Květinka008 komentáře u knih
Milý příběh v knížce, která si čtenáře jemně připoutá a pustí s poslední stránkou za den a půl. Čte se velmi dobře, plyne, přenese čtenáře jako ve snu na skotskou Vysočinu, do víru slavnosti Slunovratu... Ale chápu, že prvních sto stran může dělat někomu problém, protože se příběh moc nevyvíjí. A nápad s krámkem je opravdu parádní! :-) Moje první knížka od autorky a ráda si přečtu i jiné, jen mě trochu odrazují podobně laděné názvy a obávám se opakování schématu.
Dobrý potenciál příběhu, ale podle mého názoru ho nedokázala autorka zúročit. Dokážu si představit lepší a barvitější zpracování. Pro mě nuda. Poslední dvě strany doporučuji vůbec nečíst, shodí vše!!!
Ransomovky mám všechny z edice Střelka a vůbec mi to nevadí, že jsou děti John, Titty, Roger, Peggy... A jsem ráda, že Nancy je Nancy a ne Vlasta, jak někde někdo píše! Spíš mě překvapuje, že přechýlená do češtiny je Zuzana a Dorotka, ale zásadně to nevadí. Tento díl, z mých v pořadí čtení čtvrtý (a vůbec nevadí, že některé mezitím nemám), se mi dostal do ruky až v dospělosti. Oceňuju na něm hlavně to, že se konečně pořádně projevily emoce u Johna a Zuzany, kteří v pro mě předchozích (Boj, Trosečníci a Zamrzlá loď) byli prezentováni jen jako velmi svědomití, moudří, spolehliví. Zde je Zuzana taky trochu jako normální dospívající holka, ne jako malá dospělá, má strach, je jí zle, není jen vážná, dokáže plakat pod vlivem emocí... John si dělá i starosti, stydí se! Na úkor těchto dvou jsou upozadění Titty s Rogerem, ale vůbec to nevadí, mají svůj prostor v jiných knížkách.
Zřejmě je to můj osobní dojem, ale kdyby byla kniha psaná současným jazykem, určitě by děti bavila a četly by ji rády. Já ji nedočetla ve 4. třídě z povinnosti a bohužel i teď jsem se s tím stále trápila. Prostě ne, potřebuji děj.
Kniha pro mě rozporuplná. Člověk hodnotí vždy na základě svých životních zkušeností, ať z manželství, tak rodičovství... A na základě toho s postavami souzní - anebo jsou mu protivné, což má vliv na vše ostatní. Cindy pro mě byla "na průplesk", bylo mi líto mladší dcery kvůli nespravedlivosti a zaslepenosti matky, zbožšťování šíleného fracka... Dopadlo to vskutku románově, realita by byla ve skutečnosti spíše jiná. Od Fieldingové jsem četla i lepší knihy.
Když jsem tuto knihu potkala v knihovně pedagogické fakulty, byla jsem nadšená. V době mých studií existovaly také "bichle", které byly biblemi oboru. Psané vysoce odborným jazykem, až upjatě a striktně vědecky. Pokud měl tehdy autor potřebu prezentovat osobní názor nebo vlastní výzkum, vyjadřoval ho formou množného čísla - "my". Můj pohled je, že to působilo profesionálněji než v této knize "já". Tahle "moderní" Moderní didaktika mě zklamala "free, cool, in" jazykem - myslím si, že prezentovat poznatky jazykem současných studentů lze v odborné literatuře i bez tohoto příliš přehnaného stylu. Druhá hvězda dolů za stylistickou nedoladěnost.
Kvalitativně není knize co vytknout. Vysoce hodnotím pestrý jazyk, zajímavé obraty, vtipná slovní spojení, barvitost líčení, že je čtenář vtažen do prostředí a úplně cítí vůni harlemské pekárny, mísící se s pižmem chudého Inda, slyší hučení vlaků nad hlavou, pískání krys v haldách odpadků... naopak se ale zvládne ponořit do vlhkých dešťů a bláta chudého podhimalájského kraje.
Ale... od začátku do konce neutuchající bída, smutek, beznaděj, které se nijak nevyvíjejí, stejně jako postavy. Děj je částečně vyprávěn retrospektivně a upřímně - čtenář je víc a víc frustrovaný. A uvědomuje si, jaké má štěstí, že se narodil v bohaté, čisté a bezpečné Evropě. Měla by to být povinná četba pro všechny, kteří mají jiný dojem.
Nejvíc mě zaujal trhaně vyprávěný příběh starého soudce, ačkoliv primární linku držel Bidžu - syn z chytrče, který... ale to už bych prozradila děj :-)
"Imigrační úřad však pracoval nezávisle na policii, snad proto, aby se lépe pekl ranní chléb..." s. 84
Do ruky se mi dostala další z knih, kterým říkám "záchodové". Krátké fejetonky jsou ideální na krátká posezení... třeba i v MHD :-) Sama jsem psala blog, takže chápu, jak se témata opakují a většinou se styl psaní při souvislejším čtení "zají". Ale paní knihovnice má výrazný dar jazyka i humoru, který se jako u mnoha jiných nedostává do vývrtky nevtipnosti, drží si linii lehké nadsázky, laskavosti k sobě i druhým a životní moudra podává jen tak mimochodem. Velice si cením uspořádání knihy - ač se jedná o krátké samostatné texty, v podstatě rozvíjejí děj a logicky na sebe navazují. Pět hvězdiček je rozhodně zasloužených (ve své kategorii) a ráda si v knihovně vypůjčím další knížky autorky. Jo, a tuhle si určitě nechám, za pár let se mi bude ještě hodit :-) :-) :-)
Pohádka pro velké holky :-) Takový oddech na dlouhé zimní večery pod lampou v dece, čte se to moc hezky a netřeba u toho příliš přemýšlet (ba je to až nežádoucí :-) ). Zaujalo mě, že je knížka napsaná v roce 2001, tedy dávno před "profláknutou" Cizinkou, a Skot v minulosti oslovuje ženu z budoucnosti "sassenach"... Kdo od koho opisoval?!
Tak mě to bavilo, že jsem četla a četla a četla, až jsem v jednu v noci dočetla a ráno musela vstávat do práce, ajaj :-) Vlastně tři příběhy v jedné knížce, nejvíc jsem si oblíbila Ravenu. Přestože místy byla ta romantika až moc přehnaná, hlava si krásně odpočinula.
Na téhle knížce jsem si uvědomila, jak rychle "se kazí" kniha pro mládež. V 80. letech se Alice učila ruštinu, jezdila na bramborové brigády a chodila telefonovat k sousedům. Její kamarádka by šla na koncert Michala Davida nebo Petera Nagyho. "Devadesátkové" hrdinky Lenky Lanczové poslouchaly walkmana a jejich rodiče sami stavěli nebo byli vytížení podnikatelé. Jaké jsou románky pro holky dnes? Nevím... Jisté je, že jsem za zenitem, stejně jako takhle kniha. Mládí pozdější doby se s mládím někdejším nemůže pochopit... Reálie se dočista změnily...
Parádní knížka, kterou jsem si musela pořídit, ačkoliv jediné dítě široko daleko jsem akorát já :-D
Ke knize bych řekla asi tolik, že za chvíli budeme mít knihy pro lidi hnědooké, pro lidi s větším zadkem a pro lidi s odstávajícíma ušima. A každý dostane nakonec vlastně úplně stejné rady jak relaxovat, jak být v pohodě se svým okolím a jak se zdravě stravovat. Nic objevného a nic jiného pro přecitlivělé, jen to z nich dělá "něco extra" / exoty (záleží na úhlu pohledu). Přečtení nebyla ztráta času, našla jsem tam zajímavé myšlenky, ale jak říkám - velmi všeobecné ke zdravému způsobu života a běžné psychohygieně.
Skoro od začátku jsem měla pocit, že čtu Lanczovou pro starší a životně pokročilé holky :-) Do poslední chvíle jsem nevěřila, že to dopadne, jak to dopadlo, pořád jsem čekala nějaký zlom... Moje objevení Monyové dopadlo na jedničku - až na tu PŘÍŠERNOU, nevkusnou a vulgární "devadesátkovou" obálku...
Stejně jako u předchozích knih, které jsem od M. Davouze četla, oceňuji stylistiku a bohatost užitého jazyka. Líbí se mi vztah Marty a Joëla. Baví mě popisy výletů a cestovatelských patálií, ráda se zasním u popisu krajin, zejména francouzského domova. To ale ruší přílišné detailní popisy hotelů a stěžování si na ně. Zde je paní Davouze kapku "jinde" a je to pro mě velký kontrast se ženou, kterou jsem poznala v knize Vypadni z mýho života! (mladá matka dvou dětí ze skromného bytu, vykonávající ubíjející práci). Aneb zajímavá sociologická sonda, a výrazně autentická, co s člověkem mohou udělat peníze. I přes toto vytýkané snobství zůstává normální ženskou, která vaří, uklízí, pracuje na zahradě, tráví čas s vnoučaty.
Zcela obtěžující však pro mě byl popis rodinných tahanic Joëlovy rodiny a být jimi, tak bych ji snad žalovala... Za tohle hvězda dolů.
Urovnávala jsem knihovnu u rodičů a našla tuhle Bibi (tu malou z roku 1993), kterou jsem podle věnování vyhrála ve dvanácti letech v literární soutěži :-) Tak jsem se do ní rovnou pustila, v potaz vzala varování české autorky pro čtenáře v pokročilém věku, a moc ráda si připomněla zážitky téhle holčičky. Hlavně metodu zavodňovací-odvodňovací při mytí podlahy! Úplná nostalgie! :-)
A nahlas jsem se smála u tohoto úryvku: \\\"To byste měli vidět hlídače Sennelse, jak jí. On otvírá strašně pusu, takhle. Jednou se tak zakous do chleba, že mu vyskočila huba z pantů. S tou otevřenou hubou doběh k nám a Jenzina mu musela dát facku, aby mu to skočilo zase zpátky. Potom měl strach i zívat, víte. Aby se mu to zase nestalo.\\\" :-)
Jako dospělá už vidím i jinou paralelu - s dalšími trochu \\\"voraženými\\\" hrdinkami severských příběhů pro děti - Tjorven, Pipi a Ronji od Lindgrenové... Všechny je mám ráda.
Tak tahle mě v dospívání minula, ale dneska jsem se díky čtenářské výzvě cítila zase na sedmnáct... Někde tam, pod nánosy "dospělácké reality", ta zasněná holka pořád je... ;-)
Tak... smutné... přesto návykové... Po shlédnutí představení s Honzou Potměšilem v hlavní roli už si hlavního hrdinu neumím ani jinak představit.
Bravurní dílo, propracovaná zápletka... Při druhém čtení s odstupem času už u mě ale pominul "wow efekt" a uznávám, že děj je trochu překombinovaný. Za sebe doporučuji nejdřív vidět film, který je výborně udělaný, aby si v knize člověk jen rozšířil děj a uměl si snáz vše představit.
Poprvé jsem četla ve slovenštině, protože český překlad vyšel později, a nemohu zapomenout na poetičnost překladu slovenských veršů.
Woodová je i zde věrna ověřenému fungujícímu schématu retrospektivy a moc se mi líbí, že se nevrací hrdinka současnosti, nýbrž nedávné minulosti a pátrá po svých prarodičích, k nimž má přímé spojení. Působí to opravdověji než v jiných knihách přeskakování staletí.
Kniha je bohatá a propracovaná, mnozí jistě ohodnotí jako příliš natahovanou (není na závadu), v níž se hlavní hrdinka čtenáři zhmotňuje před očima i s celou Austrálií, domorodci, nemocnými ovcemi... Končí moc krásně!
V mnohém mi připomněla Ptáky v trní.