Kyta komentáře u knih

(SPOILER) Kniha mě hned v knihkupectví zaujala svým názvem. Byla pro mě něco jako maják volající mě k sobě. Kniha o hledání štěstí? "Život znovu začíná"? To jsem ve svém aktuálním těžkém období potřebovala jako sůl. Už když jsem se začetla do první stránky, věděla jsem, že právě tato kniha se stane mou jednou dobrou věcí. A nemýlila jsem se.

Příběh pojednává o Liv, ženě středního věku, která musí opustit svůj známý, stabilní život a vrhnout se do nové, neznámé kapitoly svého života. Odstěhuje se do krásného prostředí jedné anglické vesničky, kde si uvědomí, v jaké bublině spoustu let byla. Začne žít odlišným způsobem života, než který dosud znala, a to jí otevře oči. Pouští se do reflexe sebe i jejího dosavadního života – uvědomí si, že v tom starém, známém životě nebyla ani zdaleka spokojená tak, jak si myslela a ve finále je za tu velkou změnu ráda, protože našla sama sebe i místo, kam patří. A v tom všem jí pomohla její jedna dobrá věc.

Příběh je vyprávěn z pohledů čtyř hlavních postav, které jsou zároveň zástupci všech generací – Stanleyho, Mayi, Liv a Valentina. Všichni v příběhu hrají nějakou roli a každý je úplně jiný. U Stanleyho se mi líbila nutnost mít ve všem nějaký řád a stabilitu, u Mayi houževnatost a touha řešit problémy ve společnosti, u Liv síla a odhodlání a u Valentina chuť do života i ve vysokém věku. Významnou a vlastně i klíčovou roli zde hraje pejsek Harry, který všechny postavy spojí dohromady.

“Jedna dobrá věc“ v sobě nese spoustu důležitých poselství a myšlenek o životě. Jedna z nich je o změnách – pokud chceme změnu, je potřeba v sobě najít sílu a vůli a hlavně vystoupit ze své komfortní zóny. Musíme jít novým začátkům a svému štěstí naproti. Další myšlenka je o koncích – ty zkrátka patří k životu, ať se nám to líbí nebo ne. Jeden konec neznamená konec našeho života, ale spíš znamená začátek nějaké nové kapitoly. Neméně významnou myšlenkou je o uzavření své minulosti, než se pustíme do nových věcí – pokud to neuděláme, ty nezpracované pocity nás později zaskočí a budou zbytečně páchat škodu.

Velkým tématem v knize je smutek a vyrovnávání se se ztrátou. Autorka se věnuje fázím smutku – vysvětluje nám, že každý člověk prožívá ty samé, avšak každý při nich kráčí po odlišné cestě. Uklidňuje nás, že v žalu nejsme sami a nabádá nás, abychom se o svůj zármutek s někým podělili, protože nám to částečně uleví od toho břemena. A zároveň nám připomíná důležitost naslouchání a nabídnutí pomoci a podpory těm, kteří to potřebují.

Kniha je o hledání sebe sama, hledání nových zájmů a útěků od naší bolesti. O přátelství a naději na lepší časy. O víře v život a v naši cestu. O odolnosti, síle a odvaze. O uzdravení srdce. O tom, jak je důležité udělat ve svém životě místo novým věcem. O tom, že nikdy není pozdě začít. O žití v přítomnosti. A v neposlední řadě o nezbytnosti vytrvání a trpělivosti.

Z knihy jsem celou dobu měla opravdu dobrý pocit. Částečný kredit připisuju tomu klidnému prostředí vesnice, které na mě dýchalo z každé kapitoly. Autorka udělala dobře, že děj zasadila právě sem, protože zároveň ukázala, jak se tu člověk narozdíl od rušného města umí zastavit a začne si všímat maličkostí. Z knihy vyzařovala naděje. Byla dojemná, citlivá, avšak i hodně klišoidní – spousta “náhodných” situací bylo neuvěřitelných, ale u této knihy jsem schopná jí to odpustit. Ke konci nechyběla ani důležitá odhalení, která mě pořádně překvapila.

Pokud si sami procházíte nějakou bolestivou ztrátou, tak si troufám říct, že tato kniha se pro vás stane tou jednou dobrou věcí. Odreagováním s nadějí na lepší časy. Připomínkou, že bude líp. Bude to přesně to pohlazení po duši, které potřebujete. Za knihu autorce děkuju a dávám jí krásné 4*.

10 06.02.2023

Po přečtení knihy herce Toma Feltona se musím přidat ke všem pozitivním reakcím a ohlasům. Ujišťuji vás, že jako fanouška HP vás toto dílo zaručeně nezklame. A věřím, že i nefanouška HP tato kniha bude bavit, protože má svou přidanou hodnotu.

Ani jsem netušila, že je Tom tak dobrý, skromný, vtipný a upřímný člověk. Spoustu věcí bere s lehkostí a nenuceností, která k němu patří. Z každého jeho slova čiší pokora. Uvědomuje si, že všechny ty skvělé zážitky, které za ta léta získal, nejsou samozřejmostí. A mimo jiné je to skvělý vypravěč, který vás nudit určitě nebude, a budete tak chtít otáčet jednu stránku za druhou.

Tom celé vyprávění uchopil skvěle. Bere nás do zákulisí jak svého života, tak natáčení filmu. Zpočátku nás seznamuje se svou rodinou, se svým dětstvím, vypráví, jaký vliv na něj měli rodiče a starší bratři a postupně se přesouvá ke svým hereckým zkušenostem. Vypráví, jak přišel k herectví, jak dostal roli Draca, líčí radosti i strasti dospívání na filmovém plátně, i to, co všechno mu dala práce mezi obrovskými hereckými hvězdami. Zmiňuje vtipné a nezapomenutelné zážitky z natáčení a zajímavosti, na které si jistě vzpomenu, až si znovu dám maraton Harryho Pottera. S respektem a úctou popisuje ostatní herce a další členy podílící se na natáčení. A v neposlední řadě s námi sdílí své pocity a zkušenosti po skončení celých deseti let natáčení Harryho – jak moc ho poznamenal život jakožto hollywoodská hvězda.

Každá kapitola je zajímavá svým vlastním způsobem a má potenciál vám něco předat. Tom je upřímný a otevřený a nebojí se mluvit ani o těch nejtěžších chvílích, které ho v životě potkaly. Otevírá téma duševního zdraví a doufá, že sdílením své zkušenosti pomůže těm, kdo to potřebují, v tom, aby se nebáli začít. Začít mluvit o svých pocitech, začít navštěvovat psychologa, začít se léčit s nějakými závislostmi. Protože není žádná ostuda vyhledat pomoc, pokud vidíme, že už to přesáhlo určitou mez.

Imponuje mi, jak za tou knihou není vidět nějaká touha po slávě nebo penězích, ale že Tom tuto knihu napsal z čistého srdce. Dal do ní kus sebe a já mu za ni děkuju. Líbí se mi, jak si uvědomuje, že příběhy jako třeba ty o Harrym Potterovi spojují lidi a pomáhají jim v těžkých chvílích. Je vděčný, že je těchto příběhů součastí a já jsem zase vděčná za něj. Že se tak dobrý člověk rozhodl napsat takovou úžasnou biografickou knihu, která vám něco předá. Tleskám, děkuji a doporučuji dál!

14 06.02.2023

(SPOILER) Kniha skrývá neotřelý a silný příběh, jehož prostředí bažin a mokřad vás okamžitě vtáhne za sebou. Skrývá příběh o životě jedné osamělé dívky, která byla nucena se již v pouhých šesti letech osamostatnit. Příběh, který vás přinutí zamyslet se nad tím, co je v životě opravdu důležité.

Hlavní postavou je dívka, která je správným příkladem lidské síly a vytrvalosti. Kya postupně přišla o všechny, které znala a milovala. Musela se naučit žít nejprve vedle násilného otce posedlým alkoholem a hazardními hrami, a poté pouze v obklopení bažiny – v osamělosti, ale i nevědomosti. Postupně se z ní ale stala silná a odolná žena, která si zvládla poradit se vším, co jí život přichystal. I bez řádného vzdělání toho dokázala v životě hodně – vždyť ji učila sama příroda, ke které si vytvořila nádherný vztah. Líbilo se mi, že si vypěstovala lásku i k poezii. V průběhu života Kya zažívala pocity odloučení, opuštění, strachu, zklamání, zrady i prázdnoty v srdci. Po tolika negativních zkušenostech má pochopitelně problém věřit lidem a snaží se si už nikoho nepustit k tělu.

Děj je zasazen do Ameriky padesátých a šedesátých let minulého století. Kya žije ve společnosti, kde se neakceptuje jakákoliv odlišnost, a proto je spoustou lidí odsuzována a rovnou zavrhována. Lidé proti ní mají předsudky, berou ji jen jako “holku z bažiny”. Je pro mě těžké představit si život v takové osamělosti, kdy nikam nepatříte a nemáte nikoho kromě sebe a přírody kolem vás. Jen ta se v tu chvíli stane vaším pevným bodem a jistotou.

Kniha je mimo jiné oslavou přírody, které by si lidstvo obecně mělo víc vážit. Vztah Kyi k bažině znázorňuje silné pouto člověka k přírodě. Jsme její součástí, což si autorka moc dobře uvědomuje a chce i nám, čtenářům, předat tuto pravdu, na kterou často zapomínáme. Nepřímo nás nabádá k tomu, abychom se o přírodu začali více zajímat a starat se o ni, stejně jako to dělala Kya.

Zpočátku je příběh protkán nadějí, která však postupně slábne. Autorka řeší téma samoty, touhy po blízkosti, důležitosti přátel a rodiny, strachu z bolesti, dávání druhých šancí, předsudků, odloučení ze společnosti a mnoho dalšího. Rozlišuje žití v osamění a žití ve strachu. Také poukazuje na jisté negativní znaky tehdejší americké společnosti.

Případ vyšetřování tragické smrti jedné z hlavních postav je zajímavý. Přestože spousta důkazů padá na Kyina bedra, není stoprocentně jasné, že vraždu spáchala právě ona. Autorka si s námi tak různě pohrávala až do posledních stran. Konečné rozlousknutí je opravdu povedené a k této knize bych si nemohla představit nic lepšího.

Kniha vás bezesporu zasáhne – ve mně určitě bude ještě dlouho rezonovat. Její čtení pro mě bylo občas obtížné, protože jsem se přesně dokázala vcítit do Kyiny aktuální situace. Děj jako takový působí depresivně a z tohoto důvodu si knihu nejspíš víckrát nepřečtu. Filmové zpracování zůstává věrné své předloze, takže pokud se vám líbila kniha, budete spokojeni i s filmem.

12 25.01.2023

(SPOILER) “Půlnoční knihovna” je filosofická kniha, která má možnost změnit vám život. Má možnost pomoct vám ho vnímat zase o něco jinak, lépe.

Kniha skrývá příběh o Noře, která se s vědomím toho, že se do života nehodí, že každý její krok v životě byla chyba, že je všem lépe bez ní a že v životě nemá co nabídnout, rozhodne ukončit svůj život. Na pokraji života dostane pak možnost vyzkoušet si ty životy, které mohla žít, kdyby se rozhodovala jinak. Kniha je zpočátku hodně depresivní a nečte se vůbec lehce, ale o to víc je tam pak cítit ten opak, tedy vděčnost za život a chuť žít. Nořino uvědomování si různých věcí o životě ve mně častokrát silně rezonovalo. Pochopila jsem, že člověk si neuvědomí, jak moc chce žít, dokud není tváří v tvář smrti.

Z knihy jsem si vzala tolik jako z žádné jiné za poslední dobu. Například, že k životu patří i ta bolest a všechny těžkosti, které se nám dějí. Že neexistuje žádný dokonalý, šťastný život – existuje jen život, který máme žít, ze kterého se musíme snažit vytěžit maximum, tolik, kolik nám okolnosti a naše aktuální vůle k životu dovolují. Že nemusíme životu rozumět, ale stačí ho žít. Že naším úkolem je být lidskými bytostmi, které se zodpovídají jen samy sobě. Že není naše povinnost žít podle očekávání a snů druhých. Že je v pořádku být v jistém smyslu sobecký.

Autor hovoří o významu maličkostí, o umění obyčejného bytí, o vděčnosti za to, co máme, protože vždy může být hůř. O potenciálu, který se skrývá v každém z nás. O tom, že nejvíc se učíme prožitky. Velkým tématem v knize jsou výčitky. Matt Haig si je moc dobře vědom toho, že snad každý člověk na planetě něčeho v životě lituje. Litujeme toho, že jsme se rozešli s partnerem, že jsme nevyužili nějaké příležitosti, že jsme něco odmítli, že jsme nezvládli některé situace lépe... zkrátka že jsme se nerozhodli v jistém okamžiku jinak. Jenže kdo ví, jaké rozhodnutí je vlastně správné? Kdo to určuje? Protože i nějaké na první pohled “špatné” rozhodnutí se může později ukázat jako to správné (pokud se nejedná o nějaký trestný čin). Jde o úhel pohledu. Život žijeme tak, jak v tu danou chvíli cítíme. Rozhodujeme se na základě aktuálních pocitů. Je trochu šílené uvědomit si, že i jedno naše rozhodnutí může nějak ovlivnit život někoho jiného – přesně jak to autor ukázal v Nořině příběhu. Všechno závisí na všem. Pokaždé, když se nějak rozhodneme, změní to výsledek, vydáme se na jinou cestu, do jiného vesmíru.

Myšlenky, které ve mně Nořin příběh vyvolal, bych sem mohla psát do aleluja. I když je to už pár měsíců, co jsem knihu dočetla, stále ve mně doznívá. Ničeho v životě nelitovat považuji za nemožné, každopádně můžu se na věci začít dívat z jiného pohledu. A pořád se to vlastně učím. Často si představuju, jak se má mé jiné já v jiném vesmíru, ve kterém jsem se rozhodla jinak. Představuju si, že někde na tom můžu být hůř (nebo že to horší teprve přijde) a snažím se být vděčná za to, co teď mám, protože to není žádná samozřejmost. To je vlastně první krok ke štěstí.

“Půlnoční knihovna” je kniha s úžasným, neotřelým nápadem a potenciálem, který autor využil na maximum. Opravdu se mu to povedlo a za příběh mu z celého srdce děkuji. Určitě se k němu ještě párkrát vrátím, až to budu potřebovat. Jednu hvězdičku ubírám za občasnou nečtivost a táhlost příběhu, jinak knize nemám co vytkout. Líbí se mi její rozmanitost, všechna poselství, nápad s knihou výčitek, mimo jiné i metafora s šachovnicí. Každý člověk (zejména kdo trpí depresemi nebo si teď prochází nějakým těžkým obdobím) si z ní vytáhne to, co zrovna potřebuje. Snad mu připomene, že v tom životě je i plno dobrých věcí. Že stojí za to žít.

“Otázka není, na co se díváš, nýbrž co vidíš.”

14 28.11.2022

Pokud budete knihu číst s jistou rezervou, příběh Daniela a Kita vás jistě nezklame. Jedná se o neotřelou knihu řešící mnoho vážných témat.

Muffin a čaj se čte sama. Zpočátku je však potřeba si zvyknout na specifický styl psaní autora, jenž používá krásný květnatý jazyk a neotřelá slovní spojení. Nevýhodu to má v tom, že některé situace nepůsobí příliš věrohodně a přirozeně. Když se na tuto skutečnost ale přestanete soustředit, začnete si pořádně užívat tento LGBT příběh ze středoškolského prostředí. Sedělo mi vyprávění ze dvou úhlů pohledů. Chválím autorův koncept vyprávění, kdy se na začátku kapitol v jistých situacích vracel v čase a dával prostor vyjádřit se i tu druhou postavu.

Hlavní charaktery se autorovi povedly. Daniel a Kit jsou opaky, a proto se navzájem hezky doplňují. Daniel je uzavřený, pesimistický kluk schovávající se za pomyslnou zdí, kterému přišel do života veselý, optimistický, spontánní Kit akorát včas. Na svůj věk jsou oba poměrně vyspělí a v průběhu knihy se vyvíjí do té lepší verze jich samých. Občas mi připadali moudřejší než většina dospělých. Kit díky Danielovi pochopil, že by měl nejdřív myslet, než něco vypustí z úst. Daniel pochopil, že aby prolomil tu osamělost, která se ho tak pevně drží, měl by si začít lidi pouštět k tělu, přestože tím riskuje, že ho někdo zraní. Soudě podle jejich aktuálních osobností oba chlapci vyrůstali v kompletně odlišných prostředích. Daniela jsem chápala a ve většině situací mi ho bylo dost líto. Je otřesné, že už v tak nízkém věku má takové negativní zkušenosti, obzvlášť s depresemi. S jeho racionální částí, která se stále ozývala v jeho mysli, se dost ztotožňuju. Vím, jak těžké je v praxi poslechnout rozum a zahnat to volání citů. Jednání na základě citů může být zrádné a můžeme toho často litovat. Bavilo mě originální sbližování dvou chlapců, jen mi přišlo, že se stali nejlepšími přáteli nějak brzy. Vedlejší postava Teresa je mámou, kterou by si určitě přál každý.

Poslání knihy jsou jasná. Autor poukazuje na to, že lidé v sobě ukrývají mnohá tajemství a že nejsme takoví, jací se na první dojem možná zdáme. Také zmiňuje, jak je důležitá a nezbytná upřímnost a opravdové poslouchání druhých, jinak dochází k nedorozuměním a domýšlením věcí. A jak je důležité mít někoho, s kým jsme sami sebou.

Kniha se mi nezdá tolik věrohodná, za což ubírám 1*. Trochu mě zaráží, že šikana, která je zde velkým tématem, na prestižním gymnáziu zašla do takové míry, aniž by to bylo komukoliv oznámeno. Za další mínus považuji přeslazený epilog, který je vzhledem k existenci druhého dílu zbytečný. Také je škoda, že jsme se nedozvěděli celou pravdu o Danielově minulosti, ale co jsem četla, mělo by se to napravit v následujícím díle.

Knihu hodnotím kladně, protože své cílové skupině má jistě co předat.

8 03.07.2022

(SPOILER) Milovníci fantasy si jistě přijdou na své. Holubice a had sice není kniha, ze které byste byli nějak extra unešení (aspoň u mě to tak nebylo), avšak si zaručeně zaslouží přečíst.

Svět v knize je zajímavý. Příběh je zasazen do jednoho francouzského městečka a pro lepší atmosféru zde autorka zakomponovala francouzská pojmenování a sem tam pár výrazů v tomto jazyce. Což se někomu nemusí zamlouvat, jelikož ne každý umí francouzsky. Líbí se mi nápad s rovnováhou v přírodě – když čarodějka chce použít magii, musí to něčím vyvážit, musí něčím zaplatit.

Lou jakožto hlavní postava se mi zpočátku moc nezdála. Absolutně se mi nelíbila její mluva, sprostých slov tam bylo v první třetině knihy požehnaně. Pak jsem sice pochopila, že je to jenom jakási maska neohroženosti a drsnosti, protože nechce svému okolí ukázat, jak uvnitř doopravdy trpí a jak je vlastně zranitelná. Po vysvětlení této skutečnosti jsem pro Lou hned cítila větší sympatie. Ale tedy jak se zpočátku zdála zlá a podlá, to se mi příčilo a ptala jsem se sama sebe, jestli to autorka myslí vůbec vážně. Pak Lou však začalo záležet na jejím muži a začala se snažit. Dala si za úkol přesvědčit Reida, že ne všechny čarodějnice páchají na lidech zlo, že to nejsou jen nějaká stvoření, ale že mají city jako běžní smrtelníci.

Druhá hlavní postava je Reid. Ten žije ve své bublině, je velmi ovlivněný ideologií církve. Je upřímný, čestný, hrdý, ale má také negativní vlastnosti, se kterými pracuje – netrpělivost a výbušnost. Velmi znatelný byl v konverzacích, které vedli, zajímavý kontrast.

Autorce se povedl nápad dát dohromady pomyslné nepřátele, tedy čarodějnici a lovce čarodějnic. Bylo tak zajímavé sledovat, jak si k sobě hledají cestu, jak se začali poznávat a přes postupné sympatie a přitažlivost dospěli až k lásce. Troufám si říct, že jejich vztah je v příběhu klíčový.

Postupně v knize docházelo k překvapivým odhalením, k vysvětlením jistých skutečností a v těchto chvílích jsem autorku obdivovala, jak to vše skvěle vymyslela. O akci zde taky není nouze. Chválím pojmenování kapitol, v dnešních knihách to moc nevídám. Co se mi ale nezdálo, byly scény, kdy se někdo objevil na místě, kde zrovna měl být – bylo to až moc nápadné, takových situací je tam víc.

Kniha skončila otevřeně a já už jsem zvědavá, jak se příběh bude vyvíjet dál. Škoda, že hodnocení druhého dílu je tak nízké. Tento si ale zaslouží pěkné 4*.

4 03.07.2022

Brigid Kemmerer už potřetí (nepočítaje fantasy sérii Temné a osamělé prokletí) dokázala, že to prostě umí. Umí řešit vážná témata, umí přimět čtenáře k zamyšlení, umí mu předat to své poslání, které třeba zrovna potřebuje slyšet. 
 
Kniha je hodně silná a pokud jste slabší povahy, možná se u ní chvílemi ani nebudete cítit dobře. Beznaděj, zoufalství, úzkosti, nenávist – to vše je z knihy cítit spolu s tou druhou stranou, kam patří podpora, snaha, naděje, láska. Ty ty špatné věci vykompenzují a ukazují nám, že dobro má přeci jen šanci převážit nad zlem. 
 
Příběh skrývá tolik vážných témat, že vás nenechá ani na vteřinu vydechnout. Osamělost, pocit viny, ztráta blízkého, předsudky, uzavírání se do sebe, strach svěřit se druhým, neschopnost pustit si lidi k tělu, obava ze zklamání, srovnávání se s ostatními, snaha odčinit napáchané škody, vysoká očekávání od lidí, šikana... a mohla bych pokračovat a pokračovat. A právě díky té pestrosti řešených či zmiňovaných témat má kniha možnost zasáhnout i větší množství čtenářů. Na mnoho skutečností v knize je nutno nahlížet z více stran, nic není jen černé nebo bílé.  
 
Každá postava řeší své starosti a problémy. Hlavní postava Rob se potýká s osudem, který mu byl dán, který nemohl nijak ovlivnit, což je na jeho ukázce velmi úzkostlivé. Lidé kolem něj o něm mají negativní předsudky, neposlouchají ho, nevěří mu. Tyto skutečnosti vedou k jedinému – je zoufalý a špatnými činy, o nichž si myslí, že jsou správné, se snaží odčinit věci, které odčinit už nejdou. Začne se tak podobat člověku, kterému se podobat vlastně nechce. Lidská psychika je křehká, na to jednou každý přijde sám. Zajímavá a pochopitelná mi přišla situace Roba, kterému se stýskalo po jeho otci, který sice páchal zlé věci, ale pro Roba byl dobrým rodičem.

Maegan podrazilo nohy srovnávání se se starší, úspěšnou sestrou, kvůli čemuž usoudila, že nemůže riskovat potenciální selhání a zklamat rodiče, takže udělala jednu věc, která se jí vymstila. Nyní se musí vyrovnávat s následky svého špatného činu, který jí je i dlouho poté připomínán. Na této postavě je ukázáno, že srovnávání s druhými se nevyplácí; je nutné si uvědomit, že každý se občas dopustí chyb, jak bylo znázorněno u Samanthy, kterou Maegan zpočátku viděla jako tu dokonalou a bezchybnou. Důležité pro takového člověka, jenž se vypořádává s nějakým špatným rozhodnutím, je mít někoho, o koho se může opřít, komu se může svěřit – zde je poukázáno na sílu a důležitost rodiny a přátel, jejichž podpora je nedocenitelná. Autorka do příběhu nezapomněla také přidat odstrašující příklady přátelství.

Líbí se mi vztahy mezi jednotlivými postavami. Rob a Owen, Maegan a Samantha, Rob a pan London – ze všech je cítit pozitivní energie. Romantický vztah mezi Robem a Maegan je opět jen takovým bonusem.
 
Autorka se nám snaží předat, že jedna chyba nás nedefinuje. Že jedna špatná volba nerozhoduje o naší budoucnosti. Že dělat správná rozhodnutí znamená pro každého něco jiného. A že se chyby snáze dělají, než se poté odčiňují - bylo by tedy lepší chyb se nedopouštět, jenže jsme lidi a právě to vyrovnávání se z chyb z nás dělá ty lepší verze nás.
 
Knihu můžu s klidným svědomím doporučit, stejně jako autorčiny ostatní. Kniha se čte sama, ovšem připravte se na to, že si u příběhu psychicky možná úplně neodpočinete.

8 27.06.2022

Od “Dvoru mrazu a hvězd” je důležité nečekat nějaký hit. Oproti tomu, co od S. J. Maas známe, je tato novela takový slabý odvar, avšak je určitě dobře, že autorka trochu zvolnila a věnovala nám před dějem nabitým pokračováním příležitost k oddechu.

Celý děj (až na pár kapitol) je zasazen do města Velarisu poznamenaného válkou a do jeho okolí. Ve městě probíhají přípravy na oslavy zimního slunovratu. Ten samotný nápad se mi moc líbí. Kniha je psána z různých úhlů pohledů, což činí čtení ještě zajímavější a poutavější. Každý úhel pohledu nám má co nabídnout. Moc mě zaujal ten Nesty – na první dojem arogantní a protivné ženy, která v sobě ale skrývá víc, než si čtenáři uvědomují. Díky této kapitole se těším na čtvrtý díl “Dvorů”, jenž má přibližovat příběh právě této postavy.

Jde o takový menší rozbor postav. S. J. Maas se velmi podrobně věnuje našim známým postavám a my tak máme možnost vidět kam se posunuly. Líbilo se mi například, jak si Feyre znovu našla cestu ke svému největšímu koníčku, protože mít nějaké zájmy, vidět v nich smysl a nenechat se pohltit okolními problémy je důležité jako všechno ostatní.

Jak jsem již nastínila, autorka se zde zaměřuje spíše na psychiku a vztahy než na samotnou akci. Nebojí se otevřít velmi vážná témata jako jsou traumata z dřívějších zkušeností, dopad války na psychiku, diskriminace nebo problémy s jistými závislostmi. Je nám přiblížena ničivá minulost některých hlavních hrdinů či například život Illyrijců, kteří jsou pro tento díl také důležití. Objevují se zde drastické scény, ale i ty erotické.

“Dvůr mrazu a hvězd” je určitě obohacující kniha, kterou by fanoušci S. J. Maas neměli vynechat. Autorka do ní stihla vložit mnoho a jisté informace z ní by vám mohly v nadcházejícím pokračování chybět. Věřím, že to zároveň je takový předkrm toho, co nás ještě čeká. “Pouhé” 3* dávám proto, že ne vždy mě kniha bavila.

3 07.04.2022

(SPOILER) Druhý díl je za mě o fous lepší než první. Autorka už plně využila potenciál, který příběh skrýval a já si díky tomu knihu užívala od začátku do konce.

Co mě na začátku nejvíc překvapilo, byl výběr hlavních postav, z jejichž pohledů je příběh vyprávěn. V tomto díle jsou to Grey s (pro nás) neznámou Liou Marou, dcerou královny Syhlské nížiny. Tyto dvě hlavní postavy vás budou bavit dokonce i více než Rhen s Harper. Grey si mě získal svým odhodláním, ochotou ochránit svého prince a tou nenuceností (nemusel se třeba nijak snažit, aby si přidal lidi na svou stranu). Lia Mara se jakožto postava autorce velice povedla a nešlo si ji neoblíbit. Líbilo se mi například, jak loajálně stála při své rodině a přála si jen dobro. Byly jí však také připsány vlastnosti, které se jí občas vymstily – například naivita a důvěřivost.

Mezi další nové postavy patří Nolla Verin, jejíž charakter poznáváme postupně – rozhodně si obrázek o její postavě nevytvářejte jen z jedné konverzace, ač k tomu situace svádí. Protože nic není jen černé nebo bílé a musíme pochopit, že všechna jednání mají svůj důvod. Příběh autorka krásně ozvláštnila i originální postavou škraboše, který zde také hraje významnou roli.

Od začátku není jasné, jak příběh dopadne, což vás nutí samozřejmě číst dál a dál. To mi moc vyhovovalo. Z čeho jsem ale naopak byla zklamaná, byla neuvěřitelnost některých prvků či situací jako Greyova náhlá schopnost kouzlit nebo rozkaz matky zabít svou dceru. První příklad bych s přimhouřením oka dokázala ještě zkousnout, ale ten druhý mi do hlavy moc nejde. Nevěřím, že by syhlská královna byla až tak zlá, že by dokázala zabít krev své krve.

Tento díl autorka vzala z úplně jiné strany. Vyprávění z nových úhlů pohledů schvaluji a nevadilo mi, že se v knize moc neobjevovaly hlavní postavy z jedničky. Mrzelo mě ale, že Rhen je tu celou dobu vykreslen v té záporné podobě. Zajímá mě, jak autorka pojme díl následující – bude vyprávěn ze stran všech čtyř hlavních postav? Snad se odpověď dozvím brzy!

Takové pokračování jsem po prvním dílu nečekala. Příběhu nechybí pořádná akce, napětí, dobrodružství, romantika ani zajímavá atmosféra (a samozřejmě ta magie!). Kniha byla stejně jako první díl zakončena otevřeně (i s malým překvapením na závěr), takže netrpělivě vyhlížím pokračování. Tomuto dílu věnuji 4* jako tomu předchozímu, ovšem tento si je zaslouží ještě o něco víc.

7 02.04.2022

Nestačím se divit, jak silné a mnohoříkající knihy Colleen dokáže napsat. “Nelituju ničeho” je další důkaz toho, že autorka to s příběhy, které ve vás ještě dlouho rezonují, prostě umí.

Kniha nabízí tolik důležitých témat, že rozhodně budete mít o čem přemýšlet a čtení vás nenechá chladnými. Napadne vás, jaký dopad můžou mít špatná rozhodnutí i nesprávně zvolená slova, jak je snazší lhát než přiznat pravdu, jaká je síla viny, jak snadné je se s někým odcizit, když neprobíhá správná komunikace, jak snadné je i jen někoho přestat respektovat, kam až můžou sahat následky zrady a mnoho dalšího. Líbilo se mi, že autorka otevřela i otázku sebepoznání, což je v dnešní době velké a důležité téma. Je to i kniha o zármutku, autorka ukazuje, jak je nezbytné mít v těch těžkých chvílích někoho, na koho se můžete obrátit, kdo vám pomůže dostat se z něj pryč.

To největší téma v knize je dle mého komunikace a upřímnost. Jakmile v jakémkoliv vztahu není komunikace, nemůže nic správně fungovat. Strany si pak domýšlí různé teorie, jsou proti sobě, dochází k nedorozuměním a vše se děje úplně zbytečně. I v tom mi tato kniha měla co dát, sama mám problémy s tím se někomu otevřít, přestože se jedná o blízkého člověka. Věřím, že tak to má více lidí.

Kniha je psaná jak z pohledu matky, tak z pohledu dcery. Poutavější pro mě byly rozhodně části z pohledu Morgan – její příběh byl neskutečně silný a já se ani nestačila divit, s čím vším se musela potýkat. Morgan se stala ženou v domácnosti a žila pro svou rodinu na úkor vlastních tužeb a potenciálních snů, což vedlo k postupné celkové nespokojenosti a hlubokému uvažování a uvědomění, že je něco špatně. Sama si čím dál víc uvědomuji, jak je důležité myslet zejména na sebe, protože když člověk není spokojený sám se sebou, promítá se to v jeho vztazích s ostatními.

Nad vztahem Morgan a Clary přemýšlím doteď. Obě hrdinky mají hodně společného – hledají útěchu a podporu u svých protějšků, bojují se zármutkem, bojí se promluvit o svých trápeních a jsou proti sobě ve chvílích, kdy potřebují pravý opak. To vše kvůli nedostatečné komunikaci. U Clary je navíc vidět ta klasická teenagerská vzdorovačnost a ukvapená rozhodnutí, kterých následně litovala. Její pohled nám také přibližuje tu “dětskou” představu o lásce a o povaze lidí.

Čtení mě neskutečně bavilo a často mě při něm i mrazilo. Celou knihu jsem byla moc zvědavá, jak se obě hrdinky budou prát s těmi nástrahami, které jim život přichystal. Je sice jasné, jak příběh skončí, ale ten cíl je vedlejší – mnohem důležitější je totiž ta cesta, která vám dá všechno, co potřebujete vědět. Knihu můžu s čistým svědomím doporučit, za mě má 10/10!

11 03.12.2021

(SPOILER) Převyprávění známé klasiky Kráska a zvíře je tu spoustu – a přesto vás ten koncept stále baví. Ani Brigidina verze nezklamala, právě naopak. Základ zůstává stejný, ale přesto ho autorka dokázala ozvláštnit svými novými motivy, díky kterým se můžete těšit na skutečně plnohodnotný příběh, jenž vás bude až do konce bavit a překvapovat novými zvraty.

Příběh se v zásadě rozjel hned. Bavilo mě Harpeřino poznávání Železné růže – vlastně samotný nápad osoby z našeho světa přenesené do pohádkového světa je pro mě velmi atraktivní. Autorka tuto skutečnost využila k různým vtipným a neotřelým situacím. Objevovaly se zde sice takové klidnější pasáže, které tolik zajímavé nebyly, ale byli jsme za to odměněni skvělou akcí a napětím. Hodně v knihách oceňuji kapitoly psané z různých stran pohledu, což u této není výjimkou. Čtení bylo díky střídání částí Rhena a Harper svižné.

Harper jako hlavní postava byla v mých očích taková kontroverzní. Štvalo mě na ní její zarputilé odmítání Rhena, vzdor a arogance. Zároveň na mě často působila až dokonale, přestože ji Brigid očividně dokonalou mít nechtěla, když jí přidala jistou fyzickou vadu. Získala si mě svou odvahou, nebojácností, nesobeckostí a snahou všem pomoci. Celé ty roky trápení se odrážely na chování druhé hlavní postavy, Rhena. Autorka nás vtáhla do jeho pocitů tolik, že jsem si dokázala dost živě představit, jak se princ musí cítit. Rezignace, bolest, ztracená naděje, zklamání, strach. Z postav mě určitě nejvíc zaujal Grey, kterého Brigid popsala jako oddaného, nesobeckého, stále doufajícího, a i přes jeho kamennou tvář skrývajícího obrovskou bolest a vinu. Bavilo mě jeho sbližování s Harper, vlastně jsem i maličko doufala, že skončí spolu. Bylo mi sympatické, že láska mezi Rhenem a Harper nepřišla okamžitě, nebo nějak moc brzy, naopak byla takovým vyvrcholením a odměnou za všechno to trápení a strast.

Potenciál, který kniha skrývá, autorka sice mohla využít o něco víc, ale i tak jsem vcelku spokojená se zpracováním. Autorka vymyslela spoustu originálních námětů – opakující se období, pravidelná přeměna ve zvíře, pokaždé jiná příšera, fiktivní země Dýsí a další. Příběh krásně graduje, přibývají nové postavy, konflikty i zvraty. Kniha mě ve finále moc bavila a dávám jí zasloužené 4*. A díky otevřenému konci se nemůžu dočkat druhého dílu!

8 10.11.2021

(SPOILER) Po konci čtvrtého dílu jsem se těšila, až znovu budu mít příležitost zasednout k novému dílu a vrátit se zpět do toho známého prostředí, které Ransom Riggs dokázal tak důvěrně přiblížit. A zklamána jsem rozhodně nebyla!

Jako obyčejně příběh začal tam, kde skončil, takže je na něj snadné navázat. U knihy se rozhodně nudit nebudete. Naši známí podivní řeší nové starosti, které více a více nabírají na důležitosti. Nejenže se musí zabývat s proroctvím, Noořiným původem a hledáním místa pobytu V - vše se totiž přitíží útěkem stvůr z vězení, zrovna v době, kdy se ymbryny snaží o podepsání mírové dohody s klany. Karty jsou zamíchány, nová hrozba na obzoru a podivní neví, kam skočit dřív. Další komplikace přijde, když padouch, o kterém si všichni mysleli, že je navždy pohřbený, začne být znovu hrozbou. Vše závisí na dovednostech jeho poskoků, kteří se snaží o jeho znovuzrození. Jediná naděje podivných je Jacob díky svému daru.

“Ptačí sněm” je plný hrozivých tajemství a překvapivých objevů. Minulost se postupně odkrývá, setkáváme se s dlouho ztracenými přáteli a jsme svědky zrození nového milostného příběhu. Líbí se mi nápad s hrozbou, kterou představuje i zkolabovaná smyčka. Opět se jedná o poutavé čtivo, kde celý příběh prožíváte s postavami. Ve srovnání třeba s předchozím dílem je tento díl takový vážnější, možná dospělejší, jedná se zde už o hodně. Vracíme se do Ameriky mezi klany, do Ďáblova akru, ale navštívíme i zbrusu nové smyčky a poznáme nové podivné. Nepřestanu obdivovat autora za jeho fantazii, kdy vymýšlí stále další a další velice originální schopnosti podivných (a vše propojí s úžasnými dobovými fotografiemi). Hodně mě bavili mimo jiné zmrtvýchvstalí, avšak škoda, že v příběhu nedostali více prostoru.

Vzhledem k dalšímu otevřenému konci tuším, že nejsem jediná, kdo je zvědavý na závěrečnou “Zkázu Ďáblova akru” a až se dozvíme osud našich milovaných podivných, kteří nám tolik přirostli k srdci.

6 30.10.2021

(SPOILER) Za mě je "Verity" kniha, která si na 100 % zaslouží 5 hvězdiček. Popsala bych ji jedním slovem: originální. Jsem z tohoto napínavého a tajemného thrilleru unešená. Colleen opět nezklamala, stejně jako u všech svých předchozích knih. Oceňuji název v angličtině, který je zároveň i jménem jedné z postav - přijde mi to zároveň jednoduché i neotřelé.

Hned z úvodu je scéna, která příběh navede tím hororovým směrem. A že v knize těch hororových motivů bude! Kdo očekává další Colleeninu romantickou knížku okořeněnou nějakým vážným problémem, ať se připraví na něco silnějšího. Tohle už je pořádná kniha pro dospělé. Objevují se zde hororové prvky i erotické scény. Chválím autorku za její pohrávání s gradací - celý příběh postupně nabírá na síle a všechno se stává neskutečnější a bizarnější a čtenář jen čeká, jakým směrem se děj bude vyvíjet dál. Líbí se mi kompozice, střídání současnosti s úryvky z minulosti. Příběh vás úplně vtáhne do děje a vy otáčíte stránky jako o život. Zvědavost vám nedá spát. Jak to celé bylo? Kam až ta zvrácenost lidské psychiky a posedlost člověkem může dojít?

V knize je tolik originálních podnětů: způsob seznámení dvou hlavních hrdinů, Lowenino poznávání Jeremyho zejména prostřednictvím autobiografie jeho ženy, prolínání života minulého a současného, kontrast šťastné minulosti a ponuré současnosti, Veritino vyprávění z pohledu padoucha, vzkvétání lásky Lowen a Jeremyho za takových zvláštních poodmínek... a mohla bych vyjmenovávat dál. Čtenář si všímá toho několikaletého rozdílu, porovnává vztahy tehdy vs nyní, přemýšlí nad otázkou, jak může být osud občas tak krutý, uvažuje nad zvráceností mysli, nad sílou lásky, nad pravdou a lží, nad bezvýchodností situace, nad dopadem starých ran, uvažuje a pochybuje a bojí se...

Jediná věc, kterou bych vytkla, je nápad s Loweninou náměsíčností - ten mi přišel mírně bez pointy. Třeba tím autorka chtěla poukázat na to, že každý má své problémy a že můžou pramenit i z takových skutečností jako náměsíčnost, za kterou člověk ve své podstatě nemůže, ale k příběhu jako takovému se to dle mého názoru nehodilo. Na druhou stranu se tam hodil ten hororovy nádech, který vyprávění o náměsíčnosti vytvářel. Bylo zajímavé z Lowenina vyprávění sledovat reakci její matky na ten problém i rozpad jejich vztahu v důsledku jejího přístupu i pozorovat, do jakých extrémů vlastně může náměsíčnost dojít.

Nejsem si jistá, jak se stavit k tomu závěru. Zároveň mi přijde originální jako ostatně celá kniha, protože si ho čtenář může vyložit podle sebe a svého úsudku, ale zároveň toužím po tom vědět, jaká byla tedy ve skutečnosti pravda. Určitě je ale dobře, že si autorka vybrala takový konec, protože nás tak prakticky staví do role Lowen - ta taky nevěděla, jak to celé bylo a ani se to už nikdy nedozví.

Přestože jsem knihu četla už pár měsíců nazpět, stejně si pamatuju ty pocity, které ve mně čtení vyvolávalo. Nevěřícnost, znechucení, strach, podezření, šok... To svědčí o skutečně dobré knize, kterou si fanoušci kvalitní literatury nemůžou nechat ujít. Opět děkuji Colleen za zážitek. Doporučuji číst i v Aj.

10 10.08.2021

(SPOILER) Temný kvítek bych zařadila do stejné úrovně jako Krvavý lístek, možná byl Kvítek dokonce o chlup lepší.

Autorka nám připravila nové zápletky, nová tajemství, nová odhalení a nové postavy. Hodně se opírá o minulost postav (zejména tří sester a Isobel), kterou mě velmi bavilo odhalovat. Poznala jsem, že autorka si na tom dala záležet a za to ji chválím. Co ale malinko pokulhávalo, bylo to zpracování do jednoho celku. Připadalo mi to opět takové plytké a povrchní, autorka vměstnala velké množství informací a událostí do příliš málo stránek. Některé scény nebo události se mohly prodloužit (například Auréliin pobyt na Pokoře). Možná to autorka chtěla udělat svižně, ovšem za cenu nepříliš vysoké kvality - jinak mohla jít víc do hloubky, všechno pořádně vysvětlit. Takhle jsem v tom měla zmatek, protože několikrát předkládala nové informace a fakta ve velkém množství a čtenář se v tom pak ztrácel. Určitě by udělala i lépe, kdyby děj vyprávěla z více úhlů pohledu (Kellana, Konráda či Rozety). Opravdu mi to přijde škoda, protože potenciál má ta série obrovský.

Chvíli mi trvalo, než jsem se orientovala v těch ženských postavách (Ilitie, Nola, Galanta - jejich funkce, kdo co udělal, nedejbože po čí smrti rostly krvavé lístky a po kom temné kvítky...). Rozeta jako nová postava je zajímavá, má také velký potenciál, ale bohužel se s ní v knize nesetkáváme tolik, kolik bychom potřebovali. Co mě mrzelo, byla romantická linka - byla chladná, bez jiskry a popravdě v sérii ani být nemusela, protože mi akorát tak vadila (v jednu chvíli se Zan s Aurélií nesnášeli, v druhou milovali). Bylo to zkrátka neuvěřitelné a autorka by udělala lépe, kdyby dala prostor vzniku novému páru.

Aby to nevypadalo, že knihu jen haním, jdu také vyzdvihnout pár věcí, které se mi líbily. Originální mi přišla kompozice knihy - úvodní kapitoly na začátcích každé části vyprávěné z jiných pohledů. Přesně to kniha potřebovala. Chválím nápad s tajemným jezdcem, s Šedí, s Auréliinými vidinami, hledáním zvonku nebo se zabíjením dotykem. Moc mě bavily scénky z minulosti. Ten nápad se Šedí celkově dodal knize nový rozměr. Ocenila jsem také mapu Západních zemí, tedy kde se odehrával děj.

A samotný závěr bych popsala jedním slovem - epický. Na knize byl jednoznačně nejlepší (oproti tomu nápadu s vkládáním duší do mrtvých těl - to se do knihy absolutně nehodilo). Při jeho čtení mi běhal mráz po zádech, jak to všechno začalo do sebe zapadat a dávat smysl. Autorce za to tleskám, protože dlouho po čtení jsem o knize musela ještě přemýšlet.

Koncept úžasný, zpracování by mohlo být o něco lepší, ale i tak kniha stojí za přečtení. 4 hvězdičky dávám za skvělý nápad, snahu a ten konec.

5 17.02.2021

(SPOILER) Třetí díl série "Loď mezi hvězdami" je podle mě nejpovedenější, což je vidět i na hodnocení tady na databázi.

Příběh se postupně zaplétá, graduje a celé se to díky tomu četlo skoro samo. Ano, občas to zadrhávalo a ne vždy se mi do čtení chtělo, ale celkově mě zajímalo, jak se děj bude vyvíjet a jak nakonec vše dopadne. Líbí se mi, jak od začátku není úplně jasné rozzuzlení příběhu a jak ten konec vygraduje. Celý koncept o lidech dosud žijících na lodi, kteří přistanou na neznámé Zemi, je neskutečně zajímavý a pro mnohé poutavý.

Jedna věc, která mi vadí už od prvního dílu a táhne se celou sérií, je romantická linka. Prostě jsem ji autorce nevěřila a to občasné prokládání děje romantickými scénami vypadalo trochu nuceně. Možná si autorka byla vědoma toho, že romantická linka dodává příběhu nový rozměr, ale za mě se jí to nepovedlo. Vztah Amy se Synem mi přijde chladný, bez jiskry a v mých očích takový zanedbaný. Možná že kdyby tam vůbec nebyl, bylo by to lepší. Opravdu mi to kazí celý dojem z trilogie, což je určitě škoda, protože vesmírným fajnšmekrům bych tuto sérii doporučila.

Příběh je opět protkán tajemnem a neznámem, jak už jsme zvyklí z předchozích dílů. Autorka nám předkládala odhalení různých tajemství postupně, nechala nás hádat a nic nebylo tak zřejmé. Také opět nešetřila úmrtími. Potěšilo mě, že se zde neobjevovaly ty známé slangové výrazy v takovém množství jako třeba v prvním díle. Určitě nejsem jediná, které tyto výrazy bily do očí. Samozřejmě je to ale maličkost, kterou zmiňuji jen okrajově. Některé události působily plytce a neuvěřitelně. Nelíbily se mi občasné nesrovnalosti, například mi nejde do hlavy, jak Martin mohl začít důvěřovat člověku, kterého nikdy dřív neviděl nebo fakt, že kapitán lodi dá otestovat nějakou neznámou látku své dceři. Závěr knihy byl napínavý, vůbec žádné předvídatelné a zaběhnuté klišé, jak je často zvykem.

Nové postavy jako plukovník Martin nebo Chris se do příběhu krásně hodily. Martin působil nevyzpytatelně a z toho důvodu také nebezpečně, ovšem jeho jednání dávalo smysl. Chris mě jednoduše bavil; jeho zájem o Amy byl zase takové osvěžení příběhu. Trochu mě mrzelo, že Orion se v příběhu moc neobjevoval, protože potenciál měl.

Každý díl měl něco do sebe a šlo vidět, jak se autorka postupně zlepšovala. Tato vesmírná trilogie se mi celkově líbila a určitě nelituji jejího přečtení.

6 09.02.2021

(SPOILER) Druhý a zároveň záverečný díl této duologie jsem si užila stejně jako ten první, možná i o fous víc. Oba dva díly mají něco do sebe, mají své klady i zápory, ale v mém pohledu v tomto díle klady mnohonásobně převládaly a nesmírně mě to bavilo.

Mé mírné obavy o to, že druhý díl nebude tak dobrý, mohly klidně jít stranou. Pearson to prostě umí. Ani trochu nešetřila dechberoucími zvraty, napětím nebo dojemnými momenty. Opravdu - několikrát mi při čtení vyhrkly slzy do očí a často jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Největším překvapením pro mě byla zápletka s Paxtonem nebo nápad s "hvězdným prachem", jenž se do příběhu krásně hodil. Zároveň mám ale dojem, že z toho nápadu mohla autorka vykřesat ještě víc - to jsem čekala v tom finále knihy. Také mě zamrzelo, že nedošlo ke shledání Kazi se svou matkou, v průběhu obou knih jsem doufala stejně jako Kazi, že by její matka mohla být pořád naživu... Ale asi by to bylo už moc pohádkové. Úplný závěr mi přišel jako trochu klišé, ale určitě to autorce odpustím, protože tu "cestu" jsem si jinak užila dosyta. Trochu mě zarazila poslední kapitola - po přečtení jsem uvažovala nad tím, co tím autorka myslela...

Překvapil mě mimo jiné fakt, že padouchem celé duologie byl někdo jiný, než jsme si mysleli v prvním díle. Ukazuje se tím tak, že ti "zlí draci" se rádi skrývají a ukážou svou pravou tvář až ve chvíli, kdy jsou připraveni zaútočit. A často jsou to ti, u kterých to čekáme nejméně. Baví mě, když vše není na první pohled zřejmé a že si se čtenářem autorka tak trochu hraje a svádí ho na různé cesty. Nabalovala tak ta všechna překvapení, která nám mohla pak postupně odhalovat.

Celou minisérii hodnotím velmi kladně a autorku přiřazuji ke svým oblíbeným. Její knihy nejsou ani trochu obyčejné - líbí se mi, jak do příběhu zakomponovala svůj vlastní jazyk nebo bonusové úryvky od prvních Ballengerů, které, jak jsem si všimla, měly i návaznost na příběh Kazi a Jase. Zajímavé a obohacující mi také přišly Kaziiny hádanky.

Toto mírné pokračování Kronik Pozůstalých nebylo tak velkolepé jako původní trilogie, ale přesto jsem si ji užila a určitě můžu doporučit dál.

6 25.01.2021

(SPOILER) Druhý díl Renegátů jsem si užila stejně jako ten první. V postavách jsem se oproti prvnímu dílu vůbec neztrácela - velmi inteligentní mi přišel přehled všech postav i s přezdívkami a schopnostmi na začátku knihy - můžete si tak všechny před čtením připomenout.

Kniha mě jednoduše řečeno bavila. A tolik, že jsem ani nevnímala, jak rychle ty stránky vlastně ubíhají. Oproti jedničce byli "Protivníci" méně akční, což mně osobně ale nijak zásadně nevadilo. Autorka krásně pracovala s různými zápletkami - s Agentem N, Talismanem vitality nebo s helmou. Líbí se mi, jak se snaží bilancovat akci a ty pomalejší scény.

Bavil mě pomulu vyvíjející se vztah mezi našimi dvěma hlavními hrdiny - jak si hráli se lžemi ohledně svých druhých identit, jak se báli přiznat si své city a mimo jiné to, jak Nova dostala za úkol sblížit se s Adrianem, ale ve skutečnosti vlastně nic nepředstírala. Ta neotřelá romantická linka je pro mě taková napínavá jízda, protože oba před sebou mají velké tajemství a mě hrozně zajímá, jak se o tom druhém dozvědí. Na jedné straně skoro milenci, na druhé protivníci. Celé to příběhu dodává zase jiný rozměr. Bude to ještě určitě zajímavé a já se nemůžu dočkat třetího dílu.

Hlavní hrdinové se postupně vyvíjí. Nova je rozpolcená mezi láskou a loajalitou. Začíná si uvědomovat, že všichni Renegáti nejsou tak špatní, jak si zpočátku myslela, a že si s nimi dokonce rozumí. Její minulost ji však stále pronásleduje a připomíná jí, že Renegáti jsou nepřátelé. Hrozně mě bavila scéna, kdy Nova večeřela se dvěma slavnými superhrdiny a zjistila, že jsou to vlastně "normální" lidé, kteří nežijí jen akčním životem. Adrian je stejně úžasný jako v předchozím díle. Na scéně s džunglí v pokoji se ukázalo, že jeho schopnosti mají skoro až nekonečný potenciál. Zaujala mě ta Novina hvězda a já jen uvažovala nad tím, co znamenala.

Finále přišlo trochu nečekaně, do té doby jsem si neuvědomila, jak daleko v knize vlastně jsem. Ale nezklamalo mě, stejně jako celá kniha, kterou hodnotím všemi pěti hvězdičkami. Bylo tam vše, co v knize chci mít. Po dočtení jsem měla pocit, že se hned musím začíst do pokračování. Kdyby tak takové knihy byly všechny... Rozhodně doporučuji, Marissiny knihy prostě nezklamou!

6 13.01.2021

(SPOILER) Po všelijaké chvále na druhý díl "Dopisů" jsem se nemohla dočkat, až se konečně do knihy začtu. Měla jsem velká očekávání a ta byla naplněna. "Na co slova nestačí" je další příběh Brigid Kemmerer, který vás zkrátka dostane do kolen. Pokud se vám líbil první díl, tak z tohoto budete stejně nadšení, ne-li více.

Oba příběhy, jak Declana a Juliet, tak Emmy a Reva jsou si v mnohém podobné a přesto se liší. Nedá mi to a aspoň trochu ty dva příběhy srovnat musím. Oba dva jsou založené hlavně na vztazích - jak rodinných, tak přátelských. Zatímco první díl byl hodně o vztahu Juliet s Declanem, dvojka se zabývala zejména těmi komplikovanými rodinnými vztahy. Romantická linka šla stranou - spíš tak vyplyne z toho vztahu nakonec, důležitější jsou ty problémy, které autorka řeší. Ale samozřejmě i vztah mezi Emmou a Revem je klíčový pro celý příběh.

Příběh otevírá neskutečně mnoho témat, které se ale skvěle prolínají a doplňují a celé to vytváří takové neotřelé prostředí plné tajemna. Klíčovou roli v této knize hraje rodina. Rodiny Emmy i Reva jsou úplně odlišné. Zatímco Revovi rodiče jsou pro svého syna ve všem oporou, dávají mu prostor, jsou milující a podporující, Emma nepoznala nic jiného než rozpadající se rodinu a ze strany svých rodičů opovržení toho, co dělá a postupné odcizování. Je zde vidět, jak to dítě platí za to, když jeho rodiče spolu nevychází, když ty vztahy jsou takové chladné. Má to na něj velký vliv, větší, než si spousta lidí uvědomuje. Jenže ti rodiče to nevidí, protože mají svých problémů dost a o dítě se nezajímají tolik, kolik je potřeba, proto přijde na řadu odcizení. Dítě má pak tendenci se uzavírat do sebe, mají pocit, že nikam nepatří a že jim nikdo nerozumí a hledají pak útěchu jinde (v dnešní době online, přesně jak to dělala Emma). Ti falešní přátelé pak zneužívají té důvěry a stávají se hrozné věci. Je zde také problematika rozvodu, stěhování, zbytečných slibů, že si lidé budou vést lépe, což je lež, dokud tak nezačnou konat... Velkým tématem v knize je také otázka adopce.

Rev a Emma si jsou v lecčems podobní - často se mi zdálo, že jsou vlastně zrcadlem toho druhého. Oba dva mají své problémy - Emmu trápí vztah s rodiči a kyberšikana a Reva pronásleduje jeho minulost, kdy si prošel peklem. Oba dva někdo bombarduje zprávami a oni proti tomu nemůžou nic moc udělat. Ani jeden z nich nemá zkušenost se vztahy. Emma měla problém s tím se začlenit do společnosti a neustále lpěla na tom virtuálním světě. Rev je příklad člověka, na kterého má velký vliv dětství, protože to je klíčem ke všemu. Revova minulost je odkrývána postupně a já si říkala, co asi může přijít dál - všechny historky byly šílené. Revův otec je příklad fanatika, jenž si neuvědomuje dopad svého konání - manipuloval s bezbranným dítětem, které nemá jak poznat, co je správné, co je normální. Je to hrozné pomyšlení, čeho jsou lidé schopni ve jménu víry. Rev se snažil omlouvat chování otce, jelikož to dělal právě ve jménu víry, jenže to neomlouvá ty ohavnosti, které mu dělal. Rev k němu má zajímavý vztah - na jedné straně je to dítě, které vůči otci cítí poslušnost a na straně druhé dospělý muž, který dokáže říct ne. Tyto dva přístupy se v Revovi praly a nebylo divu, že měl v hlavě zmatek.

Kniha vás dostane tím, že je tak reálná a popisuje situace, které se jistě mnohým z nás staly. Hodně mě dostalo setkání Declana s jeho otcem, se kterým se viděl po pěti letech. jak si uvědomil, že je to jen člověk, který lituje svých chyb. Dokázala jsem se vžít do Declanovy role, protože se mi stalo něco podobného. Stejně tak jsem se viděla v Emmě, která hledala únik ve světě her - já ho hledám ve světě knih. A mohla bych pokračovat dále.

V knize je tolik myšlenek. Hrají zde velkou roli sociální sítě a technologie obecně - autorka poukazuje na nebezpečnost her, jak je lehké sklouznout do té virtuality. Poukazuje na tu křehkou psychiku dětí. Na sbližování - jak dvou cizích lidí, tak o tom rodinném. Na životní příběhy a milníky - každá postava v knize tam měla svůj důvod a někoho reprezentovala. Autorka se zabývá důvěrou, nedostatečným zájmem o děti, ujasnění v prioritách. O potenciálu změnit se ve své rodiče... A mohla bych pokračovat a pokračovat.

A závěrem - knihu si určitě přečtěte, vůbec neváhejte. Otevře vám oči a dá vám i mnohem více.

7 27.11.2020

(SPOILER) Z posledního dílu "Ohniváku" jsem nadšená. Troufla bych si říct, že ze všech dílů je nejlepší. Aspoň v mých očích.

Pestré, možná trochu překombinované, ale mě to náramně bavilo. Ten pocit z prvního dílu, kdy podle mě autorka vůbec nevyužila potenciálu cestování mezi dimenzemi, pominul - tento díl byl pořádná jízda a těch originálních dimenzí se zde objevovalo až příliš. Autorka se často vrací do těch již objevených dimenzí, ale zároveň dává prostor pro nové, ale je škoda, že některé jsme ani pořádně nestihli poznat. Mě moc zaujal nápad s klony či osud Marguerite a Paula v moskevské dimenzi.

Některé pasáže v knize byly zdlouhavé a podle mě se tam moc často řešila Paulova situace, což je určitě pochopitelné, ale mírně otravné, hlavně když polovina myšlenkových pochodů hlavní hrdinky je o lítosti nad Paulovými jizvami po rozštěpení a jejich ne úplně fungujícímu vztahu. Nepomáhal tomu Paul, jenž na mě působil nepříjemným a odtažitým dojmem vůči Marguerite. Chápala jsem jeho bezmoc a nevíru v osud po tom všem, čím si prožil, ale celkově mi to připadalo takové povrchní. Margueritin a Paulův milostný vztah je už od prvního dílu na bodě mrazu a tady to nebylo jiné. Romantické scény na mě působily nuceně. Osobně jsem více fandila Theovi, jehož osobnost byla vykreslena lépe.

Autorčino umění se díl od dílu zlepšovalo a tady to jde vidět. Kniha je plná akce a dechberoucích zvratů. Moc jsem si užila setkání několika Marguerit nebo rozpad jedné dimenze. Ovšem některé situace mi nedávaly smysl nebo byly poměrně neuvěřitelné. Závěr byl urychlený a měl na můj vkus v určitých ohledech moc velký happyend. Možná nejvíc mě zasáhl osud a cesta triadského Thea. V knize se objevovaly zajímavé myšlenky (nejen) o vytváření osudu a využití šancí, kterých se nám dostává. Nebo o tom, jak každý z nás má své temnější já a záleží na tom, jak moc mu dáme průchod.

První dojem po dočtení byl pozitivní. Za mě je to hezké zakončení série a určitě můžu doporučit.

"... nové lidi poznáváme v jednom kuse, ale nikdy nedokážeme přesně odhadnout, co pro nás budou znamenat. Nikdy nevíte, koho zapomenete a koho budete navždy potřebovat."

8 08.08.2020

(SPOILER) M. E. Pearson opět nezklamala. Za mě je Zlodějský tanec o fous slabší než autorčina předchozí trilogie, ale i tak se jedná o kvalitní čtivo, které si prostě chcete přečíst.

Volné pokračování Kronik Pozůstalých se mi četlo velmi dobře. Sice chvíli trvalo, než jsem se pořádně začetla a pochopila, o co v knize jde, ale jakmile se to rozjelo a my poznávali nové postavy blíž, bavilo mě to o dost víc. Motiv připoutání mi přijde originální a mnohokrát jsem se u některých příhod či poznámek zasmála. Musím také pochválit krásné hádanky. Právě ta část přežívání v přírodě a sbližování dvou hlavních hrdinů mě bavilo z celé knihy nejvíce, následující děj se mi zdál takový monotónní, jak se to odehrávalo na jednom místě a děj se posouval jen lehce. Více jsem si užívala kapitoly psané z pohledu Kazi, ty Jaseovy byly plné obchodu, politiky a mocenských bojů, ovšem díky autorčině psacímu umu vůbec nudné nebyly.

Hlavní postavy jsou vykreslené bravurně. Kazi hodně ovlivnilo její těžké dětství a nutnost přežívat, což z ní udělalo tu silnou osobnost, kterou je nyní. Doteď ji její minulost pronásleduje a touží po pomstě. Ani zdaleka si nedokážu představit, jaké pro ni muselo být mít od tak nízkého věku jen sebe sama. Oproti tomu Jase je hrdým Ballengerem, který je oddaný a věrný svým lidem a čest staví přede vše ostatní. Pro Kazi i Jase hraje významnou roli minulost a oddanost vlasti. Oba byli rozpolceni mezi láskou a povinností a o to zajímavější jejich linka byla. Oba si jsou v lecčems tolik podobní a zároveň rozdílní. Jeden k tomu druhému není od začátku upřímný, a zaplétají se tak do pavučiny lží a tajemství, jen aby ušetřili toho druhého bolesti či aby dosáhli svých cílů. Vždy jsem byla zvědavá na jejich reakce, až se budou dozvídat ty pravdy. Dohromady tvoří skvělou dvojku a celou dobu vůbec nebylo jasné, jak to s jejich láskou dopadne, když proti sobě byli schopní i intrikovat. Romantická linka byla díky tomu všemu o dost zajímavější a peprnější, stejně jako v původní trilogii. Autorka rozhodně neumí zklamat.

Potěšilo mě, že v knize hrají významnou roli vedlejší postavy z trilogie. Můžeme zde i vidět, jaká je Lia jako královna. Také cením autorku za to, jak rozsáhlou historii rodu Ballengerů vytvořila; obohacující také byly útržky z minulosti Ballengerů mezi kapitolami.

Knize můžu vytknout jen mírné natahování nevyhnutelného a tu monotónnost, jinak jsem si ale čtení užívala a díky závěrečné kapitole už se těším na další díl. Jsem hlavně zvědavá na osud Zanea a Kaziiny matky.
Pro fanoušky Kronik je toto pokračování povinnost!

4,5*

6 04.08.2020