KristinTj komentáře u knih
Byla jsem zvědavá a teď to mám. Bolest, smutek a osamělost se ve mně rozlily, v nose mám prach z půdy a pyl sušených květů. Raději nasednu na kolo a budu věřit, že tenhle letní den vytěžím až ke kořenům. Nesmím si zapomenout nůžky a vzpomínky na babičku. Očima obejmu louku a vrhnu se do stráně světu navzdory...
Ponořila jsem se do zeleného tajemství podmořské tmy a našla jsem světlo. Něžné, laskavé, obětavé. Kniha je to krásná, jen si nemůžu pomoci s pocitem určité nevyváženosti mezi vycizelovaným textem a tak nějak uspěchaným příběhem jako takovým. V knihách Petra Nikla nacházím lásku k jazyku, která občas přehluší jemnocit vůči dětským čtenářům. Ať tak či onak, mířím na dno kluzké hlubiny upíjet klid.
Na cestě z Michalových hor průvodcem mi byl Iwan Wernisch. Vedli jsme spolu na provázku slůvka puškvorec, filigrán, chřest a sluka a motali se v trávě mokré za soumraku pod drnem. Boty mokré a sen uletěl někam do sklepa. Nu což.
Mé oči mhouří,
bolívá je sníh;
vídám, jak se kouří
z krčem vzdálených.
Poctivě zpracovaný příběh mnou proplul z nicoty do nicoty. Nemůžu se zkrátka ubránit pocitu určité prázdnoty, která ve mně po přečtení uvízla. A povrchnosti. Přestože jsou postavy vykreslené citlivě, jejich celkové propojení ve výsledku působí trochu uměle a neuvěřitelně. Šeď příběhu tak nějak totalitní by si zasloužila i hlubší tóny jiných barev...
Život básníkův sepsaný básníkem mě ovinul hebkým navlhlým šálem s vůní tlejícího listí. Příběh ve mně zůstal uložen ve sklípku Obilního trhu, občas vypluje na povrch zatopená vzpomínka na cosi ztraceného... Za tuhle píli sebraných dopisů, článků, básní a záznamů a za lehkost bolesti a zoufání tisíckrát děkuji. Pánům Blatnému i Reinerovi.
Výhodou čtení oblíbených knih po dlouhých letech je objevování dříve nepovšimnutého, ocenění dříve podceněného. Zatímco ve 12 letech se mi svíralo srdce a vstávaly vlasy na hlavě z temného příběhu v Auteuili, teď jsem si vychutnala kapitolu Jak zbavit zahradníka plchů, kteří mu ožírají broskve. A mým novým hrdinou je starý pan Noirtier.
Znovu a znovu můžu číst Dantesův příběh. Je to jako sen, o kterém nevíte, že se vám zdá. A po probuzení máte chuť vydat se do 19. století, užít si karneval v Římě, nechat se najmout na podloudnickou bárku a nahlédnout do pokladů abbého Farii. Pro mě nejspíš jakási archetypální vazba námořnická, což se mi do letošní výzvy naramně hodí...
A
lidské cesty.
Kresby prstem v kůře,
odněkud
někam.
Nikam odnikud.
A cesta úvozem
a cesty mezi poli.
A cesty z oblázků přes drkotavou vodu.
A cesty podle zdí
a cesty mezi stromy.
A cesty ke křížku
a cesty křížem krážem!
Kámen patří ke kameni, dřevo ke dřevu, železo k železu. Ach, Mladá, Tolik zklamání ti chystá lidský svět... Co je mocnější než kouzla? Zeptej se Juliány, zeptej se havrana z kamene.
Velká samota ve mně uvízla svým ledově vybroušeným drápkem. Přímočarý, často předvídatelný příběh se zhltne jedna dvě a vyvolá kýžené emoce. Ale co na tom, když zároveň máte pocit, že cítíte chlad sněhu, závan větru i hřejivé letní slunce? Něha, bolest, nenávist a láska jsou tu citlivě prostřené na piknikovém stolku, voní růžovým parfémem a cigaretovým kouřem. A těžko je mi loučit se s Leni, Corou, Velkou Marge i celou Aljaškou.
Tenhle příběh je jako sen. Mizí v mlze a noří se do vědomí zdánlivě nelogicky. Ztrácím se a nacházím, je mi chladno a toužím spočinout. A přesto musím jít dál. Na cestu pohádkou o lásce, pomstě, úkolech, které nám byly dány. Cítím vůni větru i pach tlení a krve. A všudypřítomnou naději, že všechno je tak, jak má být.
Něčím ještě lepší než housenka. Ty ilustrace miluju... A Jožánka to hned chytlo aneb test půlročním miminem se 100% výsledkem.
Tohle mi tedy vzalo dech... a přidalo malebnosti do mého života. Nádherný kousek. Podržet v ruce, položit na správné místo, přidat kousek vlny a zakápnout verbenou. Ach.
Příběh se mi vtiskl do duše s lehkostí kočičích tlapek přešlapujících po zádech. Propojily se v něm životy lidí i koček se stejným smutkem i radostí. A někde vzadu zůstalo příjemně znepokojivé kočičí předení...
Užitečný příběh nejen pro mládež. Že to autisté nemají ve společnosti lehké, je jasné. Ale jak moc může být okolí k takovým lidem nepřátelské a jak těžké je být matkou samoživitelkou nebo dvojčetem autisty s těžkým postižením mi došlo až díky tomuhle příběhu.
Sympatické, neotřelé leporelo s vtipným příběhem a krásnými ilustracemi.
Psané obrazy, psaná hudba, vůně i chuť. Kniha, která mě naučila pomalému čtení, čtení mezi řádky a čtení labužnickému.
Magický realismus pro děti. Božské čtení.
Moje první rande s TR dopadlo přesne podle jeho gusta. Týden jsem jedla řepu, inhalovala jasmín a dumala o těžké lehkosti bytí.
Tahle robbinsovka se mi četla nejhůř. Ovšem byl to mocný literárně-psychedelický zážitek.