Kyta komentáře u knih

Před čtením téhle knihy jsem od ní měla vzhledem k jejímu vysokému hodnocení velká očekávání. A z knihy celkově rozhodně zklamaná nejsem. Musím se ale přiznat, že mě styl vyprávění chvílemi nudil. V téhle knize jde ale o její obsah, o to, jaké poselství přináší. V tomhle A. Mornštajnová rozhodně nezklamala.

Zpočátku jsem nechápala, co na té knize všichni mají. Poté, co mi na 38. stránce ukápla první slza, mi to začínalo docházet. Jedná se o velmi smutnou a depresivní knihu, kde je vykreslena situace Židů za druhé světové války. Nedokážu si představit, co všechno museli prožívat. Ponižování, strach, bolest, utrpení, nevědomí, co přijde dál. Nebralo se tam ohledy na to, kdo byl skutečně věřící a kdo se své víry vzdal - nemohl se ovšem vzdát svého původu.

Přijde mi neuvěřitelně zajímavé, jak velkou váhu autorka přikládá lidskému rozhodování. Kniha je postavená na malých rozhodnutích a na jejich následcích. Jak i jedno neuposlechnutí rozkazu, jedno rozhodnutí může mít fatální důsledek. Směr, kterým se kniha ubírala, mě přivedl k otázkám typu, "co by se stalo, kdyby.." Kdyby Mira byla poslušná a nešla k řece, kdyby se Hana nezachovala sobecky a rozhodla se poslat ten dopis, kdyby si Jaroslav vybral lásku nad postavením v armádě... Tady je vidět síla lidského rozhodování. Vše je na nás, my máme tu volbu rozhodnout se, jak chceme. Hana toužila po lásce, myslela si, že najde štěstí u Jaroslava a právě proto, že nechtěla odjet, neposlala ten dopis. Při tomhle rozhodování myslela jen na sebe a nedocházelo jí, co by se mohlo stát a co by tímto rozhodnutím mohla zavinit. Samozřejmě to ona nemohla vědět a je zcela pochopitelné, že měla své sny a chtěla je uskutečnit. Kdyby se k ní Jaroslav zachoval férově a úpřímně jí řekl, jak se věci mají a nedával jí zbytečnou naději... všechno by bylo jiné. Kdyby člověk věděl, co přijde dál, zachoval by se úplně jinak, udělal by jiná rozhodnutí. Život by se ubíral jiným směrem. Všechno závisí na všem. I jedno zaváhání může znamenat úplně jiný životní obrat.

Každá postava měla v příběhu svou roli. Líbilo se mi, jak byly osudy všech hrdinů propletené a nějak spolu souvisely. A jak je kniha vyprávěna retrospektivně, bylo ještě zajímavější postupně odhalovat, co se stalo, aby to s postavami dopadlo tak, jak to dopadlo. Všechny hlavní postavy jsem si oblíbila. Hanu, Miru, Elsu, Rosu a samozřejmě další. Hana měla svá přání a válka jí to všechno sebrala. Nemohla žít tak, jak by chtěla a s kým by chtěla, a to všechno jen kvůli svému původu. Elsa by udělala všechno pro bezpečí svých dětí, byla obětavá a odhodlaná a v tom jsem ji obdivovala. A nedokážu vyjádřit, jaký obdiv cítím vůči Haně...

"Hana" ve mně vyvolala celou řadu emocí. Bylo to tak věrohodné, z každé stránky jsem cítila to zoufalství a beznaděj, kterými je celá kniha protkaná. Cítila jsem bezmoc a smutek při čtení pasáží z Terezína a Osvětimi. Vše se ještě znásobilo, když jsem si uvědomila, že se tohle skutečně dělo, že to není jen osud jedné rodiny v knize. Při čtení posledních řádků jsem také pociťovala naději. Po dočtení jsem nemohla dělat nic jiného než zírat do prázdna. Ani neumím vylíčit, jaký vděk jsem pociťovala po dočtení. Vděk za to, v jaké žiju době, za to, kde žiju a za to, že nemusím žít ve strachu a nemusím prožívat to hrozné utrpení jako Židé před osmdesáti lety. Takže DĚKUJU. A děkuju A. Mornštajnové za tuto knihu!

Kniha o rozhodnutích, o tom, jaké důsledky můžou mít, o tom, jak je důležité rozhodnout se správně a přemýšlet nad následky, které to rozhodnutí může způsobit. "Hana" mi pomohla uvědomit si, že pokud se někdy cítím smutně a ztrápeně, není to nic v porovnání s utrpením a strachem, které prožívali lidé v koncentračních táborech.
Kniha mi toho dala hodně a jen tak na ni nezapomenu. Určitě se k ní ještě někdy vrátím.

Neuvěřitelně silná kniha. DOPORUČUJI!

27 04.03.2018

Rozdíl mezi knihou a filmem je teda obrovský. Když jsem četla první stránky, napadlo mě jen jediné: musím číst i ostatní díly!! Moc Rowlingovou obdivuji, jak to vše dobře promyslela a popsala, jak se Harry dozvídá, že je čaroděj, jak jeho rodiče zemřeli a život u jeho tety a strýce. Nástup do Bradavic mě potěšil nejvíc - Harry vše obdivoval tak, jako já spisovatelku knihy. :) S filmem se nemůže porovnávat, všechny pocity, napětí a Harryho myšlenky se do filmu nedá natočit a to dělá knihu zajímavější a napínavější.
Samozřejmě se ke knížce budu pořád vracet a i když ji přečtu třeba desetkrát, nikdy mě neomrzí! Kniha mi otevřela bránu do světa fantasy a jsem za to ráda. Harry Potter vždy bude má nejoblíbenější kniha a těším se na ostatní díly. :)

DOPORUČUJI!

27 11.08.2013

Silná kniha, která nutí zamyslet se nad světem, životem a společností. Orwellův svět dystopické budoucnosti je neskutečně dobře promyšlený a z celé knihy až mrazí. Svět, ve kterém neexistuje svoboda, láska ani radost, kde je měněna minulost a nadřízeným jde jen o moc, kde jsou lidé mazáni z minulosti – to je svět budoucnosti, který ve své slavné knize představil G. Orwell. Autor kritizuje totalitní režim a ukazuje, kam až jsou lidé schopni zajít jen proto, aby si získali a udrželi moc.
Členové Vnitřní strany, tedy ti, co jsou u moci, se snaží mít pod kontrolou všechny myšlenky člověka a chtějí ho vychovat tak, aby byl oddán Straně a ničemu jinému. Vede se nesmyslná válka, která je jedním velkým podvodem.
Lidé se stávají loutkami bez názorů a citů – v podstatě už se ani nejedná o lidi. Takový život by postrádal jakýkoliv smysl. Na obyčejných lidech však vůdcům nezáleželo, ti se soustředili jen na svou moc a jak si ji udržet. Svět, který Orwell stvořil, je šílený – nedokážu si představit, že bych nesměla myslet, na co chci, byla sledována na každém kroku, neměla bych nic, co by vytvořilo úsměv na mé tváři a že bych se jednou bála vlastních dětí, protože by mě mohli udat za nějaký „zločin“. Že bych žila ve světě bez citů a založeném na strachu a vzteku.
Tuto knihu beru jako varování. Je nutné, aby moc ve státě byla rozdělena a aby nikdo své moci nezneužíval. Svět v této knize je opravdu extrémní a doufejme, že k němu nikdy nedojde.
Tato kniha má celému světu co říct.

Malý princ je kniha, která člověka přinutí k zamyšlení nad životem, lidskými hodnotami a tím, co je na světě nejdůležitější. I když čtenář knihu přečte víckrát, najde v ní pokaždé něco jiného a v tom myslím, že je to kouzlo. Rozhodně si nemyslím, že je možné v ní hned napoprvé najít všechna poslání, kterých tato kniha skrývá požehnaně, některé myšlenky či symboly se navíc dají vykládat několika způsoby. Když člověk čte knihu opakovaně v různých fázích života, může v ní najít zase něco jiného a pokaždé mu něco dá.
Autor kritizuje vlastnosti dospělých lidí – poukazuje na fakt, že jsou zahledění do sebe, zaměřují se na hmotný majetek, žijí ve spěchu a neužívají si života. Také tu je ukázána důležitost lásky a přátelství, jak je důležité, aby si lidé pomáhali a měli někoho, kdo by jim v případě nouze mohl pomoct. Přátelství je mnohem důležitější než hmotný majetek.
V knize se nachází spoustu metafor (beránek, růže, liška, planety, rychlík, studna, had...) a je pouze na nás, jak si je vyložíme.
Kniha skrývá mnoho poselství. Například to, že lidé by si měli víc všímat věcí okolo sebe, dělat věci, které je naplňují, určitým způsobem rozvíjí a nedělat věci jen kvůli společenskému statusu, který je ve finále k ničemu, když člověk není sám se sebou spokojený a chybí mu to nejdůležitější – láska.

21 02.02.2019

Na začátku knihy by mě ani nenapadlo, jak moc se mi bude ke konci líbit. Knihu jsem měla díky snadnému stylu psaní přečtenou během jednoho dne.
Postavy jsem si bohužel ani nestačila moc oblíbit, jak byla kniha krátká. Nicméně její délka mi později přišla taková akorát vzhledem k ději, aspoň se to moc netáhlo. A k hrdinům - Tate mi nepřišla výrazná tolik jako Miles, jenž má opravdu svůj charakter. Jakmile čtenář nahlédne do jeho minulosti, hned mu začne být jasné, že ke svému chování v přítomnosti má důvod. Celý jeho příběh je dost silný a hodně to zapůsobí na city čtenáře. Aspoň mě osobně to nedělalo chladnou. Při čtení jsem všechno prožívala s hlavními hrdiny; v jednu chvílli mi tekly slzy bolesti a smutku, jindy zase slzy štěstí...

Velmi mě potěšilo, že to není jenom další obyčejný romantický příběh. Ne - je to jedna z těch mála knih, o kterých po dočtení musíte ještě dlouho přemýšlet. Ani trochu nelituji toho, že jsem knihu vzala do ruky.

"Odvrácenou tvář lásky" bych doporučila těm, kteří mají rádi ty knihy, které vás dokáží rozbrečet. Protože takové knihy stojí za přečtení.

21 31.10.2016

Z knihy jsem nadšená. Líbí se mi její námět i zpracování - to bylo pojato jako vyprávění muže odsouzeného k smrti, který se retrospektivně vracel v čase a vzpomínal na léta strávená ve vězení. Její filosofický námět přímo nutil k zamyšlení nad životem a smrtí.
Jack London v této knize velmi výrazně ukázal, že nesouhlasil se způsoby, které byly praktikovány v tehdejších věznicích USA. Zesměšňoval dozorce a různé pracovníky věznice, kteří jen poslouchali rozkazy zeshora a kritizoval všechny lidi, kteří nevidí, s jakou krutostí a nespravedlností se zachází s vězni. Nebo to možná nechtěli vidět a radši si namlouvali, že něco tak nehumánního se dít nemůže... Také kritizoval trest smrti a jak málo stačí k tomu, aby člověk takový trest dostal...

Kniha mě nadchla tématem života a smrti - tyto dva pojmy se tu hodně stavěly do kontrastu. Autor poukázal na sílu lidské duše a její nesmrtelnost bez ohledu na to, co se děje s tělem - tělo je jen "schránka", ve které se duše na čas usadí, a když tělo zemře, neznamená to, že je úplný konec - právě naopak. Duše se stává silnější a ta síla ducha stoupá. Líbila se mi myšlenka zmíněná hned ze začátku, že když se člověk narodí, jsou v něm ještě vzpomínky na minulé životy, ale postupem času a vlivem nového života se tyto vzpomínky vytrácejí a později ani netušíme, že jsme takové vzpomínky měli.

Líbilo se mi zasazování příběhů do různých časových pásem, takže se neodehrávaly jen v rozmezí například jednoho století. Také se mi zamlouvala rozmanitost jednotlivých příběhů - odehrávaly se v Egyptě, Asii, Americe, na moři, na ostrovech... Všechny tyto příběhy měly něco do sebe a každý se mi nějakým způsobem vryl do paměti. Nejvíc mě zaujalo putování malého Jesseho s čtyřicetičlenným průvodem v Americe a jejich těžký osud; Jesse byl odvážný a schopný obětovat se pro ostatní. Do srdce se mi také vryla cesta Daniela jakožto ztroskotance na moři - vydržet tolik týdnů utrpení, aby nakonec žil sám na pustém ostrově, mi přijde nanejvýš kruté.

Hlavní postavu jménem Darell Standing jsem si oblíbila. Obdivovala jsem ho - snášel všechny nástrahy vězení a i přes hrozbu trestů se vysmíval svým věznitelům do tváře, aby ukázal, jak moc jimi pohrdá a že nesouhlasí s jejich zavedeným systémem. Měl nezdolnou a silnou duši a i přes odsouzení k trestu smrti si zachovával svůj věčný optimismus, protože věděl, že smrt ve skutečnosti není, že ho čekají další životy. Darell Standing je pro mě příklad člověka, který až do poslední chvíle bojuje s tím, co mu život přichystal, ať už to bylo zlé či dobré. Jeho nezdolný duch byl důsledkem těch mnoha životů, která měl za sebou - svět mu ukázal všechny své odvrácené tváře, prošel si tím nejhorším, co jen život člověku může přihodit - takže pár dní ve svěrací kazajce mu vlastně nedělalo problém. Ta nekonečná muka ve vězení ve finále byly k užitku, neboť si Darell prožil znovu své předchozí životy a zjistil, jaké zkušenosti má za sebou. To mu dodávalo tu duševní sílu, kterou potřeboval k tomu, aby dožil ta léta ve vězení, aniž by ztratil svou chuť k životu. Tady se hodně stavěla do kontrastu ta volnost a nespoutanost duše a vázanost těla, které nemůže opustit stěny cely, jakožto hmoty, která stejně jednou zanikne.
Autor se také dotkl lidských vlastností - ředitel věznice byl tvrdohlavý, stál si za svým a nedokázal připustit, že by se mýlil. Svou moc využíval k bezvýznamnému týrání muže, který duchem zůstával silný. Ten ředitel mu duševně nesahal ani po kotníky - a takhle krutí a nemorální lidé se dostávali k moci...

Kniha se mi moc líbila a dala mi toho hodně. Skrývá mnoho poselství, která se tam dají najít. Určitě doporučuji všem, kteří se zajímají o duchovno či věří v reinkarnaci. Je to opravdu kniha, kterou stojí za to přečíst!

19 29.06.2018

Kniha přečtená nejen za jediný den, ale za jediný večer. To je v mém případě kniha s názvem Dcera. Dlouho se mi nestalo, že bych se do knihy dokázala takhle dobře začíst a nechat stránky jen tak ubíhat bez ohledu na to, že bych kontrolovala, na jaké straně právě jsem. Jsem ráda, že mi čtvrtý díl série Selekce připomenul, jak úžasné to vlastně je.

Hlavní hrdinku, princeznu Eadlyn, jsem si neoblíbila tolik jako Americu v předešlých dílech, ale rozhodně mi také nijak nevadila. Její chování (rozmazlenost, povrchnost, vybíravost, vedlejší úmysly atp.) bylo celkem logické vzhledem k faktu, v jakém luxusu od malička vyrůstala a tudíž jsem ji za to ani neodsuzovala. Její starosti ohledně následnictví bych mít rozhodně nechtěla, ale jediné, co jsem jí opravdu ze srdce záviděla, byl její sourozenecký vztah s bratrem, který by mohl jít všem příkladům, jak by měl správně vypadat dokonalý vztah mezi dvěma sourozenci. Na konci knihy bylo vidět, jak se hlavní hrdinka v průběhu knihy postupně vyvinula v něco lepšího a moudřejšího, než v tu postavu, kterou byla na začátku. Jsem zvědavá, jakého charakteru dosáhne v příštím díle.

Skutečnosti, že jsou zde America s Maxonem o dvacet let starší a rodiče čtyř dětí, jsem skoro nevěnovala pozornost, jelikož je to už víc než půl roku, co jsem dočetla První. Určitě bych ostatním doporučovala dát si také delší pauzu mezi třetím a čtvrtým dílem; potom jejich věk nebude takový šok. :)

Zápletka zde není bůhvíjaká, což je nejspíš důvod, proč nedávám všech 5*. Nicméně nápad, ve kterém bude 35 kluků soupeřit o princeznino srdce, byl nanejvýš originální. Celkem fandím Kileovi, ale bylo by ironické, kdyby si Eadlyn nakonec vybrala jeho, jelikož měli celý život na to se sblížit a nemusela je k tomu dotlačit až Selekce. Druhým favoritem je pro mě Erik; kdyby se naopak oni dva měli dát dohromady, nabralo by to zase jiný směr.

Nebylo to dokonalé jako jiné knihy, které jsem dosud přečetla, ale s klidem můžu říct, že těch sedmi hodin, které jsem u Dcery strávila, rozhodně nelituji. Jako kniha k odreagování posloužila na výbornou. :)

P.S.: Obálka je DOKONALÁ!

19 23.08.2016

Hned na začátku musím poznamenat, že nechápu anotaci na obálce knihy. Myslela jsem, že když se v ní píše, že se Gwendolyn zamiluje "napříč časem", tak se opravdu zamiluje do kluka z minulosti, ne z přítomnosti. Při čtení mě to trochu překvapilo a byla jsem i docela zklamaná, že je to jinak než na obálce, protože by tím kniha byla o to zajímavější. Rozhodně to ale není něco, kvůli čemu bych knihu odložila, právě naopak!

První díl ze série Drahokamy je úžasný. Má dokonalou myšlenku, originální nápad a je skvěle propracovaný a vysvětlený, že se mi stávalo jen málokdy, abych něčemu nerozuměla. Připadal mi trochu dějově náročný; musíte se pevně soustředit na to, co právě čtete, jelikož je tam vše důležité. Já jsem nejdřív byla z toho množství úplně zmatená, potom mi ale vše začalo dávat smysl a souvislosti a už jsem ten děj plně chápala. Vše mi na knize připadalo úžasné: časocestovací gen, kroniky Strážců, zákony o nositelích genu, elapsování, kruh dvanácti a mnoho dalšího, díky čemuž autorku obdivuji. Kerstin Gier myslela i na ty nejmenší detaily. :)

Kniha skrývá hodně zajímavý a promyšlený příběh. Po jejím dočtení mi ale zůstalo pár nezodpovězených otázek, takže doufám, že mi budou v příštích dvou dílech zodpovězeny. :)
Je to vážně skvělá kniha, obdivuju ji čím dál víc. DOPORUČUJI!!!

19 22.07.2014

Závěrečný díl trilogie byl skvělý. :)
Tenhle díl není ani o trochu slabší než ty dva předchozí. Je spíš jiný, a to v tom, že už se tady jedná o tu rozhodující válku o Panem, je zde jiné prostředí a neodehrávají se tu Hladové hry. Nechybí ale další boj o přežití - i když jiný, než jaký jsme doposud četli. Tohle asi jiné čtenáře dovádí k tomu, aby tento díl kritizovali. Mně se ale neskutečně líbil!!
Z celé trilogie jsem u tohohle dílu pocítila asi nejvíc emocí... V jednu chvíli jsem brečela, potom zase litovala, nenáviděla, strachovala - a to vše díky tomu, jak je kniha napínavá a čtivá. Autorka věděla, jak si udržet své čtenáře, protože při každém ukončení kapitoly jsem v sobě nenašla odvahu knihu zavřít; nutí vás otáčet stránky dál a dál, dokud nedočtete poslední stránku. To samé se dělo u zakončení dvou předchozích dílů. Docela mi bylo líto smrtí některých z hlavních postav - to dokazuje, že ne všechno dopadá dobře. Líbilo se mi zakončení celé trilogie, i když bylo trochu rychlé a pro někoho očekávané (pro mě taky dost emocionální), každopádně mě stejně okouzlil a nemohla jsem v sobě udržet slzy. Hlavně celkové zakončení nutí čtenáře pořádně se nad celým příběhem zamyslet.
Musela bych se opakovat, kdybych napsala, jak je každý díl HG úžasný a originální, ale já si celou trilogii prostě nemůžu vynachválit. Hunger Games rozhodně stojí za přečtení!! :)

Děkuji autorce za tak skvělou, originální, nápaditou sérii a za úžasný požitek z jejích knih, který jsem zatím u žádné jiné nepocítila!! :)

18 28.06.2014

Jsem ráda, že jsem se rozhodla pro přečtení právě této knihy, protože je to podle mě přímo geniální dílo, které rozhodně stojí za přečtení, protože v sobě skrývá mnoho důležitých myšlenek. Líbil se mi autorův styl vyprávění a jeho smysl pro detail. Nejednou jsem se také zasmála, K. Čapek má velmi osobitý humor.

Líbí se mi, jak kniha postupně graduje; začátek představuje takové nevinné seznámení s divokými mloky, kteří nepředstavují žádnou hrozbu, následuje obchod s mloky, jejich rozvoj, podpora od lidí, začlenění do společnosti…, až to vygraduje jejich úplným osamostatněním, možná až zrovnoprávněním s lidmi, a nakonec přijde válka s mloky a jejich nadvláda.

Líbilo se mi, že autor přemýšlel skutečně nad všemi oblastmi - otázka jazyka mloků, náboženství, jejich duševní stránku,… opravdu všechno, co mohlo čtenáře zajímat. Celá druhá část je skvělá v tom, jak je propracovaná a autor nám předkládá opravdu veškeré možné informace z dějin mloků.

Při čtení jsem cítila stále větší bezmoc nad událostmi v knize, jak se vlastně lidstvo postupně řítilo do záhuby a lidé nedělali pomalu nic pro svou záchranu, naopak jen přispívali ke své zkáze (i po mločím napadení pevnin je lidé zásobovali zbraněmi). Autor se zabývá otázkami lidstva - hlavně toho, jak to s ním dopadne. Možná kritizuje rozlišování lidí podle rasy, kultury, víry, majetku apod. Zmiňuje se o pokusech o sjednocení společnosti tak, že bude jeden národ nebo jedna třída - jenže tento systém u lidí na rozdíl o mloků nefunguje, protože lidé budou vždy mít různé zájmy a budou chtít něco víc. Proto vznikají válečné konflikty a rozpad společnosti. Jedině až když přijde válka s mloky, lidstvo se konečně spojí a bude jako jeden celek. Je tu kontrast společnosti mloků a lidí, kdy mezi mloky nejsou žádné rozdíly, žijí na stejné úrovni, jsou jednotní, neválčí mezi sebou a možná tak představují ideální společnost. Jenže mloci postrádají city. Jednu z myšlenek knihy vidím v tom uvědomit si význam společnosti a tu nadřazenost lidí nad zvířaty. My si určujeme, kdo jsme a jací jsme. Nejdůležitější u lidí je schopnost milovat, a tu mloci v knize postrádali, a podle toho by ten jejich svět také vypadal. Autor kritizuje lidstvo, které se nedokáže poučit z chyb z minulosti a neustále se řítí do válek. Není proto divu, že je de facto přemohli mloci, které sami "vytvořili", takže se spolupodíleli na své záhubě. Znamená to, že lidstvo je schopné se vyhubit vlastní příčinou. Na konci knihy byla poznámka o tom, že i mloci se ve svém světě jednou postaví proti sobě - to si také vykládám tak, že se lidstvo vyhubí samo.

Nebezpečí mloků spočívalo v tom, že byli úplně jiní a lidé tedy nemohli vědět, co od nich čekat, jak se zachovají, jak se bránit. Jen zasévali v lidech strach a ti byli potom zranitelnější a slabší - převzali tak kontrolu nad světem, třebaže ne úmyslně. Mloci je takto svým způsobem ovládali.

Musím tedy říct, že se mi kniha vážně líbila a určitě se k ní v budoucnu vrátím.

17 26.04.2018

Pro mě první zkušenost s Agathou Christie a musím říct, že nic lepšího jsem si nemohla vybrat! Deset malých černoušků je, jak už je dobře známo, neskutečně vydařené dílo, které stojí za přečtení!
Na skvělý příběh stačí deset figurek, tajemný ostrov, záhadný pan Namy a jedna dětská říkanka. Psychologická hra může začít.. Líbilo se mi, jak příběh začíná zlehka a postupně graduje až do grandiózního finále. Všechny otázky jsou na konci zodpovězeny a autorka nikoho nenechá na pochybách. Na konci čtenář musí uznat, že celý příběh byl skvěle promyšlený a vrah měl k vraždám doopravdy motiv. Přibližně po polovině knihy jsem se od děje nemohla odpoutat a musela jsem pokračovat ve čtení. Je to perfektně zpracované dílo; autorka představila všechny hlavní hrdiny, příblížila jak jejich minulost, tak psychiku - s tou si Agatha Christie hraje skvěle. Na začátku jsem se v postavách trochu ztrácela, protože je jich najedou moc a všechny jsou představeny v jedné kapitole. V průběhu knihy autorka čtenáři nabídla všechny potenciální pachatele a chtěla ukázat, že každý z nich by mohl být tím pachatelem; některý z nich se tvářil více vinen, některý méně. Já osobně jsem měla tři podezřelé kandidáty a v jednom z nich jsem se nakonec nemýlila.
Velmi originální mi přišel nápad se zdánlivě nevinnou dětskou říkankou, která v příběhu hraje klíčovou roli. Je tedy téměř jasné, přibližně jakým způsobem postavy budou zavražděny; tato skutečnost ovšem rozhodně neubrala na napětí, právě naopak mě zajímalo, co se bude dít dál.

Za mě naprosto skvělý literární zážitek. Knihu rozhodně můžu doporučit a jsem zvědavá na další díla této "první dámy detektivky". :)

17 27.01.2018

Obsahuje SPOILERY!

Další nezapomenutelné dílo z kouzelného světa báječné autorky S. J. Maas!

Už když tato kniha měla vyjít, říkala jsem si, že si ji nesmím nechat ujít. Přesto jsem na začátku knihy byla ke čtení trochu skeptická, jelikož jsem nevěděla, zda to budou povídky z různých časových období a každá o někom jiném nebo jen o Celaeně a její minulosti. Velice mě potěšilo, že to byla ta druhá varianta.
Čtivost autorčiných knih je nepopiratelná. Opravdu nevím, jak to dělá, ale její díla vždy udrží při čtení - všechny možné zvraty, napětí, postupná gradace příběhu... Krvavé ostří není výjimkou. Opět mě každá ze všech pěti povídek nějak udržela při čtení a já jsem si knihu užívala.

Krvavé ostří nepovažuji moc jako knihu rozdělenou do pěti povídek, ale zkrátka jako jeden příběh z jednoho období Celaenina života. Byla tu nastíněna její minulost těsně před začátkem prvního dílu série, o jejím původu tam nebyla ani zmínka (což Maas udělala skvěle, protože tak má čtenář možnost dozvědět se to až v dalších dílech). Čtenář má možnost zjistit, jaký měla život a povinnosti před Skleněným trůnem, jaký měla vztah k Arobynnu Hamelovi, jaké motivy vedly k tomu, aby se její dřívější život a plány do budoucna změnily v trosky, nebo jakou vlastně měla povahu. Nejlepší z těch pěti částí se mi víc než jen líbila novela Vražedkyně a poušť. A samozřejmě novela, na kterou jsem se těšila nejvíc, byla ta poslední s názvem Vražedkyně a říše. Závěrečné stránky byly napsány tak poutavě, že jsem měla chuť začít číst celou sérii odznova.

Líbilo se mi, jak se v průběhu knihy měnil Celaenin názor na Sama, i city, které k němu cítila a postupně si to uvědomovala. Sama Cortlanda jsem si opravdu zamilovala a o to víc mě na konci knihy bolelo, když umřel. Bylo téměř srdcervoucí číst o tom, jaké plány do budoucnosti Celaena se Samem měli, když čtenář věděl, jak to s nimi dopadne. Sama je mi opravdu neskutečně líto. Tušila jsem, že v té léčce bude mít prsty Arobynn a má nenávist k němu se zvýšila o to víc, když jsem se dozvěděla, že to byl on, kdo zpečetil jeho osud. A to ještě kvůli tomu, že se nechtěl dělit o Celaenu...
Postavu Celaeny jsem si moc oblíbila a opravdu se nemůžu dočkat na její osud v dalších knihách.

Krvavé ostří bych nedoporučovala číst ještě než si přečtete min. dva díly ze série, protože jinak se připravíte o tu cestu poznání Celaeny, o různá domnívání, co že vedlo k jejímu chování v sérii a o odkrývání tajemství co se týče její minulosti.

Díky Maas za další úžasný čtenářský zážitek a těším se na další díly Skleněného trůnu!

17 13.05.2017

Neuvěřitelně krásná kniha, která vás chytne a dlouho nepustí. Děj mě tolik pohltil, že jsem knihu ani na chvíli nemohla odložit. Nádherná, neuvěřitelně čtivá, překvapivá, dojemná a silná. Kniha, která vás donutí zamyslet se o životě - o životních šancích i špatných rozhodnutích. Pořád se vám v mysli objevuje otázka "Co by kdyby"... Dojemný příběh Jennifer a Anthonyho snad nikoho nenechá chladným.

Knihy Jojo Moyes začínám milovat. Tohle je od ní už druhá kniha, která ve mně něco zanechala a o které pořád musím přemýšlet. Nemám slov.

17 23.02.2016

"Možná jednou" – další krásná romantická kniha od Colleen, ze které jsem úplně nadšená. Její knihy miluju – i přesto, že jsou to "jen" romantické knihy, autorka je umí udělat tak neobyčejné, že si je všechny čtenářky prostě zamilují. Nejde v nich jen o nějaký románek, na který všichni po čase zapomenou. "Možná jednou" je pro mě už čtvrtá přečtená kniha a stejně jako ty předchozí se mi i tato vryla do srdce.

Kniha je čtivá už od první stránky. Děj ubíhá tak rychle, že jsem to jen těžko zaznamenávala – to je další věc, kterou u této autorky mám ráda – děj vás chytne a dlouho nepustí.
Opět jsem se dokázala vcítit do pocitů obou hlavních postav, Sydney a Ridge; napomáhal tomu hlavně fakt, že příběh byl vyprávěn z pohledu jich obou. Sydney i Ridge jsem si zamilovala. Litovala jsem Sydney za to, jak se k ní její přítel zachoval – tohle by nechtěl zažít nikdo. Naprosto jsem chápala její pocity – obavy o to, jaký stereotypní život by ji s Hunterem čekal. V tomhle jsem s ní hodně sympatizovala. Ridge byl úplný opak Huntera, hlavně ve svém přístupu. Jeho nejlepší vlastnost byla loajalita. Balancoval mezi láskou k Maggie a láskou k Sydney. Ani jedné z nich nechtěl ublížit a chtěl udělat, co bylo správné, jenže co to vlastně bylo? Nejdůležitější pro něj bylo uvědomit si, proč je s Maggie. Byl to takový začarovaný trojúhelník; neměla jsem tušení, jak to nakonec dopadne. A závěr mě mile překvapil.
Líbilo se mi, jak autorka nepovažovala sluchové postižení jako nějakou překážku ve vztahu, ale ukazovala, že se vším se dá nějak bojovat.
Tato kniha je o síle svědomí, loajalitě, touze žít lepší život, o uvědomění si, co je pro vás v životě to nejlepší. A také o tom, že si nelze vybrat, koho milujete – srdce si zkrátka vybírá samo.
V neposlední řadě oceňuji krásné písně nazpívané pro tuto knihu. Když jsem si je pustila při čtení, celá kniha získala úplně jiný rozměr. Úžasný zážitek.

Váhala jsem mezi 4 a 5*. Nakonec dávám 5, protože když se nad tím zamyslím, je to skutečně krásná kniha, která v člověku zanechá nějaké pocity. Nelíbíla se mi ale tolik jako třeba "Bez naděje" nebo "Odvrácená tvář lásky", na které nejspíš žádná další kniha nedosáhne. Určitě ale i tato stojí za přečtení!

16 13.05.2018

Novelu Stařec a moře jsem měla přečtenou poměrně rychle, jak díky její délce, tak díky její čtivosti. Také ale kvůli ději, který nebyl nijak složitý. Jazyk knihy je jednoduchý, nebyly tu žádné složité věty ani dlouhé úvahy, takže jsem se k pasážím ani nemusela vracet jako například u jiných, složitějších knih. Španělské výrazy se do knihy hodily, bylo to pro mě takové příjemné oživení a připomínalo mi to, kde se příběh odehrává. Bylo tu hodně popisů, navzdory tomu ale stránky ubíhaly celkem rychle.
V příběhu vystupují pouze dvě hlavní postavy. Stařec stojí na okraji společnosti, je takový samotář, který nemá nikoho kromě chlapce, ve kterém vidí svou rodinu. Vzhledem ke svému věku ho nikdo moc nebere vážně a podceňují ho, protože se mu nedaří v oblasti rybaření. Svým věkem ztratil svůj respekt. Proto jim musí ukázat, co v něm je. Postava chlapce je pro starce klíčová, protože právě v něm vidí největší oporu. Když byl stařec na moři, sám a jediné, co pro něj v tu chvíli bylo důležité, bylo chycení ryby, bylo mi ho trochu líto. Obdivovala jsem ho za jeho vytrvalost a trpělivost, ale hlavně za to, že se za žádnou cenu nevzdával splnění svého "snu", i přes všechny zdravotní potíže a překážky v podobě žraloků. Na moři stařec hodně vzpomíná na svůj život, ale není tu ani jedna zmínka o jeho rodině, kterou, jestli jsem správně pochopila, nejspíš nemá. Na moři touží po společnosti a jediný, na koho myslí, je onen chlapec.

Kniha není dějově vůbec složitá, zato skrývá mnoho poselství. Být vytrvalý. Jít si za svými sny. Člověk se nesmí za žádnou cenu vzdát, i když mu stojí v cestě tolik překážek. Štěstí člověka není založené na majetku a bohatství, ale na duševním uspokojení. Lidi se musí smířit s tím, že nemůžou mít všechno, co si usmyslí. Nezhroutit se z vědomí, že člověk selhal, vždy se může objevit jiná příležitost. Kniha dokazuje, že člověk je nejchytřejší ze všech živočichů a na to lidé nesmí zapomínat. I když je cesta pomalá a zdá se, že nic nepřinese, mít víru a nevzdávat to.

16 27.11.2017

Před chvílí jsem dočetla a... nemám slov. Už chápu, proč má Půlnoční koruna tak vysoké hodnocení. Vážně to bylo něco.
Děj byl tentokrát přímo nabitý nějakou tou akcí a napětím, takže ode mě kniha neustále vyžadovala větší a větší pozornost. Je až neuvěřitelné, jaký úchvatný příběh autorka dokázala vymyslet. Všechna ta postupně poodhalovaná tajemství, záhady, tajemno... prostě a jednoduše WOW. Děj Půlnoční koruny je mnohem složitější a čtenář musí číst opravdu pozorně, pokud chce, aby mu do sebe postupně vše zapadalo. Líbí se mi, že S. J. Maas nám postupně odhaluje tento krásný a úžasný svět tak, abychom si to my, čtenáři, mohli co nejvíc vychutnat a užít a při tom se také vžít do hlavních hrdinů.

Zápletka s Dorianem se mi vážně moc líbila. Od toho okamžiku autorka vdechla tomu příběhu nový směr. Celaena měla v tomto díle konečně možnost ukázat, že je hodna titulu Adarlanský zabiják a konečně se také ukázala v jiném světle. V druhém díle jsem si také stihla oblíbit Chaola, který v příběhu sehrál důležitou roli.

Beze sporu je tento díl lepší a poutavější než ten první. A ten konec - ten mi dočista vyrazil dech; vážně to pro mě bylo něco šokujícího, že jsem se k těm pasážím musela ještě několikrát vracet (kdo četl, pochopí).

Skleněný trůn se pomalu ale jistě stává jednou z mých oblíbených sérií.

16 06.11.2016

Po dočtení poslední stránky jsem skoro litovala toho, že jsem Skleněný trůn přečetla tak rychle. Vůbec se mi nechtělo opouštět ten úžasný svět. :)

Z této knihy jsem nadšená; zamlouval se mi jak děj, tak postavy. Potěšilo mě zjištění, že jména všech vystupujících hrdinů jsou nanejvýš originální (až jsem měla problém s jejich správnou výslovností). Bylo pro mě těžké uvěřit, že Celaena, teprve osmnáctiletá dívka, je nejobávanější zabiják v celé zemi, a dokonce ani v průběhu čtení mě o tom autorka moc nepřesvědčila (ale snad se můj názor změní v příštích dílech). Chaol se mi začal líbit až ke konci knížky, kdy se přestal chovat tak odtažitě; a Dorian... kdo by si ho nezamiloval? No a záporáci - ti jsou v každé knize klasika a ani tady o ně naštěstí není nouze.

Podle anotace jsem si vykreslila trochu jiný příběh, než jakého se mi dostalo. Představovala jsem si něco ve stylu Hunger Games... A opravdu jsem se spletla. V průběhu čtení mi to spíš svým způsobem přípomínalo Selekci - 24 soupeřů, při každém úkolu je jeden z nich vyřazen a všichni bojují o jeden jediný titul... Příběh mě ale ani trochu nezklamal. Líbil se mi nápad se zapuzenou a zakázanou magií, s jinými světy a s mocí Sudby. Autorka to všechno tak trochu „nakousla“, čímž vlastně čtenáře navnadila na další díly. Kniha se četla sama, ani jsem nestíhala sledovat, jak rychle stránky ubíhají. Občas jsem se u knihy i zasmála. Také se mi moc zamlouvalo vypravování příběhu z pohledů více postav. A ten rádoby „milostný trojúhelník“ by se snad ani nedal nazývat milostným trojúhelníkem... Ale jsem zvědavá, co ukážou další díly.

Snad mě další díly jenom utvrdí v přesvědčení, že tato série patří k jedné z těch lepších v žánru fantasy. Nicméně první díl se autorce vážně vyvedl.

16 30.10.2016

Zpočátku mi Selekce připadala jako Hunger Games: rozdělení vyšší a nižší společnosti, soutěživost, následně i milostný trojúhelník a dokonce i podobnost Gavrila s Caesarem. Nechápala jsem, co na téhle knize všichni vidí, dokud jsem samozřejmě postupně nezačala poznávat i jiné kvality a plusy téhle skvěle začínající trilogie. Náramně mě bavila a nemohla jsem se od ní odtrhnout - to byly ty momenty, kdy jsem si říkala, jak moc jsem udělala dobře, že jsem Selekci vůbec vzala do ruky. Je to příjemná, oddechová knížka, u které můžete aspoň na chvilku vypnout a na nic nemyslet. Dokonalé rozptýlení od reality. Hned se mi zalíbil autorčin styl psaní, díky němuž se kniha čte sama a stránky plynou tak, že to snad ani nepostřehnete.
Není co vytknout: postavy zajímavé a sympatické a Maxon jako princ je zkrátka úžasný. Děj je moc dobře vymyšlený. Uvidíme, co nás čeká v dalším díle. :)

Naprosto skvělá kniha, doporučuji všem a ihned se pouštím do Elity! :)

16 08.11.2015

Robert Merle se mistrně zhostil úkolu vykreslit životní příběh Rudolfa Hoesse, vedoucího koncentračního tábora Osvětim. Atmosféra, kterou autor vytvořil, mě nenechala ani na chvíli chladnou – všechno bylo vykreslené do velkých detailů a tak živé. Oceňuji možnost nahlédnout na holocaust a celkově na období první poloviny 20. století očima důstojníka SS a člověka, jenž byl ze srdce oddaný Německu.

Po formální stránce se dílo četlo bez problémů; nevyskytovaly se zde žádné archaismy nebo něco podobného, jen tu autor v hojném množství používal německé výrazy – různá zvolání nebo názvy hodností, ve kterých jsem se ztrácela, protože jsem nevěděla, co která hodnost přesně znamená, což mi připadalo jako škoda a snížilo to můj celkový požitek z knihy.

Rudolfova povaha je z mého pohledu hodně komplikovaná – už od svého dětství byl vychováván přísně a tvrdě a žil v rodině, kde musel plnit všechny rozkazy, které mu byly dány. To na něj samozřejmě mělo dopad a takový zůstal po celý život. Neexistovalo, aby neuposlechl rozkaz, takže by se nezdráhal ani v tom zabít člena své rodiny, kdyby mu to bylo rozkázáno. Stal se věrným občanem své země a byl na to hrdý. Německo se pro něj stalo vším a když vypadalo, že je s ním konec, ani on nechtěl žít dál. Vyvražďování Židů bral také jako další rozkaz, který musel splnit. Bylo vidět, že je nepovažoval za normální lidské bytosti, které mají právo na život stejně jako on, ale za jednotky, kterých je třeba zničit co největší počet. Všechno vykonával znamenitě a vždy byl na něj spoleh, proto se dostával do stále vyšších pozic. Rudolfovu ženu jsem litovala – žila v nevědomí toho, co její muž provádí za práci a když to zjistila, byla zhrozená a znechucená. Nepřispělo tomu ani zjištění, že by Rudolf zabil vlastního syna, kdyby k tomu dostal příkaz.

Občas mi ze čtení běhal mráz po zádech, protože některé části byly opravdu nanejvýš silné. Nejvíc na mě zapůsobila první kapitola, ve které je popisování Rudolfovo dětství. Jeho rozhovory s otcem mi nebyly vůbec příjemné a ta atmosféra katolické rodiny, ve níž má hlavní slovo fanaticky věřící otec, na mě padala v plném rozsahu a já se potom cítila velmi deprimovaně a sklíčeně. Neuměla bych si představit, že bych musela každý den žít podle pravidel a přesně zavedeného pořádku. Také na mě zapůsobila atmosféra v Osvětimi a dalších koncentračních táborech, které Rudolf navštívil. Vše tam bylo popsáno do největších detailů, o kterých bych radši nevěděla.

Je neskutečné, když si člověk uvědomí, že se jedná o příběh napsaný podle skutečných událostí a že se tyto hrůzy skutečně děly. Je to jedno z nejsilnějších děl, které jsem zatím přečetla. Určitě bych doporučila těm, kteří se zajímají o období druhé světové války, holocaustu apod. Kniha rozhodně stojí za přečtení a obohatí vás.

15 06.10.2018

Pokaždé, když čtu některý díl Harryho Pottera, musím žasnout. Není žádnou novinkou, že má autorka celou sérii skvěle promyšlenou. Přesto i teď, po přečtení čtvrtého dílu této fantastické ságy, ji musím obdivovat, a to v mnoha směrech. Všechny díly na sebe nádherně navazují a postupně se odkrývají všelijaké souvislosti s předchozími díly, ale jsou tu i návaznosti a nepatrné zmínky na díly nadcházející. Je vidět, jak Rowling začínala od prvního dílu pozvolna, nevychrlila všechny fakty najednou, ale čtenáře napínala, aby jim to docházelo s každou další stránkou. A "Ohnivý pohár" je celý naplněný překvapivými skutečnostmi.

Díl od dílu je lepší a lepší. Sérii jsem teď začala číst potřetí a baví mě stejně jako když jsem ji četla poprvé. Myslela jsem si, že mě v ní už nic nemůže překvapit, ale opak je pravdou. Pokaždé ji vnímám jinak a všímám si při čtení i věcí, kterých jsem si třeba dříve nevšimla. Když se blížím ke konci každého dílu, zděsím se a přeju si, aby kniha nikdy neskončila, a po dočtení se cítím jaksi podivně prázdná.

"Ohnivý pohár" je prvním dílem, ve kterém se konečne přímo objevuje zlo v podobě Pána zla. Rozhodně už se nejedná o pohádku, jak se to mohlo zdát zejména u prvních dvou dílů. Vlastně o pohádku přestalo jít ve třetím díle s nástupem mozkomorů a obávaného "vraha" na útěku. Jak hrdinové pomalu dospívají, řeší také jiné věci než v předchozích příbězích, což dělá pro trochu starší čtenáře knihu daleko zajímavější. Celou knihu jsem vnímala nějak intenzivněji, dokonce mi i ukápla nejedna slza. Poslední stránky jsem úplně hltala, a když jsem dočetla, bylo opravdu těžké opustit ten nádherný svět a vrátit se do reality.

Harry Potter pro mě bude vždy srdcová záležitost. ^^