nedostal do Tábora polokrevných o prázdninách, ale ještě před Vánoci. Co se týče dvou nových postav a to dvojčat di Angelových, asi jsem si více oblíbila Nica, i když ho tam bylo hodně málo, ale mám takový pocit, že ve čtvrtém díle ho bude víc a mám už i nějakou tu teorii, jak bude asi zapadat do skládačky, ale tuhle teorii si nechám pro sebe. Bianka nebyla špatná, ale nezaujala mě tolik jako Nico.

I když se mi začátek líbil, konec byl přece jen lepší. Všechno to hezky zapadalo do sebe, bylo to promyšlené, čtivé, napínavé a prostě úžasné, jak jsem si už u Ricka Riordana zvykla. Sem tam bylo i pár trochu vtipnějších scén, ale nebylo to tolik vtipné jako v předešlých dílech. Přece jen v tomhle díle jde o únos Armedy a příchod války, takže to pro hlavní hrdiny není zas tak veselá chvilka.
Líbilo se mi, že se Percy už začal více zajímat o Annabeth a trochu i o to, co k ní cítí. Doufám, že se to v dalším díle trochu pohne a začne se konečně nějak vyvíjet, protože Percy a Annabeth, to je prostě...ach.
Pokud ti dva nebudou spolu, tak mě to nejspíš hodně zklame.

Na prvním díle se mi líbilo, že byla ke konci i Percyho návštěva na Olympu a v tomhle díle jsem se toho také dočkala. Líbí se mi, když se příběh, sice krátce, ale přece jen odvíjí i trochu v tom Olympu se všemi bohy. Právě tahle část se mi líbila asi úplně nejvíc a podobných Percyho návštěv na Olympu by mohlo být víc, než jen jedna na konci výpravy. Vůbec by mi to nevadilo. Spíš bych naopak byla i radši. Úplný konec knihy byl samozřejmě také skvělý a chytře vymyšlený, takže si můžete vymyslet nějaké nápady jak asi se to bude odvíjet dál a jaké bude pokračování série a o čem bude, ale zároveň je tam pořádný otazník a nevíte co čekat.

Co říct na závěr? Leda tak to, že kniha byla opět úžasná, čtivá a moc se mi líbila. Díky Percymu Jacksonovi sem si hodně oblíbila řeckou mytologii (kterou jsme shodou okolností nedávno braly ve škole) a lépe se v ní vyznám než před tím. Jako vždy mě dostaly skvělé názvy kapitol, které opravdu někdy člověka docela rozesmějí a také celkem jasně naznačí, co se v dané kapitole stane.
Třetí díl Percyho rozhodně doporučuji. Je to skvělé čtení (jako bonus jsou i skvělé obálky, které se lesknou) k tomu i nějaké to napětí a dobrodružství. Takže pokud si potřebujete na chvíli oddechnout od učení a chvíli se soustředit na něco jiného, Percy se vám bude rozhodně hodit. Je to lehké čtení, nemusíte nad ničím moc přemýšlet, aby jste přišli na nějakou pointu nebo tak. Doporučuji!

1 29.10.2024

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno ZÁŘÍ 2013):

Školní rok probíhá klidně a Percy doufá, že se mu konečně podaří zůstat na jedné škole celý rok. Jenže se mu začínají zdát sny, ve kterých má jeho kamarád Grover problémy. Percy tuší, že to není jen tak a jeho sny se ve skutečnosti dějí... Poslední školní den Percyho napadnou ve školní tělocvičně obři. Jeho kamarád Tyson se ho snaží chránit, ale Percy stejně bojuje dál. Objeví se i Annabeth, se kterou se vydávají zpět do Tábora polokrevných. Tam se však dozvídají nepěkné zprávy a zároveň se vydávají na další výpravu. Záchrana Tábora polokrevných i jejich kamaráda Grovera závisí jen na nich.

Percy, Rick Riordan, bohové, komu by se to nelíbilo, že ano. Kniha byla stejně skvělá jako první díl. Myslím, že byla kvalitou dost podobná prvnímu dílu. Zatím mi to nepřišlo, že by to bylo v něčem lepší nebo horší. Styl autorova psaní už snad ani není třeba zmiňovat. Je to poutavé, rychle a snadno se to čte, takže možná je to i taková vážně dost dobrá oddechovka. Kniha je opět určená spíše pro mladší, ale myslím, že na své si zde přijdou i starší. Hodně jsem si oblíbila řeckou mytologii. Už po první knize Percyho jsem si zamilovala všechny ty bohy a dobrodružství, takže se ze mě stal fanoušek řecké mytologie (možná že i proto sem byla nadšená, když sem viděla naší povinnou četbu k maturitě a mezi knihami byli Starí řecké báje a pověsti, které si hodlám s celého seznamu přečíst jako první).

Do naší hlavní trojice z prvního dílu, což byl Percy, Annabeth a Grover, přibývá další postava a to kyklop Tyson. Tysona jsem si nejprve moc neoblíbila, ale postupně získával mé sympatie a hodně se mi zalíbila jeho dětinská povaha. Percy,... no, to je prostě Percy. Co dál k tomu říct, že ano. Annabeth byla jako vždy také super. Občas byla až moc hrdá a tvrdohlavá, ale ráda jí mám i tak. Oblíbila jsme se jí i proto, že má stejný sen jako já. Chce být architektkou, takže k ní mám v tohle smyslu dost blízko, protože architekturu studuju, ale to jsem odbočila... A samozřejmě nemůžu zapomenout na Grovera. Mého milovaného satyra, který si mě získal už v prvním díle. Držela jsem tedy palce, aby se jeho záchrana povedla... no a to jestli se povedla nebo, už se musíte dočíst sami :D

Tak, když to všechno hezky shrnu a porovnám s prvním dílem, nebylo to ani horší, ale ani nějak výrazně lepí, jak už jsem psala někde na začátku. Děj byl ze začátku trochu lepší než jednička. Byl poutavější a zajímavější. Nevěděla jsem, co čekat od dalších kapitol a zbytku děje, ale nakonec se ukázalo, že druhá polovina byla taková méně zajímavá. Už jsem nebyla tak napjatá jako na začátku, i když takový názor mám poslední dobou u hodně knížek a vůbec netuším proč. Jinak se mi všechno líbilo. Děj, zápletka, rozuzlení, postavy... Jsem zvědavá, jak to bude s trojkou. Jestli bude opět kvalitou nastejno nebo se konečně začneme v žebříčku hodnocení posouvat o stupínek výš.

1 29.10.2024

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno KVĚTEN 2013):

Samantha Kingstonová má všechno, co si může holka na střední škole přát. Jenže se ukáže, že nejen pátky 13. ale i pátky 12. mohou přinést smůlu. Samatha přijde o život kvůli autonehodě a když se probudí, den se opakuje pořád dokola a ona postupně přichází na to, že měla do teď zatemněno před očima a neviděla to, co nyní. Postupně napravuje chyby a snaží se přijít na to, co udělat, aby se ten hrozný den její smrti přestal opakovat.

Tahle kniha mě zaujala už svým námětem. Lauren Oliverovou jsem si jako spisovatelku oblíbila už po přečtení Deliria. Její styl se mi velmi zamlouvá. Dobře se čte a i přesto, že kapitoly jsou v knize opravdu dost dlouhé, utíká to rychle a než se člověk naděje, další kapitola je za ním. Podobnou knihu jsem zatím nečetla, ale mám pocit, že jsem už o něčem takovém někdy slyšela. Možná nějaký podobný film, ale nejsem si tím jistá.

Hlavní hrdinka, z jejíhož pohledu je celá kniha vypravována, mě ze začátku trochu štvala. Jelikož jsem si dost oblíbila Kenta, štvalo mě jak se k němu chová.. A přitom on na ní byl moc milý. Na druhou stranu jsem nějak nepochopila, jak může být kluk jako Rob, nejoblíbenější na škole. Mě nepřišel ani trochu sympatický, ale tak každý na to má jiný pohled že ano.

Hodně se mi líbilo, že každý tzv. ,další' den byl naprosto jiný. Ano, je pravda, že pointa byla dá se říct stejná, ale i tak to bylo fajn. Taky se hezky četlo, jak se Samantha postupně v knize mění k lepšímu. Začíná
si více všímat lidí kolem sebe. Snaží se napravovat špatné věci, které udělala. Musím říct, že v druhé polovině knihy jsem si Sam dost oblíbila. Byla mi hned o dost sympatičtější.

No a co se týče ukončení celého příběhu... to bylo něco. Opravdu jsem nic takového nečekala. Poslední dvě kapitoly byly asi nejlepší. Napětí ve mě rostlo a já jen otáčela stránku za stránkou a chtěla se už konečně dozvědět, jak to dopadne.

Když to všechno shrnu, vyjde mi z toho, že jsem zase vsadila dobře. Tuhle knihu jsem si chtěla moc přečíst.

Chvíle před koncem mě rozhodně nezklamala. Už jsme tu nejspíš párkrát psala, že romány moc nemusím. Na slaďárny moc nejsem, mám radši akci a napětí, ale tenhle román se mi moc líbil. nebylo to nijak přehnaně romantický. Byla tam nějaká zápletka, i když nic extra. Ale i tak se to hezky četlo a bavilo mě to.

1 29.10.2024

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno DUBEN 2013):

Zoey má už tak mizerný den. Rozešla se se svým klukem, hádá se s rodiči a když ji záhadný muž (přesněji řečeno stopař) označí, není s toho zrovna nadšená. Její nejlepší kamarádka Kayla s ní začíná mít očividný strach a kamarádi jejího bývalého kluka Heatha také. A to nejhorší je teprve před ní. Musí to říct rodičům a už dopředu tuší, že to nedopadne dobře a taky že nedopadne... Jakmile se ale dostane do školy noci, kde jsou upíří mláďata, tudíž všichni stejní jako ona, začíná se ukazovat, že se přece jen něčím liší a je výjimečná. To se jí ale nelíbí. Nechce být něčím zvláštní, chce jen zapadnout. Skamarádí se se svou spolubydlící Stevie Rae a jejími kamarády. Všechno je skvělé až na jednu osobu... Afroditu.

Tahle kniha na mě zapůsobila už námětem. Upíří internát, no proč ne? O upírech jsem toho zatím moc nečetla, čemuž se sama divím. Myslím jen dvě série (Upíří deníky, Říše temnot) a pokud bych je srovnala s touhle... teď, když se nad tím tak zamýšlím, jde to vůbec? Škola noci má něco do sebe. Je tam spousta napětí a to doslova. Pořád mě to nutilo otáčet jednu stránku za druhou a když jsem si k tomu jedno odpoledne sedla a večer zjistila, že mám téměř polovinu knihy přečtenou, dost mě to zaskočilo. Jednoduše řečeno, je dost těžké se od čtení odtrhnout.

Atmosféra ve Škole noci se mi moc líbila. Nebylo to takové to pochmurné stavení, které obývají upíři spící v rakvích a pijící hektolitry krve. Tohle si u mě získalo plus, protože to bylo něco jiného, než na co jsem zvyklá od ostatních upířích tématik. Dá se říct, že jde o normální ,,středoškoláky'', kteří se pomalu mění v upíry a tím pomalu myslím opravdu pomalu. Teda až na Zoey, která je tak nějak dost napřed. Celá kniha je psaná právě s pohledu Zoey, popisuje její myšlenky a úvahy.

Zoey, naše hlavní hrdinka, je dost sympatická osoba a není těžké si ji oblíbit. Jak se v knize ukáže, nenechá si jen tak něco líbit a statečně bojuje i proti takovým jako je Afrodita, předsedkyně Dcer a Synů temnoty, což je něco jako školní klub, jehož členové si o sobě myslí, že jsou něco víc než ti ostatní. Zoey má ale dobré kamarády, kteří ji poznávání nového prosdtředí zpříjemňují. Její spolubydlící Stevie Rae, která jí ukazuje zdejší prostředí a seznámí ji se svými kamarády: Erin, Shaunee a Damienem. S téhle trojky jsem si nejvíc oblíbila Damiena (no, vlastně s celé knihy). Moc se mi líbili některé jeho poznámky a hlášky a celkově jeho povaha si mě opravu získala. No a nakonec by byl hřích nezmínit se o Erikovi, lepší kluk snad ani nemůže být. Hodný, milý, sexy... prostě dokonalý klučina.

Když shrnu všechno dohromady, vyjde mi, že jsem opět natrefila na super knižní sérii. Mám, to ale štěstí!
Nejvíc se mi líbilo, že si Zoey nenechala od Afrodity poroučet a nebála se říct, co si myslí.Dost se mi líbilo jak byli popisovány myšlenky a pocity hlavní hrdinky a to, jak nad vším přemýšlí.
Nebylo to prostě jen takové to , nevím co si počít' a najednou z ničeho nic ,jsem v pohodě'.
Všechno bylo hezky promyšlené a naplánované do nejmenších detailů. Autorky si dali opravdu záležet a hezky téma zpracovali.

1 29.10.2024

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno BŘEZEN 2013):

Lidé, elfové, trpaslíci, démoni a samozřejmě vlkodlaci... Tyhle všechny bytosti obývají zemi Velwetii.
A právě vlkodlaci jsou pro lidi největším nebezpečím. Žije totiž i druh vlkodlaků, kteří se nazývají Temnovlci. Jsou silnější a zdatnější, než obyčejní vlkodlaci a právě za tohle může jeden jejich předek, který se dohodl s démonem...
Neran mezi Temnovlky nepatří, ale nějakou dobu měl čest být v jejich smečce, i když je jen obyčejný vlkodlak. Vydá se však hledat Étarlininy slzy a společnost mu má dělat elfka Liadel, kterou k smrti nenávidí a nejraději by ji zabil. Postupně však zjišťuje, že její zabití se stává nemožné.

Hned jak jsem zjistila, že je kniha o vlkodlacích, musela jsem jí mít, protože vlkodlaky prostě miluju. Svým způsobem je mám o dost radši než upíry, i když vlastně nemám tušení proč. Celkem legrační co? Ale o to tu nejde. Takže jakmile jsem zjistila, že je kniha o vlkodlacích byla jsem nadšená, ale když jsem zjistila (při čtení) kolik je tam napětí, krve a podobných věcí byla jsem si jistá, že tahle kniha si zaslouží titul: Kniha mě šitá přímo na míru! O žádné knize, kterou jsem doteď přečetla jsem tohle říci nemohla.

Syn pekel je Míšina další povedená kniha. Už do její série Křišťály moci jsem se absolutně zamilovala. Musím přiznat, že od Syna pekl jsem čekala opravdu hodně. Skoro jsem se až bála, že když budu tak moc očekávat, tak pak budu třeba zklamaná, ale víte co? Nebyla jsem. Byla jsem nadšená. Po pár stránkách jsem si tak říkala: ,,Tak tohle je teda nářez.'' Autorka opravdu přitvrdila, to se musí uznat. Syn pekel obsahuje násilí, drsnost, ale i napětí, tajemno a neustálá překvapení, která jsou snad na každé další stránce. Tohle je prostě dílo s velkým D, kniha s velkým K.

Co se týče postav, Neran je prostě frajer, co nesnese pomyšlení na věci jako je láska, city apod. Na druhou stranu jeho hlášky jsou... jak bych to nazvala... neuvěřitelný, srandovní, kouzelný? Každopádně mě často rozesmáli. Tudíš tu máme další střípek toho, co se v knize skrývá, a to humor. Teď se zaměřím na Neranovu společnost, a tím myslím krásnou elfku Liadel, která skrývá spoustu tajemství, stejně jako Neran. V knize mě právě ona překvapila asi nejvíc. Vypadá sice křehce, ale je to bojovnice. Samozřejmě nesmím zapomenout na zákeřnou Aragen, vůdkyni Temnovlků.

Její postava nepatří sice mezi mé nejoblíbenější, ale bez ní by to prostě nešlo. Je to prostě taková ta záporná postava, bez které by kniha neměla tu pravou šťávu.

Možná si myslíte, že tuhle knihu chválím až moc, ale věřte mi, ona si to zaslouží ;) Nemám vůbec co vytknout. Ať hledám co hledám, prostě to nejde. Ten příběh se mi dostal pod kůži a probojoval si cestu až k mému srdci. Tohle prostě z mého pohledu nejde ohodnotit nijak jinak než kladně. Podobnou knihu jsem zatím nikde neviděla a myslím, že jich ani není moc, o kterých by se dalo říct, že jsou podobné téhle. Je to prostě výjimečná kniha od výjimečné spisovatelky. Ať si kdo říká co chce. Její knihy jsou možná spíše pro mladší čtenáře, ale tuhle bych mezi ně rozhodně neřadila. A navíc, komu by vadilo číst knihu pro menší, když je skvělá? Mě rozhodně ne.

Ještě jsem zapomněla uvést jednu, celkem podstatnou věc. Jak jsem se už na začátku zmiňovala o tom, že Michaela Burdová se věnuje i kreslení a své postavy právě takto zpodobňuje a ukazuje nám ostatním, jak je vlastně vymyslela. Takhle kniha je první, ve které jsou její kresby postav otištěny... No, jak se tak na to koukám, rozepsala jsem se dost, takže to tu nebudu zbytečně obkecávat a přejdu rovnou k hodnocení, které zřejmě nebude až tak překvapivé.

1 29.10.2024

Existují tři světy - jeden z nich je Pomezí. Místo, kam odejde duše zemřelého a připravuje se na své další putování.

Devatenáctiletá Ema, která dostudovala uměleckou školu a budoucnost má před sebou, se dostává do Prahy. Vyrůstala v cizině a do Česka přijíždí po smrti svého otce. Objevuje nový svět, který vidí jen ona a rozhoduje se, jak se svým životem dál naloží. Stane se umělkyní, nebo se vydá na nebezpečnou cestu za zjišťováním pravdy?

Pomezí je komiks primárně cílící na mladší čtenáře kolem dvanácti let. Ovšem zalíbení v něm může najít každý nehledě na věk. Emě se v jednu chvíli zboří svět jako domeček z karet, když ji umře otec, ale vzápětí se vydává na cestu za novým dobrodružstvím do Prahy. Autorům se povedlo krásně zakomponovat několik známých míst a pražských památek do ilustrací a nechat čtenáře spolu s Emou poznávat Prahu.

Krásné ilustrace brazilské ilustrátorky Biancy Pinto Milanez jistě padnou do oka spoustě čtenářům všech věkových kategorií. Syté barvy určující ráz a atmosféru každé scény. Jednoduché a přesto kouzelně nakreslené postavy. Vizuální stránka komiksu Pomezí je jednoduše pastva pro oči. Český autor příběhu Lukáš Zahrádka jistě nešlápnul vedle, když se pustil do spolupráce s tak talentovanou kreslířkou. Samotný děj/příběh je velmi jednoduchý a nenáročný. Jde o milé dobrodružné čtení říznuté duchařinou, mysterióznem a samozřejmě porcí fantasy. Lukáš Zahrádka si dal za cíl přivést na český trh komiks, který bude hezký, milý, nadějeplný, zkrátka nic brutálního a sexistického. Tento úkol splnil na jedničku. Právě cílová skupina kolem dvanácti let (a klidně i méně) by z Pomezí mohla být nadšená nejvíce. Jde v podstatě o pohádku, která slibuje tajuplné pokračování. Není cílem čekat od toho přelomové dílo, ale především odpočinkovou záležitost, kterou za hodinku i méně přelouskáte a pokocháte se krásnými ilustracemi.

Příběhově však místy může někomu chybět určité dovysvětlení. U komiksů je prostoru méně, ale tady jsem hned z kraje měla spoustu otázek. Třeba jak je možné, že se slečna žijící celý život v cizině po příletu do Prahy bez problému dorozumí česky? Nebo jak to s jejími schopnostmi vlastně je. Umí je ovládat, nebo neumí? Věděla o nich dřív než dorazila do Prahy, nebo se vše plně projevilo až tady? Odpovědi snad přijdou v následujících dílech.

Hodnocení: 77 %

1 28.06.2024

Petra cestuje s přítelem Martinem na Srí Lanku. Jsou okouzleni místní krajinou, zvířaty, jídlem a hlavně slony! Hned první den, kdy přilétají do hlavního města Colomba a pokračují do Galle nabízí spoustu zajímavých míst a zážitků. A to jsou teprve na začátku celkem 22 denní cesty, během níž procestují ostrov křížem krážem.

Další inspirativní cestopis nabitý zážitky z cesty, tentokrát po Srí Lance. Autorka se se svým přítelem vypravila do tohoto ostrovního státu v jihovýchodní Asii a jak už samotný název napovídá, byla to láska na první cestu! Srí Lanka je okouzlí. Cestují autobusem, vlakem a na motorce, bydlí u místních, od kterých se dozvídají ne jen to, jak se na Srí Lance žije, ale dostávají i tipy na další výlety a místa, která musejí navštívit.

Byť korektura je taková jaká je - ne moc dobrá, což mě autorka varovala předem - i tak jsem si čtení užívala. Bylo to svým způsobem i osobnější, zkrátka psané tak jak to šlo Petře od pusy a jako by zážitky z cest vypisovala přímo pro mě, bez úprav textu někoho dalšího. Nerušilo to tak moc, jako by to bylo třeba u románu.

Moc milé a sympatické čtivo. A ty fotky! Ty byly kouzelné. Všude zeleň, kopce, výhledy i sloni! Jediné, co mě napadá k vylepšení by byla mapka Srí Lanky s vyznačenou trasou cesty, ale kdo che, dohledat si může i sám - od čeho máme Google, že jo. Na závěr je shrnutých i pár autorčiných rad a tipů pro ty, kdo by se na Srí Lanku také chystali vypravit, spolu s vypsaným itinerářem celé cesty. Čtivý cestopis, krátké fotky, sympatická autorka/cestovatelka. Věřím, že se dočkáme i dalších cestopisů a už se na ně těším.

1 06.04.2024

Každý máme občas hlavu plnou nechtěných myšlenek. Hlasů. Vtíravých a neodbytných. Stejně tak je na tom Petr, jehož věrný neviditelný společník mu každodenně našeptává co má a nemá dělat. Jenomže Petr nemá hlavu jen plnou nechtěných myšlenek. Petr trpí OCD - obsedantně kompulsivní poruchou - a tahle krátká knížečka zachycuje několik rozhovorů, které spolu Petr a jeho Vetřelec vedou v jeho hlavě.

Zkraje musím říct, že formát zpracování tohoto vážného tématu je nezvyklý, ale velmi sympatický. Vše stojí a padá na rozhovoru, který nemá hluchá místa, příjemně rychle plyne a ať čtenář chce nebo ne, vlezlost Vetřelce je místy i vtipná. Veškerá legrace ale ubíhajícími stránkami končí! A co teprve, když začne jít o život? Když Vetřelec začne narušovat Petrův běžný den a zasahovat do jeho rozhodnutí? Když si čtenář začne uvědomovat, že takových "rozhovorů" si lidé trpící OCD ve svých hlavách denně vyslechnout nespočet, legrace jde úplně stranou!

S touto novelou jsem vystoupila ze své čtenářské komfortní zóny a zase jsem si jednou potvrdila, jak jsou tyto výstupy fajn. A potřebné! Jak dokáží rozšířit obzory a dozvím se díky nim něco nového. Budete to mít přečtené za hodinku a autor vám za tu hodinu předá víc než sáhodlouhé odborné články o tomto tématu. Uděláte si větší představu o tom, co je porucha OCD a co asi zažívají lidé, kteří jí trpí.

1 30.10.2023

Samotný úvod nezačíná pro hlavní hrdinku Noru vůbec dobře. Čtenář se na prvních řádcích stává svědkem nešťastné události, která Noře úplně změní život. O rok později, kdy už se zdá, že bude vše jen lepší, ale nastává další šok - ztratí se malá Ema! Z každé věty sálá napětí, akce a velká bezmoc matky, která je se silami v koncích.

Po stylistické stránce je text velmi dobře a svižně napsaný. Autorka hezky pracuje s jazykem, buduje napětí a umí čtenáře zaujmout a vtáhnout do děje. Kapitoly jsou psány z pohledu hned několika postav a vzájemně se velmi dobře doplňují. Co čtenář během čtení jedné kapitoly považuje za podezřelé, je mu v jiné vyvráceno a tak je to pořád dál, až vlastně nevíte, komu můžete věřit. O atmosféru se postarají i černobílé fotografie napříč knihou.

Díky chytře zvolenému vypravěčskému stylu se nabízí možnost poznat téměř každou z postav. Všechny mají své osobité charaktery a je při čtení na první dobrou znát, čí kapitolu právě čtete. Je však trochu zarážející, že byť jsou všechny kapitoly psány ve třetí osobě, kapitoly Nořina syna Maxe jsou v osobě první. Není to rušivé, spíš jen lehce nezvyklé. Max je velmi důležitým článkem příběhu, ale hlavní aktérkou je tu stále Nora, která zažívá další velkou životní ztrátu a zvolení první osoby u jejích kapitol by se možná nabízelo víc.
(...)

(Celou recenzi včetně mini-rozhovoru s autorkou najdete na: https://www.forendors.cz/p/ef8b8d8a469f217c21a4db18f228c22f)

1 24.10.2023

Zia - bohyně chaosu, neřízená střela, sirotek a také agentka ve společnosti R.G.K. Hlavní hrdinka nešetří sarkastickými poznámkami, magií se ohání na všechny strany a emoce, nedej bože láska, jsou jí zcela cizí. Nová mise, kterou dostane přidělenou, testuje její hranice a neohroženost v boji se zlem.

Autorka ve své prvotině představuje čtenářům svéráznou hlavní hrdinku, která nešetří nikoho. Přišlo mi zajímavé prostředí bohů, ale zároveň bylo i dost matoucí. Objevují se tu bohové řecké a severské mytologie, kteří spolu válčí. Mrzelo mě, že to tu nebylo rozvedeno víc. Autorka tohle téma naťukla, ale dál už se mu detailněji nevěnovala. Tyto nedovysvětlené části se tu objevují hojně, což je pro čtenáře dost matoucí. Skáče se od jedné scény ke druhé a místy je těžké se orientovat v tom, co se právě děje, s kým Zia mluví. Působí to nepromyšleně a dělá to na čtenáře dojem, že autorka vymýšlí za pochodu a její svět nemá vlastně žádná pravidla. I magie, kterou hlavní hrdinka ovládá, je jedna z těch, které dělají ze Zii nepřemožitelnou, nadpozemsky silnou a všemi dary obdarovanou hrdinku typu Mary Sue, jejíž magie může vše. Jediné, co Zie nejde, jsou emoce. Ty se musí naučit znovu cítit.

Těžko se mi píše ucelené hodnocení, když jsem z příběhu zmatená jak lesní včela. Autorka má dobré nápady, ale chce jich čtenáři ukázat prostě moc, až se v tom sama ztrácí a nic pořádně nedovysvětlí. Konec je otevřený a slibuje pokračování. Začátek byl slibný, škoda. Textu by navíc rozhodně prospěla korekce a redakce, které v tomto případě nejspíš neproběhly. A nějaký ten šikovný betačtenář, který má fantasy načteno a jistě by měl k vybudovanému fantasy světu pár trefných připomínek.

Mrzí mě to, ale co se dá dělat. Mohl by to být první nástřel, od kterého by se dalo odrazit. Trochu zapracovat na technické stránce budování světa a postav a kdo ví, třeba bychom tu měli dalšího Percyho Jacksona. Jak vždy říkám: Hlavně to nevzdávat a psát a psát a psát. Nenechat se odradit prvními nelichotivými ohlasy, ale psát dál!

1 26.09.2023

Španělsko. Madrid. Obecensvo shromážděné v kapucínském chrámu netrpělivě čeká na opatovo kázání. Ambrosio je považován za nejsvatějšího muže. V tutéž chvíli, na tomtéž místě se zároveň rozehrává milostný příběh.

Od samého začátku je text velmi čtivý. To bylo také to jediné, co mě drželo u čtení až do konce (když opomenu účast v projektu klasikomilové). Mělo jít o příběh s nějakými hororovými prvky. Když vezmeme v potaz dobu, ve které byl román psán, chápu, že jisté věci mohly být brány jako strašidelné. Paradoxně nejvíc to horor připomínalo až na posledních asi deseti stranách, což je u takto obsáhlé knihy celkem málo.

Velká část příběhu byla opravdu spíš taková telenovela. Vztahy se tu omílají téměř na každé straně, nějaké erotické a přesto decentní scény také, ale ve výsledku se vlastně nic moc neděje. Všichni mi tu přišli neskutečně ukecaní. Vyprávění událostí na několika stranách, kdy podstatných informací bylo jako šafránu. Opět - nebýt čtivosti, prala bych se s textem víc.

Za klasiku hodnotím průměrem, dá se to číst. Za knihu, co se mi dostala do ruky, hodnotím podprůměr. Četlo se to hezky, ale nějak mě ten děj nezaujal až tolik a spousta náboženství k tomu na mě už místy bylo taky moc. Jsem ale ráda, že jsem měla možnost se o autorovi a jeho tvorbě takto dozvědět a seznámit se s ní.

1 30.06.2023

Celé to na mě působilo jako pohádka. Zamilovaný pár, kterému osud nepřeje. Cesta do světa na zkušenou. Princezna. Lesní víly a divoženky - a nějaké to kouzlo k tomu.

Milá odpočinková záležitost na večer nebo dva, u které si čtenář odpočine a přijde na jiné myšlenky. Není to nic převratného. Takový "hloupý Honza" co se vydá do světa a všechno nakonec zachrání pravá láska. Toto Tylovo drama se mi četlo lépe a svižněji než Paličova dcera, ale děj byl v tomto případě o dost jednodušší. Po dějové stránce se mi Paličova dcera líbila víc. Strakonický dudák je dobré pohádkové drama s jednoduchou zápletkou.

Nebýt výzvy, k dramatům od Josefa Kajetána Tyla bych se asi nikdy nedostala a jsem proto moc ráda, že jsem si mohla doplnit mezery a zkusit další klasiku.

1 08.02.2023

Tylovo drama, které vypráví o tom, jak málo stačí lidem k tomu, aby si o jiném udělali svůj obrázek a odsoudili ho na základě neověřených informací ve stylu: jedna paní povídala. A také o tom, kam až to může zajít.

Dílo Josefa Kajetána Tyla se mi dostalo do rukou úplně poprvé. Nikdy jsem od něj nic nečetla a jen jsem doufala, že mi toto v podstatě náhodou vybrané drama sedne. A sedlo! Jak prdel na hrnec jak se říká.

S dramaty jsem nikdy neměla problém a vždy se mi četla dobře. Je to trochu jiné než číst klasický epický text kde je spousta popisů a čtenář si udělá lepší obrázek o tom, v jakém prostředí se děj odehrává a jaké jsou postavy. Dramata jsou v tomto o dost svižnější a čtení odsýpá, pokud je zápletka dostatečně chytlavá a dobře vymyšlená. U Paličovi dcery mě zaujalo už první jednání, kdy se ocitáme na hřbitově. Jasně, ne každý by to považoval za dobrý začátek, ale na úvod skvělé zajímavé a netradiční prostředí, které naláká k pokračování.

Postav je tu poskromnu a i když jsem se párkrát musela vracet na začátek, abych se podívala kdo je kdo, mezi těmi hlavními aktéry jsem se orientovala dobře. On ani ten děj není tolik složitý, aby se v něm čtenář během pár stran nezvládl zorientovat.

Paličovu dceru můžu jedině doporučit. Zajímavá zápletka a postavy dokonale vystihující charakter dřívějšího smýšlení lidí na vesnici a to, jak moc záleželo na tom čí, jste byli dcera a jaká pověst se s vámi pojila.

1 21.01.2023

Cestopisy mě moc baví a tento rok jsem jich přečetla hned několik. Je to jako číst něčí osobní deník, nahlédnout do jeho hlavy a duše a trochu ho poznat přes zážitky a patálie, které na své cestě zažil a se kterými se musel v tu chvíli vypořádat. V této knize autor popisuje svou 53 denní cestu osmi státy USA, využívá nejrůznější dopravní prostředky - i když hlavní gró hraje auto! - a my spolu s ním poznáme velkou spoustu měst, obcí, národních parků, jeskyně i kaňony, no je toho spousta!

Od Atlantiku k Pacifiku je cestopis ne jen o putování jižními státy USA, ale i plný velké spousty informací a fotek (které, jak jsem se letos sama nejednou přesvědčila, ne vždy v cestopisech jsou)! Každý navštívený stát zde má svůj úvod, představení, výčet zajímavostí a vtipných až podivných zákonů. Čtenář se také dozví spoustu věcí o národních parcích (a že jich Jiří Pokorný, autor tohoto cestopisu, navštíví hned několik), zvířatech, co zde žijí a rostlinách. Dozvěděla jsem se třeba o růstu obřích kaktusů v Arizoně nebo o největším sekvoji v Giant Forest. Také se tu nejednou zabrousí do historie vztahů mezi USA a Mexikem, jsou tu popsány kmeny původních indiánů (tyhle části jsem si moc užívala!), je tu toho spousta na to, jak útlá kniha to je!

Jiří má moc hezký, příjemný vypravěčský a čtiví jazyk a jeho předávání informací mě moc bavilo. Nebylo to strojené vypsání informací, ale plynulé přecházení z prožitých zážitků (občas i nelehkých a neveselých) na detailní popisy zajímavostí a faktů. Nemůžu si pomoct, ale kdyby takhle vypadaly učebnice zeměpisu, možná bych za svých studentských let neopisovala od spolužáků (:D). O to víc jsem všechny ty informace ocenila, protože stejně tak, jako mám u cestopisů ráda tu osobitost ve vyprávění autorů, mám ráda i ty informace. Proto ty cestopisy čtu a dozvídám se tak spoustu věcí formou, která mě osobně baví nejvíc - a to knižní.

Hodně se mi líbila část o Arizoně. Uznávám, že v tomhle jsem citově zainteresovaná, protože z Arizony pochází metalový zpěvák Alice Cooper. A metalisty zmíněný v knihách, ty já prostě opomenout nemůžu! A také tu bylo nejvíc indiánů, takže Arizona za mě bezkonkurenční!

Opakovala bych se pořád dokola nebo vyzrazovala víc, než je nezbytně nutné. Příznivci cestopisů typu Ládi Zibury budou určitě spokojeni. Stejně tak jako Láďovi cestopisy je i tenhle čtivý, troufám si říct, že možná i čtivější než Zibura, ale záleží na každém. A o humor taky nepřijdete. Jiří je sympatický a jeho vyprávění o putování po jihu Spojených států bylo skvělé a užité!
Na závěr jedno moje doporučení: čtěte v klidu a soustředěně, protože informací je tu dost a byla by škoda, kdyby vám nějaká utekla.

1 08.12.2022

Tohle je tak krásně napsaná kniha plná emocí a lásky k Japonsku, až se mi ani nechce věřit, že už jí mám dočtenou. Klidně bych četla ještě dál. Celé si to hezky pozvolna plynulo svým tempem. Ne vždy vesele - spíš málo kdy - ale ta láska k Japonsku a naděje v lepší zítřky na čtenáře dýchá z každého slova.

Jde vidět, že je autorka novinářka a se slovy to umí. Ty emoce, které do toho dává... Skvost!

Spíš než cestopisem, bych to nazvala deníkem. Náhledem do hlavy, srdce a života jedné novinářky, která se beznadějně zamilovala do Tokia a čtenář má tu čest projít si tu dlouhou náročnou cestu spolu s ní - a zamilovat se do Japonska spolu s ní. Nejednou jsem si během čtení vyhledávala knihy, které Marie studovala, místa, která navštěvovala. Mýty, o kterých tak poutavě psala a doplňovala je o vlastní názory, postřehy a zajímavosti. Mezi jednotlivými zápisky jsou navíc černé stránky s bílými verši haiku, které většinou stručně vystihnou danou část vyprávěnou autorkou.

Prostřednictvím této knihy má čtenář možnost nahlédnout ne jen do života mladé novinářky, která hledá své místo v pracovní branži, ale i do života studentky japanologie, která se nevzdává bez boje; dcery, která myslí na rodiče, jejich stárnutí a i přes nelehké vztahy i na starost o ně; obyčejné dívky, která si jde za svým nově objeveným snem a posláním i přes nepřízně osudu. Marie tu čelí spoustě nelehkých rozhodnutí, ale neztrácí naději! Ať situace vypadá sebehůř, nakonec najde sílu znovu vstát a bojovat dál!

Autorka je jednoduše silná žena, která vás prostřednictvím své cesty za poznáváním Japonska naučí neztrácet naději a jít si za svými sny!

1 03.09.2022

TŘETÍ ČTENÍ

Pokračování re-readingu, který si dávám před čtením posledního dílu této série. Z prvního dílu jsem byla po těch letech taková rozpačitá a občas jsem se do čtení nutila. Spoustu věcí jsem si pamatovala a tudíž mě nic nepřekvapilo. Tento druhý díl už jsem si pamatovala méně a některé zvraty mě tu překvapily!

Tato série umí být drsná a Plamen v temnotě je oproti Jiskře ještě o něco drsnější. Už při prvním čtení tenkrát, když před několika lety vyšel, jsem z něj byla nadšená. Z toho, jak mě svým světem, příběhem i postavami vtáhl a unášel daleko mimo realitu. I tentokrát se mi Plamen v temnotě moc líbil. Víc než první díl. Bylo tu více akce, zvratů, surovosti. S postavami se tu nikdo nepáře a je úplně jedno jestli jde o muže, ženy nebo malé děti.

Také se tu objevuje více fantasy prvků. Jedním z nich je tu Stinný hvozd a Ševa. Tahle ta část příběhu točící se kolem Místa čekání mě před těmi několika lety zas až tolik nebavila co si mlhavě vzpomínám, ale teď mě tento nápad a místo zaujalo o to víc.

Nebudu se zbytečně moc rozepisovat, jde o druhý díl série, která je skvělá! Loni vyšel poslední díl, ale já mám pocit, že takové bum, jako když vyšel ten první jsem nezaznamenala. Jako by celá série, v té záplavě všech těch fantasy světů a knih, co teď vychází, úplně zapadla. Je to škoda.

Zjišťuju, že mě hodně baví fantasy knihy odehrávající se někde na poušti, nebo minimálně když tam poušť a písek hrají velkou roli a děj se odehrává převážně tam. Je to něco, co za mě dodává na atraktivitě příběhu. Loni jsem četla JAL, fantasy odehrávající se v Egyptě a ten mě taky hodně bavil.

1 02.07.2022

Důstojné zakončení geniální série a ještě k tomu od českého autora! Co víc si může čtenář přát?

Do třetího - závěrečného - dílu jsem se pustila trochu nepřipravena. Četla jsem si jen spoilerové poznámky, které Pavel Bareš ke dvěma předešlým knihám sepsal a musím říct, že díky bohu za ně! Kéž by to takto fungovalo s každou sérií, aby člověk po tom všem čekání nemusel všechny díly načítat znovu aby pochopil ten konečný. Prvních pár desítek stran mi trvalo než jsem se zorientovala, utřídila si kdo je kdo, kdo kam patří, kdo co dělá... a pak už jsem si to užívala stejně jako díly předešlé.

Celá tato série je dost zamotaná. Dalo by se říct, že i složitější na pozornost čtenáře a je lepší, když mezi jednotlivými díly nemáte moc velké prodlevy a každý díl čtete bez velkých pauz. Vlastně by bylo úplně nejlepší si všechny 3 knihy vzít, zavřít se někam mimo civilizaci a všechny slupnout po sobě. Ale kdo z nás má tu možnost že? :D

Abych tak nějak shrnula celou tuto sérií:
První díl byl rozjezdovou, debutovou knihou autora, kterou se dostal do povědomí čtenářů a taky to byl díl z celé série a ze všech autorových knih nejslabší - což asi nikoho nepřekvapí. Každopádně! I tak nasadil vysokou laťku. Představil nám spoustu postav s dobře vymyšlenými charaktery, ale dialogy trochu skřípaly. Ještě to zkrátka nebylo to ONO.

Druhý díl, ten ovšem nasadil tempo, které je těžké udržet. Nabídl nám spoustu nových informací, skvělé zvraty, další propletence v příběhu a byla to prostě pecka a pro mě ještě větší bum!

A tento třetí, závěrečný díl, ten už se nesl zdá se mi na trochu klidnější vlně než ten druhý co se zvratů týče, ale naopak dost přitvrdil v násilných akčních scénách a bojích. Postupně nám doodkryl všechny tajnosti, vysvětlil všechno co zbývalo dovysvětlit... Co si budeme povídat, další pecka od autora! Jsem maximálně spokojená s celou sérií, se všemi díly a jsem moc zvědavá s čím dalším Pavel Bareš přijde a co si pro nás nachystá, protože co kniha, to větší kvalita a větší čtenářský zážitek! Ten pokrok od Projektu Kronos po Kronův odkaz je znát!

1 13.06.2022

Uff... No, na začátek asi řeknu, že jsem tušila, že tohle nebude tak úplně pro mě. A tušila jsem správně. Bylo to hodně prvoplánové. Romantické lince mezi hlavními hrdiny jsem nevěřila. Nebyla mi sympatická asi žádná postava, jejich osudy mi byly celkem jedno. Nedokázala jsem si k nikomu vytvořit vztah. Těžko říct, jestli to bylo jen tím, že je kniha tak kraťučká, nebo i tím, že vlastně do teď nevím, jak bych hlavní hrdiny popsala. Jakou měli povahu?
Střídají se tu pohledy vyprávění - Vaji a Maddena. Neviděla jsem v jejich linkách ale žádný rozdíl. Nevím, jestli to dobře popíšu, ale Vaja v Maddenově lince se nechovala jako Vaja v té Vajiné a to samé Madden. Byla jsem z toho docela rozpačitá. Přišlo mi, že nečtu o dvou lidech ale vlastně o čtyřech. Těžko říct, jestli to byl autorčin záměr, aby lépe ukázala tu skrytou stránku každého z nich a tu, kterou ukazují světu (jejich masku). Necítila jsem mezi nimi žádnou chemii a to, že se do sebe zakoukali v podstatě jen lusknutím prstu, aniž by se znali, jsem jim taky nevěřila. Nehledě na jejich seznámení, které mi taky přišlo trochu přitažené za vlasy.
Další věc, která mi tu přišla slabší, byly scény. Občas nelogické chování hrdinů, zvláštní situace, nad kterými zůstává rozum stát a nereálnost. Šablonovité popisy romantiky mezi hrdiny, která je tak nějak všeobecně okoukaná. Bylo zde cítit, že autorce jdou ty dramatičtější části, popisy hloubání v myšlenkách a ta linka z minulosti řekněme, byla taky fajn. Takové zpestření, to se mi líbilo.
Autorka má ale příjemný vyprávěcí jazyk, dobře se čte, což tomu dost pomáhalo. Kdyby to tak nebylo, knihu bych asi nedočetla.
Řekla bych, že se autorka potřebuje ještě vypsat. Dobře se její styl čte, ale děj je slabší. Jako povídka třeba na wattpadu by to bylo super, ale na knihu je to bohužel přece jen trochu slabé.

1 23.01.2022