kralika komentáře u knih
Pečlivě vymyšlený příběh postavený především na preciznosti vyprávění. Pasáže se slovními přestřelkami doplněné těmi paralelními telepatickými byly opravdu požitkem.
Podobně nesourodá směsice čehokoli se štítkem Skotsko nebo Česko jako první díl. Tu zajímavější, tu nudnější, tu pozoruhodné, tu mystifikující - přičemž těžko říci zda záměrně nebo nechtěně. Pro milovníky britského severu však téměř povinností.
Ve všem tom marasmu mě zaujala jistá filmovost (jak příznačné) Dne kobylek, kdy autor plynulými přechody těká z Toda na Homera a naopak. Daleko známější Přítelkyně mě z nějakého důvodu minula...
"Přijede Grouchy, nebo Blücher? Grotenstein, producent filmu, mohl sled výjevů pozměnit."
"Upravil si šaty, přešel k parkovišti a posadil se na nízkou obvodovou zídku. Odsud pozoroval nově příchozí, celé rodiny. Jakmile je dav pohltil, stala se s nimi zvláštní změna. Až do té chvíle vypadali ostýchavě, téměř bojácně, sotva se však přiřadili k ostatním, začali se tvářit zpupně a bojovně. Byl omyl domnívat se, že to jsou neškodní zvědavci. Čišela z nich zavilost a zatrpklost, obzvlášť z lidí ve středním věku a starců. Způsobila to nuda a zklamání." (Den kobylek)
Velmi hezky zabalená skotská tajemství a příběhy dávnověku. Ovšem občas se autor poněkud nechává unést na vlně divokých spekulací, což mírně snižuje jinak fundovaný výklad. Mám na mysli především Zenovu mapu ověnčenou příběhem o objevení Ameriky Benátčany (a Skoty), která je přesvědčivě vyvráceným podvrhem.
Jojo, příběhy o Beljajevových liškách, samičím šlechtění samců, nebo o nerozhodných želvách si budu pamatovat hodně dlouho...
Imaginace pana Miévilla je neskutečná. Celá kniha je gejzírem nápadů, tu originálních, tu originálnějších.
Jenže. Pokud si představíte každý ten nápad jako barvu na paletě mistra malířského, a podle vzoru knihy je smícháte dokupy, vznikne vám nevábná hnědošedá kaše...
Styl psaní mi příliš neseděl. Časté opakování stejných informací ve dvou odstavcích po sobě, nebo někdy nepochopitelně vágní formulace - jako třeba popis Hilsneriády bez jména Hilsner nebo Hrůzová - to působilo velmi rušivě. A krom toho je opravdu hodně znát, že se autor ve vojenském prostředí monarchie vůbec nevyzná - naštěstí spíš v drobnostech (v Písku vždy sídlil regiment 11. - nikoli 7., "Pražské děti" jsou jak Latouráci tak Benedáci a opravdu se nemuseli stydět za válku 1866, protože zvítězili nad Italy u Custozy atd.).
Avšak smířlivé hodnocení si celá publikace zaslouží především za první pořádně ucelenou biografii tak zajímavé osoby jakou Friedberg bezesporu byl. Navíc s krásnou barevnou přílohou.
Téma knihy mě velice zajímá, čtení jsem si užil, ale přes autorčinu snahu tomu něco chybělo. Nevím, napadají mě sice spíše plusy, ke kterým patří i pozorná redakce, s doplněným doslovem a rozhovorem se současnou nejznámější africkou autorkou. Celou knihou se však táhne těžko uchopitelné mínus, které mě nutí tu jednu hvězdičku ubrat.
Elegantně napsaná studie o státníkovi, na kterého jsem musel trochu změnit názor. To co jsem si myslel, že o něm vím, byla jen jeho legenda, kterou částečně budoval on sám. Od "železného kancléře" jsem nečekal tak bezcílný politický oportunismus. (Viz jeho výrok: "Přijměte moji politickou linii. Jestliže ji nepřijmete... musím přijmout já vaši."
Ovšem navzdory anekdotickému střihu vyprávění, to není čtení pro každého - chce to mít nějaký ten historický "základ".
"Všichni revolucionáři, když se domohou moci, se stávají konzervativci."
Tato malá knížka "do kapsy" klame tělem. Nejde jen o souhrn toho nejdůležitějšího, ale dokazuje, že i menší text může být brilantní politicko-historickou studií. Avšak je potřeba dodat, že ti, kteří by od této knihy čekali podrobnější popis vlastních válečných operací budou zklamáni...
Mám poněkud rozporuplné pocity. Na jedné straně skvělý popis námořního boje, kde autor ukazuje svou kompetenci a uvěřitelný nepřekombinovaný příběh. Na straně druhé pocit, že tam něco chybělo - román to není plastický, tedy s výjimkou titulního hrdiny, protože o jeho podřízených a jejich vztazích a starostech se nedozvíme vůbec nic. Takhle mi to přijde poněkud ochuzené. Ale to nic nemění na tom, že jde o pozoruhodné dílo už jen vhledem do psychologie kapitána lodi a jeho vnitřních bojů, jež je fantastický.
Klasika sci-fi, která se čte jedním dechem.
Jen mě mírně zklamalo negativní vnímání "zvířecího" v oněch "zvířatech", protože paradoxně z nich udělala bestie implantovaná "lidskost".
Military sci-fi, které má všechno co k němu patří a při němž si nelze nevzpomenout na Battlestar Galacticu. Všeho je tam tak akorát, jen těch jmen na W... Kvůli tomu si ani teď nevzpomenu na Celestino příjmení...
Jsem zkrátka spokojen a vyhlížím další díl.
Mezi šestašedesátníky legendární...
Ale nesmírně zajímavé a poutavé i ve věcech netýkajících se války roku 1866. I vzpomínky na učení se ve Vídni nebo vojančení v Kotoru stojí za pozornost!
Skutečně velmi svěží záležitost! Z povídek bych vyzdvihl "Svět patří mě" za nápad a "Gallegher plus" za formu.
Není to jednoduché čtení, ale vyvolává mnoho myšlenek všemi směry. Toho si cením především. Bohužel mě díky mému "neirskému" pohledu na věc některé věci poněkud minuly (Milost, Břečťanový den). Naopak mezi nejlepší řadím Mrtvé, Obláček, Protivníky, Evelínu a Setkání.
(čteno v překladu K. Hilské)