kuceju komentáře u knih
Neskutečně silným způsobem přiblížená kultura a život v Afghánistánu. Politický background dodává knize mrazivou opravdovost a čtenář je nejen emocionálně zasažený, ale z knihy si odnáší také fakta z historie, které se díky takovéto nezapomenutelné formě nevytratí “hned po testu“. Neskutečné svědectví o tom, čím si ženy v kulturách dominovaných muži a extrémním náboženstvím procházejí a proč jejich hlasy jsou jen těžko slyšet. Zároveň však díky tomuto statečnému boji demonstrují opravdovou sílu a nezlomnost žen, která je tu v porovnání s primitivní brutální mužskou silou něco neuvěřitelného. Zároveň je zde krásně vidět, jak extrémní náboženství a fundamentalismus nikdy nemůžou být správnou cestou, protože je to cesta násilí, která zanechává hluboké, bolestivé rány, ať už na těle či na duši. Velmi důležité svědectví, které by mělo být slyšet - právě toto jsou dějiny, které utvářejí dnešní svět a které jsou ve školách bohužel jen okrajovým tématem (narozdíl od pravěku:)). Člověk si uvědomí, jak se tu v Evropě vlastně máme dobře.
Poměrně jednoduchý jazyk a struktura mi nevadili, naopak to knihu činí dostupnou i mladším věkovým kategoriím, což si myslím, že je z edukačního hlediska velmi důležité.
Čteno jako povinná četba v angličtině.
Je vůbec možné, že tu někde jsou stále tak krásní, čistí a bezelstní lidé, jako byl Joza? Cítím se jako Eliška a dokud nezasáhne nevypočitatelná ruka Osudu a dokud mou pýchu a předsudky nezlomí, dokud se ze mě nestane Hanule, nikdy nebudu schopna docenit a nalézt takové hodnoty v lidech kolem mě. Pokud tam však stále ještě někde jsou.
Za žádnou pravdu na světě
ale jestli chceš,
za pětník ticha
Je chvíle, která půlí krajinu
Pokorný okamžik, kdy někdo za nás dýchá.
Tuto sbírku jsem nepřečetla jedním dechem. Čtení těchto křehkých veršů a přece pevných jako skála, byly pro mě tyto pokorné okamžiky, kdy za mě dýchal někdo jiný.
Mile překvapena. 442 let před naším letopočtem a přece tak nadčasové dílo. Myslím, že to bylo u této knihy, kdy jsem dospěla silnému uvědomění, že jako lidé jsme pořád stejní, se stejnými touhami, prohřešky, hrdostí, city... A nemění se ani to, že jsou zde stále Zákony, které jsou nad ty naše lidské. Ani to, že pro ně stále umírá mnoho krásných a ušlechtilých bytostí, jako byla Antigona. Její schopnost nebrat si prohřešky své rodiny příliš osobně, její síla a oddanost jsou mi v mnohém velkou inspirací a povzbuzením.
„To my živíme Duši světa, a země, kde žijeme, bude lepší nebo horší podle toho, jací budeme my. A záleží na díle Lásky, protože když milujeme, vždycky si přejeme být lepší než jsme.“
Stejně tak mě má Láska k této knize nutí být lepším člověkem, pokaždé, když ji čtu. Prostá a přece nese důležité poselství, je pohlazením na Duši. Takový Malý Princ v brazilském hávu.
„Záměrem této knihy je ukázat, že nejlepší věci jsou zadarmo. Ukáže vám, jak se vyvarovat zbytečného shonu a stresu, jak uniknout světu zarputilé práce a vydat se vstříc svobodě a radosti.“
První a poslední, co jsem si říkala při čtení této knížečky - jak je možné, že jsem se naučila žít podle učebnice, kterou jsem nikdy nečetla? A tady to máme, hořkosladce vylíčený můj život, který bohužel není tak svobodný a radostný, protože přecijen, přese všechnu snahu, lenost není zadarmo. Ale koho to zajímá, stejně budu vždycky moc líná na to, abych se s tím pokoušela něco udělat. To si radši půjdu číst poezii a reklamní letáky. Nejlepé v dešti a v županu.
„Sbohem přátelé!“
Alexandr Sergejevič Puškin, s pohledem na knihy.
Rozkošné rozptýlení. Rozkošné ztotožnění s hlavní hrdinkou. Ovšem já jsem stále stejně beznadějně ztracená v mé fantazii a čekám na svého nereálného Darcyho. Rozkošné.
Thomas Tracy měl tygra. Byl to ve skutečnosti černý panter, ale to nevadí, protože on na něj vždycky myslel jako na tygra... Jednoho dne šel s otcem do města a spatřil cosi ve výloze rybí restaurace. „Kup mi toho tygra,“ dožadoval se. „To je humr,“ řekl tatínek. „Tak toho nechci,“ řekl Tracy.
Dlouho jsem jsem se s touto malinkatou žlutou knížečkou míjela v regálech v knihovně. Ale nikdy jsem se neodvážila ji vytáhnout a přečíst si první slova. Až do nedávna. A jediné na co jsem pomyslela bylo - kde jsi byla celý můj život??! A přitom na mě celou tu dobu nenápadně volala a čekala, jen abych po ní sáhla.. Ta rozkošná absurdita byla tím nelepším pohlazením, které moje dušička unavená vším suchým reálnem potřebovala.
Nadchl mě námět. Ovládání schopnosti vstupovat do knih? Číst o mém životním snu? Ani jsem nazaváhala a nadšeně knihu zhltla za jedno odpoledne! Bohužel příběh zklamal má očekávání. Spousta nakousnutých odboček, které by přímé linii příběhu dodaly šťávu a skutečnost. Měla jsem pocit, jako kdyby autorku napadl úžasný námět na knihu a tak zběsile popadla pero a vychrstla ze své inspirace bez přemýšlení na papír a nedočkavě naškrábala příběh, který v sobě má spoustu potenciálu a postrádá větší hloubku. A ještě k tomu se ke konci zamotala. Chápu, možná je to určeno mladší kategorii, tak nemohu očekávat kdoví jakou filosofii v každé knize, ale přesto si nemůžu odpustit pocit, že kniha je jako nedozrálé jablko - kdyby příběhu autorka dala víc času, mohlo z něj být krásné červeňoučké a lahodné jablíčko, které by chutnalo stejně dobře, jako vypadá na první pohled.
Cožeto? To jsem snad jediná, kdo tu pěje ódy na Henryho Tilneyho? Úžasně vtipného, ironického a okouzlujícího mladíka s lehkým sebevědomým charakterem? Mě samotné se tomu nechce věřit, ale snad se mi zamlouval i více než pan Darcy, což je snad nemožné! Nicméně Catherine mě občas dost iritovala, chápu že paní Austenová má v oblibě naivní a důvěřivé nezkažené duše, ale tohle na mě bylo trochu příliš... Myslím, Henry by si zasloužil někoho trochu zajímavějšího, ale na druhou stranu chápu, že autorka tím něco zamýšlela...
Zkrátka, je to tak. Ságu zaklínače mi do rukou vložil Osud. Ne. Něco víc. XD A ten, kdo tvrdí, něco jiného, z toho udělám rukávník!
Taky jste se hystericky řehtali po přečtení posledních vět epilogu? :DD
Myslím, že tu bude pár menších SPOILERŮ i z dalších dílů ...Eragona jsem četla asi ve dvanácti. Totálně jsem ho zbožňovala, a nedokázala jsem si připustit, že by v něm něco bylo špatně. Teď zpětně si konečně uvědomuju, že má bohužel i pár mínusek. Zaprvé - jak říká Roselunda - amatérismus. Někdy je text takový prosťoučký, nedomyšlený a kostrbatý- a s mým smyslem pro perfekcionismus si toho bohužel dost všímám. Ovšem musím taky brát v potaz autorův věk. Mám patnáct a nedokážu si představit, že bych já sama takový příběh v tomhle věku vymyslela a napsala a to už pár rozepsaných "pokusů" mám. Paolini za tohle má můj obdiv.
Další, co mi vadilo, byl čas a vzdálenost, kterou urazili, když jeli do Teirmu a potom když jeli z Gileadu k Vardenům. To je prostě blbost... Potom mi trochu vadila Eragonova naivita. Sice je mi jasný, že patnáctiletý kluk bude naivní - stejně jako já a všechny jiný patnáctky :D - ale nad některými jeho rozhodnutími jsem kroutila hlavou.
A poslední, co mi asi v celé sérii vadilo nejvíc, byli elfové. (Sice se to týká spíš dalších dílů, ale nadvakrát se mi to nechce psát.) Ne, že bych elfy neměla ráda, ale v ODJ na mě byli prostě byli až moc úžasní, dokonalí, nepřemožitelní a nadpozemsky moudří. Nějaká ta chybička? Radši ne. I když...ta chybička by mohla být právě ta jejich dokonalost :D Někdy mě děsně štvali a měla jsem chuť jim nakopat.... Proč Eragon nemohl zůstat obyčejným člověkem? - protože úžasní elfové...grrr. Podání elfů v LOTRu se mi teda zamlouvá víc...
Tahle kritika ale neznamená, že by se mi Eragon jako celek nelíbil, jsem ráda za čas trávený s ODJ a myslím, že si celou sérii ještě párkrát přečtu...:) Jako plusko jenom podotknu, že autorova fantazie je záviděníhodná a rozhodně obdivuju promyšlenost celýho světa.
Sice je to v něčem copyright LOTRa, ale i tak... Safira byla ztvárněná opravdu skvěle a hrozně jsem se bavila při jejích výchovných projevech k Eragonovi :D
Moje nejoblíbenější postava je bezpochyby Angela (a Solembum). Kdykoli se na scéně objevila Angela se Solembumem, nedokázala jsem se ubránit pitomýmu uculování, případně řehotem. Opravdu by mě zajímalo, jestli Paolini napíše další knihu, ve které by byla nejen Angelina tajemství poodhalena. 4,45*
Ze začátku mě kniha hned chytila, hlavně Rosa ála sarkastický zlodějík se mi moc zamlouvala... Říkala jsem si, že jsem po době zase našla nějakou super knihu... no, ale... To fantasy mi k tomu prostě nesedlo - autor by býval udělal líp, kdyby to nechal čistě u té mafie. Asi to je taky proto, že ze srdce nesnáším hady...:D
Lidi, já to fakt nechápu. Mám pocit, že knihy pro mládež začínají být na jednu věc. Chtělo by to nějakýho novýho Tolikena nebo Bronteovou nebo co... Prostě bych si ráda přečetla nějakou současnou hodnotnou knihu, která stojí za to přečíst si ji a nese nějaké, řekněme, poselství nebo smysl. Takhle kniha to fakt nebyla, hodila jsem ji do koše po 50 stranách. Ok, sorry, už přestanu všechno kritizovat a očerňovat - mám ale pocit, že to za nic jinýho nestojí... Sorry, lidi.
Bohužel asi nejslabší z celé série. Děj byl často zbytečně natahovaný a některé scény byly naprosto nesmyslné...Gilan byl nevýrazný a dost mě zklamal - ale vzhledem k tomu, že je to Bratrstvo a ne Hraničářův učeň, nevadí mi to tak moc. Jinak to byla ale milá kniha, četla se sama (jako všechny knihy od Flanaghana). Jsem zvědavá na další díl a doufám, že to Flanaghan zase trošku nadzvedne...
Četlo se to samo...Už jsem si říkala, že by to mohla být opravdu dobrá kniha, ale ten konec! Kdyby to tak neusekli a dokončili by příběh, byla by to asi nejlepší kniha z téhle série. A taky-
Z Akkarina jsem byla naprosto hotová... jeden z mých největších fiktivních crushů XD a celkově příjemně překvapivá a kvalitní fantasy série, která se jen tak neneajde...
Pěkné počteníčko na hodinku. Konec mě ale trochu zklamal, čekal jsem něco zajímavějšího...Každopádně pěkné ilustrace, ikdyž ne tak moc jako u Kresleného světa podle Annie (tohle jméno už mě začíná štvát...)