KristinTj komentáře u knih
Timothée de Fombelle patří k mým oblíbencům. Tobiáše i jeho svět jsem si zamilovala, příběh má spád a je v něm spousta malých moudrostí. V něčem mi ale nesedí tak dobře jako Vango nebo Dva životy pana Perla. Na druhou stranu krásně rozšiřuje spektrum de Fombellových příběhů (nejen s ohledem na věkové skupiny čtenářské), což je za mě velmi cenné. A tak vtípky, které mi při čtení vržou, jiné třebas rozesmějí, pro mě zbrklou přímočarost možná ocení mladší čtenáři. Čtyři hvězdičky s díky za cestu nahoru a dolů. Pátá hvězdička je za krásu, kterou příběh zanechal v mé duši, a za moudrý trávový lid.
Tohle bylo zvláštní čtení. A jsem moc ráda, že jsem komentář odložila na později. O zlatém severu se mi občas zdává, z pochybovače stal se snílek, strejcovské řeči a stoleté názory pomalu zapomínám (i když ne úplně). Chtěla bych sjet řeku Yukon a zakusit sílu ruské zimy strašidelných krás...
Aneb když se v knize zabydlíte a cítíte všechny vůně i chutě, teplo i mráz. Zimě, strachu, nesvobodě a těžkým časům navzdory.
Já jsem se skvěle bavila. Nádherně vykroužené rty, potrhlí spisovatelé, šílená hra, tajuplná Laura a spousta různých rovin a spekulací. Jazyk autora mi učaroval a závěr knihy mě probudil z noční můry. A ta jména! Tleskám překladateli a jdu shánět falešnou kočku...
Nejsou houby jako houby. A to, co vidíme v mechu, je jen zlomkem toho, co roste pod zemí. Stejně neviditelné a spletité bývá rodinné podhoubí… Houbaření jsem si užila. Za příběhem pro mě trochu vázl nemastný neslaný jazyk. A sílí ve mně tísnivý pocit velmi podobné atmosféry současných českých románů některých českých autorek. Dám si pauzu a pak se uvidí.
Atticus je fakt skvělej táta. Nechává nás zkoušet si život a přemejšlet o něm. Takový metody se ve výchově začnou uplatňovat až na konci století. A samy od sebe tu byly i dávno před náma. Táta nám taky ukázal, co je to lidskost a jak funguje naše společnost. Nebylo to pro něj vůbec lehký. Vlastně byl hodně odvážnej. Ale my jsme se s Jemem nebáli. Teda spíš až potom. Až když se věci ukázaly, jaký doopravdy jsou. Věci a hlavně lidi.
Při čtení třetího dílu už se koušu do paty. K pokračování mě nutí seriálový syndrom - chci vědět, jak to dopadne. A také proto si neodpustím ani zbytek série. Za mě by mohly být všechny dosud napsané díly zkrácené do jedné knihy, příběh by se vyčistil od balastu a zbytečných zamotávek. Druhá věc, kterou nedokážu spolknout, je neuvěřitelnost - nelogické a nesmyslné drobnosti, co nefungují, i když přijmu, že se pohybujeme v postapo. Přesto děkuji autorce za originalitu a krásu světů jejích knih.
Pěkné, čtivé, zajímavé. O zlomkrky louskám příběh a ztrácím trpělivost sama se sebou. Kdy mu to konečně řekne? Mám tendenci přeskakovat odstavce, ruší mě další skřípoty v logice příběhu. A to množství indicií mi bere radost z pochopení. Přesto se bavím a zůstávám zvědavá…
Je třeba tam opravdu být a dívat se na letní Londýn očima Clarissy. Přivonět k růžím a zavzpomínat. Myslet červnem roku 1923, cítit slunce hřát a slyšet šustit látku jejích šatů. No a pak najednou sedím na pohovce a po tvářích mi tečou slzy. Nad tím, co bylo i co se právě děje. Osuším je kapesníčkem, pohodím hlavou, rozdám poslední zářivé úsměvy svým hostům a vklouznu tiše do letní noci.
Smuténka mě kolébá, konejšivě skládá slova do malých světů sladkobolných. V září se stmívá už bez sametu, kohoutci znají vodu a v kamenech šplíchá tma. Procházím se sem a tam, pokaždé jako bych šla novou cestou. Smuténka není na jedno zhoupnutí. Ještě si ji nechám chvíli otevřenou.
V lucidním snění jsem objevila způsob, jak čelit svým strachům a nočním můrám. A díky této knize v noci létám...
To je mi tedy překvapení... Naslouchače jsem zhltla téměř bez rozkousání, tak moc jsem byla zvědavá, jak to všechno dopadne. V žaludku mě asi nejvíc tlačí neuvěřitelnost příběhu v rámci příběhu. Některé věci zkrátka nefungují, což by se nemělo stávat ani v pohádkách a v knížkách pro mládež. Na druhou stranu oceňuji originalitu světa, který spisovatelka vytvořila. A sklenit je nádherný objev, těším se, jak si s ním Ilan pohraje v dalších dílech.
Za vůní tymiánu přes několikero vrátek a co tam bude. Rance plné stříbrných vidliček, dětských her a dobrodružství, zrezivělý zámek bolného podzimu. Křehkost matčina náručí střídá bouřná jeskyně, výr a had jsou přemoženi a svět plný pastí. Epidemie pálí současností, lásky jsou směšně prosté. A tymián si voní francouzským povětřím jařma i svobody...
Jsem malým klukem, co se ztratil ve vysoké trávě. Loupu cibuli až na prostředek, tečou mi slzy a směju se jako blázen. Miluju své sestry a jejich šaty, zbožňuju svoji mámu a celým srdcem hltám svou vesnici od promodrané zimy do lenivého léta. Moje víra je prostá, přítomnost nenasytná, můj život křehký i houževnatý zároveň. Houpu se na něm nahoru a dolů, dokud mě osud nevystřelí do širého světa, ve kterém už nic nebude jako dřív...
V malých prostých obrázcích se nenápadně odehrává silný příběh českého kluka, jednoho z mnoha a zároveň jedinečného. Obraz války u nás je tu poskládán z velkých věcí i spousty osobních drobečků, právě tak, jak přes naši zemi hrůzné období překlopýtalo. S kufrem zoufalství a bolesti v jedné a košíkem každodenního štěstí a trablíčků v druhé ruce jdu bosky, občas mě stéblo k slzám bodne, chvílemi něžně pohladí...
Znám spoustu básníků lepších po stránce řemeslné. Žádnému jsem ale nevěřila jeho zpověď tolik jako Magorovi. Cítila jsem vůni hlohů, pivoněk, chlad zdí a nesvobodu. A čím dál četla jsem, tím vybroušenější zdály se mi jeho verše a tím vroucněji mě zalévaly zoufalství, víra, bolest i láska...
Za údolími lesy
jinde než kde jsi nejsi
v dálce kde modré hory
memento mori
daleko dál než Kartouzy
ve městech cizí rathauzy
daleko za obzory
memento mori
vlaštovky čápi rorejsi
nedoletí tam kde Ty jsi
za zdmi stěnami dvory
memento mori
nad mořem vlhké útesy
blíž než tam kde teď pro mne jsi
lodě plují a vory
memento mori
---
V úzkostech volal jsem Beránka
těsná je moje skořápka
V neklidu nocí v hrůze dní
prosil jsem ať ji uvolní
Po proudu i proti proudu, s nosem plným vůně řeky vyhlížím Ticháčka... Chci se ho zeptat na mnohá tajemství, svézt se na správný břeh, nechat se zachránit. Pod přísným pohledem leccos mi nesedí, a to nejen v sazbě a překladu. Ale když se do kraje kolem Temže ponořím, splétám spolu s ní trávu příběhů na skleněné desce a s rozkoší drbu za ušima nejchytřejší prase Spojeného království.
Příběh jsem skládala jako puzzle, které mě baví v reálu, nikoli při čtení knihy. Spousta dílků však měla vybroušený tvar, dosud nepoznané barvy a při spojení s ostatními odhalovala jemná tajemství... Celek byl roztříštěný, jednotlivé kousky krásné. Oj. Zůstala ve mně podivná nevyváženost, kterou jsem u Murakamiho nikdy nepocítila. Pan Ptáček na klíček mě trochu iritoval svým mechanickým bytím, které občas nečekaně explodovalo. S Cinnamonem a May těžko se mi loučí...
„Mají široké tlapky a oranžové nohy. Ty vypadají jako malé dětské holínky, jen asi nebudou ideální pro chůzi po ledu, pěkně jim to na něm klouže. Někdy si taky kecnou na zadek. Nemají holt protiskluzný systém. Zima pro ně nejspíš nebude nejpříjemnějším obdobím. Zajímalo by mě, co si o ní myslí kachní bytosti. Co si o zimě asi v duchu říkají, ale tipla bych si, že jim zas tak hrozná nepřijde. Když je tak pozoruju, zdá se mi, že i zimu dokážou trávit celkem v pohodě, i když se tváří jakože ,Už zase led? Skara.' Právě tohle na nich baštím."
Tedy dobrá, pane Gaimane. Beru Vás na vědomí. Čajové lístky, hledání duší a piknik na studni mi učarovaly. Já ten film miluju. Teď už vím, proč se tak povedl.
Děkuji Vám, pane profesore. Už tenkrát jsem cítila, že je to ono. Vy jste mi zosobnil, že co je bez chvění, není pevné. Jako mávnutí křídlem Otakárka.