Kyta komentáře u knih

Obsahuje spoilery!

Tak mám za sebou další skvělé pokračování Měsíčních kronik - Cress!
Poprvé v téhle sérii dávám 5*, protože mě autorka přesvědčila, že si je tenhle díl zaslouží. Vážně je díl od dílu lepší.
Marissa Meyer se s potenciálem Lociky vypořádala bravurně. Tato pohádka není tak známá jako Popelka nebo Karkulka, takže nevím, do jaké míry se autorka držela předlohy, jelikož jsem nemohla srovnávat s původní pohádkou (kromě začátku), jako u předchozích dílů. Vůbec mi to však nevadilo a čtení jsem si jak jinak než užívala.
Líbilo se mi, jak se dějové linie všech postav prolnuly hned na začátku, aby se zase rozpojily a později prolnuly znovu. Sledovaly jsme poté 3 hlavní dějové linie, což knize přidalo na dramatičnosti a zajímavosti. Každé z postav byl vyhraněný svůj prostor, takže jsme je mohli vidět i v trochu novém světle. Maličko mě mrzelo, že se příběhem Scarlet autorka nezabývala trochu víc, a že trochu přešel do pozadí. Nicméně myslím, že si jí naopak užijeme hodně v závěrečném díle. Prostředí Afriky se mi také líbilo a přišlo mi originální... Vlastně v Africe a i v Asii se děje jiných knih odehrávají pouze zřídka, takže originalita této série je rozhodně znát.

Cress jako novou hlavní postavu jsem si moc oblíbila. Na všechno se koukala pozitivně, v lidech se snažila vidět jen to nejlepší a měla svoje naivní sny a přání. Thorne se pro ni ukázal jako perfektní společník; společně představovali velmi podařený pár a ukázalo se, že by se bez sebe neobešli. Thorne v tomto díle ukázal svoji druhou (lepší) podobu a ukázal, že může být takovým hrdinou, jakého si Cress představuje, a já jsem si ho proto oblíbila ještě víc než v předchozím díle. Další postava, která se nedokáže obejít bez své drahé polovičky, byl Vlk. V tomto díle mu, stejně jako Scarlet, nebyl věnován takový prostor, ale ostatně o nich byla předchozí kniha. Vlkovo chování v tomto díle mě dost překvapilo, nečekala bych, že bude takhle slabý a zranitelný... Iko byla skvělá jako vždy, zvlášť když dostala nové tělo - vážně jsem si ji zamilovala, její výroky nikdy nezklamou. Do Kaie jsem se zbláznila podobně jako Iko; vážně ho obdivuju za jeho vnitřní sílu a povahu. Nebojí se přiznat své obavy a nehraje si na žádného nebojácného vůdce. A můj největší obdiv mu patří za to, jaké musel ve svém věku nést břímě. Jediné, co ho drželo nad vodou, byla naděje o nalezení princezny Selene, kterého se dočkal. Když došlo ke znovushledání jeho a Cinder, byla jsem tak ráda - tuhle dvojici jsem si v prvním díle neskutečně oblíbila a jsem vážně ráda za to, že autorka jejich cesty opět svedla dohromady.

Jako vždy oceňuji vyprávění z mnoha pohledů, nejen z hlavních postav, ale i z těch vedlejších a záporných. Rozhodně to přidalo na zajímavosti. Napětí, romantika a překvapivé zvraty v knize také nechyběly.

Takže když to shrnu, Cress je pro mě zatím nejlepší díl :) Nemůžu se dočkat na finále!

4 16.04.2018

Příběh o Saturninovi se mi jako takový moc líbil a bavil mě. Saturnin je skvělá postava, kterou si nejde neoblíbit. Právě on přiváděl ostatní postavy do situací, do kterých by se, nebýt něj, nikdy nedostali. I celkový nápad s tím, že si obyčejný muž pořídí sluhu, je originální. Nicméně, upřímně se mi moc nelíbil autorův styl vyprávění, jsem zvyklá na něco jiného a takový styl mě nikdy neudržel při čtení na moc dlouho, pro mě kniha čtivá vůbec nebyla. Samozřejmě nebudu knihu hodnotit negativně jen proto, že se mi nezamlouval styl vyprávění, a ani že kniha nezapadá do žánru, který obvykle čtu. Tento styl je osobitý a Zdeněk Jirotka se očividně chtěl lišit od ostatních autorů a jejich románů. Na klasické romány v knize naráží několikrát, zejména na konci je ten nápad dědečka a Saturnina s "Kanceláří pro uvádění románových příběhů na pravou míru", kde autor zpochybňuje příběhy klasických románů a svým způsobem jimi pohrdá a zesměšňuje je. Myslím, že kdyby kniha byla napsána jiným stylem, asi by mě bavila víc a hodnotila bych ji pozitivněji.

Postava Saturnina je velmi originální a jeho počínání mě vždy pobavilo. V příběhu nevystupuje jako sluha, ale spíš zastává úlohu baviče a jakéhosi mistra všech komických situací, do kterých všechny často přivádí. Má pro všechno nějaké řešení a nic nenechá jen tak. Jakmile je na scéně Saturnin, je jisté, že je o veškerou zábavu postaráno. Líbil se mi jeho pozitivní přístup k různým situacím a to, že je pro každou zábavu. Svého pána nutí do dobrodružství a oživuje mu tak jeho spořádaný život. Saturnin představuje humor, který lidem občas chybí, energii, pozitivní přístup a umění si udělat srandu ze všeho, i ze sebe sama. Postava vypravěče představuje "obyčejného" člověka, který někoho jako je Saturnin ve svém životě skutečně potřebuje. V průběhu knihy se pod Saturninovým vlivem stává odvážnější a energičtější a možná mu i změnil pohled na svět. Dá se tedy říct, že se paradoxně stává pánem svého pána. Teta Kateřina představuje člověka s těmi nejhoršími vlastnostmi – chamtivost, sobeckost, touha po majetku a mnoho dalšího. Myslí jen na sebe a svého syna a nezajímá ji nic jiného. Pro dosažení majetku je schopná čehokoli a svou snahou obtěžuje životy ostatních. Autor její postavu zesměšňuje a upozorňuje na to, aby se lidé před takovými lidmi jako je teta Kateřina měli na pozoru.

Autorův humor je lehký a pobaví kohokoli. Líbily se mi mimo jiné autorovy hrátky s českými příslovími a úvaze o tom, co by se stalo, kdyby je lidé brali doslova. Tato kniha ve své době plnila zábavnou funkci a připomínala lidem, že nemají ztrácet chuť do života, pozitivní přístup a humor. Celkově je o tom, že lidé nesmí ztrácet smysl pro humor a nebát se jít i do těch nejabsurdnějších věcí a dopřát si trochu toho dobrodružství, mají brát věci s humorem a nebýt jen vážní - i humor je totiž pro život důležitý.

12 17.03.2018

Před čtením téhle knihy jsem od ní měla vzhledem k jejímu vysokému hodnocení velká očekávání. A z knihy celkově rozhodně zklamaná nejsem. Musím se ale přiznat, že mě styl vyprávění chvílemi nudil. V téhle knize jde ale o její obsah, o to, jaké poselství přináší. V tomhle A. Mornštajnová rozhodně nezklamala.

Zpočátku jsem nechápala, co na té knize všichni mají. Poté, co mi na 38. stránce ukápla první slza, mi to začínalo docházet. Jedná se o velmi smutnou a depresivní knihu, kde je vykreslena situace Židů za druhé světové války. Nedokážu si představit, co všechno museli prožívat. Ponižování, strach, bolest, utrpení, nevědomí, co přijde dál. Nebralo se tam ohledy na to, kdo byl skutečně věřící a kdo se své víry vzdal - nemohl se ovšem vzdát svého původu.

Přijde mi neuvěřitelně zajímavé, jak velkou váhu autorka přikládá lidskému rozhodování. Kniha je postavená na malých rozhodnutích a na jejich následcích. Jak i jedno neuposlechnutí rozkazu, jedno rozhodnutí může mít fatální důsledek. Směr, kterým se kniha ubírala, mě přivedl k otázkám typu, "co by se stalo, kdyby.." Kdyby Mira byla poslušná a nešla k řece, kdyby se Hana nezachovala sobecky a rozhodla se poslat ten dopis, kdyby si Jaroslav vybral lásku nad postavením v armádě... Tady je vidět síla lidského rozhodování. Vše je na nás, my máme tu volbu rozhodnout se, jak chceme. Hana toužila po lásce, myslela si, že najde štěstí u Jaroslava a právě proto, že nechtěla odjet, neposlala ten dopis. Při tomhle rozhodování myslela jen na sebe a nedocházelo jí, co by se mohlo stát a co by tímto rozhodnutím mohla zavinit. Samozřejmě to ona nemohla vědět a je zcela pochopitelné, že měla své sny a chtěla je uskutečnit. Kdyby se k ní Jaroslav zachoval férově a úpřímně jí řekl, jak se věci mají a nedával jí zbytečnou naději... všechno by bylo jiné. Kdyby člověk věděl, co přijde dál, zachoval by se úplně jinak, udělal by jiná rozhodnutí. Život by se ubíral jiným směrem. Všechno závisí na všem. I jedno zaváhání může znamenat úplně jiný životní obrat.

Každá postava měla v příběhu svou roli. Líbilo se mi, jak byly osudy všech hrdinů propletené a nějak spolu souvisely. A jak je kniha vyprávěna retrospektivně, bylo ještě zajímavější postupně odhalovat, co se stalo, aby to s postavami dopadlo tak, jak to dopadlo. Všechny hlavní postavy jsem si oblíbila. Hanu, Miru, Elsu, Rosu a samozřejmě další. Hana měla svá přání a válka jí to všechno sebrala. Nemohla žít tak, jak by chtěla a s kým by chtěla, a to všechno jen kvůli svému původu. Elsa by udělala všechno pro bezpečí svých dětí, byla obětavá a odhodlaná a v tom jsem ji obdivovala. A nedokážu vyjádřit, jaký obdiv cítím vůči Haně...

"Hana" ve mně vyvolala celou řadu emocí. Bylo to tak věrohodné, z každé stránky jsem cítila to zoufalství a beznaděj, kterými je celá kniha protkaná. Cítila jsem bezmoc a smutek při čtení pasáží z Terezína a Osvětimi. Vše se ještě znásobilo, když jsem si uvědomila, že se tohle skutečně dělo, že to není jen osud jedné rodiny v knize. Při čtení posledních řádků jsem také pociťovala naději. Po dočtení jsem nemohla dělat nic jiného než zírat do prázdna. Ani neumím vylíčit, jaký vděk jsem pociťovala po dočtení. Vděk za to, v jaké žiju době, za to, kde žiju a za to, že nemusím žít ve strachu a nemusím prožívat to hrozné utrpení jako Židé před osmdesáti lety. Takže DĚKUJU. A děkuju A. Mornštajnové za tuto knihu!

Kniha o rozhodnutích, o tom, jaké důsledky můžou mít, o tom, jak je důležité rozhodnout se správně a přemýšlet nad následky, které to rozhodnutí může způsobit. "Hana" mi pomohla uvědomit si, že pokud se někdy cítím smutně a ztrápeně, není to nic v porovnání s utrpením a strachem, které prožívali lidé v koncentračních táborech.
Kniha mi toho dala hodně a jen tak na ni nezapomenu. Určitě se k ní ještě někdy vrátím.

Neuvěřitelně silná kniha. DOPORUČUJI!

27 04.03.2018

Wolkerova sbírka se mi četla opravdu dobře a ve finále se mi moc líbila. Jazyk měla krásný a květnatý, což také přispívalo k dobrému prožitku při čtení. Všechny básně měly něco do sebe. Vyjadřovaly hlubokou pravdu o tehdejší době – nesmyslnost války, zbytečné plýtvání životů, sociální problémy. Básně měly rychlý spád (zejména lyricko-epické balady), takže se četly rychle a svižně a ve většině případů jsem neměla problém jim hned porozumět. Byly tam i básně o lásce, touze žít a touze po lepším životě. Zachycují básníkovy pocity ohledně doby po první světové válce jako době, ve které žil – zklamání, skepse, smutek, zoufalství, beznaděj – vše se to přelévalo na mě a cítila jsem se skoro stejně zoufale jako autor. Právě tohle vypovídá o kvalitě tohoto díla, že ve čtenáři zanechá nějaké pocity a přinutí ho se nad jednotlivými básněmi zamyslet. Wolker se snaží vystihnout rozdíly mezi chudými a bohatými, vypráví o nemožnosti mít život, po kterém lidé touží a který by si zasloužili.

12 03.03.2018

Obsahuje spoilery!

Z tohoto dílu jsem doopravdy nadšená! Všechny knihy ze Skleněného trůnu jsou naprosto famózní; po skvělém čtvrtém dílu, který nastavil laťku opravdu vysoko, bych nevěřila, že to bude ještě možné, ale Říše bouří je doopravdy ještě lepší než předchozí díly!

Nemůžu se ubránit srovnání mezi prvním a pátým dílem. Zatímco Skleněný trůn byl o seznamování s hlavní hrdinkou, mocí Sudby a celým světem, který Maas vytvořila, tady jde už o hodně - o skutečnou záchranu světa. O magii, která je tu cítit z každé stránky, není nouze (narozdíl od prvního dílu). Autorka začala zvolna a postupně odkrývala různá tajemství z jejího světa. Na začátku série by mě nenapadlo, jak úžasnou se tato série stane a jak moc z ní budu unešená!

Všechny vystupující hlavní hrdiny jsem si oblíbila víc než kdy jindy. Tajnůstkářská Aelin myslí na budoucnost všech kromě sebe a je připravená obětovat vše pro lepší svět. Právě odhalení jejích tajemství mě pokaždé nejvíc dostane. Aelin je mi možná sympatičtější víc než Celaena. Lysandra byla v tomto díle skvělá - dechberoucí byla její obětavost a odvaha. Její schopnost přeměňovat se se ukázala jako více než výhodná a v některým situacích i klíčová. Velmi jsem si oblíbila novou hlavní postavu Lorcana - zprvu nebezpečného a pomstychtivého hrdinu, za jehož změnu a "zkrocení" v průběhu příběhu stála Elide. Další nové postavy, Gavriela a Fenryse, jsem si též okamžitě zamilovala. Měla jsem radost z Aelinina vztahu s Jeřábem (opravdu jí ho stále závidím). I za ostatní tvořící se/vytvořené páry jsem ráda - Elide s Lorcanem, kteří se k sobě moc hodí a opravdu doufám, že se později udobří; Aedion s Lysandrou, kteří tvoří správnou dvojku, a nakonec Dorian s Manon - tento pár je pro mě největším překvapením, protože jsou úplně odlišní a zatím mi k sobě nejdou. Zdá se mi, že Dorian prodělal v tomto díle velkou změnu, což je nejspíš následkem jeho temné historii, když se jeho duše musela potýkat s valgem.

Opět tu sledujeme více dějových linií, které se v průběhu knihy střetnou, aby se nakonec jejich cesty zase rozdělily. Nejvíc mě bavila cesta Lorcana a Elide - jejich sbližování a nečekaná dobrodružství, která spolu prožívali. Líbila se mi zápletka Gavriela s Aedionem jakožto otce se synem. Gavriel se do role otce hodil skvěle. Bylo celkem jasné, že jejich shledání neproběhne šťastně - o to víc bylo potom zajímavější sledovat jejich chování k sobě a poznávání se. Akorát škoda, že v závěru knihy nedošlo k nějakému jejich happyendingu... Na to si ale snad počkáme do finále. V tomto díle není také nouze o milostné scény, které tam byly líčeny opravdu detailně a svým způsobem vykompenzovaly to obrovské množství akčních scén.
Líbil se mi styl vyprávění z více úhlů pohledů, když se například na jednu konkrétní situaci můžeme dívat mnoha pohledy. I přes velké množství vyprávěcích postav je to skvěle zkonstruované a čtenář se v tom s přehledem vyzná (doteď autorku obdivuju za to, jak skvěle a poutavě dokáže psát). Další výhoda tohoto druhu vyprávění je hlubší poznání všech hlavních postav a větší pravděpodobnost, že si je čtenář oblíbí.
Líbí se mi, jak nás Maas dokáže napínat co to jde a potom vyjeví všechna tajemství, že to čtenář musí ještě dlouho vstřebávat.

Je nutné přečíst si minimálně před tímto dílem doplňkovou knihu "Krvavé ostří", protože na příběhy z ní autorka tady hodně navazuje. Objevují se tu již známé postavy z dříve zmíněné knihy, což pro mě bylo příjemným překvapením. Nejen při návratu hrdinů z "Krvavého ostří" si čtenář uvědomí, že celou sérii S.J.Maas má dokonale promyšlenou; Aelin se dožaduje splacení dluhů od lidí z různých koutů země, se kterými předtím měla co do činění. A právě jejich armáda bude mít klíčovou roli při finále.

Neskutečně se těším na zbylé dva díly; Chaolův příběh a to grandiózní finále!

8 17.02.2018

Z Měsíčních kronik jsem upřímně moc nadšená. Cinder byla skvělá, Scarlet je ještě lepší!

Při čtení anotace jsem si myslela, že celá kniha bude jen o Scarlet; moc mě potěšilo, že autorka pokračovala s dějovou linií i u Cinder. Příběh Scarlet a Vlka byl rozhodně zajímavý; líbí se mi, jak Marissa Meyer do příběhu dokáže velmi originálně vložit ty prvky pohádky, ke které se daná kniha vztahuje. Zatímco v prvním díle se jednalo o Popelku, tady šlo o originální podání Karkulky. V knize bylo dost napětí, akce, zvratů a trochu i té romantiky, bez které by to nejspíš nebylo ono. Příběh nebyl tolik předvídatelný jako u předchozího dílu, což je další plus. Autorka rozvíjela hned tři dějové linie. Ke konci se mi moc líbilo propojení dějových linií Cinder a Scarlet, byla to krásná gradace.
Nové postavy mi byly od začátku sympatické. Scarlet je nebojácná, obětavá a odhodlaná zachárnit svou babičku za každou cenu, neváhala by se pro její záchranu vzdát všeho. Její povahu jsem obdivovala a ve své podstatě záviděla. O Vlkovi jsem zpočátku nevěděla, co si mám myslet. Byl takový tajemný a jeho úmysly nebyly hned zřejmé (to ostatně nebyly ani v polovině knihy), nicméně už při jejich prvním setkání jsem vytušila, že budou se Scarlet spolu. Cindeřin nový parťák Thorne byl správný. Byl tak moc otravný a ne vždy tak vtipný, jak by možná chtěl, že mi občas lezl na nervy stejně jako Cinder. Některé jeho výroky byly skvělé a zpestřovaly děj; nejvíc mě dostávaly jeho poznámky v situacích, kdy to nebylo zrovna na místě. Jeho postava se autorce opravdu moc povedla. Na kapitoly vyprávěné z pohledu Kaie jsem se vždy těšila. Tohohle hrdinu mám moc ráda a soucítím s ním. Pro bezpečí Země je ochotný udělat cokoliv, i když to znamená, že sám bude trpět. A nakonec musím zmínit Iko - ta je stále stejně skvělá!

Nejvíc se mi líbí to, s jakou lehkostí se autorčiny knihy čtou. Strany opět ubíhaly tak, že jsem to ani nestačila zaznamenávat. Těch bezmála 450 stran jsem měla přečtené za chvíli; vůbec by mi nevadilo, kdyby jich bylo víc. Občas se mi zdálo, že se v knize nic neděje nebo děj ubíhá příliš pomalu (například cestování Vlka se Scarlet v lese či cesta Cinder a Thorneho v lodi), ale samozřejmě je jasné, že akce nemůže být na každé straně; na konci té akce zase bylo až až. :)

Opravdu se těším na třetí díl. Nemůžu se dočkat, až se k Cinder a Scarlet připojí i Cress!

8 05.02.2018

Obsahuje spoilery!

Druhý prequel se mi líbil stejně jako ten první, oba hodnotím krásnými 4*. Oba dva měly něco do sebe. Zatímco ten první byl o době těsně po udeření erupcí a začátky smrtící epidemie, ten druhý byl o životě ve ZLOSINu a marná honba za lékem.

Oceňovala jsem gradaci knihy, kdy to všechno začalo tak "nevinně"; ZLOSIN nevypadal, že má s dětmi špatné úmysly, byly to jen samé testy a učení. Potom začala přibývat tajemství, záhady a lži. Mimo jiné ta divná mapa struktur mozku. Bylo zajímavé sledovat zrod labyrintových zkoušek a počátečnímu životu v něm - prvním hrozbám, úmrtím, pobodání rmuty. V tu chvíli začínala vyplývat na povrch pravá povaha ZLOSINu. Přestože jim bylo jasné, že lék se nepodaří nikdy objevit, pokračovali se zkouškami a děti to musely odnášet.

S postavami jsem byla spokojená; Thomase jsem měla ráda stejně jako v trilogii, Chucka jsem si oblíbila stejně jako Thomas a Newt mi přirostl k srdci ještě víc než dříve. Bylo mi jich líto, když jsem si uvědomila, jak to s nimi dopadne. Musím se přiznat, že Teresu jsem nemusela celou sérii; její oddanost ZLOSINu pro ni byla důležitější než cena přátelství, ta tečka v závěru tohoto prequelu to jen dokazovala. Její osobnost je snad z celé série ta nejnepochopitelnější a v jistém smyslu i nejzajímavější. Pochopit Avu Paigeovou také není nejlehčí. Chápu, že jí na srdci leželo blaho celého lidstva a za každou cenu chtěla najít lék, ale nechápu, že to nevzdala, když bylo jasné, že lék nikdy nenajdou.
Celá kniha se odehrává v průběhu deseti let, kdy tu byly zmíněny důležité okamžiky Thomasova života. Občas se v knize nic zajímavého nedělo, nebylo tu tolik zvratů a napětí, jak jsem byla zvyklá od předchozích Dashnerových knih. Myslím ale, že to nebylo cílem této knihy - cílem bylo dozvědět se, co předcházelo Labyrintu a to autor splnil na jedničku.

Ať měl čtenář jakékoliv otázky při čtení trilogie, v tomto prequelu byly zodpovězeny. Po přečtení "Kódu horečky" by mělo být čtenáři vše jasné. Akorát mi přibyly otázky ohledně tohoto dílu, například by mě zajímalo, co se Thomasovi stalo, že mu museli vymazat vzpomínky na jeho první setkání s Teresou.

"Kód horečky" celkově považuju za krásné uzavření série (pro ty, kteří nečetli, klidně i jako krásný úvod do série). Klidně bych si přečetla i nějaký sequel toho, jak to s Thomasem a ostatními vypadalo po skončení trilogie. :)

8 04.02.2018

Pro mě první zkušenost s Agathou Christie a musím říct, že nic lepšího jsem si nemohla vybrat! Deset malých černoušků je, jak už je dobře známo, neskutečně vydařené dílo, které stojí za přečtení!
Na skvělý příběh stačí deset figurek, tajemný ostrov, záhadný pan Namy a jedna dětská říkanka. Psychologická hra může začít.. Líbilo se mi, jak příběh začíná zlehka a postupně graduje až do grandiózního finále. Všechny otázky jsou na konci zodpovězeny a autorka nikoho nenechá na pochybách. Na konci čtenář musí uznat, že celý příběh byl skvěle promyšlený a vrah měl k vraždám doopravdy motiv. Přibližně po polovině knihy jsem se od děje nemohla odpoutat a musela jsem pokračovat ve čtení. Je to perfektně zpracované dílo; autorka představila všechny hlavní hrdiny, příblížila jak jejich minulost, tak psychiku - s tou si Agatha Christie hraje skvěle. Na začátku jsem se v postavách trochu ztrácela, protože je jich najedou moc a všechny jsou představeny v jedné kapitole. V průběhu knihy autorka čtenáři nabídla všechny potenciální pachatele a chtěla ukázat, že každý z nich by mohl být tím pachatelem; některý z nich se tvářil více vinen, některý méně. Já osobně jsem měla tři podezřelé kandidáty a v jednom z nich jsem se nakonec nemýlila.
Velmi originální mi přišel nápad se zdánlivě nevinnou dětskou říkankou, která v příběhu hraje klíčovou roli. Je tedy téměř jasné, přibližně jakým způsobem postavy budou zavražděny; tato skutečnost ovšem rozhodně neubrala na napětí, právě naopak mě zajímalo, co se bude dít dál.

Za mě naprosto skvělý literární zážitek. Knihu rozhodně můžu doporučit a jsem zvědavá na další díla této "první dámy detektivky". :)

17 27.01.2018

Opravdu originální kniha, jak svým dějem, tak stylem, kterým je napsána. Kapitoly jsou občas kratší než jedna stránka, jindy jsou o něco delší. Jsou tam navíc krásné a vtipné ilustrace, které celý příběh nádherně doplní a oživí. Strany ubíhají neskutečně rychle, takže se kniha četla jedním dechem. Nebýt jiných povinností, měla bych ji přečtenou za jeden večer.

V knize jde o romantický příběh dvou lidí, kteří k sobě najdou cestu zvláštním způsobem a musí projít mnoha zkouškami, aby si nakonec uvědomili, že láska je nejsilnější cit, na kterém je postavené všechno. Kniha skrývá mnoho poselství, která čekají na objevení. Myslím, že tam jsou krásné hluboké myšlenky o životě, ze kterých si čtenář může něco odnést. Je to kniha o poznávání lásky, rodinných vztazích, snech, důležitosti zdraví, uvědomění, co je pro vás v životě nejdůležitější.

Madeline je sympatická hlavní hrdinka, kterou si nejde neoblíbit. Neumím si vůbec představit život, který vedla - žít celých 18 let v jednom domě, nesmět na čerstvý vzduch, každý den dělat ty samé věci, nesmět se s nikým vidět... Možná je to absurdní, ale právě díky této knize jsem si uvědomila, jaké štěstí mám, že jsem zdravá, jak krásná je svoboda, moci jít normálně ven kdykoli chci. Ollyho si také čtenář okamžitě oblibí. Je to starostlivý a hodný kluk, kterého by si určitě přála každá dívka. Obdivovala jsem jeho trpělivost a duševní sílu vzhledem k tomu, co se dělo v jeho rodině.
Ohledně konce, čekala jsem něco ve stylu závěru "Hvězdy nám nepřály" nebo "Než jsem tě poznala", proto jsem byla příjemně překvapená. Asi si nedokážu představit, jaký vztah bych potom měla k tomu člověku, který by mi to udělal. Úplný zívěr knihy byl, stejně jako celá kniha, originální. Zůstává na čtenáři, aby si domyslel zbytek.

Knihu bych doporučila jak začínajícím čtenářům, tak i těm pokročilejším. Myslím, že každému má co dát.

6 18.01.2018

Obsahuje spoilery!

Před tím, než jsem knihu vzala do ruky, jsem ani trochu nezapochybovala o její kvalitě. A nemýlila jsem se, James Dashner opět nezklamal. Kniha nejspíš nedosahuje kvality prvního nebo druhého dílu série, ze kterých jsem byla úplně nadšená, ale rozhodně se tomu velmi blížila.

Prolog, který byl vyprávěn z pohledu Teresy, se mi moc líbil a asi by mě navnadil na čtení Labyrintu, kdybych ho už neměla přečtený. Na konci prologu bych klidně znovu otevřela první díl a dala se do čtení.
Bylo zajímavé sledovat příběh Marka, Triny, Aleka a Lany. To, co se jim dělo, nebylo tak úplně reálné, ale co už - je to kniha. Napětí tu rozhodně nechybělo. Obdivuju autorův talent na vytváření zvratů vždy tak, aby tím končila kapitola - čtenáře to nutilo pokračovat ve čtení. Ke čtivosti také přispívala délka kapitol; na druhou stranu mi ale občas vadilo, že ty kapitoly jsou tak krátké, protože mě jejich konec vždy trochu vyrušil ze čtení. Hodně poutavé mi přišly flashbacky, kdy se Mark vracel ve vzpomínkách do doby těsně po udeření erupcí. Tyto části mi přišly hodně zajímavé a díky nim bylo vše takové živější.
Postavy mi celkově byly sympatické, zejména Mark s Alekem. Občas jsem se nemohla ubránit srovnání Marka s Thomasem, protože si byli v mnoha směrech podobní. Alek byl racionální muž, který neměl o životě žádné iluze a uvažoval prakticky. Trinu s Lanou jsem si nestihla oblíbit, což je škoda. Všechny postavy jsem litovala, protože jsem tušila, že ten konec bude nejspíš nevyhnutelný, přesto jsem ale celou knihu doufala v něco jiného. Závěr byl tak nečekaný, až jsem nemohla zadržet slzy.

Celkově jsem s knihou spokojená. Líbila se mi návaznost na trilogii, jak v prologu, tak v epilogu. Jsem moc zvědavá na druhý prequel.

7 14.01.2018

Na čtení Cinder jsem se připravovala opravdu dlouho. Přiznám se, že se mi do ní moc nechtělo, jelikož žánr sci-fi obvykle nečtu a ani mě takové knihy příliš nelákají. Na Cinder jsem však všude slyšela výborné ohlasy, tak jsem se do ní, ač s trochou nedůvěry, pustila. A výsledek? Opravdu to stálo za to a nechápu, jak jsem mohla tak dlouho otálet!

Cinder patří mezi ty knihy, které máte v klidu přečtené během jednoho dne, jelikož se od ní přibližně od padesáté stránky prakticky nedá odtrhnout. Zaujme vás svou originalitou, čtivostí a lehkostí, s jakou se čte. Svět androidů, kyborgů a měsíčňanů vás rozhodně nezklame! Autorka nádherně oživila všem dobře známý příběh Popelky, která se v tomto přepracování jeví jako uznávaná mechanička a navíc jako kyborg. V knize díkybohu nechyběla ani romantická zápletka, která všechno krásně oživovala.
Děj knihy je v jistém směru předvídatelný, jelikož se vlastně odvíjí od Popelky. Přesto v určitém ohledu není přesně jasné, jak to dopadne, protože od té klasické předlohy to má daleko. Nápad s obydleným Měsícem, mesíčňany a jejich vzácným měsíčním darem se mi opravdu moc líbil. Myslím, že je od začátku jasné, kdo ta ztracená princezna Selene z Měsíce je, skoro to přímo bije do očí a jestli autorka zamýšlela, že nás tím neprozrazením bude napínat až do konce, tak se nemohla mýllit víc. K originalitě knihy také přispívá nápad se smrtící pandemií, která sužuje Zemi a na níž vědci nemůžou nalézt protilék. Samozřejmě v příběhu nechybí ani pořádná dávka zla, intrik a nebezpečí.
Hlavní postavy jsou sympatické, především hlavní hrdinka Cinder - kyborg a mechanička, nenáviděna svou opatrovnicí a jednou z nevlastních sester. Androidku Iko si nejde nezamilovat, protože je opravdu správná a vtipná. Princ Kai je zkrátka klasický neodolatelný a oblíbený princ, po jehož přízni touží všechny dívky. Scény s ním jsem si opravdu užívala, líbily se mi kapitoly vyprávěné z jeho pohledu. Postavy jsou velmi rozmanité, každý čtenář si určitě najde svého favorita.

Kniha je opravdu vydařená, na plných 5* to ale podle mě není. Upřímně se moc těším na čtení dalšího dílu ze série Měsíčních kronik - Scarlet. Otevřený konec přímo nabádá k okamžitému otevření druhého dílu!

7 01.01.2018

Na začátek musím poznamenat, že se rozhodně jedná o jednu z těch lepších knih svého žánru. Z knihy nejsem nadšená tolik jako někteří jiní, nicméně myslím, že Fangirl je velmi povedená kniha vyprávějící příběh Cath, která se musí potýkat s mnoha starostmi. Nastupuje na vysokou, sestra-dvojče se od ní chce odpoutat a užívat si vysokoškolského života, z čehož je Cath zklamaná a nemá tak nikoho, s kým by trávila volný čas. Naštěstí se na scéně objevují další postavy, které jí zpříjemní život na koleji - Reagan, Levi a částečně i Nick.

Hlavní hrdinka Cath mi byla celkově dost sympatická, jelikož máme hodně společného. Cath je bezpochyby nerdka, která miluje svět Simona Snowa a píše fanfikce k této sérii. Dá se říct, že je Simonem posedlá a staví ho přede všechno ostatní. V průběhu knihy je vidět, jak se hlavní hrdinka vyvíjí, stanovuje si své priority a dospívá. Sympatizovala jsem s jejími názory, chápala jsem její přístup a postoje. Další hlavní hrdina, Levi, je kluk, kterého jsem Cath úplně záviděla. Bylo vidět, jak mu na ní záleželo, že by pro ni udělal cokoli a hlavně že pro ni měl pochopení. Levi představoval úplně jiný svět než Cath. Nejednou jsem si říkala, že by se k ní hodil spíš Nick (i když jsem mu od začátku nefandila), ale na druhou stranu si myslím, že se svou povahou Cath někoho jako Levi nutně potřebovala. Do Leviho jsem se zamilovala už při první scéně s ním, tu jeho pozitivní energii bych s radostí uvítala. Wren mi nebyla sympatická tolik jako její sestra, nelíbil se mi její přístup k věcem ani obliba alkoholu. Ani Reagan mi tolik nepřirostla k srdci, o Nickovi radši nemluvě.

Kniha nemá nijak obsáhlý děj, není napínavá ani nic podobného (možná s výjimkou úryvků ze "Simona"). Je to zkrátka odpočinková kniha s trochou romantiky, která se čte skoro sama. Zpočátku se mi moc nezamlouvaly úryvky ze "Simona" na konci každé kapitoly, následně se mi to však začínalo líbit a říkala jsem si, že je to skvělé zpestření samotného příběhu. O Simonovi s Bazem je v knize zmínka opravdu často a čtenář si je proto buď zamiluje stejně jako Cath (spíš o něco méně) nebo je začne nenávidět. Já byla ten první případ. Ráda jsem poznávala je a jejich příběh. Nejspíš tomu napomáhal také fakt, že mi ten "simonovský" svět hodně připomínal svět HP - spojitostí tam bylo opravdu hodně. Nápad s fanfikcemi mi připadal opravdu originální, s fanfikcemi jsem se prakticky dosud nesetkala. V knize se mi také líbila zápletka s Cathinou matkou.

Myslím, že se kniha bude líbit každému, kdo má s Cath něco společného. Asi nemusíte být hned nerdi, aby vás kniha chytla, ale myslím, že něco společného s ní vás přiměje Cath lépe pochopit. Jako odpočinkovou knihu bych určitě doporučila. :)
A na konec - rozhodně se pustím na "Nedej se"!

6 26.12.2017

Skvělá doplňková kniha k celé trilogii. Přišlo mi velmi originální, že knihu jakoby sepsal podivný Millard, kterého známe z trilogie.
Některé povídky byly lepší, některé horší, zkrátka nic nemůže být na stejné úrovni. Všech deset povídek ale skrývalo nějaké to ponaučení a hlavně nebyly tolik předvídatelné. Opravdu mě bavily ty delší povídky, kde se odehrávalo nějaké dobrodružství. Za jeden z nejlepších příběhů považuji "Cocobolo", kde se chlapec přeměňoval v ostrov, a přestože nechtěl, musel se vypořádat se svým pravým já. Tato povídka byla tak moc podivná (v dobrém slova smyslu), až jsem ji musela ohodnotit 5 hvězdičkami. Další příběh, který mě zaujal, je rozhodně "První ymbryna" - příběh to byl opravdu zajímavý. Překvapila mě cesta, kterou si musela první ymbryna, Ymeene, projít, jak objevovala své schopnosti a co vše musela udělat, aby ochránila ostatní podivné. Další příběh, který se mi vryl do paměti, skrývala dobrodružná povídka s názvem "O chlapci, který dokázal poručit moři".
Některé vystupující postavy byly opravdu tak podivné, že se za podivné můžou nazývat právem - dívka, která vytahovala z uší noční děsy, chlapec měnící se v ostrov, dívka s dlouhým jazykem, chlapec proměňující se ve zvíře, ke kterému má nejblíž...

Nelituju toho, že jsem se do čtení těchto povídek pustila, čtení jsem si vážně užila. Autor ukázal, že jeho svět nezná mezí a že nás může ještě hodně překvapit. Nakonec musím pochválit krásné ilustrace, které uváděly každou povídku, byly velmi podařené.

Pro fanoušky série nepostradatelná kniha! :)

Obsahuje spoilery!

Se čtením této novely jsem neměla nejmenší problém. Kniha se četla velice rychle, zejména proto, že je z větší části vystavěná na dialozích hrdinů. Nevyskytovaly se v ní žádné složité popisy, ani svým jazykem nešlo o složité čtivo, strany opravdu ubíhaly rychle.

Příběh sám o sobě nepovažuji za příliš originální. V knize však zřejmě nešlo o děj tolik jako o ty myšlenky. Hlavními hrdiny jsou dva přátelé, kteří si chtějí koupit vlastní statek. Mají svůj sen, který jim dodává sílu a motivaci. George je z té dvojice ta vůdčí osoba, která vše řídí. Lennie je mentálně postižený a nejvíc se spoléhá na svého přítele, jenž se o něj stará, George považuje za něco jako svou kotvu, člověka, na kterého se může obrátit a on ho nezklame. Na Georgovi se mi líbila ta trpělivost a upřímná starost o Lennieho, podle mě byl určitě zklamaný vždy, když se Lenniemu něco nepovedlo. I když ho otevřeně kritizoval a trochu litoval, že ho má na starost, stejně ho nikdy neopustil, přestože mu to hrozil a opakovaně prohlašoval, že bez něj by mu bylo lépe; zkrátka ho měl rád a myslel to s ním dobře. George si přál užívat si života jako jiní lidé, jenže kvůli Lenniemu o tuto možnost přišel. Oba sní o domově, o ranči, kde by měli vše, po čem touží. Myslím, že George zpočátku věřil v to, že se jim podaří mít vlastní statek, ale poté, co poznal realitu, změnil svůj postoj. Přesto se před Lenniem tvářil, jako že v něj věří, a dodával Lenniemu naději – zkrátka proto, že ho nechtěl zklamat.

Po dočtení knihy jsem byla trochu v rozpacích. Moc jsem nevěděla, co si o ní myslet. Zpočátku jsem moc nerozuměla tomu závěru – proč George svého přítele zastřelil. Následně mě napadlo, že to mohlo být proto, že věděl, že je jejich sen nadobro zničen (poté, co Lennie zlomil vaz Curleyově ženě), a že by si tedy svůj ranč koupit nemohli. George možná nechtěl, aby se jeho přítel dožil dne, kdy by mu řekl, že ten sen, který měli do detailu promyšlený, se jim nikdy nesplní – tím by zklamal jak Lennieho, tak sebe sama. Lennie by se v životě jen trápil a jeho postižení by mu přinášelo jen samá neštěstí. Myslím, že George Lennieho zabil sám proto, že chtěl nést po zbytek života to břímě, které by mu říkalo, že selhal, že zklamal svého nejbližšího přítele.

Kniha je hodně depresivní. Žádná postava v ní není spokojená se životem, který vede, a bohužel s tím nelze nic udělat. V knize se objevuje rozpor mezi snem a realitou, nenaplnění snu, chování naděje na lepší život nebo také fakt, že ať člověk dělá pro svůj sen sebevíc, realita se může ukázat jako mnohem silnější protivník, který nakonec zvítězí.

12 14.12.2017

Kdybych tuhle knihu neměla přečíst do školy, asi bych se k ní nikdy nedostala. Zpočátku jsem k ní přistupovala trochu skepticky, protože takové knihy obvykle nečtu. Historie, gotika, architektura - takové věci mě nikdy moc nezajímaly. Jediné, co mě na anotaci zaujalo, byla ta detektivní zápletka, na kterou jsem se těšila. První strany zcela upoutaly mou pozornost, líbilo se mi také líčení Květoslavova dětství a mládí. Následně přibyly nové, záhadné postavy, vraždy v Novém městě a mohlo to být i celkem napínavé, jen kdyby v knize nepřibývalo popisů - popisů kostelů či vizí, kterým jsem nerozuměla. Často jsem se v ději ztrácela, nepoznala jsem, kde začíná skutečnost, kdy vize. Nejvíce bych tedy knize vytkla ony rozvleklé a opravdu nudné popisy, občas jsem pár vět i přeskočila. Jazyk knihy byl krásný, po téhle stránce Urban rozhodně nezklamal. Některé scény byly opravdu brutální, ale tolik mi nevadily, spíš přidaly na zajímavosti.

Z dějového hlediska šlo o zajimavou knihu, spojení podzimu, záhadných postav, tajemných kostelů a vražd bylo originální a vše se hezky propojovalo. Hlavní postavy přidaly knize na zajímavosti. Květoslav Švach byl muž, jenž v životě nepoznal štěstí, kvůli svému jménu ztratil důstojnost a byl zesměšňován. Matyáš Gmund byl fanatik, který by udělal cokoliv, aby se prokázal jako správný dědic svého rodu. Oba milovali dobu Karla IV., nebyli spokojeni s dobou, ve které žili a kritizovali současný svět.
Po detektivní stránce kniha ale dost zklamala. Asi tak po první třetině knihy mi bylo jasné, kdo za těmi vraždami stojí. Byla jsem si jistá, že můj tip je rozhodně správný a nemýlila jsem se. Závěr knihy mě překvapil, opravdu bych něco takového nečekala.

Čtení knihy mě přinutilo otevřít si Google mapy a "procházet" si Prahu tam. Byl to zajímavý zážitek, který mi rozšířil obzory a ukázal mi, kolik jsem toho v Praze ještě neviděla. Kdybych nebydlela v Praze, asi by pro mě ta kniha tolik zajímavá nebyla.

6 09.12.2017

Novelu Stařec a moře jsem měla přečtenou poměrně rychle, jak díky její délce, tak díky její čtivosti. Také ale kvůli ději, který nebyl nijak složitý. Jazyk knihy je jednoduchý, nebyly tu žádné složité věty ani dlouhé úvahy, takže jsem se k pasážím ani nemusela vracet jako například u jiných, složitějších knih. Španělské výrazy se do knihy hodily, bylo to pro mě takové příjemné oživení a připomínalo mi to, kde se příběh odehrává. Bylo tu hodně popisů, navzdory tomu ale stránky ubíhaly celkem rychle.
V příběhu vystupují pouze dvě hlavní postavy. Stařec stojí na okraji společnosti, je takový samotář, který nemá nikoho kromě chlapce, ve kterém vidí svou rodinu. Vzhledem ke svému věku ho nikdo moc nebere vážně a podceňují ho, protože se mu nedaří v oblasti rybaření. Svým věkem ztratil svůj respekt. Proto jim musí ukázat, co v něm je. Postava chlapce je pro starce klíčová, protože právě v něm vidí největší oporu. Když byl stařec na moři, sám a jediné, co pro něj v tu chvíli bylo důležité, bylo chycení ryby, bylo mi ho trochu líto. Obdivovala jsem ho za jeho vytrvalost a trpělivost, ale hlavně za to, že se za žádnou cenu nevzdával splnění svého "snu", i přes všechny zdravotní potíže a překážky v podobě žraloků. Na moři stařec hodně vzpomíná na svůj život, ale není tu ani jedna zmínka o jeho rodině, kterou, jestli jsem správně pochopila, nejspíš nemá. Na moři touží po společnosti a jediný, na koho myslí, je onen chlapec.

Kniha není dějově vůbec složitá, zato skrývá mnoho poselství. Být vytrvalý. Jít si za svými sny. Člověk se nesmí za žádnou cenu vzdát, i když mu stojí v cestě tolik překážek. Štěstí člověka není založené na majetku a bohatství, ale na duševním uspokojení. Lidi se musí smířit s tím, že nemůžou mít všechno, co si usmyslí. Nezhroutit se z vědomí, že člověk selhal, vždy se může objevit jiná příležitost. Kniha dokazuje, že člověk je nejchytřejší ze všech živočichů a na to lidé nesmí zapomínat. I když je cesta pomalá a zdá se, že nic nepřinese, mít víru a nevzdávat to.

16 27.11.2017

Na Kmotra jsem byla už dlouhou dobu zvědavá jako na žádnou jinou knihu - ať kvůli vysokému hodnocení tady na Databázi (3. nejlépe hodnocená kniha? To musí stát za to..) nebo kvůli tomu, že je to ono znamé dílo, jehož filmová adaptace získala několik Oscarů... Zkrátka a dobře jsem si řekla, že tento můj literární "nedostatek" musím rychle napravit. A vážně - udělala jsem dobře!

Téma, kterému se Mario Puzo ve svém nejznámějším díle věnuje, mi bylo až do přečtení Kmotra téměř úplně cizí. Díky Kmotrovi jsem však měla možnost poznat ho ze všech stránek, zejména z těch nejtemnějších. Musím se přiznat, že na začátku mě dílo nijak zvlášť neoslovilo, jelikož se tam objevovalo moc postav a bylo obtížné se v nich orientovat. I po několika stranách mi dělalo problémy s určením, kdo která postava je a kam ji zařadit. Jenže všechno si žádá svůj čas. Následně mě příběh pohltil, začalo se to komplikovat a bylo to čím dál víc zajímavější a čtivější.

Postavy jsou vykresleny opravdu bravurně. Autor je měl promyšlené; vyžadoval, abychom pochopili jejich aktuální situaci kvůli nadcházejícím událostem, ať už to s nimi dopadne jakkoli. Je důležité vědět, jaký byl jejich životní příběh, proč se zachovali tak, jak se zachovali, co je k tomu vedlo apod. Všechny postavy byly reálné a přestože byly vlastně záporné, nešlo si je neoblíbit. Moudrý a přemýšlivý don Corleone, jenž pro vybudování svého impéria nepoužíval zbytečného násilí, ale rozum a logiku; mladý a zpočátku nezkušený Michael, ze kterého se přes jeho prvotní nesouhlas vůči famiglii stane otcův nástupce a ukáže se tak, že se rodinnému podniku nelze vyhnout; Sonny, kterého jeho zbrklost a unáhlená rozhodnutí nepřivedou ke šťastnému konci; Johnny Fontane, jenž se musí vypořádat s následky vlastních chyb; Tom Hagen, který ukáže, kde je jeho pravé místo; Kay, Lucy a mnoho dalších... Všechny tyto charaktery jsou jedinečné a právě díky svým chybám a nedostatkům přirozené.

Je těžké najít správný výraz pro to, jaká přesně tato kniha je. Překvapivá? Silná? Nevšední? Ohromující? To a mnoho dalšího. Je psána hodně do detailu, ale tady mi to překvapivě tolik nevadilo. Atmosféra v knize je vykreslena také výborně. Smrt, výhrůžky, napadání, intriky, zrada... Pomalu ani nevíte, komu lze v knize věřit, kdo je postavený proti komu, nic není hned jasné - a právě v tom je mimo jiné kouzlo téhle knihy. Italská famiglia Corleonových se musí vypořádávat se svými nepřáteli a musí si procházet peklem, aby dosáhla požadovaného míru. A jaká cena k tomu bude požadována...

Mafie je něco, s čím se obyčejný člověk jen tak nesetká. Tato zločinecká organizace, aby dosáhla svého, využívá těch nejhorších způsobů - násilí, vraždy, ale také rozum, jak je znázorněné na donu Corleonovi. Vražda je u nich na denním pořádku; když v někom vidí hrozbu, prostě ho zneškodní. Když někdo někomu brání v obchodu, zabije ho, není v tom nic osobního. Kdo je členem famiglie, musí být neskutečně opatrný a musí si dávat pozor na to, jak se chová a s kým se stýká, protože jakékoli zavětření zrady znamená smrt... To a mnohé další jsem vypozorovala z knihy Kmotr.

Puzo mi odtajnil veškerá tajemství organizovaného zločinu a dokázal, že jeho dílo bylo hodno přečtení. Určitě jsem ho nečetla naposledy! :)

11 18.11.2017

Nejsem žádný fanoušek Ani Geislerové, ani ji neznám. Její kniha však v knihkupectví náhodou upoutala mou pozornost; grafika a celkově vizuální zpracování knihy mě nadchly a já si řekla, že si ji musím přečíst. Ilustrace jsou vážně skvělé; vždy se hodí k dané kapitole a navodí tu správnou atmosféru ke čtení. Samotné fejetony tak světoborné nebyly. Samozřejmě když přihlédnu k faktu, že Aňa Geislerová není žádná zkušená spisovatelka, úplně špatné to nebylo. (Vážně bych nerada, kdyby to vyznělo neuctivě.) Má svůj vytříbený styl psaní, který možná nesedne každému. Mně osobně se kniha zpočátku četla dobře. Líbilo se mi poznávat po kouscích autorčin život a její názory. Uběhla polovina knihy a témata se začala opakovat, takže už mě to nebavilo tolik jako na začátku. Jelikož kniha nemá souvislý děj, můžete si přečíst kapitolu a hned odložit, stávalo se mi, že jsem neměla potřebu číst dál a takhle mi ji trvalo dočíst opravdu dlouho. Proto je podle mě lepší číst ji po kouscích záměrně.
S některými autorčinými názory jsem se ztotožňovala, s jinými ne. Líbilo se mi, jak se stavila k tématům jako jsou rodina, láska, štěstí, děti apod. Rozebírala taková obvyklá témata, ale originálním způsobem, občas metaforicky. Někdy bylo těžké vyznat se v jejích myšlenkových pochodech, nebo pochopit, kam svou úvahou míří. Rozebírala zkušenosti ze svého života, připojila spoustu mouder a nabídla témata k zamyšlení, což jsem oceňovala.

Když to shrnu, asi bych si knihu znovu nepřečetla, ale jako oddychovou a nenáročnou knihu, jejíž stránky ubíhají rychle, bych doporučila.

7 17.10.2017

Tahle kniha mi přišla do ruky náhodou a musím říct, že jejího přečtení nelituju! Kniha má zajímavý námět, se kterým autorka pracuje, co nejlépe to jde. Nic není hned jasné a čtenář si musí počkat pár stran, nebo i celou knihu, aby získal odpovědi na některé otázky. Něco bude vysvětleno určitě až v posledním díle. Tohle mi ale nijak nevadí, aspoň to přidává na tajemnosti příběhu. Líbí se mi styl, jakým je kniha napsána, zejména způsob, jakým je členěna a to, že každá kapitola začínala úryvkem z jiných knih. Také se mi zamlouvalo, že kniha není napsána jen z pohledu Kelsey, ale i z pohledu jiných hrdinů, ať kladných či záporných, takže čtenář má možnost dívat se na věci z různých úhlů pohledu.

Svět, který Erika Johansen vytvořila, je rozhodně poutavý a zajímavý. Nejdřív jsem si myslela, že se jedná o minulost, jelikož je to tam vylíčeno skoro jako ve středověku (rytíři, království, královnina garda, způsob žití,...), ale po několika narážkách mi došlo, že příběh Tearlingu se odehrává v budoucnosti a tudíž tato kniha je dystopická. To jí podle mě přidalo na zajímavosti a opravdu jsem si přála dozvědět se, co se stalo v době před Překročením. Bohužel se mi odpověď na tuto otázku nedostalo, takže jsem zvědavá na další díly...

Příběh mě zaujal také díky hlavní hrdince. Není nádherná ani dokonalá a všichni se do ní na první pohled hned nezamilují. Je ale mimořádně statečná, laskavá, milosrdná, empatická a celkově je povahově jedinečná. K ostatním postavám - moc jsem si oblíbila Rafana, Kostěje a Javela. Kostěj je taková záhadná postava a já doufám, že se v příštích dílech bude objevovat častěji. Javel se mi líbil povahově. Bylo mi ho líto kvůli jeho minulosti a snad se mu vrátí, o co přišel. Škoda, že jsme se nedozvěděli moc o další záhadné postavě - Rudé královně.

Jediné mínus, které bych knize připsala, je zbytečné natahování příběhu, v důsledku čehož mě chvílemi nebavila. Královna Tearlingu mi jinak svým námětem připomněla sérii Skleněný trůn, ale opravdu jen málo.
Opravdu jsem zvědavá, jak se děj bude vyvíjet v dalším díle. Hlavně bych chtěla zjistit odpovědi na některé otázky: kdo je Kelsein otec, jaká je Kostějova minulost, co se stalo před Překročením, kdo je Rudá královna...

9 30.09.2017

Obsahuje spoilery!

Po dočtení Krysaře jsem byla trochu v rozpacích; nad závěrem knihy jsem musela ještě dlouhou chvíli přemýšlet. Novela je opravdu zajímavě napsaná, jednou děj ubíhá rychle, jindy (a také častěji) jsem v tom nacházela naopak poetičnost, což se mi nečetlo nejsnadněji. Zajímavé mi přišly také ilustrace, které začínaly každou kapitolu.

Všechny postavy v knize byly jedinečné a svým způsobem odrážely různorodé charaktery lidí. Agnes se náhle zamilovala do záhadného krysaře a radši podváděla svého přítele, než aby mu pověděla pravdu; v mých očích byla slabá a trochu bezcitná, když se rozhodla vzít si život, čímž také zlomila srdce dalším lidem, místo aby se svým problémům postavila čelem. Seppu Jörgenovi se všichni posmívali, nezapadal do společnosti a nic už od života nečekal; tohle pro mě byla vedle krysaře další záhadná postava. Radní Frosch a Strumm jsou pravým příkladem lidí, kteří něco slíbí a potom to nesplní. Takovým lidem musí být jasné, že se jejich činy jen tak nepřejdou. A pak je tu také samotný krysař. Ta nejzáhadnější postava celé novely. Jeho povaha se zřejmě nedá tak úplně pochopit. On a jeho píšťala vytvářely mocnou kombinaci. Krysař za všechna léta, kdy chodil od města k městu a vyháněl krysy, a kdy se vyhýbal lásce a jakýmkoliv poutům, která by ho držela na jednom místě, v sobě po tu dobu nahromadil veškeré pocity. Když potkal Agnes, vše se pro něj změnilo, našel smysl života a konečně měl pocit, že někam patří. Tato dívka pro něj představovala jakýsi bod zlomu. Tím, že ji začal milovat, v sobě rozpoutal bouři všech dosud potlačovaných citů a způsobila, že o sobě krysař začal pochybovat. Chtěl s ní být, jenže se mu na mysl vkrádaly myšlenky na život bez těch pomyslných pout, která by ho nikde nedržela a bez nichž vlastně dosud žil. Objevuje se tu rozpor mezi snem a skutečností, mezi minulostí a budoucností. Krysař se nechal spoutat Agnesinými pouty lásky, čímž pro něj začal boj se sebou samým. Odmítal poslouchat hlásek v jeho mysli, který mu připomínal, jak mocný je a že by neměl potlačovat svou moc. Po celý pobyt v Hammeln v sobě chová své pocity, až konečně po smrti Agnes pohár přeteče a on vykoná svou zaslouženou a dlouho vytouženou pomstu. Jeho bolest je obrovská a všechny pocity vypustí. Hammelnský lid ho slepě následuje s vidinou na lepší svět do země sedmihradské. V tuto chvíli jsem v krysařovi konečně uviděla onu mocnou a nepřemožitelnou bytost, kterou v hloubi duše byl po celou dobu, jen potřeboval záminku, aby to vše mohl vypustit ven. Sepp Jorgen jako jediný projevil vůli, když se ubránil kouzlu píšťaly a zvolil si skutečnost bez ohledu na to, co slibovala krysařova píšťala. Vybral si to, co je správné a ne to, co je snadné.

Při čtení knihy jsem si ani moc neuvědomovala krysařovu povahu, prostě jsem četla dál a dál s tou vidinou, kdy už konečně přijde konec. Jazyk knihy mě totiž moc nezaujal, kvůli poměrně zastaralé češtině (zpravidla starým výrazům, která se už nepoužívají, přechodníkům, inverzi) se mi to nečetlo úplně nejlépe. Teď, když jsem se zamýšlela nad krysařovou povahou a nacházela v tom ty skryté významy, si uvědomuju, že jsem udělala chybu, když jsem knihu chtěla mít co nejdřív za sebou a pořádně jsem neviděla tu krásu. Uvědomuju si, že tato kniha skrývá víc, než je na první pohled patrné, a že je jen na čtenáři, jak ji pochopí.

13 16.09.2017